Chodbami města směrem k hangáru s jumpery běželi všichni schopní piloti se svými týmy, aby mohli bránit město před přilétajícími šipkami z křižníku. John mezitím usedl do ovládacího křesla. Musel vyčistit svoji mysl. Věděl, že musí v první řadě ochránit město.

„Pane," přistoupil k němu jeden z techniků.

„Ano?"

„Doktor Beckett vám vzkazuje, že je o vše postaráno." John přikývnul. Tep se mu zklidnil. Opřel si hlavu a prsty zabořil do madel křesla. Zavřel oči, napojil se na město a začal vypouštět jednu střelu za druhou, které vyhledávaly své cíle. Věděl přesně, kde se pohybují jumpery, aby je nezasáhnul. Soustředil se, aby našel všechny šipky, které ohrožovaly město. I přes veškerou snahu jeho nervová zakončení reagovala pomaleji, než bylo potřeba, ale jumpery vykrývaly jeho nejistotu. Nemohli po tom všem o město přijít.

Všechno bude v pořádku, opakoval si stále dokola. Přesto se neubránil té krátké myšlence, která mu před očima vytvořila představu těch šedomodrých očí, které ho měsíce pronásledovaly ve snech. Trhnul s sebou, když jedna ze šipek provedla střemhlavý pád a poničila okraj města nekryté štítem. Následovaly je další.

Sebral veškeré sebeovládání a upnul se ke svému výcviku. Zaměřil svoji zlobu na šipky a antické střely vylétaly ve zrychlené kadenci a ničili jednu nepřátelskou loď za druhou. Nálet slábnul, Asgardská loď pálila na křižník a znemožnila vylétat dalším šipkám.

„Zaměřte palbu na křižník, podplukovníku," zaslechl John jednoho z techniků. Nemohlo to trvat ani pět minut, když vesmírný prostor kolem města byl vyčištěn a všichni začali pálit na křižník, který díky svému štítu odolával útokům zvenčí, ale nebyl tak silný tak jako superúl, který chtěl zničit Zemi.

Začaly se ozývat nadšené výkřiky, když štít na nepřátelské lodi povolil. Opět vyhráli, ale John necítil takové uspokojení, jaké by měl. Když se ujistil, že je to bezpečné, vyskočil z křesla, jakoby ho popálilo, a než stihl některý z techniků něco namítnout, už se hnal zpět do věže. Potřeboval vědět, jak vážné jsou škody, které způsobily šipky, které pronikly jeho obranným valem.

„Jakmile se vrátí jumpery, pošlete jejich týmy, aby začaly prohledávat město, kdyby nějaký Wraith přežil," zaslechl John Woolsyho. Stál u něj Ronon s Teylou.

„Pokusíme se co nejdříve zprovoznit detekci známek života." Rodney seděl za ovládacím panelem a s Radkem už na tom pilně pracovali.

„Podplukovníku," Woolsy si Johna všimnul.

„Jaké jsou škody, pane?"

„Naštěstí nejde o důležité budovy, přesto je budeme muset opravit, jakmile se vrátíme na Lanteu. Musíme doufat, že nám Asgardé pomohou."

„To by sakra měli," ulevil si a bylo mu jedno, že se na něj pár lidí udiveně podívali.

„Teď musíme provést rozsáhlou kontrolu, než se vydáme zase na cestu. Máme pár zraněných a potřebujeme se ujistit, že žádné potřebné systémy nebyly poškozeny." Woolsy se pokusil o smířlivý tón, aby svého podřízeného uklidnil.

„Je Todd v cele?" zeptal se John neomaleně a dal si ruce v bok.

„Samozřejmě. Než si však s ním promluvíte, možná si na chvíli odpočiňte."

„Jsem v pohodě," odseknul a vydal se směrem pryč, ale zachytila ho silná ruka Sateďana. John se na Ronona podíval, který trochu sklonil hlavu a trochu přimhouřil oči.

„Půjdeme prohledávat město. Není tu zas tolik lidí."

„Dobrý nápad," souhlasil Woolsy a pokývnul Johnovi, který z toho nadšený nebyl, ale nakonec souhlasil.

„Když dovolíte, ráda bych se šla podívat za Kananem a Torenem." Teyla nervózně přešlápla.

„Zajisté," propustil ji Woolsy a pokynul, aby i Ronon s Johnem mohli odejít. Společně došli do zbrojnice.

„Měl by ses uklidnit." John se udiveně podíval na svého přítele.

„Jsem v klidu."

„Nejsi. Vychladni," doporučil mu Sateďan. John musel neochotně připustit, že začal jednat impulzivně. Na chvíli se zastavil a zhluboka dýchal. Podobných situací ve městě zažil nespočet a zvládl je s naprostým klidem. Jednal vždy v rámci výcviku a musel se k tomu zase vrátit.

„Tak fajn, tým majora Lorna půjde do západní části města," začal John, když se shromáždili ve zbrojnici. „Než McKay zprovozní detekci známek života, bude na nás, abychom se ujistili, že je město bezpečné." Během toho k nim dorazily týmy, které obsluhovaly jumpery. Naštěstí se vrátily všechny a nikdo nebyl zraněn.

„Každý tým si vezme jednu část města a bude označovat prohledanou oblast. Zároveň ji zabezpečí, kdyby se přeživší pohybovali mezi námi." Všechny týmy souhlasně přikyvovaly a bez dalšího se rozešly na svoje místa.

John vyšel s Rononem v patách se zbraní přitisknutou pod bradou, aby mohl kdykoliv vystřelit. Slyšel, jak se mu zrychluje tep a krev se valí žilami rychleji v očekávání nepřítele. Téměř nedýchal, dokud to neuviděl. Prudce zastavil a zíral na vlnící se prostor před ním.

„Co je to?" zeptal se Ronon a John se neodvažoval ani hnout.

„To stejné co na Toddově křižníku."

„Raději se od toho drž dál," upozornil ho Ronon.

„Všem týmům, tady Sheppard. Právě jsme narazili na časové okno. Je to vlnící se prostor před vámi. Důrazně upozorňuji, kdybyste na něco podobného narazili, abyste nevstupovali dovnitř. Nemáme tušení, do jakého času to vede a zda-li je možný návrat. Ihned hlaste, pokud okno najdete..." Než však stačil John doříct větu, ozval se velitel z jednoho z týmů.

„Okno spatřeno, podplukovníku!" Poté následovala střelba a výkřiky, co zněly, jakoby vojáci říkali, že procházejí Wraithi.

„Todd!" syknul Ronon mezi stisknutými zuby. „On to věděl. Zdálo se mi, že jsme křižník zničili až příliš snadno."

„Pomáhali nám ti v té další lodi," ozval se John.

„Tobě nepřišlo, že se Todd z budoucnosti vzdal příliš snadno?"

„To ano, ale s těmi okny stačí jen pár Wraithů, aby Atlantidě uškodili mnohem víc než nálety šipek."

„Podplukovníku, tady Jacobson, hlásíme výskyt dalšího okna. Vyšli z něj tři trubci, které se nám podařilo zlikvidovat. Okno se zavřelo, ale další se otevřelo za námi a přišel jsem o dva lidi, pane."

„Držte se podél zdí, Jacobsone. Musíme doufat, že se okna otevírají pouze v prostoru." John přepnul kanál, aby se dovolal Rodneymu. Všechno mu vysvětlil a astrofyzik zblednul.

„Tak to jsme v háji," utrousil nervózně.

„To jsem nechtěl slyšet, Rodney. Potřebuji radu, jak ty okna najít, aby nás nezaskočila." Chvíli bylo na druhé straně ticho.

„Dokud nezprovozním detekci známek života, jdete naslepo. Nedokážu teď výkyvy nijak sledovat. Přišli jsme o veškeré senzory na krátkou vzdálenost."

„Ten útok byl plánovaný. Oslepili nás," vydechl John.

„Máš pravdu. Radek je už v rozvodně a s techniky se snaží slátat alespoň nějaké senzory. Lepší zprávy pro tebe nemám." Ronon se začal rozhlížet kolem sebe.

„Jak dlouho to bude trvat?"

„A co?" Rodney se zdál zmatený.

„Jak dlouho se ty okna budou otevírat. Na křižníku jsi říkal, že je to vlivem odčerpáváním energie." Dlouho chvíli bylo na druhé straně ticho.

„Nejsem si jist," pronesl Rodney pomalu. John jakoby přitom slyšel, jak mu mozek běží na plný výkon. „Pokud mohu předpokládat a výbuch lodi zničil i generátor, tak jde jen o zpětný ráz, který by možná neměl trvat déle než pár minut, ale je to pouze odhad."

„Dobrá tedy, musíme doufat, že to bude jen chvíli. Prozatím budeme procházet chodby a hledat okna, aby Wraithi nenadělali ještě větší škody. Pokus se spojit s Asgardy, Rodney, jestli by nám nemohli poskytnout nějaké senzory, než zprovozníme ty naše." Astrofyzik chvíli něco breptal, že to nejde, že je nemůže kontaktovat, než se ozval pan Woolsy.

„Pokusím se s nimi dohodnout, podplukovníku. Na vás a dalších týmech je teď, abyste ochránili město, než se budeme moci hnout z místa. Pokud město příliš poškodí, zůstaneme tady a expedice skončila." John přikývnul a potvrdil, že rozuměl, ale než stačil informovat svoje týmy, otevřelo se před ním okno, před nímž neměl šanci uhnout. Jakoby šlápnul do prázdna. Cítil, jak padá. Marně rozhodil rukama kolem sebe. Prudký vítr se mu opíral do tváře. Snažil se najít cokoli, co by zabrzdilo jeho pád. Povrch, po kterém klouzal, byl dokonale hladký. Nebylo těžké si domyslet, že se řítí po jedné ze střech věže Atlantidy. Což znamenalo jediné. Pád do hloubky, která znamenala pouze smrt. Bylo jedno, jestli by se rozbil o další střechy nebo dopadl k patě věže. Tak či tak smrt byla jistá.

Pokusil se ještě o poslední záchvěv záchrany. Udělalo se mu zle, když jeho prsty stiskly zhrublý povrch lana. Bylo jedno, že si v té rychlosti popálil jednu z dlaní, ale byl natolik pohotový, aby se zachytil i druhou rukou. Zbraň, kterou pustil, se zhoupla na popruhu a bolestivě se mu zaryla do boku. To však nebylo nic v porovnání s tím, co by se mu stalo za pár vteřin.

Zhluboka vydechl a přemáhal bolest, která ho podvědomě nutila pustit se lana, aby ulevil zraněným dlaním. Sebral odvahu a pohlédl se pod sebe. Polovinou těla byl už přes hranu střechy. Žaludek se mu zhoupnul nevolností z hloubky pod nohama. Zatrnulo v něm, když něco zatahalo za jeho botu a on se podíval směrem ke stěně. Neubránil se vděčnému úsměvu. V prudkém větru se mu kolem nohou ovívaly dlouhé prameny špinavě blonďatých vlasů.

„Spusť se níž!" Uslyšel slabě. Majitelka těch slov musela hodně křičet, aby ji vůbec zaslechl. Přesto poslechl a pomalu se spouštěl. Přitom cítil, jak ho ruce tahají za nohy směrem dovnitř, až pod nimi ucítil pevný podklad.

Ruce jeho zachránce mu pomáhaly do místnosti. Celý se roztřásl, když byl konečně celý uvnitř a dopadl plnou vahou na svého pomocníka.

„To bylo o fous." Zvednul hlavu. Srdce se mu roztlouklo, když pohlédl do tváře Mii. Nehledě na zranění popadl její tvář do dlaní a políbil ji. Její rty byly měkké a poddajné. Nebránila se, dokonce se mu zdálo, že se do polibku i usmála. Nechtěl ji pustit, ale oba se potřebovali nadechnout.

„Tomu říkám poděkování." Znovu otevřel oči. Nemohl uvěřit, že znovu hledí do těch šedo-modrých očí, kolem kterých si všimnul počínajících vrásek. Byla snad ještě krásnější, než si pamatoval. Jenže něco bylo špatně. A nemohly za to jen ty vlasy.

„Victorie?" O krok ucouvnul, ale žena před ním se jemně usmála a přikývla. Musela to být ona. Jenže tahle Victorie vypadala starší než ta, která s nimi odletěla. John tomu nerozuměl.

„Správně," potvrdila a přistoupila k němu blíž. Prohlížela si ho stejně zaujatě jako on ji. „Už jsem nevěřila, že to stane." Z očí jí vyzařovalo něco, co mu dokázalo rozbušit srdce víc než pád do prázdna.

„Jak jsi to věděla?" Natočil se k oknu se zdviženou rukou.

„Řekl jsi mi to. Nechtěj, abych ti vysvětlovala cestování v čase. Nebýt toho, zahynul bys dřív, než by se Atlantida vrátila do Pegasu."

„Musím se dostat zpátky." Zvedla ruce, aby ho zastavila.

„Vím, co je v sázce, ale prvně popadni dech. Zapamatuj si tento okamžik, abys mi o něm mohl jednou říct. Je to důležité. Všechno čím si ještě projdeš." John couvnul a ztěžka dosedl na volnou židli. Celý se roztřásl, jak se svaly uvolňovaly.

„Co všechno?" Zdvihnul ke Collinsové pohled.

„Tvoje cesta zpátky nebude přímočará." Ladným krokem se kolem něho protáhla, aby odřezala lano a zavřela okno.

„Tak fajn. Vysvětluj." Moc rád by se jí zeptal na jiné věci, ale v minulosti na něj čekala práce.

„Něco pro tebe mám. Mělo by ti to pomoci s návratem." Vzdálila se od něj pouhých pár metrů, kdy mohl, sledovat její ladně se pohupující boky Nechtěl nic prostšího, než si ji k sobě přitáhnout. Vyzařovala z ní ohromná síla a porozumění. Její přítomnost ho uklidňovala, až si připadal ve snu. Musel si přiznat, že se z něho nechtěl probudit.

„Mělo?" zeptal se naoko posměšně. Collinsová na něj upřela nazlobený pohled. Nemělo cenu ji pokoušet. „Tak sem s tím," pokynul jí. Stálo ho velké přemáhání, aby se znovu začal soustředit na svoji misi.

„Jen mi musíš slíbit, že jakmile se vrátíš zpět, zničíš to." Stanula před ním a v natažených rukou držela běžný lokátor z Atlantidy.

„Nerozumím." Naklonil hlavu a přístroj si pochybovačně prohlížel.

„Náš Rodney ho upravil, aby dokázal sledovat energetické výkyvy časových oken. Bohužel jsi vstoupil do jednoho z mála oken, kterými se nemůžeš vrátit na původní místo." Vzala ho za ruku a podívala se na jeho poraněnou dlaň. Odložila lokátor na stůl po jejich pravici a z kapsy svého prostého oblečení vytáhla dva balíčky obvazů a zručně mu ovázala obě dlaně. Polštářek na jejich začátku byl něčím napuštěn a okamžitě zmírňoval bolest a pálení.

„Asi tomu moc nerozumím. Musíš mi to lépe vysvětlit."

„Teď je rok 2024. Nezdá se to tak daleko, že?" Zvedla k němu pohled a jemu okamžitě přišla na mysl vzpomínka, kdy uvíznul několik set tisíc let v budoucnosti.

„Takže se dostaneme zpět na Lanteu?"

„Nemůžu ti nic říct. To přeci chápeš." Neušlo mu její pomrknutí.

„Ale pomoct mi můžeš?" Spiklenecky se pousmála.

„Znám kličky. Jen ten lokátor znič, až se vrátíš. Tvůj Rodney na to musí přijit sám. Ale dost vybavování. Musíš najít další okno, než tě tu někdo uvidí. Hlavně se drž dál od všech členů expedice. Nikdo by tě neměl spatřit. Rozumíš?"

„Hodí se, abych řekl, že mě přeci znáš." Její smích mu zrychlil tep.

„Ten tvůj humor, Johne. I v těch nejvypjatějších situacích stále vtipkuješ."

„Jsem stále tady?" Její prozíravý pohled ho umlčel.

„Neměl by ses setkat sám se sebou. Věř mi, že to není nic příjemného. I jen pouhá přítomnost má vliv na vás oba." Lehce mu do obvázaných dlaní vložila lokátor. Vykročila směrem ke dveřím a on ji následoval. Byli v nejvyšší části věže, ještě nad hangárem.

Collinsová nahlížela ostražitě za každý roh a hlídala, aby nikoho nepotkali. On sám sledoval lokátor, na kterém viděl dvě tečky, které měly znázorňovat je dva.

„Velká červená tečka značí okno. Musíš do něho vstoupit. V jednom čase se objeví vždy dvě. Jedno pro příchod a druhé pro odchod. Nesmíš se zdržovat, jak se uzavře i druhé, zůstaneš v jiném čase a už se nebudeš moci vrátit."

„To by asi nebylo moc super." Zastavila se a otočila se k němu čelem.

„Johne Shepparde, alespoň pro teď se nechovej jako malý kluk. Musíš se vrátit zpět, máš ještě práci." Mluvila tiše, ale natolik autoritativně, že jen přikývnul a dál šel za ní. Neušli ani deset kroků, když ji chytil za ruku a přitáhl k sobě. Navzájem si hleděli do očí. Nemohl uvěřit, že před ním stojí Victorie, bylo to jakoby, byl znovu s Miou. Byl z toho zmatený.

„Okno," kývnul za její záda a ona přikývla.

„A ještě jedna věc, Johne." Cítil se zvláštně, když ho oslovovala jménem. Victorie z jeho času se na něj sotva podívala. Nedokázal si představit, jak dospějí k tomu, že se budou zase oslovovat jmény.

„Ano?" Vzala jeho tvář do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Rozbušilo se mu srdce, když ucítil jemnou vůni z jejích vlasů. Rty měla stažené, když se s nimi přibližovala k jeho uchu. Jejich tváře se dotkly, hořela stejně jako on.

„Nejsem v pohodě." Když ho lehce líbla na tvář, přál si, aby nemusel odejít. Bolelo ho z toho na hrudi. Věděl, že před ním stojí Victorie, ale něco mu říkalo, že je to i Mia.

Jemně si s ním vyměnila místo, takže stál zády k oknu. Cítil, jak se mu z té energie ježí všechny chloupky na těle.

„Šťastnou cestu." Ani nestačil vykřiknout, když ho od sebe odstrčila a on šlápnul do prázdna. Trochu se mu zvrtly nohy. Nedokázal zaklít, když narazil zády do zdi.

Tohle mu udělala schválně! Byla jeho první myšlenka, když se narovnal. Ale musel uznat, že by nedokázal odejít.

Strojeně se narovnal a pohlédl na lokátor ve své ruce. K jeho tečce se blížila další. Byl na Atlantidě, ale otázka byla kdy?

„Johne?" Ten hlas poznával a nedokázal uvěřit, že ho ještě někdy uslyší.

„Elizabeth?" Bývalá velitelka Atlantidy k němu mířila pomalým krokem a ostražitě si ho prohlížela.

„Co tady děláš? Nebyl jsi právě..." Ruka jí klesla, když ukazovala za sebe. John poznal chodbu, která vedla na ošetřovnu. Byl si vědom, že Elizabeth usilovně přemýšlí jak se zachovat. Proto zvednul ruce před sebe.

„Jsem to já, Elizabeth. Jen..." Tohle nešlo podat jemněji. „Jsem z jiného času a nemůžu to vysvětlovat." Jeho nadřízená jen pootevřela ústa a pomalu přikývla. Přesto si ho nepřestávala ostražitě prohlížet.

„Vypadáš starší." Jen se na tu poznámku ušklíbnul.

„Ale pořád dobře, ne?" Pokrčil rameny. Elizabeth stiskla rty k sobě a naklonila hlavu na pravou stranu. Vnitřně ho to potěšilo.

„Jen bych chtěl vědět, kdy jsem se to objevil." Když její obličej pobledl, nedokázal si vzpomenout, co by dokázalo její chování tak změnit.

„Mia," vydechla. Poskočilo mu srdce. „Beckett ji právě operuje."

Johnovi svitlo. „Ten nádor."

„Jak..." začala, ale přerušil ji.

„Už jsem to jednou zažil," vysvětlil. Znovu se podíval na lokátor. Měl by se vydat na cestu. Už porušil jedno doporučení, nehodlal porušit další. Zvednul pohled k Elizabeth. Stále v koutku duše doufal, že se s ní někdy znovu setká. Ale replikátorská Elizabeth jim jasně řekla, že tak skutečná zemřela. Musel porušit i další doporučení. Přistoupil k ní a pořádně ji objal.

„Johne." Objetí mu oplatila zpět.

„Musím jít. Potřebuju se dostat zpět. Zase máme problémy." Nedokázal z mysli vypudit poslední vzpomínku, kdy se s Elizabeth viděl. Ta chvíle, kdy je v replikátorském městě zachránila, ho budila ze spaní ještě i dnes. Na povrch mu vyplula její poslední slova. Ochraňuj Miu za každou cenu. Elizabeth celou dobu věděla, že je z budoucnosti, ale nikdy se nedozvěděla, skutečný důvod Miina příchodu na Atlantidu. Tak jak pak mohla vědět, že je tak důležitá. Co když...

„Elizabeth, vím, ze kdy Mia přišla a proč." Vedoucí Atlantidy se zatvářila užasle a on si začal dávat jednotlivé kousky do sebe. Proč ji tak silně ochraňovala, hlavně ke konci. Mohl za to on.

„Johne, nemyslím si..."

„Vím, že je z budoucnosti, ale hrozí jí nebezpečí. Dělám všechno pro to, abych ji chránil, a vím, jaký jsem na ni ze začátku byl. Jak moc jsem chtěl tehdy zjistit pravdu, ale jen od tebe budu ochotný přijmout, že ji musím chránit." Dlouhé vteřiny bylo ticho, než Elizabeth přikývla.

„Dobrá. Budu na to myslet."

„A ještě jedna věc..."

„Nikomu o našem setkání neřeknu." Přikývnul a se ztěžklým srdcem se od ní odvrátil a vyrazil ke schodišti. Co nejdále od sebe, který nepřetržitě po celou dobu operace obcházel kolem ošetřovny. Začal pomalu chápat, co měla Victorie na mysli. Nebylo mu moc dobře a pamatoval si stejný pocit, který připisoval vině, když se Mia vrátila z Kerasovy planety a zhroutila se.

Téměř úlevně vykřiknul, když se na lokátoru rozblikala červená tečka. Myslel si, že šlapá na poslední schod, omyl. Padnul do okna a jen tak tak zbrzdil pád a případnou ztrátu lokátoru.

Vzpamatoval se daleko rychleji. Kolem byla tma prozářená světly z oken města a pomocných světel podél mola.

Rozhlédl se kolem sebe. Mořský vítr mu odtrhoval dech od úst. Poryvy byly prudké a chvíli mu trvalo, než uslyšel i vlny, které se tříštily o mola na okraji města. Byly tak vysoké, že se přelívaly přes jejich povrch. Nedokázal poznat, jestli se blíží bouře nebo je jen moře neklidné. Schoval lokátor pro jistotu do náprsní kapsy a už chtěl odejít pryč, když na vzdálenějším konci mola někoho spatřil a uslyšel křik.

Rozběhl se, co nejrychleji mu to na mokrém podkladu šlo, aby neuklouznul. Křik se stále ozýval v opakovaných vlnách, jakoby kopíroval ty skutečné.

John poznal ty vlasy dřív, než si uvědomil, o koho jde. Stála na okraji mola, či spíše se potácela a něco afektovaně odhazovala do vln, které jí chtěly svou silou podtrhnout nohy a stáhnout ji do hlubin, odkud by nebylo návratu.

„Collinsová!" zakřičel co nejvíc, aby přehlušil rámus. Už byl téměř u ní, když se k němu otočila. V tom mdlém světle poznal, že pláče, přestože byla celá mokrá. Oči a špičku nosu měla zarudlé a rty se jí krabatily v bolestivých křečích ze šíleného křiku, který ji téměř připravil o hlas.

„Už mě nech na pokoji!" Vztekle odhodila hrst mokrý papírů, které svírala v jedné ruce. S tupým plesknutím dopadly na molo. Vlna, která přišla v zápětí, je odplavila jen kousek od hrany.

„Jenom klid a pojď od toho kraje!" zakřičel na ni a nabídnul svou ruku.

„Vypadni!" Skryla si tvář do dlaní a z hrdla se jí vydral výkřik připomínající srdceryvný nářek.

„Jsem tady!" odpověděl naléhavě a přiblížil se o dva kroky. Kroutila hlavou.

„Na chvíli! Nic nevíš!" Spustila ruce podél těla, které stále bičovaly kapky z vysokých vln.

„Jsem tady," zopakoval znovu.

„Nemáš ani tušení, co se stalo!" Využil toho, že zavřela oči. Přiskočil k ní, přitáhl ji na svou hruď a odtáhl, co nejdále to šlo.

Z obou teď kapala voda a on i přes burácení vln slyšel její pláč. Tvář zabořenou v jeho vestě a rukama svírající promočené rukávy. Za chvíli ho vysíleně bouchala pěstmi do paží, jakoby se mu chtěla bránit, ale on ji držel jen lehce.

„Jsem tady," zopakoval znovu.

„Budeš muset odejít." Chtěl ji utěšit, ale ucítil, jak lokátor zavibroval. Naskočila mu husí kůže z přívalu energie. Okno, se otevřelo. Musel jím projít a příčilo se mu tu nechávat Collinsovou takhle rozrušenou. Zvedl její obličej ke svému. Dívali si navzájem do očí a on toho chtěl tolik říct, utěšit ji. Ale její pohled změknul a zklidnil se.

„Dávám na tebe pozor," naznačil rty. Vymanila se z jeho objetí a postrčila k oknu. Odvrátila přitom pohled.

Udělal jeden krok vzad a obezřetně natáhl ruku a dotknul se stěny. Světlo ho oslnilo. Zastínil si oči a couvnul zpátky do stínu.

„Protože tě znám, Vico." Poznal Rodneyho, ale nedokázal si vzpomenout, kdy by některé z Collinsových takhle řekl. Pochopil vzápětí, když vykouknul ze svého úkrytu. Tohle byla Mia a stála tam Rodem z alternativního vesmíru. Byl v minulosti. Nechtělo se mu poslouchat, ale zároveň nemohl odejít. Nelíbilo se mu vidět Roda tak blízko Mii.

„Víš, říkal jsem jim, ostatním," kývnul k budově, „že jsme tahali slánky, protože cesta sem byla jednosměrná, ale pravda je taková, že jsem podváděl. Předpokládal jsem, že bys tu mohla být taky, i když ne úplně stejná Vica, jakou znám, ale za tu zkoušku to stálo."

John odmítal uvěřit tomu, že by ti dva, byť i třeba v jiném vesmíru něco spolu měli. Nedokázal je poslouchat, ale ani se pohnout. Přesto se musel odsud dostat pryč.

„Vzniklo to náhodou, když jsem se jí snažil pomoci vrátit se domů a časem to přerostlo v něco víc. Vím, zdá se to neuvěřitelné, když se dívám na vašeho Rodneyho, ale u nás to tak bylo. A právě proto jsem se tak moc snažil, abych tě... ji našel."

„Proč Vicu Michael unesl, na co mu byla dobrá?"

„Nejsem z budoucnosti, takže není důvod, abych ti to tajil, ale nevím, jak se ti to bude líbit a jaký vliv to bude mít na tvůj návrat domů."

„Řekni mi to, prosím." John se napjal, když Mia položila Rodovi ruku na předloktí.

„Váš život je s Antiky svázaný daleko víc, než by sis dokázala představit, dokonce i s Wraithy. To byl hlavní důvod, proč ses na Atlantidu chystala. Vica vstoupila do armády, aby byla připravena na vše, ale něco se pokazilo a ona se objevila na Atlantidě příliš brzy. Hloupá shoda náhod. Stále si vyčítám, že jsem ji neochránil." Mia od něho ustoupila. John musel zadržet dech, když viděl, jak šokovaně se zatvářila.

„Já a armáda? A jak myslíš, že jsem svázaná s Antiky a Wraithy?"

„To kdo jsi, tě předurčuje k velkým věcem. Vica to věděla a snažila se tomu dostát." Rod se k ní přiblížil, ale neshledalo se to s vřelým přijetím.

„Jak jsem si tam mohla nechat takhle diktovat život?!" Mia se otočila na patě a utekla z balkonu a nechala tam Roda samotného.

John vystoupil ze stínu a měl chuť mu dát pěstí. „Johne?" Rod se na něj překvapeně podíval. Zamračil se, když si ho prohlédl blíže.

„Ty..." podíval se zpět k jídelně.

„Možná kdybys jí řekl celou pravdu o tom Janusově experimentu, ušetřil bys ji spoustu bolesti," vyčetl mu skrze zaťaté zuby.

„Odkud jsi?"

„Z budoucnosti. Takže bych ti klidně mohl rozbít hubu za to, že jsi jí naložil na ramena tíhu celého vesmíru, protože jsi byl tak posedlý hledáním své Collinsové. Bylo ti jedno, že v tomhle vesmíru je to jinak než v tom vašem. Mia není stejná jako ta tvoje. Mám takovou chuť tě donutit, abys za ní šel a odvolal to, ale neodvažuju se měnit budoucnost. Kdo ví, jak by to dopadlo tentokrát." Rod se tvářil nechápavě.

„Nech Miu na pokoji a raději čekej na kapitána Collinsovou. Ona se za tebou vrátí. Překvápko. Sice to bude ještě nějakou dobu trvat, ale doporučuju ti, abys nasadil všechny vaše lingvisty na překlad toho experimentu, jestli to teda už dávno neděláte."

„Jak víš o experimentu."

„Vím to."

„Jak víš, že je Vica kapitán?"

„Setkal jsem se s ní. A taky vím, že se narodila dřív než naše Collinsová." To už Rod stál rovně, jakoby spolknul pravítko.

„O tom experimentu ví jen málo lidí. Vica byla v přísném utajení."

„My už taky našli Janusovu laboratoř jak na Atlantidě, tak v Mléčné dráze. Takže ho máme taky. Hodila by se pomoc, až ho dokončíte." Rod zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, Shepparde. Nebýt vás, nebyl bych tady a neřekl to Mii, za to může váš Rodney." John zavrtěl hlavou.

„Spíš bych řekl, že za to může vaše Collinsová. Přiblížila naše vesmíry a můj Rodney s tím nemohl počítat. Takže je chyba na vaší straně. Chtělo by to nějakou kompenzaci."

„Já s tebou vyjednávat nebudu. Uvažoval bych o tom pouze tehdy, kdyby se kapitán Collinsová skutečně vrátila. Jenže možná ani pak bych to nedělal. Mohlo by to naše vesmíry neoddělitelně spojit anebo by jeden z nich zanikl a to nehodlám připustit. Každé narušení může znamenat nenapravitelné škody. Pokud máte přístup k experimentu, musíte si poradit sami. Vy i my máme skvělé lidi a spojence, určitě na to přijdeme každý sám, a když dovolíš, raději půjdu, abych nevypadal podezřele, že se to bavím se Sheppardem, který je vlastně v jídelně." John se musel hodně přemáhat, aby mu nedal pěstí. Naneštěstí ho zastavil lokátor, který se rozvibroval, okno se otevřelo, ale nebylo to tady ale dále v chodbě.

„Potřebuju se dostat do chodby." Rod přikývnul a zajistil mu krytí, aby mohl vstoupit do okna. Zanechal po sobě jen mokré stopy, které byly do pěti minut pryč.

Překonal krátkou vzdálenost. Tentokrát nepadal, jen jakoby udělal krok skrze silové pole. Stanul na ošetřovně u jednoho z mnoha lůžek. Zděšeně zdvihnul zbraň, když u hlavy postele spatřil Todda. Při bližším zkoumání šlo o toho z budoucnosti. Hvězda kolem levého oka byla propracovanější.

„Říkal jsem si, kde se setkáme, podplukovníku." John si dovolil pohlédnout na postel. Dech se mu zadrhnul. Ležela tam Collinsová. Pravou nohu v sádře měla podloženou polštáři a hrudník stažený obinadly. Z úst jí vedla hadička, která jí pomáhala dýchat. Zlomená žebra. Nemohl být daleko v budoucnosti. Možná byl už ve svém čase.

„Jestli se ptáte, kdy jste, tak jen pár okamžiků před tím, než sem dorazíte s tím Sateďanem."

„Odstup od ní," přikázal a zdvihnul zbraň.

„Nebo co? Zastřelíš mě, Johne? To si nemyslím." Zkrátil vzdálenost mezi nimi. „Ona patří mně. Dluhy se musí splácet." Děsivě se usmál. John nestačil ani stisknout spoušť, když do něj Todd strčil a on propadl dalším oknem.

Obklopovala ho temnota. Jeho oči si přivykaly jen velmi pomalu. Rychlý tep mu nedovolal se pohnout. Od výstřelu do nicoty ho dělily setiny sekundy. Prst na spoušti se mu třásl. Stálo ho mnoho sil, aby jej stáhnul. Přesto byl stále v pohotovosti.

Ticho roztříštil tlumený křik plný bolesti. Okamžitě vrátil prst na správné místo a vykročil vpřed, stále netušíc, kde se nachází.

Syčivý zvuk otevírání dveří, typický pro Atlantidu, ho ukotvil. Dovolil mu znovu přemýšlet. Jeho oči přivykly nouzovému osvětlení a dovolilo mu spatřit postavu mířící do jednoho z pokojů. Vydal se za ní.

„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!" poznal její hlas. Zbývalo mu jen pár kroků k pokoji, když z něj někdo vyšel. Dveře se zavřely a John zrychlil krok. Stále mu zbývalo patnáct metrů.

„Stát!" zašeptal důrazně a demonstrativně zajistil a odjistil na zbrani pojistku. Postava se zastavila a jen zvolna se otočila. Dýchal klidně. Nechtěl vystřelit dřív, než se podívá, kdo se vloupal do Miina pokoje.

„Podplukovníku." Z toho hlasu mu přeběhl mráz po zádech.

„Ty parchante!" Už už se chystal vystřelit, ale zvítězila jeho vojenská stránka. „Cos tam dělal?" otázal se zrzavé viroložky, která před návratem města na Zem obývala pokoj mezi ním a Miou. Díval se do té naoko šokované tváře a zaujal ho kelímek v pravé ruce. Pochopil hned.

Viroložka zvedla ruce trochu výš v náznaku kapitulace. „Mia křičela, byla jsem se na ni podívat," začala nevinně a John si odfrknul. To dalo ženě pár vteřin k tomu, aby si ho prohlédla.

„Nejste z tohohle času," konstatovala téměř posměšně, jakoby jí nahrál do karet.

„Tak takhle jsi jí podával Sanctorum?" Ten děsivý úšklebek, který na její tváři spatřil při výsleších, ho rozpálil doběla.

„Co s tím uděláte, Shepparde? Zastřelíte mě?" Ta neochvějná jistota ho rozčílila. Neodvažoval se však vystřelit. Nemohl vědět, co zabitím způsobí v budoucnosti. Byla tu možnost, že se nebude mít kam vrátit. Přesto o tom uvažoval. Téměř stiskl spoušť, když se lokátor v jeho náprsní kapse rozvibroval v upozornění otevření dalšího okna.

„S dovolením, si půjdu zase lehnout, podplukovníku. Ráno mě čeká báječná podívaná. Zasévat semínko sváru mezi vás a ji mě neuvěřitelně baví." Viroložka se otočila a než udělala dva kroky, natočilo nepatrně hlavu v bok, aby ji slyšel.

„Vřelé díky za možnost se připravit na zajetí." Její smích mu zněl v uších dlouhé vteřiny potom, co zmizela ve svém pokoji a on se konečně podíval na lokátor. Nechtělo se mu odcházet. Bál se, jestli to ovlivní budoucnost. V duchu si nadával za svou zbrklost a vpadnul do okna.

Pár vteřin mu trvalo, než se zorientoval. Ležel na podlaze, z dálky se někdo blížil. Poznal Victorii Collinsovou. Nevšimla si ho. Nelítostní pohled měla upřený na někoho dalšího. V rukou svírala poloautomatickou pušku.

„Zbraně dětem do rukou nepatří, ne?" John sebou trhnul, když ten hlas poznal. Rychle vyskočil na nohy a stanul za Collinsovou. Michael si ho všimnul a lehce se pousmál.

„No jistě, nikde nebudeš bez něj." Oslovená se ani nehnula, ale John věděl, že mluví o něm.

„Slíbila jsem ti, že až se znovu setkáme, tak tě zabiju!" Pozdvihla zbraň výš, aby ho mohla zaměřit.

„Nemyslím si, že jsi to byla ty," posmíval se jí. Rty se mu zkřivily do úšklebku. Udělala pár kroků k němu blíž a on pozdvihnul zbraň.

„Jsi zbabělec," vydechla a John si všimnul, že se sotva drží na nohou, i když se snažila stát zpříma. Něco se zalesklo na jejím boku. Dvě osamocené kapky dopadly na podlahu. Bezpochyby šlo o krev.

„Myslíš?" Michael se podíval na Johna. „Mluvíš o mě jako o zbabělci a přitom máš za sebou svého věrného psa." Collinsová trhla hlavou dozadu. Oči se jí rozšířily údivem, když spatřila Johna. Tvář se jí zkřivila bolestí, když jí zřejmě zatrnulo v ráně na boku.

„Ty?" vydechla, když si ho celého změřila. Stále byl mokrý, ale voda z něj už nekapala.

„Není to vyrovnaný boj," upozornil ji Michael.

„Jdi pryč," utrhla se na Johna a znovu se podívala na svého soka před sebou. „Zaplatíš za to, co jsi udělal, Michaeli." Bývalý Wraith se hrdelně zasmál. „To si nemyslím," pronesl a pozdvihnul zbraň. John tentokrát zareagoval automaticky. Stisknul spoušť své zbraně a zasáhnul Michaela do ramene. Ten překvapeně vydechl a upustil svou zbraň na podlahu. Nebylo to žádné omračovadlo, ale pozemský Glock, kterým by Collinsovou dozajista zabil. Zavrávoral a John toho využil a vystřelil znovu. Kulka si našla hybridovu nohu.

„Ještě jsme spolu neskončili, Collinsová!" vykřikl Michael vztekle a začal couvat chodbou pryč. Během okamžiku jim zmizel z očí.

Collinsová sykla a opřela se o zeď. John k ní přiskočil. Zachytil ji dříve, než mohla spadnout. Pustil zbraň, která se mu na popruhu zhoupla k boku, ihned jí rozepnul bundu. Na pravém boku jí ze střelné rány vytékala krev. Přitiskl na ránu ruku, aby zpomalil krvácení.

„Ty jsi tu zase." Bylo to prosté konstatování, na které John přikývnul. „Ty pitomý okna," vykřikla bolestně, když přitlačil.

„Nemáme čas. Musíš si zavolat pomoc." Nezahlédl v jejím uchu žádné sluchátko. „Proč ho, do háje, nenosíš." Unaveně se pousmála.

„Nosím, ale před chvíli jsem ho ztratila při..." vykřikla a Johnovi se zadrhnul dech. Krvácení bylo rozsáhlé. Bledá kůže na jejím obličeji byla orosená studeným potem. Dostávala se do šoku. Stáhnul jednu ruku z rány a klepnul na vysílačku ve svém uchu. Doufal, že alespoň tady bude fungovat a je na správné frekvenci.

„Operační, tady Sheppard, zranění na..." Rozhlédl se kolem sebe, aby se zorientoval.

„U rozvodny," zašeptala Collinsová.

„U Rozvodny. Collinsová má střelnou ránu v pravém boku. Silně krvácí." Čekal pár drahocenných vteřin.

„Rozumím, posílám zdravotnický tým," ozvalo se ze sluchátka a John si nejistě oddychnul.

„Budeš v pořádku," pokusil se ji uklidnit. Nebyl si jist, jestli to neříká kvůli sobě. Viděl ji přeci živou a zdravou, ale otázka byla, kdy to bylo.

„Dáváš na mě pozor," zašeptala.

„Vždycky," přikývnul. „Je mi řekni, co je dnes za den."

„Cestování časem je na houby." John musel napínat uši, aby ji slyšel.

„Hlavně neomdlévej. Nesmíš usnout, Vico." Přitáhl si ji do náručí.

„Vico?" Zdvihla k němu pohled. „Takhle mi z expedice nikdo neříká. Ani ty ne." Přikývnul.

„Já vím a chápu, že ti není dobře, ale musíš mi říct, kolikátého je dnes." Zavrtěla hlavou. „No tak, potřebuju, abys mi to řekla." Zavřela oči a John s ní zatřásl, ale ani se nepohnula. Z dálky se k němu zvuk bot narážejících do podlahy. Téměř vykřiknul úlevou, ale po krátkých vibracích se kousek od nich zavlnilo další okno. Zděšeně se podíval dolů na Collinsovou. Cítil, že dýchá, ale bál se ji tu nechávat byť jen na okamžik samotnou. Co když ale tohle byla poslední možnost jak se vrátit zpět do svého času. Ji tu během okamžiku najdou, doufal, že o ni nemusí mít strach, protože tu Victorii, kterou viděl před pár průchody, měla o něco delší vlasy než tahle. Bylo to dilema, ale nakonec ji položil na podlahu. Stáhnul jí bundu z ramen a uzel z rukávu přitiskl na ránu, aby zpomalil krvácení a pak jediným skokem vletěl do okna po hlavě.

Bolestivě dopadl na levé rameno a kutálel se po schodech, dokud se nezastavil o sloup na jejich konci. Bolestivě heknul a popadal dech. Pár vteřin mu zvonilo v uších a nedokázal se vůbec zorientovat, kde je.

Čekal, že se podívá na hvězdnou bránu, ale v ovládací místnosti nebyl. Tohle místo nepoznával. Něco hluboko v paměti se mu snažilo pomoci, ale trvalo mu to dlouhé vteřiny, než se vzpamatoval natolik, aby dokázal vstát. Chtěl si pomoci levou rukou, ale bolestivě vykřiknul. Ruka mu jako bez života vysela u boku. Při tom pádu si musel vyhodit rameno.

Donutil se přeci jen vstát, i když s obtížemi. Ze zadní kapsy kalhot vytáhnul čapku, kterou tam dal naprosto automaticky, když vycházel ze zbrojovny a pořádně se do ní zakousnul. Přistoupil ke sloupu, o který si opřel levou ruku. Zavřel oči a vší silou narazil levou polovinou těla do sloupu. Vykřiknul do látky, když se ozvalo lupnutí, jak kloub zapadl zpět do jamky. Z té bolesti se mu zatmělo před očima.

Sjel na podlahu a vydýchával bolest, která mu rozechvívala celé tělo. Nedokázal logicky myslet. Pohled mu spočinul na zakrvácených rukou. Celé tělo ho svrbělo od mořské vody. Neměl ani minutu na to, aby si odpočinul a teď vůbec netušil, kde se objevil. Potřeboval se dostat zpátky na to místo, kde vkročil poprvé do okna. Nedokázal si představit, kolik uběhlo času. Na wraithském křižníku šlo snad jen o dvě vteřiny, ale to byl pryč jenom chvíli. Tentokrát ale mohlo času uběhnout daleko víc, protože už prošel tolika okny a na jejich druhé straně strávil delší dobu, než dokázal odhadnout.

Vysíleně zvednul ruku k vysílačce. „Operační, tady Sheppard, slyšíte mě?" Jen šum. John hlasitě zaklel. Se sebezapřením se zvednul a otestoval, jestli dokáže stát. Pár vteřin měl dojem, že se zase rozplácne na podlaze, ale přeci jen dokázal svým nohám poručit, aby spolupracovaly.

Vyšel po schodech nahoru až ke dveřím. Nechtěly se otevřít, dokonce ani, když přejel rukou před panelem na pravé straně.

„Teď ne," zašeptal popuzeně. Už ztrácel naději, když se dveře přeci jen otevřely a tváří v tvář před ním stanula Collinsová. Musel se tvářit stejně překvapeně jako ona.

„Podplukovníku?" Chytil ji za rameno a přitáhl ji k sobě.

„Jsi v pořádku?" Pořád ji měl před očima krvácející. Zděšeně si ho prohlédla, až jí pohled spočinul na vlastním rameni s jeho zakrvácenou rukou. Dokonce i na vojenské zelené jejího trička byla krev patrná.

„A vy?" Sklonil hlavu. Zajíkl se, když z jejího výstřihu vykukovala náplast, jakoby kryla ránu od...

„Krmil se na tobě!" Todd z budoucnosti to skutečně udělal. Chtěl ji chytit za bradu, aby si prohlédl její obličej, ale druhá ruka ho neposlouchala. Zkusil to pravou, ale neuvědomil si, že to jediné ho drželo od toho, aby neupadnul, ale díky Collinsové neupadnul. Zachytila ho a pomohla mu na podlahu pomaleji.

„Čí je to krev?" zeptala se rozechvěle nechtíc znát odpověď. „Kde jste zraněný?" Zavrtěl hlavou. „Mám zajít pro pomoc?" Do hlasu se jí opatrně vkradla opatrnost.

„Ne. Nechoď. To není moje krev. Musim..." navlhčil si rty jazykem, „musím najít okno..." zašátral pravou rukou k náprsní kapse, ale příliš se třásla než, aby dokázal lokátor vytáhnout.

„Jaké okno?"

„Musím se dostat zpátky."

„Kam?" Zběsile se rozhlížela okolo sebe v očekávání, že se objeví někdo další.

V jejím náručí by si dokázal představit zemřít. Jako by byl znovu s Miou, i když mu v hlavě křičel hlas, že tohle není ona, že je to jen mladá holka, co se ocitla na špatném místě, jen aby ochránila rodinu.

S velkým sebezapřením se znovu snažil postavit na nohy. „Musím jít," zašeptal a Collinsová na něj zůstala zírat.

„V tomhle stavu nikam nemůžete," řekla rozhodně. Viděl na ní, že se snaží zachovat chladnou hlavu. Stejně jako Mia, ale na tohle ještě nebyla připravená. Její oči sálaly zděšením, které nedokázala potlačit.

Pomalu vstal a přitáhl si levou ruku k sobě, aby ji nenamáhal. Sháněl se po zbrani. Bolest a vyčerpání mu zakalovaly úsudek, než si uvědomil, že se mu zbraň otírá o pravé stehno.

„Nechte si pomoci, prosím," zašeptala.

„Budu v pohodě, jen najdu okno. Musí tu nějaké být." Úpěnlivě se rozhlížel okolo sebe. „Kde to vlastně jsem?" Otočil se k ní.

„Na východním mole. Nikdo sem nechodí," dodala na vysvětlenou, když si ji prohlížel. Měla na sobě nemocniční kalhoty. V duchu zúpěl. Byl tak kousek od svého času. Chtělo se mu křičet. Touha vrátit se zpět ho začala stravovat bolestivěji než fyzická bolest. Měl chuť řvát.

„Co se to děje?" Její otázka prolomila ticho.

„Nemůžu ti to teď říct." Přistoupila k němu a vytáhla z jeho náprsní kapsy lokátor, když uslyšela jeho vibrování.

„Musím jít." Podívala se přes jeho rameno a oči se jí rozšířily údivem. Lehce pootevřela ústa a ustoupila zpět. On učinil se zavřenýma očima totéž.

Následoval druhý a třetí krok zpět. Byl na tolik omámený, že si nebyl jist, jestli se vůbec trefil. Neodvažoval se otevřít oči. Po dlouhé době prosil Boha, aby už byl konečně zpět.

Otevřel jedno oko a pak druhé. Jakmile zvednul hlavu, díval se přímo do hlavně Rononovy zbraně. Automaticky ucuknul. Při pohybu mu levačkou projela bolest ostřejší než nůž. Výkřik udržel za zuby.

„Jsi to ty?" zeptal se ho Ronon.

„A kdo bych jako měl být?" odsekl pomalu a zapotácel se. Sateďan k němu přiskočil, aby ho zachytil. „Jak jsem byl dlouho pryč?"

„Tak pět vteřin?"

„Cože?"

„Kdes byl?"

„Spíš kdy, ale to je jedno. Ty okna se budou ještě otevírat. Musíme je najít." Pevně stiskl lokátor v pravé ruce. Kdyby ho ale Ronon nedržel, asi by se odporoučel na podlahu.

„Ty určitě. Vezmu tě na ošetřovnu." V tu chvíli Johnovi svitlo. Roztříštěné myšlenky vlivem bolesti se začaly ucelovat a uspokojení, že je zase zpět ve svém čase mu do žil vlilo trochu síly.

„Collinsová."

„Jasně, je tam."

„Ty to nechápeš, přijde si pro ni Todd z budoucnosti." Sateďan nepotřeboval další vysvětlení. Oba se vydali co nejrychleji k ošetřovně. Vpadli dovnitř jako velká voda, až vyděsili jednu ze sester.

„Co tady..."

„Kde leží Collinsová?" vyhrknul John a ona jen ukázala dozadu ošetřovny. Ozval se tlumený výkřik.

Ronon zrychlil a povalil plentu, která oddělovala lůžko od zbytku místnosti.

Todd se skláněl nad Collinsovou s rukou přitisknutou na hrudníku. Prudce s sebou cukala. Díky trubici, kterou měla zavedenou, nemohla pořádně křičet. John to udělal za ni. Ronon nezaváhal a vystřelil, ale jakoby to Todd čekal a uhnul. O krok ustoupil a ukázal jim zakrvácenou rozšklebenou ránu na dlani.

„Jak jsem řekl, Shepparde, svůj dluh si vyberu," a ustoupil krok dozadu. Zmizel jim z očí do jednoho z oken. John se nemohl ani pohnout, ani když Ronon zavolal na sestru, se kterou přiběhl i doktor Becket.

„Co se tady..." doktor došel k posteli a začal Collinsovou uklidňovat, aby jí mohl vytáhnout trubici z krku. „Jen dýchej pomalu. Je to dobré." Jenže to dobré nebylo. Šok jí nedovoloval se nadechnout. Oči vytřeštěné hrůzou upírala na Johna. Rána na hrudníku krvácela a prosakovala do nemocniční košile, i přes silnou vrstvu obinadel.

John nedokázal od ní odtrhnout pohled ani se pohnout, když její kůže začala blednout a modrat. Prsty se zarývala doktorovi do rukou, když bojovala o svůj první nádech. Dlouhé vteřiny vše vypadalo, jako ve zpomaleném záběru beze zvuku, než se Beckett odhodlal a pořádně Collinsovou zatřásl. Zvuk se vrátil, když všichni zaslechli její sípavý nádech, který se začal pozvolně opakovat.

„Tady operační, slyšíš mě, Shepparde?" John sebou cuknul, když hledal původce hlasu. Trvalo mu chvíli, než poznal Rodneyho, který mluvil do vysílačky.

„Co je?" vyrazil ze sebe podivně potichu.

„Radek nahodil senzory. Mohu sledovat ty okna. Vypadá to, že energie vyprchává a okna se zavírají. Kde jsi?" Ronon se na něj podíval.

„Na ošetřovně."

„Co se stalo?"

„To je na dlouho, Rodney," odbyl ho John pomalu s pohledem stále upřený na Collinsovou učící se znovu dýchat. Adrenalin, který se mu přitom vlil do žil, začal pomalu vyprchávat a jeho přepadla únava, která se bila s bolestí. Trochu zavrávoral. Neštěstí ho Sateďan podržel. Collinsová mezitím ovládla dýchání, ale celá se roztřásla a v očích se jí zrcadlila čirá hrůza, která hrozila, že z ní vytryskne jako láva. Beckett si však byl vědom blížící se katastrofy a nepozorovaně jí píchnul sedativa, která zklidnila její zrychlující se dýchání a další počínající šok.

„Sestro, připravte čištění a šití. Ošetřím ji."

„Možná by se i měl někdo podívat na Shepparda, Beckette," ozval se Ronon a doktor se ke dvojici otočil.

„Co se stalo?" Přistoupil k Johnovi a ten jen zavrtěl hlavou.

„To je na dlouho. Ale snesl bych něco na bolest, vykloubil jsem si rameno a musel ho nahodit zpátky." Doktor vykulil oči.

„Nejsi MacGyver, propána! Pojď, dáme tě pod skener, jestli sis neporanil šlachy." John se ještě otočil po Collinsové, která už jen netečně zírala před sebe a nechala se od sestry znovu položit na lůžko. Prohlédl si její tvář, do které se pomalu vracela přirozená barva.

Nedokázal rozumně přemýšlet a nechal se odvést na ošetření. Přesto se ještě stačil ujistit, jestli zbylé týmy zlikvidovaly všechny Wraithy. Jež se skrze okna snažili sabotovat město. Pak se už jen nechal unášet na vlně léků proti bolesti.

Ještě jeden gif, jak by to mohlo vypadat, když se John v minulosti setkal s Elizabeth.

Pravidelné okénko s omluvami je tady. Už jiná asi nebudu. :D

Sama jsem nemohla uvěřit tomu, že od vydání sedmé kapitoly utekl zase rok. Vůbec netuším, kam ten čas pádí.

Loni jsem po sedmi letech dopsala Dva životy a hned se pustila do pokračování a prvních sedm kapitol šlo dobře. Nevím, proč se to zase zaseklo. Ale dobrá zpráva, další kapitolu máte za sebou. Dávka sedmi tisíc slov vás snad uspokojila a bez mučení přiznávám, že nebýt toho, že je syn nemocný, asi by ještě nějakou dobu nebyla.

V půlce září 2022 jsem se vrátila po rodičovské do práce, takže už opravdu není skoro žádný čas. Já která nepotřebuje tolik spát, teď odpadávám před devátou, abych v pět musela zase vstát. Uklidňovala jsem se víkendy, ale víkendy jsou horší než v týdnu. Děti odmítají chodit spát a vstávají ještě brzy než v týdnu. Prostě zákon schválnosti, ale nestěžuju si.

Získala jsem osm hodin, kdy jsou ve školce, něco vydělám a dokonce přitom mám čas přemýšlet nad psaní a že to dělám v jednom kuse. Nebýt toho, byla by kapitola možná dřív, protože od nástupu jsem ji celou překopala, protože výsledný obraz nedával v celkovém příběhu příliš smysl, tak se vám snad kapitola líbila.

Johnovy průchody okny byly na přeskáčku a to jak v minulosti tak v budoucnosti. Události v minulosti jsou ty, které jsem v první knize dostatečně nevysvětlila a čekala s tím až do druhého, tak jsem vás snad potěšila. Průchody do budoucnosti jsou takovou pobídkou, co vás bude dál v povídce čekat.

Snad tu necháte nějakou odezvu.

Vaše Sorel18