Dostala se k letnímu datu. Tehdy jí už bylo pět let. Jeli na dovolenou k moři. Sofii bylo líto, že si skoro nic nepamatovala, ale nebylo se čemu divit – onemocněla.

Prvně to byl jen kašel a ačkoli Ruslan jako doktor nabádal mámu, aby zůstali aspoň dva dny v hotelu, Sofie byla proti. Brečela, že chce k moři a žádné přemlouvání nepomáhalo. Nakonec mámě a „tátovi" slíbila, že do vody nepoleze, ale když byla máma na záchodě a Ruslan kupoval zákusky, slib porušila.

Další den se probudila s teplotou. Máma a „táta" se rozhodli, že bez meškání pojedou zpátky. Ruslan totiž začínal mít podezření, že z toho bude zápal plic a měl pravdu.

Po příjezdu musela Sofie do nemocnice.

Nevím jak, ale Kirill se dozvěděl, že je Sofie v nemocnici. Po pěti letech se ozval jakoby nic... Řekla jsem mu, že je jeho dcera mrtvá a zavěsila jsem. Sofie byla moje a Ruslanova dcera. Kirillovi nepatřila a nikdy patřit nebude.

Sofii polil studený pot.

Odložila deník. Nemohla se pořádně nadechnout.

„Ne, určitě jsem něco jen špatně přečetla..." zašeptala a i když by svým vlastním slovům chtěla bezmezně věřit, už v tu chvíli věděla, že ji oči neklamaly. Stejně se na tu stránku musela podívat znovu.

Text se nezměnil. Žádný zázrak nepřepsal ona slova, ale především – onu událost.

Zavřela deník a odložila ho. Potřebovala něco dělat, vstát, chodit, něco!

Když vstala, zatočila se jí hlava. Po jejím těle se proháněla jedna mrazivá vlna za druhou. Kdyby ještě před chvílí nebyla zcela v pořádku, pomyslela by si, že má zimnici, ale opak byl pravdou.

Otevřela okno a hltavě nasávala vzduch.

„Je to jen náhoda. Je to jen náhoda," opakovala si mezi vdechy a výdechy. „Nijak to spolu nesouvisí," uklidňovala se a po chvíli dýchání to pomohlo.

Cítila, že se jí do těla pomalu vrací teplo, ale úzkost ještě zcela nepominula. Bála se, že Konstantin každou chvíli přijde a zastihne ji v takovém stavu... Ne, toho se neobávala. Spíš ho teď nechtěla vidět. Ne když se zalekla takové myšlenky. Zatím ale mohla jen doufat, že je to pouze náhoda.

„Zatím," zašeptala zdůrazňujícím hlasem Sofie a hned na to ní projel mráz po zádech.

Ne, nesměla na to myslet. Musela si s někým promluvit.

Přiběhla ke svému nočnímu stolku a ze zásuvky vytáhla malou knížečku, kde měla zapsaná všechna potřebná telefonní čísla. Našla mezi nimi osobní číslo Iriny. Pochybovala, že by ještě v tuto pozdní hodinu byla v Nemocnici.

Natáhla se po telefonu, ze kterého vzala sluchátko a vytočila psycholožku. Chvíli poslouchala pravidelné pípání, dokud to na druhém konci někdo nezvedl.

„Halo?"

Sofie poznala Irinin hlas a rychle promluvila: „Irino, dobrý večer, to jsem já, Sofie."

„Sofie? Copak potřebuješ? Stalo se něco?"

„Neruším vás?" Než by se pustila do popisování toho, co právě zjistila, tak se potřebovala trošku uklidnit.

„Nerušíš. Co se stalo? Zníš roztržitě."

Pravda, Sofii se chvěl hlas.

Posadila se na zem a zády se opřela o postel.

„Slibuju, že to nezabere moc času. Potřebuju jen uklidnit. Asi budu mít panický záchvat," začala rychle mluvit. Znovu pociťovala nedostatek vzduchu.

„Máš otevřené okno?"

„Ano."

„Skvělé, takže teď mě poslouchej. Soustřeď se pouze na můj hlas a na nic jiného. Slyším tě, všechno je v pořádku. Začni se pomalu a hluboce nadechovat nosem."

Sofie tak učinila. Soustředila se pouze na dech a na Irinin hlas. Nadechla se tak hluboko, jak jen mohla. Konečně měla pocit, že zcela zaplnila své plíce vzduchem.

„Šikovná. A teď pomalu vydechuj pusou a pak znovu. Jsem tady, nikam nejdu," ujišťovala ji psycholožka a když měla Sofie za sebou takové nádechy a výdechy tři, uklidnila se, ačkoli v srdci ji stále mrazilo.

„Už je to lepší," řekla už výrazně klidnější.

„A teď mi řekni, co se stalo," pobídla ji Irina.

„Četla jsem mámin deník a..." znovu se nadechla a vydechla. „Zjistila jsem, že když mi bylo pět, tak jsem měla zápal plic. Byla jsem v nemocnici. Můj biologický otec se nějakým způsobem dozvěděl, že tam jsem a zavolal mámě. Ta mu prý pověděla, že jsem umřela a já si hned vzpomněla, jak mi Konstantin vypravoval, že..." Kousla se do rtu, polkla a znovu se přiměla k hlubokému nádechu a výdechu. „Měl dceru. Byla by teď v mém věku, kdyby v pěti letech neumřela. Prý u toho nebyl."

„Máš strach, že by mohl být tvým otcem?"

Teď, když to Irina řekla, tak to znělo neskutečně absurdně. Možná přesně to Sofie potřebovala slyšet, aby pocítila, jak ji kámen spadl ze srdce, i když tam stále nějaká tíha byla.

„Popravdě ano, i když jak jste to řekla, tak jsem si uvědomila, jak absurdně to zní," nervózně se zasmála.

„Možná i ta tvá zlost ohledně věkového rozdílu doopravdy vychází ze strachu, že je Konstantin tvůj otec."

Sofie zbledla.

„Ale je to jen strach. Sama jsi říkala, že se tvůj biologický otec jmenuje Kirill, ne?"

„Naštěstí..." povzdechla Sofie.

„Až se příště uvidíme, zapracujeme nad tvým strachem, dobře? Zkusím tě třeba i uvést do hypnózy."

„Dobře. Moc vám děkuji," řekla Sofie už o hodně klidnější a pak se s Irinou rozloučila.

Nejspíš opravdu panikařila zbytečně. Její reakce na to, co psala máma, byla pochopitelná, když poslední dobou svůj vztah s Konstantinem dost řešila.

Znovu se hluboce nadechla a vydechla. Bude muset „tátovi" poděkovat za to, že ji domluvil Irinu a že se s ní dohodl na tom, aby jí Sofie mohla volat i mimo pracovní dobu, ačkoli to bylo poprvé, co tuto možnost využila.

Podívala se na hodiny. Konstantin měl brzy přijít. Nevěděla, jak by se měla v souvislosti s jeho příchodem cítit. Jasně, měla by mít radost, vzhledem k tomu, že je to její milenec, ale v takovém stavu byla vzdálena nějakému radostnému citu.

Pohled jí spočinul na mámině deníku. Mohla by ho takhle nechat na posteli. Možná, kdyby ho Konstantin uviděl, tak by mu něco připomněl, ale spíš hádala, že si nevzpomene.

„Nebo ho třeba nikdy v životě neviděl," připomněla si a pak nespokojeně zavrtěla hlavou. Tak má strach? Nebo by snad chtěla, aby byl Konstantin jejím otcem?

Tělem se jí prohnalo podivné zachvění. Raději na to nemyslet.

Deník schovala.

Jelikož už neměla moc času na rozhodování, zdali Konstantina pustí, došla k názoru, že se bude chovat tak, jak se chovala běžně. Kdyby ho neměla pustit, musela by mu to vysvětlit a v tuto chvíli žádnou dobrou lež neměla.

Brzy uslyšela klíče v zámku. Došla do předsíňky a když se dveře otevřeli, stál tam usměvavý Konstantin.

Srdce se jí zatetelilo radostí a láskou.