Sofie nedávala pozor, když ji učitelka vyvolala. Dostala napomenutí, ale jakmile byla otázka zopakována, odpověděla na ni správně. V klidu tedy pokračovala ve čtení not jedné moderní skladby, kterou se skoro naučila zahrát na klavír. S tímhle nápadem přišel asi před dvěma týdny Konstantin, když se jí zeptal, proč hraje jenom klasiku.

„Možná by tě víc bavilo hraní jiných věcí," dodal a upil piva z lahve, zatímco opravoval kuchyňský elektrospotřebič nějakého klienta.

Sofie pak nad tím nějakou chvíli přemýšlela, dokud si jednoho dne nezašla do obchodu s deskami, aby si nechala něco doporučit. Naposlouchala si zatím tři, které se jí líbily, a nechala si k nim objednat noty, které už měla konečně u sebe. Zatím z toho měla dobrý pocit.

Už se s Konstantinem znala skoro měsíc a zjistila o něm pár věcí: měl několik prací – běžně pracoval jako hodinový manžel, v jednom baru sem tam vyhazoval problematické opilce a někdy pomáhal svému kamarádovi s opravami aut. Dále zjistila, že se opravdu občas dostane do rvačky a je jedno, jestli provokatér byl on nebo někdo jiný.

„Sem sice flegmatik, ale když mě někdo nasere, tak si to odskáče," vysvětloval jednou Sofii své chování, když ho zase ošetřovala. Tenkrát mu utáhla obvaz na paži o něco silněji, kvůli čemuž sykl. Nesouhlasila s jeho chováním, ale nic neřekla.

Také se dozvěděla, že pije každý den a že je těžké poznat, zdali je opilý nebo střízlivý. Jednou ho Sofie zastala po třech vypitých lahvích vodky a divila se, že se neválí na zemi. On se místo válení a oddávání se opilému brblání rozhodl udělat bramborovou kaši, takže hlízu loupal, jako by se nechumelilo, a v klidu se Sofií rozmlouval o Konzervatoři. Jednou se pro změnu stalo, že zatímco hrála na klavír, začal zpívat nějakou opileckou písničku, ale alkoholem nesmrděl. Naprosto střízlivý jí také dal klíč od svého bytu, což Sofie nechápala a ani Konstantin nedokázal svůj čin pořádně vysvětlit. Každopádně i ona mu nakonec dala kopii klíče od bytu s klavírem se slovy, že na něj nebude klepat, protože ho do poslechu své hry nechce nutit. Tušila, že ani jeden z nich neřekl pravdu, ale nechtěla ji zjišťovat. Prostě jí ta myšlenka nevadila a tečka. Nebylo co řešit.

Předposledním bodem v jejím seznamu „Konstantin" bylo, že nebyl vždy milý, přívětivý a dobrosrdečný. Někdy Sofii ze svého bytu nepouštěl, protože nechtěl být sám, a bylo mu jedno, že se Sofie musí ráno postarat o mámu a že musí na Konzervatoř. Musela mu domlouvat, občas dokonce prosit, aby ji nechal jít. Někdy to trvalo jen pět minut, někdy půl hodiny. Záleželo na tom, nakolik byl opilý nebo nakolik měl špatnou náladu. Taky se stalo, že ho vytočila nějakou poznámkou, kvůli čemuž na ni začal řvát a pak rozbil sklenici. Sofie se tenkrát ani nelekla, ačkoli měla. Věděla, že je Konstantin člověk, kterého zkrátka nemohla pochopit. Ostatně v rámci své sebezáchovy ho měla nejlépe vyškrtnout ze svého života a už se s ním nikdy nevídat. Tehdy se sebrala a odešla, ale další den přišla. Omluvil se jí, dokonce ji objal, jako kdyby na ní závisel jeho život – vypadal tak zoufale! – a tak Sofie jeho omluvu beze slov přijala tím, že mu objetí opětovala.

Jakožto poslední bod byly jeho pokusy ji osahávat. Jednou, když zrovna hrála, k ní zezadu přišel, objal ji a nasál vůni jejích vlasů, než jí začal líbat krk. Sofie ho tehdy praštila loktem do žeber, postavila se a řekla, že jestli se bude chovat jako primitiv, využije jeho švýcarský nůž a vlastnoručně ho vykastruje (odmítala mu nůž vrátit, protože jí nevrátil gumičku z toho večera, kdy jí ošetřoval ránu na hlavě, dokonce gumičku začal sám nosit!). Po návratu domů se divila, že byla tak klidná. Uvědomovala si, že by měla být při nejmenším šokovaná – vždyť se ji Konstantin pokusil svým způsobem svést! –, ale když nad tím potom ve vaně přemýšlela, uvědomila si, že od něj podobné chování očekávala – byl to šestačtyřicetiletý muž, bez manželky, zřejmě i bez přítelkyně, a jí bylo osmnáct. Mimo jiné byla blondýnka a i když nebyla z porcelánu, stále byla menší a slabší než on. Po tom incidentu se ale Konstantin už choval normálně, ačkoli sem tam jeho ruka sklouzla po její paži, dotkla se jejích boků nebo dala na stranu její vlasy. Taky se jí zdálo, že k ní Konstantin občas čichá, ale to už nějak neřešila a přisoudila to jeho přirozenosti.

Jednou přemýšlela nad tím, jestli se na ni někdy nevrhne v pokusu ji znásilnit, ale nitro jí prozrazovalo, že k tomu nedojde. Konstantin ji už víceméně znal. Pochopil, jakou má povahu. Hlavně pochopil, že to co už je zlomené, zlomeným zůstane a Sofie byla zlomená. Žila výhradně mámou. To, že chodila po večerech do zděděného bytu hrát na klavír bylo také kvůli mámě – filtrovala tak veškerý negativ a zároveň cvičila své hraní. Nedělala to kvůli sobě. Neobávala se tudíž, že by Konstantina natolik zaujala. Možná toužil po jejím těle, ale odrazovala ho nepřítomnost nitra.

V každém případě se ho Sofie nebála. Dokonce naopak – vnímala ho jako jediného člověka, ke kterému si dovolila se trošku upnout. Mohla s ním volně nadávat na Konzervatoř, řešit mámin stav nebo s ním prostě jen mlčet. Hlavně si ji ale pokaždé vyslechl, a i když nepřispěl nějakým rozumným slovem nebo radou, Sofie si toho stále vážila.

Zazvonilo. Konečně přišel konec hodiny.

Sofie pobalila své věci, zatímco na sobě cítila pohledy spolužaček. Tentokrát je ignorovala. Nestály jí za pozornost.

Když vyšla z Konzervatoře, začala vyhlížet tátovu Ladu. Byla s ním domluvená, že zajedou někam na oběd, aby spolu strávili nějaký čas a popovídali si pro jednou o něčem jiném než o mámě.

Uviděla ho, když na ni mával od auta. Jakmile se rozhlédla, rozběhla se na druhou stranu a vyplašila tím kosa, který rychle vzlétl do vzduchu.

„Ahoj tati," objala Sofie muže, který ji k sobě pevně přitiskl.

„Ahoj Sofi, rád tě konečně vidím." Políbil ji do vlasů. Zněl radostně.

„Já tebe taky. Stýskalo se mi."

Táta jí otevřel dveře od auta, aby se posadila na místo spolujezdce. „Musíme toho hodně probrat," řekl se širokým úsměvem a pak zavřel. Po chvíli už seděl na místě řidiče a vyjížděl směrem ke křižovatce.

„Vypadáš nadšeně. Máš nějaké novinky?" zajímala se Sofie.

„To ti povím až v restauraci. Prvně mi řekni, jaký jsi měla den."

Povzdechla a trošku si pootevřela okýnko. „Jo, v pohodě."

„Vážně?" podivoval se táta. „Nezníš tak."

„Jen jsme dneska zkoušeli hrát jednu děsně dlouhou a úmornou skladbu," zalhala Sofie, protože nechtěla zacházet do podrobností. Hlavně nechtěla, aby se přeřekla, jak ji to na Konzervatoři nebaví a štve.

„Tak to je pochopitelné. By mi bylo líto, kdybys měla nějaké problémy nebo kdyby tě to nebavilo, zvláště když ses sama rozhodla jít na Konzervatoř."

Sofie to nechala bez komentáře.