Postapokalyptická éra, období mechanismů a páry. Co může být lepšího, než vidět masivní létající vzducholodě a balóny a slyšet skoro na každém kroku svištící páru a tikot komplikovaných mechanismů?

Vítejte v období steampunku. Mé jméno je Eren Jaeger. Jsem studentem velice známého mistra inženýra Leviho Ackermana, který už udělal několik cenných vynálezů pro naši postapokalyptickou kulturu. Měl jsem to štěstí stát se jeho studentem už jako malé dítě, kdy se mě ujal s mojí mladší sestrou Mikasou, která je teď studentkou jedné elitní školy, zabývající se ochranou města. Můj obor to nebyl. Já se vždycky chtěl věnovat sestavování složitých velkých mechanismů, prospívajících lidu. Levi Ackerman se tímto oborem nezabýval. On byl naopak velice pečlivý, čistotný a takový obor mu prý nikdy nevyhovoval. Víc se mu zamlouvalo sestavování složitých miniaturních mechanismů. Proto jsem ho kolikrát viděl celé dny a noci sedět u stolu s lupou, světýlkem nad hlavou, miniaturními detaily a různými pinzetami. V takové momenty jsem se ho neopovažoval rušit, protože by mě pak skopal svými boty se železnými podpatky a to se mi zrovna chtělo ze všeho nejméně.

Popravdě řečeno, miloval jsem svého mistra, který mě skoro od malička vychovával. Bohužel naše kultura byla velice elitní a vyžadovala si vzdělání, etiketu, morálku, disciplínu a dovolím si říct, že mistr Ackerman představoval ideál této osobnosti (shodla se na tom většina lidí, dokonce i náš král), takže si nesmím ani přát, abych byl s takovým člověkem jako on. Takovéto vztahy byly v našem městě zakázány a pokud se nějaký takový pár odhalil, stal se posměchem města a byl s hanbou z města vyhoštěn ke hranicím, kde se ještě dalo žít a které se nacházely přímo pod našim městem (město se nacházelo ve vzduchu). Nechtěl jsem tedy riskovat, že by se to stalo se mnou. Nesnesl bych vyhoštění, ale nejvíc bych nesnesl, kdyby se na mě mistr Ackerman opovrženě a zároveň zklamaně podíval. Takže ať se děje cokoli, ale svoje city nikdy neprozradím.

Byl jsem zrovna na cestě z obchůdku pana McAllistera, když jsem si uvědomil, že dneska jsou moje narozeniny. Dneska jsem si přivstal, protože jsem si potřeboval koupit několik detailů pro mechanismus, který opravuju (zatím jen opravuju; vynalézám po nocích a stále se tak učím) a mistr Ackerman ještě spal. Byl jsem rád, že včera skončil s jedním špionážním miniaturním strojkem pro ministerstvo ochrany, takže se dneska mohl vyspat.

Otevřel jsem železné dveře s několika ozubenými kolečky a vešel do temné malé chodbičky. Slyšel jsem, jak v kuchyni sviští konvice s vodou na čaj.

„Dobré ráno, mistře," řekl jsem radostně.

„Dobré ráno." Mistr vykoukl z koupelny, aby se ujistil, že jsem nekoupil nic nepotřebného. Černé havraní vlasy teď byly mokré a kapala z nich voda na dřevěnou podlahu. Jeho oči barvy bouřkových mraků nad našim městem se lehce leskly ve světle olejové lampy a díky tomu i jeho alabastrová pleť lehce zářila, což mě donutilo k tichému povzdechu.

Čekal jsem, že pronese něco jako všechno nejlepší, ale on se místo toho jen otočil zpátky k umyvadlu a můj radostný úsměv byl najednou ty tam. Nechtěl jsem věřit tomu, že by zapomněl.

Přešel jsem do kuchyně, abych nám dvěma udělal čaj a zároveň jsem se pořád sám sebe snažil ujistit, že si vzpomene.

Za pár minut přišel do kuchyně, v černých útlých kalhotách s nespočetným množstvím pásků, černých vysokých botách na železném podpatku, které měl tak rád; černé, slabě pruhované košili s knoflíky ve tvaru ozubených koleček a bílým límečkem. Přes košili měl ještě přehozený černý dlouhý plášť s hodinkami v kapse. Rukávy pláště měl vyhrnuté, ostatně jako vždy. Prý aby se mu lépe pracovalo.

Podal jsem mu hrnek s čajem a on se posadil k dlouhému dubovému stolu a začal upíjet.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Erene," řekl, když jsem se vedle něj posadil.

Nervozně jsem ve svých rukou sevřel horký hrnek. „Děkuju..." pronesl jsem lehce rozpačitě a napil se čaje.

„Zapomněl jsem ti přichystat dárek." Mistr se přel opěradlo židle a povzdechl, jako by byl sám ze sebe zklamaný.

„Nevadí, mistře."

Mistr zřejmě mojí poznámku ignoroval. Zdálo se spíš, že přemýšlí. Pak se na mě upřely jeho šedé oči.

„Už vím," pronesl zcela klidně a narovnal se. „Splním jedno jakékoliv přání."

Najednou to do mě vlilo jakousi naději a já na něj se stejnou nadějí v očích pohlédl. „Jakékoliv?" zeptal jsem se ho na ujištěnou a nervozně jsem polkl.

On jen přikývl, jako by to od začátku bylo jasné a já teď nevěděl, jestli si mám vyžádat, to, co jsem tak dlouhou dobu chtěl.

„A může být... " Teď nebo nikdy, Erene. „Může být proti pravidlům?" Zbytek otázky jsem dokončil téměř šeptem.

Mistr Ackerman na mě zase upřel své stříbrné oči. Bez problémů jsem v obvykle nečitelné tváři postřehl náznak nechápavosti. Pootevřel rty, aby něco řekl, náhle se ovšem zarazil. Nakonec přeci jen řekl: „Záleží na kolik bude proti pravidlům."

Na sucho jsem polkl a upřel jsem svůj pohled do hrnku s nedopitým čajem. „Slíbíte mi, že mě za to neodsoudíte?" zeptal jsem se ho proto, abych ještě v případě nutnosti mohl vycouvat.

„To už je přání, takže pokud to není to, co chceš, neslíbím to." Mistr Ackerman byl někdy v tomhle ohledu krutý, ale... musel jsem risknout.

„M-můžu vás políbit?"

Mistr mě evidentně špatně pochopil, protože mi nastavil svoji tvář, ale já zavrtěl hlavou.

„Myslím... myslím dospěle políbit...," vysvětlil jsem skoro šeptem. Nemohl jsem se na něj podívat, protože jsem se obával jeho reakce. Riskoval jsem kvůli svému přání absolutně vším.

„Můžeš," rozeznělo se kuchyní.

Chvíli jsem si dokonce pokládal otázku, zdali jsem ho to opravdu slyšel vyřknout. Podíval jsem se na něj a zřejmě mě sluch nešálil. Jeho reakce potvrzovala, že něco takového řekl.

Díval se někam stranou a červeň pohrávala na jeho alabastrových tvářích. Nemohl jsem ale otálet, aby si to náhodou nerozmyslel a neodsoudil mě. Vstal jsem tedy ze svého místa a došel k němu. Nervózně jsem čekal až se ke mně natočí. Když to udělal, podíval se na moje rty a pak do mých očí.

Pomalu, tak, abych ho nevyděsil, jako divou bájnou laň, jsem se k němu začal přibližovat a v další chvíli jsem zavřel oči a přitiskl své rty na jeho. Pocítil jsem jak je opatrně pootevřel, jenže... já nevěděl co mám dělat!

Odtáhl jsem se od něj s pocitem zahanbení, který svíral můj žaludek.

„Promiňte, neřešte to... Lepší nejspíš bude, když se jen spolu projdeme do města," řekl jsem a odvrátil jsem od něj pohled, aby neviděl, jak poníženě se sám kvůli sobě cítím.

Jeho pohled stále spočíval na mně, ale jeho tváře už nejspíš nebyly rudé. „Neumíš se líbat?"

Napjal jsem se, ale řekl pravdu.

„A to byl důvod, proč sis to přál?"

Díval jsem se na zem, jako kdyby to byla ta nejzajímavější činnost, kterou jsem mohl na své narozeniny dělat. Nemohl jsem se odhodlat se na mistra Ackermana podívat. Když jsem se nad tím ale zamyslel, nebude to tak lepší? Když si bude myslet, že jen neumím líbat? V každém případě tak aspoň nehrozilo, že skončím na hranici.

„A-ano..." souhlasil jsem se lží, ale stále jsem se mu neodhodlal podívat do očí.

Zase chvilku mlčel, jakoby rozmýšlel, co má dělat, než zase narušil ticho. „V tom případě tě to naučím. Každý večer budeme trénovat."

Překvapeně jsem na něj vytřeštil oči. Evidentně upřímnost přinášela své plody.

„Nikdo se o tom ale nesmí dozvědět, je ti to jasné?"

Bez prodlení jsem přikývl a snažil se potlačit radostný úsměv. Slíbil jsem si, že to nepovím ani svému nejlepšímu příteli Arminovi, který zrovna pracoval v obchůdku pana McAllistera. Mikase už vůbec ne, jinak zešílí a budu se moct rozloučit s městem a vírou mistra Ackermana.

Po snídani jsme s mistrem Ackermanem zamířili do města, protože si potřeboval koupit nové pinzety. Ty staré se mu už odřely a nemohly pevně držet malé detaily. Celou dobu jsem se snažil působit klidně, jako bych nebyl ten nejšťastnější člověk pod zataženým sluncem.

Po dlouhé době jsme se zase proletěli horkovzdušným balónem a prohlédli si pomalu rozšiřující se město páry. Myšlenka na to, že ještě nedávno to bylo malé městečko, mě donutila se usmát. Tenkrát jsem byl ještě malý, teď se hodně věcí změnilo.

K večeru jsme se konečně vrátili do našeho skromného domku a já zamířil do svého pokoje. Nechtěl jsem na mistra Ackermana naléhat, co se týče... ehm, tréninku, protože jsem věděl, že to dělá čistě kvůli mě, takže jsem se o tom ani nezmínil. Místo toho jsem se pustil do opravování mechanismu, který jsem měl v místnosti vedle. Byla o něco větší než můj pokoj, aby se tam ty složité obrovské mechanismy vešly. Natolik jsem se ponořil do práce, že jsem na všechno zapomněl. Bavilo mě opravovat nové modely laserových pušek, které sloužily ke zneškodnění poválečných bomb, které byly stále aktivní. Se zájmem jsem je pak mohl opatrně rozebírat a vyrábět z nich použitelné mechanické věcičky.

Z práce mě vyrušilo zaklepání na dveře a když jsem se otočil, spatřil jsem mistra Ackermana. Srdce mi ihned poskočilo, jelikož jsem si vzpomněl, proč sem vlastně přišel.

„Erene, kolikrát ti mám říkat, aby jsi nosil košili při práci?" nepotěšeně si překřížil ruce na hrudi, jak si mě prohlížel.

Pracoval jsem totiž výhradně polonahý. Oprava velkých mechanismů byla totiž složitou prací a nejen, že jsem se u toho často špinil, ale taky jsem se potil. Horká pára, která byla občas zapotřebí oblečení taky zrovna dvakrát nešetřila.

„Nechci ji zašpinit a k tomu, stejně mě nikdo kromě vás nevidí." Slezl jsem dolů po několika ozubených kolech a otřel jsem si ruce do šedého kusu látky, který byl špinavý od sazí a mechanického oleje.

„Běž se umýt, počkám na tebe u sebe v pokoji," řekl jen a opustil místnost.

Stál jsem tam naprosto ohromen a neschopen slova. Pamatoval si.

Snažil jsem se co nejrychleji umýt, abych konečně mohl být v jeho pokoji, ale nejvíc jsem se samozřejmě těšil na polibek. Srdce mi hned začalo rychle tlouct a nervozita se mi usadila v hrdle, ale snažil jsem se vypadat klidně. Nesměl přece postřehnout, že jsem do něj zamilovaný.

Vešel jsem do pokoje mistra Ackermana a na chvíli jsem se zarazil. Seděl u svého pracovního stolu. Nikdy jsem si nemohl dovolit ho rušit při práci. Pomyslel jsem si, že se mě nejspíš nedočkal. Chtěl jsem se tedy otočit a odejít, ale mistr Ackerman mě zastavil. „Sedni si na postel," rozkázal, aniž by se přestal věnovat své práci.

Nezvládl jsem potlačit úsměv a sedl si tedy na jeho postel. Knedlík v krku ovšem nemizel. Brzy jsem měl pocit, že ani nemůžu polknout. Cítil jsem, jak se mi potí ruce, tak jsem si je rychle otřel o kalhoty. Mistr Ackerman měl velice negativní postoj vůči špíně a bakteriím a logicky jsem soudil, že by se mu nelíbilo, kdybych se ho měl náhodou dotknout zpocenou rukou.

V dalším okamžiku se postel vedle mě prohnula a já se podíval svému mistrovi do očí.

„Při polibku zavírej oči. Líbat se s otevřenýma očima je náznakem, že tvoje city nejsou hluboké a že tě vedou jen hříšné pocity."

Hříšné. To slovo jsem nesnášel. Vsadil jsem se, že i on někdy těmto pocitům podléhal, ale jen jsem přikývl.

„Nejdřív si natrénujeme obyčejný polibek. Prostě mě polib na rty."

Chvilku jsem uvažoval jak, jako kdybych to nedělal zrovna dneska ráno, a pak jsem mírně hlavu naklonil na stranu, abych se k němu mohl přiblížit. Znovu jsem pocítil jemnost jeho měkkých rtů, ale nesměl jsem se nechat unést a tak jsem se trošku odtáhl.

„Takhle?" zeptal jsem se ho na ujištěnou a tentokrát přikývl on.

„Teď sevřeš mezi svými rty můj dolní ret a budeš ho opatrně pocucávat, jasné?"

Znovu jsem přikývl a posunul se trošku blíž k němu. Sálalo z něj teplo a teprve v ten moment jsem si uvědomil, že je trošku červený.

Zase jsem se k němu naklonil a opatrně sevřel jeho ret mezi svými rty – tak, jak mě instruoval. Ovšem, nechal jsem se unést a pak se ode mě odtáhl.

„Řekl jsem opatrně a jemně," řekl chladně.

Čekal jsem, že mě praští do kolene, ale neudělal to. Místo toho se ke mně přiblížil a nepatrný kousek od mých rtů zašeptal: „Takhle..."

Naše rty se znovu spojily. Vychutnával jsem si, jak si něžně pohrává s mým dolním rtem a nakonec jsem se do této hry zapojil i já.

Ani jeden z nás se neodtahoval. Oba jsme se soustředili na proces a nikomu z nás to očividně nevadilo.

Když už jsem si myslel, že bychom tak snad mohli strávit věčnost, mistr Ackerman se ode mě odtáhl s pohledem upřeným někam na zem.

„Pro dnešek to stačí. Běž spát." Pak vstal a posadil se zpátky ke svému pracovnímu stolu, aby mohl pokračovat v práci nad mechanickou myší k přenášení důležitých dopisů.

Když jsem vstal, došlo mi, že i jiná část mého těla stojí. Doufal jsem, že si mistr Ackerman ničeho nevšiml, jinak bych měl průšvih, ale v klidu pracoval u stolu. Popřál jsem mu tedy dobrou noc a hned si to namířil do koupelny.

Po uvolnění své naběhlé erekce jsem konečně ulehl do postele šťastný ze svých doposud nejlepších narozenin.

Ráno jsem za zvuky tikajících hodinek a jiných mechanismů vstal a šel se umýt a obléknout, protože jsem zase musel do centra na královský úřad pro potvrzení plnoletosti. Konečně mi bylo osmnáct, takže jsem si konečně mohl legálně vydělávat. Doposud jsem si totiž vydělával pod jménem mistra Ackermana, který mi dovolil jeho jméno někdy využít. Nejdřív byl tedy proti, protože si myslel, že ještě nejsem dostatečně zkušený, abych mohl parní mechanismy opravovat nebo sestavovat, ale po té, co uviděl můj talent, usoudil, že můžu „podnikat" a používat u toho jeho jméno. Všechny mé vydělané peníze si ukládal a po té, co mu ukážu, že mám potvrzení plnoletosti, dá mi je.

Armin se rozhodl se se mnou projít, aby se v budoucnu věděl, co má dělat až bude na královském úřadě. Já se pro změnu díky němu cítil klidnější.

Královský úřad se vznášel kousek od paláce, takže jsme se tam mohli dostat jedině vzducholodí. Armin se jim vyhýbal, ale vždycky se zaujetím sledoval, jak taková vzducholoď pracuje. I on sám hodně krát zkoušel vytvořit svoje menší modely vzducholodí, ale bohužel na sestavování neměl takové nadání. Spíš měl víc nadání pro vytváření jednotlivých součástek, i těch nejmenších. Jeho dědeček ho za to velice chválil a říkal, že Armin zdědí jeho obchůdek, čemuž bych se nedivil. Obchůdek pana McAllistera je jeden z nejlepších v celém městě a většina vynálezců a mistrů si zde na zakázku nechává dělat detaily do jejich mechanismů.

„Uh, doufám, že doletíme co nejrychleji," řekl Armin, dívaje se na vzdalující se město pod námi. „A vůbec, proč zrovna královský úřad, soud, parlament a další úřady musí lítat ve vzduchu?" koukl na mě, jakoby to nevěděl.

„Jsou to důležité vládní orgány stejně jako palác. Je v tom svérázná symbolika," pokrčil jsem rameny a pozoroval létající budovy.

Brzy jsme dorazili ke královskému úřadu a celé město nám leželo skoro jako na dlani. Dokonce jsem mezi všemi těmi domy spatřil ten, kde jsem žil s mistrem Ackermanem. Podařilo se mi taky najít obchod pana McAllistera.

„Hej, Armine, tamhle vidím tvůj obchůdek," ukázal jsem na domek, rozprostírající se okolo vzdušné řeky, ze které se dá vidět země, neboli prostředí, kde se ještě dá žít. Místo, kam zamířím, pokud moje orientace bude odhalena, ale v tu chvíli jsem na to raději nemyslel. Nikdo přece nic neví a mistr Ackerman si o mně jen myslí, že zkrátka neumím líbat, takže jsem na tom ještě byl v podstatě v pořádku.

Za malou chvíli jsme už s Arminem byli v ohromné kruhové místnosti s velkým množstvím stolků, u kterých seděli úředníci a ke kterým vedlo několik schůdků. Přímo za zády sedících úředníků se nacházel můstek ke dveřím, kde, jak jsem mohl odhadovat, byly nějaké důležité spisy.

Když jsem je tak viděl, byl jsem rád, že mě mistr Ackerman nenutí pracovat tady a že se můžu celými dny zabývat mechanismy různých strojů.

Chvilku jsem si musel vystát frontu, abych pak vyšel po schodech nahoru k jednomu ze stolků, u kterého seděl mladík, možná o trošku starší jak já. Jeho obličej mi popravdě připomínal koňský, takže jsem stěží polkl, abych se nezačal smát.

„Jméno?"

„Eren Jaeger," odpověděl jsem a čekal jsem až mi předá potvrzení. Vyhrabal mezi dalšími urovnanými složkami papír, na kterém stálo moje jméno a dal na něj černé razítko, že jsem si toto potvrzení převzal. Pak už se stačilo jen podepsat a konečně jsem mohl jít.

„Vidíš Armine? Není v tom nic složitého," ukázal jsem mu své potvrzení a on si ho se zájmem prohlédl.

„Už se těším až si budu konečně normálně vydělávat."

Byl jsem rád, že nezletilí mohli pomáhat svým pěstounům, příbuzným nebo rodičům s vyděláváním, i když vydělané peníze se automaticky připisovali na účet rodiny, ale ta často po dosažení plnoletosti dětí jim peníze vracela. Mistr Ackerman to takhle dělal a já mu za to byl vděčný. Byl jsem mu ostatně vděčný za úplně všechno, co pro mě dělal. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že mě a Mikasu našel on a ne někdo jiný.

Stejně tak, jako na cestě do královského úřadu, i teď jsme letěli zpátky vzducholodí na zem. Zase jsme s Arminem stáli u okna a sledovali naše létající město. Nečekaně se ovšem rozezněl poplach.

„Prosíme všechny pasažéry, aby nepropadali panice a vyčkali na záchrannou vzducholoď. Opakuji..." Nikdo už ovšem varování neposlouchal. Většina lidí zděšeně začala křičet a, jak se zdálo, běhat po vzducholodi sem a tam. Armin se mě chytil oběma rukama a zděšeně na mě pohlédl.

„Klid, Armine. Nejspíš jim jen došlo palivo a oni z toho dělají tragédii." Měl jsem ale nepříjemný pocit a věděl jsem, že je to něco vážnějšího.

„Pojď za mnou, zkusíme zjistit, co se stalo." Armin vystrašeně přikývl a i já jsem byl celkem vyděšený. Doufal jsem a snažil se věřit tomu, že je všechno v pořádku.

„Dobré dopoledne přeji, jsem Eren Jaeger a toto je můj přítel Armin Arlert. Jsme tu, abychom vám pomohli." U některých strojvedoucích a členů posádky se hned rozrostl úlevný úsměv na tváři.

„Díky Bohu, že tu máme učně mistra inženýra a vnuka pana McAllistera." Zpocený a zašpiněný od sazí strojvedoucí nás začal strkat směrem k hlavnímu strojnímu oddělení, kde byl nejspíš problém. To bylo špatné. Pokud se problém vyskytl v hlavním oddělení, bylo málo pravděpodobné, že by se ještě něco dalo udělat. Nehodlal jsem to ovšem vzdát hned na začátku. Byl jsem odhodlaný aspoň zjistit, v čem je konkrétně problém.

„Jedna z menších součástek vypadla ze svého místa a zasekla se mezi většími. Problém je, že jí nemůžeme vytáhnout, protože se nachází příliš hluboko v mechanismu a je možné, že kvůli vysoké teplotě okolních kol se brzy začne tavit," vysvětlil nám strojvedoucí.

Podíval jsem se na Armina, který se teď snažil vypadat klidněji.

„Zkoumal jsem součásti vzducholodě a součástka, která by se tavila mezi větším horkým mechanismem odpovídá té, kterou jsem nedávno dělal, takže bych se mohl pokusit udělat její kopii," přemýšlel blonďák a pak se na mě podíval.

S úlevou jsem vydechl a poplácal ho po rameni. „Tak ty dělej novou součástku a já se pokusím vytáhnout to zaseklé kolečko."

Armin přikývl a hned se pustil do práce. Několik mužů mu začalo pomáhat, aby práce byla hotova co nejdřív.

Já se zas obrátil na hlavního strojvedoucího. „Doufám, že tu máte rukavice potřené wolframem."

Strojvedoucí na mě překvapeně vytřeštil oči.

„Dobře, myslím horké rukavice." Zapomněl jsem, že mezi řidiči vzducholodí se nazývají jinak.

„Zrovna včera se nám jedny zničili a my nestihli požádat o nové."

A sakra, to bylo velice špatné.

„No... dobře." Podíval jsem se do mezery zastaveného mechanismu a snažil se v ní najít pomalu se tavící kolečko.

„Armine?" křikl jsem na svého kamaráda, který zrovna vytahoval z rozehřáté pece kus kovu.

„Ano?" řekl neodváděje zrak od práce.

„Při kolika stupních se to kolečko taví?" zeptal jsem se ho a doufal jsem, že to nebude víc než tisíc.

„Takových 300 °C," odpověděl a vzal si od strojvedoucího něco co zdánlivě připomíná nožík.

„A mezi těmi mechanismy je kolik?" zeptal jsem se ho a znovu jsem se modlil, aby teplota nebyla moc vysoká.

„Ta je právě okolo těch 300 °C."

Pro sebe jsem přikývl a obrátil se na strojvedoucího. „Dobře, potřebuju tlustou látkovou rukavici, nějakou deku, wolfamovou tlustou delší tyč a kyblík studené vody." Bylo to banální a mohl jsem se u toho usmažit, ale život pasažérů byl důležitější než můj. Stejně mi hrozila hranice, tak co.

Za malou chvíli jsem už všechno potřebné měl u sebe. Pustil jsem se do práce.

Viděl jsem, že je kolečko zaseklé mezi třemi ozubenými koly a věděl jsem, že pokud ho vytáhnu a moje ruka bude stále tam, rozdrtí mi ozubená kola ruku, takže jsem mezi ně hodlal strčit wolframovou tyč, kterou po vytažení kolečka také vytáhnu.

Namočil jsem tlustou rukavici do studené vody a to pořádně, aby rukavice v mechanismu společně s mojí rukou nechytla. To samé jsem udělal s dekou, kterou jsem si pak obmotal ruku až po rameno. Zalezl jsem do mezery mezi koly, abych se jich nedotkl. I ta kola už byla dost horká. Omotanou ruku jsem natáhl mezi ozubená kola, kde mi začalo být neuvěřitelné horko.

„Sakra, ještě trošku..." zaklel jsem a snažil se strčit tyč mezi kola. Povedlo se. Chvilku jsem si oddychl a volnou rukou jsem si v kyblíku nabral vodu, abych na namočil krk, obličej a vlasy, které v příští chvíli už zase byly skoro suché.

Začal jsem se natahovat po malém kolečku, které se pomalu začínalo tavit, ale v další chvíli jsem pochopil, že pokud ho budu muset vytáhnout, budu se muset ramenem opřít o horký mechanismus.

„Do všech hodin!" zaklel jsem. Na tři ve své hlavě jsem se opřel se o ten hořící mechanismus a zakřičel jsem. Díky tomu jsem zvládl rychle popadnout kolečko. Rychle jsem z mechanismu vylezl a kolo hodil do vody, která hned začala syčet a pouštět páru.

„Teď ještě vytáhnout tu tyč..." řekl jsem tiše a snažil se ignorovat spalující bolest v mém rameni. Zase jsem zalezl mezi mezeru ozubených kol a natáhl se po tyči. Zapomněl jsem ovšem na velmi podstatný detail – rukavice spolu s dekou už nebyly tak mokré, takže po tom, co jsem se dotkl horké wolframové tyče, mi rukavice spolu s dekou začaly pomalu hořet. V rychlosti jsem vytáhl tyč, hodil jí do vody stejně jako součástku před tím a pak jsem do vody ponořil hořící rukavici. Deku, na které se oheň pomalu rozrůstal, jsem ze své paže taktéž shodil do kýblu. Velký mechanismus se rozjel. Armin rychle vložil vyrobené kolečko do menšího mechanismu a i ten se rozjel. Vzducholoď se hned s třeskotem narovnala a já zavrávoral kvůli bolesti. Moje i tak už dost zraněná ruka se znovu přitiskla k horoucímu kolu, které se ještě ke všemu točilo, takže mi strhlo kus kůže. Hlasitě jsem zařval bolestí a strojvedoucí s Arminem mě rychle odtáhli stranou.

„U všech králů, Erene! Potřebuješ do nemocnice!" křičel Armin, když si prohlížel moji skoro ke kosti znetvořenou ruku. Já ale už v ten moment upadl do bezvědomí.

Když jsem otevřel oči, ležel jsem ve velkém pokoji a věděl jsem, že tohle není můj pokoj. Byl moc bílý a postel byla tvrdá.

„Erene..." zašeptal známý hlas.

Otočil jsem hlavu na bok. Vedle mě seděl mistr Ackerman. Tvářil se vyděšeně, ale jakmile se ujistil, že se na něj dívám, zdálo se, že se uklidnil.

„Dobrý večer, mistře..." zašeptal jsem s úsměvem a mistr Ackerman povzdechl.

„No teda. Dostaneš potvrzení plnoletosti a hned zachráníš celou vzducholoď."

„Jsou všichni živí?" zeptal jsem se ho nejistě. Přikývl. Sláva Bohům!

„O čem jsi přemýšlel? Nemohl si to nechat na někom jiném?!"

Překvapeně jsem na mistra Ackermana vytřeštil oči.

„Udělal by jste na mém místě přece to samé! A k tomu..." Sakra. Chtěl jsem zrovna říct, že mě stejně vyhostí z města. Tak jsem aspoň doufal, že se mě nebude na nic vyptávat.

„Co a k tomu?" Tak to neprošlo.

„Neřešme to," zavrtěl jsem hlavou. „Kdy mě vypíšou?" podíval jsem se na něj, ale vypadal velice nespokojeně.

Přisedl si blíž ke mně s pohledem stále upřeným do mých očí.

„Dneska tě vezmu domů a ty mi to povíš, jasné?" řekl rozhořčeně.

Polkl jsem. Věděl jsem, že jsem v nemocnici a já nemocnice nesnášel. Všechny nemocnice vypadaly jako asylum. Vždycky jsem byl ve střehu a nemohl jsem si dovolit se ani trochu uvolit. V nemocnici bych se nevyspal a na hranici... no, nevím co z toho je lepší.

Mist Ackerman vstal a odešel z pokoje, nejspíš, aby se domluvil s doktorem, který pak přišel společně s ním. Pomohl mi vstát z postele a převléknout se za zástěnou. Byl jsem rád, že tu byla. Nemohl se převlékat před očima mistra Ackermana. Jeho pohled, který by klouzal po mém těle by mě jen vzrušil.

V tichosti jsme se vzdušně doplavili domů, kde jsme hned oba přešli do kuchyně. Mistr Ackerman mi udělal čaj na bolest. Ta mě ovšem ani tak netrápila. Spíš mě trápilo to silné bití srdce. Už jsem si začal říkat, jestli ho náhodou neslyší i mistr Ackerman, ale byl jsem rád, že nakonec tiché tikání všemožných mechanismů bylo hlasitější.

Mistr Ackerman se posadil vedle mě a podal mi můj hrnek. Sám si udělal kávu, kterou si vždycky dělal na noc, aby mohl déle pracovat.

„Tvé peníze ti dám zítra a ještě než přejdeme k tomu, o čem jsme se bavili v nemocnici, potřebuju se tě zeptat na jednu důležitou věc."

Napjatě jsem jednou rukou sevřel hrnek.

„Chceš bydlet sám?" jeho pohled spočinul na mně.

Vytřeštil jsem na něj v překvapení oči. „Ne! Omlouvám se za tak ráznou odpověď, ale už jsme se o tom hodně bavili, mistře! Chci pracovat s vámi!"

Mistr Ackerman se s pohledem stále upřeným na mě opřel o opěradlo židle a upil kávy z hrnku.

„Dobře tedy." Dopil kávu a vstal. Zapomněl snad na náš rozhovor v nemocnici? Jen tak z ničeho nic?

„Jdeme do koupelny, pomůžu ti se osprchovat," řekl nečekaně a zmizel ve svém pokoji.

„C-co?!" skoro vyhrkl jsem šeptem. Dělá si snad ze mě vážně srandu?! No, nemám šanci se nevzrušit, takže se rovnou můžu rozloučit se svými penězi, které mi stejně na hranici seberou. Odevzdaně jsem se tedy dobelhal do koupelny, kde už byl i mistr.

„Vážně, zvládnu to sám, mistře," zkusil jsem odporovat u dveří, když jsem viděl, jak si mistr Ackerman sundavá svůj černý kabát.

„Nemusíš se mě stydět. Koupal jsem tě ještě jako malé děcko, takže vím, jak vypadá tvoje náčiní." Ukazovákem z dálky zakroužil nad místem, kde se skrýval můj penis. Čelem jsem se lehce praštil o rám dveří. Tohle je fakt situace za všechny zlaté mince.

Rezignovaně jsem povzdechl a začal se nějak svlékat. Mist Ackerman mi nakonec začal pomáhat, hlavně s hnědou vestou se zlatými záhyby. Po pár minutách jsem už před nim stál úplně nahý. Ocenil jsem, že neklouzal pohledem po mém těle. Pomáhalo mi to zůstat v klidu. On sám si sundal svoji bílou košili, kterou měl tak rád a já se pro změnu snažil nezírat na něj. Jeho břicho bylo vypracované bez jediné jizvy. Když jsem byl malý, vypravoval mi, že musel za mlada do války, díky které teď měl tak krásné pevné tělo. Měl ovšem jedinou jizvu, která se mu táhla po zádech. Někdy jsem si představoval jak jí pomalu směrem dolů líbám a vychutnávám si tu alabastrovou pleť... Sakra, musím se vzchopit a nesmím se vzrušit!

Posadil jsem se do vany tak, aby moje pravá obvázaná ruka nebyla ve vodě a snažil se aspoň trošku umýt tou levou, ale na nějaká místa jsem nemohl dosáhnout. Mistr mi byl nucen v takových případech pomoct. Jakmile se ale jeho prsty začaly dotýkat mé kůže, cítil jsem, jak mi po zádech projel mráz a já se začal nechtěně vzrušovat. Přes průhlednou vodu to bylo samozřejmě vidět a já se modlil všem králům, aby si toho mistr Ackerman nevšiml, což samozřejmě bylo nemožné.

„Mladé tělo se tak rychle dokáže vzrušit." V další chvíli jeho ruka zajela ke mně do rozkroku, ale já ho zdravou rukou zastavit.

„M-mistře, nic nemusíte dělat, to přejde, jako vždycky," zabrblal jsem, i když se mi zamlouvala myšlenka, že by mi ho vyhonil.

„Potlačovat to je nezdravé. Rychle se s tím vypořádáme." A jeho ruka se do toho pustila.

Tiše jsme zavzdychal a zaklonil hlavu dozadu. Tohle je opravdu o hodně lepší, než kdybych to dělal sám. Když to dělá někdo jiný, má z toho člověk hned jiné pocity.

„L...Levi..." zašeptal jsem a zavřel si pusu v naději, že mě neslyšel. V ten moment jsem se udělal do teplé vody a těžce jsem povzdechl. On pak pokračoval v mém umývání a já nehodlal říct ani slovo.

Z vany mi nakonec pomohl ven. Vytřel mě, oblékl a pak se mnou zamířil do mého pokoje. Posadil se na moji postel a nohu si dal přes druhou. Jeho železné podpatky se ve světle svíček krásně leskly.

Tiše jsem se posadil vedle něj a s pohledem upřeným na zem jsem čekal, co mi řekne nebo co udělá.

„Takže, teď mi dopověz to, co jsi mi chtěl říct v nemocnici a nedělej, že jsi už zapomněl o čem jsme mluvili." Zase jsem na sobě cítil jeho pohled, který mě propaloval skrz na skrz.

„Ehm, chtěl jsem říct, že..." Snažil jsem se rychle něco vymyslet a pak mě to napadlo. „Chtěl jsem říct, že životy pasažérů jsou stejně dražší než jeden můj." Nervozně jsem se pousmál a on mi vlepil facku. Pulsující bolest o sobě hned dala vědět.

„Nemel blbosti! Ti lidi nestojí ani půlku! Ty jsi cennější než oni!"

Překvapeně jsem na něj třeštil oči a zdravou rukou si třel tvář. Chvilku jsem měl pocit, že tam slyším něco víc než se zdá, ale pak mi došlo, že tenhle člověk mě bere skoro jako syna, tak je to přece normální. Počkat, ale otec by se se synem tajně nelíbal! Sakra, měl jsem v tom najednou zmatek.

„Příště na to ani nemysli," dodal skoro šeptem a opatrně mě objal, aby se nedotkl mé poraněné ruky. Takovéto momenty jsem měl nejradši – tikot mechanismů, občasné svištění páry, vůně mistra Ackermana a jeho teplo. Šťastný úsměv se mi rozlil po tváři.

„Myslím, že dneska bychom se mohli obejít bez tréninku, co myslíš?" podíval se na mě s rukou stále položenou na mém zdravém rameni.

„ J-jak chcete vy, mi– "

„Chci slyšet tvojí odpověď," přerušil mě hned a stále na mě upíral své oči barvy taveného galia.

Nejistě jsem polkl a pronesl: „Chci dneska trénovat."

„Fajn," přikývl a posadail se tak, aby seděl naproti mně.

„Dneska zkusíme jiný polibek," navrhl. „Říká se mu francouzský."

Zachvěl jsem se, protože jsem věděl o čem mluví, ale předstíral jsem, že nemám absolutní ponětí, co to je.

„Jde o to, že pootevřeš rty a pronikneš svým jazykem do pusy toho druhého a defakto si s jazykem toho druhého hraješ. Předvedu ti to."

Než jsem si stihl uvědomit, co řekl, už ke mně mistr tiskl své rty a jazykem si razil cestu do mé pusy. Pootevřel jsem ji a on do ní jazykem pronikl. Lehce si s mým jazykem opravdu hrál, kroužil okolo něj, hladil ho a pak se odtáhl, otíraje si rty hřbetem ruky.

„Teď to zkus ty. Pokud se nic nepodaří, nevadí, budu tě vést."

Prakticky hned jsem se přisál k jeho rtům a snažil se jeho pohyby zopakovat, ovšem nešlo mi to tak dobře jako jemu a tak to nakonec dopadalo tak, že mě vedl.

„Dobře, pro dnešek to stačí."

Mistr Ackerman mi popřál dobrou noc a odešel z mého pokoje. Stále v lehké extázi jsem se díval na dveře a nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. Lehl jsem si do postele, pokusil se zdravou rukou si vyhonit, i když to šlo blbě, ale nakonec se mi to podařilo a usnul jsem sladkým spánkem.

Uběhl den, další, týden, měsíc a moje ruka se konečně zahojila. Sice byla celá zjizvená a nevypadala vůbec dobře, ale byl jsem rád, že mě aspoň nebolí a že v ní mám stále cit.

I s bolavou rukou jsem stále dokázal pracovat, i když se na mě kvůli tomu často mistr Ackerman zlobil, ale chtěl jsem pro něj co nejrychleji připravit dárek, který... no, doufal jsem, že z něho bude mít radost. Když tak si ho vyloží jinak. Jako „rodič".

Stále jsme spolu každý večer praktikovali líbání a občas se stalo, že jsem „nechtěně" zašel dál a povalil ho na postel. On mě ale většinou odstrčil a odcházel do své pracovny, i když si to pár krát nechal líbit.

Před dvěma dny ale musel odjet na sraz Spolku Mistrů Vynálezců a Inženýrů, zkráceně SMVI. Já sice byl inženýr, ale nebyl jsem ještě právoplatný vynálezce a už vůbec ne mistr. Titul mistra dával sám král za velké přínosy pro město, hlavně v oblasti mechaniky. Mistr Ackerman ale říkal, že ještě pár let praxe a budu se o tento titul moct ucházet.

Dneska se právě měl mistr Ackerman vrátit a já se rozhodl vyjít do města, abych nakoupil nějaké potraviny a zároveň odnesl opravit telegraf, který nám už asi týden pořádně nefungoval. Štěstí, že SMVI poslali dopis přes mechanickou myš, jinak by se na sraz mistr nedostavil a to by pro něj byla hanba, když se počítá za nejvychovanějšího člověka v našem městě.

Nejlepší ale na tom všem bylo, že jsem konečně dokončil svůj dárek pro mistra Ackermana a doma jsem mu nechal vzkaz, hned u dveří, aby hned šel do mé pracovny, jakmile přijde. Už jsem se těšil až tam přijdu a uvidím ho alespoň potěšeného (o úsměvu jsem si mohl nechat jen zdát, ale kdo ví).

Všechno ovšem nakonec dopadlo úplně jinak.

Otevřel jsem dveře našeho domku a ucítil jsem z kuchyně vůni čaje, který mistr obvykle dělal. Úsměv se mi rozrostl po tváři, dokud se z kuchyně nevynořila má sestra Mikasa.

„Erene! Můj drahý!" běžela ke mně štěstím bez sebe a v modrých očích se jí leskly slzy štěstí. Hned mě objala a já jí objetí opětoval, i když s menší radostí.

„Jsem... ach, jsem tak šťastná! M-myslela jsem si, že moje city jsou... že jsou neopětované!"

Zmateně jsem zamrkal, protože mi nedocházelo o čem, u všech hodin, mluví. Kolečka mi ovšem v hlavě začala rychle šrotovat. U všech svatých králů, ona si myslela, že dárek je pro ni!

Totiž, Mikasa je moje nevlastní sestrou, takže jsem se nedivil, že si to vyložila tak, že k ní chovám víc než nevinnou sourozeneckou lásku.

Chtěl jsem začít s vysvětlováním, když se ve dveřích náhle objevil mistr Ackerman, který na nás doslova překvapeně zíral. Samozřejmě, že neočekával, že spatří Mikasu. Vždyť i pro mě to bylo ohromné a možná trošku nepříjemné překvapení. Kdyby se objevila v jiný den, byl bych rád.

„Vítej doma, Mikaso. Ahoj, Erene," pozdravil nás a šťastná Mikasa k němu hned přiběhla.

„Papá, tohle musíte vidět!"

Nesnášel jsem, když ho tak nazývala, protože jsem věděl, že to říká, jen kvůli tomu, že nás vychoval, ale mistru Ackermanovi to zřejmě moc nevadilo.

Odvedla ho do mé pracovny a já s povzdechem zamířil za nimi.

Mikasa otevřela dveře a mnou nastavený mechanismus začal pohybovat ozubenými kolečky ve středně velké vzducholodi. Postupně k sobě byla blíž a blíž, než vytvořila dvě slova: Miluji Tě. Kolečka se při tom pořád točila kolem své osy, takže to působilo celkem úchvatně.

Mistr Ackerman se hned napjal. Po chvíli se na nás s Mikasou podíval. Sklopil jsem pohled. Nevěděl jsem, co spatřím v jeho tváři a poslední věc, kterou jsem tam chtěl vidět, byla zrovna radost.

„No, každopádně, jsem za vás velice rád."

On to pochopil špatně. Oba to pochopili špatně. Jak jinak. Děsila mě představa, že jim to teď budu muset všechno vysvětlit, ale teď na vysvětlování ani moc nezáleželo. Bylo mi už bylo jedno, jak to oba pochopí, ale musel jsem to říct: „Ale já miluju vás, mistře!"

V pracovně nastalo hrobové ticho. Neslyšel jsem najednou ani svištění páry, ani tikot mechanismů. Jen své rychle bijící srdce.

„Promluvíme si o tom potom," odsekl mistr Ackerman a já byl rád, že mě hned nevyhodil. No, aspoň se ještě s nimi rozloučím.

Všichni tři jsme v tichosti zamířili do kuchyně, kde jsme ve stejné tichosti usedli k dlouhému stolu, abychom vypili čaj, který nám Mikasa přichystala.

„Proč tak nečekaně, Mikaso?" prolomil ticho mistr a já tiše s úlevou povzdechl. Už jsem se bál, že to ticho bude trvat snad věčně.

„Posílala jsem vám telegrafem zprávu," řekla chladně, jako kdyby byla z ledu a natáhla si výš svojí červenou krajkovanou šálu, kterou jsem jí kdysi dal k narozeninám.

„Aha, náš telegraf totiž nefungoval a já sám jsem se dneska vrátil z SMVI."

Hned jsem se rozhodl navázat na tohle téma a trošku se víc rozpovídat. Nakonec se mi to podařilo a atmosféra byla hned lehčí, ovšem Mikasa vypadala pořád zraněně a já se jí ani nedivil. Nejradši bych ji objal a hned jí vyčaroval druhého mě, který by ji miloval jako ženu, ale náš svět byl příliš reálný na kouzla.

„Musím už jít," řekla v jeden z momentů trapného ticha, které se po chvíli mluvení zase vkradlo mezi nás. Mikasa uklidila svůj hrnek a mistr Ackerman se mezi tím pustil do umývání nádobí. Když má nevlastní sestra opustila kuchyň, odchytl jsem ji na chodbě.

„Mikaso, omlouvám se. Vážně jsem nečekal, že přijedeš a že to skončí takhle."

Ona se ale jen, kupodivu, pousmála. „Neboj se, nikomu nic neřeknu. Nechci, aby tě vyhostili na hranici. Budu mlčet." Pak mě opatrně políbila na čelo a se smutným úsměvem přešla ke dveřím. Po chvíli se ještě přišel rozloučit mistr Ackerman a ona odešla.

A teď to přijde. Jenže zase bylo ticho. Ze všeho nejvíc jsem si přál, aby něco řekl, ale věděl jsem, že se toho nedočkám, protože na mě upíral svůj chladný pohled. Odhodlal jsem se otočit a vykročit.

„P-půjdu se umýt – "

„Ne, budeš stát." Přerušil mě hned mistr Ackerman. Jeho nekompromisní hlas mě donutil se zastavit. Přešel přede mě s rukama skříženýma na hrudi. „Jak dlouho?" zeptal se. Došlo mi, co tou otázkou myslí.

„Od 13. Možná ještě dřív, ale nemohl jsem pochopit, co přesně to je," pokrčil jsem rameny. Cítil jsem, jak se mi do hlasu vkrádala lhostejnost. Stejně přeci skončím na hranici.

„Miluju vás, mistře, a nemůžu si pomoct. Snažil jsem se vás přestat milovat, ale... prostě to nešlo." Odmlčel jsem se. „Půjdu se sbírat," dodal jsem. Chtěl jsem okolo něj projít do svého pokoje, ale zastavil mě chycením za předloktí.

„Běž se umýt. Očekávám tě ve svém pokoji."

Překvapeně jsem na něj vytřeštil oči. Pustil mě a zmizel ve svém pokoji. Sice zmatený, ale udělal jsem, co mi nařídil. Asi mě před vykopnutím hodlal ještě zmlátit, co já vím.

Když jsem k němu dorazil, seděl na posteli s nohou přehozenou přes tu druhou a trpělivě vyčkával.

„Proč máš na sobě oblečení?" zeptal se mě s kapkou chladnosti a hned se mi podíval do očí.

„No, myslel jsem, že mě pak stejně vyhodíte a – " Zase jsem nestihl nic doříct, když přešel ke mně. Byl ode mě pouze v několika centimetrech a atmosféra okolo nás hned byla taková... žhavější. Ve vzduchu lítal jakýsi náznak vášně, ale myslel jsem si, že se mi to jen zdá.

„Neříkal jsem, že tě vyhodím. Nemám to v plánu." A pak mě políbil. Tohle nebyl trénink, protože mě vzal za ruce a dal si je na své boky.

Tohle byl sen, určitě. Tohle nemohla být realita.

„P-počkejte, proč – "

„Jenom slepec by si nevšiml tvých pohledů, ale i ten by je na sobě cítil. Už dávno o tvých pocitech vím, Erene, ale bedlivě jsem vyčkával, než mi je prozradíš sám." Dominantně mě strčil na postel a sundal si ze sebe svoji sněhově bílou košili a pak se pustil do rozepínání té mé.

„Pomůžeš mi nebo na mě budeš jen valit oči?" zeptal se mě s notou nedočkavosti v hlase a já si košili hned sundal.

Už jsem si začal rozepínat kalhoty, když ke mně přitiskl své rty, které jsem už znal skoro nazpaměť, ale které jsem si pokaždé vychutnával jako čokoládu. Moje dominantní já mnou konečně ovládlo a já ho převalil na záda, takže jsem se teď nad ním tyčil a líbal ho na rty tak, jako nikdy před tím.

„Takhle jsem tě líbat neučil." Jeho oči se podezíravě zúžily, jakoby si myslel, že jsem si tajně s někým jiným kromě něj praktikoval líbání.

Pousmál jsem se při pomyšlení, že žárlí, a něžně ho políbil na čelo.

„Vy jste jediný, s kým jsem se kdy líbal a díky vám jsem se tomu vůbec naučil," pronesl jsem tlumeně a čekal jsem až se v jeho pohledu mihne náznak, že mi věří. Objevil se prakticky hned. Znal mě totiž moc dobře, jelikož mě vychovával a věděl, že před ním lhát nedokážu.

„Budiž. A teď – pokračuj." Chytil mě rukou za krkem a znovu si mě přitáhl do hlubokého vášnivého polibku. Jakmile jsem se přestal snažit a soustředit se na pohyby svým jazykem, šlo to hned líp, než jsem očekával a už brzy pode mnou vzdychal jen díky polibku.

Odtáhl jsem se od něj, jen abych ho mohl zcela položit na postel a rozepnout mu jeho černé kalhoty, protože jeho erekci zřejmě dost překážely.

Kalhoty skončily na zemi společně se spodním prádlem a jeho erekce sebou nepatrně cukala. Se zájmem jsem se na ni díval, jako bych si prohlížel jeden z obrazů v Národní galerii.

„Přestaň čumět a už něco dělej." Mistr Ackerman měl oči schované pod rukou a jeho líce byly rudé. Věděl jsem, že tím, že se dívám na jeho chloubu, ho to vzrušuje ještě víc a když jsem spatřil vytékající preejakulát, usoudil jsem, že jsem odhadoval správně.

V příští chvíli jsem se už skláněl nad jeho ztopořeným penisem a něžně políbil jeho vlhký žalud.

„Sakra..." zasténal tiše mistr a na mém obličeji se zase objevil úšklebek.

Žalud jsem tentokrát mlsně olízl a nemeškaje jsem si ho vzal do pusy, začal ho něžně pocucávat a kroužit okolo něj jazykem. Mistr Ackerman vydával tak rajské zvuky, že jsem si myslel, že se udělám už jen kvůli nim, ale vydržel jsem to. Přivedl jsem ho k vrcholu a on se mi nadšeně udělal do pusy. Všechno do poslední kapky jsem spolykal, než si mistr Ackerman stačil něčeho všimnout. Když popadl dech, otevřel pusu, aby mi nejspíš řekl, abych jeho semeno vyplivl, ale zarazil se, když viděl, že polykám poslední kapku.

„Menší poděkování za dřívější vyhonění ve vaně," řekl jsem jako argument a mistr mě pevně chytl za vlasy.

„Tak si mě už vem," zašeptal mi hlasem zastřeným vášní na ucho. Spolehlivě by mě jen těmi slovy dokázal přivést v tu chvíli k vrcholu, ale zvládl jsem se zklidnit.

„Nejdřív vás připravím, mistře." Natáhl jsem si jeho boky blíž k sobě a pak pozvedl jeho pánev, abych se k ní obličejem mohl sehnout a jazykem se dotknout jeho netrpělivého otvoru. Jakmile jsem do něj pronikl, záda mistra se napjala a on hlasitě zasténal.

„Erene! Ach..." doprovázelo jeho vášnivé steny a já se zase začal samolibě usmívat a pokračoval jsem.

Když jsem usoudil, že už je dostatečně připravený, pronikl jsem do něj párkrát prsty, abych ho podráždil, přičemž mě několikrát mistr Ackerman praštil polštářem.

„Dělej! Vezmi si mě!" řekl, když mě naposledy praštil a mně samotnému už ujely nervy. Vrazil jsem do něj svůj netrpělivý pulsující penis.

Mistr Ackerman se znovu napjal, tentokrát v němém křiku, ale zpozoroval jsem v jeho pohledu nejen bolest, ale i euforii. Jeho výraz mě nad míru potěšil.

Pravidelně jsem do něj začal přirážet. Pomalu, pomalu, postupně rychleji a rychleji. Sám jsem vzdychal a cítil jsem, jak mi pot stéká po těle. Nejen mně, ale i jemu.

Přitiskl jsem se k němu celým tělem v potřebě s ním dokonale splynout; stát se jednou bytostí. Znovu jsme se vášnivě políbili a pocítil jsem stisk jeho silných čelistí, když mezi zuby držel můj dolní ret a s zakňučením vyvrcholil mezi naše nahá zpocená těla.

Netrvalo ani sekundu a já vyvrcholil přímo do něj, kvůli tomu, jak mě vevnitř sevřel. Když orgasmické křeče polevily, svalil jsem se na posteli vedle něj.

Po tom co jsme se oddychli, jsme se ještě chvíli líbali a pozdě v noci jsem už jen ležel vedle něj, opřený o loket a pozoroval jsem ho ve světle svíčky.

„Kdy jste se do mě zamiloval vy?" zeptal jsem se ho ze zájmu a dal mu pramen černých vlasů pryč z obličeje.

„Popravdě nevím. Věděl jsem o tvých citech, ale nehodlal jsem tě vydat vládě. Nechtěl jsem o tebe přijít." Upřely se na mě jeho oči barvy rtuti. „Nevím, kdy jsem tě začal milovat," dodal tlumeně.

„A co s námi teď bude?" Věděl jsem, že by se třeba jednou naše tajemství dostalo mezi lidi a nechtěl jsem, aby nás seslali na hranici. Klidně mě, ale ne jeho.

Pohled mistra Ackermana se upřel na vysoký strop. „Diskutuje se o přijetí zákonů, který by umožňoval stejná práva jako mají heterosexuální páry."

Moje oči se rozzářily nadějí a hned jsem se začal šťastně usmívat. Musel jsem ho obejmout a políbit na tvář.

„To je skvělé! Už jen aby se to stalo!" řekl jsem a na jeho tváři jsem snad poprvé za celý život spatřil úsměv. Andělský úsměv. Krásnějšího jsem nikdy neviděl.

„Pak budu moct celému světu říct, jak tě miluji." Mistr nepatrně zčervenal. „Tvůj dárek je úžasný," řekl náhle. „Před týdnem jsem pro tebe začal dělat něco podobného."

Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Proč? V-vždyť nemáte ani pořádný důvod!" pronesl jsem a on se na mě podíval pohledem, jakoby mi chtěl jednu vrazit.

„To, že tě miluju a chci ti to nějak dokázat, už je dostatečný důvod."

Tentokrát jsem zčervenal já a mistr Ackerman využil té příležitosti, aby mě políbil.

Usnuli jsme blíž k ránu, ale mě to nevadilo. Důležitější bylo, že jsem v ten moment byl nejšťastnějším člověkem za celou postapokalyptickou éru, období mechanismů a páry.