Uběhl přesně měsíc od toho dne, kdy byla Sofie naposledy v Konzervatoři.

V souvislosti s jejím napadením spolužačky proběhlo prakticky celé vyšetřování. Sofie tvrdila, že se jí všichni ve třídě vysmívali a že ten den, kdy se na spolužačku vrhla s pěstmi, jí jeden kluk ještě ke všemu nastavil nohu. Jenže to bylo jen jedno slovo proti velkému množství. Každý ve třídě tvrdil, že se Sofii nikdy nevysmíval, nepomlouval, a kluk, který vystavil nohu, řekl, že mu spadla propiska, proto se vyklonil tak, že mu čouhala do uličky. Větší váhu pak měla slova učitelů, kteří ředitelce barvitě vylíčili Sofiin dlouhodobý problém s hraním na klavír, ze kterého se sice po několika měsících dostala, ale její špatné známky se nezměnily. Kromě toho tvrdili, že ani jednou nezaslechli posmívání či pomluvy namířené proti Sofii.

Sofie tomu nemohla uvěřit. Pamatovala si tlumený smích. Jenže pokaždé, když se otočila, bylo ticho. Pokaždé. Samozřejmě jakmile se ředitelka ještě dozvěděla o Sofiiných sezeních u psycholožky, vytvořila si vlastní obrázek. Dala Sofii možnost se spolužákům omluvit a zapracovat na svých známkách, ale bylo zřejmé, že to nečiní s moc velkou radostí. Sofie ji ale všechno ulehčila svým odmítnutím. Věděla, že nejspíš udělala špatné rozhodnutí – odmítla vzdělání, odmítla se omluvit, zahazovala mámin sen. Jenže na co jí bylo vzdělání na Konzervatoři, když si mohla na živobytí vydělat prostým hraním v baru? Na co jí bylo se omlouvat, když necítila vinu? Měla za to, že se Konzervatoř prostě proti ní spolčila. Její názor neměnila ani slova učitelů, kteří pokaždé, když kolem nich poslední dny na Konzervatoři procházela, říkali, o jakou „nadanou a nadějnou" studentku s jejím odchodem přichází. Nechtěla na ta slova reagovat. Neměla na to energii. Konzervatoř ji vysála. Tolik o tom, jak plnila mámin sen. Jenže na co jí byl, když už máma stejně byla mrtvá? Kromě toho ji mámina smrt zanechala bez identity, ambicí a cílů. To všechno teď Sofie musela najít. Neměla proto čas se zahazovat s Konzervatoří.

Ať už chtěla, či nikoliv, u celého procesu byl její „táta".

Po tom, co se ten den vrátila domů od Konstantina, zastihla „tátu". Čekal na ni v kuchyni u stolu. Vypadal zoufale a zničeně.

Jakmile uviděl Sofii, ihned vstal. Chtěl k ní přiběhnout a obejmout ji, ale v půli cesty se zastavil. V jeho tváři se rýsovaly pochybnosti. Nevěděl, zdali má vůbec právo Sofii obejmout. Vždyť byl vlastně naprosto cizí člověk; muž, který kdysi býval manželem její mámy.

Pochybnosti velmi rychle vystřídala lítost nad vyřčenými slovy. Kdyby se nepoddal emocím, nemusel by teď tuto situaci vůbec řešit.

Sofie ho pozorovala. Vzhledem k únavě byla klidnější, ale hlavně nad tím vším nechtěla moc přemýšlet. A stejně jeden fakt zůstával neměnný – ačkoli nebyl Ruslan jejím otcem, vychovával ji, staral se o ni, pomáhal jí a mámě. Biologicky možná jejím otcem nebyl, ale odváděl svou roli precizně. Jen tak by se o ni přeci nestaral, ne? Proto za ním došla sama a objala ho. No a co, že nyní věděla pravdu. Jenže jedna věc byla nová a nemizela – pocit cizosti a vědomí, že teď už opravu nemá právo. Sofii tedy nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Proto bylo i poměrně jednoduché říct „tátovi" pravdu ohledně Konzervatoře.

„Jestli ses bála, že se naštvu, pokud odejdeš z Konzervatoře, tak tě uklidním," řekl Sofii, když mu vysvětlila, proč chce odejít. „Vždycky tě hraní na klavír bavilo, proto jsem možná trošku zaskočený."

„Hraní mě nikdy nebavilo," opravila ho. „Je to sice pro mě jediná cesta, jak ze sebe dostat nějaké uvězněné emoce, ale hraní vždycky bavilo mámu, ne mě."

„A čemu by ses tedy chtěla věnovat?"

Sofii ta otázka trošku zaskočila, protože nad tím neuvažovala. Ostatně nic ji ani nenapadalo.

„Teď... Nevím, nepřemýšlela jsem nad tím," pokrčila rameny. „Teď se chci přestěhovat do babiččina bytu a najít si práci. Možná jakmile se trošku víc osamostatním –"

„Počkej, chceš se přestěhovat?" přerušil ji překvapeně „táta".

„Žiju s duchem své mámy, tati," pronesla těžce. „Nezvládnu to."

Přikývl. Vypadal smutně, ale když se na Sofii znovu podíval, měl v očích pochopení.

Jakmile Sofie vyřešila Konzervatoř, zašla do baru, kde byla s Konstantinem a zeptala se Vlada zdali jeho pracovní nabídka stále platí. Ten večer měla svou první směnu a užila si ji, nehledě na Konstantinovu špatnou náladu. Později z něj dostala důvod: obával se, že už nikdy nebude hrát jen pro něj.

Sofii jeho slova překvapila, ale bylo to příjemné překvapení. Slíbila mu, že až se přestěhuje, tak mu bude hrát kdykoliv bude chtít.

V průběhu dne pak Sofie vyhazovala nepotřebné věci a ostatní balila do tašek. Večer zase chodila hrát. Občas jí s balením pomáhal i „táta", stavila se i Darina, objevila se i Alina. Většinu času ale Sofie všechno balila sama. Z počátku uvažovala, že by mohla zaplatit Konstantinovi, aby jí pomohl, ale nakonec ho raději nechala pracovat. Říkal jí totiž něco o tom, že si hledá nějakou pořádnou práci, proto ho nechtěla rušit. Stačilo jí, že se vídali v baru, kde ještě sem tam dělal vyhazovače nebo když si ji přišel poslechnout. Sofie ale mnohdy nejenom hrála. Jednou musela zaskočit za nemocnou servírku Polinu, pak ji Vlad začal učit recepty jednotlivých koktejlů. U některých pravidelných zákazníků si začala pamatovat jejich oblíbené nápoje, takže obvykle, jakmile se objevili, je už měly na svém místě.

„Za ten měsíc jsem začala být klidnější," mluvila Sofie, když byla u Iriny. „Tedy, mám z toho takový pocit," dodala.

„A jak to jde se stěhováním?"

„Už jsme s tátou přestěhovali skoro všechno. V bytě už zůstalo pár posledních věcí a hotovo," usmála se.

Už to bylo pět dní, co bydlela v babiččině bytě. Pět dní, co to místo začala nazývat svým domovem. Starý byt hodlala prodat a peníze si prostě uspořit, ačkoli by díky ním nemusela nějakou dobu pracovat, jenže věděla, že práci potřebuje. Nicnedělání by ji zničilo a ne že by už věděla, co chce dál dělat se svým životem.

„Ještě stále tam vídáš svou mámu?"

Úsměv ze Sofiiny tváře zmizel. Sklopila pohled.

Když se Irina dozvěděla o incidentu ve škole a k tomu přičetla fakt, že Sofie vídá svou oběšenou mámu, poslala dívku k psychiatrovi, aby jí předepsal prášky. Když je pak Sofie držela v rukou, nemohla tomu vůbec uvěřit. Nikdy si nemyslela, že se ocitne prakticky v podobné situaci jako máma – vynucena pít prášky pro své psychické zdraví.

V tuto chvíli by měla chodit k onomu psychiatrovi, ale Sofie odmítla. Představa, že by se měla otevřít ještě někomu, ji děsila. Na Irinu si zvykla, proto nechtěla nic měnit.