Sofie se snažila být se sebou maximálně upřímná, ale to neznamenalo, že její podvědomí, které bylo stále pod vlivem mámy, ji nepodsouvalo do života máminy myšlenky, názory a rozhodnutí. Jenže jak řekla Irina – mohla si něco jen „vypůjčovat". Také nemusela. Třeba pak objeví samu sebe, ale některé máminy vlastnosti si nechá. Pro zatím se aspoň smířila s tím, že má odpověď na to, proč se cítí nepatřičně a rozhodla se s tím pracovat.

Byla to už hodina a půl, co se vrátila domů. Konstantin byl v práci u někoho ze zákazníků, kteří si vyžádali nějaké montování. Večer měl ale Sofii navštívit. Směnu v baru tentokrát neměla, proto byla odhodlaná se Konstantinovi věnovat. Musela si jen najít něco na práci. Mohla by zajít do obchodu s deskami a poslechnout si nějakou písničku, kterou by se později třeba i naučila, ale už se jí nikam nechtělo.

Dvě hodiny cvičila hraní na klavíru a pak šla připravit bramborový salát, na který dostala chuť ještě minulý den. Když se najedla, dřepla si ke komínkům knih, které měla srovnané u postele, aby si vybrala, co bude číst. Zrak ji padl na známý zápisník, který se mezi jednotlivými knihami skoro ztratil. Sofie se na něj chvíli dívala a váhala. I tak byla mámou zřejmě ovlivněná více než dost. Napadlo ji ale, že pokud si deník třeba přečte, ten nepříjemný pocit zmizí.

„Chceš mi skrze něj něco říct?" zašeptala a podívala se k oknu.

Nevisela tam, ale nebylo těžké si ji tam představit.

Vytáhla tedy zápisník a uvelebila se na posteli, aby se pustila do čtení.

Sofie se ze začátku snažila vyrovnat s faktem, že si máma začala psát deník ve dvaceti. Jí samotné v tu chvíli bylo devatenáct. Byla o rok mladší než její máma z deníku a byl to divný pocit: vidět, že se takhle deníková máma zasekla ve svém věku a nestárla, protože bylo jedno, kdy Sofie deník otevře – jestli to bude za rok, za pět let nebo za deset – téhle mámě vždycky bude dvacet. A možná to tak i bylo lepší, protože nepozná ty hrůzy, kterými si pak začala v mysli procházet. Aspoň na stránkách svého deníku byla vždycky šťastná – řešila klasické problémy dívek svého věku, psala o klucích, o rodičích, kamarádkách, o škole. Bylo to jako číst příběh někoho cizího. Zároveň si Sofie uvědomovala, nakolik se jejich životy lišily. To, co dělala její máma ve dvaceti, co řešila, by si Sofie už teď ve svém věku řešit nedovolila. Nebylo jedno, jakou rtěnku si vezme? Nebyly lepší prostě obyčejné balzámy? A podpatky? Sofie je nesnášela. Její máma je zřejmě milovala.

Pak se dostala k části, kde máma psala o Kirillovi. Viděla ho jako Apollóna v lidské podobě. Byla z něj opravdu celá pryč a měla za to, že navždy zůstanou spolu. Sofie se nad tím dokázala jen ironicky pousmát. Její máma byla velmi naivní. Jenže když si uvědomila, že pro dívky jejího věku je normální být naivní, proběhl jí mráz po zádech. Vždyť se musela vzdát svého dětství. Musela se o mámu starat. Neměla čas věřit kdejakému šarlatánovi, který sliboval, že její mámu vyléčí, když mu zaplatí nereálnou částku. Musela být vždycky na pozoru a hlavně musela být opatrná.

Části, kde máma popisovala svou sexuální aktivitu Sofie raději přeskakovala, dokud se nedostala k datu, kdy máma zjistila, že je těhotná. Tady se témata výrazně změnila. Sofie z textu cítila, že se na ni máma těšila. Už od začátku ji chtěla pojmenovat „Sofie" jako „moudrá".

Aby má dcera nebyla jen obyčejnou dívkou, ale tou nejnadanější ženou v okolí, psala jako důvod výběru takového jména.

Sofie se musela kousnout do rtu, aby zadržela slzy, proto četla dál.

Máma zapisovala první návštěvu gynekologa, první kopnutí, dokonce do deníku vlepila fotku z ultrazvuku. Nejvíc ale Sofii dojímala místa, kde se k ní máma přímo obracela. Psala: Má drahá Sofinko, až se narodíš, tak ti koupím přesnídávku z broskví. Budeš je určitě milovat.

Sofie opravdu milovala broskve.

Má drahá Sofinko, až budeš trošku větší, tak tě odvedu do lunaparku. Vždycky tam jsou poníci, takže se můžeš těšit, že si na jednom zajezdíš.

Sofie si na tuto výpravu nepamatovala, ale nepochybovala, že ji máma opravdu vzala do lunaparku.

Má drahá Sofinko, na tvé desáté narozeniny tě s tátou odvedeme na kopec za městem. Je tam krásný západ slunce. Určitě si stejně jako já představíš, že ty poslední paprsky slunce jsou tisíce polibků Apollóna.

V tu chvíli musela Sofie deník odložit a dojít si pro kapesníky. Přesně tohle si totiž představovala, když na ten kopec vyšli. A jak slíbila – s tátou. Ne sice s jejím biologickým otcem, ale stále s „tátou".

Máma opravdu dodržela veškeré sliby, které zapsala do deníku. Kromě toho znala Sofii ještě dřív, než se narodila.

S touto mámou pocítila Sofie hluboké spříznění. Měla pocit, že ta žena, o kterou se od jedenácti starala, vlastně ani nebyla její matka. Byla to pouze žena, která jen vypadala jako máma. Její pravá máma na ni ale v tu chvíli promlouvala skrze popsané stránky deníku. Kupodivu jí ani nechyběla. Věděla totiž, že může deník kdykoliv otevřít a tam ji najde – schovanou mezi stránkami, mezi řádky.

Když se Sofie uklidnila, vrátila se ke čtení. Blížil se datum jejího narození, ale v den, kdy se narodila, žádný zápis nenašla. Ostatně se tomu ani nedivila – máma nejspíš byla po porodu moc unavená. Také už určitě věděla, že ji Kirill opustil. To možná také ovlivnilo absenci zápisu – potřebovala se z toho vzpamatovat.

Zápis se objevil až když Sofii bylo pět dnů, jenže o ní tam nebylo ani slovo. Máma se snažila vyrovnat s Kirillovým odchodem.

Nemá smysl ho hledat. Darina to zkusila a nic nezjistila. Jednou mi říkal, že pokud odchází, tak mizí beze stopy. Tenkrát jsem se tomu smála. Asi jsem neměla.

Sofie se nad přečteným zamyslela. Neznamenalo to snad, že ani pro ni nemělo smysl ho hledat? Třeba se odstěhoval do jiného města nebo do jiné země. Napadlo ji dokonce, že by už mohl být mrtvý. Kdo ví?

Další zápisky byly s větším rozestupem. Pravděpodobně kvůli tomu, že se o ni máma starala.

Když jí byly tři roky, potkala máma „tátu". Z toho, co psala, bylo očividné, že už byla klidnější, co se týče zamilovanosti. Měla také velkou radost z toho, že Sofie začala Ruslana rychle vnímat jako svého otce a nejvíc ji těšilo, že i Ruslan si ji zamiloval.

Sofie si všimla, že se už blíží ke konci, ale nehodlala zjišťovat, jakým datem končí poslední zápis. Četla mámin deník jako knihu, která sice neměla nějaký konkrétní závěr nebo pointu, ale která stále byla knihou.