Alina a Darina o anestetiku věděly. Mámina dávná kamarádka byla ráda, že v případě nutnosti ji Sofie (a nejspíš i ona sama) může tímto způsobem uklidnit, ale Alina to viděla trošku jinak. Jakožto ošetřovatelka byla proti; nelíbilo se jí, že Sofiin táta pašuje z práce nějaké preparáty, ale jako člověk, který už u nich pracoval nejeden rok, to chápala. Především chápala, jak těžké to musí být pro Sofii.

Když se Sofie ujistila, že jsou všechny šuplíky zamčené, došla do pokoje. Jako první zavřela okno a teprve pak se podívala na spící mámu. Ležela na posteli, ačkoli se nohama dotýkala země. Skrze látku na stehně prosakovala kapka krve. Obličej byl na některých místech zarudlý z pokusů způsobit si bolest. A přesto vypadala tak blaženě, jako kdyby se nic z toho, co se odehrálo před necelými patnácti minutami, nestalo. Spánek byl zřejmě jedinou chvílí, kdy byla šťastná.

Sofie mrkla a došla do kuchyně. Musela postupovat metodicky. Otevřela šuplík, vyndala náplast, mastičku a dezinfekci. Pak se vrátila do pokoje k mámě. Nemusela se bát s ní manipulovat – neprobudila by se, ani kdyby venku vypukla válka. Sundala jí tedy kalhoty až po kolena, vyčistila ranku, nanesla na ni trošku mastičky a zalepila ji náplastí. Ještě pro jistotu otřela mámě dezinfekcí rudé stopy na obličeji a následně ji normálně položila celým tělem na postel, hlavou na polštář, aby ji mohla přikrýt. Po celou dobu Sofii nepříjemně pulzovala rána na hlavě, ale nemyslela si, že by se zranila až do krve, takže to nechala být.

Pěkně se u výměny máminy spící pozice zapotila, proto se rozhodla, že než půjde do babiččina bytu, tak se osprchuje.

Jakmile byla hotová, natáhla si tmavé kalhoty a černou mikinu, jejíž nezvyklá tíha ji zarazila. Zanořila ruce do kapsy a nahmatala švýcarský nůž. Úplně na něj zapomněla.

V kuchyni vzala igelitový sáček s prázdnou lahvičkou od roztoku a injekcí, nasadila si kapuci, obula se a vyrazila.

Venku jí chladivý vzduch vehnal slzy do očí. Zamrkala, aby je odehnala, a zhluboka se nadechla.

V kapse nahmatala mimo švýcarského nože i klíč babiččina bytu. Hned se cítila o něco lépe.

Vyhodila sáček a šla.

Ještě nevěděla, co bude hrát, ale to bylo spíše způsobeno odeznívajícím šokem a k tomu ji nepatrně bolela hlava stejně jako boule (pravděpodobně). Byla ovšem odhodlaná nechat prsty, aby si samy vybraly, co budou hrát; co přesně potřebuje její nitro k záchraně.

Vešla do paneláku, vystoupala po schodech do šestého patra a došla k předposledním dveřím. Namátkově se podívala na ty poslední, které byly zavřené.

Nehodlala klepat. Nehodlala toho muže ani vyzývat k tomu, aby si ji šel poslechnout. Hrát v přítomnosti někoho bylo jiné než hrát sama. Pro ni to byl jediný způsob, jak ze sebe filtrovat veškeré emoce, které se v ní za den nahromadily. Kdyby u toho někdo byl, tak se musí zase kontrolovat.

Sofii se před očima prohnala vzpomínka na to, jak muži placem stiskla ránu. To by jeden sebekontrolou nenazval, ne? Protiřečila si. Stejně ale nehodlala klepat.

Vytáhla klíče, otevřela byt a vešla dovnitř. Rovnou zamířila k oknu, které doširoka otevřela a zhluboka se nadechla.

Zavřela oči.

Intenzivně cítila bolest v místě, kde se praštila.

Vytryskly jí slzy.

Kousla se do rtu. Donutila se pustit rámu okna, otevřela oči a sedla si ke klavíru.

Nepřemýšlela, když začala.

Bytem se rozeznělo fortissimo, velmi rychlé, hrůzné. Byla to Vivaldiho Bouřka.

Sofie si představovala letní spoušť, které se lidé za dávných časů obávali jako Božího hněvu. Hrála tak rychle, že se cítila odděleně od svého těla, jako kdyby jí nepatřilo; jako kdyby ho ovládla samotná skladba.

Nezpomalovala ani na chvíli. Byla to skladba, u které podle ní nebylo možné zpomalit, protože jakmile bouře přicházela, zjevovala se ve své nejdrastičtější podobě se vším všudy – hromy, blesky, mračna, vodní spoušť. Podobně na tom byly i Sofiiny city – všechny pomíchané jako v mraku; postupně se oddělovaly a padaly na klávesy jako kapky. Tu záblesk smutku, tu hrom hněvu, tu kapka zklamání, tu blesk stesku a do toho ještě vzpomínky: matčina slova, Konzervatoř, injekční stříkačka, spící matka, kapka krve na teplácích, holubi v parku, Euterpé, Iokasté, Trois Gymnopédies, muž z vedlejšího bytu.

Všechno se pomíchalo; spojilo se do jednoho jediného obrazu devastujícího mraku. Konec.

Sofie hluboce oddechovala. Byla zase zpocená a ačkoli ji bolela hlava, cítila se... lehčí. Čistší.

„Teda, to bylo něco," ozval se mužský hlas z předsíně a Sofie pohotově vyskočila na nohy.

O rám dveří se opíral muž z vedlejšího bytu. V šeru mu bylo jakž takž vidět do obličeje a Sofie zpozorovala, že mu otok kolem levého oka už splaskl, ačkoli stále zůstával fialový. Náplast na obočí už byla zřejmě dávno pryč stejně jako náplasti na rukou. Ostatně rána na obočí se podobala spíše jen tmavé tlusté čárce. Nebyla ani červená na okrajích.

„Jak jste se sem dostal?" zeptala se ho chvějícím se hlasem. Zřejmě v ní ještě stále dozníval šok toho, co se stalo, stejně jako šok ze hry, což ostatně potvrzovaly i její třesoucí se ruce, které schovala za zády.

Muž naklonil hlavu na stranu. „Myslel sem, žes nechala ty dveře pootevřené schválně."

Sofie zamrkala. Nechápala proč, ale zase se jí do očí draly slzy. „Zapomněla jsem..." Nezvládla doříct, co chtěla. Musela se otočit k oknu a zhluboka dýchat.

„Co se stalo?"

Zaslechla kroky. Otočila se, protože se jí tělem prohnala panika. Uvědomovala si svou zranitelnost a muž by toho mohl velmi snadno zneužít.

Zanořila ruku do kapsy mikiny a nahmatala nůž, ale muž se naštěstí zastavil ve dvou krocích od ní.

„Něco se stalo, že jo?" ujišťoval se. „Máš krev ve vlasech."

Sofie automaticky po ráně natáhla ruku, ale na prstech jí nic nezůstalo, ačkoli cítila, že jsou tam vlasy podivně slepené. A to si myslela, že ta rána nebyla tak silná...

„Tak poď," kývl muž hlavou směrem k východu.

„Kam?" nechápavě zamrkala Sofie.

„Ošetřit ti to, ne? Včeras ošetřovala ty mě, tak dneska je řada na mně."

Sofie se neprotivila. Neměla na to sílu. Zavřela okno a zamířila za mužem.

„Jak se menuješ mimochodem," zeptal se jí, když zamykala byt.

„Sofie," odpověděla. „A vy?" koukla na něj a schovala klíče do kapsy.

„Konstantin."

Obešli se bez podání ruky.

Mlčky vešli do Konstantinova bytu, zuli se a zamířili do kuchyně. V hlavním pokoji se svítilo, stejně jako v kuchyni. Zřejmě Konstantin z bytu vyletěl, když ji zaslechl hrát. Ta myšlenka ji potěšila.

Zůstala nejistě stát na prahu kuchyně. Pozorovala muže, jak došel k židli a jednou rukou ji vzal za opěradlo, aby ji postavil bokem k lince, blíž k umyvadlu.

„Prosím," ukázal na místo a Sofie, která z Konstantina stále nespouštěla oči, se na nabízené místo posadila. Ocitla se tak k muži zády. Trošku se napjala.

„Asis fakt hodně brečela." Konstantin jí opatrně rozpustil culík blonďatých vlasů, které dopadly k lopatkám, až tedy na jedno místo, kde zůstaly slepené.

„Ani ne."

„Vždyť máš opuchlé oči," namítl.

Sofie zaslechla tekoucí vodu z kohoutku. Konstantin vzal její vlasy zespodu ručníkem.

„Vždycky mám dolní víčka opuchlá. To je u mě normální."

„Stále to ale nic nemění na tom, žes brečela."

Už otevírala pusu, aby to znovu popřela, ale Konstantin dodal: „A nelži. Viděl sem tě u toho okna. Uvidělas mě a málem ses tam složila."

Mlčela. Nevěděla, co by mu měla říct. Konstantin nepůsobil jako někdo, koho by zajímaly cizí problémy, natož problémy nějaké holky. A přeci jen – byla tady, v jeho kuchyni, zatímco jí ručníkem držel vlasy a druhou rukou jí z nich vymýval krev, aby mohl ošetřit ránu. Mimo to se ptá, co se stalo.

„Jako jesli nechceš mluvit, já tě do toho nutit nebudu," ozval se znovu.

„Jen jsem si říkala, proč vás to vůbec zajímá," odpověděla mu popravdě.

Teď mlčel on. Sofii napadlo, že se nejspíš sám snažil pochopit příčinu svého zájmu o její stav. Koneckonců kdyby se jí chtěl odvděčit za minulý den, tak by ji prostě mohl ošetřit a na nic se neptat.

„Podle tebe musí mít všechno nějakou příčinu?" ozval se.

„No jistě. Jde jen o to, jestli je člověk schopen tu příčinu pojmenovat nebo taky nakolik dokáže být se sebou upřímný, aby si tu příčinu v první řadě přiznal."

Konstantinovy ruce se na chvíli zastavily.

„Ňák moc chytrý řeči na takovou holčinu. Kolik ti vlastně je?"

„Osmnáct, ačkoli nevidím souvislost mezi věkem a znalostmi."

Konstantin volným cípem ručníku utřel Sofiiny vlasy. 

„Setkávám se spíš s holkama, kerý sou tupý jak polena." Objevil se před ní, aby ze šuplíku vytáhl mastičku. Z culíku se mu uvolnilo pár šedých vlasů. „Ale jako, co si budem, ani jedna z nich nehraje na žádnej hudbení nástroj." Když našel, co hledal, vrátil se za Sofii.