Teď, když se probrala po další hypnóze, cítila, že už možná ví, proč se rozhodla kromě sebe obvinit i jeho.

„Už asi vím, proč si myslím, že je Konstantin také vinen ve smrti mámy," ignorovala Irininu otázku ohledně toho, jak se cítí.

Psycholožka zaujatě naklonila hlavu na stranu, čímž ji vybízela k tomu, aby pokračovala.

„Když jsem mámu našla... Později jsem si vyčítala svou reakci. Tu chladnou logiku, se kterou jsem jednala. Myslela jsem si, že jsem se měla na místě rozbrečet a rozpadnout, proto jsem se na sebe tak strašně zlobila. Napadlo mě, že pokud se budu kárat, tak si tím získám odpuštění – od sebe a třeba i od mámy. Ve své reakci jsem ale primárně obviňovala Konstantina protože..." Polkla. Cítila, jak se jí v očích zase hromadí slzy. Teď, když to chtěla vyřknout nahlas, si najednou uvědomila celou pravdu, jako kdyby do sebe zapadly jednotlivé dílky skládačky. „Protože s ním jsem se cítila sebou," přiznala. Slza jí stekla po tváři. „S ním jsem nebyla tou, kdo se stará o svou nemocnou matku. Byla jsem zcela sebou. Takovou jaká jsem."

Irina jí dala chvilku na vzpamatování se a pak se zeptala: „Není to tedy tak, že skrze něj jsi stále obviňovala sebe?"

Sofie se zamyšleně podívala na Irinu a pak si protřela oči. „Nejspíš." Chyběl jí vzduch. „Otevřete prosím okno?" poprosila a Irina tak ihned učinila.

Když se vrátila zpátky na své místo, Sofie pokračovala: „Je mi jasné, že to nebyla jeho chyba. Vždyť mámu ani neznal osobně. Možná jsem s tou vinou jen nechtěla být sama a takovým způsobem jsem ho do toho prostě jen zatáhla, protože... i on je nějak poškozený, zlomený." Vybavila si jejich rozhovor z baru.

„Myslíš, že kdyby sis s ním promluvila, tak by ti to pomohlo?"

Sofie nakrčila obočí. „Nemluvila jsem s ním od toho večera, kdy jsem našla mámu. Možná už na mě, nevím, zapomněl. Koneckonců jsou to skoro tři měsíce."

Irina pokrčila rameny. „To nezjistíš, dokud to nezkusíš, ale soudě podle tvých slov, je pro tebe důležitý."

Sofie se na ni překvapeně podívala. „Důležitý?"

„A ne snad?" pozvedla Irina jedno obočí.

Sofie zazmatkovala. Nevnímala Konstantina jako někoho důležitého. Byl to prostě jen životem zničený šestačtyřicetiletý muž; někdo, kdo jí rozuměl...

„No jo... Kolik lidí mi vlastně rozumí?" napadlo ji. „A on mi rozumí. To ho tudíž dělá důležitým, ne?"

„Jen ty to můžeš posoudit, Sofie, ale jisté je, že pokud ti rozumí, tak bude schopen ti pomoct a to třeba už jen tím, že mu všechno povíš," vysvětlila Irina. „Co ty víš, třeba přesně on je tím, díky komu se přiblížíš ke smíření."

Ta slova kolovala Sofii hlavou, ještě když odcházela z Nemocnice. Před tím by ji ani napadlo se s Konstantinem znovu vidět, ale když teď nad tím uvažovala z logického hlediska, promluvit si s ním možná opravdu bylo správným rozhodnutím. Nevěděla tedy, zdali se už na ni nevykašlal – spíše tipovala, že ano, vzhledem k jeho povaze. Možná si někde odchytil jinou osmnáctiletou slečnu, nad kterou teď slintá, ale jak řekla Irina – dokud to nezkusí, tak nic nezjistí.

Tentokrát na ni před Nemocnicí nikdo nečekal, za což byla Sofie ráda. Táta musel odjet na služební cestu a Darinu nechtěla rušit. Byla vlastně i ráda, že má celý zbytek dne klid a může o dnešním posezení s Irinou nerušeně popřemýšlet. Zvláště chtěla popřemýšlet o Konstantinovi.

Šla si na chvíli sednout do nedalekého parku a ačkoli bylo chladno, užívala si svěží vzduch a možnost zhluboka se nadechnout a zaplnit plíce. Když se posadila na lavičku, chvíli nepřítomně sledovala babičku krmící holuby, dokud se nepřiměla myslet na Konstantina. Z nějakého důvodu se jí jako první vybavila vzpomínka na to, jak byla u něj a on upíjel vodku, jako by to byla voda.

„Vůbec nechápu, proč mají lidi potřebu pít. Ztrácíš kontrolu nad svým tělem, meleš blbosti, můžeš se pozvracet, skončit v nějakém křoví nebo si nic nepamatovat. Nebo všechno najednou," vrtěla Sofie hlavou.

„Lidi pijou vodku, protože v ní chtěj utopit svý nesplněný sny a ambice, kerý už nemaj čas realizovat," vysvětlil Konstantin lehce podnapilým tónem.

„Proč by neměli? Dokud žijí, tak mají ještě čas na všechno."

Konstantin se na ni tehdy podíval jako člověk, který někde uvnitř skrývá studnici moudrosti, ale Sofie to samozřejmě svedla na opilost.

„Ale nemaj mládí a jeho sílu."

Teď, když na to Sofie na lavičce v parku vzpomínala, snažila se pochopit, proč se jí vybavilo zrovna tohle; ze všech možných obrazů a slov nahromaděných za ten měsíc, co se vídali. Jenže mnohé ty vzpomínky už dávno pobledly a ztratily zvuk, tudíž i všechna slova. Možná proto si Sofie vzpomněla právě na tenhle dialog – prostě protože si už jiný nepamatovala.

Opřela se o opěradlo a zadívala se na šedé nebe, na kterém sem tam zpozorovala ptáka v letu. Přemýšlela nad mládím, nad sílou, nad sny a ambicemi. Konstantin pil. Poměrně dost. Nebyl mladý, nikdy se Sofii nezmínil o tom, že by měl nějaké sny nebo ambice. Byl ale silný, aspoň tedy fyzicky. Duševně – to nevěděla. Ona pro změnu byla mladá, ale nevěděla, zdali má nějaké sny, ambice nebo dokonce sílu. Jenže ona na rozdíl od Konstantina nepila. Nebyl to tedy znak, že přeci jen má nějaké... sny?

Zavrtěla hlavou. Proč nad tím vůbec polemizovala? Bylo přeci jasné, že nepije, protože jí alkohol prostě nechutnal, tak co pro Boha řešila?

Povzdechla a podívala se na divadlo klasicistního stylu. Obdivovala jeho masivní kolony, ale po chvíli se odvrátila, protože začala vzpomínat na Oidipa. Na něj teď myslet nechtěla. Musela si ujasnit – nebo se možná přesvědčit; zkrátka – musela jít za Konstantinem.

Hned, jak na něj znovu pomyslela, vybavil se jí moment, kdy nasával vůni jejích vlasů.

Proběhl jí mráz po zádech. Byl ale příjemný, což Sofii překvapilo. Nikdy nad Konstantinovým podivným činem moc nepřemýšlela. Bylo to podle ní úchylné, ale nijak extra jí to nevadilo a teď... takováto reakce.

„Soustřeď se," nakázala si šeptem. Pak si v mysli položila otázku, zdali má jít nebo ne. Irina tvrdila, že ano, ale Sofie cítila, že to není dobrý nápad. Ano, obvinila ho neprávem a už ho nenenávidí, ale stále tu bylo něco, co ji trápilo. Náhle jí to došlo: bála se. Děsila se myšlenky, že na ni Konstantin opravdu zapomněl, že jen mávl rukou a v klidu si žije dál, aniž by jí za poslední tři měsíce věnoval byť jen jedinou myšlenku. Srdce se jí strachem dokonce sevřelo. Ani si neuvědomila, nakolik pro ni byl Konstantin důležitý.

Představila si hrozivý scénář – došla by k jeho bytu, zaklepala na dveře, on by je otevřel a buď se jí v opilosti zeptal, kdo je, nebo by byl ošetřován nějakou jinou slečnou.

Sofie k sobě pevně stiskla čelisti, zvláště když dovolila té představě pokračovat – nejmenovanou by si přivinul k sobě, vdechoval by její vůni, nedovoloval by jí odejít...