Dopis. 

     To bylo to první, co jsem viděla, když jsem v úterý přišla domů z tátovy práce. Dopis na našem dřevěném jídelním stole a máma, sedící nad ním. Ještě jsem ani nezavřela dveře a její pohled spočinul na mě - zčásti šťastný, zčásti ustaraný.

     Na chvíli jsem neměla tušení, co může znamenat. Viděla jsem jen rudě červenou obálku s černými písmeny vytištěnými na ní, které udávaly rodinu, které byl dopis určený. Nevěděla jsem, o co se jedná až do doby, kdy jsem se na něj podívala. 

     Stačilo vidět to jedno jediné slovo, aby se mohlo všechno změnit. Najednou jsem zapomněla na všechny problémy, které naše rodina měla a místo toho vzpomínala na všechny illeyské Zprávy z posledních pár týdnů. Týkaly se totiž jen jedné věci - Selekce.

     Jednalo se o soutěž pořádanou na počest lidu, s cílem, aby si plnoletý illeyský princ, a zároveň nástupce, mohl najít budoucí manželku a královnu Illey. Tahle soutěž byla jednoduchá - náhodně se vylosovalo 35 dívek pro symbolizaci pětatřiceti krajů naší země, které byly následně na dobu neurčitou poslány do sídla královské rodiny, jímž byl přepychový palác v hlavním městě Angeles. Všem 35 šťastným byly poté poskytnuty soukromé komnaty, komorné, garderoba a celkově luxusní život na omezenou chvíli. Jakákoliv z nich totiž mohla kdykoli vypadnou, protože celá moc nad jejich osudem dřímala v rukou prince. 

     Takže zjednodušeně - šance být po měsíce obklopena zářivými šaty, nádherným palácem, služebnictvem a královskou rodinou.

     Sen snad každé dívky v království.

     A já - nepochybně - patřila k té skupince dívek taky. Měla jsem ale jeden vedlejší problém, který mě nutil zvažovat své rozhodnutí zkusit štěstí a přihlásit se.

     Tím vedlejším problémem byla moje máma.

     Neberte to špatně, není to tak, že by mi to chtěla zakázat, to ani náhodou. Je to jen tím, že máma se v mém věku do Selekce hlásila s velkými nadějemi. Snila o tom samém jako já a tisíce dívek v mém věku, které se o Selekci zajímají - šanci stát se na nějakou dobu důležitým člověkem. Ne někým bezvýznamným, kdo přežívá ze dne na den a už neví, co se svým životem dělat, aby přestal být nenaplňující a vyčerpávající.

     Nepochybně moji mámu nevybrali, protože pokud by se tak stalo, naše rodina by dnes žila úplně jiným životem. Měli bychom větší dům, více peněz a mí rodiče by měli lepší práci. Můj starší bratr i já bychom vyrůstali v jiném prostředí a měli možná lepší zázemí.

     Ne, že bych si stěžovala, svůj život v celku ráda mám a sama vím, že člověk si nemůže vybrat do jaké rodiny se narodí.

     Když se moje máma přihlásila do Selekce, patřila do Páté kasty - jedné ze skupin, do kterých byli rozřazení všichni obyvatelé Illey. Kasty fungovaly už celá staletí a byla něčím, co by někteří mohli nazvat pojistkou, aby byl ve společnosti větší řád a pořádek. Celkově jich bylo osm a každá z kast měla svoji profesi a úkol.

     Mezi První patří šlechtická krev, neboli královská rodina - později také výherkyně Selekce spolu s celou její rodinou. První mají největší majetek i moc, ale jsou také ti, kterým připadá všechna zodpovědnost.

      Do Druhé kasty patří veškeré celebrity a známé osobnost - modelky, zpěváci, herci a také například politici. Společně s nimi patří do této kasty také strážci, kteří jsou bez ohledu na svou předešlou kastu vždy přesunuti mezi Druhé, avšak bez své rodiny. Jelikož mezi její členy patří větší i menší známé "hvězdy," není divu, že jsou také velice bohatou kastou.

     Jako Třetí se počítají myslitelé, neboli jacíkoli vědci, vynálezci, lékaři, architekti nebo právníci. Mezi ně také spadají všechny účastnice Selekce, v případě, že před jejím začátkem neměla daná dívka vyšší hodnost. Třetí jsou stále lidé, kteří si mohou dovolit luxus, i když jen ten nejmenší.

      Čtvrtí neboli kdokoliv, kdo spadá pod křídlo bussinesu, jsou lidé, kteří už mají celkem méně peněz, ačkoliv pořád dostatek na to, aby nehladověli. Samozřejmě, jejich finanční příjem závisí na tom, jakou práci mají - jestli jsou například pouze farmáři nebo majitelé luxusních hotelů. 

     Poté tady jsou Pátí, kteří obsazují umělce všeho druhu - fotografy, tanečníky, zpěváky nebo také malíře. Tahle kasta má však občas problémy s uživením své rodiny. Přeci jen patří mezi spíše levnou zábavu a pobavení - i přesto ale mají střechu nad hlavou, což někteří říct nemůžou.

     Další jsou Šestí - veškeří pracovníci ve službách - služky, sekretářky, kuchaři i švadleny spolu s například osobními řidiči. Neodmítají jakoukoli pomoc, kterou mohou poskytnout. Ostatně z téhle kasty pochazí všichni sluhové i další personál v (nejen) královském paláci. Šestí se také řadí k lidem, kteří mají problém s penězi. Vyskytují se u nich problémy s jídlem i domovy - mají své vlastní, ale nemusí být v nejlepším stavu.

     Předposlední jsou Sedmí, jejichž kasta je téměř stejná jako ta Šestá. Narozdíl od nich ale vykonávají především venkovní práce. Mezi lidi s tímhle postavením patří všichni zahradníci, dělníci, obdělávači polí, popeláři, stěhováci a další, kteří mají zkušenosti s manuální prací. Stejně jako Šestí, Sedmí neodmítají jakoukoli práci, jen tak tak se uživí a udrží své rozpadající se příbytky.

     Naprosto poslední je Osmá a tudíž nejhorší kasta, kterou mají v lásce vyšší kasty nazývat "odpad." Můžete zde najít prakticky kohokoli - psychicky nemocné, bezdomovce, sirotky, drogově závislé a další. Jsou to jednoduše ti, kteří klesli až na spodní špičku společnosti. Tahle kasta se také používá jako trest pro všechny, kteří závažně poruší zákon. Proto tady můžete najít klidně i bývalého Druhého.

     Illeyské zákony týkající se sňatků mezi kastami jsou jednoduché - můžete se vdát za kohokoliv z vyšší kasty než je ta vaše, ale abyste si mohli vzít někoho z té nižší, musíte na to mít povolení, která jsou odsouhlasena jen minimálnímu počtu párů. Má máma byla ten první případ. 

      Narodila se jako Pátá a už od malička malovala, stejně jako hrála na housle. Mého tátu poznala ve svých 20 letech, kdy hrála na narozeninové oslavě jeho mladší sestry, na kterou si ji najali. Od té doby se setkávali co to jen šlo. Bohužel skrz množství akcí, na které musela má máma chodit, aby si s rodinou vydělali dostatek peněz, něměla až tak moc času. I přesto se po pěti letech vzali a jelikož můj táta patřil mezi Čtvrté, stala se jí i moje máma. 

      Dva roky na to se narodil můj starší bratr Kaider. Táta zrovna v té době přebíral realitní kancelář po svém otci a začínal pracovat, zatímco má máma se starala o Kaidera. Jejich život začínal fungovat a rozbíhat se tím správným směrem. O tři roky později jsem se narodila já. 

     Kaytlyn McClarenová.

     Ano - moji rodiče mají v oblibě písmena na K.

     A od té doby žijeme všichni čtyři dohromady pod jednou střechou. Já pomáhám tátovi v kanceláři, máma pracuje jako účetní v jedné městské firmě a bratr jde cestou šperkařství - nikdo z nás mu do toho mluvit nechce, i když můj táta tajně doufal, že by jednou mohl přebrat rodinnou firmu. Právě proto své naděje momentálně tajně vkládá do mě.

     Tedy... Tajně se říct nedá. Táta to dává najevo více než svou lásku k sobě samotnému.

     Proto jsem začínala mít strach, když jsem na tom bílém papíře, který už jen na dotek šel cítit přepychem a penězi, viděla slovo Selekce. Nejen kvůli mámě a snaze nepřekazit její dřívější sny, ale také kvůli tátovi, který věřil, že budu pokračovat v rodinné tradici.

     Nyní už je to týden od doby, kdy naším domem otřásla zpráva o blížící se soutěži a můžu říct, že napětí, které tu nastalo, ještě vůbec neodeznělo. Můj táta sedí celé večery v pracovně, předstírajíc, že pečlivě pracuje, i když na něm vidím, že hlavu má plnou zklamání; máma je celý týden ponořená v knize, ze které nepřečetla více než čtyři kapitoly, protože pokaždé čte jednu stranu minimálně třikrát, jak přemýšlí nad Selekcí. 

     Jedině můj bratr dělá opravdu to, co pokaždé - a to je nekonečné studování jak rozdílné jsou jednotlivé drahokamy. 

      Skoro si už začínám myslet, že celé to napětí, které panuje mezi mnou a mými rodiči, naprosto přehlédl, když v tom zaklepe na dveře mého pokoje. Vyruší mě z dramatické hádky v romantické knize, kterou právě čtu, a přinutí mě od příběhu odtrhnout oči, za což mu začínám být vděčná. Ještě dalších pár odstavců hádky mezi mými oblíbenými postavami a mohla bych začít brečet. 

     „Můžu dovnitř?" zeptá se mě hluboký hlas patřící Kaiderovi. Zaklapnu knihu, sednu si na posteli a přikývnu. 

      Věnuje mi pousmátí, zatímco zavírá dveře. Chvíli čekám až si vezme židli u mého stolu, ale potom si jen sedne na kraj mé postele a podívá se na mě. V jeho očích je vepsaná starost, kterou jsem v nich viděla už tisíckrát.

      Starost o mně, pomyslím si.

      „Jak to zvládáš?"

     Vydechnu a sklopím oči ke knize, kterou už tak dobře znám. „Já už ani nevím. Trápí mě pohled na to, jak nad tím oba pořád přemýšlí."

      „Ano, vypadá to, že už nedělají skoro nic jiného," povzdechne si Kaider a mě někde hluboko uvnitř potěší, že přece jen věnuje pozornost situacím dějícím se okolo něj.

     „Kayt, já..." začne, na tváři ztrápený výraz - kvůli tomu, že by mi jako starší bratr chtěl poradit, jen neví jak na to, můžu jenom hádat. V hlavě se usměji, když se dokope k pokračování. „Chtěl jsem ti říct, že pokud to opravdu chceš zkusit, měla bys. Nemyslím si, že by ti máma s tátou chtěli bránit, aby sis splnila svůj sen."

     Projedu si rukou vlasy a následně si je obě položím do klína. Hlavu mám plnou myšlenek o stovkách rozdílných věcí. „Vím, že by to pravděpodobně dělat nechtěli, jen... Nevím, jestli je to správné."

      Netuším, jak se na něj podívat. Na prsou mě tíží pocit viny, protože si najednou naše rodina nedokáže prohodit ani pár slov.

      „Proč by to nebylo správné? Je to jen obyčejná soutěž, Kayt."

      „Zaprvé," začnu, avšak se neustále dívám do svého klína, kde mám položenou knihu. Přemýšlím, co dělat. Nikdy bych neřekla, že se objevím v podobné situaci. „pokud to něco je, tak rozhodně ne obyčejná soutež. A zadruhé," odmlčím se. Promýšlím si svá slova v hlavě, jakobych měla mít proslov před celým městem, i přestože sedím jen před svým bratrem. Proč? To netuším. „přijde mi špatné, že bych vás tady musela nechat. Kdyby mě náhodou vybrali, stala bych se za každou cenu Třetí a vás musela nechat tady. Ty se dřív nebo později odstěhuješ a co bude s mámou a tátou potom? Co se stane s naší rodinnou firmou? Víš přece, že táta chce, aby ji jeden z nás jednoho dne převzal a kdo to potom udělá?"

     „Proč to aspoň nezkusíš, Kaytlyn?" zeptá se mě Kaider. Slyším v jeho hlase nechápavost. 

     Konečně k němu vzhlédnu. „Vždycky je tady přece šance-"

     „Šance, že tě vyberou, já vím, ale ta je malinká," přeruší mě uprostřed věty, „vždyť v Clermontu žijí tisíce holek, jako jsi ty, můžou vylosovat kteroukoli z nich a ty můžeš pokračovat v přemýšlení nad převzetím tátovy rodinné firmy. Není to jisté, Kayt, tvá přihláška může být nakonec jenom zbytečný kus papíru."

     „Může, ale co když nebude, Kaidere? Co budu dělat potom?" rozhodím kolem sebe rukama a beznadějně se na něj podívám. Na jednu stranu to udělat chci, ale naopak ne. Kvůli tátovi a mámě, nechci je tu nechávat.

     „Co budeš dělat potom není tvůj momentální problém. Ještě se nic z toho nestalo a možná ani nestane, takže nemáš důvod se o to vše starat. Ne teď."

     Sevřu vazbu knihy v mých rukou a hluboce vydechnu, když na svých zádech ucítím teplou dlaň svého bratra. 

     „Do ničeho tě nenutím, Kayt," připustí, „jenom chci aby sis uvědomila, co všechno by to pro tebe mohlo znamenat."

     Konejšivá slova mého bratra ve mně vyvolají úzkost. Všechny myšlenky které se mi honí hlavou vyjadřují jediné - strach. Mám strach, že když už bych se tam přihlásila, zůstali by pouze dva scénáře:

     1. Nedostala bych se tam a mým rodičům by se ulevilo, že i nadále zůstaneme jednou spořádanou rodinou. V tomto případě by sice mí rodiče byli šťastní, ale mě by to někde hluboko uvnitř mrzelo.

     2. Dostala bych se a selhala. Přinutilo by mě to opustit mou rodinu, stát se Třetí, najít si budoucího manžela a založit si novou rodinu daleko od té své pravé.

     A nebyla jsem si jistá, jestli chci jeden z těchto scénářů zažít.

     „Jen nad tím přemýšlej," vytrhne mě z myšlenek hlas mého bratra a mě až teď dojde, že ještě stále sedí vedle mě. Podívám se do jeho hnědých očí, stejných jaké mám já, a lehce kývnu. 

     Budu, říkám mu v duchu. 

Ano, já vím, že není čtvrtek - ještě tak dezorientovaná nejsem, nebojte. Říkala jsem si, že jestli už opravdu nepůjdeme vůbec do školy - a že to tak vypadá -, asi bych měla začít víc psát (hlavně protože vím, že jsem toho schopná).
Proto vám tuto kapitolu zveřejňuji o den dřív a hned teď se pouštím do psaní další k TDBU. 

(další kapitolu k této knize mám už taky, ale nechávám si náskok, kdybych to někdy nestihla 😅)

Sending you all my love!
May ❤