„Louis?“ „Jsi v pořádku?“ ignoruje mou otázku a ustaraně si mě přitáhne do náruče. „Nemůžeme někam, kde budeme jen spolu?“ zašeptám. „Alex?“ „Máma ho ještě pár hodin může pohlídat… Ale jestli nechceš… Promiň.“ Odtáhnu se, asi jsem to přehnala. Co to mělo k sakru znamenat?!
„Chris, chci! Vypadnem.“ Auto má zaparkované opět kousek od Trafalgaru. „Chceš zajet pro toho Alexe?“ Souhlasím, ve výsledku to dopadá tak, že s taškou a cestovní postýlkou mířím v jeho autě k němu.
Byt má provoněný nějakou vůní. „To máma.“ „Cože?“ „Čicháš jak psík.“ Zasměje se a nohou naznačí jakousi krabičku. „Mám to v každý místnosti, vyhodil bych to, ale když jsem to jednou zkusil, mamka koupila dalších dvacet do zásoby…“ protočí panenky.

Alex se povaluje na dece na zemi a Harry leží u něj. Prdí mu na bříško a Alex se začíná v slabých náznacích nahlas smát. Zamířím do kuchyně. Je tmavá a žasnu nad tím, k čemu kluk potřebuje tolik místa pro kuchyň. Pravděpodobně tu však už byla, když se nastěhoval. Jen tak zběžně nakouknu do ledničky. Nic moc, ale na špagety by tam bylo. „Máš rád špagety?“ „Jo.“ „Fajn.“ Mrknu a zmizím opět v kuchyni.

„Na tohle se snadno zvyká.“ Zazubí se po večeři. Umyl nádobí a teď se všichni tři válíme po sedačce. Alexovi stačilo pár hodin, co s ním Harry strávil a zubí se na něj. Víc jak na mámu, a ta s ním strávila mnohem víc času. Vůbec se nebudu divit, pokud první slovo co z něj vypadne, bude „Harry.“ „Na to, že někdo umývá nádobí taky.“

Postýlka je postavená, necelý metr od postele. Harry mě nechá malého uspat a zmizí v obyváku. Aleki usne a já se sama na chvíli položím, jsem unavená. Adam je jako negativní energie, cítím se vyprahlá jako Sahara a má chvilka v posteli se protáhla až do půlnoci. Probouzím se na břiše, natažená přes celou postel. Aleki spokojeně chrupká, což je divné. Tiše se vyhrabu na nohy, paranoidně se nahnu, jestli opravdu dýchá a nezdálo se mi to. Vyjdu do chodbičky. Z obyváku bliká televize, jinak je všude tma. Harry sedí na pohovce, s hlavou v záklonu, na stolku před ním leží dětská lahvička se sunarem, krabička se sunarem a návod k přípravě. Zacukají mi koutky, když si všimnu i notebooku s postupem, jak připravit „Sunárky pro naše drobečky.“ Dovolím si to vypnout a pak se zahledím na Harryho. Vypadá jako neviňátko. „Harry?“ zatřesu mu ramenem. Bez reakce.
„Harry!“ zlehka jej hladím po tváři, začíná se probouzet. „Co je?“ zašeptá ospale. Aniž by otevřel oči. „Pojď do postele.“ Probere se. Otevře oči a pak si je promne. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Natáhnu se po flašce. „Děkuju!“ „Malej plakal, ne, řval, jako tur. Nezažil jsem nic horšího, než držet dítě, hledat logickej návod pro přípravu sunaru, a pak jej jednou ruku dělat. Nechápu, jak to vy, maminky děláte.“ „Nic jinýho nezbývá.“ Zasměji se a odrhnu mu z obličeje kudrliny. „Pojď spát. Hmm.“
S dovolením si skočím do sprchy a on jde po mně. Vrátí se v boxerkách, tentokrát v bílých a já silou vůle musím odtrhnout zrak. Vždycky jsem si podle fotek jeho rozkroku říkala, že se nemá za co stydět a opravdu nemá. To co se tam rýsovalo… Wow!
„Krásko, já mám oči výš.“ Zrudnu a hodím po něm polštář.