Cesta na letiště netrvala tak dlouho, jak jsem čekala. Celou dobu, co jsem seděla na sedačkách auta, které mělo cenu asi stejně velkou, jako trojnásobný plat mámy i táty dohromady, jsem poslouchala Jeanne. Povídala mi o tom, jak to teď všechno půjde a já jsem pro jednou byla ráda za svou dobrou - i když krátkodobou - paměť.

     Jakmile dojedeme na letiště, setkám se s prvními dvěma dívkami, které budou v soutěži společně se mnou. Přesněji Lucy Clarkovou z Karolíny a Sarah Palmenovou z Kentu. Ty dvě už tam prý pravděpodobně budou čekat, protože je jejich cesta nejkratší - letiště se nachází až na severu Karolíny a od mého domova je to údajně daleko. To si samozřejmě nedokážu představit. Nikdy jsem nebyla dál než na druhé straně města.

    Teď, když na místo přijíždím v černé naleštěné limuzíně, pochopím, že měla Jeanne pravdu. Lucy Clarková, vyšší dívka s krátkými hnědými vlasy, a Sarah Palmenová, jejíž dlouhé, rovné, blonďaté vlasy jí sahají až k pasu, už totiž postávají u vchodu do letadla. Nebo je Sarah Palmenová ve skutečnosti ta brunetka a já si je akorát pletu. Jména ostatních soutěžících jsem neměla čas se nějak perfektně naučit - poznám jen pár. A tyhle dvě mezi ně nepatří.

     Jejich pohledy se hned přesunou ke mně v malinko zvědavém pohledu. Všimnu si totiž Lucy - nebo Sarah, co já vím -, jak si mě prohlédne od hlavy až z špičkám prstů. Když se k ní přiblížím, spatřím v jejích očích něco negativního. Už teď jsem si jistá, že nechci zjistit, co přesně to je.

     S úsměvem se ke mně však otočí blondýnka.

     „Ahoj, jsem Sarah," představí se mi, přičemž v duchu zajásám. Její jméno jsem totiž uhodla správně. „Ty jsi Kaytlyn, nemám pravdu?"

     „Představila bych se ti taky, ale asi jsi to už uhodla," opětuji ji její úsměv.

     „Tohle je Lucy," kývne hlavou k hnědovlásce vedle, ktera se na mě stále moc mile nedívá. „Je Třetí, já Čtvrtá."

     Musím říct, že jsem to tak nějak tušila - podle postoje a dokonce jen úpravě vlasů se toho dá hodně vyčíst.

     „Když si to tak vezmeš, všechny jsme momentálně Třetí," podotknu.

     „Cože?"

     Překvapený výraz Lucy na mě přenese její očividné pocity. „Tobě se o tom nezmínili?" zeptám se jí.

     „To bych si pamatovala," oboří se na mě naštvaně. Chvíli jí chci říct, že to přece není moje vina, ale asi bych si tím moc nepomohla. Třeba by se naštvala ještě víc. 

     „Možná je to kvůli tomu, že už Třetí jsi," hádá Sarah, „asi ti to prostě jen... nemuseli říkat, protože se nikam neposuneš."

     Lucy se ušklíbne, jako by ji to snad ublížilo. Přiznám, že to nevyznělo zrovna nejlépe. Ale řekla bych to asi stejně.

     V naší konverzaci už nadále nepokračujeme - zčásti kvůli tomu, že není o čem, zčásti - z té větší - protože k nám přijde vysoký podsaditý chlapík v obleku, kterému se sako přes objemné břicho poněkud natahuje, s tím, že je čas letět. Nastoupíme tedy všechny tři do letadla a mě se zvedne žaludek hned, jak vystoupám po schodech. Uleví se mi, když se Sarah tváří stejně.

     Malinká nevolnost při vzletu naštěstí po několika minutách pomine. Letadlo není nijak velké, je tady osm sedaček - dvě naproti sobě u každého okna -, z nichž jsou tři obsazené námi, taktéž na třech sedí každá z asistentek, které nás měly za úkol dostat na letiště - v mém případě Jeanne - a jedno připadá tomu chlapíkovi s velkým břichem.

    Let trvá dohromady jen pár hodin a jsem za to vděčná. Sice si během pár minut na ten podivný pocit v břichu zvyknu, ale neříkám, že bych to chtěla podstoupit znovu. Sedneme si se Sarah naproti sobě, zatímco Lucy se usadí naproti přes uličku. Ta se ale rozhodne radši věnovat pohledu z okna než jakékoli komunikaci s námi. Přemýšlím, jestli má nějaké předsudky kvůli kastám nebo je toho na ni dnes už moc - ať už se jedná o cokoli, soudím, že z nás nějaké velké přítelkyně nebudou.

     Naopak rozhovor se Sarah mi přijde skvělý a dodává mi naděje, že bych si v paláci vedle soupeřů mohla najít také přátele.

     „Řekla ti něco předtím, než jsem přijela?" zeptám se tiše blondýnky naproti mě. Kývnu přitom směrem k Lucy, aby věděla, že mluvím o ní.

     „Jenom to, co už jsem ti řekla - že je Třetí, jak se jmenuje, a že je z Karolíny," pokrčí ledabyle rameny. „Stejně si myslím, že se s námi nebaví jen kvůli tomu, že jsme o kastu níž."

     „Asi by to dávalo smysl," potvrdím, „viděla jsi přece, jak se tvářila, když jsem zmínila, že jsme teď skoro všechny ve stejné kastě."

     „Někdy bych si přála, aby to tak lidi nebrali," přizná, „aby si nemysleli, že kasta určuje charakter."

     „Taky si to mnohokrát říkám."

     „Jestli máte v plánu mě ještě předním, než dorazíme do paláce, pomlouvat, měly byste to aspoň dělat bez mého vědomí," vypálí na nás protivně Lucy. Když se k ní otočím, nedívá se na nás. Věnuje se výhledu z malého okýnka, ale z jejího tonu hlasu pochopím, že je podrážděná. Zajímalo by mě, jestli má Sarah pravdu - jestli se s námi opravdu nebaví jen kvůli tomu, že jsme vyrostly o kastu níže, nebo má jednoduše jen špatný den.

     Kvůli tomu 'téma Lucy Clarková' opustíme a raději se začneme věnovat sami sobě. Někdy během letu nám nějaká paní nabídne, jestli nechceme něco na pití, pustit si film nebo donést nějakou knihu. Při její zmínce se sice trochu pousměju, ale říkám si, že bych si tím moc nepomohla. Na knihy bude snad čas v paláci.

     „Takže," přitáhne si Sarah mou pozornost, „co vlastně dělá tvá rodina v Clermontu?"

     „Už přes několik generací z tátovi strany vlastníme realitní kancelář."

     „A co tvoje máma? Co dělá její rodina?" ptá se mě dál.

     „Máma se narodila jako Pátá, později se vdala za tátu a přešla tak mezi Čtvrté. Se svou rodinou dřív hodně zpívala, hrála a podobně, i když jen na nějakých malinkých oslavách," přiznám, „teď pracuje jako účetní v jedné firmě ve městě."

     „Prosím, řekni mi, že tě naučila zpívat nebo na něco hrát." Úsměv na její tváři je najednou obroský. Vypadá, jako by se najednou probudila do toho nejlepšího dne, jaký může být. „Miluju živou hudbu! Vždy jsem chtěla umět na něco hrát - nebo aspoň jít na koncert. Lidé jsou v poslední době tak moc nadaní."

     Usměju se na ni a poposednu si na kožené sedačce v letadle. „Umím hrát na klavír," přiznám, „určitě ne tak dobře, jako profesionální mezikanti, ale vždycky mi to stačilo. Můžu ti kdyžtak někdy něco ukázat, jestli budeš chtít ," nabídnu jí.

     Na to horlivě přikývne a přes malinkatý stoleček mezi námi mě obejme. Tak velkou náklonnost od někoho, koho znám teprve přes hodinu, mě překvapuje. Mám ale strach, že takhle lehce to se všemi ostatními nepůjde.

     „Byla bych strašně ráda!"

     „A co dělá tvá rodina?" změním radši téma.

     „Taky máme firmu," poví mi, „vlastníme ale pšeničná pole. Pomáhám občas rodičům s nějakým zařizováním ohledně prodávání a najímání strojů, ale nijak moc mě to nebaví. Firmu asi stejně převezme nakonec má starší sestra."

     „Máš i další sourozence?"

     „Oh, ano. Mám tři," přizná se načež vyvalím oči. Tři? Já mám jen Kaidera a i ten mi stačil, když jsem byla malá. Neustále jsme si dělali naschvály, až jsem měla v určitých chvílích pocit, že bych se ho nejradši zbavila. Teď se o to už ale nesnažím. Asi to jen chtělo čas, než si pořádně porozumíme. „Mám starší sestru Dianu, mladší Claru a ještě malého brášku Mathewa. Ale ten má zatím jenom pět," při vzpomínce na mě se usměje. „Ty máš nějaké sourozence?"

     „Jo, staršího bratra Kaidera," řeknu jí. Jak ten mi tu chybí a to je to teprve pár hodin. „Je neskutečně šikovný a milý. Chce se do budoucna dát cestou šperkařství, i když tím mého tátu malinko zklamal," připustím. „Před mým odjezdem mi dal tohle. Prý abych na ně nezapomněla."

     Natáhnu k ní pravou ruku, na které mám přidělaný náramek, který dělal sám Kaider. Je nádherný, jednoduchý s velkým rudým kamenem uprostřed. Sarah při pohledu na něj vyvalí oči.

     „Sakra, kdybych náhodou vyhrála, chci aby pro mě tvůj bratr dělal šperky."

     Obě se tomu zasmějeme. Chvíli přemýšlím, co by na to Kaider řekl, kdyby to slyšel. Slíbím si, že mu o tom napíšu hned, jak budu moct.

     Celý zbytek cesty se pohybuje v pozitivní náladě - nebo aspoň na naší straně uličky. Neustále si povídám se Sarah a zjišťuju, že je vlastně hodně milá a taková... elegantní. Nepochybuju, že v paláci lehce zapadne.

     Když přistaneme, otočí se mi žaludek vzhůru nohama. Nevolnosti mě ale naštěstí opustí hned, jak z letadla vystoupíme. Tam nás čeká několik stráží a ti nás společně s funkcionáři, kteří seděli v letadle s námi, dovedou až k letištní budově, před kterou by na nás údajně měl čekat vůz do paláce.

     Jakmile se do haly dostaneme, první, co uvidím, jsou lidé. Hodně lidí. Přímo nespočet. Někteří mají v rukou plakáty se jmény jednotlivých soutěžících - někde dokonce zahlédnu i to svoje - a pokřikují na nás slova, kterým nejsem schopna rozumět. Až při pohledu na ně si uvědomím, že Selekce asi opravdu není jen obyčejná soutěž. Lidé si ji totiž užívají.

     Ukáže se, že na nás auta před halou opravdu čekají. Všechny tři soutěžící nastoupíme do jednoho, zatímco funkcionáři si vezmou to druhé. Stráže zůstanou na letišti, předpokládám, že kvůli dalším soutěžícím, které teprve přijedou. 

     Davy lidí nás neopouští ani cestou do paláce. Jsou po stranách skoro všech silnic i ulic, dále na nás pokřikují s úsměvy na tvářích, rozzářenýma očima a vyrobenými cedulemi v rukou. Sama se při tom pohledu musím usmát. Několikrát totiž spatřím i své jméno a tak si říkám, že tady možná z nějakého důvodu jsem. Třeba se něco změní. Třeba se jim zalíbím. Třeba nejsem až tak bezradná.

Atmosféra ve voze je napjatá, i když méně než u nás doma poslední dobou. Říkám si, že ji asi zmírňuje pozitivní nálada mezi mnou a Sarah, která se na mě občas usměje mezi tím, jak se několikrát podívá z okna. Lucy se na nás však nepodívá ani jednou - právě naopak, vybrala si nějaký přesný bod na podlaze, ze kterého nechce spustit oči. 

     Cesta do paláce trvá asi stejně dlouho, jako když mě dnes ráno vezli z domu na náměstí. Ani si neuvědomuji, že už to bylo před několika hodinami. Před branami paláce je lidí asi nejvíce. Stojí ve velkých skupinkách, možná dokonce rozdělených podle toho, koho kdo podporuje. Kdybych ale řekla, že jsem si tím jistá, lhala bych. 

    Z auta sice na palác moc nevidím a všimnu si pouhých vysokých hradeb,, ale když se za námi brána zavře, je mi to jasné.

     Teď už není cesty zpět.