„Musíme do té restaurace zajet se Soňou a Pavlem," řekl táta, když se Sofie chystala vystoupit.

„Pavel se musí prvně vrátit aspoň na prázdniny domů," protočila očima. „Soně nevadí, že studuje tak daleko?"

Táta pokrčil rameny. „To víš, zastává názor, že je to pro něj jakožto pro jejího syna to nejlepší, takže si nestěžuje. Jsem si ale jistý, že ho uvidíme aspoň na křtinách."

„To už budou dřív ty prázdniny," zasmála se Sofie. „No nic, já jdu, aby Alina už konečně mohla domů." Naklonila se k tátovi, pevně ho objala a dala mu pusu na tvář.

„Drž se, ano? Jsi silná a šikovná. A kdyby něco, vždycky mi můžeš zavolat."

Na to Sofie nehodlala spoléhat, ale předstírala, že je to naprosto samozřejmé.

Vystoupila z auta a zamířila do paneláku.

Když otevřela dveře bytu, bylo uvnitř ticho, což Sofii zarazilo.

„Mami? Alino?"

Z pokoje vyšla Alina s knihou v ruce. Držela Ovidiovy Proměny, které Sofie četla před nějakou dobou.

„Ahoj, Sofi, jen si čteme," vysvětlila a pak přistoupila blíž k Sofii. „Varvara se zřejmě dneska cítí líp. Neviděla Iokastu a nemluvila s ní. Taky čte Homéra."

To byla potěšující novinka. Máma obvykle odmítala číst delší antická díla, zvláště Homéra.

Sofie se usmála, rychle se zula a sundala si bundu. Přiběhla do pokoje a byla potěšená, když viděla mámu sedící na posteli s Odysseiou v ruce.

„Ahoj mami," pozdravila ji.

Oslovená se na ni podívala a úsměv jí opětovala. Sofie měla pocit, že konečně není tak smutný, jako býval obvykle.

„Ahoj Sofi."

„Jedly jste?" Koutky úst jí cukaly v potřebě úsměv udělat ještě širším.

„Ano, měly jsme pohankovou kaši."

Sofie měla pocit, že snad v mámině hlase slyší i nějakou naději na lepší zítřky.

„To je dobře," přikývla a držela radostný výbuch na uzdě. „To je dobře," zopakovala. „Za chvíli ti zahraju, chceš?"

„Ano, moc chci," řekla máma a odložila Homéra na stranu.

„Tak mi dej chvilku, jen vyprovodím Alinu, ano?"

Žena přikývla a Sofie se kontrolovala, aby do předsíně nedošla tanečním krokem. Alina už stála u dveří a soukala se do bundy.

„Myslím si, že jí je líp díky těm novým antidepresivům," napadlo Alinu. „Dlouho jsem ji neviděla takhle..." přemýšlela nad správným slovem. „Smířenou."

„Jo, máš pravdu. Je to velký pokrok," přikývla Sofie.

„Bere ještě hypnotika?"

„Zatím ano, ale jestli se její stav bude zlepšovat, tak se poradím s jejím psychiatrem a třeba je vyřadíme."

Alina přikývla a dala Sofii řetízek s klíčky. Následně se domluvily ohledně pondělí a pak už ošetřovatelka odešla. Na víkend Sofie vždycky s mámou zůstávala sama, případně je navštěvovala Darina.

Sofie se bez meškání odebrala do pokoje, kde odklopila okno a sedla si ke klavíru. Radost, kterou cítila, musela kontrolovat a krapet usměrňovat, aby zbytečně nezrychlila, ale nyní se dokázala jednodušeji ztotožnit s příjemnou až radostnou melodií Debussyho skladby. Dokonce zavřela oči a nechala prsty hrát. Vždyť tu skladbu už znala tak dokonale. Bylo to poprvé po dlouhé době, co nečekala na její konec, protože přišel náhle, pro Sofii dokonce v tu chvíli nečekaně rychle. Hádala, že to bylo kvůli radosti, kterou cítila v souvislosti s máminým stavem. Uvědomovala si, že se může zhoršit, ale aspoň pro teď neviděla důvod, proč by se neměla radovat.

Otočila se, aby se zeptala mámy, jak se jí její hra líbila, a všimla si, že je žena zabalená v dece čelem ke stěně. Sofie se vyděsila a hned se k ní přiřítila, ale její obavy byly zbytečné – máma usnula.

„Mami?" zašeptala Sofie, aby se ujistila.

Žena dál tiše oddechovala.

Takové večery, kdy máma usínala bez hypnotik... Kdy se to vlastně stalo naposledy? Sofie si to nepamatovala. Bylo to tak dávno, co máma začala brát prášky na spaní... A teď tu najednou tak poklidně spala ukolébaná Clair de Lune. Poprvé po dlouhé době!

Sofie znovu začala věřit na zázraky.

Sklonila se k matčině tváři a se slovy mám tě ráda, ji políbila. Už nic neviděla tak černě.

Tiše jako myška zavřela okno a došla do koupelny, kde se převlékla do kalhot a mikiny. Než opustila byt, ještě jednou se ujistila, že máma spí. Nemohla uvěřit své radosti. Ostatně nemohla uvěřit tolika skvělým novinám toho dne – Soňa bude mít dítě a máma na tom byla líp. Doufala, že novinky podobného typu ocení i Konstantin. Určitě se tedy nebude radovat jako ona, ale její radost by snad sdílet mohl.

Do druhého paneláku prakticky vletěla. Vystoupila do šestého patra a ihned zamířila ke svému bytu. Moc se nezdržovala – vešla, otevřela okno a pustila se do hraní. Nebyla to ale žádná klasika. Byla to jedna ze skladeb, kterou se naučila na popud Konstantina a teď ji konečně hrála s nějakým emocionálním účelem.

Nebyla ani moc rychlá a její název dokonale vystihoval každou notu – Stay alive. Zůstaň naživu.

Sofie myslela na mámu. Představovala si, jak se s každým dnem její stav stále zlepšuje. Budoucnost ihned byla jasnější a veselejší. Možná by konečně dokázala dostat onu mateřskou lásku, o které se tolik mluví. Jaký ten pocit asi je? Nebylo těžké ho aspoň zlomkem ucítit – Sofie si představila matčino pevné objetí a její slova o tom, že je její holčička, že je šikovná a silná, odvážná. Byla to slova chvály, slova lásky, slova matky, která byla pyšná na svou dceru, za to, že to všechno zvládla.

Sofii se z těch představ začaly přes kraj očí valit slzy a při tom se usmívala. Zářivá budoucnost byla tak blízko, až oslepovala. Bylo to nádherné.

Nechala odeznít poslední noty a se zavřenýma očima dlouze vydechla.

„Tohle nebyla klasika, že ne?" ozval se Konstantinův hlas někde za ní.

„Ne. Tohle jsem se naučila po tom, co jsi mi řekl, abych zkusila něco moderního," řekla, aniž by se na něj podívala. Věděla, že sedí u stěny na židli, kterou si přitáhl Bůh ví odkud.

„Mě ani nenapadlo, že dáš šanci něčemu jinému. Náhodou Rammsteiny ses ještě na klavír učit nezačala?"

Sofie se k němu otočila a ironicky pozvedla obočí.

„Jasně, takže ne," zazubil se.

„Ani nezačnu," zavrtěla hlavou a došla k oknu.

„Dneska ta hra zněla úplně jinak. Se stalo něco pěknýho?"

Sofie se na něj přes rameno podívala a usmála se. „Tátova přítelkyně je těhotná a máma na tom byla dneska o hodně líp. Dokonce usnula při mé hře."

„To bylo dávno, co usínala, když si hrála, ne?"

„Přesně tak."

„Ježiš, tak to je skvělý, ne?" zaradoval se Konstantin, čímž Sofii naprosto překvapil. Takovou reakci vážně nečekala. „Co je?" reagoval na její výraz.

„No," zasekla se. „Jen, nevím, nečekala jsem od tebe takovou reakci." Podezíravě svraštila obočí. „Jsi opilý?"

Konstantin povzdechl, zřejmě i protočil očima, ačkoli to Sofie nemohla v šeru pokoje vidět, a došel k ní. Dal jí pár vlasů, které se jí v průběhu dne uvolnily z culíku, za ucho a pak se k ní nahnul. Sofie žádný zápach alkoholu necítila, ale jasně slyšela, jak Konstantin tiše nasával její vůni. Nechala to být a odstoupila od něj.

„Tak dobře tedy," překřížila ruce na hrudi a podívala se mu do očí.

Obličej teď měl naštěstí v pořádku – pral se naposledy před třemi dny, kdy mu protivník pochroumal žebra a pořezal mu paži (Sofie si dokonce myslela, že tu ránu bude třeba zašít) – akorát měl menší škrábanec u oka. Ten ale vypadal čerstvě.

Sofie svraštila obočí a natáhla ke Konstantinovu obličeji ruku, aby se dotkla ranky. Na palci jí zůstala malá rudá stopa.

„Ty ses zase pral?" zeptala se nespokojeně.

„Kdyby mi to zaručilo, že tohle budeš dělat častěj, tak si ksicht klidně vyválím ve skle," zazubil se Konstantin.

Protočila očima. „Ti tam ten ksicht s radostí vyválím sama," pronesla naštvaně. „Od čeho to máš?"

„Jen sem opravoval mixér jedný ženský. Nechtěla se jí točit ta věc uprostřed a když sem to uvolnil, tak z toho vyletěl kus skla, kerý tam zřejmě zůstal zaseklý," vysvětlil klidně. „Opravoval sem ho zrovna chvíli před tim, než si začala hrát," dodal a hřbetem ruky si krev z ranky otřel.

„Furt se s tebou musí něco dít," zavrtěla Sofie hlavou, povzdechla a pak zavřela okno. „Jdeme, ošetřím ti to."

„Poď raději oslavit stav tvý mámy," navrhl Konstantin.

„Prosimtě, ty potřebuješ jen záminku, abys mohl chlastat."

„Ne, myslim to vážně," chytil Sofii za zápěstí, než opustila byt. „Chci tě odvíst do toho baru, kde občas dělám vyhazovače a kdy jindy než dnes, když se tvá máma přiblížila uzdravení?"

Sofie se tvářila skepticky. Kvůli tmě mu pořádně neviděla do obličeje, proto nemohla určit nakolik byl upřímný, ačkoli jak Konstantina znala, byl upřímný.

„Prvně ti ale vydezinfikuju tu ranku," pronesla verdikt.

„Fajn," usmál se a pustil ji.

Vyčištění, vydezinfikování a namazání mastí proběhlo celkem rychle vzhledem k velikosti zranění, proto ani ne za patnáct minut už byli venku a kráčeli směrem na zastávku.

„Ono je to vlasně jen dvě zastávky odsud, takže jesli chceš, můžem se projít pěšky," navrhl Konstantin.

„Jo, to bude lepší, potřebuju se provětrat."