Konstantin si ohromeně prohlížel její poraněné klouby a rudé rukávy. Sofie po šoku z tátových slov zcela zapomněla na bolest. Zdála se jí tak nepodstatná v porovnání s tím, co se dělo v jejím nitru, jak chladné bylo. Byl to vlastně šok? Nevypadal šok náhodou jinak? Měla by se přeci chvět; cítit, jak její svět kolabuje a jak se rozpadá jako stará omítka v učebnách Konzervatoře... Ne. Nic.

Když Konstantin skončil s prohlížením, zachmuřeně se na Sofii podíval, zatímco stále držel její ruce ve svých. Vybízel ji k odpovědi.

Sofie by sice nejraději mlčela, ale nakonec řekla: „Zbila jsem spolužačku."

„Nene," řekl nevěřícně a vyvalil na ni oči. „Ty? Taková poslušná a poctivá holčička? Jakože říkalas, že tě pomlouvaj nebo co, ale tohle sem jako fakt nečekal."

„Měla poznámku ohledně mámy a pak jsem prostě..." Hledala správná slova, ale nakonec pokrčila rameny.

„A paks jí prostě dala pořádnou nakládačku," zasmál se Konstantin, zatímco stále držel její ruce ve svých.

Sofii by to možná taky přišlo směšné, ale stejně by si smích nikdy nedovolila.

Chovala se jako zvíře. Poddala se svému hněvu a vybila ho na spolužačce. Takhle by se dospělý člověk chovat neměl, ale to samé mohla říct o Konstantinovi, který byl dvakrát starší než ona a teď se tu smál ironii jejího života.

„Budu hádat," řekl po chvíli. V hlase mu stále znělo pobavení. „Teď si to samozřejmě děsně vyčítáš, co?" Pobídl ji, aby vstala. Poslechla. Zamířili pak spolu do kuchyně.

Výčitky? Do teď vlastně neuvažovala nad tím, co ohledně toho incidentu cítí, ale věděla, že ani jeden z těch citů se výčitkám neblíží. Spíš převládala úleva a klid, jenže to by do toho neměla započítat tátova slova. To se pak vše od základů měnilo.

Konstantin posadil Sofii na židli a připravil jejich lékárničku – plastový košíček, kde měli vše potřebné na ošetření ran. Nejčastěji ji používala Sofie, ale teď se i z Konstantina pro jednou znovu stal ošetřující.

„Takže vyčítáš," konstatoval nakonec, když si postavil židli naproti Sofii a posadil se.

„Jak se zbavuješ myšlenek na to, co jsi udělal?" ignorovala jeho poznámku.

Nepodíval se na ni. Bylo logické, že nebyl její otázkou překvapen, když si myslel, že má Sofie výčitky.

„Nijak," odpověděl. „Prostě se s tím naučíš žít," dodal a namočil kapesník ve vodce, aby Sofii mohl vydezinfikovat každý kloub.

Chvíli oba mlčeli a Sofie sledovala Konstantinovo počínání.

„Necítím vinu za to, co jsem udělala," řekla tlumeně.

„To ňák nekoresponduje s tim, na co ses mě ptala," řekl Konstantin, ponořený do procesu ošetřování.

„Ptala jsem se, protože jsem si myslela, že je se mnou možná něco špatně a že tak možná zjistím, proč výčitky necítím."

Pobaveně se pousmál. „No, já nejsem zrovna typ, kerý umí odpovědět na takový složitý otázky."

„Kdyby mi táta nic neřekl, tak bych možná vinu cítila."

„Co ti řek?" koukl na ni Konstantin, aniž by se pohnul.

Sofie se nadechovala, aby mu všechno pověděla, ale slova jí uvízla v krku.

Když to řekne, tak tím potvrdí pravdu. Bude to znamenat, že nyní je na čase se s tím smířit a přijmout fakt, že její táta – ne – Ruslan je naprosto cizí člověk.

„Zas pláčeš," povzdechl Konstantin a natáhl k jejímu obličeji ruku, aby jí palcem setřel slzu, která jí stihla utéct.

Sofie volnou rukou tu jeho setřásla a pak si hřbetem otřela oči.

Nijak to nekomentoval a vrátil se k ošetřování jejích kloubů.

Byli v tichosti do té doby, dokud neskončil a ona neodešla do pokoje, kde panovala stejná zima jako venku.

Zavřela okno a zůstala u něj stát. Všimla si hnízda na jednom ze stromů.

„Když se oběsila tvoje máma, zvládla si to říct celkem bez problémů a teď ani nedokážeš říct, co ti řek táta?" promluvil Konstantin z gauče.

„Na nic se neptej. Prostě buď zticha," řekla Sofie, zatímco se stále dívala nepřítomně ven.

Jak může očekávat, že ji pochopí? Nemá ani špetku porozumění. Ještě jí řekne, že to přece není konec světa a pak ji zase začne osahávat jako nadržené zvíře.

Zavřela oči. Musela se uklidnit a dostat své myšlenky pod kontrolu. Byly zdivočelé, protože má za sebou vyčerpávající den a hlavně – šokující pravdu.

Znovu si připomněla, že Konstantin je v tuto chvíli jejím jediným přítelem a ačkoli není vázán povinností ji chápat, aspoň si ji vyslechne. Kromě toho se zajímá, co se stalo, a ne proto, aby se jí vysmál, ale aby jí bylo líp.

Těžce povzdechla a chvilku se odhodlávala se otočit. Pochybovala, že by ta slova dokázala zopakovat znovu, kdyby ji neslyšel.

„Hele, v čem je problém? Si snad myslíš, že když mi povíš, co ti řek táta, tak tě pošlu do háje nebo co?"

Tím Sofii zcela vzal vítr z plachet.

Otočila se a ohromeně na něj zírala.

„Myslel sem si, že po těch několika měsících, co se známe, pro tebe bude jednodušší mluvit o tom, co se stalo," snažil se jí vysvětlit. „Jakože sice nejsem schopný pochopit hloubku toho, co cítíš, pravda, ale prostě jsem tu pro tebe a když je to pro tebe závažný, tak to prostě přijmu." Po chvíli protočil očima a promnul si je. „K čertu, to zní tak strašně debilně."

„Ne," reagovala hned Sofie. „Nezní. Řekl jsi to, co jsem potřebovala slyšet." Navzdory tomu ale ještě chvíli mlčela. Překonávala ten nepříjemný knedlík v krku.

Polkla.

„Nejsem jeho dcera."

Konstantin zamrkal a chvíli dumal. „A to řekl jako..."

„Neřekl to způsobem ,zklamala jsi mě, už nejsi má dcera'. Řekl něco jako ,neříkej mi táta, když tvým tátou nejsem'," zadrhl se jí hlas. Musela se znovu otočit k oknu a otevřít ho. V očích ji pálily slzy.

Řekla to. Nebyla jeho dcera. Nebyla jeho dcera...

„Já..."

Napjala se, když Konstantin promluvil.

„Uf, ani nevim, co ti na to mám říct."

Křečovitě zavřela oči. Začala skřípat zuby a tentokrát svá slova neudržela.

„Samozřejmě, že to nevíš!" vyjela na něj, když se otočila. „Tobě nikdy otec neřekl, že nejsi jeho syn! Nikdy jsi nenašel oběšenou matku! Nikdy ses nestaral o to, že ti někdo blízký umřel! Bez tak ti to vždycky bylo ukradený!" Z otevřeného okna na ni zafoukalo. Otřásla se zimou a jako zázrakem pominul i hněv spolu se svým závojem, který jí zastíral mysl. Najednou si uvědomila vyřčená slova a zbledla. „Bože můj," přiložila si ruce na ústa. „Konstantine, já..." Hluboce se nadechla. Málo. Plíce byly prakticky prázdné. „Bože, prosím, promiň mi to."

Konstantin se na ni ani nedíval. Tvářil se ovšem vážně. Takovým ho Sofie ještě neviděla. Najednou vypadal jako voják, který byl nucen činit příliš nemilosrdná a neodpustitelná rozhodnutí. Dívala se na něj stejně, jako když mu tenkrát pověděla, že ho obviňovala v mámině smrti. I ta situace byla tak podobná – zase stála, zase se cítila provinile a on zase seděl a zase ji svým tichem trápil a zase si to zasloužila. Když nebyla schopna se poučit z předešlé situace, bylo jejím údělem si tím projít znovu. Jenže na rozdíl od tehdejší situace Konstantin vstal a došel k ní. Postavil se k oknu a opřel se předloktími o parapet.

„Nemůžu tě vinit z toho, cos mi řekla," začal a Sofie na něj ohromeně pohlédla. „Nikdy sem ti nic o svý minulosti neříkal, takže není čemu se divit," pokrčil rameny. „Ale vím, co znamená útrata."

Když se na něj Sofie takhle ze strany dívala, viděla v jeho tváři jí tolik známé emoce – vina, stesk, lítost. Pokládala si otázku, zdali i její tvář vypadá podobně, když tyto emoce prožívá.

„Taky vim, co znamená cítit vinu za něčí smrt," dodal po chvíli. Začal si prsty propletených rukou mnout klouby, zatímco se na ně díval. „Jednou se mi narodila dcera. Mohla by teď být tvýho věku, kdyby v pěti letech nezemřela."

Sofiina ruka vystřelila na jeho rameno a pevně ho stiskla. Byla šokovaná. Očekávala tedy, že by Konstantin mohl mít dítě, ale aby bylo mrtvé; aby zemřelo v tak raném věku...!

„Nebyl sem u ní. Nemohl sem k ní," zavrtěl hlavou, ale to gesto spíš bylo plné čirého zoufalství, jako by tomu stále nemohl uvěřit.

Sofie si všimla, jak se mu lesknou oči. Ona už pro změnu lila slzy. Nechávala je volně téct po svých tvářích, protože soucítila – cítila jeho bolest.

„Už nic neříkej," zašeptala. „Prosím, už si to nedělej."

Když Konstantin schoval své oči pod dlaní, aby neviděla, jak bolestně svraštil obočí a upustil první slzy, nevěděla, zdali tak činí, protože se poddal jejím slovům nebo protože se tím otevřeně doznával ke své slabosti – nemohoucnosti se podívat vině do tváře.