Překvapilo ho to. Dokonce odtáhl ruku a chvíli setrval v tichosti. Snad hledal správná slova. Sofie se dokonce napjala a začala litovat, že vůbec něco řekla. Měla otce hledat v tichosti a řešit to jen s Irinou, Darinou nebo Konstantinem. Spíš jen s prvními dvěma. Konstantina do toho zatahovat nechtěla. Ne když je do něj zamilovaná a hledáním se snaží svých citů zbavit.

„Není to kvůli tomu, co jsi mi řekl nebo prostě jen kvůli tobě," začala se ospravedlňovat Sofie. „Potřebuju... něco dělat. Nemyslet na vinu a na... to všechno," mávla nejistě do prostoru.

„Já... to chápu, Sofi."

Nevypadalo to tak. Spíš vypadal zraněně.

„Ale nemyslela sis, že by tě třeba tvůj otec nechtěl vidět? Nechtěl znát?"

Ne, to Sofii nenapadlo. Potřebuje jen sobecky utéct od vlastních citů, ale na to, jak se bude vlastně cítit až otce najde nebo jak se bude cítit on – na to vůbec nepomyslela.

„Táta" nakonec přiznal, že je proti a že by si to ještě měla rozmyslet, ale Sofie byla odhodlaná ten krok učinit. Řekla si, že postupem času, jak bude blíž a blíž k odkrytí pravdy, bude přemýšlet nad důsledky. Koneckonců nikdo jí nebránil zjistit, kdo je její otec a pobavit se s ním třeba až za pár let. Taky tu byla možnost se s ním prostě jen seznámit, aniž by mu řekla, že je jeho dcera. Možností bylo zkrátka víc, ale primární motivace se neměnila – útěk.

V průběhu těch dnů se domluvila s Darinou, že se u ní zastaví. Koneckonců to byla mámina dlouholetá nejlepší kamarádka a pokud měl někdo něco vědět o jejím biologickém otci, byla to ona.

Od sídliště jela Sofie autobusem do centra, které mělo z větší části budovy v klasicistním stylu. Odtud pak přestoupila na další autobus, který ji dovezl na okraj města. Odtamtud musela ještě kousek pěšky.

Darina bydlela s rodinou v malém domku. Vlastnili ho její prarodiče, o které se Darina s manželem starali. Stejně tak se starali o její rodiče.

Sofii vždycky fascinoval fakt, že v jednom domě bydleli čtyři generace (Darina s manželem totiž měli také děti – dva syny a dceru). Vždycky, když u nich byla na návštěvě, měli doma hlučno, což byl naprostý nezvyk v porovnání se Sofiiným domovem, kde se ticho zabydlelo v každém koutě.

Když dorazila k brance, zmáčkla zvonek. Darina na sebe nenechala dlouho čekat. Celá nadšená vyběhla k brance, kterou Sofii otevřela a pak ji pevně objala, zatímco říkala, nakolik je nadšená z její návštěvy.

„Také tě moc ráda vidím," řekla Sofie, zatímco starší ženu stále objímala.

Nezabránila stesku, aby se jí nevkradl do srdce. Chtěla se najednou vrátit do těch starých časů, kdy sem chodila s mámou, aby se ta u kamarádky trošku rozptýlila.

Tehdy ještě nic nepůsobilo tak hrozně. Byla tu nějaká naděje. Nebylo to ale prostředí, po kterém Sofie tak tesknila. Byla to konkrétní nálada, konkrétní čas, kdy se cítila ještě správně a kdy neměla ramena zatížena horou zkušeností. Ať už chtěla či nikoliv, věděla, že se do toho momentu už nikdy nevrátí.

Darina propustila Sofii ze svého objetí a odvedla ji do domu.

Sofie nakoukla do jednoho z pokojů, kde byli zrovna Darinini prarodiče, kteří se dívali na nějaký pořad o lesním ptactvu, a pozdravila je.

Jak si obě starší osoby prohlédla, neubránila se pocitu neférovosti – její máma zemřela tak mladá, zatímco Darininým prarodičům už bylo přes sto let.

„Kde máš Dmitrije, Artjoma a Sašu?" zeptala se Sofie Dariny, když došly do kuchyně, aby se zbavila těch nepříjemných pocitů.

„Saša je u kamarádek a ti dva jeli s tátou rybařit. Máma s tátou jeli na návštěvu k přátelům do vedlejší vesnice. Neboj, nikdo nás nebude rušit," uklidnila s úsměvem starší žena Sofii.

„To ne, spíš jsem se jen tak zeptala."

„Co budeš? Čaj, kafe, vodu?"

„Černý čaj s citrónem, prosím."

Darina se u kuchyňské linky zasmála. „Je příjemné, když se některé věci nemění."

„Chceš pomoct?" nabídla Sofie.

„Dokážeš snad kouzlem přimět vodu se vařit rychleji?" podívala se na ni Darina přes rameno. Na rtech jako vždy ten známý úsměv. „Seď, prosím tebe," zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky k hrnečkům.

Sofie se zatím posadila ke stolu a rozhlédla se. Potěšilo ji, když uviděla bustu Athény na svém místě. Pamatovala si, jak ji vždycky obdivovala, když byla menší. Darina tehdy pobaveně řekla, že by se na ni Sofie snad dokázala dívat celý den a možná ani nebyla daleko od pravdy.

„Tak copak jsi chtěla probrat?" zeptala se Darina, když před Sofii postavila hrneček s čajem a cukřenku. Pak se ještě vrátila k lince. Měla zřejmě ještě něco rozdělaného.

„Dozvěděla jsem se už před nějakou dobou, že táta vlastně... není můj táta."

Darina povzdechla. „Vím, Ruslan mi to říkal. Ani nevíš, jak moc se trápil."

Sofie pocítila píchnutí viny.

„Jsem proto ráda, že jste se pak udobřili. Měl strašně velký strach, že se od něj oddálíš a že mu už nebudeš důvěřovat."

„Jak bych mohla? Vždyť mě vychoval a stejně ho stále vnímám jako tátu." Jen s citelnějším pocitem cizosti. Neměla až tak velké právo se nacházet v jeho životě.

„To mám radost," usmála se na ni Darina přes rameno a pak s talířkem chlebíčků došla ke stolu. „Doufám, že máš hlad. Dokud to všechno nesníš, tak tě odsud nepustím," zasmála se a posadila se.

Sofie si vzpomněla na Konstantina a jeho dřívější neochotu pouštět ji pryč. Rychle ale tu vzpomínku zahnala.

„Děkuju," řekla a hned se po jednom chlebíčku natáhla, ačkoli neměla hlad.

„Chtěla jsem se ti omluvit," povzdechla Darina.

„Za co?" svraštila Sofie obočí.

„Za to, že jsme ti s Ruslanem nepověděli pravdu dřív," podívala se nejistě na Sofii.

„Bože můj, Darino, nemáš se mi za co omlouvat. Já to přeci chápu."

„Možná by ti jeden z nás pověděl pravdu už dávno, ale tvoje máma nám to zakázala."

Sofie se překvapením zakuckala a natáhla se po čaji, aby se napila.

„To mi táta neřekl," zachroptěla, když se jí už víceméně podařilo uklidnit.

„Nechtěl tě ještě víc ranit nebo šokovat, zvláště ne potom, čím sis prošla. Později dokonce přestal plánovat, že ti to vůbec někdy poví."

Sofie zbledla. Píchnutí v srdci teď bylo citelnější. Ani si neuvědomila, nakolik svým rozhodnutím hledat svého biologického otce „tátu" nejspíš ranila, natož svým pocitem, že není jeho dcera, a to o něm ani nevěděl. Stačilo, že ho měla na paměti ona.

„Promiň, že ti to říkám, Sofi," pronesla Darina kajícně šeptem, čímž přiměla Sofii, aby se na ni podívala.