„Se ještě stěhuješ? Sem si myslel, žes už všechno přestěhovala," řekl jí místo pozdravu a uvolnil jí cestu, aby mohla vykročit vpřed a odemknout svůj byt.

„Tohle jsou poslední tašky," řekl místo Sofie její „táta" a položil jednu z tašek na zem, aby mohl Konstantinovi podat ruku. „Jsem Ruslan. Sofiin táta."

Sofie se na jejich seznámení nedívala, ale měla pocit, že na chvíli na svých zádech pocítila Konstantinův pohled.

„Konstantin. Soused."

Musela se pobaveně pousmát.

Sofie došla ke svému bytu, odemkla a oba je pustila dovnitř. Následně je odvedla do kuchyně, kam položili tašky.

„Děkuji," ujala se rozbalování první tašky. „Vybalit už zvládnu sama," řekla a obrátila se k „tátovi". „Můžeš jet k Soně. Hlavně ji ode mě pozdravuj."

„Táta" se podíval na Konstantina, který nevypadal, že by se někam chystal.

„Ještě zůstanu a pomůžu ti," řekl nakonec.

„Uvařim vám zatim čaj?" nabídl Konstantin.

„Jestli nemáš lepší věci na práci, tak proč ne," odpověděla Sofie, která zrovna vytahovala staré receptáře.

„Zrovna sem skončil v práci, takže lepší věci na práci opravdu nemám," pronesl s letmým úsměvem.

„Kým vlastně pracujete, Konstantine?" vložil se do jejich rozhovoru „táta". Vytahoval zrovna z tašky potraviny a dával je do lednice.

„Tak různě," pokrčil Konstantin rameny, aniž by se na muže podíval. „Ve dne pracuju jako hodinový manžel, někdy pomáhám kamarádovi opravovat auta. Večer zas dělám sem tam vyhazovače v baru, kde pracuje i Sofie."

„Neříkala jsi mi, že tam Konstantin taky pracuje," obrátil se „táta" na Sofii.

„Asi mi to nepřišlo důležité," řekla, zatímco se snažila nějak srozumitelně seřadit receptáře. „Ale říkala jsem ti snad, že jsem díky Konstantinovi tu práci získala."

„To není pravda," namítl zmiňovaný, když do jednoho z hrnků přidával cukr. „Já tě tam jen jednou vodved. Vlad ti sám tu práci nabídl a tys pak sama přišla a požádala o ni."

„Ale fakt, že jsi mě tam odvedl a že jsi řekl, ať něco zahraju, zůstává neměnný," podívala se na něj Sofie a usmála se.

„Když ten bar znáte," vstoupil jim do rozhovoru „táta". Mluvil na Konstantina. „Budete mě tam muset někdy odvést. Sofie mi ani nechce říct název," zasmál se a posadil se ke stolu.

„Protože by mě tvoje přítomnost znervózňovala," namítla Sofie a také se zasmála. Začala z tašky vytahovat šití.

„Ale na vystoupeních v Konzervatoři jsi s tím neměla problém."

„Takže Sofie už před lidma hrála?" ozval se Konstantin a překvapeně se podíval na muže u stolu.

„Ona vám to neříkala?" divil se „táta".

„Je to naprosto zbytečná informace," mávla Sofie rukou, jako kdyby tím chtěla zdůraznit, že ta informace není o nic víc zajímavější než poletující moucha.

„Když poprvé hrála v tom baru, tak byla celkem nervózní," ignoroval ji Konstantin a postavil před Sofiina „tátu" hrnek s čajem a sám se opřel o linku, jelikož u malého stolečku byla je jedna židle.

„No ne," divil se „táta". „Nervózní? To je jako byste mluvil úplně o někom jiném."

„Bylo to jen tím, že je bar malý. Není tam moc lidí a proto nechci, abys tam chodil," řekla Sofie. „Když je posluchačů víc, moc je neřeším, ale jakmile bych tě viděla, že mě posloucháš, tak budu nervózní."

„Ale jen přede mnou hraje bez problémů," nahnul se Konstantin k muži, aby mu to jakože pošeptal.

Sofie ho samozřejmě slyšela a jen zavrtěla hlavou, než se začala věnovat šití.

„Vám hraje? Úplně bez problémů?" zeptal se překvapeně „táta" a jeho pohled znovu spočinul na Sofii. „Sofie!" V tom oslovení byla příměs humoru a žádosti o vysvětlení.

Protočila očima a znovu zavrtěla hlavou. „Než ti zase budu něco vysvětlovat, tak co kdyby ti Konstantin řekl, jak vypadá moje rutina a ty ses pak mohl zeptat na všechno, co tě překvapuje?" nabídla. „Já zatím aspoň v klidu zredukuji lékárničku, objevila jsem tu nějaké prošlé léky."

„Slyším tu starou známou Sofii," zasmál se „táta" a ani Konstantin se neubránil smíchu. Pak už se bavili mezi sebou, zatímco Sofie vyhazovala stará platíčka a lahvičky zkažených sirupů proti kašli. Narazila i na léky, které jí předepsal psychiatr.

Podívala se na „tátu", aby se ujistila, že je ponořený do rozhovoru s Konstantinem. Ani jeden si jí nevšímal. Rychle tedy vyhodila léky do koše a pokračovala jakoby nic.

Když skončila, došla si pro čaj, který už stihl trošku vychladnout. Než ji oba muži zatáhli do rozhovoru, nabídla jim, aby se přesunuli do pokoje, kam se kupodivu kousek od klavíru vešel kulatý stolek, u kterého už stály dvě židle. Stejně jako před tím židli, i stůl Konstantin odněkud přitáhl.

„Napadlo mě, že by se ti mohl líbit. Má pěkně vyřezanou nohu." Opravdu – noha stolu byla velmi krásná. Sofie by očekávala, že jí bude připomínat barokní styl nebo rokoko, ale spíše jí něčím připomínalo klasicismus.

Když se posadili ke stolku, Sofie chtěla „tátovi" připomenout, že na něj čeká Soňa, ale byl natolik ponořen do dialogu s Konstantinem, že ho nechtěla rušit. Po chvíli i ji vtáhli do rozhovoru, u kterého se neskutečně nasmála. Měla pocit, že to už bylo strašně dávno, co se takhle bavila.

„Bože můj, v tak dobré společnosti ten čas letí neskutečně rychle," řekl „táta" za doznívajícího smíchu a podíval se na hodinky. „Šest hodin. Soňa mě zabije."

„Simtě, nezabije. Ji kup po cestě ňákou kytku a hned ti všechno odpustí," poučoval ho Konstantin. V průběhu hovoru nejenom zjistili, že je Konstantin o dva roky starší, ale také si začali tykat, což Sofii hřálo u srdce a těšilo ji to. Snažila se to hlavně svést na to, že se „táta" spřátelil s jejím přítelem. Jediným přítelem.

„Dobrý tip," poplácal „táta" Konstantina po zádech a postavil se. „Já už teda půjdu," řekl Sofii a ta ho zamířila doprovodit ke dveřím. Počkala, až se obuje a pak otevřela dveře.

Když „táta" vyšel z bytu, ještě se k ní otočil. „Jsem rád, že tu máš blízko člověka, který na tebe bude moct dohlédnout."

Sofie se pousmála. „Tati, nejsem malá, ale jinak... Máš pravdu. Taky jsem ráda, že tu Konstantin je. Sice to není člověk bez chyb, ale má srdce na správném místě."

„V tom s tebou souhlasím," položil jí ruku na rameno. „Především tě přiměl se smát. Už dlouho jsem tvůj smích neslyšel."

„Ne že bych měla hodně důvodů se smát," pokrčila rameny.

„Myslím to tak, že jsi v jeho přítomnosti taková uvolněnější a to mě těší."

Sofie zmateně zamrkala.

„A pokud mezi vámi něco je, tak –"

„Není," přerušila ho rázně Sofie a pak provinile sklopila pohled. „Jsme pouze přátelé. Nic víc."

Chvíli na sobě cítila „tátův" pohled, dokud ji trošku pevněji nestiskl rameno.

„Rozumím. Chtěl jsem jen říct, že je v pořádku, kdybyste si byli... blíž," usmál se a aby Sofie zamaskovala své znepokojení, tak se přinutila k pozvednutí koutků v úsměvu. Líp jí bylo, když ji „táta" objal a ona se tak mohla přestat usmívat. Místo toho se zatvářila znepokojeně.