„Ne, neomlouvej se..." Aspoň si uvědomila, jakou chybu udělala. „Musím se mu omluvit, až ho uvidím," těžce povzdechla.

„Proč? Co se stalo?" zatvářila se Darina zmateně.

„Řekla jsem mu, že chci najít svého biologického otce," přiznala Sofie.

„Ajaj..."

„Popravdě jsem za tebou dneska přišla právě kvůli tomu," dodala provinile Sofie. „Ale čím víc se o to zajímám, tím mám větší pocit, že dělám něco špatně."

Chvíli setrvaly v tichosti. Myslela si, že se při hledání bude cítit líp a ne že bude způsobovat svým blízkým takovou bolest. Co ale na tom bylo vlastně špatného, že chtěla zjistit, kdo je její biologický otec? Neměla snad na to právo?

„Tvůj otec odešel v ten den, kdy ses narodila. Ani tě neviděl. Prostě jakmile zjistil, že je Varvara v nemocnici, tak prostě odešel. Když jsem se na to Varvary zeptala, zakázala mi o něm mluvit, především před tebou. Když ti pak byly tři, tak se ve vašem životě objevil Ruslan. Jednu chvíli se ode mě také snažil něco zjistit o tvém otci, ale respektovala jsem Varvařino přání a mlčela jsem. Věř mi, nejednou mi říkal, že vinou deprese tvé mámy byl právě odchod tvého otce, ale vždycky to říkal, když byl naprosto zoufalý. Kolik je v tom pravdy, to nevím."

Sofie hltala každou informaci, ačkoli to bolelo. Snažila se nemít žádná očekávání ohledně toho, proč otec ji a její mámu opustil, ale spíš čekala, že to bylo podobně jako s „tátou" – že ho máma prostě vyhnala a on se s tím nakonec smířil. Nečekala, že odešel sám. Pochopitelně ji tedy ani nenapadlo, že odešel, ještě než se narodila. Ani tomu nerozuměla – jak mohl Ruslan být jejím „tátou" s vědomím, že není jeho dcera, zatímco ji její pravý otec opustil? Neviděla v tom žádnou logiku a bolelo jí to. O to víc, že tomu nerozuměla.

„Kým byl?" zeptala se skrze knedlík v krku, který jí jako by říkal, že by to vědět neměla.

Darina se podívala na své propletené ruce, které měla položené na stole. „Když se s ním Varvara seznámila, byl motorkář. Myslím, že dokonce jezdil závodně. Vzplanula mezi nimi vášeň. Nikdy jsem ještě neviděla Varvaru nikým tak posedlou. Celé dny mohla mluvit jen o něm a bylo jedno, jestli se pohádali nebo se usmířili. Jejich vztah byl zkrátka divoký ve všech smyslech toho slova. Občas jsem měla strach, že snad jeden druhého zabijou. Nechápala jsem, jak spolu takhle vydrželi pět let, ačkoli se furt rozcházeli a dávali se dohromady, ale všechno se začalo měnit s Varvařiným těhotenstvím. Když se jednou stavili na návštěvu, tak byl v jednu chvíli nadšený jak blecha a v další chvíli byl podrážděný k nepříčetnosti. Pak se s Varvarou pohádal a vyšel ven. V té době jsem už byla vdaná, tak jsem Maksima poslala, aby si s ním promluvil. Už tehdy prý tvůj otec říkal, že to nezvládne – být otcem, ale Varvara mu nevěřila a neustále ho konejšila a přemlouvala. No a dopadlo to tak, jak to dopadlo..." skončila pochmurně.

Sofii zběsile bilo srdce do žeber, jako kdyby právě otevírala Pandořinu skříňku. Neočekávala, že se takhle bude cítit. Nemohla ani všechny ty city rozklíčovat. Cítila se zklamaně? Radostně? Nespokojeně? Teskně? Neměla tušení. Věděla jen, že toho bylo moc.

„Co myslíš," pronesla Sofie do ticha a na sucho polkla. „Kdyby se teď se mnou setkal, měl by radost? Vždyť jsem už dospělá a nemusel by se o mě starat nebo tak." Byla napjatá, protože ji neskutečně zajímala Darinina odpověď. Byla to koneckonců žena, která znala jejího otce. Kdo jiný než ona mohl v tu chvíli říct, co by asi cítil její otec? Jenže Darina se na ni dívala soucitně. To nebylo dobré znamení.

„Sofi, tvůj otec... nebyl nejlepší člověk. Ano, byl velmi sympatický a jednu chvíli jsme se s Varvarou radovaly, že ho dokázala ulovit, ale byl nezodpovědný a vždycky se snažil prosadit hlavně vlastní názory a cíle. Možná se chvíli snažil být dobrým člověkem, ale prostě nebyl. Ne natolik, aby sis ho vysnila jako... nevím, hrdinu, který ti poskytne odpovědi na všechny tvé otázky. Tím chci říct, že pokud byste se setkali a řekla bys mu, že jsi jeho dcera, neprojevil by o to sebemenší zájem. S jeho morálkou se vsadím, že by se tě dokonce pokusil svést," otřásla se, ale Sofie tu poslední větu už ani nevnímala. Dopadla na ni ponurost a smutek.

Takový byl tedy její otec. Její naprostý opak.

Pomyslela na Konstantina. Jaká by asi byla jeho dcera, kdyby byla naživu? Staral by se o ni? Vychovával by ji? Nebo by se zachoval stejně jako její otec? Mohla jen hádat. Ostatně ani by neměla. Nechtěla na něj přeci myslet. Byla tu z jiného důvodu.

„Stejně bych ho chtěla najít. Ať už abych mu vynadala, nebo se sama ujistila, co je za člověka," řekla nakonec Sofie, ačkoli měla v krku knedlík. Zkusila polknout, ale líp jí nebylo. Taky jí chyběl vzduch.

„Jsi si tím jistá? Máma od tebe neskrývala pravdu bezdůvodně," připomněla jí opatrně Darina.

„Myslíš si, že to mělo jiný důvod, než aby si při vyřčení jeho jména nesypala sůl na ránu?" pronesla Sofie s kapkou ironie.

„Tvá máma to rozhodnutí přijala ještě když byla zdravá, Sofi. I Ruslan ti to potvrdí. Jsem si více než jistá, že tě chtěla ochránit. To, že ti Ruslan neřekl, že není tvým otcem, bylo víceméně jeho rozhodnutí, kterému se Varvara s radostí podřídila a nakonec ho také donutila slíbit, že ti nic neřekne."

Špatně si pamatovala mámu z minulosti. Jen díky Irinině hypnóze si vzpomněla na pár okamžiků, ale jinak si nepamatovala nic. Měla pocit, že to byl jako jakýsi nesplněný sen – máma, která se ji snaží před něčím ochránit, zvláště před informací o tom, kdo je její otec.

Možná by toho hledání opravdu měla nechat, dokud nebylo pozdě a dokud nevěděla to, co neměla. Jenže neměla už tu informaci? Zřejmě byl motorkář. Byl nezodpovědný a nebyl připraven na otcovskou roli. Jaká jiná informace by ji mohla ohrozit?

„Jak se jmenoval?" zeptala se zničehonic.

Darina na ni nejistě pohlédla, jako kdyby jedno jméno mohlo něco pokazit.

„Jmenoval se Kirill."

Sofie se pousmála. Slyšela, jak na dvorku za oknem pobíhají slepice.

„Tak teď aspoň znám jeho jméno," řekla smířeně.

Podívala se na hodiny, které viseli na zdi. Pokud chtěla přijít včas do práce, měla by vyrazit. Poděkovala tedy Darině za informaci a rozloučila se s ní. Starší žena jí popřála hodně štěstí na cestu.

Když Sofie opustila dům, byla ráda, že měla jít kousek cesty pěšky. Potřebovala popřemýšlet nad tím, co se dozvěděla. Hlavně potřebovala dojít k nějakému řešení ohledně hledání otce; zdali to vůbec mělo smysl a zdali by to pro ni nakonec opravdu nebylo jen zklamáním. Nejraději by si na otce sice vytvořila vlastní názor, ale kdoví, co by se dělo pak.

Vdechovala chladivý vzduch do plic a měla radost, že pro jednou cítí, jak se naplňují až po okraj. Díky tomu se její mysl rychleji uklidňovala, rychleji chladla. Doufala, že přijme rozhodnutí ještě než dojde na zastávku, ale nebylo to jednoduché. Cit jí napovídal, aby do toho nešla, zatímco rozum poháněla zvědavost. Když si tedy sedala do autobusu, neměla jednoznačné rozhodnutí. Zkusila se tedy soustředit na krajinu za oknem. Sice se chvílemi vracela k rozhodování, ale pozorovat daleký les a jezero bylo zajímavější. Možná proto ji přistání zbloudilé labutě přimělo vrátit se k myšlence na otce a jasnému rozhodnutí ho nehledat. Přijala to jen tak. Bez sebemenšího zaváhání.

Na duši ihned pocítila klid.