Konzervatoř pro ni byla jako klec. Věznila ji nejen ve svých stěnách, ale i tím ohromným množstvím skladeb, teorie, interpretacemi, analýzami, pohledy a samotným hraním. Nesnášela to tam, ale kvůli mámě byla ochotná to mučení podstoupit.

Šla do učebny s klavírem. Obvykle zde popořadě každý zahrál zadanou skladbu a ostatní měli hru zkoumat, vytýkat chyby a nacházet plusy. Nejčastěji se samozřejmě řešily chyby a řešily je jak žáci, tak i učitelka. Jen výjimečně se ozval někdo s pozitivním komentářem. Sofie si kolikrát říkala, že takový přístup tu byl nepsaným pravidlem a ona se stala výjimkou.

Pošla kolem sochy Euterpé a jen tak mimochodem si vzpomněla na včerejší konverzaci s Darinou o tom, že máma nejspíš zase vidí Iokastu. Uvědomila si, že to ráno zapomněla říct Alině; aby s tím počítala. Měla by se s ní pak poradit ohledně změny prášků, případně se ujistit, že mámin zhoršující se stav není vyvolán hypnotiky, ačkoli o tom Sofie pochybovala.

Dorazila do učebny a posadila se na své místo. Když na sobě pocítila pohled několika spolužaček, koukla na ně, ale zřejmě vytušily, že se na ně podívá, proto stihly v čas přestat zírat.

Jelikož byla v abecedním seznamu první, očekávala, že bude jako první vyzvána, aby šla hrát. Vždycky prý nasazovala laťku příliš vysoko, ale mnohdy záleželo na skladbě. Víceméně měla vždycky štěstí. Mohla jen hádat, jakou skladbu dostane dneska. Jestli jí učitelka vybere Stravinského, bude mít velký malér, protože si ani nevzala noty. Obvykle si většinu not nosila sebou, ale ani to ještě neznamenalo, že uměla všechny skladby zahrát správně.

Školou se rozezněl zvonek. Ještě než dozvonil, vešla dovnitř učitelka a všichni se postavili. Až na její povel se všichni posadili. Udělala docházku a vyzvala Sofii ke klavíru.

Sofie se hluboce nadechla a pomalu vydechla. Škoda, že nemohla otevřít okno.

Když vstala, urovnala si sukni.

„Trois Gymnopédies. První věta," řekla učitelka a Sofie si hned vytáhla potřebné noty. „Ale no tak, zrovna ty to snad zvládneš bez not, ne?" podivila se žena za katedrou.

Pravda, skladba byla moc jednoduchá, ale zároveň byla moc pomalá, což byl Sofiin největší kámen úrazu. Nechala tedy noty s Lent et douloureux na stole.

Vnímala na sobě pohledy celé třídy. Iritovalo ji to. O to víc byla netrpělivá. Už to chtěla mít za sebou. Pak na ni všichni přestanou koukat. Na nikoho se ale nepodívala. Věděla, že by to byla chyba. Takhle si aspoň mohla zachovat zdání nezaujatosti.

Urovnala si sukni, posadila se ke klavíru a na povel učitelky začala hrát.

Nebylo těžké se krásné skladbě Satieho oddat. Sofie si představila podzimní počasí a pomalu padající listí, déšť, kroužící černé deštníky, líné odpoledne. Život pozoruje kolemjdoucí a nestará se o to, jestli tahle slečna spěchá na schůzku se svým milým nebo jestli tamten muž kráčí zasněně po obrubníku v parku.

Bylo v tom i něco z toho známého stesku – uplynulé dny se už nevrátí, minulost se nezmění. Člověk se s časem nedomluví, ačkoli ve vyšší notě se ozývá otázka: Možná přeci jen...? Ale nakonec se život vrací zpátky k opakujícím se notám líného podzimního počasí; bezděčné zasněnosti a hrnku s kávou, která provoněla celou kavárnu.

Rázné zpomalení. Snad se něčemu podařilo upoutat pozornost, že by snad letící slavík...? Sofie neměla tušení, vrátila se ke své nerušené zasněnosti.

Každá nota byla podobná houpání padajícího lístku ve větru. Sledovala ho, dokud nedopadl do louže.

Představy se opakovaly a tesknota, lenost, smíření byly stále přítomny a to i když skončila. Složila ruce do klína, dala nohu z pedále pryč a nahrbila se, jako kdyby návrat do reality bolel. To bylo ovšem jen zdání. Doopravdy v ní stále doznívala zahraná skladba; doznívaly v ní ty melancholické a přeci jen krásné pocity. Jenže i zde byl oproti realitě výrazný rozdíl – v představách se nemusela o nic starat. Melancholie v nich byla vítána. V realitě si nic takového dovolit nemohla. Možná proto se hrbila a vypadala jako vzezření tiché bolesti – protože v podvědomí si to všechno uvědomovala.

„Výborně, Sofie, výborně," ozvala se učitelčina chvála. Sofie chválena prakticky vždycky, ale jen učitelkou. Bylo by lepší, kdyby starší žena neříkala nic, hlavně kdyby pak nezačala analyzovat snad každou notu.

Sofie se na ni nedívala, ani do třídy, zvláště když na sobě tušila závistivé pohledy, které ale měly vymizet z obličejů spolužáků, kdykoliv na ně pohlédla.

Nesnášela chválu před třídou. Nesnášela hraní před třídou. Nesnášela Konzervatoř. Nesnášela tenhle klavír. Musela se ovšem snažit, učit se, cvičit, protože kdyby se na hraní vykašlala, stav její mámy by se hned zhoršil a Sofie jí nedokázala lhát a předstírat, že je stále studentka číslo jedna.

Zatímco seděla u klavíru podobná Melské Venuši, předstírala, že učitelku poslouchá, ale přitom zvysoka kašlala na všechny její poznámky, ačkoli byly z velké části jen pozitivní. Jen si přála, aby poslední hodina konečně skočila a ona mohla... domů. Plnit své povinnosti.

Když ji učitelka pustila na své místo, byla už polovina vyučující hodiny pryč. Sofie doufala, že už nebude po zbytek hodiny mluvit, ale poctivost ji nutila být pozornou, co se týkalo ostatních. Zapisovala si každou chybu, komentovala, analyzovala, byla aktivní, protože někde své znalosti využít musela.

Konečně zazvonilo. Sofie si sbalila noty do tašky a vyšla ven, aby na sobě necítila žádné pohledy. Za dnešek jich už opravdu měla dost a veškerou iritovanost si nechávala na večer.

Ze školy prakticky vyletěla. Dneska ale na ni táta nečekal. Notku zklamání ihned utlumila tím, že se podívala na hodinky a vykročila k autobusové zastávce. Zatímco čekala, připravovala se na to, co ji dneska ještě čekalo doma. Především to bylo další hraní Clair de Lune. Připomněla si ovšem, že potom – až uloží mámu ke spánku – půjde do druhého bytu a bude hrát. Vybírala si zrovna nějakou skladbu, když autobus konečně přijel. Vystoupala po ošuntělých schodech a našla si volné místo na sedadle s rozpáraným opěrátkem, což moc neřešila. Aspoň mohla sedět u okna.

Dívala se na budovy, lidi s deštníky, obchody, křižovatky, zatažené nebe. Někdo otevřel okýnko a Sofie měla hned pocit, že může lépe dýchat.

Autobus se zastavil na semaforu u parku. Nějaký starý muž seděl na lavičce a krmil holuby, kteří se k němu slétali ze všech stran. 

Sofie se spánkem opřela o sklo a pozorovala ptactvo, dokud se autobus znovu nerozjel.

Dorazila k sídlišti a vystoupila. Na lavičkách u paneláku, ve kterém bydlela, zastala tři staré báby. O něčem jako vždy zapáleně klábosily. Sofie upřímně doufala, že se jejich konverzace netýkala její mámy. Jednou se už stalo, že mámina nemoc byla předmětem jejich tlachání a Sofie jim to tehdy dala pořádně sežrat. Teď už raději předstíraly, že pro ně neexistuje.

Když otevřela dveře do bytu, slyšela Alinu, jak předčítá. 

Sofie se zaposlouchala a poznala Krále Oidipa. Potlačila povzdechnutí, zula se, odložila tašku, sundala bundu, šálu a čepici.

„Ahoj mami, ahoj Alino," pozdravila obě ženy v obývacím pokoji-lomeno-ložnici.

Máma ležela na boku na posteli, dívala se směrem do místnosti. Nohy měla zabalené v plédu. Alina si z kuchyně přinesla stůl a seděla na něm u postele s tenkou knihou v rukou.

„Ahoj Sofi," pozdravila ji Alina.

Máma jí věnovala jen smutný a unavený úsměv.

„Mami, půjdeme s Alinou udělat večeři. Připojíš se k nám?" zeptala se Sofie, ale máma zavrtěla hlavou a pak se přetočila na druhý bok, zády k místnosti.

„Říkala mi dnes, že chce zkusit usnout sama. Bez hypnotik," vysvětlila s nadějným úsměvem Alina.

Sofie chápala důvod její radosti, ale byla bezpředmětná. Máma už moc dlouho brala prášky na spaní. Neusnula by bez nich.

Sklopila pohled a odebrala se do kuchyně, kam se k ní posléze připojila i Alina.

Sofie měla v plánu udělat dušenou kapustu s bramborami v rajčatovém protlaku, takže se pustila do loupání brambor, zatímco Alině nařídila, aby se věnovala kapustě.

„Zapomněla jsem ti ráno říct, že včera mluvila s Iokastou," vzpomněla si Sofie na myšlenku v souvislosti s Oidipem.

„Dneska jsem ji slyšela s ní mluvit, proto jsem se nedivila, když mě poprosila, abych jí ho četla. Naštěstí ale zatím nechtěla číst tu pasáž, kde Iokasta utíká do paláce, aby se oběsila."

Sofie vydechla úlevou. Ani nevěděla, že se natolik napjala.

„To je dobře, ale chtěla jsem se s tebou poradit ohledně prášků. Myslím si, že je to těmi antidepresivy, co jí předepsal ten poslední psychiatr."

„Sofi, víš, že jsem pouze ošetřovatelka a –"

„Jo, vím, že nejsi odborník na duševní nemoce, ale staráš se o mámu už několik let. Možná si vypozorovala, po čem takové stavy má nebo tak."

Alina se zamyslela. Sofie mezitím doloupala poslední bramboru a pustila se do krájení.

„Myslím si, že jí bylo líp po těch prášcích, co měla posledně. Plus jí teda ještě pomáhaly i večerní procházky."

Při dvou posledních slovech Sofie zbledla, ačkoli se její výraz nezměnil. Brát mámu večer ven znamenalo ukládat ji do postele později a o to později chodit hrát. Sofii tak či tak stačilo, že se po hraní vracela domů kolem dvanácti a do školy vstávala v pět. Pokud by měla ještě chodit s mámou večer ven a pak mířit vypouštět páru do babiččina bytu, spala by pouze čtyři nebo tři hodiny, což si zkrátka nemohla dovolit. Rozhodla se proto pro kompromis.

„Tak až s mámou budeme zase u psychiatra, poprosím ho, aby jí předepsal ty léky, co měla před tím. Snad se to nějak nebude rušit s –"

„Takže to byl tvůj osud, Iokasto?" doneslo se tiše z pokoje, ve kterém byla máma.

Sofie se soucitně podívala na dveře, jako kdyby přes ty dvě stěny mohla vidět ležící ženu, která si povídala se svou neviditelnou přítelkyní.

Těžce povzdechla.

Alina jí položila ruku na rameno a stiskla ho. „Vzmuž se, Sofi. Jsi silná a šikovná. To zvládneš."

„Ano," přikývla Sofie a polkla slzy. „Samozřejmě."

Dál už připravovaly večeři v tichosti, rušenou jen občasnou samomluvou mámy, která buď otevírala Oidipa v náhodných místech a četla některé repliky nebo se bavila s Iokastou.

Když už byla večeře hotová, Sofie prostřela stůl, zatímco Alina přivedla mámu, aby se společně mohly najíst.

Při jídle do sebe sem tam narazily lokty, na což si ale už všechny tři dávno zvykly, takže tomu ani nevěnovaly pozornost. Většinou mluvila Sofie, protože odpovídala na Alininy otázky, a máma mlčela. Jen když došla řeč na Konzervatoř, tak se zájmem zvedala hlavu a poslouchala Sofiiny odpovědi.

Jakmile dojedly a uklidily po sobě, Sofie řekla mámě, aby šla do pokoje, že jí pak zahraje Clair de Lune. Ona sama šla za Alinou do předsíňky, aby se s ní domluvila ohledně dalšího dne. Rutina.

Když ošetřovatelka odešla, byt se na chvíli ponořil do ticha rušeného jen hučením staré lednice. Sofie se tiše nadechla a zamířila do pokoje, kde už máma seděla připravená na poslech své oblíbené skladby.