„Zřejmě ti je líp," řekla Irina, když se Sofie posadila na pohovku.

Cítila se lépe, pravda. Konečně začala na hodinách hrát, ačkoli stále slýchávala tichý výsměch. Klavír byl ale dostatečně hlasitý.

Když opustila Konzervatoř, vždy zamířila domů, kde se rychle najedla, převlíkla a ihned šla do babiččina bytu, kde něco zahrála. Hrála tam nyní víc skladeb a také to byly častěji modernější kompozice.

Konstantin ji navštěvoval hlavně po večerech – když přišla příliš brzy, ještě nebyl doma. Jen dvakrát se v průběhu těch dní stalo, že se vrátil pochroumaný. V obou případech vyvolal bitku, ale ne že by to Sofie nějak řešila. Klasicky mu vynadala a pak mu rány ošetřila.

Od toho dne se jí už nepokoušel znovu nevhodně dotýkat, ačkoli ji častěji objímal, držel kolem pasu nebo nasával vůni jejích vlasů. Sofie nechápala tuhle náhlou změnu, ale nic na to neříkala. Při tom si ale jasně uvědomovala, jak mu dovoluje víc a víc narušovat její hranice. Nejspíš to bylo tím, že stále přemýšlela o jeho slovech – odejít z Konzervatoře a přestěhovat se. Ani jedno z toho by nebylo problematické, ale přeci jen... Musela by si o tom promluvit s tátou.

„Ano, je mi líp," přitakala po chvíli Sofie. „Viděla jsem se s Konstantinem."

„Vídání s ním má na tebe uklidňující účinek, že?"

Sofie dlouze povzdechla a podívala se ven z okna, kde zrovna prolétalo hejno ptáků. „Spíš mi asi pomáhá hraní na klavír. Sice do toho nejsem tak zapálená, ale prostě... pomáhá mi to." Nejistě se koukla na Irinu a pak sklopila pohled. „Chtěla jsem se s vámi poradit ohledně jisté záležitosti."

Psycholožka něco dopsala do svého sešitu a pak se opřela o opěradlo ošuntělého křesla. „Poslouchám."

Sofie polkla. Měla by Irinu poprosit, aby otevřela okno.

„Ten den, kdy jsem zase začala hrát a viděla se s Konstantinem..." Vzpomínky toho večera se jí promítly před očima. Tolik detailů Irina nepotřebovala vědět. „Řekl mi, abych z Konzervatoře odešla a abych se přestěhovala."

„A od té doby tedy nad tím přemýšlíš."

„Otevřete prosím okno?" nakrčila Sofie obočí a ošila se.

Irina tak učinila a pak se vrátila na své místo.

„A jinak – ano, přemýšlím nad tím, ale stále nevím, co si počít," řekla Sofie.

„Mluvila jsi o tom s tátou?"

„Právě ještě ne," svraštila obočí. „Bojím se, že by..." Chtěla říct, že by byl zklamaný nebo že by se na mě zlobil, ale uvědomovala si, že ta jednoduchá slova by nebyla schopna předat hloubku jejích obav.

Táta jí a mámě několik let pomáhal. Nemusel jí sice platit školu, ale přispíval jí na školní pomůcky a na některé školní události. Bála se, že by to pro něj byla naprosto zbytečná investice, především s jeho a novou rodinou. Sofie se mohla vsadit, že kdyby jim táta neustále nepomáhal, tak už jsou dávno se Soňou a Pavlem ve větším a pohodlnějším bytě. Nebo aspoň ve svém bytě.

„Já..." zkusila to Sofie znovu, ale nemělo to smysl. „Prostě mi to přijde jako špatný nápad," povzdechla nakonec.

„Co tě na Konzervatoři drží, Sofie?"

Jako první ji napadlo nic, jako druhé: táta. Obě slova ji tak překvapila, že ani jedno nechtěla vyřknout. Potřebovala chvíli jen pro sebe, aby si uvědomila, jak teď s onou informací naloží.

Opřela se lokty o kolena a v dlaních schovala své tváře.

„A co tě drží doma?" přidala Irina další otázku do plápolajícího myšlenkového procesu.

Rozum Sofie reagoval jediným slovem.

„Vzpomínky," řekla nepřítomně. Toto si mohla dovolit říct, protože zrovna tohle už věděla od začátku.

„Vzpomínky jaké? Popiš mi je."

Sofie se bez mrknutí dívala někam na zem vedle Irinina křesla, ale mezi tím v mysli sledovala jednotlivé proplouvající vzpomínky – jak jedla zmrzlinu na zemi u televize, když jí bylo pět; jak jí v předsíni táta vyfotil s obrovitánskou mašlí, kterou jí máma udělala na hlavě; jak poprvé oloupala celý pytel brambor, zatímco rodiče byli pryč; jak se ve vaně celá natřela tátovou pěnou na holení a předstírala, že je tajná agentka na misi; jak elektrikáři odšroubovávali v pokoji starou visící lustru po tom, co máma přes ní přehodila prostěradlo místo provazu, aby se mohla zkusit oběsit...

„Vyrůstala jsem v tom bytě. Je tam mé dětství. Mé šťastné vzpomínky na chvíle, kdy ještě s mámou bylo všechno v pořádku." Zatímco to říkala, tak se jí před očima promítaly paradoxně daleko nešťastnější vzpomínky, kterých bylo víc – máma chodící po pokoji sem a tam, zatímco si nehty rozdírá pokožku na rukou; máma sedící v kuchyni u stolu s nepřítomným pohledem namířeným na léky před sebou; instalace zámků na každý šuplík, každou skříňku; táta, který ji předává ketaminové roztoky a injekce se slovy: „Dobře je schovej, hlavně je zamkni a klíč měj vždy u sebe."; máma čtoucí pomalu a nahlas každou repliku Oidipa; mámin tichý rozhovor s Iokasté, zatímco se Sofie dívala na svou kamennou tvář v zrcadle koupelny a viděla v ní únavu, smutek a stesk po tom, co bylo kdysi, po těch časech, kdy ji máma se smíchem uvazovala obrovitánskou mašli na hlavě.

„A jaká šťastná vzpomínka se ti vybavuje?" ozval se Irinin klidný hlas, který přirozeně vnikl do její mysli a nenarušil chod jejích vzpomínek.

„Žádná," odpověděla Sofie bez přemýšlení, ale když si uvědomila, co řekla, zamrkala a podívala se na Irinu. „Žádná," zopakovala to slovo, jako by bylo cizí. Bylo, protože neočekávala, že zrovna tohle slovo bude odpovědí na tak závažnou otázku.

„Co tě tedy drží doma?" zopakovala psycholožka svou předchozí otázku.

Pomyslela na mámu visící u okna.

Irina se letmo podívala na hodiny na stěně. „Dneska nám už vypršel čas, Sofi."

Sofie zamrkala a dala si pár blonďatých vlásků za ucho.

„Zkus nad tím do našeho dalšího sezení popřemýšlet, dobře?"

Přikývla a po chvíli odešla.

Když vyšla z Nemocnice a na chvíli se zastavila, zavřela oči a povzdechla. Nechápala, proč práce s vlastní myslí a vlastními city byla tak těžká. Vyčerpávalo ji to, ačkoli se to nedalo srovnat s tím nakolik byla vyčerpaná, když se starala o mámu.

Podívala se na nedaleké hodiny, na kterých seděl krkavec. Brzy jí končila první hodina na Konzervatoři. Nechtěla tam, ale musela, proto vykročila.

Raději za Irinou vždycky chodila po škole, ale tentokrát ji psycholožka poprosila výjimečně přijít ráno, proto se Sofie podle toho zařídila.

Konzervatoř byla nedaleko, proto Sofie šla pěšky po široké betonové cestě velkého travnatého parku, který pod zataženým nebem vypadal teskně jako po pohřbu. Sofie se dívala před sebe na cestu a přemýšlela nad slovy nic a táta v souvislosti s Konzervatoří. Nebylo těžké ta slova pochopit, pravda, ale měla pocit, že jí něco překáží, aby je zcela procítila. Mysl ta slova chápala, ale srdce jen krčilo rameny. Vždyť to bylo tak jednoduché, přitom vůbec.

Dostala se na hlavní ulici, kde po přechodu přešla k divadlu. Jedna z reklam hlásila, že se bude hrát Antigona od Sofokla. Sofie od ní odvrátila pohled a pokračovala ve své cestě.