Pocit útraty se podobal jedovatému plynu, který se rozšiřoval do každé části těla a způsoboval tupou bolest. Ta se stávala intenzivnější a nesnesitelnější. Čím častěji si Sofie opakovala: Je mrtvá, tím silnější ta bolest byla. Sofii tak nezbývalo nic jiného, než se snažit ono uvědomění uschovat někam do nejtemnějších zákoutí své mysli. Tak daleko, že chvílemi dokonce věřila, že je máma stále naživu. Jenže bolest, kterou viděla v Konstantinových očích, byla jiného druhu. Byla ostrá, přesná a postupně ochromovala zbytek těla, ačkoli zdroj bolesti byl stále na stejném místě. Kdyby měla ze své hrudi ten pomyslný šíp vytáhnout, mohla by klidně umřít.

„Byla to moje vina..." zašeptala ve snaze ještě něco změnit, ale bylo to zbytečné. To věděla ještě před tím, než to řekla a Konstantin stejně vypadal tak, jako by ji neslyšel.

Vrátil se ke gauči a posadil se. Lokty se opřel o kolena, zatímco ve dlaních schoval obličej. Tenhle výjev ještě více prohloubil Sofiinu bolest. Stála na místě jako malé dítě a znovu cítila, že se brzy rozpláče.

„Promiň mi to, prosím..." Bylo to zbytečné. Zase. Všechna slova byla zbytečná.

Snažila se přemýšlet nad něčím, čím by si vysloužila jeho odpuštění, ale nic ji nenapadalo. Při tom nechtěla slyšet nic jiného, než že to Konstantin chápe a aby si z toho nic nedělala. Najednou jí nezáleželo na ničem jiném.

Nevěděla, jak dlouho takhle setrvali. Začala se dokonce chvět zimou, ale stejně stála na místě jako malé dítě, které neví, co má dělat. Ani Konstantin se nepohnul. Sofii dokonce napadlo, že to snad dělá schválně; že chce, aby si prošla tímhle studeným peklem.

Když vstal, Sofie sebou trhla. Asi by takhle dokázala prostát věčnost, dívat se na něj – zdrceného, zklamaného, zlomeného – v naději, že se tím ona sama zbaví své viny.

Došel k ní a aniž by se na ni podíval, ji objal, což Sofii vyrazilo dech. Cítila jeho osobitou vůni, alkohol a zápach motorového oleje. Kombinace, na kterou si zvykla a která teď pro ni znamenala jen jedno – odpustil jí.

Pevně ho objala a rozvzlykala se.

Možná takhle stáli dlouho, možná jen dvě tři minuty, ale když už se začala uklidňovat, příchod se zopakoval po druhé – Konstantin ji vzal za paži, odvedl ji na gauč a donesl jí další sklenici vody. Tentokrát vzal i kapesníky, vzhledem k jejímu stavu. Také zavřel okno, protože si všiml, jak se Sofie chvěje.

„Není to tvoje vina," řekl najednou Konstantin, čímž si získal Sofiinu pozornost. Stál u zavřeného okna, o které se opíral zády. Ruce měl překřížené na hrudi. „Dělalas všechno, co se dalo. To, že sis myslela, že usnula, byl zřejmě její plán. Chtěla, abys odešla."

„Ale jak mohla vůbec vědět, že po večerech někam odcházím?" zeptala se zmateně Sofie.

„Nepotřebovala to vědět," pokrčil rameny. „Nejspíš by jí stačilo, kdybys jen šla do koupelny."

„Ale stihla bych ji zachránit!" vykřikla prudce a když si to uvědomila, stáhla se do sebe. „Promiň... Stále se snažím si... nalhávat, že bych ji ještě zachránila," pronesla sklesle a schovala obličej do dlaní.

„Nezachránila, protože ona od začátku žít nechtěla." Ta slova přiměla Sofii se ohromeně podívat na Konstantina. Nechtěl jí to říkat, ale vypadal, jako by mu nic jiného nezbývalo.

„Ani kvůli mně?" zašeptala. Tušila odpověď.

„Ani kvůli tobě."

Sofie si myslela, že ta slova strašně zabolí, ale paradoxně se jen ozvala tupá bolest, která rychle pominula.

Vždyť to věděla. Máma nechtěla žít. Ani kvůli ní. Kvůli vlastní dceři. Proto Sofie cítila úlevu po její smrti. Dávalo to smysl.

„Není to tvoje vina," řekla po chvíli a zadívala se na svou gumičku, kterou stále držela. „Nechtěla jsem na to být sama. Chtěla jsem, aby za to nesl větší zodpovědnost nějaký dospělý, ale já před sebou jen utíkala." Podívala se na něj.

Vypadal zamyšleně.

„Chyběl jsi mi," pronesla nečekaně. Dech se jí zadrhl, ale přesto pokračovala. „Byl jsi jediný, kdo..."

Konstantin se otočil k Sofii zády a opřel se rukama o parapet. Díval se někam do bytů protějšího paneláku.

„Jsi můj jediný přítel." Ne osoba, která je stejně zlomená, jako ona, ale opravdový přítel. Proto pro ni byl důležitý.

„Hele, jsem opilý. Nemůžeš –"

Srdce se bolestně stáhlo. Ne, na odmítnutí teď nebyla připravená. Copak nerozuměl tomu, že ho potřebovala, i když stál přímo před ní?

„Tak nemůžeš jen zahrát střízlivého?" přerušila ho. Její hlas jí zněl cize. Nikdy takhle nikoho o nic neprosila.

Napjatě čekala na jeho odpověď.

„Taky jsi mi chyběla," přiznal. Zdali to hrál nebo ne, to bylo Sofii jedno. Aspoň to znělo upřímně. Zvládla se dokonce usmát.

Setřela poslední slzy z očí a došla ke Konstantinovi. „Pojď, udělám ti ten culík." Dotkla se jeho paže – takový rozdíl oproti jeho předchozímu sevření, po kterém, jak Sofie tušila, jí zůstane modřina.

Konstantin se podřídil a došel ke gauči. Ihned se sehnul k lahvi, aby se napil. Na Sofii se ani jednou nepodíval, ale jí to nevadilo. Měla pocit, že i on potřebuje chvilku, ačkoli netušila k čemu přesně. Věděla jen to, že mu zkrátka nebude moct zcela porozumět, ale to vlastně ani nevadilo. Hlavně, že jí odpustil. Hlavně, že tu mohla být.

Udělala mu v tichosti culík a když se chystala posadit, popadl ji za zápěstí a stáhl ji k sobě na kolena. Sofie překvapeně vyjekla a jakmile pocítila jeho rty na svém krku, prudce do něj strčila, což jí ale moc nepomohlo. Z nějakého důvodu se jedna její maličká část chtěla muži poddat, ale zdravý rozum ji brzy ovládl a tak zakřičela: „Pusť mě, ty jeden zatracený hajzle!" Podařilo se jí uvolnit ruku z jeho sevření a nepatrně se odtáhnout, aby mu dala facku. Konstantina to zaskočilo, proto Sofii pustil a začal si červenou tvář třít, zatímco se na ni díval.

„Dala jsem ti snad nějaké pobídnutí, abys tohle udělal?!" zakřičela na něj. Ta prudká zlost ji tak přeplňovala, že si uvědomila, jak málo jí bylo. Potřebovala víc hněvu a tak pokračovala: „Proč to sakra vlastně děláš?! Proč nejdeš ojet nějakou rozhoďnožku, když si tak nadržený, že se snažíš zneužít mé bolesti?! Copak mě chceš zlomit ještě víc?! Mstíš se mi, že jsem nezvládla zachránit mámu a svedla to pro své vlastní dobro na tebe?!" Jakmile začala, nemohla se zastavit. Pevně tiskla ruce do pěstí. Cítila, jak jí planou tváře. „Při tom ani nevíš, jakou bolest dennodenně prožívám! Konzervatoř, ten zatracený výsměch, pomluvy a pak doma! Víš, jak to bolí?! Chodit do bytu, kde se pověsila tvá vlastní matka?! NEVÍŠ NIC!" zakřičela hystericky a ukončila svůj monolog.

Hluboce oddechovala. Chyběl jí vzduch a tak došla k oknu. Stoupla si zády ke Konstantinovi – nechtěla se na něho dívat – a opřela se rukama o rám. Stála tam podobně jako tam před tím stál Konstantin.

Uslyšela za sebou pomalé kroky. Konstantin ji zezadu pomalu objal a bradu položil na její temeno. Neměla už sílu se na něho ještě víc zlobit. Ostatně ani nic nedělal. Jen stál a objímal ji, jako kdyby věděl, co nejvíc potřebuje. Možná dokonce věděl, že se Sofie potřebovala naštvat a všechno mu říct.

Na chvíli sklonil hlavu a nasál vůni jejích vlasů. Divné, ale chybělo jí to.

„Odejdi z Konzervatoře a odstěhuj se," řekl náhle.

Sofii jeho slova překvapila, ale neudělala nic, protože nechtěla narušit ten moment. Dovolila si pouze promluvit: „Proč bych to měla dělat?" polkla.

„Protože tě to ničí. A protože tě to pojí s matkou. Když odejdeš z Konzervatoře, kerou tak nesnášíš, tak odejdeš kvůli sobě. Tvoje máma je stejně mrtvá. A když se odstěhuješ, tak tě nebude trápit to místo, kde se oběsila."

Sofie se k němu otočila čelem a Konstantin položil své ruce na parapet za ní. Byla mezi jeho rukama. Neměla kam utéct. Jako ptáček v kleci.

„Dyť je na tobě vidět, jak tě ta místa ničí, tak proč se jich tak křečovitě držíš?"

„Protože je moje máma mrtvá," zněla univerzální odpověď, ale Sofie si byla jistá, že Konstantin pochopil její význam – protože s těmi místy se pojí mé vzpomínky na mámu.

„Takže chceš, aby tě stáhla za sebou do hrobu?"

Zamyslela se a sklopila hlavu.

„Máš svou vinu, stesk a vzpomínky. To je všechno, co potřebuješ k tomu, aby ses pohla dál," pokračoval Konstantin. „Tak se seber a odejdi."

Kdyby Sofie nevěděla, o čem mluví, pomyslela by si, že ji vyhání ze svého života.