Sofie se hluboce nadechla a pomalu vydechla. Měly tu dusno.

„Běž si lehnout, dobře? Zahraju ti pak Clair de Lune." Postavila se a nechala mámu odejít do pokoje, který byl jak jejich obývákem, tak ložnicí.

Jakmile si byla jistá, že je máma neuslyší, obrátila se na starší ženu. „Darino, děkuji ti moc, že jsi přišla." Sklopila pohled. Cítila se provinile, že ji vytrhávala z její vlastní rodiny.

„Ale no tak, Sofi, nemáš vůbec zač," řekla Darina a objala ji.

Sofie jí objetí vděčně opětovala. Ani si neuvědomila, nakolik ho potřebovala.

„Ale ano," dostala ze sebe a než Darina stihla něco namítnout, zeptala se: „Jak na tom byla dneska? Jak reagovala na léky?" Když se odtáhla, měla pocit, že pro ni mámina kamarádka nemá žádné příznivé zprávy.

„Nevypadalo to, že by jí nějak pomohly," povzdechla žena.

„Nestěžovala si na bolest hlavy? Nebo nevolnost? Neviděla Iokastu?"

Darina se nadechla – snad aby odpověděla slovem ne na všechny Sofiiny otázky –, ale zarazila se. „Myslím, že jsem ji slyšela, jak s ní mluví, ale nejsem se jistá. Byla jsem na záchodě."

Sofie sklopila pohled a promnula si kořen nosu. „Pozítří si o tom promluvím s psychiatrem. Když zase vidí Iokastu, tak jsou prášky na nic."

„Bude to v pořádku," pohladila Darina Sofii po paži. „Určitě doporučí něco silnějšího. Zatím aspoň spí dobře, ne?"

„Bere hypnotika, takže to nevidím jako extra velké plus."

„Aspoň může v klidu spát. Kdyby je nebrala, tak si ani nelehne."

„Jo, místo toho by po mně chtěla, abych jí celou noc hrála," uchechtla se Sofie unaveně, ale pak zavrtěla hlavou. „Promiň, tohle se v takové situaci nehodí říkat."

„Je toho na tebe moc," řekla chápavě Darina. „Je mi jasné, že nějakým způsobem ze sebe ten stres potřebuješ filtrovat a jestli to bude sarkasmem, tak proč ne."

Sofie věnovala Darině úsměv plný vděku.

„Hlavně si pamatuj, že kdyby něco, vždycky mi můžeš napsat nebo zavolat, ano?"

Sofie přikývla a ještě jednou pevně ženu objala. „Tak běž," řekla jí, když ji propustila ze svého objetí. „Doma na tebe už určitě čekají a na mě čeká máma, než jí zahraju." Pro jistotu se koukla za sebe, jako kdyby u dveří tušila máminu tichou siluety. Naštěstí tam nebyla. 

Sofie se podívala zpátky na Darinu. „Kdyby něco, zavolám ti," zalhala s úsměvem.

Po té, co máminu kamarádku vyprovodila, vkročila do nevelkého pokoje, kde nejvíce místa kromě dvoulůžkové postele, na které s mámou spaly, zaujímal klavír.

Žena seděla na posteli a dívala se nepřítomně z okna, ke kterému pak Sofie došla a odklopila ho. Jejich okna byla nastavena tak, aby se nedala otevřít úplně, což bylo zařízeno pro máminu bezpečnost. Sofii to ale občas štvalo. Mnohdy si chtěla okno otevřít do široka, protože měla pocit, že v pokoji není dostatek vzduchu, ale nestěžovala si.

Posadila se ke klavíru a automaticky položila prsty na klávesy. Hrála Clair de Lune tolikrát, že by tu skladbu dokázala zahrát i se zavřenýma očima. A žádná jiná skladba ji nevytáčela tolik jako tato. Jinou máma nehodlala poslouchat.

První stisknutí patřilo teorii – klávesám prvních not –, ale těch dalších se ujala motorická paměť. Věděla, jaké tempo má máma ráda. Nikdy nesměla na začátku zrychlit, ale ani nesměla usnout na vavřínech. To ovšem řešila ještě před tím, než šla na Konzervatoř. Do té doby se snažila v hraní této skladby zdokonalit, protože jen po ní byla máma povolná si vzít hypnotika. Dříve díky Sofiinému hraní usínala, jenže ty časy byly dávno v nedohlednu. Teď bylo vše jiné – její hra, její nálada u hraní, zdravotní stav mámy... Všechno se jen zhoršovalo.

Pokusila se v sobě probudit něhu; distancovat se od rozptylujících myšlenek a zaměřit se jen na skladbu, která ji tak děsně iritovala. I přesto způsob, jakým se dotýkala kláves, v sobě měl něco lehkého, jako kdyby jí svit skrytého měsíce propůjčoval svou moc. Nejspíš to bylo jen praxí a tolika zahranými skladbami. Především na to ale mělo vliv tolik hodin hraní Clair de Lune.

Učitelé vždy tvrdili, že je důležitá především nálada, ačkoli to se týkalo spíše těch, kdo měl už několikaletou zkušenost s hraním na klavíru. Z počátku do Sofiiny hry prosakovala veškerá nespokojenost a zoufalství, které musela před mámou tajit, ale jakmile získala svůj vlastní prostor, kde mohla hrát to, po čem prahla její duše, začala lépe usměrňovat tok svých myšlenek, hudebních vizí a nálad. Hra pro ni přestala být podobná výšlapu na Mount Everest.

Ačkoli hrála ráda, nikdy s klavírem necítila hluboké spříznění. Stejně tak jí byla cizí veškerá teorie. Když se něco šprtala, tak jen pro potěšení mámy; aby za ní mohla dojít a říct jí: „Mami, dívej se, dneska jsem dostala jedničku z hudební teorie." Jinak se ovšem snažila od veškerých hlubších analýz, rozborů a interpretací držet dál. Koneckonců musela přemýšlet nad důležitějšími věcmi: zdraví mámy, poplatky za byt, nákupy, případné opravy – to bylo přednější než vědět, že partitura nemá zřetelný začátek a byla tedy pravděpodobně složena na vrcholu modernistické éry. Takové věci s radostí přenechala odborníkům.

Zrychlila tempo. Dříve se občas divila, jak rychle dokážou její prsty kmitat po klávesách. Ani mozek kolikrát nestíhal zaznamenávat každý pohyb a přeci jen hrála, jako kdyby prsty získaly vlastní vědomí. Jenže chvíle údivů už byly dávno v minulosti. Každodenní hraní jedné a té samé skladby se proměnilo do skleslého mačkání kláves s přáním dohrát co nejrychleji a uložit matku ke spánku. Přitom to byla i zkouška trpělivosti a Sofie měla pokaždé potřebu si dokázat, že zvládne být trpělivá.

Dostala se k dynamičtější části, kdy do kláves ne-li mlátila. Jediná chvíle, kdy v přítomnosti mámy demonstrovala svou frustraci, která se ale náhle zklidňovala do melodických výšek. Byla prakticky v polovině. Chyběl jí vzduch. Potila se mezi prsty.

Zpomalila. Nechala chvíli hrát stesk po lepších časech, na které si skrze city už vůbec nepamatovala. Občas se jí sem tam před očima míhaly obrázky jejího dětství, kdy šli s mámou a tátou do zoo nebo kdy spolu v létě jeli k jezeru, ale byly to jen filmové záběry její paměti, které postrádaly jakoukoliv emoci. Sofie si nedokázala vzpomenout, co přesně v ty chvíle cítila. Někdy se snažila konkrétní vzpomínku do nejmenších podrobností v mysli vyvolat, jako kdyby se tím mohla dostat do minulosti a prožít ten moment znovu, ale pokaždé bez úspěchu. Proto tesknila. Jenže melodie se pomalu ale jistě měnila na známé měsíční světlo, které se odráželo na vodní hladině a postupně se sunulo na břeh, aby získalo jasnější hranice, ačkoli o žádných hranicích nemohla být řeč.

Naposledy krapet zrychlila ve snaze něco v mysli dohnat a i když hudba naznačovala, že se jí to podařilo, pravda byla jiná. Skončila a zůstala bez ničeho – bez svých ztracených emocí, s vyprázdněnými vzpomínkami a nemocnou matkou.

Otočila se k ní čelem. Seděla na posteli se zavřenýma očima a – jak se zdálo – potěšeně se usmívala. Jenže Sofie už tyhle její úsměvy znala. Byly plné melancholie a něčeho, se podobalo tváře šlehané mořským větrem. Měla pocit, že kdyby se té tváře dotkla, byla by studená jako kámen antických soch.