Ještě než se Sofie usadila u klavíru, odklopila okno a teprve pak začala hrát. Pomalu. Hlavně pomalu. Dnes se jí to u Trois Gymnopédies podařilo a Clair de Lune hrála častěji než skladbu Satieho.

Snažila se ponořit do představ stejně jako při dnešní hře v Konzervatoři, ale problém byl v tom, že u Debussyho skladby už dlouho neviděla žádné obrazy. Jen sem tam se jí podařilo zachytit vizi onoho měsíčního světla, ale jinak pro ni Clair de Lune přestala mít zásadnější význam.

Představila si, co by jí na to řekl ten muž, kterého ošetřovala minulý večer. Že je to škoda? Ne, vždyť ten stejně hře na klavír nerozumí. Pro Boha, nedokáže ani odlišit klavír od piána!

Zrychlila na špatném místě.

Polil ji studený pot. Namátkově se podívala na mámu, ale ta se zasněně dívala ven. Zřejmě nic nepostřehla.

Sofie tiše vydechla a pokračovala. Nesměla myslet na nic jiného než... na co? Obvykle když hrála Clair de Lune... Na co vlastně myslela?

Zmatek podobný panice ochromil její prsty a jednu notu zahrála i po druhé. Pokud by nestačila tato chyba, tak ta další tomu nasadila korunu – přestala hrát s rukama bezděčně zvednutými nad klávesami. Ohromeně na ně zírala, jako kdyby je viděla poprvé. Srdce měla někde v krku.

„Jak jsi mohla udělat chybu?" zeptala se máma dotčeně. „Ty mě snad nemáš ráda, Sofinko? Udělala jsi to schválně?"

Než Sofie vyletěla ze svého místa k mámě, ta už lila slzy a rozeštkala se na celý byt. Zabořila si okousané nehty do obličeje a pokusila se ho rozškrábat, zatímco křičela: „Jsem strašná matka! Tak strašná, Iokasté!"

„Mami! Mami, pro Boha!" pronášela Sofie v panice a snažila se matčiny prsty odtáhnout od jejího obličeje, aby se přestala zraňovat. Jenže Sofie měla neskutečný strach, který jí paralyzoval útroby a rozum, tudíž to vypadalo, že se nesnaží vůbec.

Pokusila se matku obejmout, ale ta ji od sebe odstrčila tak rázně, že Sofie spadla a hlavou se praštila o nohu sedadla u klavíru. Na chvíli se jí zatmělo před očima, ale naštěstí to nebyla natolik silná rána, aby kvůli ní upadla do bezvědomí.

„Bože můj, co jsem to udělala?" zašeptala šokovaně máma a podívala se na své ruce.

„Mami, jsem v pořádku, ano?" Sofii se chvěl hlas. Musela ho dostat pod kontrolu, jinak by se i tato drobnost dostala do mámina seznamu „za co obviňovat". „Nic mi není, nic se mi nestalo," řekla pomalu a sledovala ženu ohromeně se dívající na své ruce.

„Zranila jsem své dítě..." zašeptala žena. V mžiku začala křičet, brečet a znovu si okousanými nehty devastovat obličej.

Sofie cítila, jak i jí stékají slzy po tvářích. Musela jednat, ačkoli strach blokoval jakékoliv myšlenkové procesy, stejně jako tehdy...

Dala si facku, aby se probrala. Tenkrát to pomohlo. Teď naštěstí taky, i když úplně poprvé jí facku dala Darina.

Dokud zase byla víceméně při vědomí, odběhla do kuchyně. Po cestě si z krku sundala řetízek s klíčky a otevřela jeden ze šuplíků, kde měla schované roztoky na bázi ketaminu a injekční stříkačky. Jednu z nich popadla jako první a vyndala ji z obalu. Nabrala do ní roztok a doběhla za mámou. Než ale mohla zabodnout jehlu do jejího těla, musela ji nějak aspoň trošku uklidnit nebo vybrat vhodné místo pro vpich přes oblečení. 

„Mami, potřebuji, aby ses uklidnila," zkusila Sofie na mámu promluvit, i když věděla, že je to zbytečné. Máma se neuklidní. Ne v takovém stavu. Zřejmě ani nezaregistrovala, že Sofie něco řekla, protože pokračovala v neúčinné devastaci svého obličeje, dál brečela a kvílela jako umírající zvíře. V úvahu tedy přicházel pouze vpich do stehna, jelikož měla tenké šedé tepláky, zatímco horní část těla byla v bílém tlustém svetru. 

Sofie k brečící ženě došla a strčila do ní, aby spadla na postel. V rámci sekundy se posadila na její klín – zády k horní části těla. Než si žena vůbec stihla uvědomit, co se děje, Sofie do jejího stehna zapíchla jehlu a vpravila jí do krve anestetikum.

„Co to děláš?! Ty mě zabíjíš! Ty mě zabíjíš! Ty mě nenávidíš!" zmítala sebou máma a bila dceru na svých kolenou do zad.

„Ššš, bude to v pořádku, mami. Za chvíli ti bude líp..." šeptala Sofie, vytáhla jehlu a vstala z máminých kolenou.

Máma se už zřejmě nedokázala zvednout. Sofie slyšela, jak se jí hlava sem a tam pohybuje po pokrývce a jak něco brblá.

Sofie se na mámu nehodlala podívat. Odešla do kuchyně, kde složila injekci a lahvičku od roztoku do igelitového pytlíčku. Až půjde ven, musí ho vzít a vyhodit rovnou do popelnice před panelákem.

Opřela se oběma rukama o linku a nahrbila se. Hluboce oddechovala a užívala si poslední chvíle s prázdnou hlavou. Postupně je totiž začal nahrazovat šok. 

Začala se třást. Z místa, kde se praštila do hlavy, se ozvala pulzující bolest. Slzy se Sofii řinuly s očí a i když věděla, že její máma už spí, nemohla dopustit, aby se rozeštkala nahlas. 

Skousla si ret a pouze se sem tam hlasitě nasála vzduch skrze ucpávající se nos.

Když už třes v nohou byl nesnesitelný, dovolila si spadnout na zem a u linky se schoulila do sedícího klubíčka. Při tom dávala pozor, aby se rána na hlavě nesetkala s jedním ze šuplíků.

Podělala jednu jedinou notu u skladby, kterou hrála nespočetkrát a její máma se z toho málem složila. Na Sofii toho bylo moc, nic se nezlepšovalo a ona s tím nemohla nic udělat, ačkoli se snažila, jak nejvíce mohla. Všechno to bylo zbytečné, ne? A pokud ne, tak jak dlouho bude muset ještě trpět? Mohlo se vlastně její utrpení vyrovnat máminému? Kdo z nich to měl těžší?

Chvíle otupění přišla o něco rychleji. Zřejmě si na máminy řeči podobného typu za těch pár let stihla zvyknout, i když pokaždé – jak se Sofii zdálo – to bolelo stejně. A někdy i fyzicky jako třeba teď.

Objímala se rukama, jako kdyby se měla rozpadnout, a dívala se na zažloutlou stěnu metr před sebou. V hlavě jí panovala prázdnota a temeno bolelo. Zůstala by tak nejspíš sedět do rána, ale musela se dát do pořádku. Neměla na výběr.

Vylezla rukama po lince nahoru, dokud se zcela nepostavila. Počkala, až odezní pocit závratě, setřela si zbytky slz pod očima stejně jako mokré cesty na tvářích. Vzala řetízek s klíčky, který nechala v kuchyni, když běžela za mámou, aby ji vpravila roztok, a zavřela šuplík, kde měla ještě čtyři lahvičky roztoku a stejný počet injekčních stříkaček.

V mysli poděkovala tátovi za to, že jí tajně dal jak anestetikum, tak injekce.

„Když se nebude moct kontrolovat a nebude reagovat na tvá slova," řekl jí tenkrát a dodal, že kdyby používala roztok moc často, pravděpodobně by si na něm máma vytvořila závislost.