Dojedl poslední kousek své pizzy, zatímco Sofie do sebe stěží cpala druhý. Nemohla ani pořádně určit, jako pizzu jedla – byla ostrá? Trošku sladká? Nebo hodně slaná? Nevěděla. Pouze se do jídla dál nutila. Brzy to ale vzdala. Schovala raději pizzu do ledničky a s hrnkem čaje se posadila zpátky. Táta už měl ten svůj u sebe.

„Ještě stále přemýšlíš nad tím, že bys prodala babiččin byt?" zeptal se jí zničeho nic.

Sofie se na něj ani nepodívala. Pouze přikývla a napila se. „Ale zatím jen přemýšlím. Nevím, jestli to opravdu udělám."

„To je pochopitelné. Babička tě milovala. Chtěla, aby to místo bylo po..." Určitě chtěl říct „po její smrti", ale včas se odmlčel. „Aby to místo bylo tvým úkrytem. Nebo záchranou, když na to dojde."

Zvládla jen přikyvovat. Nechtěla na to místo myslet.

„Kdy jde Soňa zas na ultrazvuk?" změnila rázně téma.

Táta nepatrně pozvedl obočí. Zřejmě ani on nečekal takovou náhlou změnu tématu. Začal o Soně a jejím těhotenství mluvit pomalu a po každé vyřčené větě se na Sofii podíval, jak se tváří. Ona se ale vypadala zaujatě. Sice trošku ponuře, ale stále zaujatě. Přišlo mu to tedy jako dobré znamení. Sofie se určitě chtěla dát dohromady. Pravda byla samozřejmě jiná – Sofie zkrátka nechtěla, aby se bavili o ní. Chtěla poslouchat o tom, jak je táta šťastný, ale nakonec to dopadlo stejně; tak jako vždycky: sžírala ji bolest. Dokonce se ozvala i závist, která jen přilévala olej do ohně. Nutila se ale být pozorná, po chvíli také radostná. Snažila se tátova slova vnímat jako skvělý ačkoli bolestný způsob, jak se rozptýlit.

Už bylo sedm, když si táta uvědomil, že už by měl jít. Sofie ho doprovodila do předsíňky, kde s těžkým srdcem sledovala, jak se obouvá a obléká.

Nechtěla, aby odcházel. Nechtěla zůstat sama, ale stejně mlčela.

„Kdyby něco – cokoliv – tak volej, dobře?" poučoval ji táta přede dveřmi.

„Dobře."

„Slibuješ?"

„Slibuju," zalhala.

Táta ji na rozloučenou objal a políbil do vlasů. Jakmile zavřel dveře, byt se ponořil do ticha rušeného jen hučením lednice.

Sofie nějakou dobu stála přede dveřmi a dívala se na ně, jako by na tom závisel její život. Možná ano. Přeci jen – kdyby se otočila a chtěla jít do kuchyně, prošla by sama kolem dveří do pokoje. Zbývalo se jen schovat v koupelně.

Chtěla nahlas říct: No tak, tohle už jsem dělala několikrát. Bude to v pořádku, zvládnu to, ale jako vždy ze sebe nevydala ani hlásku. Slova se jí jen ozvala v mysli. Hlasivky odmítaly spolupracovat. Uvědomovala si, že tak či tak si bude muset tím peklem projít znovu. Už teď věděla, že se zase zlomí, což byl paradox – jak se mohlo lámat něco, co už bylo zlomené? Mohlo. Prostě se to zlomí v jiném místě. Bolet to bude stejně.

Otočila se a dokud si to nerozmyslela, vykročila ke dveřím do pokoje. Litovala toho, ale nezastavila se. Ne dokud neuviděla to místo.

Stále ji viděla, i když už tam dávno nebyla. Vracela se do toho momentu podobně průchodu skrze portál. Krev ji tuhla v žilách, tělo kamenělo; snad umírala ve stoje. A pokud halucinace visícího těla ji dokonale neničila, byly to pocity, které přicházely jako na zavolanou.

Prožívala tu scénu pokaždé, když zůstávala sama a pokaždé to bylo jako poprvé jen horší. Pokud mělo peklo nějakou podobu, byla to přesně ona vzpomínka, protože pro Sofii nebylo nic více devastujícího než věčná připomínka toho, že přesně takhle se měla cítit, když matku našla. Jakýpak šok? Jaképak racionální jednání? Jaképak dodržování pravidel? Měla na místě zemřít žalem; nechat se pohltit nicotou. Nějaký posmrtný život, především vypití vody z řeky Léthe, by pro ni byl luxus. Ne, ona si zasloužila velké kulové – buď prožívání té vzpomínky dokola, nebo hluchoněmé nic, ačkoli i to ji přišlo jako příliš velká milost.

O kobercovou podlahu se rozbíjely její slzy. Nohy ji už neudržely. Sesunula se na zem a dívala se na visící tělo, které tam doopravdy nebylo a ona si to uvědomovala...! Jenže nebyla schopna obraz odehnat pryč. Zasloužila si to. Neměla právo na radost, neměla právo mámu takhle podvést. Musela jí být oddaná a neporušovat řád, protože to vždycky vedlo k destrukci. Vždyť to viděla už tehdy s klavírem – stačila jedna nesprávná nota Clair de Lune a jaký chaos způsobila! Bylo to předznamenání, které tak naivně ignorovala a teď...

Jenže to ani zdaleka nebylo jejím největším proviněním. O svém nejhorším prohřešku nikomu neřekla, protože neměla právo na slova – proto se ostatně nemohla s nikým o své břímě podělit, ačkoli se snažila. Prostě. Neměla. Právo. Ne když byla vinna za to, že cítila úlevu ve spojitosti s matčinou smrtí. Jak jen mohla? Proto ta bolest – to všechno, co se s ní dělo – bylo naprosto zasloužené. Bylo to duševní sebepoškozování, kdy brala své srdce a duši, svazovala je k sobě a pak do nich ryla, bila je, lámala, devastovala, kuchala. Dělala s nimi, co si zasloužily, nehledě na slzy. Prolévala tolik slz, že se stále divila, odkud se v ní berou.

Docházel jí vzduch, ale Sofie jen dál zdrceně seděla na zemi a vzlykala. Dobrovolně podstupovala mučení a odepírala si nádechy. Nezaslouží si je. Jak to, že někdo jako ona ještě vůbec žil? To ona se měla oběsit, ne máma. O mámu by se postaral stát. Na svou dceru by si ani nevzpomněla. Někdo jiný by ji po večerech hrál Clair de Lune. Někdo, komu to šlo lépe.

Vlna destruktivních myšlenek ji ničila ještě nějakou dobu. Až když už neměla slzy k prolévání, tak se nepřítomně dívala na visící matku.

Venku už byla tma, měsíční záře svítila do pokoje a Sofie měla pocit, že stále vidí na zemi onen stín. To se snad vrátila do toho osudného dne?

Měla přeci vědět, že každá radost něco stojí, aspoň tedy v jejím případě. Nic dobrého nikdy nedostala jen tak. Nebo možná měla velmi omezené štěstí – jen pár mávnutí kouzelného proutku na jeden život – a možná ho celé vypotřebovala, když šla do toho baru; možná dokonce ještě dřív – když se rozhodla pomoct Konstantinovi.

Jakmile na něj Sofie pomyslela, v jejích očích se zalesklo cosi temného. Obraz visící matky zmizel, ale někde ve vědomí si uvědomovala, že tam u toho okna stále je. Sofie se ovšem v tu chvíli soustředila na obraz muže, kterého obviňovala ve svém neštěstí, a nesnažila se nijak samu sebe přesvědčit, aby mu odpustila.

Byla to jeho chyba, že ji vynutil mu pomoct. Kdyby tak neučinil, nepoznali by se. Sofie by v ten osudný den přišla dřív a ještě by mámu zachránila. Nevěděla sice v kolik její máma zemřela – táta poprosil, aby to před ní skryly; snad doufal, že jí to pomůže –, ale ona o tom věděla své. Konstantin nesl zodpovědnost za smrt její matky a to úplně stejnou, jakou nesla sama.

Od toho dne se neviděli. Nechodila do babiččina bytu, nehrála na klavír, nechtěla s ním mluvit. Sice tím přišla o možnost ze sebe tu veškerou bolest dostat, ale už se sžila s myšlenkou, že je zasloužená. To, že se sem tam snažila si o tom promluvit s tátou nebo Darinou – to bylo jen její ego, její prohřešek před mámou za to, že cítila úlevu ve spojitosti s její smrtí. Doopravdy si toto privilegium nezasluhovala. Vždyť cítila v kostech, že musí trpět. Bude trpět celý život, aby si tím získala odpuštění. Ovšem právě jediné, co ji uklidňovalo, tak bylo vědomí, že i Konstantin se provinil, ale na rozdíl od něj, ona ty pocity prožívá, zatímco on nic neví. Byla na tom podstatně lépe než on; byla lepší.