Den po zprávách - v pondělí - kráčím hlavní ulicí Clermontu s výplněnou přihláškou v ruce společně se svým bratrem. Míříme k městskému úřadu, budově jen tři ulice od našeho domu, kde se už teď - přestože je ráno - tvoří dlouhé řady dívek s jejich doprovody. Čekala bych, že když už je to přes týden, co byly dopisy rozeslány, tak se řady čekající na odevzdání přihlášky zmenší. Je to ale právě naopak - každý den kolem úřadu chodím a davy lidí jako by se spíše zvětšovaly. Nikdy jsem si nevšimla, že v našem městě žije tolik lidí.

     Po mém boku kráčí Kaider - překvapení pro všechny matky v okolí. Většina zájemnic s sebou vezme své rodiče jako nejbližší podporu při tam důležitém rozhodnutí. Já ne. Od včerejška, co mi rodiče dovolili se Selekce zúčastnit, se sice nálada v našem domě zlepšila, ale ne až tak, abychom se chovali jako dřív. Máma i tak předstírala, že stále čte a můj táta se snažil protřídit papíry ohledně naší firmy, kterou plánoval prodat. Nebyl to moc lehký krok.

     Právě kvůli tomu se ke mně přidal Kaider. Ani jeden z nás nechtěl rodiče zatěžovat další starostí a nemínili jsme u nich opětovně probudit pocit úzkosti.

     Co se týče mě, jsem stále na pochybách. Nevím, jestli to mám udělat, či ne - nechci zbytečně trápit rodiče a kdyby to náhodou vyšlo, nemíním je opustit. Jediné východisko z této situace je nehlásit se tam. Sice by to znamenalo špatnou zprávu pro mé srdce, které si stále stojí za tím, že by se chtělo do paláce dostat, ale byla by to dobrá zpráva pro mou rodinu. Zůstala bych s nimi navždy a nemusela je opouštět.

     Kaider se mi to ale snaží vymluvit. Včera po zprávách přišel za mnou do pokoje a ponoukal mě k vyplnění té přihlášky. Vždy, když jsem zaváhala, mi z ruky vzal propisku a začal vyplňovat přihlášku za mě. Máme podobný rukopis, nikdo si toho ani nevšimne.

     A tak se rozhodl jít dnes se mnou - i když při pohledu na dlouhé řady přemýšlím, jestli toho za chvíli nezačne litovat. Náš městský úřad není nijak veliký. Má dvě patra, malinká okna vsazená hluboko do zdí a rovnou střechu jako většina domů bohatých Druhých. K Selekci přizpůsobili čtyři okna, ve kterých sedí unavené pracovnice říkajíc děvčatům, co mají dělat. Takhle z dálky jejich výrazy nevidím, ale jsem si jistá, že šťastné nejsou.

     S Kaiderem se postavíme do řady úplně nalevo. Přijde nám nejkratší a taková, která se rychle posunuje. Doufám, že to nebude trvat nějak zvlášť dlouho - je odpoledne a já mám doma ještě kopu práce.

     „Kay!"

     Hlas, který na mě zavolá, moc dobře znám. Když se totiž otočím, spatřím zrzavé vlasy člověka, kterého každý den potkávám přes ulici. Naproti mě kráčí s roztaženýma rukama Ruby Wareová, naše sousedka, se svou mámou Emelie. Bydlí v domě naproti nás již odjakživa. S o rok mladší Ruby, které je momentálně šestnáct, mě sedmnáct, jsem vyrůstala už od batolete. Naše mámy se spolu dost baví - hlavně kvůli tomu, že spolu dříve sdílely kastu.

     Wareovi jsou Pátí. Rubyin táta je malíř - nesmírně nadaný malíř. Některá jeho díla jsou vyvěšená u mě v pokoji ještě z dob, kdy mi vždy daroval na narozeniny. Její máma zpívá, stejně tak jako dříve zpívala ta má. Ještě je někdy slyšívám společně, když je u nás Emelie na návštěvě - mohla bych je poslouchat pořád. Poté tady je Rubyina mladší sestra Jodie. Je to taková mladší kopie Ruby samotné - divoké zrzavé vlasy, zelené oči, plné rty a postava malinko spíše klučičích rozměrů. Wareovic ženy nikdy nebyly moc ženský typ, říkala mi kdysi Emelie. Prý neměly nikdy moc výrazné boky či hrudník, ale že to nikdo moc neřešil. U Pátých si stejně všichni mysleli, že jsou jejich štíhlé postavy důsledkem málo jídla - nikdo to ale nebyl odvážný vyslovit nahlas. Kromě Druhých teda, ti jsou drzí dost i na to, aby řekli něco takového a udělali z toho urážku.

     Jodie je třináct a umí hrát na housle - nástroj, na který jsem se chtěla naučit hrát vždy. Emelie říká, že je talentovaná a ještě to daleko dotáhne.

     Mě Ruby společně s její a mou mámou naučila hrát na klavír. Díky tomu, že v našem domě jeden je - máma jej zdědila po své prababičce - jsem se v tom byla schopná zdokonalit. Ukázalo se, že mám hudební talent po mých rodičích. Nikdy jsem za nic nebyla vděčnější.

     Hned co se ke mně Ruby přihrne ji obejmu. Věděla jsem, že se do Selekce hlásí, ale myslela jsem si, že na úřadu byla již mnohem dříve.

     „Nevěděla jsem, že tady přece jen budeš," široce se na mě usměje a odtáhne se. Její zelené oči se spojí s těma mýma.

     „No, nakonec to nějak vyšlo," přiznám jí. Hned poté co do všech domovů dorazily přihlášky do Selekce, jsem přešla ulici a zaklepala na jejich dům. Zmínila jsem se jí o tom, že se tam možná nebudu moct přihlásit, ať už chci jakkoli moc. Slíbila mi, že to nakonec dopadne dobře a já budu moct přeci jen zkusit štěstí. Vypadá to, že měla pravdu.

     „To je skvělé," rozzáří se a asi až teď si všimne Kaidera, který stojí hned po mém pravém boku. Přitom se dívá na ni - nějakým podivným pohledem, kterému nerozumím.

     „Ahoj, Ruby," pozdraví ji poněkud rozpačitě. Přešlápne z jedné nohy na druhou a ruce si založí na prsou. Mezi nimi panuje podivná atmosféra - já jsem ale moc vystresovaná na to, abych to řešila.

     Nechám ty dva proto tak a radši se otočím čelem k předu řady. Posunu se o pár míst dopředu a zpočítám zbývající rodiny. Napočítám šest. To už snad tak dlouho nebude.

     „Jaktože s tebou nešla tvoje máma?"

     Hlas Emelie Wareové mě vytrhne z přeříkávání povinností, které musím splnit po tom, co se vrátím zpět domů. Otočím hlavu k ní a spojím si ruce u pasu. Zrzavé, trochu spíše hnědé, vlasy má sepnuté do nízkého drdolu a já musím malinko zvednout hlavu, abych se jí dívala do očí. Rubyina máma je totiž o půl hlavy vyšší než já - může mít něco kolem 174 centimetrů.

     „Víte přece, jak to snáší, Emelie," vysvětlím jí, letmo se dívajíc na Ruby s mým bratrem, „moc kladně k tomu nepřistupuje."

    „To vskutku ne," připustí Emelie a mou plnou pozornost si získá, když mi položí svou pravou ruku na rameno, „ale nakonec jsi ji přesvědčila. Zvládla jsi to."

     Její povzbudivý úsměv mi moc nepomáhá. „To sice ano, ale i tak mám pocit, že je o něco připravuju." Nezmíním mé rodiče, protože Emelie dobře ví, že o nich mluvím. „Kaider mi stále říká, že šance, že mě vyberou, je minimální. Já musím ale pořád přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby zaznělo mé jméno," svěsím ztrápeně ramena, „všechny bych je tady nechala."

     „Kdyby se to náhodou stalo, nebude to jednoduché." Rubyina máma uznale pokýve hlavou a smutně se na mě usměje. Její zeléné oči se vpíjí do mých. „Ale... zkus zatím žít jen s tím, že je to jedna neškodná soutěž."

     Povzbudivě se na ni usměju, i přestože vím, že odvahu nedodávám jí - dodávám ji sobě. „Zkusím, Emelie, nic vám ale neslibuji."

     Mezitím, co si tam povídáme, se řada zájemnic zmenší až na jednoho člověka - vyšší blondýnku s malým nosem, úzkým obočím a růžovými uplými šaty. Odhaduji, že patří mezi Druhé už jenom z pocitu, že jsem ji viděla na jedné z těch hlavních stránek časopisů, které prodávají v krámku na konci naší ulice. Vedle ní stojí starší dáma s černých šatech podobného střihu s nabíranými rukávy a na předloktí má zavěšenou tašku ve stejné barvě, která budí dojem, že byla hodně drahá - ani bych se nedivila, kdyby na ni stačil jen celý mámin měsíční plat.

     Blondýnka před námi si asi všimne, že ji sledujeme a tak povýšeně vyprskne: „Jak se opovažuješ se na mě takhle dívat, podřadná Čtvrtá?!"

     Netuším, jak poznala, že jsem Čtvrtá, ale její ton hlasu se mi vůbec nepozdává. Kdyby nebyli kolem lidé, normálně by jí na tváři přistála má ruka. Její matka se otočí naším směrem a se stejným povýšeným výrazem, jako její dcera, si nás přeměří pohledem. „Jak si vůbec taková může myslet, že se kdy dostane do královského paláce?"

     Jejich naivní představy jsou pošetilé. Do Selekce se může dostat každý, nehledě na kastu. Samozřejmě, jsou venku lidé, kteří zpochybňují losování dívek z provincií a mají za to, že je vybírají místo toho podle vzhledu a postavení. Tihle lidé mi ale vždycky přišli uhození na hlavu. Do Selekce se dostávaly i dívky s Pátých i Čtvrých kast - v Selekci stávajícího krále Jaxona byla dokonce jedna i z Šesté kasty - a to byla věc, která by se měla tolerovat. Kasta o lidech nic neříká. Nepopisuje, jaké mají city, jak jsou hodní či namyšlení. Nepopisuje jejich víru, zásluhy zemi ani jejich minulost. Kasta nerozděluje - kasta určuje. To lidé se rozhodli ty v nižších skupinách odsuzovat. Vláda chtěla pouze zavést skvělý a fungující systém.

     Tak nás to alespoň celý život učili.

     Namyšlená blondýnka před námi se přesune k okénku dřív, než jí stačím shodit sebevědomí. U malinké přepážky podá paní vevnitř kabinky svou přihlášku a papír, který ji postarší dáma za sklem podá, podepíše. Hned poté vejde do budky s dřevěnými upravenými dveřmi, kde se vyfotí. Trvá to jen pár sekund. Jestli se takhle rychle lidé střídají, přemýšlím, jaké množství dívek v mém věku muselo tímto úřadem projít.

     Ještě předtím, než tam vejdu já, pustím Ruby s její mámou. Ta mi totiž řekla, že se musí ještě vrátit do práce a Ruby musí jít na nějakou oslavu, kde bude hrát na housle - nebo klavír, to teď nevím. Má kamarádka se zrzavými vlasy udělá přesně to samé, co dívka před ní - odevzdá přihlášku, podepíše papír, vyfotí se. Když pomyslím na tu paní v budce, je mi jí líto. Kolika dívkám již za ten týden musela říct, co mají dělat?

     Ruby vyjde kabinky se stejným úsměvem, s jakým vešla dovnitř. Celá září, oči jí svítí radostí a při cestě zpět domů ji zahlédnu, jak tančí. Neznám sice důvod této radosti, ale přijde mi až přehnaná.

     Hned co na mě přijde řada, mi Kaider podá mou přihlášku. Vezmu ji od něj, děkujíc, a poté hned přistoupím k malému okénku, které je špinavé od tolika lidí, kteří na jeho stranách mluvili. Za ním sedí poněkud zavalitá dáma, která je jistě o mnoho starší než má máma či táta. Má tmavě hnědé vlasy sepnuté do jakéhosi účesu, který je ppříliš složitý na to, abych ho pochopila, přičemž jí prameny tmavých vlasů zdobí i pár těch šedých, které jasně zvýrazňují její stáří. Pod očima, na čele, kolem nosu i očních víček jí vystupují už hlubší vrásky a její ruce již také nevypadají tak mladistvě, jako ty mé.

     Svýma unavenýma očima se na mě podívá, zatímco ji podávám mou přihlášku. Protáhnu ji pod malinkým otvorem u spodu skla a ona tudy vystrčí jakýsi další papír s titěrným písmem a tečkovanou krátkou čarou v jeho pravém dolním rohu.

     „Tady to prosím podepište," šeptne dáma za sklem tiše, jako by měla každou chvílí usnout, „stvrzujete tím, že jsou všechny údaje na přihlášce pravdivé."

     Je mi jí líto. Všimnu si každé prohloubené vrásky na jejím obličeji, která se teprve zvětšuje a očních víček, jež se jí pomalu zavírají. Všimnu si šedivých vlasů prorůstajících mezi těmi tmavě hnědými, téměř stejnými jako mám já. Chci ji nějak povzbudit, stejně tak jako se povzbuzuji já sama ve své hlavě.

     „Víte..." Hledám ta správná slova, zatímco ke mně vzhlédne a spojí svůj pohled s mým. Ii já jsem unavená. Mám strach, co by se moho stát kdyby mě náhodou vybrali," připustím, smutně se usmívajíc, „ale tento den za chvíli končí. Už jen pár dalších podpisů a budete opět doma se svou rodinou."

     Věnuji jí úsměv - jeden jednoduchý, povzbudivý a nefalšovaný úsměv. Dodávám jím naději jak sobě tak, doufám, i ženě přede mnou.

     „Nesmíte se bát," řekne mi pozvedávajíc levý koutek jejích úst.

     „Nebudu," slíbím jí, „uděláte pro mě ale něco?"

     „Samozřejmě."

     „Usmějte se," podotknu, zatímco se skláním a podepisuju ten papír, který mi podala, „svět by vás měl vidět."

     Chvíli se na mě jen tak dívá, jakoby přemýšlela, jestli si z ní utahuju nebo to myslím vážně. Když se mi ale zahledí do očí, asi pozná, že si z ní dobrý den nedělám a tak se na mě usměje - stejně jako jsem se před chvílí usmívala na ni.

     „Děkuji, slečno," dodá, berouc si zpět potvrzovací list, „a hodně štěstí."

     Na to jí jen jednoduše kývnu a ohlédnu se přes rameno na svého bratra. Jen se na mě povzbudivě pousměje, zatímco několik dívek stojících za ní mě zrakem přímo proklíná. Vsadila bych se o cokoliv, že už něčekaně stepují na místech jenom kvůli tomu, že už se nemůžou dočkat až si nechají vyfotit fotku, která by se za necelý týden mohla objevit na všech obrazovkách i Illey.

     Abych jim splnila jejich přání, rovnou k budce přejdu a vkročím dovnitř. Není moc velká, může být kolem dvou metrů na tři, stěny jsou bílé a uprostřed této malinkaté místnůstky stojí židle bez opěrátka. Hned naproti ní je ke stropu přidělána kamera, která má v sobě asi zabudovaný jakýsi senzor, který vás v tu správnou chvíli vyfotí.

     Sednu si doprostřed na židli, přehodím si tmavě hnědé vlasy sahající do půlky zad na obě ramena a usměju se do kamery. Ta po pár vteřinách hlasitě cvakne, což mi dává signál k tomu, že je fotka vyfocená. Po tom už se akorát zvednu a vyjdu ven.

     V tom momentě dívka stojící za Kaiderem rychle přispěchá k okénku s dámou, která se na mě při mém odchodu ještě stihne usmát. DOufám, že ji doma přivítá milujícíc manžel, děti a možná už dokonce vnoučata.

     Kaider se mě na nic neptá, protože mu asi dojde, že není co vysvětlovat a za to jsem mu vděčná. Neplýtvá čas zbytečnými otázkami. Společně se oba rozejdeme hlavní ulicí až domů a já mám strach, že jakmile tam dojdeme, Kaiderova nevyřčená otázka přece jen zazní - jenomže ne od něj, ale od mých rodičů.