Sklopila pohled a opláchla si i obličej. Jakmile skončila, už se na sebe ani nepodívala a opustila záchody.

Pomalu došla ke schodišti v kruhovém prostoru. Uprostřed něj stála socha Apollóna, který prstem ukazoval nahoru přímo na prosklenou kopuli. Připomínala horní část zakulacené ptačí klece.

Sofie se zadívala do tváře řeckého boha. Prohlížela si ho jako běžný obdivovatel uměleckého díla, ale jen s tím rozdílem, že u toho nepřemýšlela. Ještě si plně neuvědomovala, co udělala. Neprozrazovaly jí to ani poraněné klouby.

Stála tam v tiché chodbě, zatímco se svět dál točil kolem své osy. Ostatně nic výjimečného se ani nestalo. Jen se v Konzervatoři konečně dalo dýchat.

Když zaslechla zvuk otevírajících se dveří, otočila se. Z ředitelny vyšel táta, který si promnul oči a teprve pak se na Sofii podíval. Musel snad načerpat odněkud sílu, aby to zvládl?

Jakmile se jeho oči střetly s jejími, byla v nich únava a nepochopení. Co jiného měla Sofie očekávat, když provedla něco, co by běžně nikdy neudělala? Ačkoli – opravdu by to nikdy neudělala? Možná to byla jen otázka času či zkouška trpělivosti. Ne, nebylo možné, že by jednou nevybuchla. Tak či tak by se to jednou stalo. Možná to dokonce věděla od začátku.

Táta přerušil oční kontakt a zamířil ke schodům. Sofie šla beze slova za ním. Všimla si, že v ruce drží její tašku. Ani si nevšimla, kdy byla donesena do ředitelny, ačkoli to bylo to poslední, čemu chtěla věnovat pozornost.

Kráčeli dolů, Sofie poslušně za tátou. Nezastavila by se ani pro věci v šatně, kdyby se k ní táta neotočil a nekývl hlavou směrem k místnosti, kde si studenti odkládali své venkovní věci. Sofie tam tedy šla, přezula se a vzala si na sebe kabát.

Tátu našla před školou. Kouřil. To nedělal už dlouho.

A v tu chvíli si uvědomila, co udělala.

Prudce zamrkala, aby zahnala slzy. Nebyly to ale slzy lítosti za to, co udělala, ale slzy za to, že tátu zklamala.

„Tati, já –"

„Doma, Sofie," řekl jí klidně, ačkoli Sofie v jeho hlase postřehla nezvyklou přísnost.

Zavřela tedy pusu a usilovně polykala slzy. Klouby jí bolestí pulzovaly. Potřebovala se hluboce nadechnout. Byla přeci venku. Mohla tak tedy učinit, ale Sofie si schválně odepírala vzduch.

Šla za tátou. Přeběhli na druhou stranu ulice k jeho autu. Táta se ihned posadil na místo řidiče a hodil Sofiinu tašku na zadní sedadlo. Ona mezi tím došla na druhou stranu a posadila se na místo spolujezdce.

Zatímco jeli, tak se Sofie dívala někam na své nohy a v rukávech kabátu schovávala své poraněné ruce, jako kdyby byly nějakým odporným znamením, které táta – tak skvělý a úžasný člověk – za žádnou cenu nesmí vidět. Uvědomovala si, nakolik byla v porovnání s ním... poskvrněná, zkažená.

Občas se jen letmo podívala na okýnko. Tak moc ho chtěla stáhnout, aspoň trošičku...! Ale ne. Nezasloužila si to. Nezasloužila si mnoho věcí. Především si nezasloužila mít tak hodného otce. On si pro změnu nezasloužil mít tak špatnou dceru.

Ani si nevšimla, jak dorazili k sídlišti. Vystoupila z auta a tělo v závratné potřebě zalapalo po dechu.

Kousla se do rtu. Nejraději by si ucpala nos.

Někde nad ní se ozvalo zakrákání. Ignorovala ho, ačkoli si pomyslela, že je to snad předzvěst něčeho špatného. Raději počkala, až táta vykročí před ní. Ten ještě vzal její tašku ze zadního sedadla a teprve pak zamířili do paneláku.

Sofie nevěděla, co se stane, až vejdou do bytu. Bála se té chvíle, ale věděla, že se jí už nevyhne. Napadlo ji, že možná to táta schválně chce řešit v bytě, aby to slyšela i máma. Určitě je stále tam u okna.

V předsíni se zuli. Táta pak zamířil do kuchyně. Sofie otálela, jako kdyby to nebyl její domov, ale když si znovu zopakovala, že útěk jí nepomůže, vykročila do menší místnůstky, kde se v rychlovarné konvici vařila voda na čaj. Když proces zahřívání skončil, táta nalil vroucí vodu do dvou hrnků. Pak tam jen stál s rukama opřenýma o linku.

Sofie ho pozorovala jako plaché zvíře.

„Celou cestu jsem se snažil přijít s nějakými slovy, které by vystihly, nakolik jsem otřesen tím, co jsi udělala, ale nic adekvátního mě nenapadlo," zavrtěl hlavou, narovnal se a otočil se k Sofii, zatímco si překřížil ruce na hrudi. „Můžeš mi laskavě říct, co to do tebe vjelo?" zeptal se nezvykle nahněvaně.

Sofie na sucho polkla. Cítila se strašně malá.

„Posmívali se mi," řekla opatrně.

„A za to jsi zbila spolužačku?"

„To posmívání se už táhne dlouho," dodala, ačkoli si najednou svými slovy nebyla úplně jistá. Měla by být. Vždyť to opravdu slýchávala dlouho. Jenže vždycky když se otáčela, hlasy utichaly.

„Ale to není důvod někoho bít, pro Boha!" zvýšil táta hlas, až se dokonce nepatrně naklonil.

Sofie malinko natočila hlavu na stranu, jako kdyby se bála, že jí těmi slovy vrazí facku.

„Nepochop mě špatně, Sofie. Já chápu, že to máš těžké. Zemřela ti máma, výuka na Konzervatoři je náročná, ale to přece není důvod se chovat jako nějaké zvíře." Ačkoli tátův hlas zněl o trošku klidněji, stále se pohyboval ve vyšší hlasitosti, na což Sofie nebyla zvyklá. Ani si nepamatovala, kdy se na ni naposledy takhle hněval.

„Měla narážky na mámu," řekla nejistě Sofie na svou obranu, ale už v tu chvíli věděla, že to nemá smysl.

„Ale to sakra stále není důvod dát někomu pěstí!" zakřičel na ni a praštil rukou o linku, což donutilo Sofii leknutím nadskočit.

„Tati –"

„Tati, tati," přerušil ji uštěpačně. „Nejsem sakra tvůj otec, aby ses mě tím oslovením snažila uchlácholit!"

Místnost se ponořila do ticha. Pro jednou dokonce zmlkla i lednice. Byl to takový nezvyk, že Sofie začala pochybovat o svém sluchu. Možná přestala slyšet o něco dřív a tátova slova si jen domyslela. Problém byl v tom, že by ji nikdy nenapadlo si domyslet taková slova. Bylo zřejmé, že je opravdu vyřkl vzhledem k tomu, jak rychle se z něj veškerý vztek vypařil a agresivní rudou v jeho tváři nahradila bledost hraničící s posmrtnou. Zřejmě si uvědomil závažnost svých slov.

Sofie by mu ráda nevěřila. V tu chvíli si ani nepřála nic jiného, než aby se někdo nebo něco objevilo a řeklo, že ta slova nejsou pravdivá a smazal je z jejich paměti, jenže Sofie nežila pohádkami. Na to byla moc dospělá. Moc dlouho dospělá. Někdy až přespříliš na svůj věk, což znamenalo jediné – břímě pravdy, kterou by nejraději neviděla a neslyšela. Nezbývalo jí tedy nic jiného než věřit a tak věřila z jediného důvodu – táta by neměl potřebu nikdy nic takového říct své dceři, pokud by to nebyla pravda. A lidé ve zlosti řeknou mnohdy hodně pravdivých leč nemilosrdných slov.

„Sofie..." zašeptal muž, kterého Sofie celý život nazývala „tátou".

Zalekla se toho hlasu. Vlastně patřil jejímu tátovi, ale právě on před chvíli řekl, že jejím tátou není. Najednou tomu přestávala rozumět. Nebo to byla její mysl, která se ji snažila uchránit a která probouzela potřebu odejít.

Odejít. Nic jí nepřipadalo podstatnější než opustit byt. Nejenže se v něm oběsila máma, ale ještě ke všemu jí v něm táta řekl tak krutou pravdu.