Proč se s ní dal vůbec do řeči? Připomínala mu už tehdy jeho dceru? Dohnala ho k tomu vina? Nebo ji prostě jen chtěl? A možná právě podvědomé tušení jejich příbuzenství mu bránilo se s ní fyzicky sblížit. Ostatně i její tísnivý pocit, o kterém mluvila s Irinou, byl nejspíš upozorněním její nebohé mámy, aby si všimla, jakou chybu dělala. Problém byl ovšem v tom, že to měla vnímat jako chybu. Nevnímala. Stále se jí v hlavě opakovalo, že ho nikdy nepoznala jako svého otce a on ji nikdy nepoznal jako svou dceru. Co tedy bylo správné? A existovalo v tomhle světě něco jako „správné rozhodnutí"? Měla někdy na výběr? Měl někdy na výběr Konstantin? Nebo to všechno bylo hrou osudu?

Sofie nevěděla, na co by měla ve svém stavu myslet dřív. Myšlenky se jí proplétaly jedna s druhou a tvořily kruh, ve kterém bylo snadné se ztratit nebo rovnou utopit; utvořit z něj smyčku a oběsit se.

Když se pokoušela vzpomínat na šťastné chvíle, způsobovaly trýznivou bolest, se kterou se ozývala i Konstantinova slova. Bylo o tolik jednodušší zavřít oči a poddat se té strašlivé hloubce viny, stesku a vědomí vlastní zrůdnosti. Co jiného totiž byla, když ne zrůdou? Už jen kvůli tomu, že necítila zhnusení; že nic neutnula, když se dozvěděla pravdu. Jednala totiž čistě sobecky – chtěla mít Konstantina u sebe a bylo jí jedno, čím si kdysi prošel. Chtěla znát pravdu a dostala ji a i na její úkor Konstantina stejně dál využívala.

Usnula na zemi. Spánek byl milosrdnější než realita, protože když spala, nemusela myslet. Ve snech bylo všechno poklidné. Neexistovalo tam strádání, stesk, smutek, hněv, vina, nic. Byl to stav beztíže; stav natolik podobný smrti. Jenže přicházela chvíle, kdy musela nutně otevřít oči a kdy na ni realita dopadala nesnesitelnou váhou. Kdy začal být sen krásnější než realita? Ne, nebylo to tak dlouho. Sofie na ten pocit jen zapomněla.

Byla to ta rána, kdy se probouzela po boku své mámy s vědomím, že nastal další den plný nejistoty, zdali se něco nezhorší nebo nezlepší. A právě v jeden z takových osudných dnů, kdy si Sofie myslela, že se její máma konečně uzdravuje, přišel smrtelný zásah... A nyní byla tady – na zemi, prokřehlá, jako tělo bez duše. Pohnula jen očima, aby spatřila u okna viset mámu. Sledovala, jak se malilinko otáčí a jak ji skrze zavřená víčka sleduje.

Když Konstantin opustil mámu, měla Sofii, tudíž měla motivaci se s tím vyrovnat, i když toužené vysvobození nenašla, protože se po pár letech ponořila do hlubin duševní temnoty.

Sofie si začala pokládat otázku, čím přesně ona temnota mámu tak lákala. Byl to příslib spánku bez probuzení nebo se temnota stala pouze jakýmsi zvykem, ze kterého se nemohla vysvobodit? Sofie mohla jen hádat. Z druhé strany měla pocit, že mámě začala krapet rozumět.

S probuzením ale přišli i jiné myšlenky – třeba by si s Konstantinem mohla znovu promluvit. Co když se už uklidnil natolik, že budou oba schopni víceméně objektivní poklidné konverzace?

Opatrně vstala. Ani se nepodívala na čas. Ten pro ni nebyl v tuto chvíli podstatný.

Došourala se do předsíňky a aniž by se obula, vyšla na chodbu. Srdce jí bilo až v krku, když otevírala dveře Konstantinova bytu. Byla tichá, aby ho snad nevyrušila, pokud spí, ale postel byla prázdná a byt mlčel.

Zdráhala se říct jeho jméno. Nechtěla ho vyděsit, pokud by ještě nebyl připravený si s ní promluvit. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než se po bytě projít a zkusit ho najít.

V koupelně nebyl. Pokoj byl prázdný. Zbývala tedy kuchyň, ale i ta zela prázdnotou.

Nebyl doma. Teprve v tu chvíli se Sofie podívala na hodiny. Bylo skoro pět ráno. V tuhle dobu ještě obvykle spal.

Pomalu sklopila pohled a došla k posteli na kterou se posadila. Rozhodla se na něj počkat. Určitě se přece vrátí. Nemohl být venku věčně.

Lehla si na bok; tak, aby viděla na vchodové dveře, které začala hypnotizovat pohledem. Mezi tím vdechovala Konstantinovu vůni.

Zrak se jí na chvíli zaostřil na něco na polštáři. Sofie poznala svou gumičku.

Natáhla po ní ruku a sevřela ji v pěstí, kterou si pak přitiskla ke rtům.

Rozplakala se.

Usnula.

Druhé probuzení ji přimělo si myslet, že je všechno v pořádku, protože se přeci probudila v Konstantinově posteli. Zároveň si všimla, že v pokoji někdo byl – věcí tu bylo najednou... míň.

Když se posadila, pohled jí padl na skříň. Byla otevřená a byla z poloviny... prázdná.

Sofie vyletěla z postele a podívala se do kuchyně. Nebyl tam. Pak se rozběhla do koupelny. Chyběl jeho kartáček na zuby, zubní pasta, břitva, šampon, ručník...

Byl tu, zatímco spala a ona se ani neprobudila. Mohla ho ještě vidět, mohla si s ním promluvit...! Ale co když s ní mluvit vůbec nechtěl? Ne, Sofie tomu nehodlala věřit. Určitě se jí pokoušel probudit, jen ona spala moc tvrdě.

Pak ji napadla bizarní myšlenka – co když je teď u ní doma? Co když ji nechtěl rušit a šel raději k ní? Popadla tedy klíče a vyběhla na chodbu. Za chvíli už otevírala dveře svého bytu, ale... nic se v něm nezměnilo. Všechno bylo na svém místě, nic nepřibylo.

Sofie svěsila ramena a došla k posteli, na kterou se posadila. Mělo smysl na něj vůbec čekat?

Podívala se na deník, který jí stále ležel na posteli a natáhla se po něm. Na stránky dopadal mámin stín, který stále visel u okna, ale Sofie si ho nevšímala a dál listovala, dokud se nezastavila na jednom místě: Nemá smysl ho hledat.

Sofie cítila, jak se jí do očí derou slzy. Měla pocit, že slyší mámin hlas.

Jednou mi říkal, že pokud odchází, tak mizí beze stopy.

Odložila deník stranou a schoulila se na posteli do klubíčka. Stále v ruce pevně svírala gumičku, kterou tak dlouho nosil.

Pohlcovala ji bezedná samota, ze které nebylo úniku. Už několikrát se cítila tak, jako kdyby na ni zapomněl čas. Nyní byl ten pocit intenzivnější než kdy dřív. Mohla by takto strávit věčnost, aniž by byla vytržena ze svého hoře. A ten stesk... Přeplňoval ji. Chtěla by dát všechno – klidně i duši – jen za možnost si s Konstantinem aspoň jednou promluvit. Co promluvit – jen ho vidět!

Přemítala, kde by mohl být. Možná u někoho ze svého velkého množství nejmenovaných přátel, které neznala. Staví se ještě v baru? Uslyší jeho kroky na chodbě?

Sofie vstala a stáhla si z postele deku. Do rukou pak vzala sborník Sofoklových prací. Třeba její máma v Oidipovi hledala nějakou odpověď. Co když ji zvládne najít ona? Byly si přeci tak podobné...

„Něčim mi připomínáš jednu osobu, kerou sem znal strašně dávno," šeptal jí jednou Konstantin, zatímco seděl na posteli a skláněl se nad ní. Ona ležela na zádech a prohlížela si ho. V té době ještě matčin deník nečetla a užívala si naplno jejich vztah.

„Jaká byla?" zeptala se Sofie se zaujetím.

„Velmi něžná. Skoro jak ty. Pamatuju si, že když se dotýkala kytek, co měla u sebe doma, tak to vypadalo velmi něžně. Mýho obličeje se taky tak dotýkala."

Sofie si tenkrát myslela, že mluví o své mámě a tak se usmála a pobídla ho, aby pokračoval.

„A prsty..." vzal ji za ruku a držel ji tak, aby měl před obličejem její dlaň. Pak ji políbil na každý prst. „Měla je taky zarudlé."

Jemně se usmívala. Přeplňovalo ji štěstí.

„Taky oči měla podobné," volnou rukou se přiblížil k jejímu obličeji a palcem se dotkl víčka, pohladil časy. „Stejně unavené."

Chvíli se na ni díval. Vypadalo to, že na tu osobu vzpomínal a pak promluvil: „Jen jednou výraznou věcí se lišíte."

„Jakou?"

Mlčel. Vypadal nejistě. Asi jen nevěděl, zdali by jí to měl říct.

„Neboj. Já se nenaštvu," usmála se Sofie.

Pohladil ji po vlasech. „Jen tvůj vztek tě od ní odlišuje."