Jakmile otevřela dveře, uvědomila si, že na tohle připravená nebyla.

Vždycky zastávala názor, že když se muž upraví a vezme si na sebe oblek, bude mu to slušet a Konstantin tento její názor svým vzezřením jen potvrzoval. Nevypadal prostě jen dobře, byl dechberoucí. Sofie dokonce zrudla a začala bezděčně lapat po dechu.

„Takže mi to sluší," zazubil se Konstantin, který potěšeně naklonil hlavu do strany.

Sofie ještě pár krát zalapala po dechu, dokud nepochopila, že dokud na něj bude koukat, tak ze sebe nic kloudného nedostane, proto se zadívala někam na futra.

„P-přišel ses v tom ujistit nebo něco potřebuješ?" zeptala se ho a překřížila ruce na hrudi.

„Jo, potřebuju. Zejtra mám pohovor a potřebuju, abys mi ukázala, jak se zavazuje kravata," řekl a ukázal jí kus látky, který držel v ruce.

Sofie mu kdysi vyprávěla, že se kvůli „tátovi" učila na sobě asi tři hodiny zavazovat kravatu, dokud jí to nešlo zcela bezchybně. Jel tehdy na nějakou konferenci, takže se na ni skoro celou noc připravoval a se Soňou ještě nebyl, aby mu s kravatou pomohla. Každopádně Sofie měla zavazování kravaty stále uložené v motorické paměti, takže nepochybovala, že s ní Konstantina naučí raz dva a pak ho pošle pryč, protože to, jak dobře vypadal, ji dráždilo. Pustila ho tedy dovnitř a nakázala mu, aby se posadil. Sama se ještě napila černého čaje a modlila se, aby se nic nezvrtlo. Všechno měla pod kontrolou. Musela si to opakovat jako mantru.

Beze slov k němu došla. Ocitla se mezi jeho koleny. Díval se na ni zezdola nahoru a tvářil se nanejvýš spokojeně. Měl stejný výraz jako tehdy v baru, když si přiznala, že je do něj zamilovaná.

„Nedívej se na mě tak," řekla mu se zarudlými tvářemi.

„Znervózňuju tě?"

„Samozřejmě." Začala mu uvazovat kravatu.

Příjemně voněl. Vlasy měl umyté, sebrané do uhlazeného culíku.

Sofie měla pocit, že se jí chvějí kolena.

„Nedáváš pozor," napomenula ho šeptem, protože se díval na ni a ne na to, jak mu uvazovala kravatu.

„Je těžký dávat pozor, když se můžu dívat na tebe," zakřenil se.

Sofie spustila své ruce a odstoupila od něj.

Neměla šanci to zvládnout. Dělal to schválně. Určitě už věděl, že k němu něco cítí, a proto se takhle choval, aby se jí vysmál nebo vyprovokoval.

Odvrátila se od něj k oknu. Viděla ho v odrazu a pozorovala ho.

„Běž pryč," řekla mu, ale její hlas ji zrazoval.

„Co se děje?" zeptal se zmateně. Nedíval se na její odraz, ale na ni.

„Na tuhle otázku ti teď odpovídat nebudu. Prostě běž pryč," řekla, ale nezněla vůbec jistě.

„A co když tu zůstanu?" pozvedl jedno obočí.

„Tak tě budu ignorovat a půjdu spát."

„Neměla bys strach, že bych něco udělal?"

Strach by neměla. Jedna její část by si to dokonce přála, ale ani za nic na světě by to neřekla nahlas.

Sklopila pohled.

„Takže bys neměla strach," vyložil si Konstantin její mlčení po svém. Ještě ke všemu správně.

„To jsem neřekla." Otočila se k němu čelem a zamračila se. „Prostě... Buď mlč a nebo běž pryč," povzdechla nakonec.

Nechtěla, aby odcházel, stejně tak nechtěla, aby mluvil, provokoval ji a dělal to ještě těžší. Samozřejmě určitá její část – ta více racionální – litovala, že ho pustila do bytu, ale Sofie nechtěla, aby jejich přátelství dospělo k bodu, kdy by se jí Konstantin musel zeptat, proč se mu vyhýbá. Musela proto hrát, jenže občas, především v této situaci, to bylo velmi těžké. Jako kdyby ji přišel úmyslně svádět.

Konstantin pozvedl ruce na znamení, že se vzdává a nechal Sofii, aby k němu znovu došla a pokračovala v uvazování kravaty, na což pochopitelně nedával pozor a dál se na ni se zaujetím díval. Když skončila, řekl: „Vidíš, ani to nebolelo."

Chtěla mu dát facku. Úplně cítila, jak ji svědí ruka. Vůbec nerozuměl tomu, co dělá, co říká. Už už zvedala ruku, ale udržela se. Místo toho od Konstantina odstoupila a odešla od kuchyně.

„Hej, víš o tom, že máš hrnek a jídlo tady?"

Protočila očima a tiše zaúpěla. Nechápala, čím si tohle vysloužila.

„Kravata zavázána! Hotovo! Co ode mě ještě chceš?" křikla na něj z kuchyně.

„Zahrát třeba? Ještě sem tě dneska neslyšel."

Sofie došla ke dveřím a podívala se na něj. Stále seděl na stejném místě.

Přemýšlela, nakolik je to moudré – sednout si a hrát, ale Bůh věděl, že mu něco zahrát chtěla. Aspoň obrazně se vrátit na začátek, kdy byl ještě tenhle byt prázdný a stál v něm jen klavír a židle; kdy sem Konstantin po večerech chodil, aby si poslechl její „mlácení do kláves", jak tomu občas říkal, ale co tomu v podstatě odpovídalo. Chtěla se vrátit do chvíle, kdy do něj ještě zamilovaná nebyla.

Kdy se do něj vlastně zamilovala? Co když to bylo ještě tenkrát? Nebo to nebylo hned ten prví den, kdy mu poprvé ošetřovala rány?

Těžce povzdechla. Špatně se jí dýchalo a srdce ne a ne se uklidnit. Měla pocit, že jí konstantně hoří tváře. Musela se rozhodnout, co chce a co je ještě na hranici dovoleného.

Chtěla mu zahrát. Prakticky vždycky mu hrála. Nebylo na tom tedy nic špatného.

„Ale pak odejdeš," poznamenala.

„Samozřejmě."

Nevěřila mu. Nevěděla proč, ale cítila, že své slovo nedodrží. Bylo ale brzy na vyvozování důsledků – možná to bylo jen její přání, aby neodcházel. Bude to řešit, až dohraje.

Šla se posadit ke klavíru. Najednou ale nevěděla, co by měla zahrát. Nestalo se jí to dlouho, že by se jí prsty bezděčně nerozeběhly po klávesách. Dívala se na ně, jako kdyby je viděla poprvé v životě. Byl to podobný stav tomu, který prožívala po mámině smrti. Nechápala.

„Nevíš, co zahrát?" ozval se Konstantin za ní.

Proběhl jí mráz po zádech a přinesl sebou uvědomění, že – o můj Bože! – seděl přímo za ní! Chtěl si poslechnout její hru, seděl v obleku a tak krásně voněl...

Ten pocit byl tak nezvyklý a tak všepohlcující, že najednou věděla, co přesně by měla zahrát.

Dotkla se kláves a začala. Byla to jedna ze skladeb, které se naučila dávno, ale doposud ji nehrála. Remove the Complexities. Zbavme se složitostí.

Melodie byla velmi jemná, podobná pohlazení nebo prvním paprskům slunce na ranní louce. Představila si na ní sebe a jeho jako v nějakém romantickém filmu. Oba šťastní, usměvaví, bezstarostní. Hladil ji konečky prstů po tvářích, vdechoval vůni jejích vlasů, jemně ji líbal na řasy. Bylo to nádherné, ale skončilo to rychle. Takové skladby obvykle končí rychle.

Nechala poslední tón se rozpustit v tichu a automaticky se napjala. Nahrbila se, ale tentokrát to způsobovala váha nejistot, nervozity, obav.

Spojila ruce a načervenalými prsty si zatlačila na zjizvené klouby.

„Tak to teda bylo... wow," uslyšela po chvíli ticha.

Protočila očima a uvolnila sevření rukou.

„To se asi zatím nejvíc liší od toho, cos vždycky hrála."

Zrudla.

„To je jen pocit," řekla na to rychle, aniž by se na něj podívala. „Byla to prostě jen obyčejná skladba, kterou jsem se naučila před nějakou dobou. Nic víc."

Lhala. Částečně. Kromě jiného měla pocit, že Konstantin lež v jejím hlase dost jasně slyší.

„Sofie, dneska si ňáká divná. Co se stalo? A neříkej mi, abych se tě na to neptal. Chci vědět, co se děje."

Sofii se ihned v krku utvořil knedlík a ruce se jí začaly potit. Schovala je do klína a zvedla se k oknu, aby ho aspoň odklopila. Kdyby ho chtěla otevřít, praštila by Konstantina. Pak se posadila zpátky ke klavíru a zatímco se dívala na klávesy, uvědomovala si, že nemá na výběr.

„Konstantine," pronesla opatrně. „Bojíš se osudu?" Jen hrála o čas, ale vesměs jí jeho odpověď opravdu zajímala. Ona se totiž osudu bát začínala.

„Ne, ale bojím se tebe." Mělo to nejspíš vyznít jako vtip, ale nevyznělo.

Viditelně se napjala a stiskla ruce do pěstí. Musela zavřít oči, aby nějak přinutila své zběsile bijící srdce se uklidnit, ale stejně to moc nepomohlo.

Pocítila Konstantinovy ruce na svých ramenou.

Posunuly se k jejímu krku. Kdyby ho Sofie neznala, pomyslela by si, že ji chce uškrtit.

„Proč ty kryptické otázky?" zeptal se jí tlumeně.

„Protože já se osudu bojím," odpověděla a stěží polkla. Měla by už mlčet, ale cítila, jak se jí ta slova paradoxně přímo rvou z hrdla. Snažila se probojovat si cestu nahoru, aby nezůstala uvězněna uvnitř. Jejich naléhání bylo tak silné, že se Sofii začaly hromadit slzy v koutcích očí. „Zvláště se ho bojím po tom, co mě přiměl, abych k tobě cítila to, co cítím," zašeptala poraženě.

Jeho ruce se zastavily a jí se zadrhl dech.

Řekla to. Stála na kraji propasti. Teď ji buď chytí za zápěstí a stáhne k sobě, nebo ji kopne do zad, aby se propadla do hlubin duševní temnoty. Najednou se strašně bála toho, co mělo přijít.

„A co ke mně cítíš, Sofie? Nenávidíš mě?"

Hrál si s ní. Věděla to, ale ona kromě upřímnosti už jinou zbraň neměla. Byla až moc unavená.

Zavřela oči. „Ty víš, že to není pravda," zašeptala.

„Tak to řekni. Ať se tvé duši uleví," nabádal ji jako ďábel.

„Zamilovala jsem se do tebe."

Zabořil jí prsty do vlasů a pak se k ní sehnul, aby ji políbil na temeno. „No vidíš, ani to nebylo těžké," pronesl tlumeně.

Sofie se k němu natočila, aby mu pohlédla do očí. Udělala to přirozeně, bez jediné myšlenky; jako kdyby jejím tělem něco ovládalo.

Konstantin jí dovolil se na chvíli setkat s jeho pohledem, dokud se k ní nepřiblížil a nevěnoval jí polibek na rty. Ten dotek byl tak jemný, že se Sofii zatočila hlava. Potřebovala najít nějakou stabilitu a tak se ho rukou chytila za krkem.

Vytáhl ji na nohy a přitiskl k sobě. Prohloubil polibek, aby mohl Sofii z úst krást veškerý vzduch. Musela se pak od něj odtáhnout, aby mohla popadnout dech. Mezi tím se opile dívala do jeho světle modrých očí a topila se v nich. Myšlenky o tom, že to nebylo správné, že nerozumí tomu, co dělá a že by toho měli nechat, na ni působily jako vzdálená hrozba. Nechtěla nic jiného, než aby se jí Konstantin dotýkal, pevně ji držel a miloval se s ní. To přání bylo tak intenzivní, že Sofii vyděsilo. Musela se od Konstantina odtáhnout o něco víc, dokonce zaúpěla.

„Co se děje?" zeptal se jí šeptem Konstantin, zatímco si pečlivě prohlížel emoce vepsané v její tváři.

„Nemám své tělo pod kontrolou," přiznala rozechvělým hlasem. „S nikým jsem nikdy takhle nebyla. Nevím, co dělat."

„Neboj," pronesl Konstantin hlasem zastřeným touhou a zatáhl za pásek Sofiina županu, který se hned rozvázal a odhalil mu tak Sofiino tílko a bledý dekolt. „Všechno ti ukážu, drahá Sofie," zašeptal a dotkl se jejího ňadra.

Hlasitě nasála vzduch. Ten dotek byl tak prostý, přitom intenzivní. V tu chvíli ji nezajímalo nic jiného, než co by s ní mohl Konstantin ještě udělat.

Nechala tedy župan sklouznout na zem a než ji Konstantin zase políbil, utopila se v jeho očích.