V té otázce bylo něco podivně bolestného a vzhledem k tomu, jak se Konstantin tvářil, Sofie chápala, jak závažná pro něj tato otázka byla. Neměla ovšem nic společného s konkrétním pojmenováním jako „rodič a potomek", „autorita a obdivovatel" nebo „přátelé". Sofie mu viděla na očích, že o tyto nálepky nestál. Pouze chtěl získat nějakou stabilitu; pochopit ten nový prostor, ve kterém se ocitl, když se spolu začali víc bavit.

„Jsme dvě zlomené duše," pokrčila rameny. „Nemáme si vzájemně co dát, nesvazujeme jeden druhého žádnými závazky. Prostě jeden vedle druhého existujeme. Tak, jak jsme."

Konstantin si promnul bradu a pak se napil. „A takhle to teda vidíš," konstatoval.

Přikývla. „Je mi jasné, že se to bude lišit od tvého názoru, ale tak či tak se nic nezmění."

„No, já to stejně nevidim nijak jinak, já těmhle niterním záležitostem nerozumim, ale tvá slova aspoň dávaj smysl a můžu se s nima nějak ztotožnit."

Sofie se pousmála a upila trošku vaječného koňaku.

„Víš, že tu maj klavír?"

„Jsem podle tebe slepá?" pozvedla jedno obočí.

„Tak něco zahraj," nabídl.

Překvapeně zamrkala. „No tak to v žádném případě," zavrtěla hlavou a znovu se napila. Činilo jí problém nevypít celý vaječný koňak naráz.

„Proč ne? Vlad bude rád, když se tu ty lidi trošku proberou. Taky by to možná přilákalo ňáké nové zákazníky."

„Víš, že já jinak hraní nemusím..."

„Ale filtruješ skrze hru emoce, ne? Tak je filtruj i tady, nevidim problém."

„Nefiltruju emoce na veřejnosti," zavrčela.

„A proč to nezkusit?" zeptal se jí vyzývavě a napil se.

Nejistě se podívala na klavír, jako by očekávala, že ji i nástroj začne přemlouvat. Uvažovala, zdali by to opravdu měla zkusit. Ne že by měla problém s hraním na veřejnosti – pár krát už hrála na školních vystoupeních –, ale nehrála v baru. No a taky nikdy nehrála na veřejnosti nic, co si žádalo její nitro. Bylo to divné a nepatřičné, aspoň podle ní, ale Konstantin si myslel, že to za to zřejmě stojí – zkusit nechat hrát emoce.

Bylo jí jasné, nakolik se tato zkušenost bude lišit od běžné a nejspíš to ji právě děsilo: dotýkat se kláves neznámého klavíru, hrát v neznámém prostředí před lidmi, se kterými neměla nic společného kromě toho, že se rozhodli sem zajít na skleničku. Ani přítomnost Konstantina neměnila všechna ta fakta.

Znovu se napila koňaku, jehož alkohol jí ohřál hrdlo.

Najednou odněkud přišla odvaha. Sofie nestihla rozpoznat odkud, ale rozhodla se to svést na sladký nápoj a na to, že její máma dneska koneckonců usnula bez hypnotik. I ona sama by měla udělat něco nezvyklého, ne?

Koukla na Konstantina. „Vážně si myslíš, že s tím nebudu mít problém?" ujišťovala se.

Chvíli se na ni díval, dokud se k ní nenahnul, aby jí dal za ucho uvolněný pramínek vlasů. „Myslim si, že z toho zbytečně děláš velkou vědu. Běž tam, posaď se a zahraj něco moderního."

Sofie se znovu podívala na klavír, vypila zbytek koňaku a postavila se. Bylo jí horko. Nejraději by si mikinu sundala, ale nic kromě podprsenky pod ní neměla. To ovšem bylo tím posledním, co ji zajímalo stejně jako horko. Myslela na klavír a dívala se na něj. Nebude to přece o nic těžší než hraní na školním vystoupení. Tady aspoň neseděli žádní učitelé ani její spolužáci, natož nějací profesionálové. Věděla totiž, že kdyby ji slyšel někdo, kdo se hraní věnuje poctivěji, vytrvaleji a déle než ona, ihned by poznal rozdíl. Sofie nechtěla hrát jako profesionál, ale hrála tak, že by ji běžný posluchač za profesionála označil. Také si připomněla, že tady může také zkusit zahrát něco, co požadovalo její srdce. Nemusela by tudíž u hraní hned myslet na správné pocity a tvořit hudbou správnou atmosféru. To, co vycházelo od srdce, bylo vždy upřímné a všeříkající. Žádné nucení se, žádná přetvářka.

Cítila na sobě pohledy, když kráčela ke klavíru. Tohle se moc od třídy nelišilo... Najednou začínala litovat, že vůbec souhlasila. Vždyť to neměla ráda; nerada hrála, byl to jen jediný způsob úniku, který znala. Stejně ale ke klavíru kráčela, jako by se nechumelilo, ačkoli věděla, že se to bude výrazně lišit od veškeré její dosavadní zkušenosti.

Jakmile se posadila ke klavíru, už nemohla otálet. Pokud vstane a odejde, tak se jen ztrapní. Nemyslela si, že by sem pak dokázala ještě někdy přijít. Na chvíli se zarazila nad tím, že o tom vůbec uvažovala – samozřejmě, že sem už nevkročí.

„Hej, slečno!"

Nějaký mužský hlas ji vytrhl z myšlenek a ona se pokusila podívat na toho, kdo promluvil. Byl to majitel baru – Vlad.

„U toho piána nemáte co dělat!"

Sofie cítila, jak jí rudnou tváře studem. Už už se zvedala, když se náhle ozval Konstantin: „Nech ji bejt, Vlade! Učí se na zdejší Konzervatoři, zrovna ona hrát umí!"

Sofie cítila, že jí obličej přímo hoří. Takhle se ještě nikdy necítila.

„A je to klavír, ty idiote, ne piano," dodal a posadil se.

Vlad jen protočil očima a znovu se zadíval na Sofii. Pohledem ji vybízel, ať se tedy ukáže. Sofie si ale jeho výraz nedokázala v šeru rozklíčovat, ovšem její intence se tak či tak nezměnila.

Posadila se a položila prsty na klávesy. Chtělo to něco klidnějšího. Měla náladu zpívat a srdce ihned vědělo, jakou píseň chce slyšet.

„Hide your face, my darling, it's all coming down, nobody's gifted with those eyes... Eyes..." začala opatrně mačkat klávesy a zpívat.

Sacrifice nebylo těžké si oblíbit. Sofie popravdě ráda zpívala, ačkoli kvůli nedostatku vzduchu nemohla zpívat dlouho a náročných písní se musela zcela zříct. Sacrifice byla ovšem výjimečná v tom, že měla jen dvě zpívané části a dlouhá klavírní sóla.

Když dozpívala první sloku, nepatrně v hraní zrychlila. Nedovolila si zavřít oči, protože písničku ještě neuměla zahrát bezchybně. Myslela si, že pravděpodobně udělá pár chyb, ale hrála přirozeně. Asi to bylo proto, že píseň byla protkána steskem; potřebou natáhnout ruku v naději, že zachytí utíkající minulost a bude ji prožívat znovu a znovu, jen ty šťastné chvíle, než máma onemocněla.

„I see the castles crumble, not one word was left alive. If I go, I know I'll stumble bloody, bruised, and sacrifised..." Zhluboka se nadechla. Měla slzy na krajíčku. Ani si to neuvědomila. „I can't be all you want..." polkla. Bolelo to. Na srdci se jí usazovala tíha. „I can't be all you want..." Bolelo to. Ty okovy kolem jejího srdce. „I can't be all you want..." Bolelo to, protože to byla pravda. „I can't be all you want..." Bolelo to, protože nikdy nebude takovou, jakou by ji chtěla mít máma. Nikdy nebude takovou, jakou by ji chtěl mít táta. Nikdy nebude ideální studentka. Nikdy nebude dokonalá dcera ani pro jednoho ze svých rodičů.

A co Konstantin? Ne, ani pro něj nebude takovou, jakou by ji chtěl mít. Koneckonců jsou oba zlomení a dvě zlomené duše nejsou schopny jednu druhou dát dohromady.

Hrála dál, tentokrát s pocitem smíření, protože ten stesk, který si Bůh ví kdy našel místo v jejím srdci, už tam navěky zůstane. Bude se jen postupně rozrůstat, dokud se ona sama nepromění v personifikaci toho tísnivého citu. Nemohla se zachránit.

Jenže když skladba končila, zapochybovala – možná tu přeci jen je nějaká naděje, ne? Její máma se dneska cítila líp, usnula bez prášků a Soňa bude mít miminko, její táta byl konečně šťastný. Nic už nevypadalo tak špatně. Proto, když stiskla poslední klávesu, usmívala se, ačkoli jedna slza jí stejně unikla a kápla na jednu z kláves.

Barem se roznesl potleskl. Sofie sebou trhla. Zcela zapomněla, že měla nějaké posluchače a když se podívala do prostoru, všimla si, že tu bylo více lidí než před tím.

Pohledem vyhledala Konstantina, který jí také tleskal. Tvářil se spokojeně; já ti to říkal, četla mu v obličeji.

Postavila se a nepatrně se uklonila. Bylo jí horko a měla pocit, že má rudé tváře.

Sešla z pódia a rychle se odebrala do kóje ke Konstantinovi. Chtěla se skrýt ve stínu, aby ji už nikdo neviděl. Třásla se jí kolena, čemuž se divila – vždyť to ani nebylo tak náročné. Nechápala reakci svého těla. Nejspíš to bylo těmi emocemi. Nic jiného ji tedy v této souvislosti nenapadalo.

„Teda, netušil sem, že umíš zpívat," řekl Konstantin, když se posadila. Co nejvíce se přisunula ke stěně, na což její společník reagoval nechápavým pohledem. „Si opilá nebo co?"

Překvapeně zamrkala. „Nemůžu být opilá. Necítím se jako opilá."

„Ale podnapilá klidně můžeš být. Nikdys nepila, ne? A takhle roztržitě se obvykle nechováš."

„Možná, nevím," řekla jen. Pak se vrátila k jeho poznámce ohledně zpěvu. Potřebovala se soustředit na něco jiného. „Zpěv je u nás povinným předmětem."

„Ale máš fakt pěkný hlas. Měla bys zpívat častěj."

Sofie sklopila hlavu a zasmála se. Srdce jí v hrudníku bilo moc silně. Chyběl jí vzduch.

„Potřebuju ven."

„Tak dem teda," řekl Konstantin a postavil se, aby mohl opustit kóji.

„Nechceš zaplatit?" připomněla mu Sofie.