Odvrátila od něj pohled a napila se vody. Vůbec nechápala, jaké má Konstantin motivace. Celá ta situace s ním už ji začínala štvát, zvláště když k tomu přičetla fakt, že už Irina i „táta" si mysleli, že s ním něco má. Tohle všechno bylo špatně a ona potřebovala vědět, jak se z téhle situace dostat.

„Proč mi to říkáš?" zeptala se ho s vědomím, že teď mnohým riskuje.

„Jak to myslíš?" nechápavě svraštil obočí.

„Tak, jak jsi to slyšel," vysvětlila a vážně se na něj podívala.

„To na tebe nemůžu být pyšnej?"

Sofie překvapeně zamrkala. Tohle ji vůbec nenapadlo.

Odvrátila od něj pohled a znovu se napila, zatímco Konstantin upíjel ze své sklenice, ve které měl whisky s ledem. Teď už to Sofie po několik dnech práce za barem dokázala poznat. Důležitější ovšem bylo, že alkohol měl určitě nějaký podíl na Konstantinových slovech.

„Hele, jesli ti je nepříjemný, že tu sem –"

„Ne!" vyhrkla Sofie, čímž překvapila jak Konstantina, tak sebe. „Vůbec není, nevadí mi to," ujišťovala ho o něco klidněji. „Jsem... ráda, že tu jsi." Podívala se na sklenici ve svých rukou a pevně ji stiskla. Měla pocit, že říká naprosté blbosti. Chtěla se propadnout do země.

„Kosťo, co ty tady?" ozval se hlas Poliny – servírky, která tady pracovala.

„I já tebe zdravim, Polino," řekl Konstantin a ležérně se opřel o opěradlo židle.

„Promiň, Sofi, úplně jsem zmeškala tvoje vystoupení," řekla žena, když se postavila k jejich stolu a opřela si tác o bok.

„V pohodě. Ne že by bylo mé poslední," pousmála se Sofie, ale Polina už stejně věnovala pozornost Konstantinovi, se kterým se pustila do rozhovoru. Oba tak zcela ignorovali Sofiinu přítomnost a ona měla čas sledovat jejich interakci a přemýšlet o svých citech. Cítila totiž zlost, když sledovala Polininu ruku na Konstantinově rameni. Cítila frustraci, když viděla jeho pobavený úsměv nad něčím, co Polina řekla. Cítila, že je to nefér. Přišel do baru kvůli ní a ne kvůli Polině.

Začínaly ji pálit oči. Rychle zamrkala, aby odehnala veškeré myšlenky, ale už bylo pozdě.

Vstala. Musela pryč.

„Něco mi spadlo do oka, hned jsem zpátky," řekla Konstantinovi, než se stihl zeptat, kam jde, a vyletěla z barové místnosti přes chodbu přímo na záchod, kde se zavřela v jedné z kabinek.

Zavřela záchod a bezděčně dosedla na prkýnko. Jak tam seděla nahrbená, cítila se zkroušeně a nezvykle zranitelně. To se jí vůbec nepodobalo.

„Proč se zlobím?" pokládala si šeptem otázku, zatímco jí z oka unikala jedna slza za druhou. Zlobila se vůbec? No ano. Vytáčel ji obraz Poliny vedle Konstantina. To, jak se na ni díval. Při tom chápala, že na tom nebylo nic pozoruhodného, natož že se to ani v nejmenším nepodobalo důvodu, proč by se měla takhle cítit.

„Proč se zlobím?"

Odpověď byla vlastně očividná. Sofie ji jen nechtěla vidět. Ovšem když už opakování otázky začalo být zbytečné, začala si šeptat něco jiného: „Ne, nemůžu k němu nic cítit." Jenže bolest v jejím srdci, kterou budila žárlivost, mluvila za své. „Nemůžu k němu nic cítit," zopakovala v naději, že se ta slova stanou realitou, ale nic takového se nedělo.

Zakryla si rukama oči a kousla se do rtu, aby potlačila vzlyk.

Život byl nefér, pokud ji přiměl zamilovat se zrovna do Konstantina. Nic na tom nebylo správné. Kromě toho, že byl skoro třikrát starší než ona, byl zároveň i pijan a výtržník, snad dokonce i úchyl. Byl schopný zanedbat osobní hygienu, smrděl motorovým olejem a ukradl jí gumičku! Jenže i když si dokola opakovala jeho špatné stránky, samotný cit se nezměnil. A to Sofii ničilo.

Vzlykala, jako kdyby znovu – intenzivněji – prožívala smrt mámy a srdce jí krvácelo. V celé té situaci mohla obvinit jedině osud, protože vědomě by se nikdy do takového člověka jako Konstantin nezamilovala. Tenhle cit se jí zdál natolik tragickým, že se s tím mohlo vyrovnat jedině Médeino zavraždění vlastních dětí.

Položila si ruku na hruď a pak sevřela blůzu, jako kdyby to snad mělo pomoct ulevit jejímu srdci, její duši. Neprošla si už náhodou mnohým? Neměla dost těch ran na srdci? Nebo si snad osud myslel, že to stále nestačí a ona by měla trpět víc? Protože přesně tohle to bylo – trpěla kvůli té zatracené zamilovanosti.

Nikdy neřekla, že se chce zamilovat. Vždycky se chtěla jen starat o mámu v naději, že se uzdraví. Pokud by se tak stalo, chtěla od ní získat lásku. Mateřskou lásku. A teď tu byl Konstantin.

„Zatraceně," sykla Sofie, když si hřbetem ruky utírala slzy, které ne a ne se zastavit. A srdce bolelo. To nebyla zamilovanost. To byl kůl v srdci. Další břemeno, které musela nést.

Nevěděla, jak dlouho byla na záchodě, ale zvládla se uklidnit. Měla s tím už dosti bohatou zkušenost a ostatně nic jiného jí ani nezbývalo, leda tak si ještě dojít na chvíli ven.

Nemohla odejít, protože kabát měla v zadní místnosti baru, kam se mohla dostat jen přes hlavní místnost. Neriskla by jít ven jen v blůze už jen kvůli tomu, že v kabátě měla klíč od bytu. Tak či tak se musela s Konstantinem setkat. Mohla se jedině modlit, že v jejím obličeji nezpozoruje žádnou změnu. Oči měla trošku opuchlé běžně, takže se na ně kdykoliv mohla vymluvit.

Než zamířila k baru, vyšla tedy na chvíli ven. Sice ihned zmrzla, ale za pár doušků čerstvého vzduchu, který jí pomohl se osvěžit, to stálo. Chlad jí pomohl zklidnil rozpálenou tvář a schoval její poslední slzy na později. Vždyť i tak už brečela až moc. Divila se, že ještě nějaké slzy vůbec měla.

Teď venku u světla pouliční lampy jí přišlo strašně pitomé brečet ohledně vlastních citů. Před tím plakala kvůli mámě, kvůli své vině, kvůli tomu, že někoho ranila svými slovy, ale teď... Neměla by se radovat? Po zamilovanosti přece touží mnozí. Je to přeci krásný cit. Sofii ale k němu netíhlo. Koneckonců se starala jen o mámu, s nikým se moc nebavila. Jí zamilovanost nikdy nepřišla jako něco nadpozemsky nádherného. Byl to cit, který tížil duši i srdce. Nejraději by ho vyměnila za něco jiného, třeba za možnost vymazat „tátova" slova o tom, že není její táta, nebo vrátit mámu zpět k životu, i když nemocnou... Ale to všechno byly jen myšlenky dítěte – pravdu od „táty" by se dozvěděla tak či tak a nemocná máma... Nezvládla by to. Máma by to určitě zase vzdala a najít ji oběšenou znovu by bylo nad Sofiiny síly. Stačilo, že dle slov psychiatra také nebyla zcela v pořádku. Nakonec by měla být vděčná za to, co má, ne?

Ironicky se pousmála.

Nic jiného jí nezbývalo...

Když se vrátila zpátky do baru, seděl Konstantin u stolu sám a prstem kroužil po okraji skleničky. Polina se už věnovala jiným zákazníkům a čile roznášela nápoje.

Sofii se zdálo, že Konstantina viděla strašně dávno, ačkoli to bylo možná jen deset minut, co byla pryč. Nebo dvacet? Proč řešit čas. Pro ni bylo v tu chvíli důležitější, zdali mu bude moct pohlédnout do očí.

Znovu zatoužila po vzduchu.

Rozhodla se, že se bude chovat tak jako vždycky.

Došla ke stolu a posadila se.

„Si tam byla ňák dlouho. Všechno v pohodě?" zeptal se Konstantin starostlivě a jeho pohled plný upřímného zájmu přiměl Sofii si myslet, že to zkrátka nevydrží.

„Jo, jen mi něco spadlo do oka, tak jsem to nemohla nějakou chvíli vymýt," zalhala.

Chtěla se napít, ale uvědomila si, že je její sklenice prázdná. Konstantin si toho všiml a ihned zavolal Polinu. Než k nim došla, Sofie se na Konstantina znovu zadívala.

V jejím věku byl nejspíš velmi krásný. Tedy i teď v něm bylo něco neodolatelného a pár vrásek tomu vůbec nevadilo. Naopak mu to dodávalo moudřejší vzezření.

Sofie si ironicky pousmála, protože ji napadlo, že každý mudrc je zároveň bláznem a Konstantin byl vlastně více bláznem než mudrcem.

Když k ním Polina došla a odnesla Sofiinu prázdnou sklenici, aby ji po chvíli přinesla plnou, Sofie se stále dívala na Konstantina. Možná v tom všem – především v tom přítomném okamžiku – bylo něco víc. Něco, čemu nemohla zcela porozumět, ale co je neustále obklopovalo a manipulovalo jejich životy.

Konstantin si všiml jejího pohledu. Dokonce pobaveně pozvedl obočí. „Co je?" zeptal se.

„V Řecku věřili, že naše životy ovlivňují bozi."

Nechápavě nakrčil obočí.

„Že lidé nejsou schopni změnit svůj osud," vysvětlila Sofie a pak se opřela o opěradlo židle. „Co myslíš, měla jsem tedy někdy na výběr? A měl jsi na výběr ty?"

Konstantin si ji chvíli prohlížel.

„Bez tak si v té sklenici měla vodku a ne vodu, co?" řekl nakonec a zasmál se.

Sofie jen zavrtěla hlavou a povzdechla. Nemělo smysl o tom s Konstantinem vůbec mluvit. Jak by tomu všemu mohl rozumět, když ani ona pořádně nechápala všechny souvislosti. Najednou jen měla pocit, že se její život skládá podivně dohromady. Jakoby někdo chtěl získat celý a nezkreslený pohled na obrázek její existence a tak k sobě dával kusy puzzle, které představovaly jednotlivé události a city, přičemž čím jasnější byl obrázek, tím víc viděla i ona. Zároveň si jasněji uvědomovala, proč se ocitla tam, kde je teď a proč cítí to, co cítí.

„Nemáme na výběr, protože děláme rozhodnutí," vyrušil ji z přemýšlení Konstantin. Tvářil se vážně, když se díval na svou sklenici, po okraji které stále jezdil prstem.

Sofie se zamyslela nad jeho odpovědí. „To si trošku protiřečí, nemyslíš?"

„Když uděláš rozhodnutí, tak za něj musíš nýst zodpovědnost. A nejhorší je, že ňáké rozhodnutí dycky musíš udělat."

Chvíli se na něj dívala a přemýšlela nad jeho slovy. „Nečekala jsem, že od tebe uslyším tak chytrý věci."

„Asi sem se nakazil od tebe," pobaveně se zasmál a napil se alkoholu. „Poď tancovat."

Sofie překvapeně zamrkala. „Cože?"

„Slyšelas dobře." Konstantin vstal. „Hej, Vlade, zesil trošku tu hudbu!" křikl na barmana za pultem, který pokorně poslechl, čímž Sofii překvapil. Obvykle by Konstantinovi připomněl, že tu mají i další lidi, kteří si přišli v klidu užít svou skelničku.

Konstantin podal Sofii ruku. „Tak šup, ploužák snad zvládneš."

Zrudla až za ušima. Cítila, jak jí hoří jejich konečky.

„No tak, holka," ozvala se Polina, která před ní postavila panáka vodky. „Kopni to do sebe a běž tancovat!" nařídila jí a čekala, až Sofie přiděleného panáka vypije. Ta koukala z Konstantina na ni a vůbec nechápala, co si o celé té situaci myslet. Jenže jak říkal Konstantin – neměla na výběr. Sice nevěděla, jaké rozhodnutí učinila, že se ocitla v této chvíli, ale možná to tak prostě mělo být. Možná to tak bylo správně. Natáhla se tedy po vodce a kopla ji do sebe. Zatočila se jí hlava, hrdlo pálilo jako čert. Cítila, jak jí alkohol postupně zahříval celé nitro, dokud se nedostal až do konečků prstů na nohou a na rukou. Chvíli ještě seděla a snažila se zvyknout na ten podivný stav. Teprve pak se odhodlala podat Konstantinovi ruku.

Nemeškal a přitáhl si ji do náruče. Nohy ji sice držely, ale ocitla se přitisknutá na jeho tělo. Pomyslela si, že ze strany to určitě vypadá tak, jako by držel hadrovou panenku a pohupoval s ní z jedné strany na druhou. Sofie nad tím ale nakonec přestala přemýšlet. Nemusela se totiž na Konstantina dívat, což znamenalo, že mohla zavřít oči a soustředit se na své pocity.

Srdce jí bilo pravidelně, ale silně. Hádala, že to zesiloval alkohol. Kvůli němu se jí nejspíš zdála příjemná i Konstantinova osobitá vůně, ačkoli obvykle jí v ní něco vadilo.

Hudba ji podobně jako Konstantin ukolébávala. Zaslechla v písničce nějaká slova a apokalypse, což si ale s celou tou krásnou situací protiřečilo. Jak by totiž mohl nastat konec světa za takových podmínek? Vlastně to dávalo smysl – situace byla tak nádherná, že ničím jiným než armageddonem nemohla skončit. Sofiina apokalypsa ale nastala poměrně prostě – přiznala si, že se do toho zatraceného chlapa zřejmě vážně zamilovala.