Zbytek cesty proběhl poklidně. Do práce naštěstí dorazila včas a když se jí Vlad zeptal, kde má Konstantina, srdce jí vynechalo jeden úder. Naštěstí ale na sobě nedala nic znát a řekla, že Konstantinovou povinností není za ní neustále chodit a že má pravděpodobně nějakou práci. Pak se se sklenicí vody posadila ke klavíru a začala hrát. Ani si nevšimla, jak rychle jí čas utekl, což se v poslední době, kdy hrála modernější skladby, dělo celkem často. Možná ji dokonce bavilo hrát, jen před tím nehrála to, co chtěla.

Jakmile skončila a vyčerpaně se napila vody, postřehla u jednoho ze stolků známou postavu, která na ni mávla. Sofie málem vyprskla vodu, ale brzy k dotyčnému přišla.

„Tati? Co tu u všech všudy děláš? Neříkala jsem ti –"

„Říkala, ale já říkal, že se veškeré potřebné informace dozvím od Konstantina," zazubil se potěšeně. „A chtěl jsem tě pochválit. Hraješ tady snad ještě líp než na Konzervatoři. Nechceš se tam vrátit?" zavtipkoval.

„Ne, to v žádném případě," povzdechla Sofie a unaveně se posadila vedle „táty". Prsty jí z hraní brněly. „Tam po nás furt chtěli, abychom hráli osvědčenou klasiku. Mně moc nebaví, kdežto zahrát písničku není pro změnu nijak těžké a víc si ji užiju."

„Pravda, vypadáš tak, že si to hraní užíváš," přiznal potěšeně.

„Přišel si sem jen proto, aby sis mě poslechl nebo ses nepohodl se Soňou?" začala Sofie hádat a opřela se loktem o stůl.

„To první by ještě trošku sedělo, s tím druhým jsi mimo. Volala mi Darina."

Sofie zbledla a stáhla ruce do klína. Najednou se cítila jako dítě, které se provinilo před svým rodičem.

„Prý jsi u ní dneska byla a ptala ses na svého otce."

„Pokud tě to uklidní, tak jsem se po cestě do práce rozhodla, že to hledání vzdám," řekla opatrně Sofie a doufala, že se „táta" uklidní, ačkoliv nevypadal vyloženě vytočeně.

„A já ti přišel zrovna říct, že nejsem proti."

Překvapeně se na něj podívala.

„Zasloužíš si vědět, kdo byl tvůj otec a pokud tě to tíhne ke tvým kořenům, tak proč ne? Není to tak, že bych o tebe měl přeci přijít."

„Hlavně se tím nezmění fakt, že jsi mě vychoval," sevřela Sofie dojatě jeho ruku a jemně se usmála. „A vzhledem k tomu, jak mi ho Darina popsala, tak si nemyslím, že by tě byl vůbec někdy schopný nahradit."

„Táta" se na ni podíval pohledem plným vděku a otcovské lásky. Sofie se proto ještě jednou rozhodla, že Kirilla hledat nebude. Jednoho tátu už přece má. Dalšího nepotřebuje.

„Hádám, že tohle tedy chtít nebudeš," pronesl s úsměvem, když vyprostil ruce z jejího sevření, aby něco vyndal ze své tašky a položil to před Sofii na stůl. Byl to zápisník omotaný stuhou s mašlí,

Sofie nechápavě nakrčila obočí. „Co to je?"

„Tvůj narozeninový dárek."

„Ale já mám narozeniny až za dva dny," připomněla mu Sofie.

„Nevěděl jsem, jak si na tom se směnami. Konstantin mě informoval jen o dnešní," pokrčil rameny.

„Takže si ho mám otevřít za dva dny?" navrhla.

„Myslím si, že teď je tento dárek aktuálnější více než kdy dřív."

Sofie pozvedla obočí nad jeho tajnůstkářskou odpovědí a sundala ze zápisníku mašli.

Bylo vidět, že už byl starý, dávno používaný. V rozích měl dokonce nalepené nějaké nálepky, které už byly částečně stržené a vybledlé.

Otevřela ho na první stránce a spatřila úhledný drobný rukopis a datum v rohu.

Sofie zalapala po dechu.

Byl to deník její mámy. Deník, který si zřejmě začala psát v době než se dala dohromady s Kirillem.

Cítila, jak se jí do očí začaly vkrádat slzy. Rukou pomalu pohladila stránku a otočila ji. Pokračovala. Dál a dál.

„Když začala mít deprese, chtěla ho zničit, ale tenkrát jsem ji přemluvil, aby to nedělala. Řekl jsem jí, že ho zničím sám, ale raději jsem ho uschoval. Nikdy jsem se do něj nepodíval. Ani jsem si nemyslel, že to někdy udělám, ale cítil jsem, že ho musím uschovat a jsem rád, že jsem tak učinil," vysvětloval „táta" zatímco si prohlížela každou popsanou stránku, aniž by se do ní začetla. Na to přeci ještě bude mít čas a deník se tak či tak měl číst jedině v poklidné atmosféře, i když ho chtěla začít číst ihned.

„Děkuji," zašeptala a podívala se na „tátu". Pak si setřela slzy, odložila deník na stůl, vstala a došla k němu, aby ho objala. Cítila, že i kdyby se z máminého deníku neměla dozvědět nic o její minulosti a o svém biologickém otci, stejně byla ráda, že má něco, co stvořila. Něco, kde jsou zaznamenané její vzpomínky, její city, její názory. Něco, kde je uschována část jejího nitra, její duše.

„Není zač, Sofi. Není vůbec zač," tiskl ji k sobě „táta", ale Sofie stejně věděla, že nikdy nebude moct vyjádřit, nakolik mu byla vděčná.

Ještě chvíli pak spolu v baru poseděli, dokud nebylo na čase jít. „Táta" byl naštěstí autem, proto jí nabídl, že ji hodí domů, čemuž se neprotivila – venku byla zima a než by se dočkala autobusu, tak by zmrzla, stejně tak kdyby se rozhodla projít pěšky.

Než ji „táta" vysadil, slíbila mu, že ho bude ohledně hledání Kirilla informovat. Pak se rozloučila a vešla do paneláku.

Nevěděla, jestli je Konstantin doma, ale nehodlala ho navštěvovat. Stejně tak nehodlala hrát. Chtěla se osprchovat, nejlíp si i umýt hlavu, a před spaním si v posteli přečíst aspoň jeden ze zápisků mámy. Těšila se ještě na to, že si udělá černý čaj s citronem a otevře okno. Byla ráda, že má aspoň pro jednou radost z takových drobností.

Než se odebrala do koupelny, tak si onen čaj uvařila, aby jí trošku vychladl.

Když si pak myla hlavu, uvědomila si, že toho moc za ten den nesnědla, ale nějak jí to nevadilo. Koneckonců najíst se mohla i později.

Koupelnu opustila s mokrými vlasy a v pyžamu, které sestávalo z kalhot a tílka. V kuchyni si pak vzala svůj čaj a udělala si jednoduchý sendvič. Všechno to pak položila na kulatý stolek v pokoji, když se náhle ozvalo zaklepání.

Sofie se napjala. Věděla, kdo klepe, jen nechápala, proč tak pozdě. Nezbývalo jí ale nic jiného než otevřít, jinak by Konstantin mohl mít otázky, na které zatím nebyla připravená odpovědět. Zatím se aspoň připravila na všechno, co mělo přijít.

Ona to zvládne. Zvládala to přeci doposud.

V koupelně si ještě na sebe hodila župan a pevně ho zavázala, aby jí moc nebyl vidět dekolt. Nechtěla Konstantina zbytečně provokovat, ačkoli jedna její část by tak ochotně učinila. Zatím ale měla vše pod kontrolou a doufala, že to tak zůstane co nejdéle.