„Dítě, dítě neblahé mateře, Elektro, proč takový nemírný nářek nutí tě stále k slzám nad Agamemnonem..."

Ačkoli Sofie před třídou pečlivě četla každé slovo, někde v pozadí mysli vůbec nechápala, proč to dělá. Jejich učitelka literatury jim nejednou říkala, že čtou kvůli tomu, aby mohli lépe pochopit hudební interpretace skladatelů, jenže Sofie měla pramalý zájem o opery, zvláště o Elektru Richarda Strausse. Její specializací byla hra na klavír. O nic jiného se nezajímala – ani o teorii, ani o roky, kdy jaká skladba vznikla, ani o autory skladeb, natož o nějakou antickou literaturu. Šlo jen o to umět dobře hrát.

Dočetla přidělenou repliku, položila knihu na lavici a posadila se, zatímco si urovnávala sukni. Hluboce se nadechla a pomalu vydechla. Byla by ráda ve zbytku hodiny přemýšlela nad nákupním seznamem, zdali do něj opravdu zapsala všechno, ale poctivost ji nutila sledovat text a dokola si opakovat, že nehledě na slova učitelky, stejně nechápe smysl hodiny literatury na Konzervatoři.

Jakmile se ozval zvonek, všichni vesele ignoruje slova učitelky o domácím úkolu přečíst si Ovidiovy Proměny začali zavírat své knihy o antickém dramatu a poezii. Sofie si říkala, že si takový prostý domácí úkol zapamatuje, ale znovu se ozvala její poctivost se slovy, že by si ho přeci jen měla zapsat. Blondýnka tedy vytáhla žákovskou knihu a k příští středě si napsala přečíst „Proměny" od Ovidia. Víc času na zdržování se neměla. Musela stihnout autobus, jet nakoupit a hned zamířit domů. Darina říkala, že přesně v pět musí odejít a Sofie nechtěla, aby se žena kvůli ní zdržovala. Stačilo, že si aspoň zvládla ten čas udělat. Už jen za to jí Sofie byla vděčná.

Při vchodu do šaten na sobě pocítila posměšné pohledy několika spolužaček, ale když se k nim obrátila, už se věnovaly svým bundám, šálám a čepicím. Sofie nad tím dlouho nepřemýšlela. Obrátila se zpátky ke svým věcem a za chvíli už šatnu opouštěla.

Když pochodovala směrem k východu, podívala se na hodinky. Měla tři minuty na to, aby stihla dojít na zastávku. To znamenalo, že až by vyšla, musela by se proběhnout. Povzdechla. Po dešti byla venku všude samá louže; díry v chodníku slibovaly pořádné zašpinění čistých bílých podkolenek.

Vyšla na rušnou ulici zamračeného města a očima vyhledala zastávku, jestli už náhodou autobus nepřijel, což bylo málo pravděpodobné. Následně její pozornost připoutalo zatroubení. Nebyla jediná, kdo se podíval na šedou Ladu Nivu – auto, které důvěrně znala. Z okýnka řidiče na ni s úsměvem mávl táta. Sofie se usmála a když si byla jistá, že ji nesrazí auto, přeběhla na opačnou stranu ulice a po chvíli už seděla vedle táty.

„Ahoj tati," políbila ho na tvář a pak se připoutala.

„I tobě ahoj, Sofi. Jak ses dneska měla?" ptal se, zatímco mířil na křižovatku.

„Nic nového. Mohl bys mě prosím hodit k supermarketu? Musím nakoupit."

„Darina mi říkala, že máš v plánu jet na nákup, takže ti pomůžu," usmál se, když se na ni na okamžik podíval.

„Tati, nemusíš, zvládnu to sama," snažila se ho Sofie přemluvit. Už i tak toho pro ni dělal dost. Stačilo, že posledně mámu dostal k jednomu odborníkovi, který měl soukromou ordinaci, a ještě k tomu zaplatil za vyšetření. „Máš přece rodinu," připomněla mu. Občas se jí zdálo, že na to zapomínal. „Měl by ses Soně a Pavlovi více věnovat."

„A nechat tě na všechno samotnou?" pozvedl obočí, když na ni zase na chvíli koukl. „Jsi má dcera, Sofi, a ať si máma myslí nebo dělá cokoliv, musí si kouskem zdravého rozumu uvědomovat, že je toho na tebe příliš moc."

Sofie se podívala z okna a trošku si stáhla okýnko, aby dovnitř mohl proniknout chladivý vzduch.

Věděla, že měl táta pravdu – bylo toho na ni moc, ale to by nikdy nepřiznala. Bylo jí osmnáct, což pro ni znamenalo být zodpovědná a především dospělá. Dospělí si nestěžují, když se musí o někoho starat. To dělají jen ti, kteří jsou stále infantilní – tedy aspoň tak to Sofie vnímala.

Dojeli s tátou k supermarketu a když Sofie lezla z auta, všimla si, že si podkolenky stejně zašpinila, což znamenalo, že dneska bude ještě ke všemu prát. Jako kdyby toho neměla dost. S tátou se ovšem nakupovalo rychle a bylo to aspoň krapet zábavnější, než kdyby nakupovala sama. Takhle díky němu vzala aspoň o tři papriky méně (protože na co že potřebuje tolik paprik?) a ještě si vzpomněla, že musí koupit sušené fazole na boršč.

Myslela si, že to stihnou domů ke čtyřem hodinám a Darina tak bude moct odejít dřív, ale nakonec s tátou uvízli ve frontě, kde každý druhý nadával, proč fungují jen dvě pokladny z patnácti.

Sofie stále nervozně koukala na hodiny, proto ji táta zkusil trošku rozptýlit zajímavými historkami z práce. Nejvíce na ni zapůsobilo vyprávění o pacientovi, kterému v raném dětství zlomili kotníky. Vůbec nechápala, jak by někdo mohl něco takového provést nemluvněti.

Když už přišla jejich řada, Sofie nehodlala nechat tátu platit. Začala se s ním dohadovat, ale nakonec byla nucena se podvolit, protože zdržovali a nejeden zákazník za nimi je propaloval pohledem. Byla ovšem odhodlaná nějakým způsobem tátovi peníze vrátit, ačkoli věděla, že to nebude mít smysl, protože by se peníze „nedopatřením" objevily znovu u ní. Stejně to pokaždé zkoušela.

Jakmile opustili supermarket, tak se Sofie podívala na tátovy hodinky. Začala se bát, že to k páté hodině nestihnou, ale naštěstí byly ulice bez kolon, proto dorazili k paneláku včas. Táta jí ještě pomohl vynést nákup do pátého patra a když se ujistil, že mu dá vědět, kdyby se něco stalo, objal ji, rozloučil se s ní a odešel. Bylo jí líto, že ho nemůže pozvat dál. Moc jí chyběl. Táta byl koneckonců její největší oporou, ale dokud ho máma viděla jako nepřítele, nemohl překročit práh bytu, tedy aspoň do té doby, dokud máma nespala. Kdyby se dozvěděla, jak moc jim pomáhá, hned by se cítila nepotřebná a zkusila by najít nějaký další způsob, jak si vzít život.

Sofie se nadechla a otevřela dveře do malé předsíňky, kde byl jen skromný tenký šatník se čtyřmi bundami, tři věšáky a malým prostorem pro boty. Slyšela rozhovor žen z kuchyně. Popadla čtyři plné tašky, aby přestoupila práh. Jen tak tak je zvedla. V mysli na jejich váhu zanadávala, ale čemu se divila, když koupila čtyři lahve minerálky a do toho ještě dvě lahve čistícího prostředku na okna.

Ihned položila nákup u skříně, školní tašku odložila na stoličku, vyzula se, sundala si bundu a šálu. Teprve pak vzala jednu z nákupních tašek a odnesla ji do úzké kuchyně.

„Ach, ahoj Sofi!" ozvala se Darina, která se Sofiinou mámou seděla u malého stolku u okna přímo naproti dveřím.

Máma dceru obdařila pouze smutným úsměvem.

„Ahoj Darino, ahoj mami, přinesla jsem nákup. Ještě pro něj dojdu do předsíně," informovala obě ženy, zatímco jednu z tašek položila na kuchyňskou linku.

„Pomůžu ti s tím," řekla Darina a už se hrnula do předsíně za Sofií pro další tašky. Společně pak v kuchyni rozložili nákup zatímco klábosili na neutrální témata. Sofie znala Darinu – ta nikdy neřekla nic, co by se mámě nelíbilo. Nemusela kontrolovat, co říká. Sofie si naopak musela dávat pozor ne-li na každé slovo. Obvykle než něco řekla, aspoň pětkrát větu ve své hlavě zanalyzovala, aby se žádné ze slov mámy nepříznivě nedotklo.

Po té, co Sofie dostala od Dariny zpátky klíčky na řetízku, otevřela jednu ze skříněk a zamkla v ní čistící prostředky. Dodatečně se ještě ujistila, že je zamčený i šuplík s noži, vidličkami, jehlami, nůžkami a dalšími ostrými předměty, stejně jako šuplík s prášky a především šuplík s ketaminovými roztoky a injekcemi. Až když si byla jistá, že se její máma nedostane k ničemu, čím by si mohla způsobit újmu, s úsměvem k ní došla a dřepla si před ní. „Tak co, mami? Jak ses dneska měla?" zeptala se jí něžně.

Máma se na ni neustále dívala a když zpozorovala úsměv na rtech své dcery, i ona trošku nadzvedla koutky, jako kdyby kopírovala její výraz. Pak se dotkla Sofiiny tváře. Velmi něžně. Podobně se kdysi dotýkala svých orchidejí, které milovala, ale o které se přestala starat, jakmile onemocněla.

Máma měla tenká zápěstí a studené ruce. Oči byly unavené a smutné. Natolik, že Sofie mohla vždy jen hádat, nakolik je ten smutek silný a hlavně – z čeho? To byla otázka, na kterou nemohla doposud najít odpověď a nejen ona, ale i ta velká řada odborníků, které navštívily. Nakonec se ale všichni shodli na jednom – úzkostně depresivní porucha. Sofie této diagnóze nevěřila. Úzkostně depresivní porucha se obvykle objevovala z ničeho nic a Sofie si nemyslela, že se v mámině případě objevila bez příčiny. Věřila, že se v jejím životě odehrálo něco, co ji hluboce ranilo a s čím se doposud nemohla vyrovnat. Především kvůli tomu, že o tom odmítala s kýmkoliv mluvit, dokonce i s ní.

„Měla jsem se dobře, holčičko," řekla máma a palcem pohladila Sofii po tváři. Všechny tři přítomné osoby věděly, že to byla lež, ale ani jedna to neřekla nahlas.