Další kapitola je tady po dvou dnech! Jak říkám, tahle kniha se mi píše naprosto sama a prakticky bych stíhala psát kapitoly denně - ale to bych se za chvíli zbláznila. Příště se konečně podíváme do paláce! (Jsem si jistá, že velká část z vás četla původní verzi tohoto příběhu, ale můžu vás ujistit, že tohle bude úplně něco jiného).

Nebudu vás více zdržovat 😉

Pamatujte, že vás mám všechny ráda. - May ❤

     Hned další den se naše dveře nezavřou - a probíhá to tak celých několik dní. Hned v pondělí se k nám domů nahrne hned několik funkcionářů. Je mezi nimi nějaká dáma, která může mít lehce po čtyřicítce, světlé vlasy po ramena uměle natočené do velkých pevných vln. Na sobě má pouzdový kostýmek ve světle růžové barvě, u spodu sukně pod kolena jsou přišité velkolepě vypadající volány.

     Tahle dáma se mnou probere všechny věci napsané na přihlášce - dva jazyky, které jsem se v průběhu posledních let naučila kvůli práci s lidmi z jiných zemí v tátově firmě - francouzštinu, španělštinu - a později také hru na klavír, kterou jsem tam dopsala. Když mě z toho všeho zkoušela, říkala jsem si, jestli je to vtip. Ptala se mě někdy až na tak absurdní otázky, že jsem měla chuť ji poslat někam.

     Na druhou stranu jsem chápala, proč to bere tak vážně. Měla na práci zkontrolovat, jestli jsme v ničem nelhaly - jakákoli z nás.

     V úterý k nám zavítala další dáma - vysoká, oblečena v nažehlených kalhotách, saku a s vysoce vyčesanými hnědými jasnými vlasy. Přišla mě změřit, aby mi mohli v paláci ušít potřebné šaty. Zatímco ona povídala o tom, že je má postava dar od Boha - dívky z matčiny strany měly vždy široké boky, úzký pas a objemnější hrudník - já přemýšlela nad tím, jaké asi bude chodit celé dny v šatech podobných těm, které nosí královna. Bude těžké si zvyknout - změna mi ale jen prospěje.

     Ve středu se přidalo pár vojáků, kteří jak se mnou, tak s moc rodinou, začali probírat otázky bezpečnosti. Naneštěstí ne jen mé, ale taky jejich - říkali mi, že propůjčí několik vojáků k našemu domu kvůli rebelům. Už několikrát se v minulosti údajně snažili ublížit rodinám jednotlivých soutěžící. I přes momentální neshody mezi mnou a mými rodiči - kteří se v tomto týdnu radši zavírali do svých pokojů a všechno se mnou a funkcionáři řešil Kaider - jsem o ně měla strach. Doufám, že se nikomu z nich v následujících týdnech - nebo třeba jen týdnu, kdo ví - nic nestane.

     Ve čtvrtek k nám přijel muž, nepochybně vysoce postavený, s temnými nagelovanými vlasy a oplým černým oblekem. V pravé ruce si nesl naleštěný hranatý kufřík a žáddal nás, jestli bychom si nemohli promluvit o samotě. Trval dlouho na tom, jestli to nemůže být s matkou, ale když jsem s ním dlouhou dobu argumentovala, spokojil se nakonec i s Kaiderem. Nechtěla jsem matce více ubližovat.

     S příchodem tohoto muže jsem zjistila, že Selekce není nic, co by se mělo brát na lehkou váhu. Začal s tím, že jsem teď zcela racionálně majetkem Illey. Dal mi nějaké vitamíny, které, jak jsem se dozvěděla, dostala každá z soutěžících a podepsala papíry, které mi podal. Probral se mnou mou lékařskou zprávu, různé nedostatky i pochybnosti - jako třeba srdeční šelest, se kterou jsem se již narodila - a zeptal se mě, jestli nechci, aby mi zařídili nějaké speciální prášky. Řekla jsem mu, že žádné nepotřebuji, že s mým problémem není jakýmikoliv prášky jak pomoci. Následně jsem mu podepsala další papíry a on se mezitím přesunul k dalšímu tématu - tentokrát pravidlech Selekce. Jasně mi dal najevo následujících pár věcí:

Palác mohu opustit pouze při výzvě princem. Král, královna ani korunní princ Rafe mě vyhodit nesmí - mohou zmínit své pochybnosti, ale celá Selekce je v rukou prince Jamese.

Schůzky s princem si nemohu domlouvat sama - všechno začíná u něj. Mohu s ním však prohodit několik slov, když jsme na společenské akci. To je jediná vyjímka a jinak k němu nijak nesmím chodit.

S ostatními soutěžícími nesmím bojovat ani je nijak sabotovat. Pokud by se přišlo na nějakou újmu, kterou jsem jiné dívce způsobila, či ovlivnila její šance s princem, je na princi, jestli mě vyhodí, či ne .

Sblížit se mohu pouze s princem Jamesem. Kdyby se zjistilo, že mám milostný poměr s někým jiným, trestá se toto porušení cenou nejvyšší - smrtí.

Pokud budu shledána vinná z porušení jakéhokoliv illeyského zákonu, stihne mě zasloužený trest. To že nyní patřím mezi soutěžícíc Selekce, neznamená žádné zproštění či zmírnění viny.

Budu se moct oblékat a jíst pouze to, co dostanu v paláci. Jedná se prý o bezpečnost.

Každou neděli budu přítomna u Zpráv z Illeyského kapitolu. V paláci se příležitostně objeví kameramani, fotografové či novináři, ale o tom budu prý vždy obeznámena.

Naše rodina dostane za každý týden počas mého působení v Selekci šek s finanční odměnou. Pokud bych musela palác opustit, budou mi k ruce lidé, kteří mi pomohou uspořádat život po Selekci.

V případě, že bych se dostala do první desítky, jsem považována za Elitu. V té době budu poučena o vnitřním fungování státu a povinnostech, které by se mě mohly jako princeznu týkat. Do té doby nejsem povolána se na jakékoli otázky ohledně tohoto ptát.

Od dnes jsem považována za Třetí.

     Hned, co mi to řekl, jsem přemýšelela, jak si to všechno zapamatuju. Deset pravidel, deset věcí kterých se musím držet. Nebude to lehké, ale to jsem si každou chvílí uvědomovala víc a víc.

     Mé plné překvapení nastalo v době, když se mě zeptal, jestli jsem stále panna. Odpověděla jsem mu, že nepochybně jsem. Illeyské zákony o panenství mluvily jasně - žádné příliš intimní aktivity před svatbou. Kdyby se to někdo dozvěděl, jdu přímo mezi Osmé. Už poněkud rozohněně jsem podepsala další papíry, které mi předhodil, společně s těmi které potvrzovaly, že jsem byla obeznámena se všemi pravidly Selekce.

     Na konci svého působení nechal Kaidera podepsat potvrzení o tom, že převzal první šek s finanční odměnou. Částku na něm jsem sice neviděla, ale už jen díky Kaiderovému obličeji a faktu, že na šek překvapeně zíral jsem poznala, že to musela být opravdu velká částka.

     Ten den se naše dveře zavřely.

     A otevřely se až další den, kdy byl čas se rozloučit.

*****

     Jakmile jsem se v pátek ráno vzbudila, věděla jsem, že se od dnes všechno změní. Namlouvala mi to jednotná uniforma soutěžících Selekce, která na mě čekala perfektně složená na stole vedle mého okna. Kdyby se na ni momentálně dívalo mé o tři roky mladší já, bylo by nadšené. Já teď ale váhám.

     Obávám se, že jakmile si ji obléknu a překročím práh domu, naše rodina se rozpadne. Samozřejmě šek, který jsme včera od funkcionáře s Kaiderem dostali, mámě na tváři vykouzlil úsměv. Zdála se být poprvé za ty tři týdny šťastná a já trpěla jen při myšlence, že její úsměv způsobila finanční náhrada za mě samotnou.

     Dokonce i táta byl ten den o něco šťastnější. Poprvé za tu dobu se na mě usmál a objal mámu. Neříkám, že jsem z pohledu na jejich úsměvy někde hluboko v sobě šťastná nebyla - myslela jsem spíš na fakt, že mě to ničí. Za těch pár týdnu jsem si poprvé řekla, že se nemůžu dočkat, až do paláce vkročím. Trávení času doma mě už více trápilo než těšilo.

     Pochmurná nálada z předchozího dne mě pronásleduje, i když si na sebe natahuju černé kalhoty s bílou košilí a upravuju si vlasy. Nechám si je volně rozpuštěné, jen si vzadu sepnu dva prameny vlasů a poté už vyjdu z pokoje.

     Před naším domem na mě již čeká auto. I přestože městský úřad není od mého domova moc daleko, o náměstí se to říct nedá. Tam bych stihla dojít asi až za hodinu a vzhledem k tomu, že se na Selekci zcela očividně spěchá, nenechali by nikoho tak dlouho čekat.

     Na náměstí dorazíme limuzínou během deseti minut a tam už na mě čeká hned několik lidí, kteří se se mnou chtějí rozloučit - vedle mámy, táty a Kaidera taky Ruby s její rodinou. Jsem ráda, že přišla, celý týden jsem se nedostala k tomu, abych si o tom s ní poromluvila.

     Ještě předtím, než jsem se mohla se všemi rozloučit a odjet, jsem musela spolu se svou rodinou vystoupat na miniaturní stupínek s mikrofonem uprostřed, kde již stála starostka. Jeanne, milá mladá holka, která měla na starosti mě dostat až do Angeles, mi vysvětlila, že jde jen o obyčejné rozloučení s Clermontem a šance, jak mě všichni mohou vidět. Přišlo mi to fér, i když jsem při koukání na všechny ty lidi pod pódiem přemýšlela, jestli jsou na mě jednoduše zvědaví nebo mě přišli naopak odsuzovat.

     V jejich tvářích jsem viděla obojí - asi záleželo na tom, z jaké pochází kasty.

     Slova starostky zněla poněkud přehnaně. Samé "budeme podlorovat Kaytlyn McClarenovou celým svým srdcem" nebo napřiklad "popřejme nyní Dceři Clermontu hodně štěstí do jejího boje."

     Boje. Označovat tuto soutěž bojem mi přišlo absurdní. Když si ale vzpomenu, co mi o předchozím ročníku říkala Emelie, možná na tom bude něco pravdy. Dvě soutěžící prý vyřadil kvůli tomu, že se spolu začaly prát. Není to vtipné? Ty dvě tam přišly kvůli tomu, aby zvítězily a staly se princeznou - někdy později královnou -, která má být něco jako symbol vší ženskosti. A tam přitom začnou bojovat. Tomu říkám adeptky na princeznu.

     Jakmile sejdu z podia, je čas na loučení. První ke mně přijde Ruby a já nemám jinou možnost, než ji obejmout.

     „Budeš mi chybět," poví mi hned, jakmile se ode mě odtáhne, „nevím, jak to tady bez tebe zvládnu. Bude těžké tě něvidět."

     „Vždycky mě aspoň jednou týdne uvidíš," usměji se na ni, „zapneš si zprávy a můj obličej tam s velkou pravděpodobností uvidíš. To já to budu mít horší."

     Zasměje se nahlas. „Napiš mi hned, jak to bude možné. Budu chtít vědět všechny detaily."

     „Budu se ti snažit psá co nejčastěji to půjde," připustím, usmívajíc se, „hlavně se drž."

     „To ty taky." S těmi slovy se ještě jednou obejmeme - tentokrát ale s vědomím, že se následujících několik týdnů - nebo jen jeden týden - neuvidíme. Odstoupí ode mě a místo toho se mi tváří v tvář postaví Emelie, její manžel Steve a Rubyina mladší sestra Jodie. Ta je momentálně jen o půl hlavy menší než já, a když mě obejme, položí si hlavu na má ramena.

     „Věříme v tebe,  Kay," šeptne mi tiše doucha, aby to nikdo neslyšel. Proč to tak dělá ale nezjistím. „Jsi krásná a máš šanci vyhrát. Ukaž princi, o co všechno přichází - a že toho je hodně."

     Když mi ta slova říká, žasnu. Ani ne z toho, co přesně mezi námi zazní, ale spíš nad faktem, že to slyším od ní. Jodie se mi vždy zdála uzavřená - i když jsme se spolu kolikrát i s Ruby nasmály, jakmile jsme všechny tři probíraly královskou rodinu a věci u dvora, které nám pomalu, ale jistě, lidé předhazovali. Byla na mě vždy milá. I ona mi bude chybět.

     „Děkuji," povím jí.

     „Ještě jedno, Kay," řekne nakonec, „dávej si pozor."

     Jodie se ode mě následně odtáhne a zatímco dá prostor svým rodičům, já přemýšlím nad jejími slovy. Emelie se Stevem mi oba jen popřejí hodně štěstí a vrátí se ke svým dcerám. Asi jsem od nich nic jiného čekat neměla.

     Další je Kaider.

     „Jsem na tebe pyšný," přizná se, když ke mně přistoupí. Tmavé delší vlasy má pro dnešek upravené, na sobě světle šedou košili a černé džíny.

     „Nevím, na co přesně bys měl být pyšný."

     „Má malá sestřička roste do krásy," podotne, usmívajíc se na mě. Položí mi ruce na paže a podívá se mi hluboko do očí. „Nepromarni tuhle šanci, Kayt. Máš možnost žít skvělý život."

     „Ten jsem žila i doteď," řeknu mu. To že se posledních pár týdnu vymklo kontrole už vynechám.

     Pokýve malinko hlavou. „To sice ano, ale lepší to může být vždy."

     Cením si jeho podpory. Mé myšlenky se však naprosto obrátí, když si všimnu mých rodičů stojících za ním. „Dávej na ně pozor," poprosím jej.

     „Myslíš si, že ta kopa strážných před naším domem to nezvládne?" zažertuje. Normálně bych se tomu zasmála, ale teď na to není čas.

     „Myslím to vážně, Kaidere," ušklíbnu se, „nedopusť, aby udělali nějakou hloupost."

     Úsměv z jeho tváře zmizí a vystřídá jej pochopení v očích. „Neboj se, všechno bude v pořádku," slíbí mi, „ale napiš nám - nebo aspoň mě. Ať vím, že si pořád jedna a ta samá Kaytlyn."

     „Budu, neboj."

     Ani to nedořeknu a už si mě můj o hlavu vyšší bratr přitáhne k sobě, objímajíc mě. „Mám tě rád."

     „Já tebe taky," přitakám.

     Chvíli tam jen tak stojíme a nevíme, jak to skončit. Není to tak, že by pro mě bylo těžké jej pustit - spíš si uvědomím, že člověk, který mi byl v posledních týdnech oporou, už se mnou nadále nebude tam.. v paláci. Je mi jasné, že tam nebudu zažívat pouze krásné a šťastné chvíle, právě naopak tak budou i ty smutné. A kdo mě obejme až budu tam a on několik set kilometrů daleko?

     Po nějaké chvíli se od sebe přece jen odtáhneme a vyměníme si smutné pohledy - i on nad tím přemýšlí, vím to. Mé srdce se ale momentálně musí vypořádat ještě s jednou věcí... a tou je rozloučení s rodiči.

     Kaider naštěstí ví, že mě to čeká a proto se mě rozhodne ještě chvíli zdržet. Ze zadní kapsy kalhot něco vytáhne.

     „Vezmi si tohle." Zvedne mi ruku a přiváže na ní náramek. Je z tenkého drátu s malinkými bílými kamínky a jedním větším rudým uprostřed. Ten je několikrát obmotaný a vcelku vypadá celý nádherně. Netuším, kde na to vzal materiál, ale jsem mu vděčná. „Bude ti nás připomínat," prohodí s pokřiveným úsměvem.

    Ještě jednou ho obejmu, protože si nemůžu pomoct. Bude se mi po něm neskutečně stýskat. „Děkuju moc."

     Pohladí mě rukou po zádech, ale během chvíle se ode mě odtáhne a mě je jasné, co tím chce naznačit - víc mi pomoct nemůže. Je čas.

     Přistoupí ke mně oba najednou a já poznám, že jsou jejich smutné pohledy opravdu smutné. Vše o čem jsem pochybovala, se teď ukazuje a stává. Viděla jsem ztrápené pohledy mých rodičů už nesčetněkrát - tentokrát jsou však největší. Vypadá to, že šeky s penězi mou matku ani tak úplně neuspokojí.

     První se mi okolo krku vrhne ona. „Budeš nám moc chybět, zlatíčko," zašeptá. Slyším v jejím hlase, jako by se měla každou chvílí rozbrečet. „Tak moc nám budeš chybět."

     „Vy mě taky," povím jí. Opravdu - budou mi chybět. To jejich smutku se chci zbavit.

     „Hlavně se snaž," přidá se k nám táta, „máš šanci se dostat daleko."

     „To vskutku." Máma se ode mě odtáhne hned po svých slovech. V jejích očích tentokrát už opravdu zahlédnu slzy. „Jsi krásná, zručná, milá... Je nemožné, aby se do takové dívky nezamiloval."

     „Nesmíš zapomenout, že tam nebudu sama, mami," upozorním ji, „mám šance stejné jako všech dalších čtyřiatřicet dívek."

    „I tak se ale drž," přitaká táta. Jeho tvář ozdobí malé pousmátí. „Po tom všem si to zasloužíš."

     Jsem ráda, že si atmosféru v našem domě pamatuje a uvědomuje si, že to nebylo těžké jen pro ně. „Děkuju vám moc," stačím jen říct, než se ozve Jeanne.

     „Lady Kaytlyn," osloví mě funkcionářka pracujícíc pro palác. Na to oslovení si budu zvykat ještě dlouho. „Je čas jít."

     Kývnu hlavou na souhlas a ještě je všechny pořádně obejmu. Poté už se ale seběhne všechno nesmírně rychle. Jeanne mě zavede k té samé limuzíně, která mě vezla od našeho domu, a já do ní nastoupím. Nedokážu si nevšimnout, že to uvnitř voní novou kůží a kávou.

     Moderní vůz se poté rozjede a já pouze sleduju, jak se známé tváře mé a Rubyiné rodiny ztrácejí v dáli.