„Občas," zalhala Sofie. Prášky totiž nepila. „Konstantin řekl, že se prý stejně po přestěhování potřebovat nebudu, když už ji doma nebudu vídat." Polkla. Ocenila by otevřené okno.

Irina si něco zapisovala. Na chvíli se ale zastavila, ale pak v psaní pokračovala. „Jak to teď mezi vámi je?" zeptala se jí, když dopsala.

Sofii Irinina otázka překvapila. Vlastně ani nevěděla, co tou otázkou přesně myslí.

„No, v pořádku. Od té doby, co mi pověděl o tom, že mu asi tak před třinácti lety umřela dcera, tak se jeho chování ke mně trošku změnilo. Už není tak... rozdivočelý."

„Nebereš na sebe ve vašem vztahu vůdčí roli?"

Sofii vystřelilo obočí vzhůru, dokonce se i nechápavě zasmála. „Našem vztahu? Ale my spolu nejsme. Vždyť je asi tak dvakrát starší než já," připomněla psycholožce.

„Myslela jsem přátelský vztah," usmála se Irina, jako kdyby přesně tuhle reakci očekávala.

Sofie zrudla. „Nemožné," řekla neústupně. „Už jen kvůli jeho věku," dodala tvrdě a podívala se z okna.

Na parapetu poskakovala sýkorka.

„O jeho věku jsi se zmiňovala, ale láska nezná věk. Nebylo by na tom nic špatného." vysvětlila klidně Irina.

Sofie se dál dívala z okna. Odmítala mluvit.

„Víš, Sofie, jde o to, že o něm hodně mluvíš. Zároveň u toho vždycky vypadáš jinak. Pokaždé se rozzáříš. Tím jednoduchým dotazem jsem si pouze ověřila nejen povahu vašeho vztahu, ale i tvé city ke Konstantinovi."

„Ale já k němu nic... speciálního necítím," namítla Sofie, když se podívala zpátky na Irinu, a nepatrně pozvedla bradu v odporu.

Irina se znovu vševědoucně usmála. „To ani neříkám. Může ti na něm prostě jen hodně záležet nebo si ho jen velmi vážíš."

Sofie zavrtěla hlavou a když se znovu zamyslela nad celým tím dialogem, zatvářila se konsternovaně.

Tohle všechno ji naprosto zaskočilo. Aby byla ve vztahu s někým jako Konstantin? Zrovna s ním? To by raději vešla do podsvětí jako Aeneis.

„Nejsme ve vztahu, nic takového k němu necítím. Jsme jen přátelé," řekla tvrdě Sofie, čímž jasně dala najevo, že je toto téma uzavřené, a odvrátila od Iriny pohled. Byla natolik zaskočená, že po celý zbytek jejich sezení pak špatně hledala vnitřní souvislosti, proto zůstala jen s dotěrnou vzpomínkou na to, jak si Irina myslela, že ona a Konstantin jsou spolu. Doufala, že procházka přes park na vzdálenější zastávku jí trošku pomůže, ale když spatřila kachny plující na jezírku, z nějakého důvodu znovu pomyslela na Irinina slova, která hned zamítla a raději hluboko do plic nasála vzduch.

Vůbec nerozuměla, z čeho přesně psycholožka usoudila, že by ona a Konstantin byli ve vztahu. Říkala, že si to odvodila z toho, jak o něm mluví, ale přeci o něm nic takového neříkala. Snažila si vybavit aspoň pár vět, které o něm pronesla, ale napadaly ji spíš parafráze, při tom důležitější bylo samotné vyznění než obsah. Třeba když o něm mluvila, tak měla tendenci používat jiný tón. I ten přeci hraje roli při interpretaci sdělení.

Zatímco si Sofie takto lámala hlavu, došla na zastávku, nasedla na autobus a dojela na sídliště. Rozhodla se, že zatím myšlenky točící se kolem Irininých slov nechá stranou. Měla důležitější věci na práci – musela pobalit poslední věci, spolu s „tátou" je odvést domů a tam je ještě vybalit.

Ačkoli její nový domov byl vzdálený jen dva paneláky, bylo lepší veškeré věci přestěhovat autem, aby bylo stěhování rychlejší. Jenže „táta" jí ne vždy mohl vypomoct, proto se stávalo, že chodila několikrát sem a tam, ale to jen když se jí zrovna chtělo nebo když potřebovala popřemýšlet.

Vyšla naposledy do pátého patra a když otevřela dveře starého bytu, uslyšela hluk z kuchyně. „Táta" zřejmě skončil o něco dřív v práci a přijel jí pomoct dobalit poslední věci.

Pousmála se a došla do malé místnosti.

„Neměl bys být se Soňou?" zeptala se ho místo pozdravu.

„Táta" se pootočil a usmál se. „Taky tě zdravím, Sofi. Jinak Soňa ví, že jsem tady. Slíbil jsem jí, že jakmile se ujistím, že jsme tu už zcela skončili, tak s ní strávím celý zbytek dne."

„No páni, to sis ani nevzal práci domů?" zeptala se ho pobaveně Sofie a přešla k hučící lednici, aby z ní vyndala poslední potraviny.

„To víš, výjimečně jsem stihl všechny případy projet v práci," řekl, zatímco balil hrnek do novin. „Co u tebe?"

„Před schůzkou s Irinou se mi ozval realiťák, že už má několik zájemců." Zavázala pevně tašku s potravinami a dala ji ke dveřím. Pak si vzala další a pustila se do vyhrabování dvou posledních šuplíků, kde měla šití, lékárničku a nějaké staré receptáře.

„Tak to je skvělé! Nemyslel jsem si, že se někdo tak rychle ozve," přiznal „táta".

„Ani já ne. Vzhledem k tomu, v jaké lokalitě se byt nachází, bych čekala, že bude minimálně půl roku v nabídce nebo jak se tomu říká."

„Možná to má něco společného s tou válkou, ke které se schyluje na východě," přemýšlel „táta" a zavázal tašku s posledním nádobím. Pak začal kontrolovat šuplíky a skříňky, jestli ještě někde něco nenechali.

„To pochybuju, ale kdo ví."

Dala poslední věci do tašek a zatímco „táta" kontroloval kuchyň, ona šla zkontrolovat předsíň a koupelnu. Pokoj si nechala jako poslední.

Bez nábytku vypadal nepatřičně, stejně jako bez klavíru. Jen ona tam stále zůstávala jako tichá výčitka.

Sofie se na ni dívala. Ještě před několika měsíci by se z pohledu na ni složila a kde byla teď... Čas opravdu řeší mnohé věci, jen někdy je ho strašně moc, ale také strašně málo.

Pocítila na svém rameni dotek.

„Stále ji vidíš?" zeptal se jí „táta".

Přikývla. „Tátovou" tichou reakcí bylo stisknutí jejího ramene.

„Není to tvoje vina," řekl univerzální větu.

„Já vím, ale to nic nezmění na tom, že to stejně bolí." A že se stejně obviňuje.

Odpouštět si – to nebylo v Sofiině povaze. Zodpovědnost znamenalo i schopnost zvládat vinu. Nikdo jí ale neřekl, jak se s ní má pracovat a co se má dělat, aby se naučila si odpouštět. Na to musela zřejmě přijít sama.

Nehledě na „tátovu" ruku na rameni se otočila a odešla do kuchyně, kde pobrala co možná nejvíce tašek.

„Tak co, jdeme?" zeptala se „táty", který stál ve dveřích pokoje.

„Zkontrolovala jsi všechno? Nejspíš to všechno pobereme, což znamená, že se sem už nevrátíme," vysvětlil jí a prošel kolem ní do kuchyně pro zbytek tašek.

Sofie pochopila jeho náznak – rozluč se. Podívala se tedy ještě jednou do pokoje. K jejímu překvapení tam ale máma nevisela.

Pocítila píchnutí v srdci, ale bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„A teď se neukážeš..." zašeptala duchu své matky a ještě jednou si zběžně prohlédla místnost. Teprve pak zamířila ke dveřím, kde už na ni čekal „táta".

Když za sebou zamkla dveře, pocítila, jak z jejích ramenou spadla část tíhy, kterou tam před tím ani necítila. Možná to byly všechny ty vzpomínky, které v tom místě nechala, nebo to bylo vědomí vyhozených nepotřebných věcí, které jen zbytečně okupovaly prostor. Sofie nevěděla. Co ovšem věděla jistě, tak bylo, že už musela to místo pro jednou opustit. Tohle byl konec jedné opravdu smutné a tragické skladby.

Dohrála. Bylo na čase se posunout dál.

S „tátou" naložili poslední tašky do jeho auta a po chvíli už stáli před panelákem, kde měla Sofie nyní svůj domov.

Vystoupili do šestého patra a Sofiin pohled najednou spočinul na Konstantinovi, který zrovna zamykal nebo otevíral dveře svého bytu.

„Konstantine," oslovila ho, když se jejím nitrem prohnala podivná vlna radosti, kterou zesilovala přítomnost „táty".

Oslovený se na ni podíval a pak se jeho pohled zastavil na „tátovi" a na taškách, které oba nesli. Bez otálení došel k Sofii a vzal jí tašky z rukou.