Když následující den chystám večeři, je v našem domě ubíjející ticho.

     Zastávám své povinnosti a chystám jídlo pro celou svou rodinu - už to dělám automaticky. Před třemi lety, kdy jsem už byla schopná mámě v domácnosti pomáhat, jsme se domluvily na jednom určitém pravidle - jeden den vaří ona, druhý já. Další opět ona a já ji vystřídám ten čtvrtý. Byla to záminka k tomu, abych ji nechala si odpočinout. Pracovala celé dlouhé dny a to jenom kvůli tomu, abychom měli finance na vše, co jsme potřebovali.

     Samozřejmě, v té době jsem si začínala hledat práci i já sama. Nechat rodiče pracovat a vydělávat samotné mi přišlo sobecké. Hodně mých vrstevníků na to vůbec nemyslela. Povalovali se - a pořád se povalují - doma a nechávají na svých rodičích naprosto všechno. Přijde mi to nezdvořilé. Tito lidé se o nás starali skoro dvě desítky let, dělali vše pro to, abychom se cítili dobře, a my jim to přece musíme jednoho dne oplatit.

     Jako první do jídelny přijde Kayder. S knihou v ruce - nepochybně - obejde stůl a sedne si na jeho obvyklé místo. Přes jeho rameno si letmo všimnu, že si čte něco o rubínech.

     Pár minut po něm, když už na talíře rozděluju špagety - oblíbené jídlo mě a měho bratra - , se k nám přidá i máma s tátou. I přestože je nevidím, vím, že jsou jejich výrazy ztrápené. Vidívám je tak už několik dní - proč by to dnes mělo být jiné?

     Podle zvuků odsunujících se židlí pochopím, že už všichni kromě mě sedí na svých místech a čekají. Posypu každou z porcí zbytkem sýru, který bych měla v následujících dnes koupit, a jeden talíř za druhý položím před svou rodinu. Tátovi, mámě, Kayderovi, vždy v tomhle pořadí. Podám jim každému vidličku a nůž, vezmu si svůj talíř a sama si jdu sednout za nimi - ke kulatému stolu naproti tátovi.

     Popřeji všem dobrou chuť. Máma se na mě jen upřímně pousměje, táta hned začne jíst a Kaider si vedle talíře se špagetami opět otevře svou knihu. Po dobu večeře se mezi námi ozve tak maximálně mámino napomenutí jeho směrem, že je to neslušné. Zbylé tiché chvíle úspěšně vyplní napětí vládnoucí v našem domě už nějakou dobu. Je to jako by nechtělo odejít. Jednoho dne se tu prostě objevilo s nádhernou zdobenou obálkou z drahého papíru s okrasným písmem a od té doby se taky přiživuje na naší beznaději. Nevíme, co si říct, abychom se opět nedostali k tématu, kterého se všichni tak bojíme a proto nemluvíme, jen dýcháme a utápíme se v tom napětí každým dnem víc.

     Troufala bych si říct, že to dnes došlo až tak daleko, že mě tato situace dusí. Přistihla jsem se, jak mi vaření večeře slzí oči - a nebylo to z toho, že bych krájela cibuli, věřte mi. Jednoduše začínám mít toho ticha, které v našem domě v posledních dnech zavládlo dost.

     Dnešní večeře je jen další část těchto rozpaků. Jediné, co se mi dostává k uším, je cinkání příborů o talíře a hlasité dýchání Kaidera, který opět dostal rýmu. Má ji často, někdy si říkám, že možná i celý rok.

     Jakmile všichni dojí, sklidím čtyři talíře ze stolu a položím je do umyvadla. Zatímco rodiče s Kaiderem odchází k televizi, na které se zanedlouho objeví tváře královské rodiny a moderátora Nyela Wrighta, já pustím vodu a začnu nádobí pečlivě umývat. I při této činnosti mě zastihne beznaděj. Stojím tady totiž sama - ne s mámou po mém boku, která se společně se mnou směje tátovým vtipům ohledně chování moderátora zpráv.

     Chybí mi to. Nikdy bych neřekla, že naši rodinu dokáže tak moc rozhodit jeden jediný dopis.

      Mám studenou vodou umyté dva talíře, když z obýváku zaslechnu znělku zpráv. Slyším, jak táta záměrně zhlasí zvuk, až tak abych jej slyšela i já. Toto gesto mi dodá alespoň malou naději - něco se přece jen nezměnilo.

     Vezmu třetí talíř v době, kdy se domem rozlehne rozesmátý hlas moderátora Nyela Wrighta. „Dobrý večer, Illeo!" zvolá nadšeně za potlesku několika šlechticů sedících v hledišti společně s královskou rodinou po jeho pravém boku. „Doufám, že si užíváte krásných slunečných dnů a myslíte na dobro naší nádherné země. V dnešních zprávách dáme slovo našemu úžasnému králi, který nám, ostatně jako vždy, poví o událostech, které se v poslední době udály, přineseme zprávy o těch nadcházejících a také vyzpovídáme prince okolo nadcházejícíc Selekce!"

     Nadšení ozývající se zkresleným zvukem z naší menší televize po zaznění slova Selekce je neskutečné. Lidé jako by se na zprávy v posledních dnech dívali jen kvůli tomu, aby věděli nové strhující informace o této tradiční soutěži. Samozřejmě, zajímala mě a co víc, chtěla jsem se jí zúčastnit, jenomže někteří lidé své nadšení nechávali zajít až příliš daleko.

     Jakmile Nyel přenechá slovo králi Jaxonovi, umývám čtvrtý a poslední talíř společně s příbory. Studená voda mi dopadá na dlaně společně s mýdlem na nádobí a připomíná mi slova, které si opakujeme s mámou již několik let. Představ si, co by si pomysleli lidé z nižších kast, kdybychom na pouhé umývání nádobí používali teplou vodu. Někteří z nich se v ní ani nemohou osprchovat. Na nádobí stačí i ta studená.

     A toho se držím již dlouho.

     Z obývacího pokoje se ozývají slova krále, který vysvětluje momentální situaci v zemi a také nové informace. Probírá mírové smlouvy s Francií, ekonomickou situaci, která se prý "v momentálním roce rapidně zlepšila" a zakončí to zprávou o útocích rebelů, skupiny lidí útočící na náhodná místa v Illey, zatímco nikdo nezná jejich důvod, v Sumneru, jedné z provincií blízko Angeles.

     V čase kdy král skončí se svou řečí už mám hotovo, utřu si utěrkou ruce a vydám se do obýváku za zbytkem mé rodiny. Ti se na mě všichni podívají - kromě Kaidera, který od své knihy nedokáže odtrhnout oči -, což mi zničeho nic přijde neskutečně nepříjemné. Sednu si na místo mezi mámou a mým bratrem a zadívám se na televizi.

      Právě teď je kamera zaměřená na královskou rodinu v její plné síle - král Jaxon již sedí zpět na své židli, na sobě černé sako s kalhotami, bílou košili s modrou šerpou ppřehozenou přes rameno. Vedle něj sedí královna Lynn, výherkyně minulé Selekce, původně Třetí. Její hnědé dlouhé vlasy má seplé do nízkého drdolu, na sobě béžové šaty s bohatou suknicí, lodičkovým výstřihem a stuhou obvázanou kolem pasu, která je malinko tmavší než odstín jejích šatů. Hned vedle nich sedí jejich dva synové. Hned po boku své matky sedí ten starší, korunní princ - Rafe Jonathan Schreave, vysoký s vlasy ve stejné barvě, jako má jeho matka. Barvu očí nepoznám, ale jsou malinko propadlé a jeho ostrá čelist jim ještě přidává na pronikavosti. Vedle něj sedí jeho o rok mladší bratr - James Christian Schreave, vysoký asi stejně jako princ Rafe s vlasy trochu jasnějšími, více po jeho otci. Má malinko jemnější rysy než jeho bratr, ale to mu na pohlednosti neubírá. Barvu jeho očí rovněž nejsem schopna poznat, ale určitě je nemá tak moc propadlé jako druhý princ.

      Teď si určitě říkáte, že těch 35 holek musí být nadšených. Mají přece dvakrát takovou šanci, že se stanou členy královské rodiny!

     To se ale mýlíte. Náš korunní princ Rafe už svou vyvolenou totiž má - italskou princeznu Haven Isabelle Issel - a to ho zbavuje práva se Selekce účastnit. Nemluvě o tom, že jeho vstup do Selekce by byl zrada Itálie a mohlo by to znamenat válku - Illea a Itálie totiž prozatím spojenci nejsou.

      To znamená, že se všechna zodpovědnost ohledně Selekce přesunula na prince Jamese, zatímco jeho bratr bude tuhle soutěž jen klidně z povzdálí sledovat.

     Zpozorním, když Nyel poděkuje králi za jeho slova a přesune se opět k Selekci, tématu, pro které většina naší země bude v příštích týdnech - ne-li měsících - přímo zabíjet.

     „...se přesuneme k tomu, na co čeká každá mladá dívka za obrazovkami! Vaše Výsosti, mohl byste?" Nyel se ohlédne ke královské rodině a kamery se v tu dobu zaměří na prince Jamese. Ten se zvedne ze svého místa v černém obleku, stejném jako má jeho otec, pouze s červenou šerpou místo té modré. Až teď se ukáže jeho skutečná výška - jsem si jistá, že bych mu sahala tak maximálně po ramena.

     Princ James přejde k moderátorovi, který se na něj zářivě usměje. „Povězte mi princi, jak se na nadcházející Selekci těšíte?"

     „Nebudu lhát, Nyele, netuším, jestli se mám těšit nebo bát. Za necelé dva týdny si do mého domova pozvu dalších 35 dívek, mezi které budu muset rozložit všechen svůj volný čas," odpoví mu poněkud rozpačitě, ale i přesto se usmívajíc, „bude to náročné."

     „To nepochybuju," zasměje se Nyel, „váš bratr vám ale jistě bude pomáhat, nemám pravdu?"

     Princ James se ohlédne posměšně na svého bratra. „To teda doufám, když už mě v tom nechal samotného."

     Smích korunního prince vycházející z televize se smísí s tím Nyelovým.

     „Když už jsme u toho, co na to říkáte vy, Vaše Královská Výsosti?" Moderátor se otočí na prince Rafea a v tom momentě se kamera zaměří na něj. „Závidíte svému bratrovi, že se chystá na Selekci?"

      „V některých věcech bych mu možná i záviděl, kdybych již svou šťastnou dívku nenašel," mrkne směrem, kde odhaduji, že stojí Nyel společně s princem Jamesem. „Svému bratrovi se ale budu snažit pomoct. Skoro všechno jsem to na něj hodil."

     „Ah, samozřejmě, vám už se poštěstilo," zářivě se zničehonic usměje, jako by si až teď vzpomněl, že má náš korunní princ už svou princeznu, „je to od vás ale velkorysé."

     „Má snad na výběr?" odsekne pobaveně James a na svého bratra se potměšile ohlédne. „Zaslouží si mi pomáhat."

     Smích moderátora přiláká kameru zpět k němu, čehož hned využije. „Bratrská láska, jak dojemné, že dámy?" pronese s šibalským úsměvem přímo do kamery. Na každou rodinu v Illey teď jako by přímo mluvil.

     „Každopádně, jak se okolo toho vše cítíte, Vaše Výsosti?" zeptá se ho hned po smíchu vycházejícího z hlediště. „Dal vám třeba otec nějaké své rady?"

     James ledabyle mykne rameny. „Věřte mi, pár jsem jich dostal, ale na další bude ještě mnoho času. Selekce začíná přeci jen teprve za dva týdny a ještě ani nevíme, které dívky v paláci přivítáme."

     „Všechna tato jména se ale za týden dozvíme. Povězte, těšíte se až uvidíte tváře všech dívek, mezi kterými bude i vaše nastávající?" Nyel přivře oči a usměje se způsobem, jako by se ptal na nějakou neslušně zvrácenou otázku.

     „Osobně si myslím, že bude lepší až všechny uvidím tváří v tvář. Fotografie mohou realitu zkreslovat, zatímco oči vás nezklamou nikdy," vysloví téměř poeticky a milý úsměv pokryje jeho tvář.

     „Čekal jste dlouho, než tohle budete moct říct?" zeptá se jej pobaveně moderátor.

     „Celý život, Nyele. Proč jste mi tu šanci nedal již dřív?"

     Princ se zasměje společně s Nyelem i královskou rodinou.

     „Mám pocit, že se s vámi nebudou dívky nudit," prohodí Nyel pobaveně utírajíc si z očí imaginární slzy, „každopádně vám děkuji, Vaše Výsosti, a přeji hodně štěstí v následujících týdnech."

     Princ jen kývne ještě se lehce usmívajíc. „Děkuji, Nyele. Bylo mi potěšením."

     Po prohození této věty se k němu otočí zády, odcházejíc zpět ke své rodině - tedy myslím. Kamera již ho totiž nesnímá.

     „Dámy a pánové, tohle by bylo k dnešním zprávám z illeyského kapitolu, vše! Uvidíme se opět za týden s novými informacemi a - nepochybně - si ukážeme 35 aspirujících adeptek na naši drahou princeznu a manželku prince Jamese." Nyel to zvolá s takovou radostí, jakou jsem u něj snad v životě neviděla. „Nezapomeňte se dívat. Přeji krásný zbytek dne, Illeo!"

     Jakmile tahle slova zazní, obličeje moderátora a královské rodiny zmizí. Na obrazovce naší malé televize se opět objeví illeyský znak a v pokoji, kde se nacházíme, se rozhostí ticho. Napětí neodchází ani nadále, právě naopak - spíše se mi zdá, že roste. Vím, že mí rodiče berou v potaz, že tam jít nemusím - sakra, vždyť jsem jim to před dvěma dny sama řekla! Myslela jsem si, že to tím skončí; že se opět budeme bavit spolu jako jedna obyčejná rodina.

      Přesednu si na místě, snažíc se zbavit vší té nepříjemné enegie, když se po zprávách poprvé v našem době rozezní slova, která nepatří Nyelovi Wrightovi nebo někomu z královské rodiny. Ne - patří tátovi.

     „Zkus to."

      Překvapeně se na něj podívám a v hlavě si to přehrávám pořád dokola. Přemýšlím, co tím myslí a proč se tak rozhoduje. „Prosím?"

     „Zkus se tam přihlásit." Odlepí oči od obrazovky televize a podívá se jimi na mě. Pod nimi mu vystupují malé ospalé půlkruhy a malinkaté vrásky na jejích krajích zvýrazňují jeho přibývající roky.

     „Tvůj táta má pravdu," přidá se k němu máma. Její smtný úsměv, jež mi věnuje, v sobě má pochopení. Ví, že to zkusit chci, i když jim neustále říkám pravý opak. „Nebudeme ti bránit."

     Chvíli mám neskonalou radost, že se až chci rozběhnout do svého pokoje, zavřít dveře a přihlášku vypsat co nejrychleji. Netrvá to však dlouho. Na vrchol mých myšlenek se dostane tátovo přání. „Ale naše rodinná firma..." namítnu.

     „Stejně se jí poslední dobou až tak moc nedaří. Už nějakou dobu přemýšlím, že se jí vzdám a najdu si práci ve městě," přizná se táta. Pozoruji jeho tvář a hledám v nich náznak žertování - které by v této situaci vůbec nebylo vtipné -, ale žádné v ní nevidím. Opravdu to myslí vážně?

     „Nechceme, abys měla pocit, že ti to zakazujeme," přitaká máma.

     Můj pohled se přesune na Kaidera, který poprvé za celý večer odlepil oči od tmavě vytištěných písmen v knize v jeho rukou. Vypadá sice nějakou dobu stejně překvapený jako já, ale jeho výraz se v malém momentu změní. Teď mě již spíše vyzývá k tomu, abych šla vzít ren přepychový kus papíru na mém stole a vypsala jej.

     „D-dobře," přinutím se po chvíli říct, „děkuju."

     „Ještě nemáš za co děkovat, Kay," podívá se na mě máma a v jejích očích se odráží přesně to, co v těch mých - ještě tam nejsem a možná ani nebudu. Třeba všechna tahle bezradnost byla naprosto zbytečná.

     Ale i kdyby byla, alespoň vím, že mí rodiče tolerují mé sny.

     „Mám vás ráda."

     A s těmi slovy je pevně obejmu, děkujíc jim za tiché dny strávené přemýšlením nad touto soutěží. Znají to riziko - můžou ztratit svou dceru.

      Ta je ale i při vypisování přihlášky, která jí může změnit celý život, má hluboko v srdci. A ví, že je tam bude mít po zbytek života - ať už bude kdekoliv.