Brzy už viděla budovu Konzervatoře. Celé nitro se jí sevřelo v odporu. Nohy chtěly otočit celé tělo a vydat se opačným směrem a jenom silou mysli je Sofie udržovala v pochodu. Nechtěla tam. Nechtělo tam celé její bytí a stejně tam šla. Síla zvyku.

Když vešla do budovy a došla po schodech k vrátnici, všimla si za zády staré vrátné prázdné klece. Nestihla jí ale věnovat víc pozornosti, protože ji stařena oslovila, zatímco ji propalovala otráveným pohledem.

Sofie jí podala omluvenku od Iriny. Když si ji vrátná vzala, dala si na nos brýle, které jí před tím visely na hrudníku jako nějaký náhrdelník.

„Pf, psycholožka," zabrblala posměšně stařena a dala na papírek razítko. „Mládež je dnes tak přecitlivělá," dodala a zřejmě chtěla ještě něco říct, ale Sofie jí omluvenku už vytrhla z rukou a mířila rychlým krokem k šatnám.

Nechtěla nic slyšet. Především proto, že v ní začal pobublávat vztek. Odložila ho ze zvyku na další den.

Když se v šatně přezula a sundala si kabát, zamířila do učebny s klavírem. Byla přestávka, takže někteří studenti museli jít do jiné třídy, před kterou obvykle museli čekat na svého vyučujícího nebo vyučující, aby jim bylo otevřeno. Jiní chodili na návštěvu ke kamarádům do jiných tříd. Další studenti pak stáli u zdi a o něčem se bavili, četli nějaké magazíny nebo si něco ukazovali. Sofie se v tom ruchu cítila neviditelná, jako kdyby na ni svět zapomněl. Nespočinul na ní jediný pohled, nebylo ji věnováno jediné slovo. To už ale bylo natolik běžné, že Sofie jen pevněji sevřela popruh své tašky a dál kráčela k učebně.

Prošla kolem soch devíti Múz a vešla do otevřené učebny. Učitelka ji vždycky pro své studenty otevírá na začátku přestávky, aby si mohli v klidu zopakovat noty.

Jakmile Sofie vkročila dovnitř, podívalo se na ni několik studentů, převážně holky. Sofie jim ale nevěnovala pozornost a šla se posadit na své místo, aby si vytáhla noty skladeb, které si musela zopakovat. Nemohla se ale soustředit. Slyšela šeptání, které ji iritovalo a vytáčelo. Všichni na Konzervatoři zřejmě věděli, jak v ní probudit zlost. Začala se modlit, aby ten den přežila, aniž by někomu něco provedla.

Konečně zazvonilo na hodinu, což znamenalo, že šeptání mohlo aspoň na nějakou dobu utichnout.

Do třídy vešla učitelka a všichni se postavili. Po přivítání se každý posadil a učitelka začala kontrolovat docházku. Jakmile skončila, promluvila: „Dneska si znovu zopakujeme romantismus, protože mnozí z vás mají s tímto směrem z nějakého nepochopitelného důvodu velký problém." Podívala se na Sofii. „Sofie, zahraj Chopina, Nokturno, opus 9, číslo 2. A bez not!"

Sofie s tím neměla problém. Ignorovala pohledy, které ji provázaly cestou ke klavíru a když se k němu posadila, nečekala na vyzvání a začala hrát.

Ta skladba vůbec nekorespondovala s jejím vnitřním stavem, ale romantismus ji bavil a tudíž nebylo těžké se té příjemné melodii poddat, ačkoli začátek – jak se jí zdálo – krapet pokazila. Pak už ale cítila klid.

Představovala si salon nějakého zámečku, vznešené dámy s účesy, které odhalovaly zátylky. Všechno tak delikátní a jemné. Muži jsou okouzleni jemnou látkou ženských šatů a narůžovělými tvářemi jejich nositelek, které touží po strastiplné lásce rozdírající srdce, ale při tom si nedovolují se milovaného ani dotknout. Jediné, co může promlouvat, tak jsou oči. Modré, modré oči...

Stiskla poslední klávesy a po chvíli dala prsty pryč. Ani si nevšimla, jak ten čas rychle utekl. Na srdci měla klid, který se ale vytratil hned, jakmile si uvědomila, že je ve třídě s pohledy upřenými na ni.

„Zdá se, že se tvá hra ještě více zdokonalila Sofie," okomentovala potěšeně učitelka její hru a pak se nespokojeně podívala na třídu. „Aspoň někdo mezi vámi dokáže bezchybně zahrát romantickou skladbu."

Něčí ruka vyletěla do vzduchu. „Paní učitelko, Sofie ale na začátku udělala chybu."

Sofie se podívala na dívku, které nikdy nevěnovala pozornost. Neznala ani její jméno.

Podívala se jí přímo do očí. Sofii se zdálo, že v nich postřehla výsměch a ještě něco dalšího – potupu, podráždění, nespokojenost.

V místnosti bylo málo vzduchu. Kvůli hněvu ani nevěnovala pozornost tomu, o čem se mluvilo. Čekala, až bude puštěna na své místo. Když se tak stalo, snažila se nereagovat příliš rychle. To by prozradilo v jakém je rozpoložení a Sofie nechtěla svým spolužákům dopřát tu radost vidět ji v takovém stavu.

Něco se ale zvrtlo.

Možná to byla noha nějakého mladíka v uličce; možná to byl tichý smích dvou dívek ve třetí lavici uprostřed nebo možná to byla slova, která Sofie zaslechla tak zřetelně, jako kdyby jí byla šeptaná do ucha: „Jsi snad lepší, protože ti chcípla máma?"

Celý svět se prudce zpomalil. I bití srdce najednou bylo blízko svému zatavení. Sofie ale intenzivně cítila, jak jí zrudly tváře a jak s každým mililitrem krve, který jí proudil do obličeje, zvedá ruce, zatímco je svírá do pěstí. Snažila se překonat ono zpomalení a postupně se jí to dařilo.

S každým odporem proti nynějšímu stavu světa se zrychlovala, především zrychlovala pohyb ruky, dokud nevrazila pěstí do něčí tváře. Poznala jen, že je to nějaká dívka, ale to pro ni nebylo podstatné.

Uvolnila tím nějakou energii, která jako v jedné z jaderných reakcí reaktoru vyvolala další akci – přiměla Sofii pohnout druhou rukou a vrazit pěstí do druhé dívčiny tváře. A znovu jejím tělem projel onen náboj.

Nestačilo to. Hněvu bylo přespříliš, čas byl moc pomalý, tváře hořely a klouby pulzovaly.

Někdo se ji pokusil odtáhnout, ale ten pohyb byl tak pomalý, že se Sofii podařilo ze sevření vyprostit a vrazit jednomu z těch, kdo se ji pokusil vyrvat z tohoto slastného stavu plného výbušné zlosti.

Chtěla devastovat. Chtěla zraňovat. Chtěla se cítit na vrcholu řetězce, aby si na ni už nikdo nedovoloval. Žádné vystavené nohy, aby zakopla. Žádný výsměch nad její osobou. Žádné poznámky na účet její mámy.

Sofie se pěstí snažila co nejsilněji trefit aspoň někoho. Všichni si zasloužili jednu pořádnou ránu. Třeba by se jim v hlavě konečně nějak vyrovnaly jejich postižené mozky. Jenže akce nikdy netrvá tak dlouho, jak vypadá.

Někdo ji znovu zezadu chytil – dva páry silnějších rukou, kterým se nemohla už jen tak vytrhnout. Ani zpomalený čas jí nepomáhal. Začala tedy kopat, ale i to bylo zbytečné, protože se ji dva dotyční snažili odvléct co nejdál.

Čas se postupně začal zrychlovat. Hluk a povyk byl hlasitější a když se Sofiin rytmus vyrovnal s rytmem okolního světa, uvědomila si, že má klouby v krvi. Jistě bude mít i modřiny na pažích z těch pevných sevření.

Byla neskutečně unavená. Bolelo ji celé tělo. Kdyby ji teď ty dvě osoby, co ji táhly, pustily, pravděpodobně by se skácela na zem a zůstala na ní ležet. A chyběl jí vzduch. Teď ovšem nebyla v tom stavu, aby mohla někoho o něco žádat a tak se snažila neudusit a jen správně dýchat. Ne, že by jí to pomáhalo.

Dotáhli ji do kabinetu k ředitelce, která spustila takovou tirádu, že jí Sofie nerozuměla ani slovo. Popravdě ji ani nevnímala. Byla zaneprázdněna svým dechem, který se snažila dát do pořádku.

Ruce se jí chvěly. Ti, co ji sem přitáhli, jí nedali ani možnost si jít před posezením u ředitelky umýt ruce. Ani ředitelka jí zřejmě nehodlala dopřát takový luxus. Sofie se tedy dívala na své ruce neschopná poznat, zdali je to její krev nebo krev její spolužačky.

V hlavě se jí prohnala otázka, zdali se i Konstantinovi takhle třesou ruce nebo jestli se poprvé taky snažil poznat, kde začíná jeho krev a kde končí krev jiného člověka.

„Sofie," řekl mužský hlas a Sofie pocítila ruku na svém rameni.

Když zvedla hlavu, spatřila vedle sebe stát tátu. Ihned se postavila a pevně ho objala.

„Sofie, běžte za dveře a čekejte, dokud si nepromluvím s vaším otcem!" nařídila jí nekompromisně ředitelka.

Sofie se jí bez jediného pohledu podřídila a opustila ředitelnu. Hned zamířila na záchody. Krev vysychala, klouby bolely. Bylo to nepříjemné.

Povolila kohoutky a strčila pod proud ruce.

Sykla bolestí.

Všimla si, že se jí troška krve dostala i na rukávy uniformy. Vyhrnula si je, aby se na ně nemusela dívat, a pokračovala v mytí.

Když skončila, podívala se do zrcadla. Vypadala zničeně. Měla pocit, že ve své vlastní tváři vidí tvář Konstantina. Vypadal snad úplně stejně, když se seznámili.