„Jo, tamten studentík," vzpomněl si Konstantin. „Občas má na můj účet ňáký kecy. Se mu prostě nelíbim, co naděláš. Ty se mu pro změnu líbíš," koukl významně na Sofii a ta se ironicky uchechla.

„To tedy fakt pochybuju."

„Ne, fakt. Všim sem si, že na tebe rád kouká, když hraješ. Si v jeho věku a krásně hraješ. Není divu, že je do tebe zakoukaný."

„A tobě to snad nevadí?" Sofii mátl jeho klidný tón, kterým jí to všechno říkal. Neměl chtít toho kluka při nejmenším zmlátit?

„Dokud na tebe nesahá, tak ho neřešim. Nemůžu mu přece zakázat, aby na tebe koukal, ne?"

„A co to, co mi dneska řekl?" připomněla mu podrážděně.

„Zlato," postavil se Konstantin před ni a dal si ruce do kapes kožené bundy. „Dycky tě zabolí to, s čim máš problém," pokrčil rameny. „Kdyby mi někdo řek, že by moje holka mohla být mou dcerou, tak se tim budu chlubit."

Bylo divné to od něho slyšet. Sofie vůbec nevěděla, co si má o jeho slovech myslet.

„Jenže moje situace se liší," odhodlala se říct.

„Myslíš?" pozvedl jedno obočí. „Mně to tak nepřijde. Ty to jen prostě vnímáš jinak a to už je tvoje věc. Dokud to nezměníš, tak tě to dycky bude zraňovat."

Vůbec mu nerozuměla. Copak s ní nebylo něco v pořádku? Emočně se pohybovala v takových místech, ve kterých ještě nikdy nebyla. Nevěděla, jak by se měla chovat a nebyla si jistá, zdali by se mohla spolehnout na své vnitřní cítění. Myslela si, že bude mít Konstantina na své straně; že něco udělá, že podnikne nějaké kroky k tomu, aby tomu klukovi spolu s dalšími vysvětlil, že jejich vztah je v pohodě. Nebo to měl vysvětlit jí? Protože ona zřejmě stále byla ta, která se nedokázala smířit s realitou. Ostatně si ani nevšimla, že nějakou chvíli žila mimo realitu, ačkoli ji dennodenně obývala.

Ohledně své situace pak mluvila ještě s Irinou. Konkrétně (a pochopitelně) o tom, co jí řekl ten student. Jeho slova jí totiž už několik dnů nenechávala na pokoji. Chtěla se s tím vypořádat, aby se mohla vrátit ke svému bezstarostnému vztahu.

„Zkus se soustředit na to, co přesně tě v té situaci štvalo nejvíc," poradila jí Irina.

Sofie se znovu v myšlenkách vrátila do té chvíle. Určitě se jí dotklo, že ten kluk zdůraznil její nemorálnost a následně řekl, že by Konstantin mohl být jejím otcem. To ji štvalo nejvíc a tak to Irině řekla.

„Co přesně ti vadí na té myšlence? Je to ono zdůraznění, že by ,mohl být tvým otcem'?"

Zavrtěla hlavou. „To kupodivu ne. Spíš zdůraznění našeho věkového rozdílu."

Aby Konstantin byl jejím otcem? Za prvé se nejmenoval Kirill a za druhé – jemu dcera umřela a Sofie byla zdravá jako rybička a co si pamatovala, vždycky byla. Nikdy nebyla na pokraji smrti natož v kómatu. Minimálně „táta" by jí o tom pověděl.

„Proč přesně ti vadí váš věkový rozdíl?" pokračovala Irina s navádějícími otázkami.

„To bych taky ráda věděla," povzdechla Sofie a podívala se ven, kde uslyšela zakrákání vrány.

„Ty tu odpověď znáš, Sofie. Musíš se jen zaposlouchat do toho pocitu. On sám ti prozradí, odkud pramení."

Irina měla pravdu. Sofie se už nejednou držela jejích nápověd a rad a poslední dobou se jí dařilo nacházet odpovědi na své problémy. Znovu se tedy zamyslela nad tím, proč jí vadí jejich velký věkový rozdíl. Za chvíli už věděla proč.

„Občas se chová dětinsky. Neadekvátně svému věku a to mi vadí," řekla nakonec a pocítila úlevu. „Pár krát se mi už stalo, že jsem se chovala víc dospěleji než on a to mi vadí – že na sebe nebere zodpovědnost."

Stačilo si vzpomenout jeho poslední pohovor, na který chtěl jít v tom obleku – nakonec na něj ani nešel. Jen nad tím mávl rukou a řekl, že má důležitější věci na práci, čímž myslel Sofii. Tehdy to také neřešila, ale teď s odstupem času viděla, že to byl nejspíš obecně jeho přístup k důležitým věcem.

„Když tedy máš teď odpověď, jak se plánuješ chovat?" zajímal se Irina.

„Možná bych si s ním o tom měla promluvit," nabídla a Irina spokojeně přitakala. Fakt byl ale ten, že se Sofie o tom s ní nechystala mluvit. Už předem věděla, že to bylo zbytečné.

Na dalším sezení se jí na to Irina zeptala a Sofie zalhala, že na to zapomněla. Pak rychle změnila téma a řekla, že se jí ten student omluvil, dokonce jí koupil koktejl. Sofie by si ráda myslela, že ho k omluvě přiměl Konstantin, ale nevypadalo to tak. Každopádně studentovu omluvu přijala, i když věděla, že jeho slova stejně ze své paměti nevymaže. Naštěstí se už ale cítila klidnější, co se týče jejich věkového rozdílu. Začalo ji ovšem trápit něco jiného.

„Poslední dobou mám pocit, že je mezi mnou a Konstantinem něco špatně. Nedokážu to správně vysvětlit nebo pojmenovat, ale..." Hledala správná slova. „Je to jako bych porušovala nějaká nepsaná pravidla," řekla nakonec a natočila hlavu k oknu, které po její prosbě Irina otevřela.

„Mhm," přikývla psycholožka. „Kdy to začalo?"

„Tak nějak potom, co jsem našla tu příčinu ohledně našeho věkového rozdílu. Prvně to byl jen sem tam takový jakoby záblesk nepohodlí, dokud se nezměnil v takovou... asi něco jako konstantní vinu. Jako kdyby mi někdo nebo něco zdůrazňovalo, že něco porušuju."

„S čím ještě se ti obvykle pojí vina?"

„S máminou smrtí," řekla Sofie hned. Ještě stále se jí nezbavila, ale vnímala to jako skrytou ránu – dokud do ní ničím nedloubala, tak to nebolelo. Hádala, že s ní bude bojovat ještě nějakou dobu, ale ne že by spěchala se jí rychle zbavit.

„Dokážeš nějak propojit máminu smrt a to, že jsi ve vztahu s Konstantinem?"

Spojení se nabídlo ihned. „Má vina souvisí s vědomím, že by teď máma mohla mít vztah s někým jejího věku, ale místo ní ho mám já? Dává to smysl?"

„Rozumím ti a pokud si myslíš, že je to takhle, tak si na to zřejmě přišla."

Zamračila se. „Nemyslíte si, že jsem se zase vzdala své individuality, aby máma mohla žít svůj život skrze mě."

„Záleží na tom, jak to vidíš," pokrčila Irina rameny. „Vzdala ses individuality už dávno a je pochopitelné, že ji za tak poměrně krátkou dobu nenajdeš, proto si můžeš něco ,vypůjčovat' z matčiny individuality a tím pádem částečně prožívat svůj život tak, jak by chtěla ona, ale mohu se samozřejmě mýlit. Koneckonců nevím, nakolik jsi se sebou upřímná."