„A změnilo by to něco?" zašeptala teskně. „Není tady," konstatovala fakt, který ji podivně zabolel. „Není tady..." řekla ještě tišeji.

Svěsila ramena ještě níž. Vypadala jako poražená. Místo nervozity v Sofiině srdci teď zaujalo jen zklamání tak málo podobné jakékoliv notě Měsíčního svitu.

Nemělo smysl tu zůstávat. Neměla náladu hrát. Ostatně si ani nemyslela, že by ještě něco dokázala zahrát, i kdyby chtěla.

Zavřela okno s větší silou než chtěla. Ihned pocítila nedostatek vzduchu, ale neotevřela ho. Místo toho vykročila ke dveřím, aby se co nejrychleji dostala ven. Otevřela je a...

„Kdopak to konečně přišel!" ozval se známý chraplavý hlas přímo naproti Sofii.

Překvapeně zamrkala.

Zády se opíral o stěnu s rukama v kapsách manšestráků. Pár pramenů vlasů mu vypadlo z culíku. 

Sofie si Konstantina ze zvyku rychle prohlédla, aby se ujistila, že nemá žádné nové rány. Neměl. Spíše se mu některé rány hojily.

„Konstantine..." pronesla, když byla náhle chycena za předloktí. Byla natolik překvapená, že měla zpomalené reflexy. Nereagovala ani na jeho pevné sevření.

Ve spoře osvětlené chodbě se mu podívala do očí. Musela nepatrně zaklonit hlavu, aby mohla poznat, jestli je opilý. Zřejmě byl, ačkoli vypadal střízlivě.

„Víš, jaký sem si dělal starosti?" zeptal se jí téměř něžně. Jeho slova a tón ale nekorespondovaly s tím pevným sevřením kolem její paže. Sofie to ovšem ignorovala. Místo toho se zvládla jen dál dívat do jeho očí a čekat, co udělá. „Myslel sem si, že tě někdo zabil, pro Boha..." Ruka z paže se náhle přesunula na její tvář, stejně jako druhá ruka. Držel její obličej a prohlížel si její oči, jako kdyby v nich hledal ránu. Našel ji, ale jen kvůli tomu, že Sofie nakrčila v bezradnosti obočí, zatímco se jí začala chvět dolní čelist.

Oči se jí ihned zaplnily slzami. „Máma se zabila," zašeptala. „Oběsila se."

Konstantin zamrkal. Zřejmě se probral a uvědomil si závažnost celé situace. Nebo si možná uvědomil, jak špatně na tom Sofie byla. Chtěla si myslet, že ho to napadlo. Nepřála si nic jiného, než aby ji vyslechl.

Pevná ruka znovu sevřela její paži. Beze slov ji začal táhnout směrem ke svému bytu a ačkoli Sofii jeho sevření bolelo, nechala ho. Bojovala se slzami, které se jí hromadily v očích. Pevně k sobě tiskla rty, jejichž koutky měla stažené dolů. Vypadala jako dítě, které spadlo a při tom naštvalo svého rodiče.

Odvedl ji do pokoje, kde ji usadil na gauč a sám odešel pro něco do kuchyně. Sofie hádala, že přinese nějaký alkohol. Sobě ano, jí nakonec podal sklenici s průhlednou tekutinou. Sofie k ní přičichla, ale byla to obyčejná voda. Ihned všechno vypila. Ani si neuvědomovala, jakou měla žízeň.

Konstantin došel k oknu, aby ho otevřel a když se Sofie hluboce nadechla, cítila se hned klidněji. Setřela si slzy a zavřela oči, aby chvíli jen oddychovala. Bylo jí dobře, i srdce bilo klidně.

Slyšela, jak se Konstantin usadil na druhý konec pohovky a napil se piva. Dával jí čas. Vážila si toho. Možná ji opravu chápal, ačkoli jí to přišlo hloupé. Byl to čtyřicátník, opilec, rváč, hulvát. Ona byla naprosto jiná. A přeci jen tu teď seděla po několika měsících v jeho bytě a cítila se pro jednou prostě dobře; tak, jak se necítila ani jednou po mámině smrti.

„Tu noc, co jsme byli v baru..." začala, jakmile otevřela oči. „Když jsem se vrátila, našla jsem ji v pokoji. Oběsila se." Bylo to pro ni divné o tom takhle klidně rozmlouvat, jako by vyprávěla nějaký příběh, který někde vyčetla.

„Mluvíš o tom úplně jinak, než když si mi říkala, že je nemocná," skočil jí Konstantin do řeči a napil se z lahve.

Sofie se na něj podívala. Měla pocit, že v jeho obličeji vidí podrážděnost, ale nenacházela jí příčinu.

„Co je s tebou?" zeptala se ho, jako by na takové otázky měla přirozené právo. Neměla. Aspoň ne po skoro třech měsících, co se neviděli.

Koukl na ni a jen letmo zavrtěl hlavou. „Nic," řekl s hrdlem lahve u rtů a pak se napil.

„Něco je špatně, vidím to na tobě."

Konstantin si volnou rukou prohrábl vlasy a když si uvědomil, že se mu prakticky rozpadl culík, odložil pivo na zem a ujal se svého účesu.

„Ukaž..." Sofie vstala ze svého místa a došla k němu. Nechápala, proč to dělala. Měla zůstat sedět a jen se na Konstantina dívat, jak zápolí se svým culíkem. Místo toho si od něj vysloužila jakýsi nejistý pohled, dokud se k ní nenatočil, aby mu pomohla.

Sundala mu gumičku a prohrábla jeho lehce mastné vlasy. Při tom byly tak jemné, že mu vypadávaly z culíku.

„Řekni mi, co se děje," nakázala mu klidně, zatímco dávala jednotlivé prameny k sobě a nořila prsty do vlasů.

„Prostěs zmizela a na měs ani nepomyslela," přiznal ihned.

„Myslíš si, že je to nefér?" zeptala se ho klidně.

„Je to nefér. Po tom všem to je zatraceně nefér," řekl poraženě.

Sofie se konečky prstů dotkla jeho krku, ale ve své práci pokračovala jakoby nic.

„Víš, jaký ti dělalo problém mi říct, že je tvá máma nemocná? A najednou prostě jen tak řekneš, že se prostě oběsila. Vůbec tě to netrápí." Náhle se otočil. Sofie mu nestihla udělat culík a tak bezděčně mezi prsty držela svou nataženou gumičku. „Nemohla ses za ty tři měsíce tak moc změnit." Teď on vypadal jako dítě, ačkoli to bylo těma očima, ve kterých Sofie rozpoznala důvěrně známý stesk.

„Je to za mnou, Konstantine. Je to jen konstatování faktu. Nečekám, že mě budeš objímat a konejšit."

„Tak proč si sakra vůbec tady," zavrčel a postavil se. Najednou se cítila strašně malá. „Když seš tak skvělá, že ses s tím vypořádala sama, tak co tady pohledáváš?"

Sofie musela udělat krok dozadu a pak další. Přibližoval se k ní, ale ona se nebála. Srdce jí na to bilo moc klidně. Kromě toho věřila, že jí Konstantin nic neudělá. Ta víra byla tak silná, že ani neschovala ruku do kapsy mikiny, aby nahmatala nůž. Stejně ve svých rukou držela gumičku a to tak pevně, že jí z toho bělaly klouby. Ani kdyby měl nastat konec světa, tak ji nehodlala pustit.

„Protože se ti chci omluvit," řekla, čímž Konstantina nejen překvapila, ale zároveň ho přiměla se zastavit.

Obličejem se mu prohnalo uvědomění, ale Sofie ihned věděla, že to není to, co si myslí.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, že jsem tě v mámině smrti..." zadrhl se jí dech. Řekla tak klidně, že její máma spáchala sebevraždu, ale nedokáže mu říct, že ho obviňovala?

„Myslelas, že je to moje vina?" pronesl rezignovaně. Jeho vlastní bolest, která v jeho hlase byla tak jasně slyšitelná, ranila i Sofii. Byla jako šíp, který přesně zasáhl svůj cíl.