„Vlad mi to vyčte z výplaty, v poho," pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Sofie ho tedy následovala. Ještě než ale opustili místnost baru, Vlad je zastavil, konkrétně Sofii.

„Hele, napadlo mě, jestli bys tu nechtěla třeba pracovat. Jakože tu příležitostně zahrát a tak," řekl jí.

Sofii překvapením vyjelo obočí až na čelo. Podívala se na Konstantina, který se usmíval. Pokrčil rameny. Ty se máš rozhodnout, ne já, četla mu ve tváři.

„To je... No..." Hledala správná slova, stále naprosto překvapená. „Velmi nečekaná nabídka."

„Promysli si to, jo? Jesli budeš mít zájem, víš, kde mě najít. Na detailech bychom se domluvili."

Sofie zvládla jen energeticky přikývnout, přičemž překvapení na její tváři bylo stále jasně viditelné.

„Jo, jo, dobře, promyslím si to," řekla nakonec.

„Tak my už pudem, Vlade," vložil se do rozhovoru Konstantin a dal Sofii ruku kolem pasu.

Sofie se zajíkla, ale nic neřekla ani neudělala. Místo toho se jen rozloučila s Vladem a nechala se Konstantinem vést ven.

Když se dostala na noční studený vzduch, cítila, jak z jejích ramenou doslova spadla tíha uzavřené místnosti.

Hluboce do plic nasála vzduch a pak ho vydechla. Hned byla střízlivější a díky událostem celého dne i šťastnější a radostnější. Dokonce se jí zdálo, že už dlouho nebyla takhle šťastná. Kdy se vlastně naposledy upřímně zasmála?

„Zřejmě se cejtíš líp," okomentoval Konstantin její stav. I on se zhluboka nadechl a vydechl. Nejspíš mu v baru také chyběl vzduch.

„Nabídli mi práci!" řekla nadšeně Sofie a s úsměvem se na něj podívala. Chtěla tancovat, skákat, zpívat, vždyť život byl tak nádherný!

„Takže nad tim popřemejšlíš?"

„Asi jo," zasmála se.

„Ale vždyť nerada hraješ," připomněl jí s ironicky pozvednutým obočím.

„Hrát jen tak a hrát pro peníze jsou dvě různé věci," protočila očima.

„Jo no, to dává smysl," řekl a přitiskl ji k sobě. Takhle spolu vykročili k sídlišti. Sofie se tomu nijak neprotivila. Byla naprosto spokojená, opojená štěstím, ze kterého se jí točila hlava.

Šli v tichosti, vychutnávali si svěží vzduch, dokud nedorazili k panelákům. Konstantin Sofii nabídl, že ji doprovodí, ale Sofie odmítla. Chtěla se ještě chvíli projít sama, popřemýšlet, ale hlavně zpracovat radosti toho dne.

„Hlavně se nepotloukej venku dlouho, jo? Ať tě něco nesežere," poučoval ji Konstantin.

Sofie jen s úsměvem protočila očima a mávla na něj na rozloučenou. Pak pomalu vykročila k dětskému hřišti. Beton už na něm byl rozpraskaný a železné houpačky vrzaly při sebemenším pohybu. Sofie se ale stejně na jednu z nich posadila a podívala se na nebe, ačkoli na něm neviděla nic, jako kdyby všechny hvězdy pohasly. To ovšem byla poslední věc, o kterou se starala. Snažila se v první řadě uklidnit, protože věděla, že by v takovém stavu neusnula. Myslela na tátu, Soňu, mámu, Konstantina, hraní, bar... Nemohla na tom dni najít nic hrůzného, všechno bylo pro jednou skvělé. Sofii to vnuklo myšlenku, že teď možná nastane doba lepších časů – máma se začne dávat do pořádku, ona se o ni už nebude muset tolik starat a pak jí třeba dokonce dovolí odejít z Konzeravtoře...

Sofie se tiše zasmála. V jejím smíchu byla notka tichého zoufalství.

„Nemá smysl o tom zatím přemýšlet," připomněla si šeptem. „Spokojím se i s tou troškou." A ačkoli se snažila sama pro sebe znít optimističtěji, už jí to moc nešlo. Pocit štěstí se pomalu ale jistě vypařoval. Místo něj přicházel smutek a natolik známý stesk. Stesk po citu, který nedokázala jasně popsat, ale toužila po něm každým atomem svého těla. Nechápala, proč nedokázala ten pocit identifikovat, vždyť se jí to obvykle dařilo. Možná neznala sebe natolik dobře, jak si myslela...

Zachvěla se. Svedla to na zimu. Seděla tu už moc dlouho. Vlastně ani nevěděla jak dlouho. Měla by jít.

Zívla.

Ano, opravdu by už měla jít. Vstala tedy z houpačky a zatímco kráčela domů, roznášelo se sídlištěm skřípání. Jinak mezi paneláky panovalo hrobové ticho.

Na chodbě jako vždy byl cítit puch kočičí moči, který Sofie ignorovala. Vyšlapala schody a zamířila k bytu.

Tiše otevřela dveře. Koneckonců máma spala bez hypnotik. Mohla tím pádem mít citlivější spánek a Sofie ji za žádných okolností nechtěla vzbudit.

Sundala si boty a rovnou zašla do koupelny, kde si umyla ruce a opláchla obličej. V zrcadle její tvář vypadala unaveně a ztrhaně. Modré oči měla trošku červené. Bylo na čase jít spát. Prvně si ale musela zajít do pokoje pro čisté spodní prádlo a pyžamo.

Nechala v koupelně rozsvíceno, ačkoli do pokoje světlo nepronikalo. Tam mohla spoléhat jen na svit měsíce, který obaloval každý předmět v místnosti.

První, co uviděla, byl dlouhý stín na zemi, což bylo nezvyklé.

Pozvedla hlavu.

Tělo viselo na železné tyči od záclony. Neměla tam být. Už to bylo pár let, co ji s Darinou daly pryč do sklepa. Učinily tak, když máma začala mít sebevražedné sklony. Asi pro ni došla sama, vrátila ji na místo a...

Čas se podivně zpomalil. Sofie dokonce měla pocit, že sama pomaleji mrká.

Tělo nehybně viselo jako zmražené v čase, neměnné a stabilní. Vypadalo jako figurína nežli jako mrtvola. Mrtvoly přeci takhle nevypadaly, ne? Byly víc... lidštější.

Stála a zírala, stejně kamenná jako tělo před oknem. Už v tu chvíli se jí v hlavě ozývala jen jedna myšlenka: Ber sluchátko a volej záchranku. Ber sluchátko a volej záchranku. Stejně jen dál stála a zírala. Vrývala si tu chvíli do paměti, protože mámu už víckrát neuvidí. Ještě teď byla nejblíž svému životu, který se rozhodla...

Sofií pohnula neznámá síla. Možná to byla jakási část jejího mozku, která přebírala kontrolu ve chvíli, kdy zbytek rozumu kolaboval pod váhou reality, nebo to byla osmnáct let vštěpovaná pravidla, která jí diktovala, co je dobře, co špatně a co se má v takovou a takovou chvíli dělat.

Došla k telefonu, vzala sluchátko do ruky a vytočila 03. Z druhého konce se ozval ženský hlas. Sofie mu ale nerozuměla. Poprosila, aby žena zopakovala, co řekla. S hrůzou si uvědomila, že se jí chvěje hlas. Stejně ženě nerozuměla, proto raději rovnou řekla: „Je tu..." Chyběl jí vzduch. Okno bylo daleko. Viselo u něj tělo. Nemohla říct, že je to její máma. „Je tu tělo," polkla. Srdce jí ráznými nárazy doslova vybíjelo hrudní koš. Hlavu měla až podivně prázdnou. Nemohla najít správná slova. „Nedýchá... Visí."

Žena zase něco řekla a Sofie jí zase nerozuměla. Měla pocit, že obě mluví cizími jazyky. Zvládla ze sebe dostat jen adresu a prosbu, aby sem někoho poslali. Zavěsila.

Už se k ní nemohla otočit čelem. Věděla, že jestli tak učiní, tak to nevydrží a zhroutí se. Ostatně už se na ni vynadívala dost – stále měla před očima všechny detaily. Nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat v přítomnosti tichého chladného těla, od kterého si slibovala teplo mateřské lásky.