Pravda, Konzervatoř byla její vlastní volba, ale šla tam, protože si to přála máma. Sofie byla ještě tehdy prakticky opilá nadějí, že tím mámě výrazně pomůže. Kdyby teď měla možnost vrátit se do minulosti... Ne, stejně by na Konzervatoř šla. Je možné, že kdyby na Konzervatoř nenastoupila, máma by se svým životem skoncovala dřív, ale to byl jen jeden scénář z mnoha. Kdo ví – když by na Konzervatoř nechodila, trávila by s mámou více času a třeba by přesně tohle pomohlo. Takové přemítání bylo ale zbytečné. Máma vždycky chtěla, aby se šla učit profesionální hře na klavír. Sofie se proto upínala k myšlence, že se nešla na Konzervatoř učit zbytečně.

Dorazili s tátou na parkoviště a odtamtud zamířili do restaurace, kde si Sofie objednala pelmeně v kuřecím vývaru.

„Ale no tak, ty si přece můžeš udělat doma," namítl táta, když slyšel Sofiinu objednávku.

„Tady je dělají ručně a jsou o hodně lepší než mražené," vysvětlila a ještě si dodatečně objednala pití.

Táta nad ní jen zavrtěl hlavou a objednal si polévku se slovy, že nad hlavním chodem ještě popřemýšlí.

„No a teď povídej, co máš teda za novinky," nabádala ho nadšeně Sofie, zatímco tajně doufala, že se už k tématu školy nevrátí.

„Uf, takhle hned?" zavtipkoval táta, ačkoli na něm bylo vidět, že už je netrpělivý. Nadechl se a řekl: „Soňa je těhotná."

Sofie překvapeně zamrkala a rozzářila se. „Bože můj, to je skvělý!" stiskla tátovu ruku.

„Dozvěděla se to, když jsem byl na služební cestě. Pak mi hned volala, akorát mi bylo líto, že jsem v ten moment nebyl s ní."

Sofiin táta zářil a ona za něj byla neskutečně šťastná. Věděla, že si své štěstí zaslouží jako nikdo jiný, zvláště po tom, co prožil s mámou.

Sofie nevěděla, kdy přesně začala mít máma depresi. Možná to bylo ještě před tím, než se Sofie narodila a pokud ne, tak se jen mohlo jednat o poporodní depresi, která nebyla řešena. Ovšem stejně tak ta zákeřná nemoc mohla přicházet postupně jako stín zapadajícího slunce. Sofie si jen pamatovala, že její máma byla od počátku vždycky zamlklá. Někdy měla v očích zřetelný smutek a někdy vypadala jako ztracená v melancholii. Když o sobě občas mluvila, podceňovala se a konstatovala o sobě špatné věci.

„Jsem špatná matka." – „Nedokážu ti koupit ani normální oblečení." – „Bůh mě musí nesnášet." – „Nedokážu si zapamatovat ani tu nejjednodušší dětskou říkanku." – „Ani orchideje mě už nemají rády."

Sofie a táta to vždycky vyvraceli a ačkoli se máma hned na to začínala přetvařovat a říkat, že mají pravdu, nic nevypadalo až tak černě. Až když bylo Sofii jedenáct, tak se něco změnilo: máminy oči začaly častěji a častěji postrádat jiskry, orchideje postupně uvadaly, ruce chladly, spánek byl kratší, noční můry častější, oblečení teplejší. A pak se u nich doma začala objevovat první díla antických autorů – Sapfó, Eurípidés a pak Sofoklés. U něj se máma zastavila, protože objevila tragédii, která k ní promlouvala: Král Oidipus.

Místo dalších děl si začala kupovat učebnice o antické literatuře, které obsahovaly pojednání kritiků, interpretace a hluboké analýzy. Máma je četla dokola a Sofie tomu v tak malém věku nerozuměla. Táta jí ale už tehdy začal vysvětlovat, že je maminka nemocná a učil ji se dívat na svět objektivně, za což mu Sofie byla neskonale vděčná. S každým rokem to ale s mámou bylo těžší a těžší. Táta ji prvně musel začít ujišťovat, že ji miluje a že ji nikdy neopustí, ale zdálo se, jako by ta slova máma vůbec neslyšela. Nakonec to vše vyústilo v hádku, kterou vyvolala. Obviňovala tátu, že on je příčinou její nemoci, což nedávalo smysl. Taky řekla, že se s ním rozvádí a že jí a Sofii bude líp, pokud ho nebudou ve svém životě mít. Táta se podřídil, protože zkrátka neměl na výběr. Sofie už ho tenkrát málem obvinila ve zbabělosti, ale táta jí stihl včas vysvětlit, že jim bude pomáhat, jak jen může, a své slovo držel doposud – jakožto doktor měl různé kontakty, takže vyhledával psychiatry, sháněl léky a pomáhal kolikrát i finančně. Až když si našel Soňu, která v té době už měla syna, tak Sofii a mámě začal přispívat o něco méně, ale stále jim hodně pomáhal. Kdyby nedostávaly peníze z jedné nadace, Sofie by nevěděla, co si počít. Prvně by samozřejmě musela prodat byt, který zdědila po babičce a taky klavír – ten si koupila z peněz, které získala prodejem babiččiných věcí a nábytku. Práci, Konzervatoř a péči o mámu by psychicky nezvládla a na večerní hraní by mohla rychle zapomenout.

„Sofi?" vyrušil ji z myšlenek tátův hlas.

Když na něj zaostřila, všimla si jeho ustaraného pohledu.

„Všechno v pořádku?"

„Jo, promiň, jen jsem se zamyslela," řekla a upřímně se usmála. „Jen mě napadlo, že po tom všem si tu radost zasloužíš, víš?"

Nezdálo se ale, že by se táta uklidnil. Stále se na ni díval nejistě, jako kdyby měl problém pochopit, že je za něj Sofie opravdu šťastná.

„Není to tak, že vám přestanu pomáhat," vysvětlil jí.

Sofie překvapeně zamrkala. „Pro Boha, tati, o to vůbec nejde. My to s mámou zvládneme," ujišťovala ho v něčem, v čem si sama nebyla jistá. „Alina je skvělá ošetřovatelka a ta by nám když tak mohla pomoct najít někoho dalšího a..." Zastavila se, protože táta vytrvale vrtěl hlavou.

„O tyhle věci se nestrachuj. Budu vám pomáhat v každém případě. Koneckonců jsi moje dcera," stiskl jí ruku a něžně se usmál.

Od baru se ozval ptačí zpěv a Sofie se tím směrem podívala. Ani si nevšimla, že tu měli klec s andulkami.

„Bude to v pořádku, tati. Soňu pozdravuj a vyřiď jí mé gratulace. Opravdu jsem za vás dva moc šťastná."

Jak se zdálo, táta jí konečně uvěřil.

Po chvíli jim přinesli jejich objednávky. Sofie se nadšeně pustila do pelmenů a tátovi dala jeden na ochutnání. Potvrdil, že se chuťově velmi liší od mražených a řekl, že si je také objedná jako hlavní chod, zatímco si Sofie bude pochutnávat na dezertu.

„A teď, abychom se už nebavili o mámě, jak jsme si slíbili a úspěšně tento slib porušili –"

Sofie se nad jeho slovy zasmála.

„Mi pověz ještě něco o škole."

Úsměv jí zmrzl na rtech.

„Co kamarádky? Máš vyhlédnutého nějakého kluka, co se ti líbí, nebo ses už za tu dobu, co jsme se neviděli, stihla dát s někým dohromady?"

Sofie se podívala na stůl a spojila pevně ruce. Nevěděla, co by měla tátovi říct.

„Vesměs tak nějak v pohodě," spustila nejistě. „Snažím se víc soustředit na učení, nežli na klábosení s holkama. To samé platí i ohledně kluků."

„Hm."

Sofie povzdechla a podívala se na klec. „Popravdě," znovu se zadívala na spojené ruce. „Popravdě jsem přemýšlela, že bych..." Polkla. „Chtěla bych odejít z Konzervatoře."

„Počkej, proč hned odejít?"

Neměla to říkat.

V pokusu ještě něco změnit se nervózně zasmála a zavrtěla hlavou. „Ne, promiň, to ze mě jen nejspíš mluví únava." Předstírala uvolněnost – rozpojila ruce a opřela se o opěradlo židle, zatímco se podívala na tátu. „Znáš to – když je toho hodně a ty přemýšlíš, že na všechno mávneš rukou a tak," vysvětlila.

Pozorovala, jak se táta hned uvolnil. „Už jsem se lekl. Konzervatoř ti zajistí dobrou budoucnost a máma bude mít určitě radost, až tě třeba jednou uvidí vystupovat v nějakém orchestru nebo solo."

Sofie se usmála, ačkoli se úsměv jejích očí nedotkl.

Slíbili si, že o mámě nebudou mluvit a stejně to pravilo dokola porušovali.

Sofie pak načala téma tátovy služební cesty, takže po zbytek jejich posezení poslouchala zajímavé historky z práce, především jeho detektivní odhalování nemoci jednoho problematického pacienta. Někde v pozadí mysli ji ale začal hlodat strach, že pokud z Konzervatoře odejde, naštve tátu. Mohla by ho naštvat natolik, že by se s ní přestal bavit? Že by se přestali vídat? Sofie to nechtěla zjišťovat. Nezbývalo jí nic jiného než sevřít čelisti a Konzervatoř zkrátka přežít.

Když si Sofie pochutnala na želatinovém sladkém kyselu, bylo akorát na čase vyrážet. Táta zaplatil a pak Sofii odvezl domů.