A tady to měla. Pravdu. Skutečnost. Před tím ji už nemohla ubránit žádná myšlenka ani lež. Musela se jí podívat do očí.

Konstantin byl jejím biologickým otcem.

Měla by se cítit sama sebou zhnusená. Porušit takové tabu, i nevědomky! Jenže nic z toho, co by se dalo zařadit pod pocit „zhnusení", necítila. Nemohla to cítit, protože Konstantina zkrátka nevnímala jako svého otce a ani ho tak neviděla. I kdyby jí to potvrdil každý člověk na světě, stejně by se nic nezměnilo v jejím postoji a jejím cítění. Zmizel ještě než se narodila. Nikdy ji neviděl. Pro Bůh, vždyť ani neznal její jméno! A možná její máma měla pravdu – možná ten den opravdu zemřela jakožto Kirillova dcera a stala se dcerou Ruslana.

Najednou získala naději, že by to ještě všechno mohla napravit. Třeba oni dva ještě měli nějakou šanci. Co říkala Darina? Že kdyby poznala svého otce, tak by se ji pokusil svést?

„Ale tvá dcera tehdy opravdu zemřela," promluvila najednou Sofie jistěji.

Konstantin nakrčil zhnusením obočí. „Co to pro Bůh meleš?"

„Máma ti to snad řekla sama, ne? Umřela jsem. Jsem dcerou Ruslana, ne Kirilla."

Dál na ni koukal a pak nepatrně zavrtěl hlavou. „Bože můj, ty ses snad pomátla!"

„Ne, jsem naprosto v pořádku," stála si Sofie za svým. „Pochop, že tys mě nikdy jako svou dceru nepoznal a já tebe nepoznala jako svého otce. Poznali jsme se jako dvě dospělé osoby a zamilovali se."

„Nemluv o tom tak, jako by to bylo tak jednoduchý!" utnul ji Konstantin a otočil se k ní bokem. V jeho tváři byla zřetelná nevíra.

Dala mu chvíli čas, zatímco se utápěla v sebejistotě, že se jí podaří ho uchlácholit a přesvědčit. Počítala s tím, že bude potřebovat nějakou dobu, aby si na to zvykl, ale byla si jistá, že cit vůči ní nakonec zvítězí.

„Tys to snad plánovala, ne?" problesklo mu obličejem uvědomění. Podíval se na ni a učinil k ní pár kroků. Stejně byl ale stále moc daleko na to, aby se ho dotkla. „Proto ses mě ptala, jak to tenkrát proběhlo. Jak sem zjistil, že je má dcera mrtvá." Uvědomění nahradil šok. Oči se mu leskly potlačovanými slzami. „Přečetla sis ten deník," ukázal na ni vyčítavě. „Přečetla sis ho a potřebovala si potvrzení a já ti ho poskytl." Zbledl a nechal ruku klesnout, aniž by ze Sofie spustil oči. „Tys tomu dovolila, aby to pokračovalo..."

„Neznala jsem tvé jméno! Říkala jsem si, že je to jen náhoda!"

„NELŽI!" zařval Konstantin.

Sofie se kousla do tváře. Nohy se jí chvěly strachem. Dýchala moc mělce. Potřebovala vzduch, vždyť tak bude blíž i Konstantinovi...!

„Tys to už tenkrát tušila! Moje méno je jen debilní výmluva!" křičel a ukazoval na ni prstem s více než jasnou výčitkou, zklamáním a bolestí.

Sofie tiše vzlykala. Ani se nepohnula. Nemohla. Jen znovu objala furta dveří a přitiskla se k nim spánkem.

Konstantin se od ní odvrátil a promnul si oči. Zřejmě ani on neměl daleko k slzám.

„Ať už chceš nebo ne," promluvil po chvíli, aniž by se na ni podíval. Stále vypadal rozhozeně. Hlavně zničeně. „Jsi má dcera. Jsi mou součástí, k sakru!" řekl a praštil do stolku, dokud se nesvezl na jednu ze židlí a nezakryl si rukama obličej.

Sofie se chvíli odhodlávala k němu dojít. Nevěděla, jestli je to moudré rozhodnutí, vzhledem k jeho rozpoložení, ale nemohla to zjistit, dokud to nezkusí. Když tak mohla říct, že jen chtěla otevřít okno...

Pustila se futer a pomalu k němu došla. Chtěla mu položit ruku na rameno, ale Konstantin zřejmě vycítil, co chce udělat.

Ruku rychlým pohybem setřásl tím, že do ní praštil.

Zrudla vzteky. Na nějakou výmluvu zapomněla.

„ALE JÁ NEJSEM TVÁ DCERA!" zakřičela na něj a následně toho litovala. Konstantina se její slova hluboce dotkla a ona se tak poprvé pocítila jako dcera, která se provinila před otcem.

Vyděsilo ji to. Musela ustoupit. Otočit se k němu zády. Obejmout se.

„Takhle to dál nepůjde..." zašeptal po chvíli Konstantin. Ta chvíle se mohla délkou vyrovnat několika hodinám.

Otočila se. Stále se objímala a nechávala slzy téct.

„Tohle je špatný, neskutečně moc," zavrtěl hlavou a schoval si obličej do dlaní.

„Ale já nejsem tvá dcera," zopakovala Sofie výrazně tiše. Nemohla teď o něj přijít. „Nikdy jsi nebyl mým tátou a já nikdy nebyla tvou dcerou," připomněla mu, ale nevypadalo to, že by to něčemu pomohlo.

Stále jen nečině seděl s tváří zakrytou dlaněmi.

„TAK MLUV SE MNOU!" zakřičela pod náporem emocí, ale pak sebou trhla stejně jako Konstantin.

Oba si to hned uvědomili.

Sofie se nahrbila a bezmocně schovala obličej v dlaních. Všechno bylo ztracené a rány byly moc hluboké.

Když slyšela, jak se Konstantin zvedl, doufala, že k ní dojde a obejme ji. On jen ale chvíli setrval na místě a pak odešel.

Slyšet, jak se za ním zavřely dveře, bylo jako protnutí mečem skrz na skrz.

Nevyhrála ani jedna strana – jedna umírá a druhá bude žít s věčnou bolestí, s hříchem na srdci.

Sofie se rozvzlykala hlasitěji a spadla bezmocně na zem, kde se schoulila do klubíčka a vyla jako zrněné zvíře. Srdce ji naplňovala bolest z útraty. Věděla totiž, že se už nikdy nevrátí k tomu, co měla. Přišla o všechno. O svou jedinou stabilní hodnotu ve svém životě. O svou lásku. Jenže jedna věc je přijít o milence, druhá o přítele, ale třetí a zcela odlišná věc je odnést si z tohoto vztahu hlubokou ránu v podobě vědomí porušeného tabu. O tomhle se jen tak jednoduše nemluví. Bylo to těžší než říct, že měla nemocnou mámu, která se oběsila, nebo že zjistila, že její táta vlastně ani není jejím tátou. Nezjišťují děti takové věci... běžně? Pár dětí denně si možná projde podobnou zkušeností, ale zjistit, že se zamilovalo do svého rodiče?

Sofie to ale věděla. Konstantin měl pravdu – jméno bylo jen výmluvou. Moc dobře přeci věděla, že taková náhoda to být nemohla. Rozhodla se pro dobro svého poničeného srdce přijmout pravdu, že člověk, do kterého se zamilovala, je její otec. Proč to učinila? Protože nikoho kromě něj neměla. Protože byl stejně zlomený. Nesl na sobě vinu z opuštění Varvary a své dcery – jinak by přeci do nemocnice nevolal – a nakonec vinu ze smrti své dcery, která ho dokonce přiměla odmítnou své první jméno. Celé ty roky pak tyto city dusil v sobě, zaléval je alkoholem, odnášel si rány z bojů s vědomím, že si to zasloužil.