„Měl byste mi to prvně vydezinfikovat," připomněla mu.

Konstantin vzal něco ze stolu a ukázal jí to. Byla to láhev vodky.

Sofie protočila očima.

„A tykej mi, prosimtě. Vykání mě irituje."

Souhlas vyjádřila mlčením.

Po chvíli pocítila štípání a sykla.

„Jo, jo, tohle se děje s každým, kdo se nechová jako poslušná holčička," připomněl jí Konstantin její vlastní slova z minulého večera, čímž v Sofii vyvolal potřebu se obhájit.

„Zahrála jsem špatně jen jednu notu," řekla jen, ačkoli věděla, že když už toto téma načala, bude muset Konstantinovi vše náležitě vysvětlit. Nechtělo se jí, ale copak měla na výběr?

„Ou. To sou tví rodiče natolik přísní?"

„To jako vážně máte zájem poslouchat holčičí kňourání?" Sofie se prakticky dostala ke stejné otázce, kterou už jednou položila – vyzývala Konstantina k tomu, aby jí prozradil své motivace.

„Tykej mi," připomněl jí. „Hádám, že jesli ti teď řeknu ,jo', tak se automaticky zeptáš proč. Hádám správně?"

„Ano."

Chvíli mlčel a opatrně jí nanášel mast na ránu.

„Doufám, že slyšíš, jak mi v hlavě šrotujou kolečka," řekl soustředěně. Nemohl vidět, že tím vyloudil na Sofiině tváři pobavený úsměv.

„Spíš slyším, nakolik jsou už zrezavělá," neodpustila si dloubnutí.

Konstantin se zasmál.

„Bohužel ale pro tebe žádný důvod nemám. Sem jen asi jenom zvědavý, protože se prostě lišíš od těch lidí, se kterými se bavim běžně."

„Hm."

„Takže mi řekneš, co se stalo a proč si to málem odnes klavír po té tvé Bouři?" zajímal se Konstantin dál.

„Páni, poznal jsi, že to byla Bouřka Vivaldiho?" pozvedla Sofie překvapeně obočí.

Uslyšela tekoucí vodu.

„Ex-přítelkyně poslouchala Vanessu-Mae."

Sofie se zarazila. Vlastně ani nevěděla, jak by na to měla reagovat.

„Tak," položil jí ruku na rameno a Sofie nadskočila. „Dokonáno. Chceš něco k pití? Pivo, vodku, rum –"

„Něco bez alkoholu?" koukla na něj přes rameno.

Konstantin svraštil obočí. „Eee, vodu?"

Sofie protočila očima a zasmála se. „Ne, díky, nic nebudu."

„Tak jdem do pokoje, tam si budem moct sednout oba."

Sofie si myslela, že by bylo lepší, kdyby už šla domů, ale z druhé strany se jí ještě nechtělo spát, ačkoli byla po událostech toho dne dosti vyčerpaná. Nakonec ale usoudila, že bude lepší se s Konstantinem ještě trochu pobavit. Možná se bude moct dostatečně uvolnit a přestane být tak napjatá.

Došla do obýváku-lomeno-ložnice a posadila se na kraj gauče. Ani si neuvědomila, že měl Konstantin celou dobu zapnutou televizi. Teď tam ukazovali nějaké klece pro papoušky.

Konstantin televizi vypnul a posadil se na druhý konec gauče. V ruce držel láhev piva a spokojeně z ní upil.

„Tak povídej," vyzval ji.

„To nějak bereš jako samozřejmost, že se ti tu teď vypláču," neodpustila si Sofie komentář. Popravdě jen nevěděla, z čeho by měla začít, proto se neustále snažila to téma nějak obejít.

„Dobře, nebudu chodit kolem horký kaše." Konstantin se posadil na gauč bokem, aby na ni líp viděl. „Rodiče tě mlátí za tu nejmenší chybičku při hraní? Nebo jak? Protože kdyby to tak bylo, tak se divim, že ještě furt hraješ."

Sofie se podívala na své ruce, které měla složené v klíně. „Nikdo mě nemlátí. Já vlastně ani nemám rodinu pohromadě. Rozešli se. Už dávno." Měla problém pokračovat. Šlo vůbec vysvětlit, že měla psychicky nemocnou mámu? Měla pocit, že tahle problematika je komplexnější. Nešlo říct jenom: Moje máma má úzkostně depresivní poruchu, protože to znělo až moc... jednoduše. Jako prohlášení, které člověk řekne jen tak mimochodem. Ani trošku to nevystihovalo tu tíhu, hrůzu, smutek a stesk po lepších časech, které Sofie sem tam zažívala.

„A ty s někým z nich bydlíš?" vrátil ji do přítomnosti Konstantin.

„S mámou." Cítila, že se jí nedostává vzduchu. „Můžu otevřít okno?"

„Posluž si."

Sofie nemeškala a vstala, aby okno odklopila, ačkoli věděla, že jí to nestačí. Nejraději by ho doširoka otevřela, ale nebyla v bytě s klavírem, aby si něco takového mohla dovolit.

„Klidně to okno otevři úplně, mně zima nevadí."

Sofie se na Konstantina překvapeně podívala a ten ji dodatečně pobídl pozvednutím lahve piva. Tak tedy okno otevřela a zhluboka se nadechla. Teprve pak se vrátila zpátky na gauč, ačkoli tentokrát se posadila bokem – čelem ke Konstantinovi.

„Takže bydlíš s mámou, kerá je ňáká známá klavíristka a chce, abys šla v jejích stopách?"

Zavrtěla hlavou. „Je to... složitější."

„Dělá s tebou něco... proti tvé vůli?" zeptal se nejistě.

Sofie na něj vytřeštila oči. „Ne, to ne, pro Boha." Přitáhla si kolena k hrudi. „Jen prostě... Když to jako jen tak řeknu, bude to znít strašně jednoduše. Nebude to vyjadřovat hloubku toho problému. Taky to nejspíš bude znít strašně banálně."

„Řešíš kraviny," povzdechl Konstantin. „Před chvíli si ponaučovala mě a teď já ponaučím tebe – slova nikdy nevystihnou to, co máš uvnitř. Můžou ti jen trošku ulehčit, když to řekneš, ale vesměs je to stále furt na tobě, co s tim budeš dělat."

Konstantin měl pravdu. Zbytečně se tu snažila najít správná slova. Nezbývalo tedy nic jiného než to říct a buď, jak buď.

Povzdechla. „Úzkostně depresivní porucha," řekla. „Tím trpí máma."

„Takže má prostě... depku?" Ačkoli se Konstantin zřejmě pokoušel o to, aby to neznělo výsměšně, Sofie se to stejně dotklo.

„Není to obyčejná depka," zavrtěla hlavou. „Je to právě něco mezi úzkostí a depresí, kromě toho chronické a bezpříčinné. Akorát... máma je v těžkém stavu. Nespí bez prášků na spaní, bere antidepresiva, kvůli ním má kolikrát halucinace –" Zmlkla. Sklopila pohled a polkla. Draly se jí slzy do očí. Bylo divné o tom mluvit, zvláště před Konstantinem.

„Ale dokud nezkusila –"

„Zkusila." Věděla, co chtěl říct. Pozvedla hlavu a znovu polkla. „Dvakrát."

Konstantin se tvářil soucitně. Bylo paradoxní, že se mu dařilo tak upřímně ukazovat své emoce. Všichni kolem ní neustále všechno skrývali a buď se tvářili nečitelně, obdarovávali každého falešnými úsměvy nebo prostě jen ignorovali to špatné. Aspoň takhle to viděla. Proto ji tak překvapovalo Konstantinovo chování.

„Poprvé to zkusila uprostřed dne, když byli všichni doma." Zadívala se někam do neurčita a nechávala si před očima proplouvat vzpomínky na ten den.

Tehdy ještě neměly šuplíky se zámky. Měly normální sklenice ze skla, talíře z porcelánu. Sofie neschovávala injekce a ketaminové roztoky. Táta k nim občas zašel na návštěvu. Všechno vypadalo nadějně.

Vařila s Darinou večeři. Máma byla v pokoji a četla si. Oblíbila si Krále Oidipa. Tenkrát ještě nepředznamenával hrozbu. Byla to jen obyčejná tenká knížečka.

Sofie potřebovala něco v pokoji. Byla překvapena, když viděla zavřené dveře. Obvykle je nikdo nezavíral.

Zmáčkla kliku a zkusila je otevřít. Do něčeho narazily. Nevěděla jak, ale v tu chvíli si uvědomila, co se děje.

„MAMI!"

Přiběhla Darina a pomohla jí dveře otevřít.

Když vběhly do pokoje, Sofie ztuhla. Zírala na matku, která se za pomocí bílého kardiganu pokusila oběsit na klice.

Darina nemeškala – ihned se toho kusu obleční zbavila a naklonila se uchem ke kamarádčinému obličeji, aby se ujistila, že dýchá. A Sofie jen dál stála a zírala. Darina na ni volala, ale ona nic neslyšela. Zírala na svou matku a nemohla nic. Pak ji Darina vrazila facku a ona začala fungovat. Zavolaly záchranku, táta našel nového psychiatra a mámě předepsaly nové silnější prášky.

„Tys ji tehdy našla, že jo."

Konstantinův hlas ji vytrhl z těch hrozných vzpomínek. 

Zamrkala a podívala se na něj. „Chtěla se oběsit na klice," řekla jen a sklopila pohled na své ruce. Byly studené. 

Konstantin si všiml, jak si je začala mnout a došel zavřít okno. 

„Podruhé jsem doma nebyla. Byla jsem na Konzervatoři. S ní byla její ošetřovatelka." Sofie sledovala, jak se Konstantin vrací na své místo a sedá si čelem k oknu. 

Upil z lahve a pak se podíval na Sofii. „Je ti líp?"

Sofie svraštila obočí. Cítila se najednou dotčeně, že tu po ní chce, aby mu pověděla, co ji trápí a když tak učiní – když si kvůli němu posype sůl na stále bolestné rány –, tak se jí ptá, jestli jí  je líp?!

Chtěla začít nadávat. Vstát, poslat ho do háje, odejít a už se s ním nikdy nebavit, ale když se na něj takhle dívala – na člověka, který neodváděl svůj pohled a ve kterém dokonce byla starost –, uklidnila se.

Na duši už nebylo tak těžko. Jasně, tíha zcela nezmizela, ale konečně to někomu řekla a ten někdo jí nelitoval. Prostě si ji vyslechl, soucítil s ní, protože... protože takovým Konstantin zřejmě prostě byl.

„Jo," přikývla nakonec letmo. „Je mi líp."