„Ve dvaceti mít tolik rozumu…“ usměje se. „Ironie?“ „Ne, myslím to vážně. Většina holek ve dvaceti neřeší to co ty… A co ta škola?“ „Zdravka… Za půl roku ji snad dokončím a pak si snad najdu i dobrou práci a byt někde.“ „Někde?“ „Nemusí to být Londýn… Je mi to jedno. Chci být hlavně samostatná.“

„A ty?“ „Já?“ „No… Co děláš?“ „Pomáhal jsem v Holmes pár začínajícím hvězdičkám a jinak si dokončil školu, a pracoval v jedný firmě.“ Jaká škola a už nepracuješ?“  „Právnická fakulta a práce v agentuře. Ne… Chceme se s kluky vrátit zpět na scénu.“ „Jako vážně?“ „Jo… Sice jsme napsali, že končíme, ale spíš to byla roční pauza. Chybí nám to, chybí nám fanoušci… Už měsíc makáme na nové desce. Ale zatím to nikdo neví. Jen ty a naše rodiny.“ Usměje se a položí se na záda. „Zítra… Když jdeš na zkoušku, v kolik ti skončí?“ „Mám ji na jedenáctou, tak do dvanácti snad budu pryč. A pak půjdu za El…“ „Nechceš jít místo za ní se mnou? Někam…?“ otočí tvář a koutky úst se mu zkroutí do úsměvu.  „Mám dítě…“ vypadne ze mě. „Tak vezmeme kočárek a půjdeme někam do parku.“ „Ne… Tys to nepochopil.“ „Nepochopil?“ „No… Mám dítě… Normální kluk se k mladý mamině nepřiblíží.“ Než se rozhoupe k odpovědi, vezmu malého a položím jej do postýlky. Opřu se o zábranu a koukám na tu maličkou tvářičku. „A nenormální kluk se smí přiblížit?“ stiskne mi boky a zezadu se přitiskne.
                                                                                                   
 „Hm?“ broukne mi do ucha. „Harry….“ Stisk zesílí. „Je mi jedno, že jsi máma.“ „Ale…“ snažím se najít nějakou výmluvu. „Jestli máma nemůže Alexe pohlídat, vezmeme ho s sebou. Zajdeme do parku, k jezeru…  Někam na procházku.“ Šeptá mi do ucha a jeho hlas způsobuje, že se třesu jako osika. „Eleanor…“ „Pochopí to.“ „Vážně?“ obrátím se mu v náručí. „Mám pocit, že tě moc nemusela.“ „Varovala tě?“ skloní. Je hříšně blízko, začíná se mi při pohledu do jeho očí motat hlava. „Co ti ještě řekla?“ přitlačí si mě k sobě. Koutky úst se mu snaží zvednout, on se však snaží udržet si kamennou tvář. Já však vyprsknu smíchy a zabořím mu hlavu do hrudě. „Co to?“ vydechne překvapeně. „Seš hroznej!“ vyprsknu smíchy a snažím se uklidnit, nechci malého vzbudit. „Proč? To řekla?“ „Ne, to říkám já. „Tak já jsem hroznej jo? No počkej!“ než se stačím vzpamatovat, ležím v posteli, on na mně sedí a jeho ruce mi kloužu po těle. Brečím smíchy a snažím se zpod něj dostat. „Prosím! Vzbudíme Alexe!“ „My? To ty se tu svíjíš smíchy!“ zasměje se o poznání tišeji, než já. „Harry!“ konečně se mi povede mu ruce chytit, nechá se, sotva pár sekund. Jen heknu, když mi je jednou rukou drží nad hlavou a druhou mi oddělá vlasy z tváře. „Popros.“ Zazubí se vítězoslavně. „Cože?“ „Prosím, prosím.“ Začnu se znovu smát. „Prosím, pusť mi ruce.“ V očích se mu mihne překvapení. „Co je?“ „Myslel jsem… No… Že mám slézt a ne ti jen pustit ruce.“ Vzplanu jako pochodeň. „Tak slez.“ „Ne.“ Skloní se a opře se o lokty, které má kolem mé hlavy. „Až mi slíbíš, že zítřek strávíš se mnou.“ „Chtěl si jít s Louisem za El, pamatuješ?“ „Však já tam s ním půjdu, ale i s tebou. A pak někam půjdeme jen spolu.“ Vypadá tak sebejistě a přitom šíleně sexy. „Tobě to opravdu nevadí?“ „To že máš dítě?“ položí se vedle a natočí se na bok. „No.“ Zaujmu stejnou polohu. „Ne Chris, nevadí. Jediný co mi vadí je to, že ho máš s takovým debilem.“

Povídáme si, smějeme se. V jeho společnosti mi je tak dobře, jak už dlouho ne. Vypraví, co bylo na začátcích skupiny, jak se vypořádali s odchodem Zayna, o domově, o sobě… Krátce po půlnoci se Alex hlásí o svoje. Je mi trapné kojit před Harrym, ale hnát se do koupelny? Rozepnu si košili a posadím se k němu za zády. Cítím jeho pohled, ale snažím se jej nevnímat, dokud jej neucítím za sebou. „Harry?“ hlas se mi zachvěje, když cítím jeho hruď na zádech. Protáhne ruku pod mojí a otře Alexovi koutek. „Opři se, bude to pohodlnější.“  Chová se, jako bychom se znali roky, jako by byl jeho táta… Ale, to se mi svým způsobem líbí. Opřu se o něj, měl pravdu. „Přespíš tu?“ vezme Alexe a jde je opět uložit do postýlky. „Můžu?“ „Nechci aby si šel.“ Svlékne se jen do černých boxerek a vleze do postele. Ležíme každý na jedné straně a jen po sobě pokukujeme. „Můžu k tobě?“ zašeptá po pár minutách ticha. Sotva znatelně kývnu ale jeho tělo je už pod mojí peřinou. Usínám s hlavou na jeho hrudi a s rukama, omotanými kolem mého těla.

Alex se za noc vzbudil třikrát, Harry ze spánku pokaždé zamručel, když jsem od něj vstávala. Vstávala jsem v sedm, sprcha, vlasy, make-up. Něco slušného na sebe a mohla jsem na zkoušku. V kuchyni se nasnídala a nachystala Harrymu na stolek flašku se sunarem a vzkazem, zda by mohl malého nakrmit. „Odejdeš bez rozloučení?“ jeho už tak chraplavý a zastřený hlas, zněl po ránu snad ještě více svůdněji, než kdy jindy. „Nechtěla jsem tě budit.“ Namítnu a vrátím se k posteli. Posune se a zívne. „Může mamka pohlídat malýho?“ „Jasně. Dole je snídaně, jen ji odnesu malého a sunárek.“ Zachytí mě však za zápěstí. „Klidně bych ho pohlídal, ale hodím tě do školy.“ „Cože? Proč?“ „Snad si nemyslíš, že tě pustím někam samotnou.“ Vytáhne se na nohy a zamíří do koupelny. „Dej mi pět minut.“