Kdyby měl někdo říct...

První varovný signál se ozval ve chvíli, kdy nikdo nezvedal telefon. Zvonění se nějakou chvíli rozléhalo tichým bytem, dokud zcela neutichlo. Sestřičky si pamatovaly, že v tu dobu někomu volal doktor, kterého povýšili na primáře. Byl prý štěstím bez sebe a chtěl tu radostnou zprávu povědět všem svým blízkým.

Druhým varovným signálem bylo zaklepání na dveře. Zvuk se tichým bytem pronesl jako tři povolení o vstup. Jedna z babiček, které věčně okupovaly lavičky před paneláky, říkala, že to byla nejspíš servírka z nedalekého baru. Prý byla celá v černém a měla opuchlé oči. Asi hodně brečela.

Třetím varovným signálem byl dopis vhozený do schránky. Papír nikdy neměl doputovat do požadovaného bytu. Později, když byl ze schránky vytažen, se zjistilo, že jeho autorkou je jedna žena z okraje města; jednalo se o pozvánku na svatbu dcery dané ženy.

Když už bylo ticho moc dlouhé a studený vzduch okupoval každou část prostoru, někdo si konečně všiml něčeho podivného. Jako první promluvil jakýsi student antické literatury, který kolem paneláku procházel a něco ho v tu chvíli pobídlo, aby zvedl hlavu a podíval se na okna šestého patra. Nebyl si jistý, jestli ho náhodou nešálil zrak, ale raději zavolal do správného místa.

Dalším zvukem, který tichý prostor zaslechl, byl prudký náraz, který ho zbavil jediného zranitelného místa. Bylo to jako otevřít jeho zavřené oči a vypíchnout mu je. Prostor byl ale naštěstí už dlouho mrtvý – byl stejně tak nehybný a studený.

Brzy do něj začali proudit různí lidé. Něco si fotili, něco si zapisovali, o něčem rozmlouvali. Prostoru to bylo jedno, protože byl stejně mrtvý. Poznamenali dokonce něco o věcech na zemi přede dveřmi. Zaujala je kniha, ve které byla záložka na povídce o Iokastě.

Přišel tam i jeden člověk, který se nejvíce lišil od ostatních svým chováním. Vzlykal, úpěl a pronášel slova nevíry, jako kdyby doufal, že tím prostor oživí. Ten ale zůstával mrtvolně tichý. Kdyby chtěl promluvit, tak by tak učinil skrze klávesy nástroje. Prostor to ale nehodlal dělat. Byl mrtvý. Nic ho nemohlo přimět vrátit se zpátky k životu. Člověk ale řekl, že možná prostor vedle bude moct něco prozradit a oživit tento prostor, což bylo absurdní – jednou mrtvý je vždycky mrtvý.

Ozvalo se, zdali prostor vedle zná. Odpověděl, že ano. Je dobře, že ho znal, protože tam odpovědi také nalezl, i když stejně tak studené a nehybné.

Kdyby měl někdo říct, kdo učinil ten krok jako první...

Vylezla na kulatý stůl, aby mohla dosáhnout na železnou tyč, na které visely závěsy.

Vyšlapal shody do desátého patra a pohledem vyhledal dveře, které vedly na střechu.

Přehodila přes tyč prostěradlo, které smotala tak, aby připomínalo provaz a zároveň na konci udělala dostatečně širokou smyčku.

Otevřel dveře a ocitl se na rovném prostranství, odkud měl prakticky celé město jako na dlani.

Smyčku pomalu přetáhla přes hlavu; chvíli to dokonce vypadalo, jako kdyby si nasazovala korunu.

Došel těsně k okraji; chodil tam dole tak dlouho, že ho bolely nohy.

Podívala se z otevřeného okna na protější panelový dům, ale její pozornost upoutala něčí klec na balkoně. Byla prázdná.

Zadíval se do oken paneláku před sebou, ale zaujal ho pták, který prudce nabral výšku a pak prudce klesl. Vypadalo to, jako by padal.

Kdyby měl někdo říct, kdo učinil ten krok jako první, tak by řekl lež...

Ruslan se rozhlédl po prázdném bytě, ve kterém zůstal stát pouze klavír. Přemýšlel, že sem někdy svou malou Sofiu přivede, ale Soňa mu to zakazovala. Bála se, že by mohla ucítit tu tragédii, která se tu odehrála. Ruslan sem ale stejně chtěl dceru někdy přivést, alespoň když už bude dostatečně velká. Měla by vědět, po kom získala tento byt a tento úžasný nástroj.

Došel ke klavíru a posadil se k němu. Chvíli se díval na klávesy, jako kdyby se snažil nějakou vybrat, ale spíš si jen představoval, jak na stejném místě kdysi seděla jeho dcera a hrála cokoliv, co chtěla.

„Byla to skvělá klavíristka, Sofio," vyprávěl své tříleté dceři, která na něj vždycky koukala skoro jako telátko na nová vrata. „Ale dokázala hrát jen když byla na svobodě."

„Sobodě?" zopakovala Sofia, jejíž kukadla najednou byla ještě větší.

„Jako pták, který letí po obloze – to je svoboda."  V souvislosti s ptákem si ihned vzpomněl na Sofiin dopis, který byl nalezen v Konstantinově bytě. Ruslan ho četl, ačkoli nebyl adresovaný jemu. Učinil tak, protože věděl, že si ho adresát nikdy nepřečte.

Z počátku byl šokován, ale vytrval a dočetl dopis do konce. Musel si ho přečíst několikrát, aby v něm našel smysl, který do něj Sofie skryla. Trvalo mu to, zvláště protože mu dělalo problém zkousnout pravdu – porušené tabu.

Sofie byla vždycky dívkou, která jen zdánlivě dovolovala nejbližším nahlédnout do své duše. Neměla potřebu se otevírat a ačkoli si Ruslan myslel, že k němu a Varvaře má nejblíž, měl důkaz, že to tak nebylo. Nikdy v ní totiž neviděl tu zranitelnost s tváří dítěte, které byla nucena schovat co nejdál. Jenže z popsaných listů papírů na něj koukala právě ona holčička s moudrýma očima, která tvrdila, že nejde o morálku, ale o lásku. Začínal pomalu chápat.

Dlouho nad tím dumal.

Co nás dělá lidmi? Je to naše představivost? Lidskost? Ohleduplnost vůči neznámým lidem? Nebo je to morálka?

Rozuměl Sofii – té ztracené Sofii –, která se snažila dělat vše správně a nakonec z jedné propasti spadla do druhé, té citové a jelikož to tam neznala, snadno se poddala chaosu. Ani klavír se svými strohými klávesami a jednoznačnými notami ji nedokázal zachránit.

Bylo špatné milovat svého rodiče? Jakožto doktor Ruslan věděl, že tomu brání hned několik faktorů, ale uvědomoval si specifičnost Sofiina případu – do osmnácti si myslela, že on je její otec. Kdyby se tak hloupě neprořekl –

Pevně k sobě přitiskl víčka. Nechtěl dovolit vině, aby ho přemohla. Stačilo, že si vzala v tak krátké době hned tři životy.

Vzpomněl si na Sofiina slova o osudu a stiskl klávesu. Udělal to, protože chtěl nebo protože mu to nadiktoval osud? Bylo první vejce nebo slepice?

Nejednou se přistihl, že by chtěl vědět, co se honilo hlavou Konstantinovi. Ruslan ale od začátku věděl, že to není zrovna ten typ člověka, který by bez problémů sdělil své myšlenky papíru nebo nějaké osobě. Jediným člověkem, který měl přístup k jeho nitru, byla Sofie. Zároveň on byl jediný, komu se Sofie mohla otevřít dobrovolně. Ano, vlastně si byli podobní. To je přivedlo tam, kde se ocitli.

Kdyby měl někdo říct, kdo učinil ten krok jako první, tak by řekl lež, protože oba...

Mrtvý prostor ho cítil. Paradox, že i něco mrtvého může cítit.

Byl to ten člověk, který nejvíce vzlykal a bědoval, když prostoru odebraly to nejcitlivější místo. Nyní se nacházel u tichého nehybného srdce celého prostranství. Dokonce se ho dotkl a tichem se roznesl zvuk. Nebyl ale stvořen přirozeným způsobem. Bylo to samé, jako kdyby zaklepal – prostě jen zvuk.

Pak ale promluvil. Ne s jiným člověkem, ale s prostorem.

„Víš, jak jsme pojmenovali dceru?" usmál se a rozhlédl se. „Sofia." Chvíli mlčel a jen se díval různě po místnosti. „Chtěl bych říct, že mi je líto, že tu nejsi a že tvůj odchod v mé duši zanechal ránu, která se nikdy nezahojí, ale... Chápu, proč jsi to udělala."

Prostorem se nepatrně pohnul vzduch.

„Nevěděla sis rady. Bála ses, že je s tebou něco špatně. Že to, co jsi cítila je zakázané." Sklopil na chvíli pohled. „Jediného, čeho lituji, tak je to, že jsem tě pochopil až teď. Tehdy..." Zavrtěl letmo hlavou. „Tehdy bych byl asi zhrozen, ale teď tě chápu." Měl v koutcích očí slzy. „Takže pokud tady ještě jsi, věř, že teď máš člověka, který tomu rozumí a který tě chápe." Promnul si oči a setřel si z nich slzy. „Mám tě moc rád, dceruško," zašeptal a otočil se. Zamířil do předsíňky.

Když se obouval, uslyšel zvuk.

Podíval se na tichý klavír a usmál se. Možná by viděl, jak se usmál i prostor.

Kdyby měl někdo říct, kdo učinil ten krok jako první, tak by řekl lež, protože oba ten krok učinili najednou.

Protože jaký otec, taková dcera.