Je to tady, tohle je už oficiálně poslední kapitola, tudíž končí i Dva životy. Doufám, že se vám bude kapitola líbit a zanecháte hvězdičku nebo napíšete komentář. Ještě něco je na úplném konci, když to dočtete, takové menší překvapení. Tak si zatím užijte čtení.

Vaše Nikol

Kapitola mapuje díly:

5x18 - Totožnost

5x19 - Las Vegas

5x20 - Nepřítel před branami

„Možná by ses měla jít umýt. Teď je to na doktorech." Dál jsem zírala na dveře laboratoře, kde před chvílí zmizel zdravotnický tým se zraněným Radkem. Otočila jsem pohled na členku expedice, u které mi vypadlo jméno. Položila mi ruku na rameno a věnovala mi soucitný pohled, který jí sklouzl dolů.

„Mám tě doprovodit na pokoj?" zeptala se znovu. Konečně jsem se pohnula a sklonila hlavu ke svým rukám, které byly celé od krve.

„Zvládnu to sama," vypravila jsem ze sebe nakonec a vyšla z laboratoře do chodby.

***

Otevřela jsem oči a zírala do tmy pokoje. Můj dech byl stejně klidný jako mého spícího společníka, přestože jsem měla chuť křičet, ale ani přes tu naléhavou potřebu se mi srdce nerozbušilo byť jen o trochu rychleji. Pár dalších vteřin mi trvalo než se i moje mysl zorientovala a já si v duchu řekla, že jsem u Johna v pokoji, v jeho posteli, už několikátou noc po sobě, protože jsem ho poslechla, když mě požádal, abych zůstávala přes noc s ním.

Podívala jsem se na něho, tisknul se ke mně, nic jiného mu ani nezbývalo, lůžku bylo jenom pro jednoho, a abychom příliš nerozpohybovali klevetivé jazyky, nehledali jsme větší postel ani se nesnažili sem přestěhovat tu moji. Mnohdy to bylo nepříjemné, ale já se dokázala uskrovnit a John si zvykl mě celou noc držet v náručí, jakoby se mě snažil chránit i v noci. Z jeho strany to byl víc než jen obrat o sto osmdesát stupňů. Poznala jsem to, když se vrátil z mise s kapitánem Collinsovou, požádal mě, abych nezůstávala přes noc sama a byla raději s ním v jeho pokoji. Ta naléhavost v jeho prosbě mě zaskočila, ale nedokázala jsem si představit, že bych mu nevyhověla. Přišlo mi to správné, přestože bylo jasné, že za tou naléhavostí je jistá obava, ale pro jednou jsem potlačila potřebu zjišťovat víc. Dokonce i John měl právo na svá tajemství, přestože se týkala mne, ale přišlo mi fér, že po tolika tajemstvích a lžích z mé strany, aby si nechal důvod svých pohnutek pro sebe.

Chvíli jsme uvažovala, jestli důvod toho všeho byl právě sen, který mě vytrhnul před chvílí ze spánku. Jak by ale mohl vědět, že se mi něco takového bude zdát, když to netušila ani já. Přesto mi to připadalo úplně normální, ne to co se v tom snu dělo, ale že se mi ten sen zdál, připomnělo mi to dobu, kdy se mi na Zemi a zdávalo o Teyle a Michaelovi. Znamenalo by to, že ten sen byl vizí budoucnosti? Tak jak se mi snažil naznačit Davos?

Zvedla jsem ruce před obličej, ale byla příliš velká tma. Potichu jsem vstala z postele a postavila se k balkonovým dveřím a zkoumala, v počínajícím rozbřesku nového dne, své ruce, ale krev na nich nebyla.

Unaveně jsem zavřela oči a nechala ruce klesnout k bokům a přes víčka vnímala, jak se rozednívá, musela jsem se ale na východ sluncí podívat, pokaždé to byla tak podmanivá a úžasná podívaná, že ani přes tu nekončící únavu, jsem se jí nedokázala vzdát, a která mě každý den ujišťovala, že jsem na jiné planetě, že je Atlantida, bájné město Antiků, stále mým domovem.

Paprsky doputovaly přes vodní hladinu a pomalu začaly stoupat po městských budovách, a já, jako každé ráno, zatoužila vidět, jak toto úžasné, technologiemi nacpané létající město, proráží svými věžemi vodní hladinu, aby se po deseti tisících letech spánku vynořilo z hlubin.

„Člověk se pořád ujišťuje, že se mu to nezdá," ozval se John za mými zády rozespale zhrublým hlasem. Přitiskl se ke mně, spojil své ruce na mém břiše, bradou se mi opřel o rameno a díval se se mnou.

„Je uklidňující vědět, že v tom nejsem sama." Snažila jsem se znít bezstarostně, přesto jsem nemohla stále vypustit z hlavy své krvavé ruce. John to vycítil a víc si mě k sobě přitiskl. Nechala jsem si zamotat hlavu jeho přítomností, abych nemusela nad ničím přemýšlet. Z jeho přirozené vůně se mi občas motala hlava, a když se jeho lehce zarostlá tvář otřela o tu mou, vyprázdnila jsem mysl a slastně vzdychla, ostatně jako vždy, když to udělal, což pro něj byl vždy povel mě zatáhnout do postele a ukrást si dalších pár společných minut, než budeme muset vstát a jít si každý po svém.

Johnovo chování od mise s kapitánem Collinsovou, se změnilo takovým způsobem, že jsem tomu zpočátku nechtěla ani uvěřit, tolik obav o mou osobu z jeho strany jsem nezažila. Zloba, vztek, podezřívání, nedůvěra, opovržení, ponížení a mnoho dalších pocitů nebylo nic neobvyklého, ale obava? V takové míře? To skutečně ne. Myslela jsem, že ho to za dva dny přejde, ale když už to trvalo týden, začala jsem si připouštět, že se mi to vlastně líbí. Být pro jednou od někoho ochraňována a moci se mít o koho opřít a nebýt na všechno sama, jakoby ze mě spadla další tíha. Přesto jsem si vzadu v hlavě udržovala myšlenku na otázku, co tak Johna podnítilo a zůstávala mírně ostražitá.

Přesto všechno jsem se stejně cítila uvolněně, i když z práce unaveně, na duchu jsem se cítila neuvěřitelně lehce a nebyla by to Teyla, kdyby si toho nevšimla. Odhodlala se za mnou chodit častěji s Torenem. Nemohl sice nikdy nahradit Thomase, ale díky němu jsem si mohla užívat věci, o které mě Michael okradl.

„Rodney se včera dušoval, že by dnes měl už konečně poslat Collinsovou a Evanse domů," svěřil se mi John, když jsme šli společně na snídani. Byla to skvělá zpráva a zároveň ne, tenhle týden mi připadly odpolední směny, ne však v jídelně, ale právě u Rodneyho, který byl stále v laboratoři a snažil se doladit poslední drobnosti k jejich návratu.

„To vypadá na klidný víkend," řekla jsem mu až přehnaně vesele a podivně vysokým hlasem. Překvapeně se na mě podíval a já odvrátila oči, bylo mi jasné, že v těch slovech uslyšel obavu. I když jsme si my dvě nesedly, neměla jsem už potřebu se jí mstít nebo jí přát něco špatného, ale upřímně jsem měla strach, aby to dopadlo dobře, už kvůli jejich vesmíru. Ona byla klíčem k vyléčení Wraithů, a i když by se to hodilo i nám, v jejím vesmíru byli více napřed a nebylo by správné, kdybychom ji drželi tady, než se podaří vědcům přeložit Janusův experiment a než se ho pokusí uvést v praxi.

Před pár dny se pohádal Carson s Jennifer, když přišel na to, že ani krev kapitána Collinsové si nemohou uchovat, protože během několika mála hodin byla naprosto k ničemu a žádný způsob uchování nefungoval, jakoby měla v sobě pojistku. Pan Woolsy se vyjádřil, že něco podobného aplikovali na generála O'Neilla Asgardé, aby ho nemohl nikdo naklonovat. Bylo to šílené a obdivuhodné zároveň. Janus z jejího vesmíru myslel skutečně na všechno.

„Nechci, abys tam byla," ozval se najednou John a společně jsme se zastavili před jídelnou.

„Proč?" Tvářil se podivně tajemně a možná až nenávistně, když o ní mluvil. V hlavě se mi spustil tichý alarm ostražitosti. Tohle se mi přestávalo líbit, co si ti dva udělali? Zdálo se, jakoby mě John od kapitána Collinsové držel záměrně. Došlo mi to až teď, protože předtím jsem tomu nevěnovala takovou pozornost, neměla jsem potřebu ji vyhledávat, všechno mi už řekla a nic dalšího jsem už vědět nechtěla.

„Bude to tak lepší," řekl jen a dál pokračoval do jídelny. Spolkla jsem další otázku proč a raději se k němu připojila.

Na terase u stolu seděli společně Teyla, Ronon, Radek a Rodney s Jennifer. Pořád jsem nedokázala vydýchat, že právě tihle dva jsou spolu, byli natolik odlišní, ale zřejmě jim to klapalo. Rodney byl klidnější a z Jennifer sálala spokojenost a klid.

Posadili jsme se s Johnem k nim, i když jsem se s Radkem musela tísnit v čele stolu, ale oba jsme byli drobní, tak nám to nevadilo. Jen jsme si vyměnili pobavené pohledy, které John přešel lehkým zamračením, což u nás dvou spustilo další smích a pár vět v češtině, které nikdo od stolu nerozuměl.

„Ten jazyk je tak otravný," nechal se slyšet Rodney a zašklebil se na nás. Napíchla jsem na vidličku kuličku čehosi, co se podobalo pozemským hroznům a ukázala na něho.

„Ale není, jen tě štve, že nám nerozumíš, ale neboj, nebylo to nic ošklivého. Jestli chceš, budu ti dávat hodiny, když ti to půjde, tak za pět let nám budeš rozumět." Rodney se naštval a začal si něco brblat a zbytek stolu se smál. Bylo to osvěžující, ničím se pro tu chvíli netrápit, vtipkovat a smát se s přáteli.

„Už musím běžet, potřebuju nachystat pár věcí na odpoledne," omluvil se nám Radek, chvíli na to ho následovala Jennifer, kterou doprovázel Rodney. Ještě chvíli jsem se bavila s Teylou, než i Ronon s Johnem vstali, že si půjdou zatrénovat, ze zdvořilosti mě přizvali, ale nevím, jestli bych dokázala snést odpoledne s Rodneym, kdyby mě bolelo celé tělo. Nenechal by mě, abych si sedla a jen by mi spílal, že mu musím věnovat plnou pozornost a bojovat si mám tehdy, když nejsem přidělená k němu.

„Já se nějak zabavím," ujistila jsem je a pokračovala v rozhovoru s Teylou, která mi nabídla, že bych mohla zajít za Torenem, vlastně mě požádala, jestli bych ho nepohlídala, chtěla s Kananem zajít k Athosianům.

Měl to být jeden z klidnějších dnů na Atlantidě, ale právě takové myšlenky vždy znamenaly problém.

„Děje se něco?" vytrhla mě Teyla z myšlenek, aniž bych si uvědomila, že jsem ji přestala vnímat. Postavili se mi chloupky na krku.

„Já..." ten neodbytný pocit vzadu v hlavě se zesiloval. Nedokázala jsem ho ničím přehlušit. „Jen někam zajdu a hned potom dorazím a pohlídám Torena." Zvedla jsem se od stolu, aniž bych věnovala pozornost nedojedenému jídlu a vyrazila co nejrychleji chodbami do výzkumné části. Do jedné z laboratoří, kde povětšinou pracoval Radek o samotě, aby si odpočinul od Rodneyho.

Kousek ode dveří byl ten pocit tak hlasitý, že jsem si nedovolila dýchat a obávala se, co v místnosti uvidím.

Už u vstupu jsem si rozepnula bundu a rychle ji sundala a smotala do nevzhledného klubka. Překonala vzdálenost a kleknula si k Radkovi, který ležel na zemi, a na tričku se mu neuvěřitelně rychle zvětšovala krvavá skvrna. Přitiskla jsem bundu na ránu a hned zavolala do operačního, že jsem ho našla. Snažil se mi přitom něco říct, ale zastavila ho.

„Raději nemluv, prosím." Kdybych měla víc rukou, konejšivě bych ho alespoň pohladila po vlasech, ale musela jsem tisknout ránu, aby nepřišel o další krev a bojovala sama se sebou, abych se nerozbrečela. Tušila jsem, jak to bude pokračovat, jak si pro něj přijdou a mně doporučí, abych se šla umýt. Děsilo mě to a rázem spousta věcí, co se stala, mi začala dávat smysl, jako bych vyháněla ze své hlavy mlhu. Věděla jsem, že za tím je něco víc, ale nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet.

„Možná by ses měla jít umýt. Teď je to na doktorech." Zírala jsem před sebe a snažila se vzpamatovat, ale byla jsem příliš v šoku z toho všeho.

„Mám tě doprovodit na pokoj?" Žena přede mnou se mi snažila dívat do očí a ne na zakrvácené ruce. Byla jsem na ten pohled připravená, nezpůsobil mi nevolnost, ale roztřásla jsem se ve strachu, aby to Radek přežil. Sen byl jen o tomto okamžiku, kdy ho najdu.

„Zvládnu to sama," dostala jsem ze sebe nakonec a urychleně opustila laboratoř a div chodbami neběžela. Minula jsem přitom Johna, který se okamžitě rozběhnul za mnou.

Vytrval až k ubikacím a k mému pokoji. Zastavila jsem se ve dveřích a nechala ho, aby mne doběhnul.

„Prosím, teď mě nech," zastavila jsem ho dřív, než promluvil. Zíral na moje zakrvácené ruce, jako bych snad byla přistižena při činu, ale když zvednul hlavu a zadíval se mi do očí, spatřila jsem v nich pochopení. Natáhl ruku a lehce mě pohladil po tváři.

„Kdybys mě potřebovala, zavolej mi." Trochu se sklonil a letmo mě políbil na čelo. Oba jsme si byli vědomi, že se musí hodně přemáhat, aby odešel. Ještě mi pomohl otevřít dveře, ale už se neotočil a já zašla do svého pokoje, kde jsem ze sebe strhala zakrvácené oblečení. Ve sprše jsem se drhnula dlouhé minuty a s obrovskými slzami sledovala narůžovělou vodu, která mizela v odtoku.

I když jsem pak seděla na posteli, a stále se cítila špinavá, jakoby se mi Radkova krev vpila do kůže, aby mi připomínala, že jsem mohla udělat víc, nedokázala jsem se ani pohnout dlouhé minuty.

Srdce mi pořád bilo jako splašené, když jsem zírala na kupičku oblečení, co zůstalo na zemi. Cítila jsem pachuť žluči až v krku, ale přemohla se a po dlouhém přemlouvání odnesla věci do koupelny a začala je zbavovat zaschlé krve. Bylo to horší než předchozí sprcha. Slzy mi tekly proudem, ale nedokázala jsem přestat, dokud krev alespoň trochu nepustila a ruce neměla kvůli studené vodě úplně prokřehlé.

Bylo mi jedno, kolik času uteklo nebo jestli mě někdo hledal. Musela jsem přemýšlet. Ne o tom co se stalo a že se mi o tom zdálo, ale spíš o tom pocitu, než jsem Radka našla. Přišel mi povědomý, přestože se zdálo, že je to poprvé. Něco hodně vzadu v mysli mi ale říkalo, že to poprvé nebylo a já si na jinou příležitost ale nemohla vzpomenout. Což mě přivedlo k myšlence, jestli někdo zase nemanipuloval s mými vzpomínkami. Nebylo by to neobvyklé, ale kdo?

Jen pouhou vteřinu mi trvalo, než mě napadl John. Ta změna jeho chování by tomu odpovídala. Jenže na druhou stranu proč by něco takového dělal, což mě navedlo na cestu, co předcházelo té změně. Mise s kapitánem Collinsovou, takže mě to zase dovedlo k ní a ona už jednou s mými vzpomínkami manipulovala a nepochybovala jsem o tom, že by to udělala znovu.

Krev mi začala proudit žilami rychleji, jak ve mně stoupal vztek. Oblékla jsem se do jiného oblečení a vyběhla z pokoje. Netušila jsem, kde Collinsovu hledat, tak jsem zamířila do operačního, aby mi pomohl Chuck.

Cestou jsem se málem srazila s Rononem. Doprovázel Jennifer, ale držel ji pevně u sebe, stejně tak jako John, který byl z druhé strany. Bylo to divné, ale stačilo mi pár chvil, abych poznala, že její pohled vůbec nepatří jí. Opět se mi v hlavě rozezněl poplach.

„Co jsi udělala s Jennifer?" vypálila jsem ze sebe, ale naštěstí mě zachytila Teyla dřív, než bych se na někoho, kdo obýval tělo Jennifer.

„Jdeme pro ni," řekl mi John zachmuřeně. Dříve by se nad mými výpadem pozastavil, což se teď nestalo a já si začala říkat, co mu Collinsová navykládala.

„Co jsi jako zač?" zeptal se mě ten někdo, kdo byl v Jennifer.

„O to se nestarej," okřiknul ji Ronon a už ji táhnul k operačnímu, chtěli projít bránou.

„Rodney?" Otočila jsem se na vědce s otázkou.

„Antická technologie. Vyřešíme to." Nebyla jsem si jistá, jestli uklidňuje mě nebo sebe, ale zřejmě spíš sebe, protože šlo o jeho přítelkyni.

„Co Radek?" zeptala jsem se o něco klidněji.

„Je po operaci, bude v pořádku." Trochu mi spadl kámen ze srdce, ale nechtěla jsem se nechat odradit od toho, co jsem šla dělat do operačního, takže jsem šla s Rodneym dovnitř a odpojila se od něho a chvíli se dívala, jak všichni společně procházejí bránou, tak jako pan Woolsy. Vypadal stejně nervózně jako ostatní, ale nehodlala jsem ho ještě více rozrušovat.

Zeptala jsem se Chucka, kde najdu kapitána Collinsovou a hned se vydala do tělocvičny, kde trávila poměrně dost času a trénovala se Samem, jakoby snad čekala, že až se vrátí domů, bude se muset poprat s celým vesmírem.

Jakmile se za mou zavřely dveře. Vzala jsem ze stojanu dvě tyče, které jsme používali na trénink a bez varování skočila mezi Collinsovou a Sama, kterého jsem odstrčila a zaútočila na jeho nadřízenou, jež se nenechala vyvést z rovnováhy a ihned přešla do útoku.

Vypadalo to, že má navrch, ale uštědřila jsem jí pořádnou ránu do lýtka, takže klesla na koleno, předpokládala jsem, že jí zůstanou nekrytá záda, ale jakoby můj výpad předpokládala a zručně se mi vyhnula a tentokrát mě ona přetáhla tyčí přes lýtka a já se zhroutila na zem.

Překulila jsem se na bok, abych se vyhnula její ráně a natáhla ruce před sebe ve snaze si krýt břicho. Prudce jsem ji od sebe odkopla, abych získala čas se postavit.

„Kdo tě učil útočit ze zálohy?" zeptala se mě, když jsme kolem sebe kroužily. Nakročila jsem si, že chystám útok, ale neustoupila, vydala se mi vstříc, přesně tak, jak by to udělala máma. Trochu mě to zaskočilo a ona mé nepozornosti využila a jedním chvatem mě poslala na lopatky a kolenem mě přitiskla k podlaze.

„Když jsi příliš emocionální, děláš zásadní chyby," řekla mi jakoby nic. „Matka je tvoje Achillova pata a i po tolika letech. Necháš se rozptýlit pouze vzpomínkou na ni. Pokud chceš umřít, jen v tom pokračuj." Rozčiloval mě ten klid, který z ní sálal. Ve mně se vařila krev.

„Možná kdybys mi přestala manipulovat s pamětí, nebyla bych tak emocionální," vyprskla jsem na ni vztekle a ona mi přitlačila tyč pod krk a já jí bleskově chytila, abych mohla dýchat, měla mnohem víc síly než já.

„Nepopírám, že bych ti nejraději vymazala paměť za poslední tři roky, ale výmaz, o kterém mluvíš, se pro mě ještě nestal, takže technicky jsem ti žádný vzpomínky nevymazala."

„Vážně mi chceš lhát tváří v tvář?" sykla jsem na ni, ale pořád se nedokázala dostat z jejího sevření.

„Nevím, o co ti jde, ale už mě nebaví se stále obhajovat za něco, co jsem ještě neudělala. Promluvíme si, až se uklidníš. Příliš ses k tomuhle místu a lidem upnula a moc prožíváš, když se tu něco stane. Jsi tu už zaměstnaná, tak se konečně naučit oddělit práci od osobního života." Pustila mě a ladně se postavila. Vrátila tyče na místo a šla se osušit. Na nohy mi pomohl Sam, který celou naši roztržku sledoval ode dveří. Zřejmě byl za ty roky naučený, aby při takových situacích hlídal a nevměšoval se, dokud nebude vyzván.

„Pořád nemůžu uvěřit, že my dvě máme stejně DNA," obvinila jsem Collinsovou. Pokrčila rameny a napila se vody.

„Mohla bych říct to samé, ale vraťme se ke tvému obvinění, že ti manipuluju vzpomínkami." Láhev podala Samovi, jakoby to byl její osobní sluha. Což mi vehnalo znovu krev do tváří a její zdvihnuté obočí tomu moc nepomáhalo. „Dokud se neuklidníš, tak s tebou nehodlám nic řešit." Složila si ruce na hrudi a vyčkávala. Musela jsem se vydýchat, obejít několikrát tělocvičnu a konečně vrátila tyče na stojan.

„Ráno se něco stalo," přiznala jsem neochotně, protože mi bylo jasné, že hned začne o mých přehnaných emocích.

„Něco se mi doneslo, ale co to má co dělat se mnou?"

„Ta věc nic, ale jde o pocit, který jsem přitom měla." Zvědavě naklonila hlavu a já se nervózně podívala na Sama. Rázem se mi o takových osobních věcech nechtělo před ním mluvit.

„Jsem tu se Samem hodně dlouho, takže se známe skrz naskrz, před ním můžeš mluvit." Polknula jsem a snažila se na něho nedívat, až to nakonec vyřešila Collinsová za mě a poslala ho před dveře, aby nás nikdo nerušil.

„Tak fajn, Mio, už to konečně vybal, tohle tvoje pubertální chození kolem horké kaše je dost otravný," počastovala mě nevzrušeně, když jsme osaměly.

„Jde o sen, a než se začneš smát, nebylo to poprvé, kdy se mi něco podobného stalo, ale nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Považuj si mě třeba za blázna, ale potom, co jsem se setkala s jedním mužem, který se jmenoval Davos, jsem o tom začala víc přemýšlet, ale pokaždé jsem skončila ve slepé uličce, nebo tomu zdráhala uvěřit." Udivilo mě, jak zaujatě poslouchala.

„I já měla tu čest s Davosem," potvrdila.

„Dokázal vidět budoucnost?" Přikývla. Zamrazilo mě. „Víc jsem o tom začala přemýšlet, když jsem byla na Zemi a stále dokola se mi zdálo o Teyle a o jejím únosu."

„Opakovaně?" zeptala se překvapeně.

„Ano, ale tenkrát jsem to brala jako noční můry, protože i po setkání s Davosem jsem odmítala uvěřit tomu, že by se mi mohlo zdát o budoucnosti. Dokud jsem se nevrátila na Atlantidu a Teyla se mi svěřila, že při meditaci mluvila s Kananem, to je otec jejího syna a žádal ji, aby našla jeho a jejich lidi. Vehnala jsem ji do představy, že se musí s ním pokusit spojit znovu, ale dělala jsem to kvůli sobě, abych zjistila, jestli ty sny byly skutečně o budoucnosti, a když nás pak obě unesly, nemohla jsem o tom moc přemýšlet, protože mě Michael uzavřel ve virtuální realitě..."

„Kde jsi podléhala emocím," rýpla si a já jí musela dát zapravdu, i když se mi to příčilo. „Dobře, chápu, že máš sny, kde zřejmě vidíš budoucnost, ale co to má co společného s tím, že mě zase obviňuješ, že ti manipuluji vzpomínkami. To mě hlavně zajímá." Chtěla jsem se rozzlobit a začít na ni křičet, aby mě nepřerušovala, že si to prostě potřebuju říct nahlas, abych si utřídila myšlenky.

„No fajn. Prostě se mi v noci zdálo, že pobodali doktora Zelenku, což se skutečně stalo, našla jsem ho já, ale jde mi spíš o ten pocit, co mě zaplavil, když jsem se blížila k místu, kde byl. Prostě... zdálo se to jako úplně nový pocit, ale na druhou stranu mi přišel povědomý, jako bych se s ním už někdy setkala. Připomnělo mi to dobu, kdy mi odstranili ten blok a začaly se mi vracet vzpomínky na únos a tebe." Kapitán Collinsová si začala okusovat spodní ret a pravou rukou si mnula bradu. Usilovně přemýšlela, kupodivu jsem se v tom poznávala, za poslední týdny jsem takhle uvažovala v jednom kuse, když do sebe začaly zapadat poslední kousky celého důvody mého pobytu tady a pravdy o mém původu. Bylo mi jasné, že jí taky něco začíná docházet a nebyla si jistá, jestli se o to se mnou podělí.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Možná ti tak konečně dojde, jak jsem dokázala předcházet tvým únosům." Udiveně jsem otevřela ústa, když mi to skutečně došlo.

„Máš taky ty sny! A proč jsi mi to neřekla?" Nebyla to výtka a Collinsová to ani tak nebrala.

„Řekla jsi to snad někomu ty?" Zavrtěla jsem hlavou. „Tak vidíš, alespoň v něčem jsme stejné. A abych ti konečně odpověděla na tvoji otázku. Ne, já s tvými vzpomínkami nemanipuluji, musí to být někdo jiný." Upřela na mě omluvný pohled. Téměř jsem se plácla do čela, že mi to nedošlo dřív.

„Tak tohle se stalo na misi s Johnem. Řekla jsi mu o těch snech a společně jste dospěli k závěru, že někdo z Atlantidy se mnou manipuluje. Proto mě John neustále hlídá." Musela jsem se začít smát sama sobě. Tolik jsem se zabývala svým předkem Janusem a mámou, až mi unikalo nebezpečí, které mě ohrožovalo zevnitř.

„Nerada to přiznávám, ale vy dva se k sobě hodíte víc, než si myslíš. Ta jeho urputnost je někdy k vzteku, ale má o tebe strach. Kupodivu i máme něco společného a to, abys byla v bezpečí. Už jsme o tom spolu mluvily, Mio. Udělala jsem spoustu chyb a snažila se je napravit, ale dokážu se z nich poučit, takže pro tvoje i moje vlastní dobro nechám ochranu na někom jiném, abych to nepokazila ještě víc. Za ty roky jsem úplně zapomněla, proč jsem se stala vojákem, k čemu jsem se narodila a moje jediné přání je, vrátit se zpět domů a porazit Wraithy a navždy to s nimi skoncovat."

„Já ti rozumím a omlouvám se ti." Natáhla jsem ruku, abych si s ní potřásla a ona ji skutečně přijala. „A jen mi řekni, máš představu o tom, kdo by mi chtěl manipulovat se vzpomínkami."

„Ten, před kterým jsem se tě snažila chránit," přiznala pomalu. Nebylo těžké si domyslet, o koho šlo, ale nedokázala jsem jeho jméno vyslovit ani v myšlenkách.

„Kdyby tu byl, všimla bych si ho." Collinsová si mě přitáhla k sobě a položila mi volnou ruku na rameno.

„Nemusí tu být, aby ti dokázal udělat ze života peklo." Moc se mi její slova nelíbila, ale měla pravdu.

Avšak se mi v hlavě rodila myšlenka toho, že jestli ty sny byly skutečné, sen o únosu Teyly nemohl být první, protože s tou myšlenkou jsem si pohrávala už dávno předtím. Znamenalo to, že si někdo nepřál, abych si ty sny pamatovala? Proč by někdo nechtěl, abych znala budoucnost? Teprve až Johnova ochrana zamezila tomu člověku, aby mi vzpomínky vymazával. Mohly mi sny už vyjevit, kdo to je? Kdo byl prodlouženou rukou toho, který mě unesl?

***

Ve skrytu duše jsem doufala, že když přijdu na to, proč tu jsem, bude všem otázkám konec. Jenže to tak jednoduché nebylo, můj únosce se dozvěděl, kde jsem a přestože se to pro něj ještě nestalo, vyslal někoho, aby na mě z nějakého důvodu dohlížel. Tak nějak jsem tušila, že by to mohlo být kvůli tomu Janusovu jumperu, co dokázal cestovat časem, ale ten jsme zničili.

Byla snad za tím pomsta? Nedivila bych se.

Dívala jsem se z okna Johnova pokoje, kam jsem se uchýlila, když jsem se ošetřovně ujistila, že se z toho Radek dostane.

Vyrušilo mě otevření dveří, v nichž se objevil John. Byl bez výstroje, špinavý, ale nezraněný.

„Jennifer?"

„Je zase sama sebou," ujistil mě spokojeně. I když by to nahlas nepřiznal, věděla jsem, že má Jennifer moc rád a ne jen kvůli tomu, že byla přítelkyní jeho nejlepšího přítele.

Přišla jsem k němu blíž a beze studu jsem si ho přitáhla za zátylek k polibku. Musela jsem mu nějak poděkovat za jeho ochranu jinak než slovy, na ty on nebyl.

„Pokud bys z toho chtěla udělat zvyk, kdykoliv se vrátím z nějaké mise, nebudu se zlobit," řekl s úsměvem a přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

„Jelikož jsi už oficiálně můj nadřízený, můžeš mi to nařídit." Vykouzlilo mu to na tváři úsměv.

„To máš pravdu, že bych mohl, ale nechám si to v záloze." Znovu mě políbil a já si začala pohrávat s jeho náramkem na levé ruce. „Vysprchuju se, a pak můžeme pokračovat ve vyjednávání." Se spokojeným úsměvem jsem se posadila na gauč, abych na něj počkala.

***

Několik následujících dní jsem si snažila užívat a nemyslet na zvěda mého únosce a raději chodila rozptylovat na ošetřovnu Jennifer, kterou při její záchraně postřelili a Radka, který se už probral a moc mi děkoval, že jsem ho našla.

Víc jsem se zapojila do snahy dostat kapitána Collinsovou a Sama zpátky domů a z nevysvětlitelného důvodu se mi ti dva vyhýbali. Asi k tomu měli důvod a mně to bylo vcelku jedno. Kapitán Collinsová mi odpověděla na všechno, co jsem potřebovala a už nebylo třeba, aby na mě dohlížela, to už bylo na mně, teď jsem musela zase pomoci já jí.

„Možná bychom měli jít už spát." Překvapeně jsem vzhlédla k Rodneymu, který zdrchaně seděl před tabulí s výpočty. Stále se mu nedařilo správně nasimulovat přenos, aby dostal zpátky oba dva. Stále se snažil sjednotit energii ze tří zdrojů, aby měl jistotu, že kdyby nějaký zdroj vypadl, bude stále dost energie, aby se přenos dokončil bez toho, aniž by to skončilo něčí smrtí.

„Možná máš pravdu," souhlasila jsem. Sotva se mi dařilo držet oči otevřené. John se tu stavil už před třemi hodinami a přemlouval nás, abychom toho nechali a raději se šli dívat na zápas amerického fotbalu, jeden z mnoha, který mu dovezl Rodney ze Země, když tam byl s Jennifer.

„Dám si pár hodin a budu pokračovat," nechal se Rodney slyšet, ale na pár hodin to nevypadalo, nakonec jsem ho musela doprovodit až do pokoje, téměř už spal, když jsem ho dostala k posteli a přemluvila ho, aby si alespoň sundal boty, než si lehne.

Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu i já. Předpokládala jsem, že u Johna bude Ronon a budou sledovat ten zápas, ale v pokoji byla tma a já šla k posteli po paměti, ale nemohla ji najít, i když jsem si byla jistá, že stačí udělat ode dveří pět kroků, abych byla u pohovky a další tři k posteli.

Narazila jsem do stěny, když mě oslnilo světlo a já si musela zakrýt oči. Párkrát jsem zamrkala a zadívala se na Johna, stojícího ode mě jen pár kroků. Dřív než jsem ho oslovila, mi padl pohled na jeho neobvyklé oblečení. Sako s košilí, rifle a právě si do náprsní kapsy strkal černé letecké sluneční brýle a s neskrývaným údivem hleděl před sebe.

Musela jsem se podívat také a musela se hodně přemoci, abych nevyjekla. Za tlustým sklem byl Wraith. Wraith, které jsem poznávala, a John mu dal jméno Todd.

„Osudu neunikneš, Johne Shepparde!" zasyčel Todd a John ustoupil vzad, jakoby ho snad viděl poprvé, ne Todda, ale Wraitha.

Pokusila jsem se uklidnit a rozhlížela se kolem sebe, abych určila, kde jsem. Sice jsem se tomu zdráhala uvěřit, ale nakonec jsem musela připustit, že tohle musí být jeden z těch snů a tudíž mi nezbývalo nic jiného, než sledovat Johna a zjistit, o co jde.

V chodbě, která vedla k cele s Toddem, postával Rodney v obleku a vypadal poněkud upjatě.

„Detektive Shepparde, sám vidíte, že jsem vám nelhal. V jiných vesmírech skutečně spolu spolupracujeme a bojujeme proti těmhle tvorům. Někde na Zemi musí být ještě další, protože těla, která jste našel v poušti, jsou jeho oběti. Vysává z lidí život, krmí se tak na nich."

„Chcete snad ze mě udělat hrdinu nebo co? Jsem obyčejný detektiv, už nejsem voják. S armádou jsem skončil." Zabolelo mě z toho u srdce, z jeho úst to znělo tak nenávistně a já si uvědomila, že přesně takhle jsem to říkávala já a nikdy si neuvědomila, jak to mohlo ubližovat mému tátovi, který pro armádu žil, dokonce i po smrti mámy a Marka. Pošlapávala jsem to jediné, co mu zbylo.

Zděšeně jsem se otočila a rázem seděla na zadním sedadle auta, které řídil detektiv John a společně ujížděli pouští. Po chvíli se John podíval na sedadlo vedle sebe do tašky, která byla plná peněz. Chytil oběma rukama volant a po chvíli dupnul na brzdu a na prázdné silnici za zvuku kvílících pneumatik se otočil, aby se vrátil odtamtud, odkud právě jel.

Zastavili jsme se uprostřed pustiny, kde byl osamocený karavan a jeho zrcadlový povrch odrážel spalující paprsky.

John si upravil brýle, zkontroloval svoji zbraň a vystoupil z auta. Rázem jsem stála vedle něj a následovala ho k přívěsu, před kterým vyzval jeho nájemníka, aby vylezl s rukama nad hlavou. Odpovědí mu bylo rozbití okýnka, odkud se vynořila hlaveň pušky a John měl co dělat, aby skončil za své auto. Vytáhnul mobil z náprsní kapsy společně s navštívenkou a vyťukal číslo s nímž byl ihned spojen.

„McKayi, našel jsem toho Wraitha," řekl rychle, než opětoval palbu.

„Nepokoušejte se ho zastavit, Shepparde, za chvíli tam bude stíhačka, aby ho zlikvidovala dřív, než vyšle signál úlu." Snažila jsem se pochopit, o co tady jde a nebylo to tak těžké, jen mi nebylo jasné, proč mám sen o budoucnosti v jiné realitě.

Zamyslela jsem se natolik, že mi ušlo, když John přešel do útoku, protože z karavanu vystoupil muž, který díky svojí výšce mohl být klidně Wraith, ale jeho tvář nebyla nazelenalá nýbrž podivně světlá, jakoby měl na tváři silnou vrstvu make-upu. Pálil z automatické zbraně. Byl to takový hluk, až jsem si musela zakrýt uši, a sledovala přitom Johna, jak mu odpovídá ranami ze své poloautomatické zbraně, která byla během chvíle prázdná, ale to už jsem nad našimi hlavami zaslechla přilétající stíhačku, která zničila přívěs a s ní i Wraitha. Nárazová vlna mě srazila k zemi za auto, kde jsem viděla sedět Johna opřeného o přední kolo na straně řidiče.

Na bílé košili měl rudé skvrny. Rychle jsem se k němu připlazila, kupodivu jsem se ho mohla dotknout a pokusit se krvácení zastavit.

„Je mrtvý?" zeptal se mě a já překvapeně vykoukla zpoza auta, trhaně přikývla a věnovala mu nervózní pohled.

„Vážně mě vidíte?" Byla to hloupá otázka, ale díky ní jsem dostala pár vteřin, abych přemohla slzy.

„No jasně. Sice nevím, kde ses tu vzala, ale fajn, že tu jsi." To už jsem neubránila slzám. Vrátilo se, jak jsem ho už viděla umřít jednou. Bohužel stejně.

„Jste hrdina, majore Shepparde," zašeptala jsem.

„Tak to mě asi neznáš." Zvednul ke mně oči. „Nebo snad znáš jinou moji verzi?" To už mi slzy tekly proudem. Uvědomovala jsem si, že pro mě je to jen sen, ze kterého se vzbudím, ale vědomí, že se tohle děje v některém z vesmírů a já tomu nebudu moci zabránit, mě ničilo. Tak jako mě ničilo vidět Johna umírat, v kterémkoliv vesmíru nebo čase.

„Bude to dobré," pošeptala jsem mu do ucha a pevně mu stiskla ruku, aby nebyl sám.

„Mám vlastního průvodce do podsvětí." Naposledy se na mě usmál, zavřel oči a hlava mu padla na rameno.

Sklonila jsem hlavu, zavřela oči a polykala vlastní slzy. Zasáhlo mě to opravdu silně, chtělo se mi křičet a proklínat i samotného Boha, proč dopustil, abych musela být svědkem takových věcí, když nebylo v mé moci jim zabránit.

Otevřela jsem oči a zírala do temnoty. Pravou rukou jsem narazila na něčí hrudník, který se pravidelně zvedal.

Během chvíle se moje oči přivykly tmě a v měsíčních paprscích jsem poznala Johna. Přejela jsem mu po tričku, abych se ujistila, že jsem skutečně vzhůru a zase zpátky ve svém vesmíru. Tentokrát moje srdce tlouklo jako splašené. Tiše jsem vyklouzla z postele a rychle se oblékla. Trochu provinile jsem se podívala po Johnovi, když jsem z jeho pouzdra vytahovala zbraň a i s ní odešla z pokoje.

Otáčela jsem se na každém kroku a hledala toho, kdo by mě chtěl znovu zbavit vzpomínek. Připadala jsem si trochu paranoidní, ale bylo s podivem, že až po tolika letech. Držela jsem prst na spoušti zbraně, ale pro jistotu jsem ji neodjistila a utíkala chodbami, dokud jsem se nezastavila u dveří do pokoje kapitána Collinsové a poručíka Evanse.

Co nejklidněji jsem zaklepala, ale stále se otáčela, jako bych čekala, že na mě vyskočí někdo i ze stěny. Kupodivu se dveře otevřely hned a já vpadla do pokoje jako velká voda.

„Proč jsem musela vědět pravdu? Teď se chovám jako blázen a při pohledu na každého člena expedice čekám, že po mně skočí."

„Taky ti přeji dobrou noc," nenechala se Collinsová zaskočit a s hlasitým zívnutím se posadila zpátky na postel. Sam na mě rozespale zíral, ale nic neříkal.

„Jak to, že ses z toho nezhroutila?" Přecházela jsem po pokoji, který osvětlovala jen malá lampička a mávala kolem sebe zbraní.

„Hlavně se uklidni, odlož tu zbraň, posaď se a zkus mi prosím v klidu vysvětlit, co ti zase přelítlo přes nos." Nedokázala jsem se zastavit, takže nakonec ke mně přistoupila a zbraň mi vypáčila z ruky a zatlačila mě do židle, zašla do koupelny a donesla mi sklenici vody, kterou jsem vypila naráz.

„Nuže, předpokládám, že když jsi k nám vpadla uprostřed noci, zřejmě se jedná o další snovou vizi."

„Proč to bereš jako nějakou samozřejmost?" vyjela jsem na ni nazlobeně.

„Protože s tím žiju už poměrně dlouho, takže to není nic neobvyklého, znepokojilo mě pouze to, když jsem žádnou neměla."

„Jak to, že z toho nezblázníš? Je to druhý sen, který si uvědomuji a jsem z toho úplně na nervy. Chtěla jsem kdysi být jako superhrdinka, ale nedokážu tu zodpovědnost unést, ne když tomu nemůžu zabránit." Střelila jsem pohledem k Samovi, který se otočil na druhý bok, a vypadalo to, že usnul. Jak mohl?!

Collinsová si mě na židli přitáhla k sobě a chytila mě za ruce, donutila, abych se jí podívala do očí. „Teď se párkrát nadechni a představ si houpačku vzadu za domem, vzpomeň si, jak ses na ní houpala tak moc, až sis myslela, že dokážeš létat, a tys viděla pouze nebe a cítila vítr ve tváři." Milovala jsem tu houpačku. Houpávala jsem se na ni celé hodiny a představovala si, jaké to bude, až budu jednou pilotka jako máma, chtěla jsem zažít stejný pocit, jaký mívala ona, když létala.

Podívala jsem se Collinsové do očí, ve kterých byl naprostý klid. „Ten pocit z létání je ještě lepší než na houpačce." Usmála se na mě a přikývla.

„Není snadné s tím žít, ale s trochou cviku se to naučíš. Pro tebe je to nové, snažíš se porozumět něčemu, co jsi dlouho potlačovala, je pochopitelné, že se ti toho do hlavy pokouší přicházet mnohem víc, než jsi teď schopná unést, takže chápu, tvoje pocity a na druhou stranu se nedivím, že ti ten špeh manipuluje se vzpomínkami, jestli jsi takhle vyváděla pokaždé."

„No dovol?" odsekla jsem navztekaně a vytrhla se jí ze sevření.

„Je to tak, omlouvat se ti za to nebudu, ale už jsem ti několikrát řekla, že jsi příliš emocionální. Přesto musím uznat tvoji nevýhodu, já měla matku, která mě do toho zasvětila, když se to u mě začalo před pubertou projevovat."

„Co mám dělat?" Hlavou mi ale vířilo mnohem víc otázek, než jsem dokázala zformulovat nahlas.

„Nejdůležitější je poznat, co je skutečný sen a co vidina, a když je to vidina, tak musíš sledovat všechno v okolí, co ti napoví, kdy se to stane a co tomu předchází."

„A je to pokaždé jen z tvého vesmíru?" Překvapeně zamrkala.

„Jak jsi poznala, že to není z tvého vesmíru?" zeptala se ostražitě.

„Protože John v něm nebyl tady na Atlantidě, ale dělala na Zemi detektiva." Na chvíli se zamyslela.

„Žádná vize není jen tak, vždy má nějaký svůj důvod, ale mně se to nestalo. Dokonce jsem ani neviděla svůj příchod sem, bylo to jako blesk z čistého nebe. Pokud se ti to ale zdálo, musí to mít nějakou přímou souvislost s tvým vesmírem. Víc ti nedokážu říct."

Bylo to skutečně zvláštní a asi hodně neobvyklé, když to i Collinsovou rozhodilo. Přesto mě doprovodila na Johnův pokoj, kde se svítilo. Čekala jsem hádku, ale ti dva si jen vyměnili pokývnutí hlavy a Collinsová odešla. Na kratičký okamžik jsem si připadala jako malá holka, kterou musí doprovázet domů po setmění. Po těch letech na Atlantidě, kdy jsem se o sebe dokázala postarat, jsem se za posledních pár týdnů proměnila v klubko nervů, neschopné se o sebe postarat a dříve než by mi mohl John cokoliv vyčíst, začala jsem sama.

„Kapitán Collinsová mi všechno řekla i to proč mě hlídáš a já tě prosím, abys s tím přestal. Nesnesu to, musím to zvládnout sama, Johne. Už jsem z toho paranoidní."

„Dokud nezjistíme, kdo je ten špeh, nemůžu dopustit, abys tu pobíhala bez ochrany." Stál přede mnou s rukama složenýma na prsou. Vypadalo to trochu groteskně, když měl jen tričko a trenýrky, ale i přesto z něj vyzařovala silná autorita, které jsem se teď nemohla podřídit.

„A jak toho špeha chceš chytit, když mu nedáš příležitost, aby mě zastihl o samotě?" Byl to logický argument, ale u Johna se nesešel s pochopením.

„Teď už mu asi došlo, že o něm víme, takže se bude držet zpátky a nepůjde po tobě, tak jako doposud, najede si jiný způsob a využije toho, když nebude nikdo na blízku."

„Možná dokážu předvídat jeho kroky," namítla jsem, ale John naklonil hlavu.

„Pohybuju. Collinsová mi to vysvětlila, jak to funguje a funguje to tak, že to vlastně nefunguje, takže na to se spoléhat nemůžeš, ne tak jako ona. Pochop, že je to jako by ses naučila právě chodit a ještě musíš několikrát spadnout, než se to naučíš."

„Vážně jsi mě teď přirovnal k dítěti?" Vypadal, jakoby dostal do břicha. Z tváří mu vyprchala krev a dokonce spustil ruce podél těla.

„Tak jsem to nemyslel, chtěl jsem jenom říct, že je to neovladatelné, dokonce i Collinsová s tím má to těch letech problém." Možná měl pravdu, ale naštval mě tím. Na chvíli mi chyběly doby, kde o mně neznal pravdu a bylo to mnohem snadnější.

„Půjdu spát k sobě," řekla jsem nakonec co nejklidněji a odměřeným pohledem mu jasně naznačila, aby se mě nesnažil doprovodit.

I když jsem do pokoje přišla skutečně sama, a uléhala do postele s přetrvávajícím vztekem, přesto mě strach a nejistota z neznámého donutily, abych dveře raději zamknula zevnitř, aby se sem nikdo nemohl dostat a pokusila se usnout.

***

Několik dní jsem s Johnem a kapitánem Collinsovou nepromluvila. Potřebovala jsem čas na přemýšlení, nebo jsem spíš očekávala nějaký další sen a byla naštvaná, že měl John pravdu.

Nejlepší zašívána byla u Rodneyho, kam se Collinsová neodvážila a já toho zneužila. Rodův prsten mě pálil na hrudní kosti, protože jsem věděla, že jí ho musím vrátit.

„Možná vím, jak to udělat." Zvedla jsem pohled k Rodneymu, který se tvářil udiveně a zaskočený sám sebou. „ Je to vlastně jednoduché."

„Jak tedy?"

„Použije pro návrat přesně to, co pro co ten experiment byl určený."

„Využijeme pouze energii z jiného vesmíru?"

„Ano, ale tentokrát můžu už najít ten správný, díky druhému McKayovi mám data, která mohu použít pro zjištění, jestli je vybraný vesmír obydlený."

„Pokud se data budou shodovat nebo budou podobná, tak bude obydlený." Rodney přikývnul. „Páni," vydechla jsem. Bylo to skutečně jednoduché a celou dobu na očích.

„Teď to musím jen vyzkoušet." Stále zíral nevěřícně před sebe a měl pootevřená ústa. Znovu se na mě otočil, jakoby snad čekal, že mu to vyvrátím.

„Tak na co čekáš?

***

Ještě to trvalo pár dní a několik testů, než Rodney svoji teorii potvrdil, ale když to fungovalo, došlo mi, že kapitán Collinsová konečně odejde, vrátí se domů.

„Ani nevyplýtváme ZPM či naquadahové generátory," vysvětloval Rodney a pobíhal s Radkem po laboratoři, zatímco zbytek Johnova týmu postával u dveří do laboratoře s panem Woolsym a já s Collinsovou a Samem byli u okna.

„Nemůžu tomu uvěřit." Sam byl vzrušený a celý se ošíval.

„Tak snad se nevypaříme," podotkla Collinsová sarkasticky a šla si prohlédnout přechodovou komoru a snažila se i přes to vyhýbat Rodneymu.

„Něco pro tebe mám, Same." Společník mé vojenské verze se ke mně otočil. V natažené ruce jsem držela psí známky s jeho jménem. Vzal si je a chvíli na ně zíral.

„To si nemůžu vzít, Mio."

„Ale můžeš. Ani nevíš, jak ráda jsem tě zase viděla." Přikývnul a přetáhnul si známky přes hlavu.

„Je to divný," zašeptal, když se díval na známky na svojí hrudi. „Moc ti děkuju." Roztáhl ruce a já se nechala od něj obejmout. „Je hezký vědět, že někomu záleželo na tom, aby pomstil moji smrt." Stiskla jsem rty, abych se nerozbrečela.

„Zasloužil sis to."

„Evansi!" vykřikla Collinsová a přišla k nám. „Chci s ní ještě mluvit." Sam přikývnul, na mě se usmál a už se nadšeně hrnul ke komoře.

„Ještě nějaká rada na závěr?"

„Neboj se svým snů."

„To je všechno?" zeptala jsem se otráveně.

„Ano. Možná jsem ti to měla říct dřív, ale nikdo tě nemůže donutit, abys je akceptovala." Otevřela jsem překvapením.

„To jsi mi mohla říct jako první," obvinila ji a ona jen pokrčila rameny.

„To ano, ale mně nepřísluší ti ovlivňovat úsudek. Sama jsem udělala tolik chyb, že jsem se z nich snad už poučila. Záleží na tobě, jak s tím naložíš, tady nad tebou nikdo nestojí a nenutí tě to řešit, je to pouze tvoje rozhodnutí." Sáhnula jsem do kapsy a vytáhla z ní prsten, který jsem Collinsové mezi palcem a ukazovákem strčila před oči.

„Snad ses poučila dost." Hypnotizovala prsten do té doby, dokud jsem jí ho nepoložila do nastavené dlaně. Celá se roztřásla, když ho prsty zakryla a stiskla. Viděla jsem na ní, že poprvé za celou tu dobu, má slzy na krajíčku.

Bylo uspokojující vidět, jak odcházejí, ale na druhou stranu jsem se bála, co se bude dít teď. Kdo mi pomůže, když budu potřebovat radu, protože jsem stále myslela na ten sen o Johnovi. Proč se mi musel zdát, co to mělo společného s naším vesmírem. Jenže jsem si uvědomila, že se musím postavit na vlastní nohy, věřit si a nechat si poradit hlavně od lidí kolem sebe.

***

„Máme tu poděkování." Přišel za několik dní Rodney do jídelny a postavil doprostřed stolu láhev šampaňského. Teyla s Rononem si láhev prohlíželi. Já s Johnem jsme se na ni dívali dosti nedůvěřivě, dokud jsem nedostala do ruky papírovou kartičku, kde bylo jen: Díky.

„Dokázali to," vydechla jsem spokojeně a Rodney s úsměvem přikývnul.

„Věděl jsem to, ne?" Spokojeně se na nás usmál a odkráčel, jakoby snad vyhrál celou vědeckou olympiádu.

Pod stolem do mě John strčil a očima mi naznačil, abych s ním šla bokem. Naštěstí nám nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, ostatní rozebírali úspěšný návrat kapitána Collinsové a Sama do jejich vesmíru.

John mě odvedl do liduprázdné chodby, kde na mě chvíli zíral. Pak si dal ruce v bok a nevěděl, kam se má najednou dívat.

„O co jde?" Hlasitě si povzdechl.

„Mluvil jsem s Kerbym." Málem jsem na Ryana zapomněla. Hodně mi pomohl a dával na mě pozor, když jsme společně objevili Janusovu laboratoř.

„Snad se má dobře." Tušila jsem, že v tom něco bude, proč by jinak s ním teď komunikoval.

„Nemyslela sis doufám, že nechám jen tak, že je tady zase špeh. Mám na starost bezpečnost města." Začínala jsem být sebestředná, když jsem si myslela, že se hodně věcí týká mě.

„Samozřejmě že ne." Začal mi v hlavě hlodat malý červíček, že čím víc lidí si pouštím k tělu, tím víc na ně spoléhám, i když bych se měla spoléhat především na sebe.

„Už jednou se sem infiltroval Goa'uld. Nemohu to brát na lehkou váhu, a pokud se nechám ovládat emocemi a mým vztahem k tobě, byl bych nerad, kdybych něco přehlédnul. Záleží mi na tvém bezpečí, ale musím především myslet na město a lidi v něm."

„Já tomu rozumím, Johne." Přesto mě jeho slova zabolela a jen mi to ukázalo, jak se i za ty roky stále chovám nedospěle a jak říkala Collinsová, nechávám se ovládat emocemi.

„Vím, že o tom nerada mluvíš, ale nechal jsem si zjistit, kdo byl za tvým únosem a ten Ba'al byl vůdcem TRASTu, který se to tu už jednou pokusil zničit. Je důležité, abychom zjistili, kdo je ten špeh. Protentokrát víme, že je to lidský agent. Nemyslím si ale, že to bude tentokrát o něco lehčí než minule."

„Myslíš, že o tom ten agent ani neví?"

„Je tu taková možnost. Musím si o tom promluvit s Woolsym a pokusit se přijít na to, jak začít lidi vyslýchat, aby to nevypadalo podezřele."

„Nebo si vzpomenu. Zase." To už se na mě John podíval trochu skepticky.

„Mio..." trochu si povzdychl a já ho chytila za ruku, kterou měl toporně podél těla.

„Nebude to jako minule." Alespoň doufám.

„Stejně si promluvím s Woolsym." Přitáhl si mě k sobě a já v duchu úpěnlivě prosila, abych si vzpomněla hodně brzy, protože jsem z možnosti dalšího oživení paměti, měla příšerný strach.

***

Pár nocí potom jsem spala u sebe, spíš se snažila spát, a když už to nešlo, pokoušela jsem se meditovat, abych nastartovala mozek.

Pokud měl John s kapitánem Collinsovou pravdu a někdo mě tu celé měsíce sledoval, potřebovala jsem zjistit kdo. Hluboko v sobě jsem cítila, že až se vyřeší tohle, dost věcí se tím pro mě uzavře. Byla jsem z toho nadšená, chvěla se, ale zároveň z toho měla strach.

Zdvihla jsem hlavu, když se ozvalo zaklepání. Zvedla jsem se z tureckého sedla a šla otevřít. Za dveřmi stál John a rukama v bok.

„Vážně?" zeptal se mě nazlobeně a vešel dovnitř. Zavřel a zamknul.

„O co jde?"

„Vážně jsi otevřela, aniž by ses zeptala, kdo tam je?" Tiše jsem si povzdychla a pootočila k němu notebook, na němž jsem si pouštěla meditační hudbu, ale teď tam bylo video prostoru přede dveřmi.

„Požádala jsem Radka, aby mi nainstaloval skrytou kameru." Vypadalo to, že si John oddychnul. Přišel ke mně blíž. Zastrčil mi zbloudilý pramen šedivých vlasů za ucho.

„Děkuju," zašeptal, já ho s úšklebkem chytila za košili na prsou a přitáhla si ho k polibku.

„A znovu díky." Konečně se začal usmívat. To mu slušelo mnohem víc.

„Jsem skvělá, já vím." Neubránili jsme se smíchu. „Pojďme raději k tobě," zašeptala jsem mu do ucha. Viditelně ho to potěšilo ještě víc než ta kamera. Při odchodu jsem zhasnula ty dvě neúčinné svíčky a notebook jen zavřela a odložila na postel.

***

Otevřela jsem oči do měsíční temnoty. Johna jsem cítila vedle sebe. Spokojeně oddechoval a jednu ruku měl přehozenou přes moje břicho. Zaklonila jsem hlavu a zírala na plakát Johnnyho Cashe, který tu byl celou dobu. Nikdy se mi nelíbil. Což bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem jeho tvorbu neznala, jen hodně matně jsem si vzpomínala, že se proslavil díky country, což opravdu nebylo nic pro mě.

Promnula jsem si oči volnou rukou a protočila nad svými myšlenkami očima. Stala jsem se svědkem tak příšerné snové vize a místo toho, abych rychle vymyslela řešení, jsem přemýšlela o Johnnu Cashovi? Jenže mi táhla hlavou i slova kapitána Collinsové. Neboj se svých snů. Jenže po tomhle jsem už nechtěla nikdy zavřít oči.

Opatrně jsem sundala Johnovu ruku a posadila se. Zvedla jsem se, ale chytil mě za ruku. Otočila jsem se k němu. I v přítmí pokoje mi bylo jasné, že je dokonale probuzený.

„Snad mi nechceš zase utéct?" Byla to jeho mantra od doby, kdy jsme naši vzájemnou nenávist posunuli k fyzické náklonnosti.

„Jen se chci jít projít." Pevněji stiskl moji ruku a přitáhl k sobě. To jakým způsobem se na mě díval, mi nedalo šanci mu nijak odporovat. Položil se na záda a já mu položila hlavu na hrudník a zaposlouchala se do tlukotu srdce. Celá jsem se přitom roztřásla a nedokázala zabránit tomu, abych se rozplakala. Ten sen byl horší než cokoliv, na co jsem si pamatovala, a něco mi říkalo, že mi ukázal, jak tohle všechno skončí, a já věděla, že proti tomu musím bojovat, stejně jako se slzami, kterými jsem máčela Johnovo tričko. Musel to cítit, ale nic neřekl, jen mě pevněji objal a tak jsme tam spolu mlčky leželi.

***

Shodou okolností se hned druhý den ozval Wraith Todd, o němž si John myslel, že podlehnul záhadné nemoci, která zachvátila jeho loď před pár měsíci, ale dokázal se vyléčit a potřeboval pomoc.

„Úl ještě nedosáhl svého plného potenciálu. Stále se vyvíjí." Poslouchala jsem, jak Todd vysvětloval svoje trable do kamery naší sondy, které mohly mít obrovský dopad na Atlantidu. Vzadu v hlavě se mi spustil jakýsi poplach a nemohla ho vydržet.

Stálo mě dost sil, abych pana Woolsy přemluvila, aby mě k Toddovi pustil, ne že bych po tom prahla, ale potřebovala jsem si něco ověřit.

„Rád tě zase vidím," uvítal mě Todd a zdvihnul ruce, jakoby mi nabízel místo na sezení. Zprvu jsem chtěla odmítnout a stát, ale možná nastal čas, abychom si byli rovni.

„Možná jsi měl na mysli tu druhou." Zavrtěl hlavou.

„My jsme si blíž, než ona a já." Div jsem nezaskřípala zuby, když neopomněl moji wraithskou část.

„Nejsem tu proto, abych si zavzpomínala, ale ráda bych něco věděla." Naklonil se blíž. Dalo mi hodně práce, abych sebou necukla.

„Něco za něco, maličká. Dám ti odpověď, ale od tebe chci slib, že až tě požádám, abys mi pomohla, tak to uděláš." Jako bych slyšela Johna křičet, ale natáhla jsem ruku a s Toddem si potřásla. Znechutilo mě, když ruku stáhnul a přičichnul si k ní. Slastně zaklonil hlavu a vycenil přitom ty svoje ostré zuby.

„Ani netušíš, jak rád bych se na tobě nakrmil. Antikové jsou daleko chutnější než obyčejní lidé."

„Přestaň," okřikla jsem ho znechuceně a chtěla si tu ruku okamžitě umýt.

„Jen říkám, copak vy nevtipkujete, jaké zvíře je chutnější? Nejste o moc odlišní, ale když ti to přijde nechutné, už to zmiňovat nebudu."

„Děkuju."

„Nuže, jaká je tvoje otázka, Mio." Moje jméno vyslovil s hlasitým mlasknutím.

„Jak moc mohou být citlivé lodní senzory v této fázi rozvoje?" Stiskl rty, naklonil hlavu a chvíli si mě prohlížel.

„Velmi."

„Mohou zachytit signál i z jiné reality?" To už pozdvihnul obočí a vykulil oči. Nervózně jsem polknula.

„Je to možné, ale v téhle fázi si jist nejsem, záleží na síle signálu. Řekl bych ano, ale musel bych loď vidět." To se mi moc nelíbilo. Bez dalšího jsem se zvedla za židle a odešla ven, kde už čekal John na vysvětlení.

„Jaký signál jsi myslela?" Myšlenky mi utíkaly tolika směry, až se mi zamotala hlava. Musela jsem se zachytit Johna, abych neupadla.

„To ta snová vize. Pořád jsem ji nechápala."

„Prosím, řekni mi víc." Zhluboka jsem se nadechla, než se mi podařilo odpovědět.

„Nemůžu. Nejde to. Sama se tomu snažím porozumět." John sklopil hlavu.

„Jasně, já vím. Collinsová mi to vysvětlovala."

„Podplukovníku, máme souřadnice toho úlu. Daedalus čeká, až se nalodíte se svým týmem," vyrušil nás Chuck a já se znovu podívala na Johna.

„Bereme sebou i Todda," řekl, aniž by ze mě spustil oči. „Ať se všichni nachystají." Chuck přikývnul a odešel. „Slib mi, že se nehneš od Woolsyho. Nesouhlasím s jeho rozhodnutím, že máme počkat, až si vzpomeneš, ale potřebuju, abys měla pořádně otevřené oči." Chytil mě pod uchem a přitáhl k sobě. Dotkli jsme se čely a já sledovala, jak odchází. Modlila jsem se, abych se pletla, ale ty vize se doposud nemýlily.

Vyčkávala jsem jako na trní než se Daedalus vrátí. Nebylo to vůbec dobré. Byl silně poškozen, stejně tak jako Sun-Tzu a Apollo, kteří byli vzdáleni od nejbližší planety minimálně měsíc, díky čemuž mezi vylepšeným úlem a Zemí, jejíž polohu získal díky signálu z jiné reality našeho vesmíru, jak se mi zdálo, nestálo nic. Pouze antické křeslo na Zemi, což by nemuselo stačit, až by úl dosáhl svého maxima.

Johna a Rodneyho napadlo, že Zemi poletí na pomoc Atlantida, ale museli získat dvě ZPM od Todda. Sledovala jsem Johna, jak ho přemlouvá, byl v tom vážně dobrý, věděl, kde má zatlačit, aby dosáhl svého.

Děsila jsem se chvíle, kdy za mnou John přijde, aby mi řekl, že musí na Zem do křesla.

„Vůbec mě neposloucháš." Jako ve snách jsem zvedla pohled k Therese, za kterou jsem přišla do její laboratoře, abych se trochu rozptýlila.

„Promiň, jsem nějak z toho všeho mimo." Pokývala hlavou, až se jí zrzavé vlasy svezly na levé rameno.

„Je Země v ohrožení?" zeptala se mě opatrně, a i když jsem jí nechtěla odpovědět, přistihla jsem se při odpovědi.

„Ne jenom ona, dokonce celá Mléčná dráha, když se dostanou na velitelství, ale když bude podplukovník v křesle a zasáhne úl dřív, než dokončí stavbu, mělo by to být v pořádku." Utěšovala jsem se tím, ale stále nade mnou visela poslední snová vize. Konec všeho, co bylo pro mě drahé.

Bylo to jako rána do ledvin, div jsem se skutečně neprohnula, když se v mém mozku otevřely ty drobná vrátka ke vzpomínkám na moje předchozí vidiny. Trvalo mi to asi jen dvě vteřiny, než jsem se vzpamatovala a zvedla ke své společnici naprosto klidný pohled.

„Určitě se není čeho bát. Podplukovník zase všechno zachrání a bude se tu naparovat jako páv." Theresa se zasmála a odložila zkumavku do lednice a konečně si sundala rukavice.

„Snad máš pravdu. Byla bych nerada, kdyby se muselo město zase stěhovat." Nadšeně jsem přikývla, ale skrytě jsem se třásla odporem a toužila z té laboratoře odejít. Musela jsem zvracet.

„Půjdu se podívat, jestli někde nechtějí pomoct." Theresa mě odmávla, ale držela se mi v patách a jen díky Johnovi, který mě přišel k laboratořím hledat, jsem se jí dokázala zbavit.

„Musím s tebou mluvit," začal hned, ale já ho předběhla.

„Vím o tom. Woolsy má pravdu." John se na mě chvíli díval, než přikývnul.

„Jde to tak jak má?" Nepatrně jsem přikývla a musela odolat nutkání se začít třást. „Tak fajn, musíš mi teď něco slíbit." Chytil mě za ruce. „Slib mi, že co nejdříve zajdeš za Woolsym a požádáš ho, aby tě poslal k Athosianům nebo na Kerasovu planetu. Slibuju, že až se vypořádáme s úlem, vrátím se zpátky a budeme společně hledat Thomase." Zadrhnul se mi dech a měla jsem na krajíčku. John mi slzy svými palci setřel a políbil mě. „Slib mi to."

„Slibuju." Přitáhla si mě do objetí a já měla co dělat, abych nezačala vzlykat.

„Půjdu si zabalit, za chvíli odcházím na Zem, až Rodney zkontroluje ta ZPM a připojí je. Přijdeš mi popřát štěstí?"

„Samozřejmě." Dívala jsem se za ním, jak odchází a až pak se hroutila ke stěně a všemocně se snažila, abych nezačala brečet. Už jsem mu nechtěla lhát. Jenže teď to bylo v zájmu všech. Musela jsem se dát rychle dohromady, aby John odcházel na Zem s čistou hlavou, protože měl ve všem pravdu, od doby kdy tu byla kapitán Collinsová, mě začal upřednostňovat a i když mi to lichotilo, nebylo to správné, ne v téhle situaci.

Zhluboka jsem se vydýchala a vyrazila na chvíli k rozvodně, abych si dala poslední kousek naděje, ale to tušení vzadu v hlavě mi jasně říkalo, abych byla realistka.

Chtělo se mi řvát a házet se vším, co by mi přišlo pod ruku, abych ze sebe ten vztek dostala. Ba'alův špeh udělal přesně to, co od něho John očekával. Musela jsem se rozhodnout, jestli zachránit město nebo rodnou planetu, obojí bych naráz nedokázala. Ne Zem jsem stejně nemohla, takže moje místo bylo ve městě a věřila jsem, že John zvládne Zemi ochránit.

Přidala jsem do kroku, téměř běžela, abych ho ještě stihla. Nemohl odejít bez rozloučení. Naštěstí jsem ho zastihla ještě dřív, než vstoupil do operačního.

„Tady jsi," přivítal mě a já mu padla do náruče. Měl jen malý vojenský batoh, protože nečekal, že by to mělo trvat dlouho. „Bude to v pohodě," zašeptal mi do ucha a já ho stiskla ještě silněji.

„Já vím." Bylo mi jedno, že chodí okolo lidé a přitáhla jsem si ho k sobě k dlouhému polibku, kterému se nebránil a i on mě pevně stisknul. Nakonec jsme se museli oba nadechnout.

„Jak projdu bránou, hned jdi za Woolsym. Zůstaň v Pegasu, slibuju, že se co nejdříve vrátím." Pohladil mě po tváři.

„Miluju tě a miluju ten tvůj neochvějný optimismus." Věnoval mi svůj nekrásnější úsměv a mezi polibky zašeptal: „A já miluju tebe. Vrátím se za tebou, hned jak zachráním Zemi," zavtipkoval, ale pro mě to bylo jako bodnutí nože přímo do srdce, přesto mi vrátil trochu optimismu. Nesměla jsem to hned odpískat, musela jsem věřit tomu, že to dokážu změnit, když kapitán Collinsová dokázala měnit moji budoucnost, tak já mohu změnit budoucnost města.

Lidi kolem nás procházeli, zírali, ale já si ten okamžik nechtěla nechat vzít. Jen v Johnově náručí, jsem se cítila skutečně v bezpečí, což po našich začátcích, kdy jsme se nenáviděli, bylo téměř k neuvěření.

Naposledy mě políbil a s posledním úsměvem vstoupil do operačního a já musela utéct, jinak bych ho dotáhla zpět, aby mi pomohl. Zůstala jsem stát až u vazební cely, v níž byl zavřený Todd. Hnusilo se mi, že kus mě je stejná jako on, možná právě díky tomu jsem ucítila, jakoby se mi někdo dobýval do hlavy, tak jako kdysi královna, když se snažila zabít Teylina syna.

„Antikové nedisponovali pouze lepší technologií, ale i jejich fyziologie byla prostě lepší. Vy lidi to v dnešní době považujete za schopnosti. Pro Antiky to byly vrozené dary, které přicházely ruku v ruce s jejich vědomostmi. Nebýt nás nebo povznesení, Antikové by se vlivem evoluce stali žijícími bohy. To co máš ty, nebo co měla ta druhá, je výsledkem tisíců let evoluce našich druhů spojených v jednom experimentu. Posílený touhou napravit chyby vlastního druhu. Můžeš se proti tomu bránit, jak chceš, ale ty bys mohla být ta, která bude naší zhoubou." Toddův vnitřní hlas se do mě zakusoval stejně zuřivě jako zuby žraloka, přesto jsem mu dokázala vzdorovat.

„Tak to ses ve mně spletl. Jsem jen další nepodařený experiment." Jeho smích v mých myšlenkách rezonoval.

„To možná ano, ale i tak to začíná u tebe, ty jsi matkou zkázy. Popírej si to, jak chceš." Rázem se odmlčel, ale dal mi tím novou sílu, abych bojovala. Už kvůli němu a jemu podobným jsem to nechtěla vzdát, i když v mnohém Janus pochybil, jeho myšlenka byla správná a já hodlala jeho odkaz naplnit.

Rozběhla jsem se směrem k rozvodně, kde byl vcelku klid, jen u jednoho z počítačů postával mladý muž, který mi byl povědomý. Patřil k partě pomocných techniků.

„Ahoj," pozdravila jsem ho a on se s leknutím otočil.

„Tohle mi nedělejte," otřásl se a prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Já vás znám, jste ta co tu byla dvakrát." Vážně si pamatoval tohle?

„Jsem Mia Collinsová, jak se jmenujete vy?"

„Colin, Colin Decker." Natáhnul ruku a já si s ním potřásla.

„Coline, chtěla bych vás o něco požádat, mám podezření, že by se mohl někdo pokusit sabotovat město." Technik na mě udiveně zíral a já ho odvedla k jednomu z naquadahových generátorů, aby si ho prohlédl. Bylo mi jasné, že jak zesinal, poznal, co je na něm špatně.

„To..." Zdvihnul ke mně oči.

„Dokážete to odpojit?" Trhaně přikývnul. „Dobře, tak si musíme pospíšit, protože je musíme zkontrolovat všechny."

***

Richard Woolsy byl za poslední měsíce zvyklý na ledasco. Velení expedice v jiné galaxii v mimozemském městě musí změnit každého, a i když to nebylo jednoduché, snažil se vždy rozhodovat tak, jak se to zdálo správné. Což mnohokrát nebylo snadné. I přes všechny zkušenosti od prvního otevření brány, by pro mnohé bylo šílené, že se jednoho dne prozradí poloha Země díky signálu z jiné reality.

Woolsy se díval, jak se za týmem majora Lorna, s nímž šli Teyla, Ronon a McKaye zavřela brána. Hned k němu přišel Radek Zelenka, aby ho informoval o možnosti doletět k Zemi během pár vteřin.

„Jsou to hodně složité výpočty," nechal se Zelenka slyšet.

„Je to lepší než nic, doktore," dal mu souhlas Woolsy a odešel do své kanceláře, kde nemohl být déle než půl hodiny, když ho vyrušilo klepání na dveře.

„Dále," vyzval příchozího. Zvednul hlavu. „Doktorko Rileyová, jak vám mohu pomoci?" Rusovlasá viroložka se usadila do křesla před Woolsyho stůl a trochu se naklonila blíž.

„Přišla jsem se jenom ujistit, že jste si vědom problémů, jaké nastanou, až Atlantida dorazí k Zemi." Velící Atlantidy na doktorku překvapeně zíral.

„Zřejmě netuším, co máte na mysli." Doktorka k Woolsyho překvapení vytáhla z kapsy své bundy zbraň a namířila jí na něj, ale tak šikovně, že si toho nemohl nikdo jiný všimnout. Trvalo mu jen pár vteřin, aby si uvědomil, o co tady jde. Podplukovník Sheppard ho upozornil, že se tu může nacházet špeh TRUSTu, ale neměl nic potvrzeného, až do této chvíle.

„Doktorko, nechcete raději tu zbraň položit? V klidu si promluvíme." Položil ruce na stůl, aby nepřilákal pozornost lidí zvenku. Vlastně pomalu vstal a obešel stůl. Snažil se tím získat trochu času. Město zůstalo uprostřed ničeho, jeho nejlepší lidé byli na wraithském úlu a doktor Zelenka potřeboval čas na výpočty. Město bylo poslední nadějí Země.

Doktorka se postavila také a zbraň stále držela mimo pohled všech ostatních. „Víte jaká je vada lidstva, pane Woolsy?" Velící Atlantidy pokrčil rameny. „Myslíte si, že mluvením dokážete něco změnit," dokončila doktorka a volnou rukou sáhnula do druhé kapsy své bundy a vytáhla spínač. „Nedostal jsem, co jsem chtěl a nedovolím, aby Země dostala další vědmosti a technologie Atlantidy a jediný, koho za to můžete vinit, je ta vaše chráněnka."

„Vůbec netuším, o čem to mluvíte, doktorko." Na vteřinu si Woolsy dovolil pohled za zády rusovlasé doktorky, aby zaznamenal přítomnost Mii, která se blížila ke kanceláři. Stačilo to, aby žena s pistolí se otočila a široce se na příchozí usmála.

„Naše hlavní hvězda se dostavila. Stoupni si vedle něho!" poručila doktorka prudce, jakmile Mia vstoupila do kanceláře a pistolí ji popohnala směrem k muži, ale ta se však zastavila po jejím boku. „Vedle!" zakřičela vztekle.

„Tohle nechceš udělat, Thereso." Mie z očí sršely blesky opovržení a vzteku a Woolsymu se zdálo, jakoby jméno vyslovovala s nechutí.

„Chceš se o tom přesvědčit, Mio?" Viroložka přiložila palec na spínač. Woolsy zavrtěl hlavou na ostrahu od brány, kteří si konečně všimli, že se v kanceláři něco děje.

„Když to zmáčkneš, umřeš i ty a to určitě nechceš, že?" Oslovená se ušklíbla.

„Umřete vy. Já mám pojistku." Mia se pomalu přisunula vedle pana Woolsyho.

„Od kdy se klonuješ do jiných těl?" Viroložka povytáhla obočí.

„Tak už jsi na to konečně přišla?"

„Chvíli to trvalo, ale nebýt tvého vyptávání, jestli je Země v bezpečí, možná bych si nevzpomněla tak rychle." Woolsy obrátil svoji pozornost k ženě, když mu došla Miina slova o klonování. To přeci nemohlo být možné.

„Vytvořit Sactor v podmínkách na Zemi není zrovna lehké, bohužel pak musí být podávaný pravidelně, aby se paměť nevrátila. Nebýt Shepparda a té druhé Collinsové, na nic by sis nevzpomněla." Woolsymu začalo všechno dávat smysl. John to s kapitánem Collinsovou pochopili mnohem dříve, jen jim scházela totožnost toho špeha a ona to byla ta nejméně uvěřitelná členka expedice.

„Jumper už neexistuje, už jiný nikdy a nikde nebude. Tak proč chceš zničit celou Atlantidu, ta s tím nemá nic společného." Viroložka se hořce zasmála.

„Jsi tady ty a to stačí. Nenechám tě zničit vesmír tím, že se znovu setkáš, se svým mladším já." Woolsy ztuhnul, když žena stiskla tlačítko. Odtikávaly drahocenné vteřiny, kdy velící Atlantidy očekával, že se město začne otřásat, protože jak jinak by ho chtěla ta žena, nebo kdo to vlastně byl, zničit.

S přibývajícími vteřinami se na Miině tváři pomalu rozšiřoval úsměv a na tváři viroložky se začala odehrávat bouře.

Woolsymu trvalo jen chvíli, než si uvědomil, že hlaveň zbraně míří na něj a očekával, až ho kulky zasáhnou, ale někdo ho odstrčil tak prudce, až spadl do křesla, kde ještě před chvílí seděla viroložka.

V uších mu doznívaly rány ze zbraně. Podíval se na ženu před sebou, která nelítostně střílela, než ji zezadu popadly silné ruce ochranky a srazily ji k zemi. Podíval se na místo, kde před chvílí stál. Na zemi ležela Mia a zděšeně zírala kolem sebe. Rychle vstal a doběhnul k ní. Na několika místech hrudníku začala uniformou prosakovat krev. Nevěděl, kterou ránu má stisknout dřív, aby zastavil krvácení.

Mia ho chytila za ruku. Podívala se na něj naprosto překvapeným pohledem, jakoby nemohla uvěřit, že ji postřelil, chtěla něco říct, ale z úst se jí začala řinout krev. Minimálně jedna kulka musela zasáhnout plíce.

„To bude dobré," konejšil ji Woolsy a zakřičel, aby někdo přivedl doktorku Kellerovou. Stiskl jednou rukou nejvíce prosakující ránu a druhou držel Miu za ruku. V její tváři se na chvíli mihnul strach a možná i vzdor, ale když se podívala na Woolsyho, z očí jí začaly téct slzy a v jejím pohledu poznal smíření.

„Kde je ta doktorka?!" dožadoval se hlasitě, ale Mia mu stiskla ruku. Sklopil k její tváři oči. Pohybovala rty, jakoby se snažila něco říct. Chvíli mu trvalo, než to pochopil. Cítil jak se i jemu hrnou slzy do očí. Takhle to nemohlo skončit.

„Vydrž," pošeptal, ale už zíral do vyhaslých očí. Zatnul zuby a pustil její ruku. Pomalu ji položil na zem a opatrně jí zavřel oči. Nebýt krve v koutku jejích úst, mohl by si myslet, že je jen v bezvědomí.

„Jsem tady!" Do kanceláře vběhla doktorka Kellerová se dvěma zdravotníky. Ihned si klekla a chtěla tisknout rány, ale Woolsy ji chytil za zápěstí a zavrtěl hlavou. Jennifer druhou rukou chytila Miino zápěstí pravé ruku a hledala puls. Zajíkla se, když žádný nenašla. Vyměnila si se svým velícím zděšený pohled, který pak věnovala i zdravotníkům a ochrance, která odváděla rusovlasou ženu, která se usmívala od ucha k uchu.

„Že můžu být u toho, až to budete říkat Sheppardovi." Výsměch v jejích slovech rozlítil Woolsyho tak, až vyskočil na nohy a hlasitě zařval, aby ji odvedli do vazební cely. Ticho v řídící místnosti by se dalo krájet. Woolsy se uklidnil a podíval se ženy a muže kolem sebe, dokonce se tu objevil Radek, který zřejmě dokončil výpočty, aby mohli doletět k Zemi.

„Doktorko, mohl bych vás požádat, abyste slečnu Collinsovou odnesla na ošetřovnu?" Jennifer trvalo pár vteřin, než přikývla a poslala zdravotníky pro nosítka.

Za chvíli se vrátili a opatrně přemístili Miiono tělo na nosítka a pomalu vyšli z kanceláře. Všichni jim ustupovali z cesty, nikdo nevydal jediný zvuk, dokud se neotevřely hlavní dveře do řídící místnost, kterými vběhnul jeden z pomocných techniků. Zarazil se na místě a zděšeně zíral za zdravotníky nesoucí nosítka otevřenými dveřmi do chodby, kterou bylo možné se dostat na ošetřovnu. Průvod uzavírala doktorka Kellerová, která za nimi zavřela.

Woolsy kývnul na pomocného technika, který k němu došel stále zadýchaný. „Pane Woolsy, já... já jsem Colin Decker, pomocný technik pane." Zašilhal k doktoru Zelenkovi, který stál hned vedle a kýval na souhlas.

„Co se stalo, pane Deckre?" oslovil ho Woolsy, přestože si přál jediné, aby mohl odejít a mít chvíli pro sebe, aby zpracoval, co se právě stalo.

„Já..." technik se otočil ke dveřím, kterými odnesli Miu, a vrátil se pohledem ke kanceláři, kde byla na zemi krev.

„Ano?"

„Doufal jsem..." hlas se mu zadrhnul, takže nakonec Woolsy musel trochu popojít, aby mu zastínil pohled na kancelář.

„Mluvte, prosím."

„Doufal jsem, že Mia..." polknul, tisknul ruce v pěst, aby si dodal odvahy. „Mia mě požádala o pomoc, když pojala podezření, že někdo manipuloval s naqudahovými generátory. Potvrdil jsem jí to po zhlédnutí několika z nich. Někdo je přetížil a obstaral je detonátory s C4, které měly výbuch umocnit. Postupně jsme všechno odpojili, ale na poslední jsem už zůstal sám a Mia vám to běžela říct, protože nám nefungovala komunikace."

Woolsy se otočil na Radka, jež křečovitě svíral tablet. Poslední věc, které se zdráhal uvěřit, se potvrdila. Mia skutečně měla vize o budoucnosti a její úsměv v kanceláři mohl znamenat jediné, že se jí podařila změnit budoucnost Atlantidy, ale nečekala, že doktorka Rileyová začne střílet.

„Mnohokrát vám děkujeme za záchranu životů všech ve městě, pane Deckre." Mladý muž přikývnul, přesto se nedokázal tvářit vítězně. Sklopil hlavu a raději se otočil, aby odešel z řídící místnosti, kde byla atmosféra rázem ještě těžší, kde si lidé začali uvědomovat, že právě někdo obětoval život, aby oni mohli žít a pomoci Zemi.

„Nuže, doktore?" oslovil pan Woolsy Radka pevným hlasem. V duchu doufal, že mu nese dobré zprávy.

„Jsme připraveni, pane." Radek mu ještě vysvětli pár věcí a hlavně co by se mohlo stát, kdyby se to nepodařilo.

„Dobře, upozorním personál a budeme si přát, aby to dopadlo dobře." Poté odešel, aby si umyl ruce od krve a zamířil za doktorku Kellerovou.

Na ošetřovně si všiml, jak dva zdravotníci odvážejí tělo Mii do zadní části. Urovnal si límec uniformy, kterou si narychlo převléknul, aby získal opět sílu mluvit.

„Doktorko Kellerová, přišel jsem vás informovat, že jsme připraveni spustit pohon. Je možné, že vstoupíme přímo do bitvy, takže se raději připravte na zraněné."

„A kdyby se to nepodařilo?" zeptala se roztřeseně, bojovala s tím, aby se nepodívala dozadu.

„Tak se vypaříme a celé město s námi." Jennifer polknula. Stále byla otřesená, ale tohle ji vrátilo zpět.

„Doufám, že se to podaří, aby Mia nezemřela zbytečně," řekla tiše a Woolsy přikývnul.

***

Jakmile John společně s Rodneym, Teylou, Lornem a zraněným Rononem dorazili na Atlantidu, cítil se spokojeně. Zase se podařilo zachránit Zemi před mimozemšťany a město v zamaskování našlo svoje místo v Sanfranciském zálivu s výhledem na Golden Gate Bridge. Chtěl si ten pohled vychutnat, ale prvně se musel ujistit, že se Rononovi dostane zdravotní péče.

„Podplukovníku," uvítal je pan Woolsy společně s Jennifer, která byla pobledlá a oči měla zarudlé. Jakmile spatřila Rodneyho, ihned mu padla do náruče.

John se ohlédl po Teyle, která se začala podivně ošívat, i on sám pociťoval nedbytný pocit, že i přes to velké vítězství, se něco stalo.

„Stalo se něco, pane Woolsy?" zeptal se ho John obezřetně.

„Mohl byste jít se mnou, prosím, Johne?" I když Woolsy oslovil jeho, šli za ním kromě Ronona všichni, o toho se už začal starat doktor Beckett, který se nikomu z nich nedokázala podívat do očí.

Zamířili do zadní části ošetřovny, kde bylo jediné lůžko překryté bílým prostěradlem a strážili ho dva ozbrojení vojáci a jedna sestra, která se na pokyn pana Woolsyho chytila okraj prostěradla.

„Jeden člen expedice se pokusil sabotovat město a nebýt včasného zásahu, tak bychom k Zemi vůbec nedorazili. Je mi to líto, Johne." Kývnul hlavou a sestra odhrnula prostěradlo a John spatřil tvář ženy, o které si myslel, že je v bezpečí u Athosianů a za níž chtěl co nejdříve letět, aby splnil svůj slib, že společně najdou jejich syna.

„Ne," zašeptal a zavrtěl přitom hlavou, dal si ruce v bok a ignoroval sborové zalapání po dechu lidí za ním. „Ne, ne, ne!" Zuřivě se obrátil k Woolsymu a bleskově ho chytil za uniformu jen kousek od krku.

„Co tady, doprdele, dělá! Měla přeci zůstat v Pegasu!" křičel na svého nadřízeného, který se vůbec nebránil. Jeho pohled mluvil za vše.

„Je mi to líto, Johne. Rozhodla se zůstat tady, protože zjistila, kdo chce sabotovat město."

„Dohajzlu!" John pustil Woolsyho a přistoupil k lůžku. Nedokázal se pořádně nadechnout. Pomalu se mu vracely vzpomínky na odchod, když se s ním přišla rozloučit. Chovala se divně, ale v nastalém zmatku tomu nevěnoval takovou pozornost a přeci měl. Collinsová ho upozornila, že až ji přestane ten někdo ovlivňovat, mohla by mít stejné sny o budoucnosti jako její já z alternativního vesmíru. Věděla snad, že umře, proto se s ním tak loučila?

John natáhnul ruku a pohladil ji po tváři, která už byla studená, nebýt toho, myslel by si, že jen spí. „Kdo?" Otočil se na Woolsyho, jež tu zůstal jako jediný. „Kdo to byl?"

„Pojďte se mnou, podplukovníku." Odvedl ho k vazebním cele, kde za silovým polem postávala rusovlasá viroložka, která obývala pokoj mezi ním a Miou.

„Podplukovník Sheppard, jaká to čest. Nemohl jsem se dočkat, až se vítězně vrátíte do města," posmívala se mu žena.

„Chtěl mluvit pouze s vámi, Johne," prozradil Woolsy.

„Jsem poslední vládce soustavy Ba'al, podplukovníku." Žena zdvihla bradu a vypnula hruď, jakoby to snad pro něho mělo něco znamenat.

„To máš pravdu, že poslední." John vytáhnul zbraň a nařídil, aby stáhnuli silové pole, ale Woolsy to zamítnul.

„Chápu vaši zlobu, ale musíme ho vyslechnout. Velitelství potřebuje vědět, jakým způsobem se dostal na Atlantidu. Johne, potřebujeme ho živého. Chceme se postarat o to, aby už nepůsobil problémy a zjistit, kam až sahají jeho konexe." Woolsy položil Johnovi ruku na předloktí a donutil ho sklonit zbraň.

„Pokud vím o jeho posledního klona se měla postarat loni SG-1."

„Dobrá poznámka, podplukovníku Shepparde, to zřejmě postarala, ale bohužel jen o klony, které vypadaly jako můj předchozí hostitel. Tohle..." ukázal na svoje ženské tělo. „Byl prototyp, kdyby náhodou velitelství prohlédlo můj plán. Taková pojistka, kdyby náhodou, a pak díky mým kontaktům na důležitých místech nebyl problém zajistit, abych měl další klony s mými vzpomínkami a vědomostmi." To už John málem nevydržel, ale strážní ho zastavili.

„Zabiju tě!"

„To je od vás tak pozorné, podplukovníku, ale Mie tím život nevrátíte. Ta už je mrtvá a mrtvou zůstane, což je ostatně dobře. Vůbec tu stejně neměla být a vy všichni jste byli blázni, když jste ji tu nechávali. Udělal jsem vaši práci, měli byste mi ještě poděkovat," šklebila se žena, jež ve skutečnosti byl vládce soustavy, který nepotřeboval hostitele a ani svoje hadí tělo, aby přežil a dělal problémy. Po tom už museli strážní popadnout Johna pod pažemi a táhnout ho od cely násilím.

„Věřte mi, podplukovníku, že u ní jsem jenom začal, ani ta mladinká, co je právě teď někde ve Washingtonu, si nemůže být jistá zítřkem!" volal Ba'al za Johnem, a jak ho táhli chodbami pryč, do mozku se mu zarýval hlasitý smích vraha, co ho připravil o ženu.

***

Malý hlouček lidí stál na skále, která se tyčila v malé výšce nad hladinou sanfranciského zálivu a voda, která se kolem proháněla, mířila do moře.

Podplukovník John Sheppard v rukou svíral obyčejnou urnu a pomalu z ní odšrouboval víčko, a s pokerovým výrazem, za přítomnosti svých přátel za zády, vysypával popel, který kradl vítr, aby ho odnesl dál na vodu.

Přistoupil k němu jeho nejlepší přítel a trochu neohrabaně si od něho prázdnou urnu vzal. Během cesty zpět vrátil víčko na místo a jeho přítelkyně urnu uklidila do tašky.

„Počkáme na tebe u aut, Johne," zavolala snědá žena, pro kterou to bylo poprvé, kdy vstoupila na povrch Země, pro ni cizí planety. Nečekala na odpověď a s ostatními se vydala po úzké pěšině do kopce na vyhlídku, kde zaparkovali.

John si dal ruce v bok a nechal, aby se mu mořský vítr dostal pod koženou bundu. Nedokázal se však znovu podívat do vody, jen sledoval, jak se mu na hrudi kýve nenápadný řetízek s prstenem, který chytil pravou rukou a dlouho dobu přemýšlel, jestli si ho má strhnout z krku a hodit ho do vody nebo ponechat.

„Porušila jsem svůj slib, promiň. - To se mi snažila říct, ale asi to mělo být pro vás, Johne." Woolsy to myslel dobře, když mu to řekl, jenže mu to udělal ještě těžší. Musel se rozhodnout.

Ba'al mluvil jasně a on měl obavu, že svoji hrozbu splní. Mia nepoložila život jen za záchranu planety, ale i za život Victorie Collinsové, aby mohla žít normální život. Bohužel tu stále byli lidé, co jí to nechtěli dopřát, a John nemohl dopustit, že by se někdo mohl pokusit ublížit jeho rodině a tou pro něj Viktorie byla, i když si to nepamatovala.

Chytil prsten mezi dva prsty, prohlížel si ho, jakoby ho viděl poprvé, než ho skryl pod košili. Zapnul si bundu a vydal se na stezku za svými nebližšími, které získal díky antickému městu, jenž se skrývalo na hladině zálivu na druhé straně mostu Golden Gate.

Vyšel vstříc novému úkolu, protože jen díky tomu si dokázal udržet zdravý rozum.

Tak je to tady, po těch letech skutečně konec, na začátku psaní jsem netušila, že mi to bude trvat tak dlouho. Začátek první kapitoly se začal rodit někdy během května 2014 a po více než sedmi letech je tu konec. Nemá už cenu se omlouvat nebo vymlouvat, ale je to tak, že musím mít tu správnou náladu na psaní, co nebývá tak často a když je, tak to většinou musím být naštvaná, což se v posledních čtyřech letech změnilo. Za tu dobu, co povídka vznikala, jsem se vdala, narodily se mi dvě děti, po nichž to psaní jde ještě hůř, ale když už ke psaní uteču, dokážu kvůli tomu nespat. Což asi pisatelé znají, ale spíš k tomu překvapení.

Doufám, že jste si nemysleli, že bych takhle celý příběh uzavřela. Ještě několik věcí je nedořešených. Přeci jen, tady se řešila hlavně přítomnost Mii na Atlantidě a proč tam přišla, což už teď víte, ale stále musíte myslet na to, že Janusův experiment nebyl naplněn a i když oficiálně Hvězdná brána Atlantida skončila, pořád existuje spostu pozůstatků, jak mohla pokračovat a já už během psaní věděla, že to bude pokračovat až za seriál. Přeci jen, Atlantida se přeci musí vrátit do Pegasu. Takže o pokračování nepřijdete, mnoho kapitol už je v hlavě, jen je stačí hodit na papír (což nebude tak jednoduché, ale ne neproveditelné). Doufám, že zůstanete dál věrni Johnovi a jeho týmů.

A jedna otázka na závěr, dříve než jsem přišla o mnoho textu chybou vadného počítače, měla jsem rozepsaný bonus pouze o Johnovi a Mie v její době, takovou vizi, v níž mohl John sledovat Miu v její přirozeném prostředí, což značně ovlivnilo jejich vztah, ještě dávno předtím než se dozvěděl pravdu o Thomasovi, dějově spadá do doby, kdy je Thomas ve stázové komoře a Mia v kómatu. Začala jsem to psát znovu a něco už mám, pokud byste měli zájem, určitě bych ji pak vydala.

Teď jen už nashledanou a děkuju za vaši přízeň za ty roky.

Vaše Nikol