„Čau, krásko," pozdravil ji, překročil jednou nohou práh a políbil ji. „Du se umejt a pak za tebou přijdu, jo?"

„Samozřejmě," usmála se Sofie, ačkoliv cítila v hrudi podivné pnutí.

„Tak zatim," řekl a zavřel dveře.

Sofie u nich stála a poslouchala. Slyšela jeho klíče a jak se dveře jeho bytu otevřely a zavřely. Pak se otočila a došla ke klavíru, ke kterému se posadila. Nechystala se ale hrát.

Foukalo na ni. Vítr opatrně pohyboval jejími vlásky, které se jí uvolnily z culíku.

Snažila se celou dobu na nic nemyslet. Kupodivu jí to šlo. Možná si už začínala na životní šoky zvykat, mohla jen hádat. Po chvíli ale začala dumat nad tím, co by se stalo, kdyby byl Konstantin opravdu jejím otcem.

Když si přestala opakovat, že to nemůže být pravda a zkusila si tu situaci představit – situaci, ve které se jí to potvrdí – co by udělala? Ať už chtěla nebo ne, neviděla v Konstantinovi svého otce, ale obyčejného muže, který si získal její srdce. Na místě otce viděla „tátu" – Ruslana.

Promnula si oči. Neměla by nad tím přemýšlet. Aspoň ne do té doby, dokud nebude mít jednoznačné důkazy. Jenže jak je měla získat? A pak ji to napadlo – Konstantin by jí musel prozradit detaily ohledně smrti své dcery. Jenže když se ho na to zkoušela ptát znovu, odmítal o tom mluvit. Změnilo se něco teď? Sofie pochybovala. Jedinou možností by nejspíš bylo ho obelstít. Takový plán se jí protivil, ale třeba by se přiblížila pravdě.

„A co potom?" zašeptala.

Buď mu bude zbytečně sypat sůl na ránu nebo si potvrdí, že je její otec.

„Stojí mi to za to?" zeptala se sebe.

Nepřemýšlela, když si s výdechem odpověděla: „Stojí."

Nezachová se správně, ale chtěla znát pravdu. Potřebovala to.

Nečekala na něj. Sama k němu šla. Byl vždycky rád, když byla u něj, protože si užíval pocit, že ji nikam nemusel pouštět a mohl si ji uvěznit u sebe. V tuto chvíli potřebovala, aby jí byl maximálně nakloněn.

Když vešla do jeho bytu, byl ještě v koupelně. Nevěděla, jestli ji slyšel přicházet, vzhledem k tomu, že tekla voda, ale to bylo vlastně jedno.

Šla rovnou do kuchyně, kde mu připravila Cubu Libre. Rum měl, kolu taky, limetka ovšem chyběla, ale to až tak nevadilo. Pak se odebrala do pokoje, kde se uvelebila na gauči a zapla televizi. Byl tam zrovna nějaký pořad o chytání ptáků. Dávali je do klecí a pak odváželi. Prý byli nemocní, či co; Sofie moc nedávala pozor, protože stále přemýšlela nad tím, co uslyší a znovu docházela k názoru, že vlastně ani nevěděla, co chce slyšet. Asi jiný příběh, který by vyvrátil její strach... Strach?

„Co ty tady?" vyrušil ji z přemýšlení Konstantinův hlas.

Sofie se na něj podívala.

Samolibě se usmíval, protože věděl, že se Sofii bude líbit jeho vzezření – měl jen ručník kolem pasu.

Už nejednou viděla to velké množství jizev na jeho těle, ale občas měla pocit, že si na to nedokáže zvyknout. Ne že by se jí zdály odporné, to v žádném případě, ale měla pocit, že pokaždé bude objevovat nějakou novou.

Vlasy měl suché, sebrané do culíku. Sofie nepochybovala, že jako vždy použil její gumičku.

„Řekla jsem si, že tě překvapím," usmála se. „Koneckonců ty jsi dneska pracoval, ne já," dodala a natáhla k němu ruku, ve které držela koktejl, co mu připravila.

„Cuba Libre?" pozvedl obočí a došel k ní. Když se posadil těsně vedle ní na gauč, vzal si skleničku a napil se. „Si to trefila úplně skvěle – max rumu, minimum koly," pronesl spokojeně a přivinul si Sofii k sobě. Příjemně voněl a hřál. „Co dneska u cvokařky?" zeptal se, když si znovu lokl.

Sofie se pokusila zůstat víceméně uvolněná.

Vypnula televizi, na kterou stejně ani jeden z nich nekoukal, a pak se posadila tak, aby mu viděla do obličeje, což znamenalo, že se z jeho sevření musela vyprostit a usadit se na gauči bokem.

„Řešila sem s ní to, že mám pocit, že se k sobě chováme... nefér," lhala. Propletla si prsty a stiskla jimi své klouby.

„Jak to myslíš?" nakrčil Konstantin zmateně obočí.

„Řekla jsem jí, že se cítím jako emočně slabší v našem vztahu."

Protočil očima. „Si žena, Sofie, a je normální, že se takhle budeš cejtit. Já sem chlap, proto musim bejt silnější."

Kousla se zevnitř do tváře. „Prostě mi poradila, abychom si spolu promluvili. Jakože aby ses mi zkusil svěřit," pronesla opatrně.

„Bože, Sofie," povzdechl Konstantin a vstal ze svého místa. Došel ke skříni a otevřel ji. Na jednu z poliček si odložil nápoj a pak si vzal nějaké oblečení, které si v rychlosti oblékl.

„Co je na tom špatného? Víš, že když se ti svěřím, tak se vždycky cítím líp," přemlouvala ho Sofie. „A nemusíš mi říkat nic, co jsi mi třeba ještě neříkal."

Otočil se a nechápavě pozvedl obočí.

„Můžeš třeba rozvést, co se dělo, když ses dozvěděl o smrti své dcery," nabídla jen tak mimochodem.

Viděla, jak k sobě pevně přitiskl čelisti. Vypadal tak, jakoby litoval, že jí to byl kdy pověděl.

Sofie věděla, že se pohybuje na tenkém ledě, ale v tuto chvíli to už bylo všechno nebo nic. Pokud jí teď nic neřekne, tak už to z něj pravděpodobně nikdy nedostane. Jenže když jí to poví teď... Nechtěla myslet na to, co bude potom.

Zatímco se Konstantin oblékal, setrvávali v tichu. Sofie ho pozorovala a cítila, jak jí srdce nervózně bije do hrudního koše, jako kdyby se ji snažilo pobídnout, aby utíkala a už se neohlížela zpátky. Sváděla to na strach, který chtěla překonat, ačkoli krapet pochybovala, že to byl opravdu strach.

Konstantin vzal sklenici s alkoholem a zavřel skříň. Ručník pohodil na područku gauče a pak se posadil – na opačný konec od Sofie, jako kdyby se od ní chtěl držet co nejdál.

Viděla, že stále přemýšlel. Ona mu byla ochotná dát veškerý čas, který potřeboval na přemýšlení. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo. Nesměla na něj tlačit. Sama se mezi tím snažila uklidnit to tlučení. Bála se, že by ho Konstantin mohl uslyšet.

„Kdysi sem měl přítelkyni," začal nejistě, aniž by se na Sofii podíval.

Její srdce zrychlilo své bití.

„Otěhotněla," odmlčel se. „Myslel sem si, že zvládnu bejt otcem, ale v den, kdy rodila, tak sem odešel. Vyděsil sem se."

Sofie si kousala vnitřní stranu tváře.

„Po pěti letech mi zavolal jeden kamarád, kerý pracoval v nemocnici. Znal mou bejvalku a rychle ji poznal. Ona si ho zřejmě nepamatovala. Prý přivezla s přítelem do nemocnice dítě. Nepochyboval sem, že to byla moje dcera. Nevěděl ale podrobnosti, jakože proč ji přivezli, jen prý vypadala fakt špatně. A tak sem bejvalce zavolal."

Cítila krev.

„Zeptal sem se jí, jak je na tom má dcera," znovu se musel odmlčet. Polkl. Pravděpodobně na sucho. „A ona mi jen řekla, že je mrtvá a... zavěsila." Schoval svůj obličej do dlaní. „Ani mi neřekla, jak se jmenuje," tiše vzlykl.

Třásla se. Chlad, který se jí rozrůstal ze srdce, ji paralyzoval.

„Jak se jmenovala tvá přítelkyně?" zašeptala. Chyběl jí – !

„Varvara," pronesl. Ani se nezeptal, proč to chtěla vědět. Zdálo se, že v tu chvíli byl schopen vnímat pouze své hoře.

Potvrdilo se. Byla jeho dcerou. Nervozita povolila jako natažená šňůra. Cítila podivné uvolnění, jako kdyby ji někdo polil studenou vodou a ona se tak mohla přestat chvět. Ale před tím se nechvěla. Prostě to jen tak nějak povolilo. V Sofiině mysli už nikdy nic nemělo být stejné jako před tím. Tohle byla ta chvíle, kdy návrat už nebyl možný za žádných okolností.

Konstantin byl její otec. Nebo ne? Vždyť se jmenoval Konstantin, ne Kirill. Kdyby se ho teď na to zeptala, odpověděl by a pak by se zeptal on jí, odkud to ví a na by mu řekla, že je jeho dcera. Jenže co pak? Po tom všem, co dělali; co mezi nimi bylo. Zaniklo by to? Sofie to nechtěla zjišťovat. Nechtěla už více riskovat tím, co měla. Nyní ji nezbývalo nic jiného, než si lhát a opakovat si, že to Kirill je její otec, ne Konstantin; opakovat si, že to všechno je prostě jen náhoda. Ano, bylo to jednodušší, než se ho teď vzdát. A nakonec ho přeci znala jako muže, ne jako otce. Jejím otcem byl Ruslan. Přesně tak. Ruslan. Její táta.

Vstala a pomalu došla ke Konstantinovi. Téměř neslyšně se vedle něj posadila a objala ho. Byl horoucí, ale to bylo nejspíš způsobené tím, nakolik jí byla zima. Chlad v jejím nitru totiž neutichal.

Po několika minutách se uklidnil. Beze slov si ji posadil na klín jako otec dceru a objal ji. Ani se jí nepodíval do obličeje. Kdyby tak učinil, viděl by, že je její tvář stoicky klidná. Bůh ví, co jí zrovna kolovalo hlavou, ale když se od ní Konstantin nepatrně odtáhl, aby se jí podíval do očí, nasadila soucitný a bolestný výraz.

„Hej," zašeptal a jemně se usmál. Oči měl pláčem zarudlé. „Mělas pravdu."

Nechápavě nakrčila obočí.

„Cejtim se teď o něco líp." Polkl. Vypadal jako člověk, který se zbavil těžkého břemene. „Mám pocit, jako kdyby mi dcera odpustila."

Kdyby jen věděl... Kdyby jen věděl...