Možná je to rychlé, ale musím toho využít a přidat i předposlední kapitolu. Bohužel poslední mám rozepsanou. K bonusu, který měl následovat po dvacáté kapitole, měla jsem ho rozepsaný, ale jak jsem psala na začátku minulé kapitoly, odešel mi externí disk, na kterém jsem měla všechny rozepsané povídky a že jich nebylo málo a přetáhla jsem je tam i se vším v počítači s tím, že potřebujeme opravit počítač, jednou jsme ho opravili a když odešel napodruhé, zjistili jsme, že nefunguje ani externí disk a známý ho nedokázal zpravit. :( Takže teď čeká až ho předáme někomu jinému, překazilo nám to Covid-19 a nouzový stav. Naneštěstí jsem si uložila poslední tři kapitoly na mail, dvě napsané a třetí rozepsaná. Pokud jde o spin-off tak druhou kapitolu jsem naštěstí našla u kamaráda, kterému jsem ji posílala, ale budu se jí věnovat až po vydání poslední kapitoly DZ, ono je to vlastně takové pokračování, takže to nebude tolik vadit. Pokud se jedná o výše zmiňovaný bonus ke dvacáté kapitole, ten se mi zatím zachránit nepodařilo, našla jsem pouze fotku s vyfocenými deseti řádky, takže nezačínám úplně od začátku, zhruba vím, o čem jsem chtěla psát, takže to docela jde, ale mrzí mě to. Je to to nejhorší, co se mi zatím stalo a hrozně mě to štve, pokud to nepůjde zachránit, asi budu hodně smutná, uklidnuju se víc jak půl roku. Ale ještě trochu veselejší zprávy. Psaní se zpozdilo nejen kvůli disku, ale i díky tomu, že se mi před necelým rokem narodilo druhé dítě, takže není tolik času a energie psát, sice si to pořád přehrávám v hlavě, ale málokdy je čas zasednout k počítači a v klidu psát. Doufám, že jsem udělala radost těm, co na pokračování čekali, zděsila jsem se, když jsem viděla, kolik času uteklo, ale s dětmi člověk vnímá čas jinak. Starší v dubnu oslavil tři roky a mladší má za pár dní rok, a docela se to s nimi dá zvládat, tak jsem si dovolila si po večerech zkoušet zase psát. Ani netušíte, jak mi to chybělo. :) Tak už vás raději nechám číst, abyste si užili těch 34 stran. :D

PS: Na fotce je někdo, kdo se objeví až v průběhu kapitoly. ;)

Tahle kapitola je věnována všem, co čekali! <3

Kapitola mapuje díly:

5x12 - Uprchlíci

5x13 - Inkvizice

5x14 - Návrat marnotratného syna

5x15 - Pozůstatky

„Ty se na mě zlobíš, mami?" Žena ustala v ukládání dcery do postele. Pohladila ji po vlasech a zavrtěla hlavou.

„Vůbec ne, broučku. Jak si to můžeš myslet?" Jedenáctileté děvčátko si nervózně pohrávalo s prstýnkem, který dostala k nedávným narozeninám.

„Hádali jste se s tátou kvůli tomu pánovi, co mi dal ten přívěšek," broukla se sklopenýma očima. Žena si lehla vedle ní a přitáhla si ji do náručí.

„Broučku, občas se s tatínkem hádáme, to se tak stává, máme tě i Marka rádi a chceme, abyste byli v bezpečí."

„Slibuji, že si nikdy už od cizího člověka nic nevezmu, ale ten pán říkal, že tě zná a že o tom víš." Žena si povzdechla.

„Je pravda, že ho znám, ale vždyť přeci víš, že takhle to lidé říkají, aby jim děti uvěřily, protože mají svoje rodiče rádi."

„Já tě ráda mám, mami, ale ten pán se mi nezdál jako zločinec. Věřila jsem mu. Bylo vidět, že se chce zeptat na spoustu věcí, ale neudělal to. Odpověděla bych mu," dodalo děvče potichu.

„Já vím, že mě máš ráda. Já to moc dobře vím, a ty víš, že musíš být opatrná. Všem lidem se nedá věřit a nemůžeš jim zároveň všechno říct, dokud je nepoznáš, rozumíš mi?"

„Ano, mami. A kdo teda byl ten pán?" Přitiskla si dceru k sobě blíž, líbla ji do vlasů a v duchu zalitovala, že musí zítra odletět.

„Někdo o kom jsem už dlouho neslyšela a myslela, že už neuslyším. A teď už spát, jdeš ráno do školy." Vstala z postele a zase ji uložila. „Slib mi, že dáš pozor na Marka, Vico, zatímco budu pryč a vezmeš si k srdci, co jsem ti řekla."

„Slibuju, mami."

„Dobře. Hezky se vyspi a za pár dní jsem zpátky." Políbila ji na čelo a chvíli zůstala stát ve dveřích, kde se jí po tvářích kutálely veliké slzy.

„Sbohem, holčičko."

***

Otevřela jsem oči a párkrát musela zamrkat, abych se zase nerozbrečela, ale jedna slza mi přeci jen vyklouzla z koutku a stekla mi k uchu. Nemělo cenu ji stírat. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a chvíli se dívala na spícího Johna.

Opatrně jsem odtáhla jeho ruku, kterou mě držel při spánku, a vstala z postele, hodila na sebe svoje oblečení a snažila se přitom nemyslet na vzpomínku, která mi najednou vyvstala na mysli.

„Zase utíkáš?" Trochu jsem se lekla, ale dokázala mu odpovědět.

„Ne. Jen se vracím k sobě. Nemusí každý vědět, že spolu spíme." Nazula jsem si boty a vstala z postele. V posledních dnech nemělo cenu si vlasy splétat do copu. John mi ho pokaždé večer rozpletl.

Dvěma kroky jsem přešla k němu. Nebránila jsem se, když mě stáhl k sobě. „Ale to ti přeci říkám každou noc." Stačil můj letmý polibek na jeho spánek, aby si mě přitáhl do náruče. To opakované odcházení, přemlouvání a loučení mi připadalo jako příjemný stereotyp, i když z hlediska doby to stereotyp nemohl být. Nebyl to ani celý týden, ale dokázala bych si na to zvyknout ještě víc. Oba jsme však věděli, že to už může brzy skončit. Čekalo se jen na rozhodnutí IOA.

„Poletím s tebou," nabídl se znovu. Zavrtěla jsem hlavou.

„Budu pod mnohem větším dohledem než tady. IOA nedopustí, abych šla kamkoliv jinam, než dovolí. Budou ti hodně konkurovat." Uklidňovala jsem nás oba opakovaně.

Mluvili jsme o tom, jakoby to už bylo schválené, i když tu byla obrovská možnost, že se mi vysmějí, ale museli by být hloupí, kdyby to nedovolili. Ta možnost najít antickou laboratoř, dozajista přecpanou vynálezy a možná i strojem času, bylo velkým lákadlem.

„Nemyslím si, že by byli tak dobří jako já." I když jsme to oba brali jako legraci, stejně mě to pokaždé zamrzelo. Nebyly to příjemné chvíle, ale mělo to tak být.

„Když už jsme u toho..."

„Nezačínej, Mio. Moc dobře víš, že si tvoje tajemství beru jako záruku, že se vrátíš." To mě ničilo. Už jen ta představa, že jsem mu několikrát vmetla do tváře, že mu to v životě neřeknu. Teď jsem se třásla na to, abych mu to mohla už konečně říct, abych věděla, jak zareaguje. Ale vyměnili jsme si role. Zasloužila jsem si, jak se ke mně choval, ta touha byla hrozná.

„Není to fér," zlobila jsem se na oko.

„Je to fér. Záleží jen na tobě, jak dlouho to bude trvat." Podíval se na mě ze spodu. Skrze ty své dlouhé řasy.

„Ale já ti přeci..." snažila jsme se mu odolat, ale zakryl mi ústa dlaní.

„Ještě ne," zavrtěl hlavou. Zůstala jsem o něco déle.

***

Souhlas přišel ten den, ale měl mnohé podmínky. Tak jako vždy. Skoro všem jsem se nebránila, ale další výslech na Zemi se mi moc nelíbil. Přesto jsem seděla před panem Woolsym a poslouchala výčet podmínek, ale nevěnovala jsem jim pozornost.

Vůbec jsem netušila, kde mám začít hledat. Bylo tolik planet, kde by laboratoř mohla být. Pořád jsem nedokázala myslet tak rozsáhle, neustále se moje myšlenky smršťovaly na velikost Země.

„Neustálý dozor..."

Doufala jsem, že na přívěšku bude trochu víc vodítek, možná třeba oblast, kde hledat, adresa to být nemusela, jen třeba část Mléčné dráhy.

„Podání vysvětlení, co se dělo během vašeho zajetí..."

Za ten skoro týden jsem si tu zprávu pustila mnohokrát. S Rodneym jsme zkoumali obraz i zvukovou stopu, jestli v ní není něco skryto.

„Pravidelná hlášení..."

Rozrušovalo mě i to, že se mnou zpátky na Zem posílali tu holku, nedokázala jsem pořád pochopit, proč se sem vydala dobrovolně, pro koho se tak obětovala? Pořád mi to unikalo. Muselo být víc lidí, kteří chtěli ostatním říct pravdu o programu, ale ze sobeckých důvodů, ona to dělala kvůli něčemu většímu.

„Jsou vám všechny body jasné?" Konečně jsem začala Woolsyho vnímat a přebrala si od něho tablet, který mi nabízel. Všechno to tam mělo IOA seřazené pod sebou jako nákupní seznam, stačilo jen vyrazit do obchoďáku.

„Nemám moc na výběr, pane Woolsy."

„Mio, pořád si to můžete rozmyslet. Na Zemi je spousta týmů." Bála jsem se, co návrat způsobí. Museli jsme to omezit na nezbytně nutnou dobu. Prozatím jsem dostala čtrnáct dní, než se budu muset vrátit. Získala jsem víc dní, když jsme se dohodli, že s týmem vystoupím na první planetě s bránou v Mléčné dráze, abychom prošli na stanoviště Alfa, kde mě vyslechnou a odkud budu vyrážet hledat tu laboratoř.

„Když se data v přívěšku daly otevřít pouze mojí krví a vlastně nic tam pořádně nebylo, jak myslíte, že bude zapečetěná jeho laboratoř? Vážně si myslíte, že by se tam dostal někdo jiný než já?" A Kate, dodala jsem v duchu, ale tu jsem do toho všeho rázem dostala strach zatahovat. Bála jsem se toho, co tam najdu, ale víc jsem se obávala, co by to znamenalo pro Kate, už tak měla problém žít s tím, že je naklonovaná ze mě.

„Nu dobrá. Odlet je zítra. Ještě večer se stavte u mě a probereme to i s plukovníkem Ellisem."

***

Nechápala jsem, jak si John mohl pustit záznam nějakého fotbalového zápasu, když jsme ještě spolu leželi v posteli. Měl promítačku na dálkové ovládání a neustále určité pasáže vracel. Až po dlouhé jsem si všimla, že ovladač v ruce doslova drtí, i zuby má pevně zatnuté, až se mu dělaly boule pod ušima.

Jistě, kouzlo okamžiku bylo pryč. Přišla krutá realita. Už se o tom nedalo vtipkovat. Zítra ráno jsem odlétala.

Mluvit se mi o tom nechtělo a Johnovi taky ne. Odložil ovladač a stáhl si mě pod sebe. Levou rukou si pohrával se Samovými známkami, které jsem nosila jako poctu.

„Byl to dobrý voják," pronesl zamyšleně. Položil mi známky zpátky na hrudník a sklonil se k němu a rty mi přejížděl po jizvě na hrudní kosti. Nakonec jsem mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Leželi jsme tak dlouho. Poslouchal, jak mi tluče srdce a já jak přerývaně dýchá a bojuje s tím, aby něco řekl, ale nikdo nic neřekl.

„Ještě chci jít za Teylou," prolomila jsem ticho. Posadil se a přikývnul. „Asi bys neměl chodit do doků."

„Dobře, jak chceš." Oba jsme se oblékli, John přitom téměř neodvrátil zrak od promítacího plátna. Asi bych se mu nedokázala podívat do očí. Zastavil mě až přede dveřmi.

„Buď opatrná a hlavně se vrať. Slib mi to," šeptal mi do ucha. Věděl, že svoje sliby plním.

„Slibuju." Odvrátila jsem hlavu. Naposledy mi zabořil tvář do vlasů a políbil na krk.

Teprve za dveřmi, jsem se mohla nadechnout. Připadala jsem si jako ještě větší lhářka než dosud, ale svoji chvíli, kdy mu říct pravdu o Thomasovi, jsem propásla. Tak jako u všeho. Kdyby jenom nebyl tak tvrdohlavý a nechal si říct, kdo a odkud jsem a hlavně ze kdy.

Ve svém pokoji jsem čekala na východ sluncí, než jsem se sehnula pod postel a strhla lepicí pásku. Musela jsem se vzdát své závislosti, abych udržela tajemství. Můj maturitní prsten, jediný důkaz mojí pravé totožnosti mi konečně ležel na dlani, kde stejně nemohl moc dlouho být. Zastrčila jsem ho do kapsy a vydala se za Teylou.

„Ahoj, Mio!" Moje sousedka Theresa stála ve dveřích s rozespalým výrazem. „Slyšela jsem, že dneska odlétáš pryč." Ukročila bokem, jakoby mě zvala k sobě.

„Ano, ale mám ještě naspěch, když mě omluvíš." Chytila mě za paži.

„Přeci se tam nechceš vrátit, po tom co tě tam věznili," apelovala na mě. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„S prominutím, ale do toho ti nic není, Thereso. Teď pusť." Nechtěla jsem jí ublížit, ale ona mě chytila i za druhou paži.

„Mio, řeklas jim vůbec, že jsi o tom únosu Teyly věděla?" Rázem obrátila a obvinila mě. Ještě jsem neměla čas nad tím přemýšlet, Teyle jsem to řekla, to bylo pro mě nejdůležitější.

„Jak to myslíš? Vždyť jsi jim to měla říct ty! Aby věděli, kde mě i Teylu hledat!" Nazlobeně jsem se na ni podívala. Přísahala mi, že kdybychom se nevrátili v plném počtu, řekne jim o mém snu, myslela jsem si, že to udělala, když nás John našel.

„Zbláznila ses? Víš, jaký problém bys měla, kdyby to věděli a jaký já? Mohli by mě vyhodit a já se hodně nadřela, abych se sem dostala!" Vtáhla jsem nás obě do jejího pokoje.

„A jak nás teda vůbec našli, když jsi jim nic neřekla?" Tohle se mi přestávalo líbit. Věřila jsem Therese, že mě podrží. Nemohla jsem přeci tušit, že je ten sen skutečný. Nebyla jsem věštec jako Davos.

„Sheppard se dostal několik týdnů potom únosu pár desetitisíců let do budoucnosti, kde mu to řekl hologram doktora McKaye." O tom se Woolsy zapomněla zmínit.

„Tak proč jsi jim neřekla, co víš hned, jak nás unesli?"

„Znovu opakuji, copak ses zbláznila? Máš vůbec ponětí, jak to v tomhle programu chodí? Nejsi voják ani vědec. Tobě může být fuk, co ti udělají, ale já zasvětila život svojí kariéře." To zabolelo. Opět jsem se spálila a věřila špatnému člověku. Měla jsem chuť ji uhodit. Přestala jsem se držet a hrubě se jí vytrhla, až zavrávorala a musela se chytit postele, aby neupadla.

„Co ty jsi za člověka? Uvědomuješ si, že jsi málem zapříčinila smrt Teyly a jejího syna?!" Vzteky se mi začínala vařit krev v žilách, ale pořád jsem si opakovala, že by nemělo smysl jí ublížit, zbytečně bych si udělala zle a stejně to nešlo vrátit zpět. Teyla a Torren byli v bezpečí, přesto jsem se neubránila otázce, kdyby to věděli, stihl by na mě udělat Michael ty pokusy, které urychlily Thomasův růst?

Zavrtěla jsem hlavou, a přesto zlostně vztáhla nad Theresou ruku, zastavila mě myšlenka, jestli by se to vůbec stalo, kdybych to řekla hned, takže jsem byla vinna i já sama. Neměnilo to však pointu, že mě zradila.

„O co ti, do háje, jde?!" Ruce jsem měla pořád v pěst a Theresa si toho všimla. Trochu ucouvla, a dobře dělala.

„Jen říkám, že je hloupost se vracet na Zem, když ti tam tak ubližovali, drželi tě tam v kleci jako zvíře a dělali ti pořád nějaké testy," snažila se znít jako neviňátko, ale už jsem se jí nehodlala nechat oklamat.

„Do toho ti nic není a co se mnou dělali, ti taky může být jedno! Přestaň se plést do mých věcí!"

„Pokud vím, tak ty jsi přišla za mnou, Mio."

„To jsem ještě netušila, že jsi taková sobecká mrcha! Tady šlo o životy! Copak si to neuvědomuješ?"

„Tak za prvé, neobviňuj mě ze svého selhání a za druhé, pro mě je důležitý pouze můj výzkum. Díky němu můžu pomoci miliónům, co je to v porovnání se dvěma životy." Její bezcitnost mě zaskočila. Jen jsem zalapala po dechu. Vždy se mi zdála taková milá. Vztekle jsem k ní došla a vrazila jí facku. Překvapeně hekla a chytila si tvář.

„Jak se opovažuješ? Jak můžeš rozhodovat o životě?"

„Jsem vědec a mám na to právo! A ty jsi byla ta, kdo rozhodl o životě té mimozemšťanky!" zakřičela mi do tváře a v očích měla šílený výraz. „Mohla jsi to už na začátku říct panu Woolsymu a ten by s vámi poslal více lidí a nic z toho by se nestalo! To ty jsi to zavinila!" Chytila jsem ji za zápěstí a přitáhla k sobě.

„Bránila jsem Teyulu vlastním tělem, zatímco ty sis tu v klidu seděla u mikroskopu a vůbec tě netrápila myšlenka, že by se jí mohlo něco stát!"

„Mio, slyšíš mě, Mio, dostav se do doků, za patnáct minut odlétá loď," ozvalo se mi do sluchátka, poznala jsem Chuckův hlas, ale nedonutilo mě to Theresu pustit. Zíraly jsme na sebe jako by na tom závisely naše životy. Po nekonečně dlouhých vteřinách mi něco došlo.

„Jak ty můžeš vědět, co se mnou na Zemi dělali? Kromě Woolsyho to nikdo neví." Samolibě se na mě usmála.

„Od koho si smyslíš, že IOA získalo nezvratný důkaz tvojí totožnosti?"

„Ty proradná mrcho!"

„Jak jsem řekla, dostat se sem je hodně náročné." Pustila jsem ji a ustoupila o dva kroky zpět.

„Mio, slyšíš? Máš necelých deset minut." Vypnula jsem sluchátko a hodila ho Therese k nohám.

„Ty nemáš vůbec žádné ponětí o tom, o co tu jde. Přestaň se do toho plést!"

„A ty to snad víš? Pokud vím, pořád jsi ve slepé uličce. Nemáš nic!"

„Jdi se bodnout! Slibuju ti, že se tohle všichni dozvědí! Všichni na Atlantidě budou vědět, že jsi práskač!" Doslova jsem viděla rudě, když se na mě ušklíbla a ladně si složila ruce na hrudi a přistoupila ke mně na vzdálenost jednoho kroku. Naprosto klidně rozpletla ruce a ležérně je strčila do kapes županu, který na sobě měla.

„Nikdo se nic nedozví," její klid mě přiváděl do nepříčetnosti, nahnula jsem se k ní a cuknula s sebou, když jsem na paži ucítila jemné štípnutí.

„Co to?"

***

Teyla chodila chodbami, aby ještě uspala Torrena, moc se nevzdalovala od svého pokoje. Mia jí slíbila, že se za ní ještě před odletem zastaví, ale loď už musela každou chvíli odstartovat a ona nikde.

„Operační, tady Teyla, Mia už nastoupila do lodi?" Promluvila do sluchátka a čekala na odpověď.

„Nemůžeme ji najít, Teylo. Loď má za pět minut startovat." Na snídani potkala jen samotného Johna. Pochybovala, že by zaspala.

„Mám to kousek k jejímu pokoji, podívám se tam."

„Rozumím, budete tam dříve než major Lorne."

Teyla si přitiskla Torrena blíž k sobě a rychlým krokem se vydala k pokoji Mii. Zahlédla ji ve dveřích vedlejšího pokoje a někdo ji podpíral.

„Doktorko!" zavolala na mladou viroložku.

„Ah Teylo, jsem ráda, že jste tady, nemůžu ji probrat, je duchem mimo, musím ji odvést na ošetřovnu."

„Za pár minut odlétá loď, musí být na ní," ozvala se Teyla a podívala se na Miu. Její pohled byl prázdný, jakoby tu skutečně nebyla, přesto dokázala stát. „Mio, to jsem já, Teyla, pojď se mnou, čeká na tebe loď." Pohladila ji po rameni.

„Jak-jaká loď?" vykoktala ze sebe s pohledem upřeným někam v dál.

„Apollo, odlétáš s ní, letíš domů, hledat Janusovu laboratoř."

„Přeci ji takhle nechcete pustit na loď, Teylo. To nejde, odvedu ji na ošetřovnu. Může letět příště."

„Ne!" ohradila se Athosianka prudčeji a chytila Miu za ruku. Ta se za ní vydala. „Musí letět, doktorko, jestli se vám to nelíbí, stěžujte si panu Woolsymu." Viroložka si nazlobeně složila ruce na hrudi a tvrdohlavě se vydala za nimi, i když byla v županu.

„Nesouhlasím s tím, musí zůstat tady, není jí dobře."

„Vzpamatuje se," nedala se zviklat Teyla. „Tady Teyla, našla jsem Miu, kde je major Lorne?"

„Jsme tady!" Zpoza rohu vyšel major Lorne s Poulsonem. „Co jí je?"

„Zaspala a ještě se úplně neprobudila."

„Ale..."

„Děkuji za váš zájem, doktorko, tady už to zvládneme sami, můžete jít do svého pokoje. Nashledanou." Viroložka stiskla rty a neochotně se vydala zpátky. „Majore, můžete vzít malého?" Opatrně mu syna předala, ten někdy mezi příchodem sem usnul. „Dovedu tam Miu sama. Jděte za Kanaanem do mého pokoje, a předejte mu malého."

„Ano, Teylo." Ještě se za nimi otočila, aby zkontrolovala, že jsou stejně pryč jako ta doktorka.

„No tak, Mio, co to s tebou je?" Táhla ji k tranportéru. Do startu zbývala jen chvíle. Třásla s ní a mluvila, ale nevypadalo to, že by se měla vrátit, dokud nevyšly na čerstvý vzduch v docích.

„Skvěle, jsi tu se mnou, Mio?" Přítelkyně se na ni konečně podívala a několikrát zamrkala.

„Co se děje?" Složila si hlavu do dlaní a zasténala. „Moje hlava."

„Jsme v docích, za dvě minuty odlétá Apollo!"

„Cože?" zběsile se rozhlédla kolem sebe. „Jak jsem se sem dostala?"

„Na vysvětlování nemáme čas, pojď, jinak odletí bez tebe." Vedla ji k nástupu, kde už čekal jeden z členů posádky, a na tváři se mu rozlila úleva.

„Je tady," promluvil muž do vysílačky.

„Teylo, počkej prosím." Mia se zastavila zády k muži a chvíli urputně přemýšlela. „Něco jsem... chtěla jsem... moje hlava..."

„Jak nastoupíš, zajdi si hned na ošetřovnu."

„Počkej!" Chytila Teylu za zápěstí a konečně si neohrabaně sáhla do kapsy blůzy s americkou vlajkou a vytáhla malý stříbrný kroužek, druhou rukou si přetáhla přes hlavu vojenské známky s dalším prstenem a všechno jí dala do dlaně a pevně ji uzavřela a překryla svojí rukou.

„Tohle jsou pro mě nejdůležitější věci, které mám, připomínají mi, kým jsem byla a kým jsem se stala. A slibuju ti, že se pro ně vrátím." Teyla ji pevně objala.

„Věřím ti, dávej na sebe pozor. Na Thomase dohlédnu." Pustila ji a dívala se, jak spěšně nastupuje na palubu. Rychle se vzdálila, aby Apollo mohlo vzlétnout. Tiskla všechny věci v dlani a zůstala tak dlouho, dokud loď nevystoupala do vesmíru.

***

Bylo mi jako po kocovině. Hlava se mi motala, žaludek jsem měla jako na vodě a každý zvuk mi způsoboval ještě horší bolest.

Nakonec jsem přeci jen musela otevřít oči. Příroda volala.

„Podívejme se, kdo se nám konečně probudil." Nemusela jsem moc přemýšlet, abych ten hlas přiřadila ke konkrétní tváři.

„Plukovníku Ellisi." Posadila jsem se na posteli a vrávoravě se rozhlédla po místnosti. Strávila jsem tu tolik času, že nebylo těžké ji nepoznat.

„Doufám, že jste si opět užila pobytu na ošetřovně. Vy opravdu musíte mít vždy tak dramatický nástup na moji loď, že slečno Collinsová?" Ten jeho kousavý tón se mnou už pranic nedělal.

„Omlouvám se, pane, neměla jsem to v plánu." Lehce se ke mně naklonil a téměř mi pošeptal do ucha.

„To vy nemáte nikdy, ale stejně se tak stane. Takže buďte tak laskava a konečně se odeberte do svojí kajuty. Někdo vám dozajista poradí. Dejte se dohromady a přesně v šestnáct nula nula vás očekávám ve své kanceláři, abychom mohli probrat váš pobyt a odchod z mojí lodi." Měla jsem chuť ho napíchnout vidličkou do zadku.

„Rozkaz pane." S jak velkou radostí bych mu nejraději ironicky zasalutovala. Počkala jsem, dokud neodešel, a pak jsem se sténáním zase padla na postel.

„Když jsem vás viděl, řekl bych, že kocovina, ale krev jste měla čistou." Místní doktor mě přišel navštívit.

„Na Atlantidě je poměrně omezené sehnat alkohol a z piva bych se takhle neopila. A já ani nepiju, ale je mi jak po kocovině a mám pořádný okno, od noci to mám rozmazaný." Doktor mi zase pomohl se posadit a já mu bez řečí nastavila ruku, když mi chtěl změřit tlak.

„Nemám tu tak dobré vybavení jako na Zemi, ale stačí to. Tak jedině, nějaké emoční vypětí, nedostatečný odpočinek?" Jen jsem přikývla.

„Není se za co stydět, tohle je těžká práce a ve vašem případě. Nic proti, ale na vašem místě bych nechtěl být." Musel si mě pamatovat. Bylo to už hezkých pár měsíců, ale kdo by zapomněl na ženu s dlouhýma šedivýma vlasama?

„Zbytečně se nerozrušujte, a kdyby vám nebylo zase dobře, zastavte se za mnou, jsem tu pořád." Mrknul na mě a já pochopila jeho vtípek.

„Děkuji, doktore."

Nakonec byl Ellis docela slušný, poslal někoho z posádky, aby mi ukázal pokoj a vysvětlit, jak se jde do plukovníkovy kanceláře.

„Jo a ve vedlejší kajutě je ta druhá. Budou se u ní střídat stráže, tak kdyby něco, řekněte jim."

„Díky." Zůstala jsem stát před svou kajutou, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od vedlejších dveří.

„Můžu dovnitř?" zeptala jsem se po dlouhém přemýšlení a kývla k druhým dveřím. Strážný ustoupil a otevřel mi dveře a za mnou je zavřel.

„Ty?" Žena přede mnou ležela na posteli a zírala do stropu, jen lehce naklonila hlavu, aby zkontrolovala, kdo za ní přišel.

„Klidně zas můžu jít." Ukázala jsem za sebe na dveře.

„Ne počkej, já si myslela, že jsi ani nenastoupila." Stáhla nohy, abych měla místo na sednutí. Nebylo to moc pohodlné, ale měla kajutu alespoň pro sebe.

„Trochu jsem se zdržela, ale nakonec jsem to stihla." Trochu přikývla. Rázem jsem zase viděla Mellindu a její zranitelnost. Na Atlantidě jsem jí strhla masku neskutečně silné ženy, která si jde tvrdě za svým, i kdyby kvůli tomu měla trpět. Jenže teď tu přede mnou seděla neskutečně vyděšená žena, jako já před lety.

„Fajn." I když se snažila být opět sebejistá, přede mnou to nedokázala skrývat.

„Musím něco vyřídit, pokud bys chtěla, mohla bych se večer stavit."

„To je dobrý." Neznělo to moc přesvědčivě, jenže jsem tu nebyla proto, abych ji utěšovala. Spíš jsem cítila vinu, že jsem z ní vytáhla její pravou totožnost. Byla jsem pokrytec, protože já měla možnost říct pravdu už tolikrát, ale nechala jsem si ji pro sebe.

Raději jsem rychle vyšla ven a vklouzla do své kajuty, kde jsem si sedla na podlahu a začala plakat. Za poslední dny jsem toho nabrečela snad tolik, jako když umřela máma. Dokázala jsem si představit, co by mi zrovna teď řekla, ale toužila jsem jedině po tom, aby mě alespoň na chvíli objala a já se tak necítila na všechno sama.

Ironií bylo, že až teď jsem poznala, jak se musela cítit, když musela od nás pryč kvůli práci. Jenže to si byla jistá, že se vrátí, ale já takovou jistotu nemám, to si Thomas nezaslouží, už tak jsem mu život ztížila. Avšak kvůli němu jsem se musela pokusit to dořešit a zjistit pravdu, najít v tom všem zmatku i naději pro něj.

Vytáhla jsem z pod trika přívěšek a udiveně na něj zírala. Pořád mi připadalo bláznivé, že je to mimozemské USB. Možná to byl úplně první kousek skládanky, protože jsem začala pochybovat, že by moje cesta na Atlantidu byla náhoda.

Raději jsem přívěšek zase schovala a připravila se na schůzku s Ellisem, do které se mi nechtělo, ale znát plán cesty na stanoviště Alfa byla nutnost.

***

Postavila jsem se za nabízenou židli s otázkou, jestli ještě čekám na někoho. Muže na vedlejší židli jsem neznala, ale byl to podplukovník.

„Ne, jsme tu všichni, Collinsová, tak si laskavě sedněte," požádal mě Ellis otráveně. Nechtěla jsem ho více dráždit.

„Tohle je podplukovník Kerby, ten vás se svým týmem doprovodí na stanoviště Alfa, jakmile vás vysadíme na první planetě s bránou v Mléčné dráze. Byl k vám přidělen na celou dobu, co zde budete. Proto se taky budete zodpovídat právě jemu. Budete ho poslouchat, ať vám přikáže cokoliv, je vám to jasné?" Podívala jsem se na muže vedle sebe. Mohl být v Johnově věku s hustým strništěm a tvrdým pohledem. Přesto se na mě na okamžik usmál.

„Je to skutečně nutné?" Otočila jsem se s otázkou zpět na Ellise. „Celý tým? Nestačí jeden člověk?" Neměla jsem tušení, kolik lidí o mém návratu ví, ale pochybovala jsem, že kromě Coolidge bych někomu stála za to, aby mě zabil. A pokud přeci jen ano, nemusela jsem s sebou vzít další čtyři lidi.

„Je to nařízení IOA. Víc se o tom nehodlám bavit." Nezbylo mi nic jiného než přikývnout.

„A ta žena?" Ellis mě zpražil pohledem. Ten chlap nebyl zrovna mým fanouškem.

„O to se nemusíte starat, a pokud si myslíte, že když jste z ní vytáhla její totožnost, máte výhradní právo na informace, tak se mýlíte. Už to není vaše starost, tak se přestaňte zajímat." Udusal moje námitky, aniž bych vyslovila jediné slovo.

„Ano, pane." Co jiného jsem na to mohla říct? Vřelo to ve mně, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že se pohybuji na hodně tenkém ledě. Atlantida byla moje pevná půda pod nohama, ale Apollo a Mléčná dráha byly pro mne nebezpečné. Byla jsem tu jen na hodně ošemetné povolení, které se mohlo během okamžiku změnit na uvěznění.

„Teď si jděte po svých. Za šest dní dorazíme na místo, do té doby o vás nechci vědět a nepokoušejte se chodit za vězněm." Jen jsem přikývla a nemohla se nadechnout přes obrovský knedlík, který se mi udělal v krku.

Byla to vina. Obrovská vina. Neměla jsem jim pomoct vytáhnout z Mellindy pravdu.

„Odchod!" Bleskově jsem vyskočila a zmizela na chodbu a div neběžela, abych byla pryč. Bylo mi z toho do breku. Dostala jsem tu holku do pořádného maléru.

„Počkejte!" Zastavila jsem se a jen pomalu se donutila otočit. Kráčel ke mně podplukovník Kerby a netvářil se dvakrát nadšeně. „Můžeme si spolu promluvit?"

„Mám dojem, že u plukovníka jsme si všechno vysvětlili." Vlastně nebylo co, ale stačilo to, abych se chtěla vrátit zpátky na Atlantidu.

„Rád bych si s tebou promluvil o samotě." Povytáhla jsem obočí, když Kerby přešel do tykání. „Jsem Ryan," natáhl přede mne ruku a já si s ním neochotně potřásla.

„Asi víte, kdo jsem já." Trochu více mi stiskl ruku a přitáhl k sobě.

„Nějaké informace jsem dostal, Victorie." Moje jméno mi pošeptal do ucha. Cuknula jsem s sebou a okamžitě pustila jeho ruku. Bylo to, jakoby mi popálila kůži. „Promluvíme si tedy?" Bylo zvláštní slyšet své pravé jméno, ale přeběhl mi z toho mráz po zádech. Jakoby šlo o cizího člověka a ne o mě.

„Kde?"

„Ve tvé kajutě." Ukázal do chodby a já se vydala s ním, stále jako opařená. Zírala jsem na něj a zkoumala každý kousek jeho tváře a snažila se v sobě najít zase kousek sebeovládání a chladného rozumu.

„Landry se chtěl ujistit, že dorazíš na stanoviště Alfa bez újmy." Zhluboka jsem se nadechla a zůstala stát před svou neustlanou postelí, když začal mluvit hned, jak se za námi zavřely dveře.

„Zřejmě Coolidge nerad prohrává." Kerby zavrtěl hlavou. „A proč vybral Landry právě tebe?"

„Vycvičila mě tvoje matka." Zaskočeně jsem dosedla na postel a zůstala na něj zírat s pusou dokořán. Úplně jsem zapomněla, že máma cvičila mladé piloty, byla to práce, kterou přijala, když jsem se narodila a jí umožňovala zůstat bydlet s tátou na jednom místě. Co pamatuji, nikdy jsme nebyli na žádné vojenské přehlídce ani u nás nebyli žádní máminy ani tátovi kolegové. Přesto mi utkvěla vzpomínka na jednu moji návštěvu základny, byla první a poslední, jakoby právě kvůli ní si rodiče nepřáli, aby armáda neměla vliv na naše dětství a dospívání. Avšak detaily návštěvy jsem měla mlhavé, byla jsem hodně malá, teď mě mrzelo, že mi taková docela důležitá vzpomínka chybí.

„Nevím, proč mě to pokaždé tak rozhodí." Byla jsem stále napjatá, ale bylo mi jasné, že muži jehož vytrénovala máma, bych mohla důvěřovat. Přesto jakákoliv zmínka o ní mi okamžitě vyřadila obranný mechanismus, díky němuž jsem chránila celé roky svoje tajemství. I po tolika letech byla mojí Achillovou patou.

„To já nebudu komentovat." Zvedla jsem k němu oči. Stál opřený o dveře a já cítila, jak mě jeho pohled propaluje.

„Fajn, ale něco si vyjasníme, podplukovníku," postavila jsem se, ale i tak jsem mu sahala sotva po prsa, tak jako s Rononem, „nebudeš ty ani nikdo z tvého týmu riskovat kvůli mně život. Už můžu za dost úmrtí lidí, kteří znali pravdu. Nechci si přidávat další." Sklonil hlavu níž a zavrtěl hlavou.

„Tak to tě musím zklamat, ty nejsi ta, kdo mi dává rozkazy." Přesně tohle jsem čekala. Voják až za hrob.

„Jak jinak. Ale varovala jsem tě!" zavolala jsem za ním, když otevřel dveře a vyšel na chodbu.

„Díky, i já byl varován," pokývnul mi s úsměvem, „uvidíme se za pár dní, Collinsová." Než se zavřely dveře, postřehla jsem, že zamířil k vedlejším dveřím a doufala jsem, že se Mellinda alespoň od něj dozví o svém osudu.

Mně nezbývalo nic jiného než čekat a vyhýbat se Ellisovi.

***

Atlantida

„Odložte zbraně, nebo ho zabiju!" John mířil na Michaelovu hlavu, málem stiskl spoušť, ale ten hybrid se otočil i s malým uzlíčkem v náručí, z počátku si myslel, že je to Torren, ale toho měla Teyla.

„Nestřílejte!" vykřikl pevně, když si uvědomil, že drží Thomase, který začal kňourat. Kývnul zbytku svých lidí, aby se stáhli, Michaelovi muži byli mrtví a zbýval jen on. S dítětem v náručí a zbraní mířící na Johna vystupoval zpoza zničeného jumperu.

„Odložte zbraně," požádal je Michael hrubě a namířil zbraní na dítě.

„Odsud se nedostaneš," upozornil ho John a nepřestával na něj mířit.

„Tohle děcko mi s tím pomůže, je mým plánem B! Samozřejmě," dodal s posměškem.

„Na to zapomeň! Okamžitě ho polož na zem a vzdej se."

„Znám tě, Shepparde. Necháš mě jít, jen abys ho zachránil, tak jako jeho matku. Dozajista tě požádala, abys na něj dal pozor, že?" Roztřásl se mu prst na spoušti a mrknul. „Jak jinak. Mia podědila ten neodolatelný šarm po svém předkovi, stejně tak jako si dokázat, jak vy lidé říkáte, omotat si ostatní kolem prstu." Ušklíbl se. „Divné, že jeho ochranu svěřila právě tobě, když tě nenávidí, nemyslíš? Díval jsem se na tu nenávist každý den, ale něco jí znemožňovalo ji tě nenávidět ještě víc. Teď tu sice není, ale i tak mi pomůže se odsud dostat, i když mi slíbila, že mě zabije."

„Ještě se hni, Michaeli, a na místě se zastřelím!"

„Shepparde, ty nevystřelíš, ani kdybys chtěl. Jak by ses jí pak dokázal podívat do očí s vědomím toho, žes jí zabil syna? Hm, když o tom tak přemýšlím, což jsi vlastně už udělal. Neměl jsi ji unášet, dokončil bych svůj výzkum a to děcko by nerostlo dál tak rychle. Takže ti vlastně dělám laskavost, když ho vezmu s sebou." John přistoupil o dva kroky blíž, což donutilo Michaela, aby chlapcovi přiložil zbraň přímo na čelo.

„Rozmysli se, máš na to třicet vteřin, pak ho zabiju."

„Johne!" Poznal Teylin hlas. Postavila se vedle něj a položila ruku na jeho zbraň. „Nech ho odejít." Cítil, jak jí z hlasu čiší příšerná nenávist a samozřejmě ji sdílel, ale nehodlal kvůli němu obětovat Thomase.

„On jediný dokáže zastavit ten rychlý růst. Věř, že bych ho nejraději viděla mrtvého za to, co provedl, ale nemůžeš dovolit, aby Thomas zemřel. Navždy by sis to vyčítal. Najdeme ho, jak jako jsi ty našel mě a Miu." Nakonec zbraň sklonil a Michael se na něj zašklebil.

„Rodney, zadej bezpečnou adresu."

„Ale..."

„Prostě to udělej!" zakřičel John do vysílačky. „A tebe varuji, jestli umře, nebude v celém vesmíru místo, kde by ses přede mnou schoval." Hybrid k němu přistoupil o něco blíž.

„Myslíš, že se tě bojím?"

„Měl bys."

„To ty by ses měl bát víc, až se Mia dozví, žes mě s ním nechal odejít. A věř, že i Teyla s tím svým bastardem toho budou litovat!" Brána se otevřela a Michael bleskově zmizel i s chlapcem. Chtěl se za nimi rozběhnout, ale Teyla ho pořád držela.

„Najdeme ho a Michaela pak konečně zabijeme," uklidňovala ho, ale teď ho nedokázalo uklidnit nic. Porušil svůj slib.

***

„Ruku." Přede mnou stál poručík Marks se čtečkou na ten proklatý čip, který mi kdysi tak bolestivě nastřelil Carson. Natočila jsem se bokem a vyhrnula si rukáv až na rameno místo předloktí. Poručík chvíli zíral, než jsem mu ukázala jizvu, která zbyla po původním čipu násilně odstraněným Michaelem.

Čtečka pípla a on přikývnul. „Funguje." Podívala jsem se na Ellise se stejným opovržením, jakým mě častoval on.

„Po přenosu se ozvěte a na stanovišti Alfa nezapomeňte podat hlášení, podplukovníku."

„Ano, pane." Otočila jsem se k Kerbymu a jeho týmu zády. Měla jsem dlouhých šest dní na přemýšlení, což nebylo moc dobře. Představovala jsem si milión a jednu děsivější a tragičtější situaci než druhou a nemohla z toho spát.

„Uvidíme se za čtrnáct dní, podplukovníku." Zahlédla jsem na okamžik v Ellisově tváři obavy a srdce se mi rozbušilo. Byl by hlupák, kdyby si myslel, že to proběhne hladce, pořád jsme byli ve vesmíru a mohlo se pokazit cokoliv. Už zase, hlavně klid, Mio, přemlouvala jsem sama sebe a se zadrženým dechem jsem přistoupila blíž k týmu a oni mě obstoupili jako osobní strážci, rázem jsem se díky nim cítila bezbranně. Raději jsem zavřela oči, když nás obklopilo bílé světlo a my byli na planetě.

Zdvihla jsem hlavu k obloze, ale Apollo jsem hledala marně. Zaposlouchala jsem se do hlášení Kerbyho, když mi náhle z nedalekého křoví něco blýsklo do očí.

„K zemi!" vykřikla jsem hned, ale připadalo mi, že to k ostatním snad dolehlo za sto let, protože jeden z mužů vedle mě padl jako podťatý a kouřilo se mu z přední části vesty. Z pachu spáleného masa se mi obrátil žaludek, ale nebyl čas zvracet. Někdo z těch zbylých tří mě popadl za vestu a odtáhl za nejbližší kámen, asi deset metrů od ovládacího panelu brány.

„Jak o nás věděli?" Ukořistila jsem si pár vteřin, abych si prohlédl muže, co mi prozatím zachránil život. Kerby to nebyl, ten se kryl za ovládacím panelem, jak jsem si všimla za okamžik.

„Musíme ho dostat sem!" Kývla jsem směrem k muži, který zůstal ležet na místě, kam nás přenesli.

„Na něj zapomeň, je mrtvej." Cítila jsem, jak mi opět vyprchává z obličeje krev. Ani jsem si neuvědomila, že mě voják tahá zpátky k zemi a křičí mi do ucha, jestli jsem se zbláznila.

„Tohle jsou tyčový zbraně, jestli sis nevšimla, nejsou to omračovadla!" Nedokázala jsem od toho mrtvého odvrátit zrak. „Jak napočítám do tří, zvedneš se a poběžíš za velitelem, rozumíš?" Zatřásl mnou a já se na něj podívala a pořád omámeně přikývla. „Budu tě krýt!" To už jsem zavrtěla hlavou. „Smůla, tak na tři." Odpočítal to na prstech a na tři do mě strčil a já se rozběhla směrem k panelu. Dívala jsem se jen před sebe a ignorovala zvuky střelby automatických zbraní proti těm tyčovým, které používali Jaffové.

Těch deset metrů byly nekonečné, ale nakonec jsem to stihla, dopadla za Kerbyho, který opětoval palbu a kryl přitom svého podřízeného, který se vydal za mnou. Zajíkla jsem se, když pouhé dva metry od našeho úkrytu si jedna střela našla za cíl jeho levé rameno a on se sklátil k zemi, pouhých pár centimetrů ode mě. Natáhla jsem se k němu a snažila se ho k nám dotáhnout, abych mu mohla zkontrolovat puls.

Otočila jsem ho tváří nahoru a polkla výkřik. Vojákovi nevidomé oči zírali a nebe, ale i tak jsem zkontrolovala puls. Kerby se na nás otočil a já musela zavrtět hlavou. Stiskl čelist a znovu začal pálit na muže, kteří se kryli za dalšími kameny.

Na truchlení nebyl čas. Byli jsme jak v přední linii. Unikl mi tichý rozhovor, který posunky spolu měli Kerby se svým posledním mužem, který na povel vyběhl ze svého úkrytu, aby za krycí palby zadal adresu stanoviště Alfa.

Měla jsem chuť křičet, aby se na to vykašlali a raději se bránili, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku. Zděšeně jsem se dívala na smrt dalšího muže. I když to člověk viděl už tolikrát, nedokázal se proti tomu nijak obrnit, pokud nebyl necitelný mizera.

„Poslouchej, Mio, musím stisknout ten červenej šutr, takže jakmile se brána otevře, neohlížej se a běž, je ti to jasné?"

„Nenechám tě tady!" vyrazila jsem ze sebe zajíkavě.

„Tady ty nerozhoduješ ty! Když řeknu: skoč, tak prostě skočíš!" Pevně mě chytil za paži a pořádně se mnou zatřásl. „Poběžíš!"

„A-ano."

„Na dvě, takže..." bleskově se zvedl a připlácl ruku na červené tlačítko a z brány se vyvalila vlna, „běž!" zařval. Vyrazila jsem, ale s rukou pevně zaklesnutou do jeho vesty, přestože se snažil na předloktí ještě rychle vymačkat bezpečnostní kód. Zírala jsem na zářivé symboly na bráně. Byla to adresa Země, tu jsem znala i pozpátku. Voják ji musel vytočit automaticky.

„Utíkej!" zařval mi Kerby do ucha, který se vzpamatoval a běžel sám. Chtěla jsem odpovědět, že rychleji to nejde, když můj společník o kousek poskočil a padl na tvář. Zasáhli ho do nohy. Nehledě na střely, které kolem nás létaly, jsem mu pomohla zpátky na nohy, bolestivě přitom vrčel, ale za mé pomoci kulhavým krokem postupoval dál vpřed.

Brána byla jen tři schody daleko, záchrana za vysokou cenu, ale zdálo se, že to bude obrovská překážka. Avšak Kerby byl tvrďák a ani nemrknul, když vystupoval a já se během toho dovolila ohlédnout na velký počet mužů v obrovských zbrojích, jak se kolem nás stahují jako supi a pálí naším směrem.

Kerbyho těžká ruka se mě snažila otočit zpátky čelem, ale zkroutila jsem se a podívala se na nebe, kde zářilo obrovské slunce a jeden z jeho paprsků se rozběhl po obloze mnohem dál než ostatní, oslnil mě, já zakopla a vteřinu na to, jsem ucítila příšernou bolest v pravém boku a nebýt toho, že jsem už stoupla na poslední schod, padla bych zpátky, ale díky Kerbyho váze, která mi spočívala na levém boku, jsem padala společně s ním vpřed do otevřené brány naprosto ochromená bolestí.

***

Atlantida

Woolsy spal klidně ve své posteli, když ho probudil hlas technika křičící mu do ucha.

„Já vás slyším, Chucku." Unaveně se posadil a protřel oči. Nasadil si brýle a pokusil se obléci trochu rychleji než obvykle. Kupodivu dorazil do řídící místnosti za osm minut, kde už nervózně přešlapoval Chuck.

„Copak se stalo?"

„Přišla šifrovaná zpráva ze Země, pouze do vašich rukou." Woolsy si převzal flash disk a zavřel se v kanceláři a dal se do čtení. S každým dalším řádkem se mu prohlubovala vráska na čele.

Vstal ze židle a došel do řídící místnosti za Chuckem. „Sežeňte mi tým plukovníka Shepparda, chci s nimi co nejdříve mluvit. Informujte také prosím doktory Kellerovou a Becketta."

„Ti jsou na pravidelné kontrole u Belarianů, pane."

„Já vím, stáhněte je."

„Za dvanáct hodin se mají vrátit."

„No dobrá, řeknu jim to později, ale zbytek mi pošlete."

„Ano, pane."

Zpráva ze Země nebyla vůbec dobrá a šetření, které vyžaduje IOA se lidem nebude líbit o nic víc.

***

„Tři vojáci mrtví a podplukovník Kerby a Collinsová se pohřešují." John zíral na Woolsyho. Vařila se v něm krev.

„Jak se to mohlo stát?" zeptal se mnohem ostřeji, než byli ostatní zvyklí.

„Pokud vím, říkal jste, že je to utajený přesun, nikdo neměl vědět, že nemíří na Zem," ozval se i Rodey.

„Vědělo o tom jen pár zasvěcených. Na Zemi skutečně jen hrstka lidí, ale ti všichni už prošli výslechy přes detektor Za'tarc."

„Chcete říct, že za to můžeme my?" Ronon se narovnal a vrhnul na Woolsyho nazlobený pohled.

„Bohužel ano. Budou probíhat výslechy, avšak bez detektoru to bude trochu obtížné." To už John vyskočil ze svého místa.

„Collinsová a Kerby jsou neznámo kde a velení zajímá, kdo to prozradil, místo toho, aby se je snažili najít?" To už k němu přistoupila Teyla a položila mu ruku na předloktí.

„Ujišťuji vás, plukovníku, že je hledá více než schopná osoba, která má na tom vlastní zájem." Než mohl říct cokoliv dalšího, ozvalo se klepání na dveře. Za nimi stál Chuck. Kývnul Woolsymu a on za ním vyšel. Chvíli tiše četl z tabletu. Jeho výraz značně pohasl. To už začala být i na pochybách i Teyla.

„Co se stalo?"

„Neočekávaná událost, máme další mrtvé. Na planetě, kde přepadli tým podplukovníka Kerbyho, napadli i tým, který hledal stopy. Neměli šanci. Pan Coolidge požaduje, abychom ihned začali vyslýchat všechny členy expedice a prošli veškeré zprávy, které odsud odešly, a předali viníka IOA."

„A co Mia a ten voják?" John se ohlédl po Teyle a jejím zděšeném obličeji, mnohokrát ji takhle neviděl.

„Pro IOA je prvořadé najít viníka. Na místě našli krev obou, takže je možné, že je za pár dní prohlásí za mrtvé." To už za Johnem stál i Ronon, aby ho přidržel.

„Pochybuju, že by tu byl někdo, kdo by chtěl Mii ublížit," zamyslel se Rodney.

„Zřejmě někdo ano."

***

„Věděla jsem, že tě najdu tady." Teyla stála ve dveřích Miina pokoje a dívala se na Johna sedícího na její posteli.

„Říkal jsem jí, aby nikam nechodila."

„Já vím, ale bylo to pro ni důležité." Pohoupala Torrena, protože se ze spaní zavrtěl.

„Žádné tajemství nestojí za to, aby se kvůli němu umíralo. Tady už to její tajemství nikoho nezajímalo!"

„Skutečně, Johne?" Otočil se k ní.

„Ať to bylo cokoliv, už mě to nezajímá. Přemlouval jsem ji, už kvůli Thomasovi." Sedla si vedle něj. Tolik ji tížilo, že nemohla říct Johnovi pravdu, ale neměla na to právo. Byla to Miina věc, a i když to její přítelkyně popírala ze všech sil, dokázala právě Teyla odhalit totožnost chlapcova otce, stačil jí jediný pohled, aby ve tváři toho malého uzlíčku poznala Johna.

„Je mi líto, že ti to musím říct právě takhle, Johne, ale ty ani jiný muž by nepochopil, proč to udělala, to pouze matka. Pochop, že matka pro své dítě udělá cokoliv, vzdá se klidně i vlastního života, aby mu pomohla. A já věřím, že se vrátí, cítím, že žije a hlavně, slíbila mi to." Pochopil, že se ho snaží povzbudit, ale zůstal zírat na řetízek s vojenskými známkami a prstenem. Mia si ho nikdy nesundávala, ani když byli spolu, teď ho nosila Teyla. Musel však odvrátit pohled, nedokázal si představit, jak by Mie vysvětlil, že on selhal a jejího syna má Michael.

„Kerbyho znám, jestli je s ním, je to, jako by byla se mnou." Netušil jestli uklidňuje sebe nebo Teylu. Ta se zvedla, pohladila ho po rameni a se svým synem odešla.

John osaměl. Rozhlížel se kolem sebe a jako vždy mu pohled padnul na rámeček s fotografií. Trochu si poposedl a natáhl k němu ruku. Dělal to tak pokaždé, ale nikdy se na fotku nepodíval, až dnes. Předpokládal, že to bude rodinná fotka, ale nečekal, že pozná ženu i dívenku.

„Instruktorka Collinsová."

***

Země

„Pane, přijímáme kód podplukovníka Kerbyho," řekl poručík Harriman, jakoby tomu nemohl sám uvěřit. Chtěl se zvednout ze svého místa, ale generál Landry mu položil ruku na rameno.

„Otevřete prosím Iris, Waltere," požádal ho Landry slušně a se zdviženou bradou nespouštěl pohled z brány, tak jako za mnoho let už tolikrát, když se jeho lidé konečně vraceli domů a tohle byl vskutku neočekávaný-očekávaný příchod a byl rád, že se ho konečně dočkal.

„Jste si jist, pane?"

„Jistě, podpůrný týmy jsou už skoro na místě. Jen pro jistotu," otočil se na podřízeného a mrknul. Jako na povel se otevřely oboje dveře a do prostoru brány pod horou Cheyenne Mountain naběhly dva podpůrné týmy v plné zbroji a namířili zbraně na bránu, na níž se stahoval štít.

Všichni čekali, byli připraveni, přesto každý zatajil dech, když dvě osoby propadly skrze bránu a padly tvářemi k zemi, následováni pár střelami z tyčových zbraní.

„Zavřete Iris, poručíku. Je připravený zdravotnický tým?"

„Ano, pane," odpověděl s údivem Harriman, protože Landry nehnul ani brvou.

„Myslím si, že jsou tu dva naši, co je potřebují." Poručík přikývnul a dal povel zdravotnickému týmu, aby vstoupil do prostoru brány, protože nevypadalo, že příchozí jsou pro ně nebezpečím.

„Vítejte konečně doma," zašeptal si generál sám pro sebe a vydal se zpátky do své kanceláře informovat své nadřízené.

***

V uších mi hučelo tak moc až to přebilo tu příšernou bolest v boku, ke které se přidala další, když nás brána konečně vyplivla ven. Tak dlouho jsem necestovala ani skrze brány z Pegasu do Mléčné dráhy. Jediným pozitivem bylo, že mi protentokrát nebylo vůbec špatně. Jenže...

Zasténala jsem, když se můj obličej setkal s mřížovanou podlahou, chvíli mi trvalo, než mému mozku došlo, že zíráme skrze nástupní rampu. Lehce jsem se nadzvedla, abych zkontrolovala Kerbyho, což byla chyba. Obrovská chyba.

Ze rtů mi splynul bolestivý výkřik následovaný nekončícím proudem sprostých slov v češtině. Jedině v tomhle jazyce jsem mohla nadávat a nikdo mi přitom nerozuměl, ale tohle byla situace, kdy bych nadávala i v rodném jazyce.

„Hej, hlavně klídek, hoši. Zbraň tady pokládám." Neměla jsem ani sílu promluvit na Kerbyho, že po rampě jeho zbraň klouzat nebude. „Ji první, zasáhlo ji to do boku." Gentlemani zřejmě ještě nevymřeli a já se nechala od dvou párů mužských rukou otočit a přenést na připravená nosítka. Dovolila jsem si, se podívat na bolavý bok, ale raději jsem se na to měla vykašlat. Nevypadalo to moc dobře a mně došlo, že ten pach spáleného masa nejde jen od podplukovníka, ale i ode mě.

Ano, z toho se mi trochu obrátil žaludek, naštěstí jsem neměla co zvracet, takže jsem raději položila hlavu a snažila se tu bolest ignorovat, ale to protivné kňourání si cestu přes rty přeci jen našlo.

„Za chvíli dostanete něco na bolest," informoval mě zdravotník, který se mi vznášel nad hlavou.

„Ryane!" zavolala jsem a pokusila se ho přes změť těl zahlédnout.

„V pohodě, Collinsová, jen s nimi běž." Zahlédla jsem konečně alespoň jeho ruku a zaslechla uchechnutí následované bolestivým heknutím, pak už nebylo nic, asi jsem omdlela, což byla docela záchrana, ale o to bylo probuzení zmatenější a bolestivější.

„Neznat tě, řekl bych, že jsi utekla z nedělní školy a že tu nemáš vůbec co dělat, ale pak se kouknu na ty tvoje vlasy..." Otočila jsem k němu hlavu a nechápavě se na něho podívala. Tyčil se nade mnou a připadal mi snad ještě větší než normálně.

„Nemyslím si, že jsme v situaci, kdy je vhodné vtipkovat," upozornila jsem ho pomalu, za což jsem si vysloužila jeho vojenský pohled a ruku na rameni.

„Nezvedej se, jinak tě to bude pekelně bolet." Stál na nohou a ve volné ruce měl hůl, o kterou se podepíral. Vyděšeně jsem se podívala na zem. „Neboj, nohu mám, jen mi ji doktorka zakázala namáhat. Což mě vede ke vzkazu, že máš taky zakázáno se hýbat, aby sis neotevřela ránu."

„Nic mě nebolí," informovala jsem ho. Znělo mi to nějak vítězně.

„Ani nemůže, když do tebe pumpujou tolik morfinu." Kývnul hlavou na stojan nad mou hlavou.

Cítila jsem se taková vláčná a uvolněná, ale některé věci mi bolestně docházely. „Tvůj tým." Podívala jsem se na něho. Sednul si na postel. O něco víc jsem vystřízlivěla, když sklopil pohled.

„Jsou tam, kde mají být."

„Je mi to líto, Ryane." Pomalu jsem se posadila a ignorovala přitom přicházející bolest.

„Varovala jsi mě." Rázem měl zase ten vojenský pohled.

„Netušila jsem, že se něco stane, ale už kolem mě zemřelo tolik lidí, že jsem do toho nechtěla zatahovat někoho dalšího."

„Byl to rozkaz."

„Tohle nemusíš dělat."

„Je to moje práce a nedivím se ti, že ti armáda není dvakrát po chuti." Tohle bolelo, dokud jsem si to říkala sama, bylo to něco jako plané výhružky a nepřesvědčivá nenávist, ale z jeho úst to znělo mnohem tvrději a odhodlaněji, jako bych se celé roky jen vztekala jako malé dítě a ve skutečnosti to nemyslela vážně.

„Ale takhle to nemůžeš brát," se syknutím jsem přehodila nohy přes okraj nemocničního lůžka. Netušila jsem, že se na ošetřovnu na základně v Coloradu vrátím tak brzy, vlastně jsem doufala, že se to už nikdy nestane.

„Beru to tak, že dokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži, je rozhodování o druhých tak lehké. Takovou moc by neměl mít každý." Postavila jsem se na nohy a měla jsem co dělat, aby se mi z té bolesti nepodlomily kolena.

„Teď asi nechápu, o čem mluvíš." Stačilo k němu udělat dva kroky, abych mu dala ruku na rameno, ale někdo mě přerušil.

„Myslím, že tohle vám to osvětlí." Narovnala jsem se jako pravítko, když jsem spatřila generála Landryho, jak k nám přichází a natahuje se ke mně s novinami. Bolelo to, ale zatnula jsem zuby a převzala od něho New York Times.

„Podplukovníku Kerby, mohu vás požádat, abyste nás tady se slečnou Collinsovou nechal na chvíli o samotě, zvládnete to?" Ryan přikývnul a za pravidelného klapání jeho hole jsme s generálem osaměli.

„Nu, Mio, měla byste si ty noviny přečíst, strana osm." Posadila jsem se zpátky na lůžko a nalistovala tu stranu. Chvíli jsem zírala na fotografii mě samotné, což spustilo nepříjemnou bolest hlavy a znovu se mi do mysli draly vzpomínky mého mladšího já. Bylo to mnohem nepříjemnější než posledně. Jakoby se mi do hlavy snažily vecpat vzpomínky za několik let. Na povrchu se zachytávaly ty nejdůležitější a hlavně ta spojená s touhle fotografií, všechno to vedlo k důležitému poznání.

„Takže moje přítomnost ovlivnila moje mladší já a její život."

„Když jsem se snažil minule vysvětlit panu Coolidgovi i vedení IOA, že není dobré vás tu držet, nechtěli nic slyšet." Posadil se vedle mě a téměř mi ty slova šeptal do ucha, kdo by se divil, tady měly i stěny uši.

Shlédla jsem na název článku. Organizátorka politických demonstrací se pohřešuje. Zapátrala jsem po datu na horním okraji a nemohla uvěřit. Skutečně to byly vzpomínky za několik let.

„Jsem doma," vydechla jsem překvapeně, ale přitom mi docházelo, že se něco muselo pekelně pokazit. Co se to se mnou stalo, že jsem ve Washingtonu pořádala demonstrace? Raději jsem byla, když o mně nikdo nevěděl, naučila jsem se nevyčnívat z davu a od smrti mámy, ze mě stala rádoby zaneprázdněná matka v domácnosti ignorující své sny. Jenže tohle by se ze mě nemohla stát, i když by máma žila a díky její smrti jsem svoje pocity uzavřela v sobě. Už jsem nepoznávala samu sebe.

Victorie Collinsová, organizátorka politických protestů na zveřejnění tajných dokumentů o vojenských operacích, které se dotují z kapes daňových poplatníků se již druhý den pohřešuje. Zmizela z hotelového pokoje, kde vyšetřovatelé nenalezli žádné stopy po násilném vstupu.

„Ještě je brzy ukázat na někoho určitého, ale mohl to být někdo z blízkého okruhu."

Víc jsem nechtěla číst. Už tak jsem měla hlavu plnou vzpomínek, které vířily v nekonečném kruhu a postupně se usazovaly na správná místa.

„Co budu teď dělat?"

„V podstatě jste zpátky ve své době a po podepsání dohody o mlčenlivosti, byste mohla odejít domů." Zděšeně jsem se na něj podívala.

„Tohle ale není můj život," ukázala jsem mu noviny, „už ne," dodala jsem a upustila noviny na zem. „Všechno to začne znovu. Nekonečný koloběh."

„Záleží jenom na vás."

„Vždycky jsem to chtěla změnit, generále. Jenže mám dojem, že tohle snad ani není moje realita, přestože si začínám vzpomínat na ty roky, kdy ona," ukázala jsem na noviny, „žila svůj život, naprosto jiný než byl ten můj. Jak bych se do něčeho takového mohla vrátit? Jak bych mohla zahodit ty roky, co jsem prožila na Atlantidě... co jsem tam nechala. Proč jsem se sem vrátila. Nejde to, pane. Já nemůžu." Byla jsem víc otřesená z toho, jak mě k sobě přivinul než ze skutečnosti, že jsem zpátky v roce 2014. Jenže přesně tohle jsem potřebovala. Podporu od někoho, ke komu jsem mohla vzhlížet a důvěřovat mu. Alespoň na chvíli jsem se mohla zase cítit jako dcera, za níž někdo stojí a není na všechno sama.

„Vedení IOA se trochu změnilo. Mohli bychom něčeho dosáhnout."

***

Za pár hodin jsem kráčela po boky Ryana do zasedací místnosti, odkud jsem se zatajeným dechem zírala na bránu. Snažila jsem tak rozptýlit myšlenky na rozhovor, který mě čekal. Jenže ani tak jsem nikoho z nich skoro nevnímala, stále jsem se potýkala s novými vzpomínkami a snažila se přijít na to, jak ta událost, kdy moje mladší já umíralo, na ni mělo tak fatální vliv.

„Z výsledků šetření je zcela zřejmé, že váš únos neproběhl stejně, proto není možné se čeho chytit a není možnost vaše mladší já najít, proto by bylo pro všechny strany lepší, kdybyste nastoupila na její místo." Stiskla jsem rty a podívala se na toho kraváťáka před sebou, vypadal jak šedá kancelářská myš, která nemá právo o ničem rozhodovat.

V zásadě měl pravdu, ale já to nechtěla vzdát, ani mě v tom nechtěl někdo nechat. Sice se to nepodařilo tak úplně, ale taky jsem v tom nemohla Victorii nechat. Otočila jsem se na těch pár lidí, co tu bylo se mnou. Ryan, Daniel Jackson, generálové Landry a O'Neill. Vlastně jsem čekala ještě někoho, ale byla to jen hloupá touha.

„Možná bych mohl pomoct." Veškerá pozornost se přesunula k doktoru Jacksonovi, který otevřel složku, jež celou dobu držel v rukou.

„Připadalo mi fér, abych tuhle informaci po zmizení Mii Collinsové a smrti své ženy zatajil, protože už nebyla důležitá." Srdce se mi rozbušilo. Proboha Kate ne. To ne. Naše pohledy se střetly, jeho oči se leskly, i mně se začal pohled mlžit.

Šedá myš si vzal složku a začal ji pročítat. Srdce mi bušilo a hlava se snažila zpracovat další bolestivou ránu.

„Doktore Jacksone, to bylo od vás krajně nezodpovědné zatajit tak důležitou informaci. Velmi vážně jste ohrozil svoje místo v programu."

„Stejně jsem už jen konzultant," odsekl mu. Udělalo se mi z toho všeho zle, od chvíle, kdy mě tu IOA drželo, šlo asi všechno do háje. Stačilo šest let a všechno bylo jinak, alespoň z mého pohledu, jenže jestli to ovlivnilo život mého mladšího já, jak dalekosáhle to ovlivnilo program Hvězdné brány, když znali skutečnou pravdu.

„Nebýt Coolidge, tohle jsme nemuseli řešit," vykřikla jsem a prudce vstala, až moje židle odjela neznámo kam. Bok mě bolel, přestože mi dali několik prášků na bolest.

„Slečno Collinsová, možná byste se měla posadit a prozatím mlčet, protože nebýt vašich lží, tohle všechno nemuselo být!"

„Ne, nebýt otevření brány tohle nemuselo být. Já se nikoho neprosila, aby mě unesli a poslali do minulosti a ještě do jiné galaxie, to já jsem tady oběť!"

„Oh jistě, já zapomněl, oběť, která má na svědomí mnoho jiných obětí, protože lhala!" To už si stoupl i Šedá myš.

„Zřejmě by to bylo asi jinak, kdybych řekla pravdu už na začátku nebo byste mě nedotáhli zpátky na Zem, kde byste na mě dělali pokusy, tak jak to minule udělal váš předchůdce?"

„Laskavě si sedněte, slečno Collinsová! Tohle není žádná reality show, kde můžete křičet, na koho chcete, toto je vojenská základna. Uvědomte si, že tohle je armáda a kdybyste práci nechala na profesionálech a do všeho se nemotala a nechtěla to udělat sama, nikdo z nás tu být skutečně nemusel! Ani vy!" Ryan mi pomohl zpátky do židle a držel mě za rameno a zavrtěl hlavou, když jsem chtěla dál mluvit.

„Vysvětlete mi, doktore Jacksone, jak je možné, že celé roky tajíte, že zde na Zemi je ještě další Collinsová?" To ticho se dalo krájet. Nebyla jsem si jistá, kdo z mého podpůrného týmu to ještě ví, ale kromě Ryana asi všichni.

„Se ženou jsme za doby našeho pátrání přišli na to, že právě ona má zřejmě na svědomí přesun Mii. Přesné detaily neznáme, nikdy se nám ji nepodařilo přímo konfrontovat, spíš vždy konfrontovala ona nás."

„Doktore, tohle je vážné, vysvětluje to události před sedmi lety, kdy slečna Victorie Collinsová byla hospitalizována ve vojenské nemocnici, tak jako i zde přítomná Mia Collinsová, přesto není žádné omluvy, že jste to zatajil."

„Moje žena za to přinesla nejvyšší oběť."

„Myslím, že tohle není sezení, kde bychom řešili váš nezákonný sňatek s mimozemšťanem, doktore." Viděla jsem, jak Daniel začíná rudnout a došlo mi, že musí jít veškeré tajnosti stranou a jít s pravdou ven.

„Prosím, přestaňte Kate urážet, ona byla člověk ze Země tak jako vy nebo já."

„Slečno Collinsová, od vás už nechci nic slyšet..."

„Se vší úctou, pane, neřekla jsem nic kvůli tomu, že jsem sama nic nevěděla. Teď mám informací mnohem víc, ale ne všechny. A když už jsme tady..."

„Zkraťte to, laskavě." Šedá myš mě probodával opovržlivým pohledem.

Sundala jsem si z krku přívěšek a položila ho na stůl. Díky vzpomínkám mého mladšího já a jejímu jinému pohledu na věc se mi jednotlivé kousky skládanky daly dohromady, sice ještě pár míst chybělo, ale ty mohla pak doplnit třetí Collinsová.

„Tohle jsem dostala v sedmi letech od Antika Januse, mého předka. Je v něm informace o experimentu Correptionem, na kterém měl Janus pracovat v Mléčné dráze, přišla jsem ji hledat, protože jsem doufala, že tam najdu i odpověď na otázku, proč mě poslali na Atlantidu." Přerušilo mě cinknutí o stůl. Daniel na něj položil téměř identický přívěšek, jen s jinými symboly na přední straně.

„Tohle patřilo mojí ženě, měla to od narození. Janus ji naklonoval za pomoci DNA Mii a dal jí tenhle přívěšek." Kate nikdy nemluvila o druhém přívěšku, ale když mi přinášela můj, měla jsem tušení, že ví daleko více.

„Byla celé dětství vězněna Ba'alem, který unesl i Miu." Slyšet to takhle nahlas bylo těžší než si to jen myslet, nebyla jsem jediná.

„Collinsová z jiné reality mě před Ba'alem zachránila," doplnila jsem další kousek.

„Podle mě jen napravovala vlastní chybu. Když se s ní Kate setkala, odrazovala ji od sledování rodiny Collinsových, jakoby je chránila."

„Doktor Jackson má pravdu." Všichni jsme překvapeně vzhlédli ke dveřím, kde strážní mezi sebou měli muže, o kterém jsem si myslela, že je mrtvý.

„Same," vydechla jsem. Poručík Samuel Evans, moje osobní stráž a přítel, kterého jsem viděla před lety umřít. Naše pohledy se setkaly a on mě zkoumal, jakoby se chtěl ujistit o mé totožnosti a nakonec přikývnul.

„Neprošel přes kontrolu, pane. Je veden jako mrtvý, přesto si vyžádal vstup." Ohlásil se jeden ze strážných.

„A to jste ho i přesto jen tak dovedli sem?" zeptal se Šedá myš šokovaně.

„Měl u sebe povolení vydané plukovníkem Collinsem, který to telefonicky potvrdil. Prý má důležité sdělení pro generály Landryho a O'Neilla, a že musí předat někomu tuhle videokameru." Mysleli tím mého otce?

„Slečno Collinsová, mám dojem, že díky vám je tady z toho akorát fraška!" Otočil se na mě Šedá myš a kupodivu svůj hlas udržel v klidové míře, ale stejně mi tím nahnal hrůzu.

„Nemyslím si, pane Monroe, že by slečna Collinsová s tímhle měla cokoli společného, od svého příchodu ze základny neodešla." Generál Landry už stál na nohou a přicházel k Samovi a jeho strážným. „To si od vás vezmu a tady-"

„poručík Evans pane."

„... pan Evans se zde posadí a řekne nám co má na srdci."

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Sam živý a zdravý, ale asi z jiné reality. Chtěla jsem stisknout jeho známky, ale neměla jsem je. Zůstaly na Atlantidě u Teyly, stejně jako Rodův prsten a můj maturitní prstýnek přilepený ze spodu na mé posteli.

„Díky generále." Pod stolem jsem zaryla nehty do Ryanovi nohy, shodou okolností do té zraněné.

„Klídek dračice," upozornil mě tiše a ruku mi odtáhl. „Začínám se tady bavit, taková sranda tu ještě nebyla. Jak přijdeš ty, úplné tornádo, nezůstane kámen na kameni. Kdo by řekl, jaký vliv může mít taková drobná lež."

„Nech toho," sykla jsem jeho směrem a nemohla spustit pohled ze Sama. Vypadal o něco starší a od toho našeho se příliš nelišil, alespoň na první pohled.

„Generále, nemyslím si, že tento muž má co mluvit do tohoto slyšení, ani by tu neměl být." Měla jsem chuť Šedou myš, tedy Monroa, okřiknout, ale udržela jsem se.

„Pane Monroe, pokud jste si nevšiml, tohle se nedá řešit podle předpisů a třeba nám pan Evans osvětlí věci, o kterých slečna Collinsová neví, že?" Generál přitom poplácal Sama po rameni a na mě mrknul.

„Generále, tohle celé je fraška."

„To už jste jednou říkal."

„Máme snad nějaké postupy, kterých se musíme držet!"

„Monroe, až odsloužíte v programu víc než pár let, budete se dívat na věci trochu jinak, tohle je stejně už tak moc zamotaný a nepochopitelný, že nebude na škodu, když si tady toho kluka poslechneme, ne?" Vložil se do toho generál O'Neill. Otočila jsem se na něj, trochu se ušklíbnul a postavil se, sklonil se k Danielovi a něco mu pošeptal do ucha. Ten zavrtěl hlavou.

„Technickou podporu od Carterové nemáme, tak snad to budete vysvětlovat pro normální lidi, Evansi."

„Samozřejmě, generále."

„Uvědomte si, že podám formální stížnost prezidentovi, ignorujete veškeré předpisy a nařízení." Monroe, nový vedoucí IOA byl vcelku mladý, netypovala bych mu ani čtyřicet, ale chyběl mu pohled ze vnitř komunity.

„No samozřejmě," odsekl O'Neill unaveně a Landry mu přitakal. Nakonec Samovi pokynul.

„Začněte, mladíku."

„Předem se omlouvám, jaké problémy jsme s kapitánem Collinsovou způsobili."

„Kapitánem?" zeptala jsem se udiveně, ale rázem jsem chtěla zalézt pod zem, protože se na mě všichni nasupeně podívali.

„Collinsová je kapitánem letectva, což je jeden z mnoha rozdílů mezi našimi realitami a dostali jsme se sem nedopatřením. Šlo o nepředvídatelnou událost při snaze zničit wraithský úl, se kterým jsme uzavřeli dohodu, kterou navrhnul Michael." Zatnula jsem ruce v pěst a div znovu nevyskočila ze židle. Ryan zareagoval poměrně rychle, stejně jako Daniel, oba mě udrželi na místě.

„Takže asi víte, o kom mluvím," zareagoval na můj pohyb, protože ze mě nespouštěl oči, jakoby to říkal jenom mně.

„Pomocí jumperu, kterým se kapitán dostala na Atlantidu jsme ho společně s dalšími chtěli zničit, ale zasáhl nás nějaký výboj energie, nepodařilo se nám před ním uniknout za pomoci podsvětelných motorů. Když jsme konečně přišli k sobě, byli jsme u cizí planety. Přistáli jsme a kapitán šla prohledat okolí a zjistit situaci. Nechala mě v jumperu, praštil jsem se při výboji do hlavy a krvácel. Chtěl jsem ji jít hledat, dlouho se nevracela, a když se konečně vracela, měla v patách docela početnou skupinu Jaffů, kteří patřili k Ba'alovi, což je důvod, proč se později rozhodla chránit svoji mladší verzi, když jsme zjistili, že nejsme v našem vesmíru a ještě o nějaký čas nazpátek."

„O kolik?" prolomil napjaté ticho generál O'Neill.

„Asi rok potom, co se program Hvězdné brány rozjel nanovo."

„To tu jste už šestnáct let?" Sam přikývnul.

„Z jakého důvodu tajíte svoji přítomnost tady?" zeptal se Monroe a díval se přitom na mě.

„To se pak budete muset zeptat kapitána. Já mám dovoleno sdělit pouze nejnutnější informace." Chtěla jsem se nahlas zasmát, tohle jsem byla typická já.

„Co prosím?" Monroe zrudnul, nebyl o tolik jiný než Coolige.

„Poručík Evans pouze plní rozkazy svého jediného nadřízeného, kterého tu v tomto cizím prostředí má. Vojenský postup," vysvětlil O'Neill. Evans souhlasil přikývnutím hlavy.

„Pokračujte tedy," odsekl Monroe podrážděně.

„Zkrátím to, že nějakou dobu nám trvalo rozpoznat odlišnosti a že návštěva Ba'alovy planety měla nějaké následky. Podařilo se nám zmařit dva pokusy o únos, napotřetí se nám to nepodařilo a Collinsová ji hledá. Chce to napravit a poslat Victorii zpět časem s vymazanými vzpomínkami."

„Ten váš plán vymazat mi paměť ztroskotal, uzamklo mi to vzpomínky a udělalo to z nich časovanou bombu, jejíž odstranění mě málem zabilo nebýt zásahu doktora McKaye." To už jsem stála na nohou a přicházela k Samovi. Nezlobila jsem se na něj, ale na svoji jmenovkyni, protože on plnil pouze její rozkazy.

„To je mi líto." Pořád se mi vracely obrazy z jeho vraždy a dělalo se mi z toho zle.

„Same, ani ten pokus mě vrátit do doby před únosem nevyšel, tak mi vysvětli prosím, proč by mě Collinsová posílala na Atlantidu?" Nevnímala jsem okolí, soustředila jsem se pouze na něj. Na jeho odpověď a modlila jsem se, aby mi ji dal, i když mohla být čistě hypotetická, protože s Collinsovou, která mě poslala, jsem se už znovu setkat nemohla, když byl jiný můj život od té hospitalizace, dokonce i Collinsová nemusela být stejná.

„Když jsem kontroloval naposled ZPM v jumperu, bylo už téměř vybité," začal oklikou a podivně se ošíval.

„Je tedy možné, že by nebylo dostatek energie pro skok časem, ale dost na otevření brány do Pegasu?" zeptal se Daniel.

„Je to možné, já tolik astrofyzice nerozumím. Od toho tu je Collinsová," snažil se z toho vykroutit, ale použila jsem svůj nejrozzlobenější výraz, a pokud ji poslouchal tak poctivě, mohlo to zabrat. „Ale možná vím, proč by tě poslala zrovna na Atlantidu, dostala se tam i ona, v našem vesmíru."

„Ale proč? Já tomu pořád nerozumím." Ukrutně mě bolela hlava od náporu nových vzpomínek a bok, protože účinek léku na bolest zřejmě přestával působit.

„V našem vesmíru to s tebou bylo trochu jinak, vstoupila jsi do armády, jakmile to šlo, až později jsi začala mluvit o tom, že to tak naplánovala tvoje rodina."

„Rozhodli za ni." Tak ona rozhodla za mě. Sam se na mě soucitně podíval.

„Ano, mělas prý najít Janusovu laboratoř."

„Jde o experiment Correptionem?" Udiveně vykulil oči.

„Ty už o něm víš?" Ukázala jsem mu přívěšek. Vzal si ho do ruky a zkoumal ho. „Collinsová má podobný." Do ruky se mi dostal ten druhý, ukázala jsem mu ho. „Má na něm jiný nápis, ale jinak je stejný. Nebo měl. Zůstal na naší Atlantidě."

„V tom mém je informace, že chce na experimentu Janus pracovat v Mléčné dráze, co je na druhém nevím."

„Collinsová by ti mohla sdělit adresu planety, kde jeho laboratoř je. Tak budeš moct zjistit, co na tom druhém je."

„Mohla?" vykřikla jsem nazlobeně. „Tohle není žádná hra, Same! Kde je Collinsová?"

„Jak jsem řekl, hledá tě, tedy tvoje mladší já. Jenže teď mi dochází, že nám to asi vážně nevyšlo, když tu jsi." Nemělo cenu na to reagovat.

„Poručíku, můžete se s kapitánem spojit?" Trhla jsem hlavou k Landrymu.

„Ne." Bolestně jsem zasténala. Jediná možnost záchrany se mi rozplývala před očima. „Ozve se mi, jakmile bude bezpečno a bude znát přesné místo, kde ji drží."

„Co je experiment Correptionem?" Monroe stál vedle nás s rukama v bok, až jeho sako vypadalo jak superhrdinský plášť. Jen začít vlát. „Collinsová?"

„Nemám nejmenší tušení, pane," odpověděla jsem mu popravdě, přestože mi bylo jasné, že tomu nebude chtít věřit.

„Na mě se nedívejte, to asi ví kapitán," bránil se Sam.

„Nu dobrá, jak myslíte. Chtěl jsem pomoci najít Victorii Collinsovou, ale nedali jste mi jediný pádný argument, abych to odsouhlasil. Jen se tu plácáme na místě a řešíme nesmyslné situace, lhaní a zatajování skutečností. Jde vidět, slečno Collinsová, že vy jste ve všech vesmírech stejná a vlastní omezeností jste nabourala jiný vesmír a několik časů. Měl bych vás někde zavřít a zahodit klíč, nechat tu mladší, aby ji unesli a tu cizí zavřít do cely k vám!" O krok jsem ucouvla. Nebylo mi to příjemný, zlobila jsem se na něj, že si něco takového ke mně dovolil, ale na druhou stranu měl pravdu, byť jsem z toho moc nadšená nebyla.

„Nemyslím si, že si slečna Collinsová zaslouží, abyste ji ze všeho vinil, pane Monroe. Taky neříkám, že je v tom nevinně, ale některá rozhodnutí vzhledem k rodinné minulosti jsou celkem pochopitelná." Landry se mě snažil bránit, ale Monroe měl pravdu, ale nehodlala jsem mu to jen tak darovat.

„Vrátila jsem se i kvůli svému synovi," vmetla jsem mu do tváře.

„Co prosím?"

„Slyšel jste, dostala bych se k tomu, kdyby nepřišel Evans. Mám syna, ale je uzavřený na Atlantidě ve stázové komoře, protože roste několikanásobně rychleji, Michael urychlil mé těhotenství a můj syn nepřestal stárnout ani po narození. Byla jsem už těhotná, když jsem přišla na Zem poprvé a Kate se podařilo zapůsobit na Coolidge, by mě poslal zpátky na Atlantidu, místo toho, aby mi nechal dát poslední injekci, se kterou jsem se smířila. A teď jsem se vrátila sem proto, abych zjistila, proč mě poslali na Atlantidu, pomohla synovi a zjistila, co je experiment Correptionem a proč mi můj dávný předek nechal indicie k jeho nalezení."

„Je to tvůj dědeček." Zadrhl se mi dech v hrdle a otočila se zpátky k Samovi, který si skousl ret.

„Co-cože?!" Musela jsem se zhluboka nadechnout. Vlastně proč ne, jak by mi Janus mohl dát přívěšek v mých sedmi, když měl stroj času. „Proto ti můj otec napsal povolení?" Tohle začínalo na mě být trochu moc.

„Požádala ho kapitán." Pak další kousky zapadly do sebe, našla ve své realitě Janusovu laboratoř, zjistila co je experiment Correptionem a pak se pomocí jumperu vydala zpět časem na Atlantidu, protože... protože Janus vždy pracoval na tom, jak eliminovat Wraithy. A mě Collinsová poslala na Atlantidu, abych se k tomu experimentu taky dostala, protože v našem vesmíru jsem se rozhodla, že nepůjdu ve stopách rodičů, takže se k němu nikdo nemohl dostat, protože je to určitě uzamčené na DNA, tak jako na Atlantidě.

„Je experiment Correptionem nějaká zbraň proti Wraithům?"

„Já to skutečně nevím, Collinsová mi jen řekla, že je to důležité."

„Kde je ta laboratoř, Same?" uhodila jsem na něj.

„Nevím, přísahám. Ví to jen Collinsová."

„Kde je Collinsová?"

„Nevím!"

„Musíš něco, doprdele, vědět!"

„To by stačilo!" Landry mě držel za ruku. Měla jsem ji zdviženou, jako bych chtěla Sama uhodit. Zděšeně jsem se na něho podívala a nechala se od něj odvést zpět k židli, do které mi pomohl Daniel.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem málem udělala.

„Nuže... nejlepší bude, když to přerušíme, abych se rozhodl, jak dál postupovat." Monroe seděl zpátky na svém místě a bezradně se díval na složky před sebou. V místnosti bylo podivné ticho. Spíš trapné ticho.

„Nechci vám radit, Monroe, ale tohle by se mělo vyřešit tady a teď. Jestli necháme, aby kapitán Collinsová poslala mladší Collinsovou zase na Atlantidu, bude se tohle všechno opakovat znovu." Jack O'Neill se přisunul blíž ke stolu a složenýma rukama si podepřel bradu.

„Souhlasím s generálem O'Neillem, pane Monroe, tady nejde o Collinsovou z jiného vesmíru, ani o zde přítomnou, možná ani o Victorii Collinsovou, jsme tu především proto, abychom našli Janusovu laboratoř a zjistili co je ten experiment zač a jestli nám pomůže v boji proti Wraithům dřív, než jich na Zem přijde ještě víc. Křeslo na Antarktidě je vybité a na Atlantidu se už spoléhat nemůžeme. Proto bude nejlepší, když pomůžeme najít Victorii, čímž bychom se mohli dostat ke kapitánovi Collinsové, která by nám řekla, kde Janusova laboratoř je a kde by dozajista mohl být jumper, kterým se ve svém vesmíru dostala do toho našeho a bude se moci se zde přítomným poručíkem Evansem vrátit zase zpět do toho svého. Takže bychom mohli zabránit té nekončící smyčce."

„Co ona, generále?" Monroe ukázal na mě.

„Myslím, že prozatím máme vytyčeno mnoho úseků cesty, takže co kdybychom je postupně splnili, a pak řešili další?"

„Stejně to budu muset probrat ze zbytkem vedení a informovat prezidenta, ale připadá mi to jako rozumný návrh." Monroe se sbalil a odešel.

„Dávám tomu hodinu," ozval se O'Neill, Landry mu přikývnul.

„Nedáme si skleničku, Jacku?" Oba generálové odešli a přitom požádali stráže, aby poručíka Evanse prozatím odvedli do vazební cely, než pro něj pošlou.

Zůstala jsem tu jen s Danielem a Ryanem. Bojovala jsem se slzami, která se mi hrnuly do očí, ale musela jsem k tomu něco říct.

„Moc mě to mrzí, Danieli." Dokonce i on bojoval se slzami.

„Snažila se přijít na to, co se s tebou stalo, ale přepadli je ze zálohy. Neměli šanci." Zůstali jsme sedět v tichu.

***

Skutečně se Monroe za hodinu vrátil společně s generály. Všichni se tvářili pochmurně, což nevěstilo nic dobrého.

„Doktor Lee vysledoval jumper kapitána Collinsové." Myslela jsem, že to nejde, když má maskování, ale raději jsem držela jazyk za zuby a nechala mluvit nadřízené.

„Vy-" ukázal na mě Monroe, „nejsem vůbec nadšený, že bych vás do toho měl zapojit, ale nehodlám pustit toho Evanse, takže vy přemluvíte tu druhou, aby s vámi odešla dobrovolně, určitě na vás dá," nelíbil se mi jeho posměšný tón, „a to jen v případě, že selžou profesionální donucovací prostředky." Nelíbilo se mi jeho chování, ani to jak mě shazoval, ale nehodlala jsem to pokazit. Sice jsem se bála toho, co se se mnou může stát, když ji zachrání, to však bylo vedlejší.

„Je mi líto, podplukovníku Kerby, ale z důvodu vašeho zranění nemůžu poslat vás, proto jsme poslali pro podplukovníka Shepparda. Nepochybuju o tom, že ho poslechnete, slečno Collinsová." Jen jsem dlouze vydechla.

„Plukovník není na Atlantidě?" dovolila jsem se zeptat.

„Zrovna je tady," odsekl. „Vy s ním přivedete kapitána Collinsovou a tým pak osvobodí mladší Collinsovou. Není nic jednoduššího. A plukovníka očekávám právě... teď." Monroe vzhlédl od svých hodinek a ukázal na místo za stolem před oknem a skutečně se tam objevil proud světla, v němž se objevil John.

Nemohla jsem se nadechnout, když jsem ho uviděla, ještě před pár dny měl černé vlasy a nadšený výraz ve tváři, ale tenhle muž s ním měl pramálo společného. Vlasy měl prošedivělé a kolem očí měl mnohem hlubší vrásky, než jsem si pamatovala a jeho pohled byl stejně tvrdý a neústupný jako tehdy, když jsem přišla na Atlantidu.

Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal, což byl můj čas na něj, a když si pak všimnul mě, nedokázal skrýt překvapení, otevřel ústa, aby něco řekl, ale raději je hned zavřel.

„Podplukovníku, přesně na čas. Jsem rád, že to tak hezky vyšlo, nezapomeňte, o čem jsme před půlhodinou mluvili. Je to vaše poslední šance." Monroe otočil hlavu mým směrem a John přikývnul.

„Samozřejmě, pane." Dokonce i hlas mu podivně zhrubnul.

„Skvěle, ještě si projdeme plán a informujeme přepadový tým."

***

Přenesli nás na palubu lodi, jejíž jméno mi nesdělili a velel jí muž, kterého jsem taky neznala. Celou dobu jsem následovala Johna a zarytě mlčela jako on. Mrzelo mě to, doufala jsem v jiné přivítání, téměř jsem mu nestála ani za pohled, co se za těch sedm let stalo?

Zastavili jsme se ve zbrojnici, kde si John vzal na sebe neprůstřelnou vestu a pár zbraní včetně zat'nik'atelu. Já nedostala nic, což se dalo čekat, takže jsme zase šli zpátky na můstek.

„Takže..." nervózně jsem si hrála s prsty, ale tak moc mi chyběl můj maturitní prstýnek. „Vím, že jsem slíbila..." Polknula jsem další slova, nemělo cenu chodit kolem horké kaše. „Víš, kdo jsem." Jen prosté konstatování.

„Hele, teď se o tom nebudeme bavit. Půjdeme to s tou druhou vyřešit." Ani se na mě nepodíval. Zasloužila jsem si to. Chtěla jsem mu to přeci říct, už několikrát, ale nedovolil mi to. Měla jsem na tom trvat, alespoň si protentokrát postavit hlavu kvůli správné věci.

„Podplukovníku, jumper jsme lokalizovali. Přeneseme vás kousek od něj."

„Dobře, nějací civilisté v okolí?"

„V budově hned vedle je několik osob, dali jsme vědět zásahovce, že je to možné místo, kde drží unesenou. Víc informací jim dáte vy." John přikývnul a já stála za jeho zády. Snažila jsem se tvářit normálně, ale začalo mi být divně.

„Připravena?" Otočil se ke mně a já jen rychle přikývla.

Přenesli nás na zem a John mě přitlačil ke stěně budovy. Rychle jsem se rozhlédla a zhodnotila, že se jedná o starou továrnu. Dost dlouho opuštěnou. Rychle jsem polkla a musela se zády opřít o zeď. Přemohla mě závrať.

„Jsi v pohodě?" John se ke mně otočil a já přikývla. Snažila jsem se to vydýchat, ale moc se to nedařilo. „Raději si to vezmi." Podával mi odjištěný zat'nik'atel.

„Nejsem si jistá..."

„Zrovna teď se budeme dohadovat o té tvé averzi ke zbraním?" Pamatoval si to. Srdce mi přitom zaplesalo, ale žaludek udělal kotrmelec.

„O to nejde."

„Tak o co? Vymáčkni se, nemáme moc času."

„Není to dobré. Jsou tu obě a hodně blízko. Sotva se držím na nohou. Nech mě tu a dojdi pro Collinsovou." Chytil mě za paži a přitáhl k sobě.

„Zase mi budeš něco přikazovat?" Pootevřela jsem pusu. „Budu raději, když tě budu mít u sebe. Nevím, jestli bych zvládnul tvoji vojenskou verzi." Lehce se pousmál a držel mě za ruku. Našlapovala jsem opravdu pomalu, jako by se měla pode mnou podlomit kolena. „A znáš mě, jak já vyjednávám." To jsem se musela zasmát i já.

Zastavili jsme se a John vylezl na starou popelnici, aby nahlédl dovnitř budovy. „Je to divný, ale vidím tebe." Už vím, jak jsem se cítila, jako magnet, přitahována opačným pólem.

„Sheppard, potvrzuji vizuální kontakt. Unesená je v budově vedle nalezeného jumperu." Slezl dolů a čupnul si vedle mě. Musela jsem si sednout. Byl to hrozný nápor.

„Hele, jestli ji cítíš, necítíš i tu další?" Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, ale nedařilo se mi to.

„Já... já nevím. Je to příšernej pocit, nedokážu zjistit, jestli na mě působí ta mladá nebo ta cizí." Pomohl mi znovu na nohy. „Nedokážu udělat ani krok."

„Dobře, nechám tě poslat nahoru." Dřív než stihl zavolat, ho zasáhl výboj ze zat'nik'atelu a další byl věnovaný mně.

***

„Už jsem měl strach, že se neprobudíte." Chvíli mi trvalo, než jsem poznala muže, který mě velmi dlouho dobu strašil ve snech. Skoro jsem mu pozvracela nohy. Uhnul a znechuceně si odfrknul. A mně se udělalo o něco líp, ale to vzalo hned za své, když jsem tam uviděla samu sebe připoutanou k židli s roubíkem v ústech a uplakanýma očima. Ve snech jsem tohle prožívala pořád dokola, jen z jejího pohledu, vidět to z pohledu pozorovatele bylo snad ještě horší, když jsem věděla, co bude následovat.

„Oh, vás jsem nepozval." Podívala jsem se na Johna vedle sebe. Už se taky probral a vypadal stejně dezorientovaně jako já.

Překvapeně jsem vykřikla, když zazněl výstřel a on padnul zpátky na záda. Ihned jsem se k němu vrhnula.

Na tričku se mu rozlévala hrozivá krvavá skvrna. Hrkly mi slzy do očí a snažila se na ránu tlačit. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo a jen brečela, když mi mezi prsty prosakovala krev.

„Zvláštní, jak vy lidé se chráníte něčím tak primitivním, jako je neprůstřelná vesta." Otočila jsem k Ba'alovi hlavu a on mi k nohám hodil Johnovu vestu. „Která jde tak snadno sundat."

Victorie za jeho zády křičela do roubíku a nemohla spustit pohled z Johna, tak jako já ze svého únosce.

Po nekonečně dlouhé době, mě John zatahal za ruku, jen velmi pomalu jsem se na něj podívala. Nedokázala jsem zastavit proud slz, nemohl tu takhle umřít. Namáhavě otevíral ústa, nerozuměla jsem mu a nechápala, co po mně chce, dokud si mě nepřitáhl blíž, aby mi pošeptal do ucha.

„Porušil jsem slib, odpusť." Zajíkavě jsem vydechla a jednou rukou jsem ho chytila za tvář.

„To... to je jedno. Př-přivedu ti doktora," vzlykala jsem a téměř přes slzy neviděla. Když zavrtěl hlavou, zakvílela jsem ještě víc. Pak jen klidně zavřel oči a hlava mu padla na stranu.

„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne, ne!" Silně jsem s ním zatřásla, ale nepohnul se. „Johne! Prosím!" Neprobouzel se. Nemohl být mrtvý! On ne!

„Odneste ho a ji mi doveďte blíž." Přistoupili k nám dva muži, chtěli Johna odnést, ale nepustila jsem se ho. Museli mě od něho odtrhnout, snažila jsem se bránit, ale když jsem viděla, jak ho táhnou pryč, pozbylo to smysl.

„Překvapivě ani ty to nejsi," pronesl otráveně. „Kdepak je ta třetí? Hm?" Podíval se na mě, uhýbala jsem očima, ale chytil mě za bradu a donutil, se mu podívat do tváře. Tolik nocí jsem snila o tom, že ho jednou najdu a zničím, ale teď... jakoby s Johnem odešla veškerá kuráž.

„Nic? Ani ty mi nic neřekneš? Ale ty moc dobře víš, o kom mluvím. Tak kde je? Zkusme to protentokrát po dobrém, slibuju, že když mi to řekneš, nechám tu maličkou jít." Kývnul směrem k Victorii a já při pohledu na ni bolestivě polkla, abych zaplašila ten příšerný pocit na zvracení.

„Nevím kde je." Nelhala jsem, ani to nešlo, chtěla jsem přeci svému mladšímu já pomoci, aby nemusela prožívat to co já.

„Nemám rád, když mi někdo lže," syknul mi do ucha.

„Mluvím pravdu, opravdu to nevím!" Snažila jsem se od něj odstrčit, ale měl větší sílu a já se sotva držela na nohou. Cuknula jsem s sebou, v očekávání, že mu zaplanou oči, ale nestalo se tak.

„Už moc dlouho ji hledám a nenechám se zastavit tak bezvýznamným člověkem, jako jsi ty nebo to dítě za námi. Chci tu třetí a její loď." Překvapeně jsem se podívala do těch goauldských očí a přitom se otřásla.

„Jakou loď?" Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl chtít jumper a to mi možná pomohla, že jsem se dokázala zatvářit opravdu překvapeně, ani jsem to nemusela moc hrát. „Vůbec nemám tušení, o čem to mluvíte."

„Nehraj si se mnou. To že jsi tady ty, ona a ta třetí znamená jediné a já chci tu loď." Snažila jsem si vzpomenout na něco, co mi o něm říkali, a pak mi to došlo. Byla jsem z celého toho cestování tam a zpátky zmatená.

„Ale vy máte být mrtvý. Chytili vás už před mnoha lety a zničily všechny vaše klony." Rázem mě chytil pod krkem a přitáhl k sobě ještě blíž. Nemohla jsem se nadechnout a před očima se mi zatmívalo. Zatínala jsem mu nehty do rukou, ale ani nemrknul.

„Nejsem jako žádný vládce soustavy. Moc dobře vás lidi znám a vaše největší slabost je důvěra v důkaz. Stačí vám ho dát a vy okamžitě zapomenete!" Čekala jsem, že uslyším jeho zastřený hlas, ale křičel na mě svým lidským, jakoby ho uráželo, že se mnou musí mluvit.

„Nebo jsi příliš naivní a lidi podceňuješ!" Jeho sevření povolilo a já padla k jeho nohám. Snažila jsem se popadnout dech a podívat se toho, kdo mi zachránil život. Nemohla jsem být víc překvapená. Zapomněla jsem se i nadechnout.

„Takže jsi nakonec přišla." Ba'al vypadal velmi potěšeně.

„Myslíš, že nevím, že je tohle past?" Collinsová z jiného vesmíru vypadala úplně jinak, než jsem si ji představovala. Jako bych se dívala na mámu, neohroženou, sebejistou a ochotnou udělat vše a nemělo to nic společného s jizvou, která se jí táhla od pravého koutku úst až po oko. Naprostý opak mě. Její tvář postrádala to mladické vzezření, jako jsem měla já, nepomohlo mi ani to, že mi zešedivěly vlasy.

Ba'al pokynul rukou a kolem Collinsové se stáhla smyčka z ozbrojených mužů. Zvedla ruce a spojila je za hlavou.

„Nejsem ozbrojená."

„Dovol mi, abych ti nevěřil, něco podobného jsi mi tvrdila před lety." Jeden z mužů k ní přikročil a já čekala, že ho popadne a dobře mířenými chvaty uzemní, ale ani se nehnula a nechala se prohledat.

„Je čistá, pane." Muž ustoupil a Collinsová pustila ruce podél těla, na pár vteřin jí pohled zabloudil k naší mladší verzi, která byla bílá jako stěna a vypadala, že by nejraději vyzvrátila vlastní vnitřnosti, ani já na tom nebyla o moc lépe, ale pořád jsem alespoň klečela na zemi.

„Kdepak je moje loď?" Collinsová zdvihla levé obočí a naklonila hlavu. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, to nebylo jako se dívat do zrcadla. Viděla jsem sebe, ale zároveň i mámu.

„Mluvíš, jako bychom spolu měli uzavřený nějaký obchod." Ba'al mě chytil za límec a vytáhl na nohy. Nedovolila jsem si ani pípnout, protože ten pocit, kdy vám někdo přitiskne nůž k boku, jsem až bolestně dobře znala.

„Nehodlám si s tebou hrát, čekal jsem až moc dlouho a vymyslel spoustu plánů, abych tě nalákal, ale místo tebe přišly tvé já z jiných časů." Kývnul k Victorii. Její vyděšený pohled mi drásal nervy. Mého osudu jsem ji chtěla ušetřit. Místo toho se to ještě víc zkomplikovalo.

„Dovol mi tě zklamat, ale tohle nejsou moje verze z jiných časů. Já nepocházím ani z tohohle vesmíru." Měla jsem chuť ji okřiknout, ať mu nic jiného neříká.

„Zajímavé. Takže ta loď se dokáže pohybovat i mezi vesmíry? To ji chci ještě víc." Potěšeně se mi smál do ucha.

„Ale nedostaneš ji." Řekla to s tak ledovým klidem, jakoby vůbec netušila, že nám právě podepsala ortel smrti. Cítila jsem ten letmý pohyb Ba'alovy hlavy a začala křičet, i když mi bylo jasné, že je to k ničemu, protože hlasem kulku zastavit nedokážu.

Jako bych viděla zpomaleně, když kulka zasáhla Victorii do prsou a ta síla ji postrčila do zadu. Židle se s ní převrátila, nohy jí vylétly nahoru a já se svému vězniteli vytrhla ve chvíli, kdy skladištěm doznívala střelná rána následovaná tupým zvukem těla dopadajícího na podlahu.

Moje tělo se hrnulo vpřed, ale nohy mě stále nechtěly poslouchat, táhla jsem je za sebou jako závaží, které během dvou vteřin povolilo a já měla co dělat, abych neupadla na zem. Bránila jsem se myšlence na její smrt a chtěla ji zatlačit zpět do podvědomí, ale bylo pozdě, jestli ze mě veškerá tíha spadla, znamenalo to jediné, umřela, ale pořád jsem doufala.

Její vytřeštěné oči mě ale tak uzemnily, že jsem upadla jen dva metry od ní na podlahu, až mi nepříjemně cvakly zuby o sebe. Tohle byl konec, ne jen její, ale i můj, čekala jsem, s očima upřenýma na její tělo, až začnu mizet a tohle všechno skončí a já najdu konečně klid.

Zavřela jsem oči a čekala. Pět vteřin. Deset... dvacet. Pak mě začalo něco zvedat, přicházelo to. Sice jsem toho ještě spoustu nestihla, ale snažila jsem se, byla to sice chabá omluva, ale nedalo se už nic dělat.

„Otevři oči, ty hlupačko, a přestaň to dramatizovat!" okřikl mě ten nepříjemný hlas. Což bylo horší než ledová sprcha. Zírala jsem na Ba'ala, jak stojí pořád na svém místě a mě drží dva chlapi a vedou k němu zpět. Nedokázala jsem se otočit a podívat se na Victorii, chtěla jsem alespoň křičet, ale nešlo to.

„Skončil jsi s představením?" Collinsová měla ruce překřížené na hrudi a, tomu jsem nemohla uvěřit, netrpělivě poklepávala nohou.

„To tady obstarala tahle tvoje extravagantní verze." Ukázal mi na vlasy, které se mi uvolnily z culíku a zplihle mi vysely kolem obličeje. Ignorovala jsem ho a upřela rozzlobený pohled na Collinsovou. Jak to mohla udělat, jak ji jen tak mohla nechat zabít. Kvůli hloupé lodi.

„Když jsme u toho..." Ti dva chlapi mě k němu přivedli a on mi přiložil nůž ke krku. „Teď už se domluvíme?" Cítila jsem, jak mi špička nože propíchla kůži. Přesto to nebolelo, protože mě zevnitř spalovala nenávist k sobě samé a hlavně ke Collinsové.

„Dokonce i já vím, že obětuje i mě. Jak jinak by se asi mohla vrátit domů, kdyby neměla svoji loď?" Pronesla jsem k Ba'alovi, ale z ní jsem nespustila oči. Přimhouřila oči, stiskla rty a zdvihla bradu. Jak mi to bylo povědomé. Takovým výrazem jsem se dívala na Shepparda ze začátku pořád, ale teď...

„Nech ji žít a dostaneš tu loď." Udiveně jsem otevřela ústa.

„Vypadá to, že ji zase tak dobře neznáš, má drahá," pošeptal mi do ucha. Natáhl volnou ruku a jeden z jeho mužů mu přinesl Johnovu vysílačku.

„Všem co poslouchají, nedoporučoval bych, pokud si alespoň trochu ceníte života toho vojáka a všech Collinsových, aby sem vpadla ta vaše zásahovka." Chtěla jsem zakřičet, ale Ba'al mi přitlačil nůž ještě silněji ke krku, cítila jsem ho na ohryzku. Hodil vysílačku k nohám svého člověka, který ji jedním dobře mířeným dupnutím zničil.

„Jestli si chceš dál hrát na vědmu, nepočítej, že náš obchod proběhne." V životě, hlavně na Atlantidě, jsem si poměrně často připadala, že se nechovám tak, jak mě to naučili rodiče, snažila jsem se to omlouvat nastalou situací, ale teď mi docházelo, že jsem se vážně chovala jak malá holka. Kvůli mému lhaní zbytečně umřelo mnoho lidí. Svého vlastního syna jsem odsoudila k pobytu ve stázové komoře a neměla jsem ani tu odvahu říct Johnovi, že je to jeho syn. Byť jsem byla sebevíc protivná, odmítavá a hysterická, nebyla jsem tak proradná, jako ta ženská přede mnou.

„Jen chci mít jistotu, že nás ti lidé nepřepadnou, když budeme v nejlepším." Pousmál se a já měla chuť zvracet.

„Jak chceš, přesto ti nedůvěřuju, tak ta holka půjde vedle mě."

„Ale no tak, nebudeme se tu teď dohadovat o důvěře, má milá. Čekám od tebe nekalé úmysly, ale tohle ti dopřeju, protože moji lidé jí stejně budou mířit na hlavu, tak jako tobě."

„Jak chceš, hlavně už pojď, nemám na tebe celý den, ještě toho mám dost na práci." Otočila se na patě a pomalu vycházela z vrat. Jeden z mužů mě odtáhl od Ba'ala a zkroutil mi ruce za zády, aby mi mohl dát pouta. Zasyčela jsem na něj bolestí, opět se začal ozývat bok.

„Hni zadkem!" Poručil mi a postrčil blíž ke Collinsové, která se na mě podívala přes rameno.

Šli jsme jako průvod při oslavách v Riu, avšak místo barevných kostýmů tu byly zbraně a místo širokých úsměvů vražedné pohledy. A přesně takový jsem vrhala na ženu, která zvolnila krok, aby se dostala na moji úroveň, i přesto jsme šly samy, avšak s ozbrojenými strážnými za zády.

„Nereaguj," zaslechla jsem její hlas, snažila se znít stejně pevně jako ve skladišti, ale neušlo mi, že se jí třásl. „Podívej se na kazetu." Hleděla jsem před sebe, byly jsme jen kousek od neviditelného jumperu. „Můžeš to ještě změnit." Z té věty mi přeběhl mráz po zádech. Už jsem ji slyšela, od ní, nebo alespoň od verze, která mě poslala na Atlantidu, v přesvědčení, že se vrátím jen o pár dní zpátky.

Následovaly vteřiny, ve kterých se ke mně Collinsová otočila a prudce mě udeřila do hrudi, až jsem zapadla za jednu z velkých plechových popelnic, které tu stály podél celé budovy. Zaslechla jsem křik a střelbu a chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabala ven, přesně v okamžik, abych viděla, jak Collinsová mizí v jumperu, pak se ozvala ohromná rána a její nárazová vlna mě doslova vmáčka do stěny popelnice a všechno okolo potemnělo.

***

„Už přichází k sobě." Rodney postával opodál a mnul si bradu. Nemohl uvěřit, když ho kontaktovali a přivezli na základnu, dokonce ani teď, když ji viděl, tomu stěží věřil.

Mia na lůžku otevřela oči a zírala kolem sebe, nakláněla hlavu ze strany na stranu.

„Nebojte se, to pískání by mělo za pár hodin nebo dní odezní. Ale rád bych vás ještě pro jistotu vyšetřil pořádně." Uklidňoval ji doktor, ale raději ustoupil, když se rozbrečela. Jen ležela, zírala do stropu a brečela.

„Rád bych vám dal něco na uklidnění, ale nemůžu se vás ani dotknout." Doktor ukázal na malý přístroj na její hrudi a k Rodneymu vyslal prosebný pohled.

„Pomohu vám ho sundat, doktore," ozval se a konečně se pohnul ze svého místa. Podíval se na ni zblízka, vypadala pořád stejně, jako v den, kdy odletěla za Atlantidy. Pokynul k přístroji a ona přikývla. Opatrně ho vypnul a sundal z oblečení. Doktor za jeho zády připravoval injekci.

„Dobrý?" zeptal se jí. S přivřenýma očima zavrtěla hlavou.

„John..." vyrazila ze sebe a po tvářích se jí kutálely ještě větší slzy. Kývnul na doktora a ten jí píchnul injekci na uklidnění. Dlouhé minuty jí tekly slzy po tvářích v nekonečném proudu, ani se přitom nepohnula natož se na někoho z nich podívala. Podle doktorova nervózního popocházení poznal, že to trvá nějak dlouho.

„Mio?" zeptal se jí Rodney opatrně, ale nedovolil se jí dotknout.

„Co udělala?" zeptala se unaveně.

„Collinsová odpálila jumper a zabila všechny v okolí," oznámil jí a přitom si pohrával v ruce s antickým osobním štítem, který z ní sundal, tak aby si ho mohla prohlédnout.

„Johna a Victorii nechal Ba'al zastřelit ještě před tím výbuchem," zašeptala, jakoby se jí to netýkalo, ale mohly za to ty léky.

„Teď vás prohlédnu." Přihlásil se doktor, ale Mia ho zastavila zdviženou rukou, přestože se jí pořád lehce třásla.

„Jsem v pořádku. Potřebuji si promluvit s generálem Landrym." Upřela na Rodneyho prosebný pohled. Nemohl ji odmítnout, generál s ní chtěl stejně mluvit a možná že to bylo lepší v této chvíli, dokázal si představit, jak by reagovala, kdyby nebyla utlumená.

„Co tvůj bok?" zeptal se pro jistotu. Zmateně se na něho podívala. Pár vteřin trvalo, než si uvědomila, co po ní žádá.

„Dobrý."

„Téměř zázrak, že se to při té nárazové vlně to znovu neotevřelo," přispěl do konverzace doktor a Rodney ho zpražil pohledem, tohle právě nepotřeboval, aby říkal.

„Jsem v pohodě," řekla Mia znovu tím nepřítomným tónem. Pořádně se zapřela do Rodneyho, kdyby to neudělala, možná by upadla. Chvíli jí trvalo, než opět našla rovnováhu. Mohl si jen domýšlet, co se jí honí právě hlavou.

Vedl ji chodbami, aniž by se nějak bránila, nikde se nezastavovala, dokud konečně nedošli k výtahu, který je měl odvézt o pár pater níž.

Mia se zastavila a opřela se o zeď, sklonila hlavu a zhluboka dýchala. Všechno ji dostihlo, sice ji to stále míjelo, ale uvědomovala si, že se stalo něco hodně špatného. Chtěla to ze sebe setřást, ale výtah před nimi se otevřel a vystoupil z nich někdo, díky komu se rázem cítila jako malá vyděšená jedenáctiletá holka, které umřela máma a musí se dívat, jak její otec každý večer o samotě pláče nad její poslední fotografií.

„Tati..." Rodney se podíval stejným směrem a ztuhnul. Bylo pozdě, aby jí zastínil pohled, ale netušil, co se bude dít. Plukovník Collins se už dozvěděl, že jeho neplnoletá dcera zemřela, nikdo mu neprozradil podrobnosti, ale nevypadal, že ho zaskočilo, že vidí svoji dceru a ta má šedivé vlasy.

Rodney zíral, jak ho muži pustli a nechali dokulhat až k nim. Nepustil hůl ani ve chvíli, kdy roztáhl ruce a Mia mu padla do náruče a on ji k sobě přitisknul.

„Tolik mě to mrzí, holčičko," šeptal jí omluvně do ucha a volnou rukou ji hladil po vlasech. „Chtěli jsme tě před tím vším ochránit." Chtěl ji od sebe odtáhnout, aby se na ni podíval, ale ona plakala a nechtěla se ho pustit. Nakonec ho pustila sama a odtáhla se od něho.

„Plukovníku Collinsi, měli bychom jít." Plukovník se na dva strážné otočil a přikývnul, ale ještě se vrátil k dceři.

„Vím, že po tobě budu chtít hodně, holčičko, ale nedopusť, aby maminka umřela zbytečně." Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Nechal ji tam stát a odešel se strážnými.

Rodney raději Miu přitiskl k sobě, ale ona jen zírala před sebe. „Neviděla jsem ho čtyři roky," pronesla a otočila tvář k Rodneymu. „Nezlobí se na mě." Co jí na to měl říct?

„Nemá důvod."

„Ale má, Rodney. Chtěla jsem zachránit jeho dceru před tímhle vším a místo toho jsem se dívala, jak ji zabili. Tak jako Johna. Co se to se mnou stalo?" zeptala se ho naprosto bez emocí.

„Je toho na tebe hodně. Měla by sis odpočinout. Generál může počkat." Trhaně zavrtěla hlavou.

„Už nemá nic smysl, Rodney." Udělala pár kroků vpřed, přestože ji pořád držel. Mířila k výtahu. Nechal ji, stiskl příslušné patro, a pak celou dobu byli ticho až do generálovy kanceláře.

„Děkuji, doktore McKayi, můžete jít."

„Ať zůstane, pane," ozvala se Mia. „Má práva to slyšet, ví, čím jsem si prošla, když mě unesli." Generál se na Rodneyho podíval a ten přikývnul. Usadil se vedle Mii a poslouchal, co se stalo, když ji a Johna přenesli k jumpru. Vypadalo to, že během vyprávění pomalu střízliví z účinků uklidňujících léků, přestože by měly působit mnohem déle.

„Jedině Collinsová znala adresu planety s Janusou laboratoří, pane. Když je mrtvá, už se ji nedozvíme, pokud Sam, tedy poručím Evans, nelhal," dodala.

„Mluvil jsem s ním v soukromí, dokonce podstoupil výslech pomocí detektor Za'tarc," svěsila hlavu, „ale pořád tady máme tohle." Rodney s Miou se podívala na drobnou videokameru, která ležela na generálově stole.

„Vy jste se na to ještě nepodíval, pane?" Mia chtěla kameru vzít, ale udržela ruku u těla.

„Pokusili jsme sen to podívat, ale soubor je zaheslovaný, proto předpokládám, že ho Collinsová zajistila, abyste se na něj mohla podívat jako první." Mia se podívala na Rodneyho, jakoby čekala na svolení.

„Můžeme to zkusit," přikývnul.

***

Na záznamu nebylo pořádně nic důležitého. Dokonce i odheslovat to šlo lehce. Heslo z mého prvního e-mailu byl první nápad, který vyšel. Dívala jsem se na něj snad už po dvacáté. Text byl přede mnou naškrábaný v bloku. Každé další spuštění jsem se zaměřila na jinou část obrazu. Mátlo mě to, ale soustředit jsem se nedokázala. Musela jsem myslet na tátu a mámu. Oba se snažili, abych tohle nemusela prožít, ale vesmír si našel svoji cestu. V podobě Collinsové, což mě utvrdilo v tom, že ten experiment musí být pekelně důležitý. Jestli šlo o zbraň, která měla všechny Wraithy vyhladit v celé galaxii nebo lék pro Wraithy, který by pomohl Jennifer a Carsonovi v genové terapii, aby byla trvalá. Třeba od zjištění byli opravdu jen krůček a něco z toho experimentu by jim mohlo doplnit mezery. Jenže... Netušila jsem, kde ti dva doktoři jsou a jestli se mi podaří tu laboratoř najít, když je Collinsová mrtvá.

„Mluvil jsem se tvým otcem." Generál O'Neill se posadil vedle mě na židli a díval se na Collinsovou na obrazovce.

„Co vám řekl?" zastavila jsem záznam, ale na něho jsem se podívat nedokázala, vlastně téměř na nikoho, aniž bych nezačala brečet. Dokonce jsem se bála i zavřít oči, abych neviděla Johna a Victorii, ale stačilo si na to jen vzpomenout a musela jsem dlouho dobu dýchat zhluboka a představovat si skalnatou poušť v okolí mého rodného města.

„Vlastně nic, jen snad to, že já do toho nemám co strkat nos." Celý táta. Mně však mohl říct něco víc. „Pohnula jsi s tím?" Zavrtěla jsem hlavou a znovu záznam pustila od začátku. Zaměřila se přitom na ruce.

„Víš, možná by sis chtěla třeba promluvit. McKaye naznačoval..." Konečně jsem k němu zvedla pohled, zastavila záznam a zhluboka se nadechla.

„Nedokážu si představit, kolik sil vás tahle věta stála, ale potřebuju najít tu adresu a všechno tohle změnit." Pochopil a raději se vytratil a já konečně získala soukromí na sledování rukou Collinsové, protože se mi zdálo divné, že jen u některých slov mávne levou rukou do prostoru, což vůbec nedělám.

Pustila jsem si záznam ještě několikrát, aby mi ani jedno gesto neuniklo a podtrhala všechny slova, přepsala je na samostatný papír a znovu se dostala do slepé uličky. Nemohly jsme být s Collinsovou natolik odlišné, chtěla, abych se na to podívala a jak na záznamu říkala, musela všechny, včetně sebe, obětovat. Tak krucinál to snad nemohlo být tak složité, abych na to nepřišla.

Odložila jsem všechno, opřela se do židle a dlouhé minuty zírala na vstupní dveře laboratoře, kterou mi s dovolením zapůjčil Daniel, i když už byl jen konzultant, ne přímo se zúčastňující misí, pořád mu zde nechávali jeho prostor, který přesto nevyužíval.

„Aha," dveře se otevřely a stál v nich majitel laboratoře, „čekáš snad na mě?" Pomalu jsem přikývla a podala mu list se slovy.

„Nevím si rady," přiznala jsem nakonec. Potlačovala jsem slzy, protože při pohledu na něj jsem musela myslet na Kate, na sestru, kterou jsem nikdy neměla a přesto tu byla, kus mě s vlastní odlišnou osobností, která měla ještě těžší život než já.

„Zkusila jsem všechno, co si dokážu představit, ale mám jen změť nesmyslných slov, které jsou vykoupené tolika životy." Raději jsem zavřela pusu a zaklonila hlavu. Znovu jsem chtěla plakat, ale nechtěla jsem, aby mi zase dali něco na uklidnění. Ta injekce mi naprosto ubila potřebné emoce, abych se alespoň trochu dala dohromady. Pohybovala se mezi příčetností a nervovým kolapsem.

„Viděl to ještě někdo jiný?"

„Ještě teď to analyzují. Bylo to určené jen pro mě, ale vidělo to tolik lidí, jakoby to pustili v celostátní televizi a zatím nikdo na nic nepřišel. Já jsem asi ta poslední, která si všimla těch gest u slov, ale nevím, jestli to má smysl. Prohazovala jsem je na všechny způsoby."

„Díváš se na to moc složitě a hledáš v těch slovech význam, ale ty slova jsou jen slova. Podívej se." Poskládal je podle abecedy a zakroužkoval poslední písmena. „Všechna vycházejí z latiny a jejich poslední písmena se dají převést na antické znaky, které jsou na bráně."

„Ale je jich jenom šest," namítla jsem zírající na papír.

Daniel se usmál a namaloval na konec řady symbol Země. „Sedmý symbol nepotřebuješ, to je vždy výchozí bod místa, kde se nacházíš."

***

„Je mi to líto, ale nemohu vás s týmem pustit." Seděla jsem s Danielem a Ryanem v konferenční místnosti společně s generálem Landrym, jehož slova se mi vůbec nelíbila.

„Proč?" Nezlobila jsem se, na to už nezbyla síla.

„Pan Monroe a vedení IOA si po fiasku se záchranou vašeho mladšího já nepřejí, abyste se zapojovala do dalších akcí a raději se držela v pozadí. Prý by bylo i nejlepší, kdybyste se vrátila ke svému bývalému životu a nahradila svoje mladší já." Bolelo daleko víc, než jsem si představovala. A že byly doby, kdy jsem to slyšet chtěla a klidně bych po tom skočila, ale po tom, co jsem prožila, to bylo jako rána nožem do zad. Jakoby se mě to netýkalo, jakoby to vůbec nebylo o mně.

„Se vší úctou, pane. Je mi jasné, že nevím úplně všechno, ale tohle rozhodnutí se mi nezdá..." Překryla jsem Ryanovu ruku svojí dlaní, podívala se mu do očí a zavrtěla přitom hlavou.

Zpočátku se lež zdála jako nejlepší možný způsob, jak se držet v nevědomosti, díky níž bych se mohla vrátit domů bez následků, jenže jsem se pořád zlobila na armádu a neměla v ni důvěru, což se ukázalo jako daleko větší problém než samotná lež. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že moje obavy byly sice na místě, ale zároveň už minula doba, kdy bylo nejvhodnější říct pravdu. Proto nebylo s podivem, jak se celá situace vyvinula a proč jsem se rozhodla, že už nebudu bojovat proti pohlavárům, sice jedna část mého já se proti tomu stále bránila, ale už nastala doba, kdy jsem musela nést následky svých činů. Pozdě, ale za to se vší parádou.

„Je to zcela pochopitelné, pane." Generál přikývnul a já měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela. „Jen si nemyslím, že bych dokázala žít svůj minulý život s myšlenkou, že jsem se vzdala záchrany svého syna, to se raději nechám zavřít, nebo co se mnou zamýšlí dělat." Dlouho jsme se na sebe s generálem dívali, než se pousmál a vstal ze svého místa.

„Víte, Mio, nemůžu říct, že vaše rodiče znám tak dobře, jako Jack O'Neill, ale stačí mi to, abych řekl, že vás vychovali dobře. Kdo může vědět, jak by se zachoval na vašem místě. Ano, udělala jste chyby, tak jako každý, ale na rozdíl od jiných za ně dokážete převzít zodpovědnost, čehož si dost cením. Vím, že bych to neměl dělat, ale na tom nesejde, protože vy to dokážete změnit." Překvapeně jsem se na něho podívala, když si vyměnil pohled s Danielem, který vstal a stanul mu po boku.

„Teď asi ani jeden nechápeme, co se snažíte říct, generále." Alespoň že Ryan neztratil schopnost mluvit.

„Půjdete do Janusovy laboratoře a použijete jeho stroj času a vrátíte se." Generálova přímost mi vyrazila dech. Žádné tiché nakračování. Prostě mezi nás hodil granát.

„No..." Ryan vypadal víc zaskočený než já.

„Jde o to, že IOA stále neví, že máme tu adresu," ujal se slova Daniel, „a podle toho, co se stalo před lety v Janusově laboratoři na Atlantidě, bez tebe, Mio, bychom se nemuseli dostat dovnitř, natož otevřít záznamy o experimentu." To mělo logiku, taky jsem o tom uvažovala, což byl důvod, proč jsem se nechtěla vrátit ke svému bývalému životu, protože jsem pořád doufala, že by mě mohli potřebovat a já tak mohla pomoci i Thomasovi.

„Budete z toho mít problémy," namítla jsem. Landry se zasmál.

„Když se vrátíte v čase, nemusí se to vůbec stát." Vyměnila jsem si pohled s Ryanem, přikývnul. Chtěl do toho jít se mnou.

„Tvoje noha."

„Tys zvládla horší, přežilas výbuch. Takže se nenechám zahanbit a hlavně, jdem jen do starý laboratoře." Povzbudivě na mě mrknul, ale já se stejně ustaraně podívala na Landryho.

„Co když se něco pokazí?"

„Mám dojem, že už je to díky IOA zamotané dost, přinejhorším to dopadne tak, že se budete točit v nekončící smyčce, ale to mám dojem, že nedopustíte, že?" Generál na mě mrknul a já přikývla.

„Měli bychom probrat, jak daleko se vrátíte a komu zachráníte život, když už měníme minulost." Daniel mi nabídnul ruku a odvedl mě k sobě do laboratoře, aby mi řekl pár důležitých věcí, ze kterých mi málem puklo srdce žalem.

***

„Nebudete mít moc času dojít k jeskyním." Landry s Danielem nám ještě před odchodem dávali poslední cenné rady. Adresa planety s Janusovou laboratoří byla kupodivu v seznamu bran, takže generál mohl poslat mapovací letoun na průzkum terénu pro další misi, aniž by to bylo nápadné a výhoda pro nás, že jsme nešli naslepo, protože času nebylo nazbyt. Mohli jsme pouze odhadovat, kolik času budeme mít, než pošlou za námi tým.

Měli jsme to provést sami v době, kdy se budou měnit směny. Byl to mizerný plán se spoustou hluchých míst, ale museli jsme to provést rychle, někdo další mohl přijít na tajný kód ve videu s Collinsovou.

Příčila se mi představa, že bych měla na kohokoliv ze základny mířit zbraní, ale muselo to alespoň zpola vypadat věrohodně. Mohla jsem se pohybovat daleko rychleji než Ryan, takže to bylo na mně, ten se měl držet v blízkosti brány.

„Poručík Harrimann s tím souhlasil?" zeptala jsem se generála.

„Musel jsem mu lhát, ale souhlasil, bere to jako cvičení." Pak už nebylo co dál řešit a generál odešel s Ryanem a já osaměla s Danielem.

„Vím, že se asi zlobíš," začal, ale já zavrtěla hlavou. On za ty věci nemohl. Podle mě jsem je stejně neměla vědět, ale už to všechno bylo tak zamotané z toho všeho cestování časem a mezi realitami, že zachránit pár věcí se zdálo jako kapka v moři a jestli by to mělo za následek konec naší reality, pořád jich existovalo tolik, že by to bylo možná jedno, vždyť Rodney svým pokusem málem zničil jednu z nich.

„Jestli osud chtěl, abych se dostala k tomu experimentu, tak těch pár změn je prostě toho součástí, tak jako Kate." Doufala jsem, že se nemýlím, asi bych nechtěla být ta, která nakonec může za zničení naší reality.

„Buď opatrná."

„Pokusím se." Vtiskl mi do ruky druhý přívěšek a naposledy objal.

***

Pár vteřin po průchodu se za námi brána zavřela. Měli jsme s Ryanem jen krátkou dobu se dostat k jeskyním. Měla jsem obavu o poručíka, nešlo to přesně tak, jak jsme se domlouvali, ale vlastně se to tak dalo čekat, pud sebezáchovy je silný, i když víte, že by to měla být jen zkouška.

„Jdeme!" Ryan mě zatahal za ruku. Kulhavým krokem se vydal k ovládacímu panelu. Sundal ze zad batoh a vytáhl z něj naquadahový generátor, kterých jsme na Atlantidě měli dost. Otevřel ovládací panel a během chvíli generátor připojil a zadal nějakou adresu.

„Co to děláš?" Brána se otevřela.

„Teď máme třicet osm minut, abychom se dostali k jeskyním a do laboratoře. Musel jsem to pojistit, když nemůžu ještě běžet." Vydala jsem se za ním s posledním ohlédnutím na otevřenou bránu.

Nebyla jsem na tolika planetách v Mléčné dráze tak jako v Pegasu, ale i tak mi to všechno připadalo stejné. Jako když se dostanete do Montany přímo doprostřed velkého lesa. Nikdy jsem nepátrala po tom, jak se všichni ti lidé dostali na jiné planety v obou galaxiích, ale asi díky Antikům, když postavili brány. Přesto jsem o tom chtěla vědět víc, dozvědět se další informace, byli i v naší galaxii mimozemšťané, kteří nevypadali jako lidé tak jako v Pegasu?

„Nechci tě prudit, ale jdeš ještě pomaleji než já." Ryan stál o kus dál než já. Přistihla jsem se, že stojím a zírám okolo sebe, jako bych nikdy neviděla stromy.

„Promiň." Chytila jsem popruhy svého batohu a rozběhla se jeho směrem, obdivovala jsem ho, že i přes své zranění dokáže být tak rychlý.

„Podle snímku mají být jeskyně za tím kopcem." Ukázal na prudký výstup mezi jehličnatými stromy, který se ztrácel v nedohlednu.

„Možná jsme ji měli vzít lano."

„Není potřeba, zastavíš se o strom, což moc příjemný není, ale dá se dobře držet okolního podrostu."

„A ty to zvládneš?" zajímala jsem se s obavou, protože sama jsem z toho neměla dobrý pocit. Doktor mi dal pořádnou dávku léků proti bolesti, ale po předchozí zkušenosti mi bylo jasné, že vyprchají docela brzy a Ryan si ani jednou od našeho příchodu na základnu nepostěžoval, že by ho ta noha vážně bolela, pořád jen vtipkoval.

„Mohl bych se zeptat na to samé, Mio, ale nemáme moc času. Nemáme moc času, až se brána zavře, vyšlou tým, který bude rychlejší než my a já nemám ponětí, jak se do té laboratoře leze." Kdybych to alespoň věděla já, ale neměla jsem nejmenší potuchy a raději se zaměřila na výšlap, který byl náročný. Už v půlce mi začala pulsovat bolest v boku a než jsme vystoupali nahoru, vystřelovala mi až do palce u nohy. Ztěžka jsem dýchala a v duchu se peskovala, že jsem za poslední měsíce moc necvičila.

Sešup dolů byl daleko příjemnější, dokonce jsem předehnala Ryana a sloužila jako brzda, pouze ve své představě.

Byla před námi poměrně dlouhá a holá pláň, která končila jeskyněmi. Vykročila jsem, ale Ryan mě stáhnul zpátky.

„Něco se mi tu nelíbí." Prohlížela jsem si cestu nějakou dobu, ale nezdálo se mi, že by na nás čekala nějaká past.

„Myslíš, že by Janus nachystal nějaké pasti už tady? Vždyť nikdo o jeho laboratoři nevěděl." V mém společníkovi se opět probudil voják. Sebral kámen a hodil jím, co nejdále to dokázal a čekal. Pokrčil rameny.

„Chci mít jen jistotu, že nevyletíme do povětří nebo nás nepřekvapí nepřítel." Nic se nedělo. Vzpomněla jsem si přitom na příhodu s mladičkou Harmony.

„V Pegasu je jedna planeta, kde je antický přístroj, který zabíjí všechny, co nemají antický gen." Ryan se na mě zamračil. V obranném gestu jsem zvedla ruce. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit." Zavrtěl hlavou a odfrknul si.

„Nebojím se, ale antický gen nemám, tak to zkusím. Jestli to tady postavil tvůj dědeček, antický gen asi máš." Chytila jsem ho za ruku a přistoupila blíž.

„Nedělej ze sebe hrdinu. Půjdeme oba, stejně nemáme na výběr." Byla to zbytečná ztráta času. Pláň byla úplně obyčejná a měla zřejmě zdržet návštěvníky, kteří chtěli laboratoř také najít, horší věci nás čekaly až v jeskyních. Vstup vypadal naprosto přirozeně vytvořen přírodou, jakoby se ho lidská ruka nikdy nedotkla, až jsem začala pochybovat, že jsme na správném místě. Planeta byla obrovská, proto by si Janus pro svoji laboratoř vybral právě tohle místo. Pak jsem to uviděla, ale moje varování přišlo pozdě.

„Pozor!" Ryan zastavil pozdě a čelem narazil do průsvitné zdi, která vypadala naprosto obyčejně až na malý záchvěv. Padnul k zemi jako podťatý. Raději jsem ho o pár centimetrů odtáhla. Z batohu jsem vytáhla větší svítilnu a začala kolem silového pole prohledávat stěny a hledat nějaký zámek nebo ovládací panel. Netrvalo to dlouho a našla jsem malou prohlubeň, která se hodně podobala tvarem přívěšku. Vytáhla jsem oba dva a vyzkoušela jako první ten, který patřil Kate, ale nepasoval. Dala jsem tam svůj a zapadl, ale nic se nedělo. Chvíli jsem se stisknutými rty hleděla na druhý, než mi došlo, že by mohla být druhá prohlubeň na opačné straně.

Měla jsem pravdu, ale stejně se nic nedělo, to už se začal Ryan probírat. Nazlobeně prskal a tiše nadával.

„Co to ksakru bylo?"

„Asi ochranné pole. Jestli se dokážeš chodit, dojdi k tomu přívěšku co je ve zdi a až řeknu teď, tak ho stiskneš. Třeba se to pole vypne." Přikývnul a odkulhal se ke Katinu přívěšku a na můj povel ho stiskl. Ochranné pole pomalu sjelo a ukázalo už mimozemsky upravenou chodbu, jakou jsem čekala.

„Vezmi přívěšek s sebou, ale vytáhni ho, až budeš za hranicí... raději," dodala jsem. Oba jsme to stihli jen tak, než se pole vrátilo zpátky.

Chodba se při mém vstupu celá rozzářila, stejně jako na Atlantidě, když město vycítí antický gen.

„Co to je?"

„Nikdy jsi nebyl na Atlantidě, že? Tohle je tam normální, když máš gen." Přistoupila jsem ke dveřím, které neměly kliku a ani jsem neviděla ovládací panel.

„John mi říkal, jak se dostal k cestě do Pegasu. Sednul do křesla v Antarktidě a všechno se rozsvítilo jako při ohňostroji." Rázem se mi stáhly plíce a já se nemohla nadechnout. Chytila jsem se stěny a musela sklopit hlavu mezi rameny a pokoušela se dýchat. Neušlo mi, že za chvíli se ozvalo drobné pípnutí a mechanický hlas mě vyzval, abych na skener položila ruku. Udivilo mě, že to bylo anglicky.

Překvapeně jsem se ohlédla, když mi Ryan položil ruku na skener. Cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Bylo to ponižující před ním brečet.

„Promiň, nechtěl jsem o něm mluvit." Otřela jsem rychle slzy a dívala se na monitor, který vyjel společně se skenerem.

„Bude provedena i DNA kontrola." Syknula jsem, když se mi drobná jehlička zapíchla do ukazováčku a pod prstem se mi udělala malá červená skvrnka.

„Victorie Amelie Collinsová, narozena roku 1990, třiadvacátý červenec." Rychle jsem stáhla ruku a Ryan na mě zíral.

„Takže Mia?" Lehce se pousmál.

„Mám druhé jméno po babičce a co jako? Nepoužívám ho, je jen v rodném listě." Dveře se před námi otevřely a vstoupili jsme do téměř identické laboratoře, jakou měl Janus i na Atlantidě.

„Vítejte Victorie a podplukovníku Kerby." Oba jsme hledali zdroj hlasu, ale jen jsme zírali, jak se za námi zavřely dveře.

„ Podplukovník Ryan Kerby, narozen roku 1970, jedenadvacátý srpen."

„Vážně jsem o dvacet let starší než ty." Mrknul na mě a já protočila oči.

„Necelých dvacet," snažila jsem se to zmírnit. Takhle se to zdálo naprosto šílené.

„Na měsíci už nesejde, pískle." Cvrknul mi do nosu a přešel k širokým stolům, které byly rozšířené, do výšky, o ovládací panely.

„Janus nás očekával?" zeptal se nahlas a hledal, kam by měl mluvit.

„Podplukovníku Kerby, nemusíte křičet, já vás slyším. A ano, Janus s vámi počítal."

„Takže to je nakonec on, Mio, kdo manipuluje s časem, ne ta tvoje Collinsové z jiné reality."

„Zde si vás dovolím opravit, podplukovníku Kerby. Janus vždy pracoval na tom, aby zachránil svůj druh a lidstvo, jež rozeseli po galaxiích."

„To ale..."

„Victorie, pokud budete tak laskava a vložíte obě úložná zařízení do panelu po vaší levé ruce, nahraji do nich průběh experimentu Correptionem." Ryan mi podal ten druhý přívěšek a já je oba vložila do panelu a o kus ustoupila. Na velké obrazovce se objevil výzkum, který byl však v antickém jazyce, i když Janus opatřil svůj počítač angličtinou, abychom mu rozuměli, pracoval ve svém rodném jazyku.

„Rozumíš tomu?" Zavrtěla jsem hlavou a nemohla od obrazovky odtrhnout oči. Pořád jsem čekala, že tam najdu něco důležitého. Touhle cestou zpátky do budoucnosti zapadly skoro všechny kousky do sebe.

„Podívej se, Mio." Na vedlejší obrazovce se zapnulo video. Poznala jsem Januse, vypadal pořád stejně, jako v den, kdy mi dal ten přívěšek. Stál před ženou, která mi byla hodně povědomá. Zatajila jsem dech, když se trochu natočila a já poznala mámu.

„Říkala jsem ti, abys mě už znovu nekontaktoval." Slyšet její hlas po těch letech bylo jako sen, smazalo to veškerý čas bez ní.

„Je mi líto, Nathalie, ale musíš pokračovat." Janus ji chtěl chytit za ruku, ale ustoupila o krok zpátky. To jsem ji v životě neviděla udělat, vždy si našla způsob, jak jít jenom vpřed.

„Vlastnictví nade mnou jsi ztratil, když jsem začala žít svůj život s Thomasem. Už dávno nejsem tvůj experiment."

„Záleží na tom životy, Nathalie."

„To jsi říkal vždycky, ale já už mám jiné priority. Pro mě je nejdůležitější rodina."

„Jsem tvůj otec."

„Ty jsi jenom dárce genetického materiálu, tak jako Cecile. Ani jsem se nenarodila. A ty teď po mně chceš, abych do toho zatáhla i své děti? Je mi to líto, ale já pro svoje děti chci možnost volby, kterou jsi mi ty nedal." Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jí, i když to byl jen obraz. Avšak za mě to udělal Janus. Chytil moji mámu za paži a přitáhl k sobě. Vypadl skoro obyčejně, oblečený jako normální člověk, přesto z něj vyřazovalo něco, co ho od lidí odlišovalo.

„Pochop, Nathalie, tohle už nejde zastavit. Už se to děje a osud si vždycky svoji cestu najde." Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„A ty jsi tomu pomohl, že? Copak to děvče, které jsi vytvořil s pomocí krve, kterou jsi ukradl mojí dceři?" Janus rázem vypadal bezradně.

„Snažil jsem se najít řešení, abych ji do toho nezatahoval."

„Tím, že zničíš život někomu jinému?"

„Vytvořil jsem ji!"

„To neznamená, že ji vlastníš! A kde je teď? Kam jsi ji poslal?"

„Bohužel ji před lety unesl současný nepřítel pozemšťanů."

„Proč?"

„Kvůli mně." Máma se Janusovi konečně vykroutila.

„Tak to vidíš, otče. O něco se celá léta pokoušíš a pokaždé uděláš chybu a ještě to zhoršíš, když se to pokoušíš napravit, proč toho prostě nenecháš a nedožiješ si v klidu, třeba i na jiné planetě. I tvoje družka v klidu dožila a užila si vnoučat. Všichni tví lidé se povznesli a nezajímají se, proč to nemůžeš udělat také?"

„Slíbil jsem to Elizabeth Weirové a jejím lidem, kteří přijdou do mého města." Máma o krok ustoupila a složila si ruce na hrudi. Jako by vůbec neodešla, znala jsem každé její gesto a věděla, co znamená.

„Janusi, lidstvo má v povaze objevovat a prozkoumávat nová místa. Takoví prostě jsme, děláme chyby, které stojí jiné životy, ale to k tomu už patří, vesmír by nemohl jít dál, kdyby se každý dal zachránit. Proto jsem sobecká a chci pro svoje děti normální život a možnost volby. I tvoji lidé jsou sobci, jsou povznesení, sedí si ve vyšší sféře, a když hrozí zničení nějakého druhu, nezakročí, protože je to proti jejich přesvědčení, že bytosti na vyšší úrovni nebudou zasahovat do událostí nižších forem. Povznes se a nech to taky být." Janus se na mámu podíval stejným pohledem, jakým se na mě díval Mark, když jsem mu musela říct, že se máma už nikdy nevrátí, viděla jsem tu podobu mezi nimi.

„Jen se snažím napravit chyby svých lidí, Nathalie. Stvořili jsme svými pokusy netvory, kteří můžou přijít až sem a všechno zničit."

„Přijdou, když na sebe upozorníme," namítla máma.

„A to se stane, Nathalie, a už brzy."

„Nemůžeš moje děti nutit, aby tomu zabránily, když to nevyšlo se mnou, jak si můžeš být jistý, že to vyjde s nimi. Stvořil jsi dokonce další dítě a ani to nevyšlo. Možná to ani nemáš vyřešit."

„V jiných vesmírech jsem na to přišel." Znala jsem tuhle máminu pózu, protáčela při ní oči.

„V tomhle to asi tak být nemá. Lidé, kteří založili program Hvězdné brány, mají ve svých řadách velmi schopné vědce, možná na to přijdou oni."

„Nejsou na takové úrovni..."

„Už párkrát se jim podařilo dokázat nemožné, proč jim nedáš možnost?"

„Nathalie, některé události jsou v existenci pevně dané, nehledě na čase. Lidé tomu říkají osud." Máma se zasmála.

„Takový vědec jako ty a věří v osud."

„Jde ho matematicky dokázat."

„Raději toho nechme, už musím jít, za chvíli mi letí letadlo." Pomalu odcházela, ale Janus se k ní přidal.

„Moc dobře víš, jak to dopadne, tak proč mi to neřekneš." Trochu víc jsem zpozorněla. Co tím myslel?

„Víš, že je to velmi subjektivní, záleží hodně na tom, jak si to vyložíš." Připomínalo mi to rozhovor s Davosem, když jsem se s ním bavila o jeho vizích budoucnosti.

„Tak mi řekni, proč jsi své dceři dala sbohem." Máma se zastavila a já měla dojem, že se mi zastavilo srdce.

„Je to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat." Sklopila hlavu a já cítila, jak se mi po tvářích kutálejí slzy.

„Ty víš, jak to dopadne, Nathalie. Přemlouváním mě, abych toho nechal, to nezastavíš, i když chceš dát svým dětem možnost volby, jim ji vlastně dát nemůžeš. Víš, co se bude dít a proto tě trápí, že proti tomu nemůžeš bojovat." Cítila jsem, jak si mě k sobě Ryan tiskne. Kolena se mi třásly a já cítila, že se na nich dlouho neudržím.

„Co bych to byla za matku, kdybych se to nepokusila změnit?"

„Lžeš jen sama sobě."

„Přestaň!"

Záznam skončil. Zírala jsem na svůj bezradný odraz v obrazovce. Poslední kousky se spojily a výsledný obraz se mi vůbec nelíbil, ale potvrzovalo to všechno, co se za poslední roky stalo. Pořád jsem kroužila kolem pravdy, ale nechtěla ji vidět, protože byla daleko krutější, než jsem si představovala.

„Přenos dokončen." Oba přívěšky se zdály obyčejné jako vždy, ale byl v nich experiment, který měl jednou provždy skončit s Wraithy.

„Nemusíš to tam odnést právě ty." Podívala jsem se na Ryana. Otřela jsem si slzy a zavrtěla hlavou.

„Nemusím, ale měla bych. Máma věděla, že se to všechno stane, ale pokusila se to zvrátit, i když to nemělo smysl. Umřela kvůli tomu. Po tomhle rozhovoru nastoupila do jednoho z letadel, které jedenáctého září unesli teroristi." Nemusel na to nic říct, jeho výraz mluvil za něj.

„Mio..."

„Čekala jsem nějaký vznešenější úkol, i když zničení mimozemské rasy, kterou stvořili moji předci omylem, se zdá taky docela super." Zapnula jsem si přívěšky kolem krku a schovala je pod tričko.

„Ale jak?"

„To je na těch přívěšcích, takže by bylo dobré se vrátit zpátky do tvého času a na Atlantidu."

„Loď na cestu je připravená," oznámil nám počítač a kousek od nás se otevřely dveře a za nimi parkoval Puddle jumper, stejný jako spousta jiných v hangáru na Atlantidě.

Vydali jsme se k němu. Zadní dveře byly otevřené a v zavazadlovém prostoru, mezi sedadly pro cestující, uprostřed stála podivná věc válcovitého tvaru.

„V tomhle jsem ještě neletěl, Mio. Vůbec netuším, jak se to ovládá." Ryan nahlédl do kokpitu a prohlížel si ovládací panel, který byl o něco jinačí než v normálním jumperu.

„Já v tom lítala, ale řídila jsem to jenom jednou. Bez antického genu se to nezvedne ze země. Jen nemám tušení, jak se to ovládá." Usadila jsem s Ryanem do křesel a neodvažovala se ovládacího panelu dotknout.

„Jak se nastavují parametry, počítači?" zeptala jsem se opatrně. Nervózně jsem se koukla na Ryana a ten vyčkával stejně napjatě jako já.

„Zadejte je na ovládacím panelu a poté stiskněte oválné tlačítko po vaší levé ruce." Alespoň že jsem znala číslice v antičtině a v duchu se modlila, aby Janus nastavil přístroj na náš čas. Zadala jsem potřebný čas a vybídlo mě to, abych zadala i místo. Naštěstí jsem si adresu planety zapsala na papír i s výchozím symbolem a potvrdila to.

„Připravený?" Ryan zavrtěl hlavou.

„Pokud se trefíme, asi to místo bude pod palbou, má tahle věc zbraně?" Přikývla jsem. Natáhla jsem ruku k oválnému tlačítku a se zavřenýma očima ho stiskla.