Přidávám kapitolu hodně pozdě v noci, takže nebude tak dokonale esteticky upravena, slíbila jsem, že vysvětlím to zpoždění, ale zřejmě vás asi nebude zajímat, tak raději přidám konečně tu kapitolu, která je napsána už dlouho. A můžu být vděčná, že jsem si ji uložila na mail, než se stala ta hrozná věc, kdy mi odešel harddisk s veškerými mými povídkami. Tak si užijte čtení a budu ráda, když zanecháte komentář s vašimi dojmy. A fotku v médií jsem našla teprve před pár dny a naprosto mě uchvátila.  Určitě pochopíte proč.

Vaše Sorel18

Kapitola mapuje díly:

5x2 - Živná půda

5x3 - Zpřetrhané vazby

5x4 - Daedalos nadruhou

5x5 - Oddělená duše

5x6 - Svatyně

5x7 - Šepoty

5x8 - Královna

5x9 - Stopař

5x10 - První kontakt

5x11 - Ztracený kmen

Carson Beckett se posadil vedle postele na židli a vzal Miu za ruku a nepatrně ji otočil, aby si prohlédl zápěstí. Bylo čisté, neviděl žádnou jizvu.

„Vyléčil jsem ji, když jsem se nechal ovlivnit antickým přístrojem na povznesení." Rodney stál v nohách postele. Carson jen pozdvihl obočí.

„To se stalo krátce před tím, než jsi..." zamával rukama, jakoby nevěděl, jak to má říct zaobaleněji.

„Já to chápu, Rodney. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsme se s Miou přáteli i dál?"

„Jo jasně, určitě."

„Víš, když teď mám Michaelovu databázi, snažím se pomoci jejímu synovi, aby nemusel být ve stázi, když se Jennifer podařilo najít lék pro mě."

„Neměl by ses přepínat, Carsone, ještě nejsi úplně v pořádku," požádal ho Rodney rozvážně.

„Já vím, ale chci jim oběma pomoci."

„Byl bych rád, kdybyste tak učinil, doktore." Carson i Rodney se otočili a překvapeně se dívali na pana Woolsyho. Stál ve dveřích a jen velmi pomalu k nim došel. Zíral přitom na postel a Miu.

„Už pro malého hledám řešení, pane," přiznal se Carson.

„Když dovolíte, doktore McKayi, rád bych si soukromně pohovořil s doktorem Beckettem." Woolsy počkal, dokud neodešel a nemalou chvíli zíral na postel, než se odhodlal znovu promluvit.

„Víte, doktore, když jsem přijímal tuhle pozici, dostal jsem přímým rozkazem, abych vyřešil situaci slečny Collinsové." Stiskl čelo postele u Miiných nohou. „Neodletěla ze Země za zrovna přátelského rozloučení, nehledě na to, že moji nadřízení si stále pamatují, jak jsem lhal do hlášení, když Atlantidě velela ještě doktorka Weirová."

Carson se pokusil skrýt překvapení. Přišel o příliš mnoho událostí, které se na Atlantidě udály od chvíle, kdy ho naklonovali.

„Stalo se to zřejmě po tom, co..." Začínalo mu vadit, jak mu to každý opakuje a neustále nadnáší, že je pouhou kopií.

„Chápu, pane Woolsy." Nový velitel pokynul Carsonovi, aby společně odešli.

Nezamířili však do jeho kanceláře, ale vyšli na jeden z balkonu na patře, odkud měli celé město na dlani.

„Víte, doktore, došlo mi, že některé věci prostě nepůjde dělat podle protokolu a co si budeme povídat, slečna Collinsová byla vždy mimo veškeré protokoly." Carson se snažil nevypadat u všeho překvapeně, ale vzdal to. „Jde o to, že bych byl raději, kdyby se slečna Collinsová probrala. Rád bych s ní probral ještě několik skutečností a je tu ještě věc s jejím synem, který potřebuje matku, až se podaří zpomalit jeho růst." Carson přikývnul.

„Udělám vše, co bude v mých silách, pane Woolsy."

„Nepochybuji o tom, že vy jste ten nejlepší, který by to mohl vyřešit, ale nemohu to po vás prozatím žádat. Váš stav ještě nedovoluje, abyste se přepínal a bylo by lepší, kdybyste se podrobil dalším testům." Carson se zatvářil zmateněji než předtím. „Abyste mě dobře chápal, alespoň v tomto musím postupovat podle protokolu. Samozřejmě ale budete mít možnost konzultovat s doktorkou Kellerovou, jestli se jí podařilo nějak pokročit."

„Asi mi nezbývá nic jiného, než s vámi souhlasit, pane Woolsy." Moc se mu to nelíbilo, ale nebyl v postavení, aby si mohl vybírat, co bude dělat, pořád si zvykal na to, že není originální Carson Beckett. Neustále se snažil k tomu přistupovat, jakože se ho to netýká, ale pohledy všech z města ho neustále vracely na začátek a on si přitom uvědomil, jak stísněně se celou tu dobu cítila Mia.

„Nu dobrá, doktore. Prozatím jsme domluveni, dám vám vědět, až bude čas, abyste odcestoval kvůli dalším testům." Carson zíral za Woolsym jak odchází a zpracovával, co mu právě oznámil. Bylo mu jasné, že ho budou chtít na Zemi, ale myšlenka toho, že nebude moci opustit vojenský prostor, vidět se s matkou, ho tížila na srdci jako velký kámen. Nemohl se před ní ani objevit, nemohl by to ani udělat, musela se za těch několik měsíců se smrtí svého syna smířit a on vlastně jejím synem nebyl, on byl pouhou ozvěnou pravého Becketta.

Naposledy se zadíval na město pod sebou a nekonečné moře, které ho obklopovalo, a vrátil se zpátky.

***

O několik dní později Carson vyhledal Rodneyho v jeho laboratoři, kde se posadil na židli jen kousek vedle něj a poslouchal jeho hypotézy ohledně Michaelova experimentu, který měl vliv na celé město a hlavně na doktorku Kellerovou, jejíž tělo použil jako hostitele.

„Mia není z naší doby," řekl, jakmile Rodney na chvíli ztichl. Ten se na něj vyděšeně podíval a trvalo mu několik vteřin, než zavrtěl hlavou.

„Jak... jak jsi na něco takového přišel, Carsone?" Ten se na něj vážně podíval. Lehce se loktem opřel o kraj desky stolu a vrhnul na Rodneyho uklidňující pohled.

„Rodney, Michael mě dva roky držel v zajetí, neříkám, že jsem měl přístup k nějakým informacím, ale stačilo mi pár dní tady, abych si všimnul, že k Mii se pan Woolsy chová úplně jinak než by se chovat měl."

„To jen tím, že jsme se snažili o ní lhát IOA, nic jiného v tom není." Pokoušel se z toho Rodney vymluvit.

„Moc lhát neumíš a já se za ty měsíce naučil sledovat drobné náznaky a zdánlivě nepodstatné věci." Vědec poraženě přikývnul a sklopil hlavu, když se na Carsona znovu podíval, doktor v nich uviděl bolest a smutek.

„Nečekal jsem, že tenhle rozhovor povedeme znovu."

„Takže jsem už na to jednou přišel?" Rodney přikývnul. „A ty jsi o ní zjistil pravdu, když jsi ji vyléčil, přepokládám." Opětovný souhlas. „Tak proč s tím něco neděláš?" zeptal se Carson narovinu.

„Není to tak jednoduché." Zvedl se ze židle a došel k bílé nástěnné tabuli, na které bylo několik výpočtů. Carson se postavil vedle Rodneyho a měřil si tabuli. Přemýšlel, proč ji tu má, když většinou jeho přítel psával na průhledné tabule nebo pracoval na tabletu.

Rodney chytil okraj tabule a otevřel ji. Ukázal tak dvě plochy do posledního kousíčku zaplněny drobnými číslicemi a písmeny, které představovaly nekončící výpočty, které končily jedním obrovským červeným otazníkem táhnoucím se od pravého dolního rohu k hornímu.

„Neuběhne den, kdy bych se na to nedíval a napočítal to znovu, ale stále nedokážu přetvořit jumper na stroj času." Carson se zhluboka nadechnul. Ruce mu klesly k bokům.

„Proč ho tvořit znovu?" Rodney se na něho nechápavě podíval. „No když je Mia tady..." Napověděl mu a nepatrně se pousmál, když jeho přítel vykulil oči a nadšeně přikývnul, ale nadšení příliš dlouho netrvalo.

„Mia nebyla při vědomí, když nastal posun v čase, takže nemáme jak zjistit, kdo ten stroj času má." Carson souhlasně přikývnul, přesto neztratil tolik nadšení.

„Prozatím, Rodney. Prozatím."

***

V místnosti se stázovými komorami bylo pochmurné ticho. Carsonovi to nebylo příjemné, ale víc ho děsil pohled na Jennifer krčící na podlaze s notebookem na kolenou u jedné ze stázových komor, do které se bál podívat, protože moc dobře věděl, co v ní spatří.

„Jennifer," zašeptal opatrně, aby se doktorka nelekla a kleknul si před ni. Měla zavřené oči a trhaně oddechovala.

Usnula.

„Já nespím!" vydechla polekaně a Carson na poslední chvíli zachytil notebook, než ho mohla shodit na zem. „Doktore Beckette?"

„Omlouvám se, že vás budím, Jennifer." Ta rychle vyskočila na nohy a protřela si oči.

„Nic se neděje, doufala jsem, že když budu tady a budu se na něho dívat, tak mě něco napadne." Oba se podívali do stázové komory, kde na jejím dně leželo drobné tělíčko několikadenního chlapce, který ještě neměl ani jméno.

Miin syn.

Stázová komora jim dávala trochu času, aby měli šanci vyřešit jeho zrychlený růst.

Carson si smutně povzdychnul. Sám prošel Michaelovu databázi, kterou stáhl Rodey do tabletu, několikrát, ale nepodařilo se mu v ní najít nic o Mii, ani o tom, co s ní a jejím synem udělal, jakoby pokusy na nich separoval někam jinam.

„Woolsy na mě tlačí," povzdychla si Jennifer a přebrala si notebook a odložila ho na stůl a vypnul ho, ze symbolů ji už začínaly bolet oči.

„Na něho zase tlačí z IOA," odpověděl jí Carson bezmyšlenkovitě a zadíval se na chlapce, kterému pan Woolsy říkal Malý Bojovník, samozřejmě pokud spolu byli o samotě. Sám by mu asi jinak neříkal.

„Nechápu, jak na nás můžou tlačit, doktore. Jde přeci o malé dítě, nehledě na to jak rychle roste. Už jsem IOA posílala několik zpráv, kde jsem potvrdila, že chlapec v sobě nemá wraithskou DNA, protože se Mia..." Zmlkla a podívala se na doktora. Ten na ni kývnul. Sám dělal pár testů a nebyl hloupý, aby mu nedošlo, že za Miiným těhotenstvím nestojí Wraith, Michael a ani žádný jiný z jeho hybridů.

„Prostě... potřebuju čas a já na to přijdu. Zpomalím jeho růst na normální rychlost, ale stejně si musím pospíšit, ve stázové komoře ho nemůžeme držet donekonečna."

Oba měli nutkání se znovu podívat, ale odolali tomu. Bylo jim jasné, že takhle malé dítě, vlastně novorozeně, nemůže vyrůstat ve stázové komoře.

***

John našel Jennifer opět u stázových komor. Stála před synem Mii a jen na něj zírala, přesto jí neuniklo, že za ní stojí.

„Zajímalo by mě, jestli se tohle děje i v jiných vesmírech," povzdychla si a znovu si stoupnula k notebooku.

„Rodney tvrdí, že v některém z nich zřejmě ano."

„Já se ptala tebe, Johne, ne na to, co si o tom myslí Rodney." Jennifer k němu zvedla hlavu a on uhnul pohledem. Od chvíle, kdy se malý narodil, nikdo neřešil jeho původ, jen to, jak mu pomoci, aby mohl růst normálně.

„Náš vesmír, naše věc. S jinými vesmíry nemáme moc dobré zkušenosti, z jednoho z nich se Rodney snažil odčerpat energii v domnění, že je neobydlený, což se mu vymstilo." John se nad tím musel pousmát, když si vzpomněl, jak se to Rodneymu vrátilo a pochodoval tu jeho dvojník, který se zdál o tolik lepší než on sám. Všechny bavil a byl ochotný, a když nad tím teď tak přemýšlel, věnoval hodně pozornosti Mii, byli spolu sami a to jak se loučili, jakoby k ní choval více než jen přátelské city. Ten jeho pohled, když ji poprvé spatřil v jídelně, jak se celý napjal, to mu připomnělo, jak se sám napjal, když po dlouhé době spatřil svoji bývalou ženu. Občas na ni myslel a přemýšlel nad tím, proč se to mezi nimi tak pokazilo, ale muselo to tak být, oba byli příliš rozdílní a jejich profese se ve zlomový moment zkomplikovaly, i když se rozešli v dobrém a občas se sešli, něco zásadního z jejich vztahu vyprchalo, ten náboj, který je dal ze začátku dohromady a přesně ten náboj spatřil v Rodově tváři i jeho pohybech. Bolestně si uvědomil, že takhle zpětně na něho vlastně žárlil, Mia se po jediném rozhovoru s ním změnila, jakoby jí řekl něco zásadního. Proč si to neuvědomil dříve? Příliš ses zaměřil na negativní emoce, řekla by mu Teyla.

„Mia by určitě chtěla být někde jinde, třeba i v jiném vesmíru," odsekla Jennifer popuzeně a pohledem mu naznačila, aby odešel. Nehádal se s ní.

***

Probudil se zborcený potem a srdcem, které se mu snažilo prorazit skrze žebra. Pro Johna to nebylo nic nového. Už si nepamatoval, kdy se pořádně vyspal.

Přetočil se na bok, vědíc, že už stejně neusne. Automaticky vstal a zašel se do koupelny osprchovat pod studenou vodu, aby otupil smysl.

Přesto se mu stále zadrhával dech v hrdle, teď se klepal zimou a rychle na sebe něco hodil, ale látka se nepříjemně třela o rozbolavělou pokožku.

Na krátkou chvíli myslel na něco jiného než na stále se opakující sen. Zíral na své ruce, čisté a bez poskvrnky, ale při mrkání na nich zase viděl krev. Spoustu krve.

Vyrazil na chodbu, aniž by se jednou ohlédl.

Atlantida z valné části spala. Noční směna nebyla příliš početná, pouze pro bezpečnost, a kdyby se musel náhle vrátit některý z týmů, který byl přes noc mimo základnu.

Pro nezúčastněného pozorovatele, vypadalo město naprosto klidně, přesto nabito naprosto netušenými možnostmi, pro které by nejeden vědec či fanatik ze Země dokázal vraždit, ale stinná stránka tu byla, protože něco tak úžasného nemůže spát ve vesmíru bez problémů.

Zastavil se přede dveřmi na ošetřovnu. Byl tu včera v noci, ale pořád žádná změna. Dlouho zíral neschopen pohybu, vina ho tížila jako kámen a nohy měl jako z olova, ale donutit se jít dál, bylo téměř nad jeho síly. Neuvědomoval si, jak dlouho to trvalo, bylo mu to jedno. Proklínal pořekadlo, že čas veškeré rány zhojí. Mohlo uběhnout kolik času chtělo, avšak když se to nezlepšovalo ani nezhoršovalo, byla stagnace ještě hrůznější než konec.

Vlekl nohy chodbami, aniž by znal cíl, i když moc dobře věděl, kde nakonec skočí, takže naprosto automaticky pohybem ruky otevřel dveře do spoře osvětlené místnosti a vstoupil. Zavřel za sebou. Zkontroloval, že je tu sám, pohledem přelétl přes zavřený laptop na panelu, za kterým vídal doktory. Obešel ho a posadil se na podlahu, zády se opřel o bok panelu a zíral na dno stázové komory, kde spočíval malý chlapec. Vypadal tak pokojně, jako andílek, i když jeho obrysy byly lehce rozostřené.

John natáhl jednu nohu před sebe a druhou si přitáhl k břichu a zápěstí položil na koleno. Zaklonil hlavu, kterou pravidelně bušil do panelu. Těžko se mu tu dýchalo, stejně jako na ošetřovně. Nebylo to však nic fyzického. Jednu noc byl tady a další na ošetřovně, aby to vyvážil, ale bolest byla na obou místech stejná. Tíha na hrudníku se neměnila, tak jako se neměnil stav matky a syna.

„Jsi tu zase, Johne?" John se ani neobtěžoval otevírat oči nebo snad naklánět hlavu. Ten hlas poznával a moc dobře věděl, že je to jen vidina.

„Mohl bych se tě zeptat na to samé," odpověděl jako obvykle. Rozhovor probíhal vždy stejně.

„Jsem tam, kde ty, ale to ty moc dobře víš, stejně, že je hloupost se mnou mluvit, když víš, že jsem na základně ve svém pokoji." John zkřivil rty.

„To nejsi ty, kolikrát ti to budu říkat?" Bylo čiré bláznovství se hádat sám se sebou, nebyl však dávno bláznem, když se tu bavil s vlastním přeludem?

„Podvědomě víš, že bys měl jít za skutečným Carsonem a promluvit si s ním. Vyhýbáš se tomu a jen se každou noc ničím pohledem na ty dva." John konečně otevřel oči a podíval se na přelud v podobě Carsona, který seděl naproti ve stejné pozici jako on, opřený o prostor mezi stázovými komorami. Chlapce měl po levé ruce, u srdce, uvědomil si, aby ho to tížilo ještě víc.

Dnes bylo něco jinak. Přelud Carsona sedával zpravidla vedle něj, nikdy vedle chlapce. Napjal se a chtěl vyskočit, bál se jestli tahle změna mu podvědomě nenaznačuje, že je s chlapcem něco v nepořádku.

„Myslíš, že ty bys ho dokázal zachránit, když jsi jeho matku zcela vědomě poslal na smrt?" Carsonův obličej se zkřivil odporem, takový výraz nikdy u něho neviděl, u klonu ani u originálu.

„Samozřejmě že ne, dáváš mi jeho podobu, protože bys nedokázal snést tuhle tvář." John mrknul a zíral na ženskou tvář orámovanou šedivými vlnitými vlasy.

„Ta vina by tě měla srazit na kolena a ještě níž." Přes páteř se mu převalila vlna chladu, která mu způsobila husí kůži. Přelud Mii se postavil a ukazovákem levé ruky, té od srdce, ukázal na stázovou komoru a na chlapce v ní.

„Ta tvá věčná podezřívavost mě přivedla na hranici smrti a mého syna odsoudila k neživotu ve stázové komoře. Doufám, že jsi sám se sebou spokojený."

Srdce se rozbušilo a nedostávalo se mu dechu, svíral se mu hrudník, ale přesto dokázal vstát a dojít k ní. Byl zvyklý na její odmítavý a nenávistný pohled. Jenže pohrdání v jejích očích bylo odrazem jeho vlastních černých myšlenek a provinění, které se snažil se sebe setřást, ale ulpělo na něj jako smůla a nijak se ho nemohl zbavit.

„Mrzí mě to," zašeptal a než vůbec stačil vztáhnout k ní omluvně ruku, byla rychlejší a udeřila ho do spánku.

Vše rázem zčernalo.

***

„Johne!" Carson se sklonil k příteli. Zkontroloval mu tep a lehce ho štípnul do ušního lalůčku. Chvíli mu trvalo, než se podplukovník probral.

„Hlavně opatrně, máš na hlavě pořádnou bouli." John na Carsona zíral. „Řekni mi, kolik vidíš prstů?" Ukázal mu tři.

„Pochybuju, že máš tolik prstů na jedný ruce," pokusil se o vtip, ale na to ho moc bolela hlava.

„Vezmu tě na ošetřovnu a podíváme se tam na tebe lépe." John chtěl zavrtět hlavou, ale rozmyslel si to a jen zakýval rukou. „Nezlob se, Johne, ale nevypadáš nejlépe. Jestli máš otřes mozku, musíš na pozorování. Musel se dost praštit, když máš takovou bouli." Pohledem zabloudil ke stázové komoře. Mohl si jen domýšlet, co se tu stalo, ale nebyl jediný, kdo věděl, o podplukovníkových nočních toulkách.

„Vyspím se z toho a bude to v pohodě."

„To jako lékař neschválím. To moc dobře víš a než začneš s tím, že nejsem pravý Carson, dovol, abych tě opravil, mám jeho veškeré vzpomínky a myšlenky, takže alespoň doktorem jsem." Neřekl to příliš příkře nebo hrubě, přesto jeho tónu nemohl John odporovat.

„Dobře."

„Řeknu to jen Woolsymu, nikomu jinému, jestli ti jde o tohle." Nad tím John mávnul rukou. „Mohu tě ujistit, že do lůžkové části nepůjdeme."

„Ať to máme za sebou, Carsone." Nedokázal přestat myslet na to, co zažil, zatímco byl mimo a jestli se mu to jen nezdálo.

***

Energie ve městě kolísala a Jennifer nemohla opustit ošetřovnu. Nervozitou si okusovala nehty. Popocházela a zírala na blikající světla, pod kterými všechno rázem vypadalo stísněněji.

„Bude to v pořádku," snažila se ji uklidnit Teyla s Torenem v náručí. Kvůli bezpečí zůstávala se synem na ošetřovně, chápala doktorčin neklid, sama by se také nejraději podívala ke stázovým komorám.

Obě setrvávaly v tichosti a jen čekaly, ani jednu by nenapadlo, že za výpadky bude mysl replikátorské Elizabeth, která se povznesla a následně si na Atlantidě sestavila tělo v podobě poslední sestavené replikátorky FRAN.

Teyla na ni zírala a nebyla schopna slova, ani tomu nemohla uvěřit, i když toho na Atlantidě zažila už skutečně mnoho.

„Vím, že mi nevěříte, ale je to skutečně tak, pane Woolsy. Jsem to skutečně já. Elizabeth." Kdyby Teyla věděla, že na Zemi je nespočet knih a filmů o tom, jak se něčí mysl usídlila v jiném těle, a znala je, stejně by to zpracovávala stejně těžce jako všichni ostatní.

„Je mi jasné, že nejsem v postavení, kdy bych mohla něco dalšího žádat, ale je to velmi důležité." FRAN-Elizabeth se neutrálně podívala na Teylu, které došlo, že jen skutečná Elizabeth by hledala oporu hlavně u ní, pokud by se jednalo o Miu.

Teyla přistoupila o něco blíže, hned vedle pana Woolsyho. „Je mi to líto, Elizabeth, ale s Miou mluvit nemůžeš." Vedoucí Atlantidy těkal pohledem mezi oběma ženami.

„Pokud je na Zemi i přesto bych jí potřebovala něco sdělit." Teyla lehce zvedla ruku, protože pan Woolsy se chystal něco říct.

„Nepochybuju o tom, Elizabeth, že by ti to setkání pan Woolsy dovolil, ale skutečně není možné. Mia je už několik týdnů v kómatu." Poprvé se u replikátorky projevily emoce. Jen lehce pootevřela ústa. Nepatrně je stiskla a kupodivu se jí nadzdvihla ramena, jakoby se nadechla.

„Umírá?" Tak prostá otázka a stejně všemi otřásla. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale v duchu se toho obávali.

„Nevíme," odpověděla Teyla upřímně.

„Je to jiné než minule s tím nádorem?" To se už zatřásla ruka se zbraní i majorovi Lornovi. V replikátorském těle muselo být alespoň kousek Elizabeth.

„Pro jistotu nebudeme zacházet do podrobností, to jistě chápete, paní Weirová," ujal se slova znovu pan Woolsy a Teyla ustoupila o jeden krok zpět. Pohledem zabloudila k Johnovi, který byl bledší než obvykle, nemluvě o tmavých kruzích pod očima, přesto neochvějně držel zbraň a mířil jí na FRAN-Elizabeth.

„Chápu, pane Woolsy, proto bych si ráda promluvila alespoň s vámi, vy jste o situaci Mii zpraven už od začátku."

***

John se snažil být nad věcí a vtipkovat, jak to dělal pokaždé, ale nešlo to. Až příliš věcí mu zatěžovalo mysl a ani pořádný zápas s Rononem ho nedokázalo rozptýlit.

„Soustřeď se, Shepparde!" houknul na něj Sateďan a znovu zaútočil a bolestivě ho přetáhnul tyčí přes záda. Zasténal a padnul na kolena. Zatmělo se mu před očima, upustil tyče, dlaně zaryl do podložky, bylo mu naprosto jedno, jestli na něj zaútočí znovu. Pořád se mu vybavoval rozhovor s Rodneym. Pili spolu pivo, což by nebylo nic neobvyklého, jen dva kamarádi co sedí v docích a zírají na moře, ale to co za tím skrývalo, vůbec normální nebylo.

„Ještě něco, Johne, dřív než to zapomenu." John se na Rodneyho podíval se zatajeným dechem. Vůbec netušil, co od něj může čekat.

„To není potřeba, Rodney, až se ti pak všechno zase vrátí, budeš litovat, žes mi to řekl." Pokusil se to říct s úsměvem, ale neuvěřitelně ho tížilo, že mu možná lže, že možná si už nikdy nevzpomene. Na něj... na nikoho z Atlantidy.

„Nebudu," zavrtěl hlavou. „Víš, ještě si pamatuju, jak jsem byl v Miině hlavě." John si uvědomoval, že po tom, se k ní Rodney začal chovat jinak, což u něj obvyklé nebylo. Dlouho ho zajímalo, co tam viděl, že ho to donutilo tak razantně změnit své chování. On k tomu došel postupně, ale ta největší změna přišla po vidině v místnosti se stázovými komorami, o které pořád nevěděl, jestli to byla halucinace.

„Proč mám dojem, že o ní všichni mluví, jakoby už byla mrtvá, ale ona není." Čím častěji to říkal, tím víc mu to znělo, jakoby trucoval, přesto si moc dobře si uvědomoval, že uklidňuje jen sám sebe, ne ostatní a před nějakou dobou by ho to štvalo, ale teď si jen přál, aby se probudila a on si s ní mohl promluvit. Moci se jí omluvit a říct, že má syna, i když si ho nemůže pochovat a starat se o něj jako Teyla o Torena, ale dělala na tom Jennifer i Beckett a ti byli nejlepší...

„Je to normální mladá žena," vrátil ho Rodney zpátky z kolotoče temných myšlenek, „která nepotřebuje nic jiného, než abychom jí věřili, abychom se o ni postarali a občas..." vzdychl, „ji objali a řekli, že to bude dobrý, že jí důvěřuješ..." Napil se piva a nevinně se zahleděl na moře, které jim šumělo pod nohama, které měli přehozené přes okraj mola.

Tolikrát se tu s ní sešel, tolikrát ji tu viděl a pořád nechápal, proč zrovna tohle místo. Teprve teď si to uvědomil. Tohle místo bylo jako nevyřčený příslib, že ještě není všemu konec, že budoucnost ještě není napsaná, že je ještě naděje.

A naděje umírá jako poslední.

Odmítl nabízenou ruku, když se vrátil ze zákoutí vlastních vzpomínek, které Rodney teď tak neuvěřitelně rychle ztrácel.

Na všechny to tak nějak dolehlo, v posledních týdnech se toho dělo tolik, na Atlantidě se toho dělo vždycky dost, ale tohle byla jedna katastrofa za druhou.

„Jeanie to nenese moc dobře," prolomil Ronon nakonec ticho, když si setřel neexistující pot z čela.

„To asi nikdo," zahuhlal John a raději z tělocvičny odešel.

Jako vždy ho nohy zanesly na ošetřovnu, kde jen na okamžik zíral na Miu, jejíž stav se už dlouhou dobu neměnil, což nebylo špatně, ale ani dobře.

„Teyla mi o ní řekla," promluvil vedle něj ženský hlas. Trhnul sebou a otočil hlavu k Rodneyho sestře. „I o tom... co se stalo..." Přikývnul. Ani ona o tom nedokázala mluvit. Jak jde o dítě, všechny ženy mají v sobě nějaký soucitný radar.

„Jenže tentokrát Rodney nemůže pomoci ani sobě." Jeanine se na Johna nechápavě podívala. „To je na dlouhé vyprávění."

„A tolik času Meredith nemá," dořekla za něj. „Pořád nechápu, co tady dělám, co tu dělá můj bratr... vy všichni a ona." Kývla bradou k Mie. John si tu otázku pokládal od jejího příchodu. Zahodil už několik příležitostí, jak alespoň zjistit, kdo ve skutečnosti je, dokonce mu to chtěla říct sama, ale on to odmítnul. A kupodivu ho to neštvalo, cítil zadostiučinění, že jí dal možnost se rozhodnout podle sebe, ne kvůli blížící se smrti.

John zvedl pohled od postele a zadíval se na Jeanie. „Ty jsi tu kvůli Rodneymu. Rodney je tu kvůli tomu, aby nám dokazoval, že je nechytřejší." Společně se tomu zasmáli, ale tíha budoucnosti na ně stále naléhala a nedovolovala jim se pořádně nadechnout.

***

Vždy jsem si myslela, že kóma je stav, při kterém pacient nic neslyší a nevnímá, ale já takové štěstí opět neměla. Napoprvé možná, když se mi šťourali v mozku, jenže tentokrát ne.

Bylo to jak neutuchající hučení, z něhož mě bolela hlava. Bodavá bolest, která neustávala a přicházela ve vlnách, jež mě unavovaly téměř k smrti, ale pokaždé mě něco stáhlo zpátky.

Někdo mi opakovaně házel záchranné lano a apeloval na mě, abych se chytila a přitáhla zase zpátky na hranici.

Bylo to vysilující.

Bolest.

Hluk.

Fyzické vyčerpání.

Psychická dezorientace.

Až jsem si začala připouštět, že v Michaelově simulaci mi bylo mnohem lépe. Tam jsem alespoň věděla, že mám možnost jednou umřít. V tomhle stavu jsem netušila, co se bude dít, jak dlouho mě ta moc bude stahovat zpátky.

Útočily na mě ze všech stran hlasy, které jsem poznávala a dokázala k nim přiřadit tváře, ale nerozuměla jsem jim, i když jsem se hodně snažila, jenže mě z toho rozbolela hlava ještě víc.

Šílené bylo, že jsem necítila vlastní tělo, muselo být zubožené, už jen díky té bodné ráně, tak proč mě sakra bolela jen hlava?

Snažila jsem se před tím utéct, ale setrvávala na místě jako přikovaná. Nohy se mi pohybovaly, avšak ne kupředu nebo vzad.

Odporný vtip.

Nemohla do života ani do smrti.

Pak jsem ho uviděla. Sotva jsem ho poznala a byl zase o kousek blíž. Vídala jsem ho poměrně často, pokaždé mi byl blíž, ale tentokrát mi konečně došlo, na koho se dívám.

Natáhla jsem k němu ruku, stejně jako on v týž okamžik, zároveň jsem ale cítila tah dozadu.

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen a odpusť mi mé hříchy a pomoz mi najít tu správnou cestu, ať vede kamkoliv. Modlila jsem se v duchu, ale ve skutečnosti jsem měla na mysli jedinou cestu.

Cestu vpřed.

Cestu k němu.

Do života.

***

„Měl bych ještě jednu podmínku." Tým podplukovníka společně s doktorkou Kellerovu se otočili na McKaye. Dojednávání dohody s Wraithem Toddem bylo téměř u konce a nikdo nečekal, že se právě on do toho připlete.

„O co by mělo jít?" zeptal se Wraith klidně.

„Jde o jeden Michaelův výzkum."

„V tom vám nemohu pomoci, ten jenž nazýváte Michaelem, byl vyloučen z našich řad a zřejmě i z vašich. Je z něj hybrid, kterého budeme řešit, až se naše rasa přestane zabíjet mezi sebou."

„Je ti jasné, Todde, že nám právě o tohle jde?" John se na Wraitha podíval s velkou nedůvěrou.

„To jistě, o tom nepochybuji, ale uvědomte si, že když nás bude méně, bude snadnější dohoda o provedení genové terapie." Bylo jasné, že ani jeden neustoupí.

„Chci pomoci s jeho výzkumem." Všichni se podívali na McKaye, který snad o pomoc nikdy nepožádal, alespoň ne takhle veřejně.

„Musím vás zklamat, doktore, Hybrid se v mnoha ohledech vymykal i mezi našimi vědci, je jedním z mála, který si pamatuje počátek války s Antiky."

„Doprdele," ulevil si McKay s údivem ostatních. Přesto dlouho neotálel. „O to je ještě důležitější, abych porozuměl jeho výzkumu. Je to hodně důležité." Johnovi bylo jasné, kam tím míří, hodně se držel, aby se Todda nezeptal sám, ale Rodney byl rychlejší.

„S tím vám nemůžu pomoci," odmítl to Wraith.

„Fajn, tím naše dohoda padá!" vykřikl Rodney, jak vyskočil ze židle. „Uvědomuješ si vůbec, jakému nebezpečí se Teyla vystavuje? To by tě zabilo mi pomoci s Michaelovým výzkumem?" John vstal a opatrně položil Rodneymu ruku na rameno a trochu ho stáhl dozadu. Nebyl jediný překvapený chováním člena týmu.

„Pokud nám královna uvěří, budu mít čas se na to podívat," souhlasil Wraith neochotně.

„Díky," odsekl Rodney a posadil se zpátky na svoji židli. John s Teylou si vyměnili pohledy, které neskrývaly obavy. Avšak jediná Teyla byla schopná poznat, že i když se všichni snaží tvářit, že je vše v pořádku, po narození obou chlapců jsou všichni jak na trní a pokud šlo o syna Mii i o ni samotnou, nebyla jediná, kdo si vyčítal jejich stav. Proto byla připravená to podstoupit, nejen kvůli Torenovi, ale i kvůli Mii a jejímu synovi.

***

Bylo by snadnější se pustit a konečně umřít, ale ač jsem se snažila, ta ruka mě pokaždé dostala zpět. S každým dalším dotykem jakoby se mě snažila přemluvit k boji, jakoby mi dávala důvody, proč žít, proč se snažit.

Jenže jsem viděla jeho.

Shepparda.

Stál na druhé straně. Což nebylo nic neobvyklého, viděla jsem ho pořád, ale poznala až později. Zprvu jsem skutečně chtěla jít kupředu, ale změnilo se to.

Jediné, co mě odrazovalo, bylo to, že vypadal jako v den, kdy jsem přišla na Atlantidu poprvé, dokonce se i tvářil stejně.

Pokaždé jsem se otřásla, když mě zpražil svým odmítavým pohledem.

Jak jsem mohla chtít přejít zpátky, když mě tam čekal on, jeho zloba, jeho výčitky a moje hanba?

Nemělo smysl, abych žila dál, někde hodně daleko... světelné roky daleko, žilo moje mladší já, které mělo na tenhle život větší nárok nežli já.

Proto jsem nechápala, proč se mě někdo neustále snažil udržet naživu. Možná tím někým jsem byla já, moje vlastní podvědomí, které si tolik přálo dozvědět, jaká cesta osudu mě na tohle místo zavedla, ale už to nemělo smysl.

Tolik jsem toho pokazila, tolik lidí kvůli mému tajemství zemřelo, včetně mého dítěte, tak jak bych dokázala sama se sebou žít, kdybych se vrátila?

Jsem nebo byla naprosto obyčejný člověk a ani geny na tom nemohly nic změnit.

Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet, hluk hlasů, které mě neustále obklopovaly, se mnou už nic nedělaly. Jen jsem se dívala na Shepparda, a jak se přibližoval.

Nedá se říct, že to prozření přišlo náhle, přišouralo se postupně jako poznání, že se ke mně přibližuje osoba, se kterou jsem měla velice podivný vztah. Už jsem se Shepparda nebála, ani ho nenáviděla. Zprvu jsme se sice navzájem nenáviděli, což bylo celkem pochopitelné. Postupem času jsme se začali tolerovat a dokonce i ochraňovat a hlavně... měli jsme spolu mít dítě.

Byl to daleko komplikovanější vztah, když jsem měla čas o něm přemýšlet. John byl úplně jiný než Sean. Toho jsem před tímhle vším milovala. O Johnovi jsem jen dokázala říct, že jsme přešli od nenávisti k náklonnosti, ale stále jsme se pohybovali na hraně a nebylo jisté, na kterou stranu se přikloníme.

Přiznávám, jako žena jsem se na něj přestala dívat jinak, když jsem tu popustila uzdu představivosti, jak by to bylo, kdybych o naše dítě nepřišla. Nečekala jsem, že by se z nás stala dokonalá rodinka. Pro mě rodina byla vždycky vším, a i když bychom s Johnem spolu nezůstali z mnoha důvodů, nedokázala bych mu upírat možnost vídat se se svým dítětem a svému dítěti odepřít otce.

Avšak jediná potíž mě vždy vrátila zpátky na zem. Nepatřila jsem do tohohle času, byla jsem tu nedopatřením a to dítě by celou situaci mnohem víc zkomplikovalo. Pořád to však byla pouze moje představivost. Donutilo mě to však se zamyslet.

Začala jsem litovat rozhodnutí, které jsem udělala na Zemi. Kdybych se přiznala, mohla jsem zůstat tam a mému dítěti by se nic nestalo... možná. Jenže podvědomě jsem tak moc stála o Sheppardovo uznání, že jsem se přestala na Kate zlobit, že rozhodla za mě a raději se upnula na ten sen o Teyle, abych nemusela řešit Collinsovou z alternativní reality a naši podivnou krev.

Znovu jsem ale rozhodnula špatně, což stálo mé dítě život a přitom by Teylu dokázali zachránit sami a jako bonus přitom málem zabili i Shepparda.

No jistě, pořád jsem rozhodovala špatně, a kdybych se vrátila zpátky do života, asi by se to nezměnilo, na to jsem se znala až příliš dobře.

Podívala jsem se na Johna na druhé straně. Změnil se, tak jako já teď, natahoval ke mně ruku a jeho tvář byla povzbudivá, dokonce i jeho oči mě prosily, abych se ho chytila. Chtěla jsem být s ním, alespoň chvíli. Ne však kvůli tomu, že mi několikrát zachránil a já mu to dlužila. Chtěla jsem s ním být, protože jsem mu důvěřovala a on mně. Nikdy z toho nebude osudová láska jako v knihách nebo televizi, ale proč bych tomu nemohla dát možnost? I kdyby se z nás stali alespoň přátelé, které něco spojuje.

Natáhla jsem k němu ruku, dělil nás jenom malý kousek, když jsem ztratila pevno pod nohama a začala se propadat.

***

„No tak to konečně přiznej, Rodney, nebýt mě, tu laboratoř bys nikdy nenašel," znovu ho Daniel pošťuchoval.

„No jasně, ale jestli sis toho ještě nevšimnul, tak jsme v zajetí cizí rasy a nutí nás spustit ten antický přístroj, od kterého se Antikové distancovali. Takže si nemyslím, že děkování je na místě." Daniel se pousmál. Složil si ruce na hrudi a nepatrně se ke svému společníkovi nahnul.

„To možná ano, ale to nic nezmění na tom, že mám pravdu."

„Vlez mi na záda, Jacksone! Máme tu jiný problém! Jestli ten přístroj zapnu, vůbec netuším, co se stane!"

„Tomu se nedivím, ale pokud chceme žít, asi nám nic jiného nezbude." Rodney přikývnul a se zavřenýma očima stiskl tlačítko.

Rázová vlna se šířila galaxií jako vlna tsunami a dotýkala se všech existujících bran. Dosáhla až na Atlantidu, kde se při jejím příchodu otřásla Teyla a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Přivinula si Torena blíže k hrudi a trvalo jí pár okamžiků, než se nepříjemného pocitu zbavila, ale to se vlna přehnala už i přes místnost s celou, jejíž nájemnice udiveně vzhlédla, když se silové pole jejího dočasného vězení zablesklo. Na kratičký okamžik nastal výpadek přístrojů na ošetřovně, ale to bylo nic ve srovnání s energií, která začala narůstat v bráně v centrální věži.

Zelenka se pokusil výbuch zastavit stáhnutím městských štítů kolem brány, ale pouze zmírnil jeho intenzitu, avšak zničení místnosti s bránou se neubránil. Kdokoliv byl v okolí a nebyl evakuovaný, silně pocítil, jak se mu otřásla podlaha pod nohama a mnozí na ní i skončili, avšak jediný člověk z toho dokázal vytěžit. Sice ztratila pevnou půdu pod nohama, ale to ji donutilo bojovat a vyškrábat se zpět do života.

***

„Měli jste štěstí," řekl Beckett, když ošetřoval Sheppardovi pár oděrek. „Dobře jsi udělal, Radku, nedokážu si představit, kolik by bylo obětí." Vědec nad tím mávl rukou, ale syknul, když se mu sestra snažila vydesinfikovat tržnou ránu na čele.

„Mám dojem, že budeme mít víc problémů," nechal se slyšet John a už přemýšlel jak jinak dostat ze zajetí Rodneyho a Jacksona. Nedokázal pro tuto chvíli něco vymyslet.

„Doktore Beckette, potřebujeme vás u Mii." John poplašeně vzhlédl k jiné sestře, která zadýchaná už tahala doktora za rukáv, aby ho odtáhla do odlehlejší části ošetřovny, kde ležela už mnoho týdnů Mia v kómatu. Natahoval krk, aby tam viděl, dokonce se i zvedal, ale zastavil ho technik Chuck.

„Pane, přišla dosti rozzlobená zpráva od Todda. Asi byste měl jít se mnou." John neochotně přikývl a vydal se za Chuckem a marně se snažil dohlédnout na Miu.

„Podle všeho je přesvědčen, pane, že jsme ho zradili."

„To je blbost."

„Pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale nedá si říct. Ani pan Woolsy ho nepřemluvil."

***

Carson rychle doběhl k lůžku Mii. Trvalo mu jen chvíli, než mu došlo, co se děje. „Sestro, budeme vytahovat trubici, probouzí se." Zručnými pohyby se mu podařilo vytáhnout Mii trubici z krku vcelku rychle. Se setrou otočil Miu na bok. Ta ze všech sil kašlala.

„Jen v klidu, pomalu se nadechni. Sestro, nachystejte masku, bude potřebovat kyslík." Otočili ji zpátky a přetáhl jí masku přes hlavu. „Teď po tobě chci, aby ses nadechla pořádně zhluboka, i když je to nepříjemné. Za pár dní to bude dobré, teď hlavně pravidelně dýchej." Přiložil jí ruku na hrudník a stlačoval jí ho, aby vydechla co nejvíc, aby ji to donutilo se správně nadechnout. Víčka se jí přitom chvěla námahou, ale ještě je neotevřela.

„Nachystejte pro jistotu sedativa." Dlouhou dobu pomáhal Mie dýchat, dokud se nezklidnila.

„Mám ty sedativa uklidit?" zajímala se sestra.

„Ještě ne. Počkáme, co se bude dít." Beckett s sebou trhnul, když někdo z personálu vykřikl, že vybuchují i další brány v galaxii. Na Atlantidě to nebyla výjimka. I sestra se napnula.

„Nezapomeňte, že naše starost, je teď tady," upozornil ji vážně. Žena přikývla a znovu se upnula k lůžku Mii. Beckett jí už stáhnul masku. Dýchala klidně a víčka se jí chvěla. Pomalu začínala otevírat oči. Byl moc rád, že u toho mohl být, ale obával se, jak asi zareaguje.

Mia s sebou cuknula a na pár mrknutí otevřela oči, přivřela je jen dvakrát, než si zvykla na světlo, které sice ztlumili, ale pro ni bylo pořád velmi silné. Poté se podívala na něj. Marně otevírala ústa a snažila se něco říct, dokonce jí do očí hrkly další slzy, které neměly nic společného se světlem.

„Pšt, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Vysvětlím ti to." Rozuměl jí, i když nemohla mluvit. „Neboj se, jsi naživu. Všechno ti vysvětlím později, ještě musíš odpočívat." Pevně mu stiskla zápětí a přitáhla k sobě.

„T...te...tey..." snažila se ze sebe marně dostat.

„Myslíš Teylu?" zeptal se jí Beckett po chvíli. Snažila se rychle přikývnout a tvář se jí stáhla bolestí. „Teyla i dítě jsou v pořádku," ujistil ji, když mu došlo, proč to chce vidět. Pak se mu lehce podlomila kolena, když se Mia rozplakala. Po tvářích se jí kutálely obrovské slzy a on nemohl jinak, než ji obejmout. Cítil, jak se v jeho náručí ztrácí a otřásají jejím vyhublým tělem vzlyky.

Sestra položila na obslužný stoleček sedativa a nechala je o samotě. Beckett si byl jist, že už nebudou potřeba. Mia sice v jeho objetí plakala, ale netrvalo to dlouho a vysílením usnula. Přikryl ji a odnesl s sebou sedativa. Před odchodem pověřil sestru, aby na Miu dohlédla, a kdyby se něco dělo, aby ho okamžitě zavolala.

Sám pak zamířil rovnou do náhradní místnosti, kde Sheppard s Teylou a majorem Lornem probírali další postup.

***

John vzhlédl k doktorovi a neodvažoval se ho na nic zeptat, přesto jeho tvář mluvila za něj a jemu se ulevilo.

„Probudila se, ale musí si odpočinout, možná jsem ji trochu vyděsil, když mě uviděla. Přesto se ptala na vás, Teylo. Bylo by možné, že byste se za ní stavila, až se probudí, určitě jí to udělá radost."

„To je samozřejmé. Mám donést i Torena?" Na chvíli bylo podivné ticho.

„Stejně by se na něj zeptala."

John se napnul. „Nesouhlasím s tím, Carsone. Jen jí tím ublížíte, až se pak dozví pravdu."

„Nemůžete před ní chlapce schovávat, dělala to hlavně kvůli němu," přidal se Lorne do konverzace.

„Takže vy budete ten, Lorne, co jí řekne, že její vlastní syn skončil ve stázové komoře?"

„Johne, takhle nic nevyřešíš. Půjdu za Miou i s Torenem. Ona to zvládne." Teyla se otřásla, když se na ni John podíval jako v den, kdy mu oznámila, že je těhotná. „Budu ráda, když půjdeš s námi," nabídla mu, ale bylo jí jasné, že odmítne a půjde za Miou, až tam nikdo nebude a ona bude spát, tak jak to dělal celou dobu.

***

Když jsem se podruhé probudila, byla jsem trochu dezorientovaná. Zmatená. V hlavě jsem to měla všechno smíchané a nějakou dobu mi trvalo, než jsem poznala důvěrně známou místnost ošetřovny na Atlantidě. Zírala jsem do stropu a nechala vjemy, aby mě pohltily, aby mě zalily vzpomínky a zničily pocity. Nechala jsem volný průchod emocím a po hodně dlouhé době plakala. Dovolila jsem si ten luxus se opět cítit jako obyčejný člověk. Ignorovala jsem fyzickou bolest, jiná bolest mě tížila víc.

Bolelo mě srdce. Nic okolo jsem nevnímala. Uzavřela se do sebe a užírala se v samotě. Musela jsem se z toho dostat. Bylo to snad ještě horší, než když jsem se probudila po tom, co jsem si vzpomněla na únos a mučení. Bylo to nic ve srovnání s tím, co jsem cítila teď.

Život jde dál, pořád jsem si opakovala jako mantru a po čase začala trochu zabírat.

Zůstala jsem nehnutě ležet a zírat. Pořád to bolelo, a nikdy to nezmizí, tak jako s mámou, ale naučila jsem se s tím žít, otázka byla, jak dlouho s tím budu muset žít.

„Mio?" Pomalu jsem otočila hlavou a stále nedůvěřivě zírala na osobu, která vypadala jako Carson. „Vezmu to ve zkratce, jsem Carsonův klon. Michael mě naklonoval, potom, co podruhé unikl po naší genové terapii." Pamatovala jsem si na to. Léčba dopadla docela dobře, ale nějakým způsobem to stále nebylo trvalé a nedopadlo to moc dobře.

Vlastně jsem měla být ráda, kdyby byl nebezpečný, nenechal by ho Woolsy ošetřovat členy expedice, ale při zmínce jména toho hybrida se ve mne začala vařit krev.

„Hlavně klid, Mio. Nechtěl jsem se rozrušit."

„Jsem v pohodě." Hlas mi stále zněl jako skřehotání, ale bylo mi to jedno.

„Ještě si spolu určitě promluvíme, ale teď tě tu čeká návštěva." Nervózně jsem se ošila. Nevím, zdali jsem chtěla někoho dalšího vidět, ale pochybuju, že bych se tomu mohla vyhnout a v duchu doufala, že to nebude Sheppard.

Carson trochu poodstoupil a já uviděla přicházet Teylu s malým ranečkem v náručí. I když jsem s tím bojovala, nedalo se nebrečet. Byla jsem šťastná, že jsou oba v pořádku, to jediné mě teď zajímalo. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Teyla mě volnou rukou pohladila po hlavě a já se rozsypala.

Zaplavil mě pocit viny. „Moc mě to mrzí!" snažila jsem se křičet, ale znělo to jako kňourání. „My-myslela jsem, že tomu zabráním, věřila jsem tomu. Měla jsem ti o tom říct!" Nezasloužila jsem si, aby za mnou i se svým synem přišla. „Pořád jsem doufala, že se to nestane! Odpusť mi to, prosím!" Byla jsem sobec, když jsem myslela pořád na sebe a svoje problémy, nebýt mě, nemusela by být v Michaelově věznění.

„Ale no tak. Všechno je v pořádku," konejšila mě, jakoby vůbec neslyšela, co říkám.

„Můžu za to já! Kdybych ti řekla, že se mi o tom zdálo, nešla bys tam!" Ani nevím jak, mě k sobě přitiskla celou a já jí plakala na rameni. Hladila mě po zádech. Chlapečka choval Carson a povzbudivě se na mě díval.

„Vůbec se neomlouvej. Šla bych tam stejně. Nebýt toho, nenašla bych Torenova otce a své lidi." Odstrčila jsem ji od sebe.

„Měla jsem ti to říct. Chtěla jsem tě z cesty toho paprsku odstrčit, ale ten chlap..." chytila mě za ruce a donutila se na ni podívat.

„Už je to pryč. Budu tvým dlužníkem, Mio. Nic si nevyčítej."

„Všechno zlé je i pro něco dobré," přitakal Carson a vrátil Teyle jejího syna.

„Nechceš se seznámit s Torenem?" Ukázala mi svého syna. Připadalo mi to jenom chvíli, kdy jsem se dotkla jeho duše, když jsem se ho snažila chránit před wraithskou královnou. Byl nádherný a byl v pořádku. Rozesmutnilo mě to, ale nedovolila jsem myšlenkám, aby se mi rozutekly. Pořád jsem doufala, že moje dítě je v pořádku, ale po probuzení bylo břicho pryč, a kdyby bylo v pořádku, už by mi ho přeci donesli.

Překvapeně jsem vzhlédla k Teyle, když natahovala ruce s Torenem ke mně. „Já..."

„Jen natáhni ruce." Vložila mi ho do náruče. Protáhl se, zívnul a pomalu otevřel oči. Znovu jsem se rozplakala. Alespoň on může prožít svůj život a má dokonce i svého otce.

Lehce jsem ho pohladila po tváři a palcem mu udělala křížek na čele, byl to jako zázrak, že je tady a v pořádku. Tolikrát jsem se v Michaelově pasti modlila, aby se on a Teyla z toho dostali. A i když jsem Teyle záviděla, že s ním tu může být, cítila jsem i zadostiučinění, že se z toho dostali.

Houpala jsem Torena a on se na mě díval. „Nezlob se na mě," pošeptala jsem mu tak tiše, jak jen jsem dokázala.

***

John se na to už dál nemohl dívat. Stahoval se mu hrudník, nedokázal se pořádně nadechnout. Podle něho to bylo vůči Mie kruté. Neměli jí Torena ukazovat a už vůbec dovolit, aby ho i pochovala. Jak se bude asi cítit, až jí ukážou jejího syna, který je uvězněn ve stázové komoře?

„Možná byste jí to měl říct vy, podplukovníku." Pronesl Woolsy vážně, jakoby Johnovi četl myšlenky, ale to nemusel. Všichni měli takové myšlenky.

Prozatím se každý snažil vyrovnat s následky zapojení Atera. Tolik zmařených životů a zničených bran a to jen kvůli tomu, aby vyřadili hyperpohony wraithkých lodí, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože neměli tolik svých lodí, aby ochromené lodě nepřátel zničili.

„Já to nebudu, říkal jsem Beckettovi, že je to špatný nápad," trval na svém John, ale v koutku duše jí chtěl říct o synovi, že přežil, ale nedokázal by vyslovit, že si ho nemůže pochovat.

„Věřím, že doktorka Kellerová a doktor Beckett na něco přijdou."

„Což nemusí být dost rychle. A Todd se nám od vypnutí Atera neozval."

„Zvládne to," ozval se hlas za nimi, přicházel k nim doktor Jackson s McKayem v závěsu.

„Najednou jste odborník, doktore?" utrhnul se na něj John.

„Strávil jsem s ní poměrně dost času, když ji drželi na Zemi, takže ano." Musel mezi ně vstoupit Woolsy, protože to vypadalo, že se do sebe pustí.

„Už se ozval Todd?" zajímal se Rodney, jako vždy ignorující věci dějící se kolem něj.

„Prozatím ne, doktore."

„Tohle je porušení dohody, pane Woolsy!"

„To zatím ne. Bohužel musíme počkat."

„Pokud vím, tak to dítě tolik času nemá!" vyhrknul McKay nazlobeně.

„Rodney, věř mi, že sem Todda dotáhnu, pokud se do týdne neozve," ujistil ho John.

„Nemyslím si podplukovníku, že to bude příliš dobrý nápad. Naše dohoda s tím Wraithem je poměrně křehká a nerad bych ji nějak ohrozil znovu. Pokud doktorové Beckett a Kellerová na nic nepřijdou, může nám pomoci jen on." Snažil se uklidnit Woolsy situaci.

„Nevím, proč by se na to nemohli podívat i další naši spojenci, v Mléčné dráze máme spoustu přátel," přidal se Jackson.

„Vážně? Už vidím nadšeného Coolidge, jak souhlasí s tím, aby někdo z mimozemšťanů pomohl tomu malému, když Miu držel na základně jako nějakého zločince!"

„Podplukovníku Shepparde, nejen já i ostatní jsme se snažili, aby se z toho Mia dostala. Pokud vím, mohl byste poděkovat Kate Sachové, právě díky ní se mohla Mia vrátit zpátky na Atlantidu."

„Ale v jakém stavu?!"

„Pánové!" Doktor Beckett mezi ně vstoupil s přísným výrazem. „Zde je ošetřovna, pacienti tu potřebují klid." John se podíval za jeho rameno a střetl se s pohledem Mii, která vracela Torena zpátky Teyle. Tváře měla opuchlé a oči červené od pláče.

„Pokud byste byli tak laskaví a tyhle rozhovory si nechali na jiné místo. Pane Woolsy, mám Mie říct, že byste s ní rád mluvil?" Všichni se na vedoucího expedice podívali.

„Buďte tak laskav, doktore. Avšak to nespěchá, stačí, až ji propustíte." Doktor přikývnul a pohledem je všechny ode dveří vyprovodil.

John se naposledy ohlédl. Mia se na něj dívala. Znovu plakala. Dalo mu spoustu přemáhání, aby odešel s ostatními.

***

„Dostat se přes Kellerovou je téměř nadlidský úkol." Ve dveřích stál Daniel a díval se na mě úplně stejně jako pokaždé, když mě navštívil na Zemi. Lehce jsem se posadila a zavřela knihu, kterou mi poslal Rodney, zřejmě abych nezahálela. Byla jsem za to však ráda, alespoň se mi myšlenky mohly ubírat jiným směrem.

„Jennifer je skvělá a myslí to dobře."

„O tom nepochybuju, ale mně by snad mohla věřit, ne?" Lehce se pousmál a posadil se na židli vedle postele.

„Nevím, Danieli, ale nezná vás tak jako já. A ještě jednou se omlouvám, že jsem k vám na Zemi nebyla příliš přívětivá."

„To bylo pochopitelné, zřejmě bych taky nebyl milý, ale o Zemi jsem mluvit nechtěl a ani ty." Jen jsem přikývla.

„Vím, že jsem byla mimo nějakou dobu, ale podařilo se vám najít Collinsovou?" Zavrtěl hlavou. „Nebo na něco přijít? Cokoli? Potřebuju poskládat další střípky, které mi naznačil Michael." Daniel se zatvářil tajemně.

„Nechtěl jsem o tom, co se stalo na té wraithské lodi začínat." Musela jsem se nadechnout. I když snaha byla, nedokázala jsem na to přestat myslet.

„O mě nešlo, ale o Teylu a Torena, já byla jen po ruce. O nic jiného nešlo, ale Michaelova přehnaná sebedůvěra alespoň přinesla pár dalších střípků." Když jsem ho viděla, jak se mi snaží položit ruku na tu moji, pomalým pohybem jsem ji stáhla pryč, abych mu naznačila, že o lítost nestojím, po návštěvě Teyly bych to neustála. Ne potom, co jsem držela Torena v náručí.

„Třeba to bude skutečně užitečné a i já vlastně něco našel a přímo tady na Atlantidě. Nebudeš tomu věřit. Našel jsem s Rodneym Janusovu tajnou laboratoř a našel tam něco, co tě překvapí." Vzal si tablet z nočního stolku, kam jsem ho odložila, když mě začaly z něho bolet oči a nějakou dobu netrpělivě na jeho obrazovku poklepával, než mi ukázal fotografii, na niž jsem zírala s otevřenou pusou.

„Ale to..."

„Je to přesně ono, teď to musíme jen zapnout a třeba se nám podaří najít něco zásadního." Moje mysl se upnula právě k tomuhle, k další stopě a pořádně obrovské. Chtěla jsem tam jít hned a zjistit to. Už jsem se začala zvedat, ale Daniel mě zarazil.

„Možná bys měla prvně zajít za Woolsym, chce s tebou mluvit."

„Vím o tom, ale nemám moc náladu na výslech."

„Měla bys za ním jít, Mio. Věř mi." Znovu ten tajemný výraz. Vlastně všichni se na mě dívali dost podivně, víc než normálně. Jakoby těch několik týdnů v kómatu nebylo nic v porovnání s něčím, kvůli čemu na mě tak zírali.

„No dobrá, jak chcete, Danieli, já za ním zajdu, ale prvně mě musí Carson propustit. Říkal něco o zítřku, ale už tu nechci ležet. Rány se mi dávno zahojily."

„Možná bys měla ještě odpočívat."

„To jsem dělala teď dost dlouho," procedila jsem skrze zuby. Ještě jednou bych slyšela něco o odpočinku a musela bych toho dotyčného praštit. Možná ho můj pohled vyděsil nebo jsem jen prostě vypadala naprosto šíleně, protože se zvednul a zmizel v přednější části ošetřovny.

Netrvalo to dlouho a už jsem kráčela chodbami města a mířila do prozatímní kanceláře pana Woolsyho, protože ta jeho byla zničena se zbytkem centrální věže. Událo se toho opravdu hodně a měla jsem dojem, že se toho ještě dost stane.

„Mio?" Otočila jsem se za hlasem a uviděla rudovlasou Theresu, jak na mě zírá s pusou dokořán. „Neměla bys ležet?" Měla jsem pocit, že v tónu jejího hlasu nebyla starostlivost, ale ostrá výčitka. Připadalo mi to divné.

„Já... víš, už je mi dobře. Hm, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi jim řekla, aby Teylu hledali."

„Požádala jsi mě o to," odpověděla mrknutím oka, jakoby ji měla připravenou.

„Budu muset jít."

„Tak běž," odpověděla a zmizela za rohem. Zůstala jsem tam tak trochu zmateně stát a zírat k místu, kde mi zmizela z očí. Okamžitě jsem to raději vytlačila z mysli. Měla jsem před sebou důležitější věci, než se zabývat odtažitostí své sousedky.

Pan Woolsy mě uvítal ve své náhradní kanceláři a nechodil okolo horké kaše a objasnil mi, co se událo na Atlantidě, zatímco jsem byla mimo a zastavil se hlavně u návštěvy doktorky Weirové. Bylo to neuvěřitelné a mrzelo mě, že jsem u toho nemohla být.

„Víte, Mio, nerozumím tomu, co se mi to tu snažila doktorka říct, pokud to skutečně byla ona, ale byla velmi neoblomná, musela se svěřit mně, když vy jste nemohla."

„O co šlo?"

„Požádala mě, abyste použila přívěšek pro řešení našich problémů, ale nebudete na to stačit sama."

„To je vše?" Pokrčil rameny.

„Myslel jsem, že vám to něco řekne, když jste se znaly o něco lépe, ale jak vidím, jste z toho stejně zmatená."

„To tedy jsem, pane Woolsy. Kdyby to skutečně byla ona, v povznesení nemohla v Pegasu zjistit, z jakého důvodu jsem sem přišla, takže vůbec nechápu, o čem to..." Pak mi to došlo, ten přívěšek, co mi donesla Kate, i o něm mluvil Daniel, když mi ukazoval tu fotku, ale jak o něm mohla vědět Elizabeth?

„Něco vás napadlo?"

„Možná, ale musím si to ověřit. Pořád se dozvídám jen kusé informace, a pokud jsou mé předpoklady správné, budu se muset vrátit do Mléčné dráhy," což byla docela troufalá prosba, když si vzpomenu, co se muselo udát, abych se mohla vrátit do Pegasu a hlavně, můj návrat by mohl přitížit Victorii, když se jim ještě nepodařilo najít Collinsovou.

„Žádáte skutečně obtížnou věc, která by se dala zařídit, když teď IOA o vás ví a mohlo by být i v jejich zájmu, abyste přišla na to, kdo vás sem poslal, ale dříve než se rozhodnete odletět, je tu ještě jedna věc, kterou byste měla vědět a která by mohla váš odlet odložit." Podezřívavě jsem se na Woolsyho podívala. Vůbec se mi to nelíbilo, celou dobu se mnou mluvil narovinu a teď najednou dělal tajnosti, a taky jsem mu to vyčetla.

„Prozatím jsme se bavili napřímo, tak proč taková změna?" Nepolevila jsem v ostražitosti, protože i řeč jeho těla se změnila.

„Víte, Mio, než mluvením, měl bych vám to ukázat, ale měl bych asi k tomu přizvat doktory Becketta a Kellerovou."

„Nerozumím," utrhla jsem se na něj trochu hruběji. Měla jsem za to, že o sobě víme všechno a důvěřujeme si.

„Vyzvedneme je na ošetřovně a půjdeme." Zvedl se ze židle a ukázal ke dveřím. Nemohla jsem mu odporovat. Byla jsem zvědavá a rozčílená, sice to zaměstnávalo moje myšlenky, ale necítila jsem se kvůli tomu dobře. Běhal mi z toho mráz po zádech, takže jsem se ani na nic neptala, když si Jennifer balila pár věcí, a pak mě společně s Carsonem doprovázeli.

Připadala jsem si, jako bych kráčela na popravu. Nikdo nepromluvil a mně těžkly nohy s každým dalším krokem. Automaticky jsem si složila ruce na břiše a málem jsem se rozbrečela, když mi došlo, že už nemám koho chránit. A nervozitu jsem nemohla ani zaplašit hrou s prstenem, který jsem měla dosud schovaný, snad, ve svém pokoji v šuplíku nočního stolku, kam jsem se ještě nedostala. Z ošetřovny moje kroky mířily rovnou k Woolsymu.

I když snaha byla, nedokázala jsem poznat, kam jdeme, dokud před námi nestál Sheppard. Jakoby tu na náš čekal.

„Podplukovníku?"

„Pane Woolsy." Kupodivu ustoupil ode dveří a vešel až za mnou. Cítila jsem jeho kolínskou a motala se mi z ní hlavy, možná to bylo spíš z jeho přítomnosti. Viděl mě brečet. To jsem nechtěla, ale zabránit tomu nešlo. Teyla mě s Torenem zaskočila.

Chvíli mi trvalo, než jsem poznala místnost se stázovými komorami. Na stolečku tu stál notebook a neustále chrlil, pro mě neznámá, data a ve druhém okně jezdily nekonečné řady wraithského textu. S otázkou jsem se otočila na Shepparda, jehož výraz mě vyděsil. Dosud jsem si nevšimla toho zdrceného pohledu.

„Mio?" Velmi pomalu jsem se otočila k Woolsymu a doktorům, kteří stáli před jednou stázovou komorou, ke které mi nešlo udělat už ani jeden krok. Ztuhla jsem na místě. Sheppardova kolínská zesílila, až jsem ho cítila těsně za sebou. Pak konečně se ti tři rozestoupili a já nedokázala ani vydat hlásku.

Dlouho mi nedocházelo, co mi to ukazují a co se mi snaží vysvětlit, protože Carson a Jennifer začali mluvit jeden přes druhého, ale já je jen vnímala jako neurčitý šum.

Tam, na dně obrovské stázové komory, v něčem modrém leželo dítě. A prý moje dítě, můj syn. Syn, který tam musí být, jinak by umřel dřív, než bych ho kdy vůbec spatřila.

Nechala jsem, aby se mi slzy kutálely po tvářích. Tiskla jsem zuby k sobě, abych nekřičela a nohy se mi podlamovaly, stával se z nich rosol, díky němuž se nešlo dostat ke komoře. Dokázala jsem pouze se otočit k Johnovi a zabořit mu tvář do hrudníku. Jeho paže mě objaly a já se přestala snažit stát na vlastních nohou. Chytil mě a nepustil. Jen mě držel a já se snažila zklidnit, ale nedokázala jsem to.

Oplakala jsem své dítě. A teď mi ho ukázali ve stavu, který byl horší než smrt. Tohle bylo to nejhorší mučení, jaké mohlo existovat a nemučili jenom jeho, ale i mne.

Sebrala jsem poslední kousky sil a vymanila se z Johnova sevření a otočila se ke stázové komoře. Doktoři pořád mluvili a snažili se mi vysvětlit, proč je můj syn tam.

„Za to může Michael," sykla jsme skrze stisknuté zuby. „Roztrhám ho na kusy a donutím ho, aby se na to díval!" Můj křik se rozezněl místností. Chtěla jsem se bránit zuby nehty, když mě John znovu chytil, ani jsem si neuvědomila, že klečím na kolenou.

„Opovaž se mi něco píchnout!" ohnala jsem se po Jennifer, ale to už mě John zvedl na nohy a táhnul z místnosti. Nemělo cenu se snažit se s ním prát, síly jsem měla jako malá moucha, ani se přitom nezapotil.

Odtáhl mě do transportéru, ani nevím, v kolika jsme jich byli, protože když mě vytáhl ven, udeřil mě do tváře slaný poryv větru. A ten to ze mě všechno vyhnal.

Křičela jsem až do oněmění, do mírných mdlob a on mě přitom celou dobu držel, stejně jako na lodi, když mě zachránil, a já se mu ani v tuhle chvíli nedokázala přiznat.

Odvedl mě k sobě, uložil do své postele a sám si sednul do křesla a byl tam, i když jsem se probudila. Klimbal, byla černočerná noc a já se modlila, aby se mi to všechno jenom zdálo. Ze široka otevřel oči a podíval se na mě, což mi vehnalo slzy do očí. Bleskově se přemístil za mnou do postele a neohrabaně mě objal.

Chtěla jsem mu něco říct, ale hlas byl pryč. Takže následoval pláč, při kterém si mě přivinul do náručí. Opět ve mně prala radost a šílený smutek. Dokonce i závist, ale to nebylo nic špatného. Nemohla jsem si svého chlapce ani pochovat, když byl naživu, ale tohle život nebyl, nebylo to fér. Trpěl, protože jsem ho na začátku nechtěla a chtěla ho ze sobeckosti obětovat spolu se mnou.

Možná jsme spolu usnuli, protože jsem se probudila na jeho hrudi a poslouchala pravidelný dech a tlukot srdce. Bylo mi o něco lépe. Část tíhy ze mne spadla, když jsem to ze sebe dostala. Sice u toho John nemusel být, ale už jsem neměla sílu si před ním hrát na silnou ženu, kterou nic neotřese. Byla bych necitelná, kdyby mě to nezasáhlo. Bylo to přeci moje dítě a jeho, ale říct jsem mu to nedokázala, zase. Kdykoliv jsem pocítila tu potřebu se mu svěřit, buď mě přerušil on, nebo mi to nešlo přes pusu, jenže jednoho dne se to dozví, všechno, a pak se bude zlobit, tím jsem si byla jistá.

Vymanila jsem se z jeho sevření. Pokojně spal, ale při bližším zkoumání na něm byla znát únava, temné kruhy pod očima a dokonce mu přibyly další vrásky, jakoby ty roky, které mu tenkrát přidal Todd, zmizely. Raději jsem ho přikryla a vrátila se konečně do svého pokoje, kde to vypadalo, jakoby žádný čas neušel. Nikdo by ani nepoznal, kdo tu bydlí.

Posadila jsem se na postel vedle nočního stolku. Jen hodně pomalu jsem otevřela šuplík a vytáhla rámeček s máminou fotkou. Prsty jsem přejela po skle, kam za chvíli začaly kapat moje slzy. Tolik jsem si přála, aby tu mohla být se mnou, abych u ní mohla najít podporu a projednou na všechno nebyla sama.

„Kdybys mi mohla tak říct, proč tu jsem, mami," zašeptala jsem do ticha pokoje. „Kdybys mi mohla pomoci na to přijít." Třeba něco věděla o tom antickém předkovi, kterého mi neustále předhazují. Jenže jak by mohla znát svoji rodinu, když žila pouze s babičkou, která ještě jako těhotná utekla z Francie, když na konci druhé světové války zabili dědečka. Muselo to být z její strany, táta znal své příbuzné víc jak století dozadu, jeho rodina si na tom zakládala, to bylo to nejcennější, co měli. Česká republika je poměrně malá země, ale za to s bohatou historií. Nebyla jsem tam tolikrát, ale česky jsem uměla, což vždy potěšilo Radka, ale většinou babička jezdila za námi, hlavně po mámině smrti, ale nebývalo to na dlouho.

Vzpomínky se mi míjely hlavou a pletly se s novými, které mi přibývaly od mého mladšího já, kterému jsem nevědomky změnila budoucnost. Nebyly to tak velké změny, ale uvědomovala jsem si je, hlavně teď, což mi připomnělo, co mě sem přivedlo.

Vrátila jsem fotku do šuplíku a klekla si na zem. Musela jsem si lehnout na podlahu, přestože mě v zahojeném boku zacukalo, ale jinak jsem se pod postel dostat nemohla. Levou rukou jsem ohmatávala spodek postele a hledala izolepu, kterou jsem tam přívěšek přilepila. Nepřipadalo mi vhodné, abych ho nosila, když na něm bylo antické písmo, nalepila jsem ho hned vedle svého maturitního prstenu, po němž se mi stýskalo, ale byl to jediný důkaz mého skutečného života.

Odtrhla jsem izolepu a vytáhla přívěšek do měsíčního světla. Vypadal stejně, ve světle se stále lesknul, jako by byl posetý diamanty. Podivný kov, ze kterého byl vyrobený, vypadal stále vyleštěně, i když byl dlouhé měsíce přilepený izolepou.

Přívěšek jsem se neodvažovala otevřít, strach z toho, co by mohlo být uvnitř, byl velký, ale fotka, kterou mi ukázal Daniel, byla další stopou. Pravda se zdála na dosah. Stačilo se pro ni jen natáhnout. Jenže byl tu můj chlapeček. Pan Woolsy měl pravdu, abych si tu cestu dobře rozmyslela, ale co když právě ta cesta by mu mohla pomoci? Nám oběma?

Vyšla jsem z pokoje a zamířila ke stázovým komorám. Musela jsem ho vidět o samotě, svého chlapečka a poprosit ho o odpuštění a poplakat si i u něj.

***

Došla jsem do jídelny ještě před nástupem ranní směny. Kuchaři měli plné ruce práce, ale já věděla za kým jít.

„Ahoj Rodrigo." Vedoucí kuchyně zvednul hlavu a zářivě se na mě usmál.

„Mio!" Otřel si ruce do zástěry a hned ke mně přispěchal, aby mě objal. „Ou, promiň, nebolí tě nic? Nechci tě pomačkat!" Neubránila jsem se smíchu.

„Jsem v pohodě. Skoro jako nová." Rozpažila jsem ruce, aby si mě prohlédl.

„Kdepak, musíš se pořádně najíst, ztrácíš se před očima. Posaď se do jídelny, nachystám ti pořádný dlabanec." Co jsem přestala v jídelně vypomáhat, přestala jsem se s Rodrigem vídat, občas jsme se pozdravili anebo prohodili pár slov, ale už to nebylo ono. Teď si ke mně sednul a nasnídal se také. Mluvili jsme o všem a o ničem. Byla jsem mu vděčná, že se na nic neptá. Dokázal mě rozptýlit jako nikdo. Ani jsme si nevšimli, že se jídelna začala plnit. Snažila jsem se lidi ignorovat, ale každý se na mě podíval. Nakonec si k nám přisedl Rodney s Danielem. Rodrigo se omluvil a nechal mě tam s nimi.

„Hledali jsme tě v pokoji," začal Rodney a uhnul pohledem.

„Do noci jsem byla u Shepparda."

„Aha," broukli oba současně a sklonili pohledy ke svému jídlu.

„Nebylo mi dobře, když mi ukázali Thomase." Vyměnili si nechápavé pohledy, než jim došlo, že mluvím o synovi.

„Hezké jméno." Bylo mi jasné, že se Daniel snaží být zdvořilý a udržet konverzaci mimo podstatné věci, toužila jsem po hodně dlouhém odpočinku, nemuset myslet na nic. U Thomase jsem si hodně poplakala, žádala ho o odpuštění a kála se před Bohem, aby mi dal sílu vybojovat pro něho skutečný život, abych dokázala čelit dalším nástrahám, co mi život postavil do cesty.

„Jmenuje se tak můj otec. Taky si vybojoval právo na život." Už jako malá holka, jsem tátovi říkala, že až budu dospělá a budu mít někdy syna, pojmenuju ho po něm. Vždy se tomu zasmál, pohladil mě po hlavě a poměrně s vážnou tváří mi řekl, že doufá, že to bude až za hodně dlouho, ale že bude moc pyšný dědeček.

Daniel i Rodney se na mě soucitně podívali. Chtěla jsem to přijmout, možná se i zase rozbrečet, ale už toho všeho bylo dost. Nastal čas zase vstát na nohy a bojovat.

„Můžeme se podívat do laboratoře, prosím?" Směřovala jsem otázku na Daniela.

„Co mi uniklo?" zeptal se Rodney dotčeně.

„Vy jste mu to neřekl?" archeolog zavrtěl hlavou.

„Rodney zná pravdu, hrabal se mi hlavě, když byl jen krůček od povznesení," řekla jsem tišším hlasem. Jmenovaný se na mě zašklebil.

„To jsem netušil, nemusel jsem to fotit natajno." Daniel Jackson se mi nezdál jako jeden z těch, co dobrovolně dělá něco za zády někomu jinému, ale v případě Rodneyho udělal zřejmě výjimku. Podle mě by nebyl první.

„O co jde?" Jako vždy byl Rodney zvědavý a trochu spruzelý, že mu něco neřekli.

„To se ti bude líbit, kamaráde." Poplácal ho po rameni Daniel a společně jsme se vydali k laboratoři. Kdybych mohla, dala bych si špunty do uší, abych ti dva nemusela poslouchat, jak se dohadují, kdo tu laboratoř objevil.

„Nevím, jestli tam můžu jít, když jsem ji neobjevila," snažila jsem se je trochu uklidnit. Nedalo se to poslouchat. Nebylo mi dobře fyzicky ani psychicky. Sice jsem se zvedla a snažila se jít dál, ale pořád jsem škobrtala při vzpomínce na Thomase.

Kdykoli jsem vstoupila do ruin nebo zachovalých budov a všech podobných, co postavili Antikové, nemohla jsem se toho zvláštního pocitu nabažit, ale teď to se mnou nic nedělalo, žádný zrychlený dech, rychlejší tep ani otáčení hlavy ze strany na stranu.

„Mio, tady to je." Došla jsem za Danielem. Ukazoval na malou oválnou prohlubeň, kterou jsem už viděla na fotografii. Než jsem si to uvědomila, už se mi mezi prsty kýval řetízek s přívěškem na konci.

„Už jste přeložil, co je na něm napsáno?" Nabídla jsem mu ho a on si ho opatrně převzal. Díval se na nápis, ale kroutil přitom hlavou.

„Buďto to může být nářečí anebo jméno." Natáhl ruku před sebe, přívěšek začal kroužit jako kyvadlo a vrhal kolem sebe oslnivé odlesky a já se na něj dívala jako ve snách, ani jsem nedokázala uhnout, aby si ho mohl prohlédnout i Rodney.

„Třeba to tam bude vysvětlené." Kývla jsem směrem k panelu, co vypadal jako obří obrazovka.

„Janus podle mě nedělá nic jen tak." Rodney přistoupil k nám a se zájmem si přívěšek prohlížel.

„Kdo je Janus?" Něco mi to říkalo.

„To je antický vědec, kterému patří tahle laboratoř. Vypadá to, že tu pracoval ještě krátce před tím, než musel opustit Atlantidu a odejít na Zem."

„Nerozumím tomu, proč museli odejít? Cožpak nebyli vyspělá civilizace? Copak je pár Wraithů natolik zastrašilo?"

„Elizabeth vyprávěla, že jejich počet o hodně převyšoval Antiky, dokonce i lodí měli víc. Někteří chtěli zůstat, ale rada rozhodla." Rodney se snažil přívěšek otevřít, ale nedařilo se mu to.

„Elizabeth?" Zdvihl ke mně oči. „Nemyslíš naši Elizabeth, že ne?"

„Samozřejmě že ano, koho sis myslela jiného?"

„Jak je to možné?"

„Alternativní realita," přispěchal s radou Daniel.

Jak ironické, napadlo mě. Na Atlantidě se snad sbíhaly všechny události spojené s alternativní realitou.

„V té její byly všechny ZPM vybité a město zaplavovala voda, nastoupili do jumperů a jeden z nich byl stroj času, vrátila se do doby, kdy tu byli ještě Antikové a Janus jí i přes rozhodnutí rady pomohl, uzavřel ve stázové komoře a nastavil buzení vždy, když bylo potřeba vyměnit ZPM, aby se město při našem příchodu vynořilo." Při zmínce o stázové komoře jsem se otřásla.

„A kde je teď? Myslím ta druhá Elizabeth?"

„Byla velmi stará, stázová komora pouze zpomaluje stárnutí. Stačila nám říct pouze svůj příběh." Musela jsem se chytit desky stolu, abych se nezhroutila.

„Ale ne..." přispěchal Rodney a chytil mě. „Neboj se, Carson s Jennifer tvému synovi pomůžou, tak dlouho tam nebude." Bylo to od něj milé, ale stejně mě to neuklidnilo. Musela jsem se teď soustředit na tuhle laboratoř a na přívěšek.

„Elizabeth vám alespoň popsala, jak ti Antikové vypadali?" Rázem jsem si připadala jako hlupák. Ti dva si mezi sebou vyměnili pobavené pohledy, než Rodney udělal ten svůj zamyšlený výraz s prsty pod bradou.

„Ty jsi to vlastně neviděla v provozu. V centrální věži je výuková místnost, je hodně náročná na energii, takže ji nespouštíme, jen v nouzových situacích a je to taková databáze a jsou tam i podoby všech Antiků, kteří tu žili, možná bych mohl..." Rychle mě obešel a popadl svůj tablet a za chvíli mi ho strkal pod nos.

„Tohle je Janus." Vzala jsem si tablet do ruky a pořádně se na muže podívala.

„Myslíš to vážně?"

„Co myslíš?"

„Jsi si skutečně jistý, že je tohle Janus?" Přikývnul.

„Danieli, psala jsem Kate o muži, který mi tenhle přívěšek dal." Ukázala jsem na věc v jeho ruce.

„Lehce to zmínila, že prý vypadal jako Antik, prý podle oblečení." Přikývla jsem a otočila tablet k nim.

„To je ten muž. To on mi dal ten přívěšek, když jsem byla malá." Daniel s Rodneym si vyměnili pochybovačné pohledy. „Přísahám, že to byl on. V tomhle bych vám přeci nelhala. A to antické oblečení se nedá s ničím splést. Věřte mi."

„Hele, Mio, to není možné, Antikové odešli na Zem před více než deseti tisíci lety, když evakuovali Atlantidu, tak dlouho žádný Antik žít nedokázal." Sice z Rodneyho mluvil vědec, ale jen s velmi malým záběrem. Musela jsem nad tím protočit oči. To Daniel se nepatrně usmál, složil si ruce na hrudníku a čekal. Připadalo mi, jakoby si užíval, když někdo Rodneyho vyvede v omyl. Nebyla jsem nadšená, že to musím být právě já.

„Rodney, jak si myslíš, že jsem se asi dostala z roku 2014 do roku 2007?"

„Nejsem hlupák, vím moc dobře jak, jinak by to ani nešlo, ale jediný funkční stroj času, ten Elizabethin, byl zničen před deseti tisíci lety." Daniel to už nevydržel a musel se zasmát.

„McKayi, když udělali jeden stroj času, nemohli udělat i jiný?"

„Jistěže mohli," ztichnul, stiskl rty a nazlobeně se na nás podíval. „Jen si ze mě dělejte legraci, ale pochybuji, že by ho Janus udělal znovu."

„A jak to můžeš vědět?" Chtěl vědět Daniel.

„Prostě tam dejte ten přívěšek, třeba se to tam dozvíme." Pokynula jsem Danielovi, který ho položil do prohlubně a stiskl, ale nic se nestalo. Všichni tři jsme se na sebe dívali jak blázni.

„Tvrdil jsi, že to bude fungovat!" Neodpustil si poznámku Rodney a to už jsem nazlobeně vytrhla přívěšek z Danielových rukou. Do prohlubně ho nebylo potřeba otevírat, ale jinak než zadní stranou tam vložit nešel. V prohlubni nebyly prohlubně pro znaky na přední straně. Jen jsem ho vložila do prohlubně a překvapeně odskočila, když se ozval vysoký tón a vstup do laboratoře se zavřel, i když tam vědci zapnuli přístroje, které rušily frekvenci na její zavření.

Na velké obrazovce před námi se objevil antický text, jehož znění bleskově přeložil Daniel. „Chce to oprávnění přístupu."

„A co to má být?" Po mé větě z pultu vedle prohlubně vyjela obyčejná jehla.

„No jistě, všechno tady funguje na antický gen, tohle je jen specifičtější. Chce to krev." Pokynul mi hlavou.

„Proč moji?" Stáhla jsem ruku zpátky.

„Tys měla ten přívěšek, tak proč ne tvoji?" Chtěla jsem protestovat, nabírání krve jsem za pobytu na Atlantidě měla plné zuby, ale Rodney mi chytnul ruku a ukazovák pravé ruky mi napíchl na jehlu. Sykla jsem bolestí a vysoký poplašný tón rázem ustal a na obrazovce se objevila nová věta.

„Autorizace potvrzena." Daniel se naklonil blíže a čekal na další povel, místo toho na obrazovce se objevila tvář Januse, která začala hovořit anglicky.

„Pokud byl otevřen tento soubor, mohl jsem to udělat pouze já nebo někdo z mých potomků, takže mohu předpokládat, že plán s doktorkou Weirovou vyšel a ona postupně měnila jedno ZPM za druhé až do příchodu expedice ze Země." Běhal mi z toho mráz po zádech. Muž přede mnou byl skutečně můj předek, jinak bych to přeci nedokázala otevřít.

„Věci budoucí jsou však pro mne ještě záhadou, takže nemohu pomoci s řešením vašich problémů, které vás dovedli k otevření tohoto experimentu, který jsem započal narychlo řešit po příchodu doktorky Weirové." Začala jsem se upřímně děsit toho, co bude dál.

„Experiment Correptionem by nám pomohl vyřešit jednou provždy problém s Wraithy, ale nemohu ho zde dokončit, rada rozhodla o evakuaci města a jeho zapečetění, dokud nebude bezpečné se vrátit, což podle mě nebude, dokud Wraithy nezastavíme. Proto jsem nucen na experimentu pokračovat v Mléčné dráze, kde si zřídím novou laboratoř." Zůstala jsem zírat na obrazovku s pusou dokořán a čekala, co se bude dít dál, ale nic. Téměř s nutkavou naléhavostí jsem se vrhnula na Daniela a třásla s ním.

„Víc tam není."

„Rodney!" téměř jsem zakvílela. Konečně se v něm ozval vědec a přistoupil k přístroji a snažil se najít něco víc. Kroutil přitom hlavou a něco si pořád mumlal, než odstoupil a vrtěl hlavou.

Chodila jsem po laboratoři jako lev v kleci a nedokázala si utřídit myšlenky, pořád jsem před sebou viděla Janusovu tvář a jen v ní hledala podobnost s tou svou. Potřebovala jsem pryč. Nemohla jsem tu být déle.

„Už mě to nebaví!" Rodney s Danielem se ke mně otočili. „Proč to prostě nikdo nedokáže říct tak jak to je. Jo, sorry seš tu kvůli tomu, že se tě potřebuje zbavit nebo jen tak pro legraci?! To je to do háje tak těžký? Tvrdnu tady tři roky a dozvěděla jsem se jenom to, že můj předek je nějakej tajnůstkářskej Antik, kterýho nesnášel mimozemšťan, který mi dělá ze života peklo pomalu od první chvíle, kdy jsem sem přišla?"

„Mio, nemyslím si, že ti tohle teď pomůže," snažil se mě uklidnit Daniel, ale utnula jsem ho hned na začátku.

„To teda pomůže! Mám právo si zakřičet, nikoho jsem se neprosila, abych tady byla, abych to tady musela snášet! Abych se musela dívat na lidi, který mám ráda, jak umírají, na svýho syna, jak je zavřenej v hnusný krabici, ze který nikdy nevyleze! Kvůli někomu tady musím skoro všem lhát a už jsem z toho unavená! Celou dobu to snáším a mlčím, ale už je toho konec! Chci konečně znát pravdu a ne se jen ptát na další a další otázky! Tebe by to snad bavilo?!" zaútočila jsem na Daniela, ignorujíc dřívější vykání. Dřív než mi stihnul odpovědět, jsem pokračovala. „Zaslouží si snad Kate, aby trpěla kvůli Janusovi a trápila se tím, že je mým klonem?" Nic na to neřekl. „Jak si vůbec někdo může zahrávat s osudy lidí, tak časově vzdálenými? Tohle není fér!"

„Víc věcí není fér, ale už to tak je. Smiř se s tím a ber to jak to je. Máš další stopu. Dělej s ní něco!" okřikl mě Rodney a já se na něj překvapeně podívala. „Já taky byl jen krok od povznesení a poznání všeho vědění a nemám nic!" Nazlobeně se na mě podíval a já si vzpomněla na ty tabule s rovnicemi v jeho laboratoři, které v té době napsal a do dneška na ně nepřišel. Jestli se zase snažil stáhnout pozornost na sebe, nepovedlo se mu to.

„Pokud vím, nikdo přitom neumřel, dokonce si zachránil Radka a mě, tak si nestěžuj." Složila jsem si ruce na prsou a otočila se k němu zády. Skutečně jsem měla chuť tu vztekle dupat a do všeho mlátit, ale k ničemu by to nebylo. Ulevila jsem si alespoň slovně.

Pravda byla ale taková, že na víc jsem neměla sílu. Sedla jsem si na zem a opřela se zády o zeď a dívala se na ty dva, jak oni zírají na mě.

„IOA mi nedovolí se vrátit do Mléčné dráhy." Daniel se posadil vedle mě. „Ne bez skutečně vážného důvodu. Už nechci lhát, abyste měli kvůli mně další problémy."

„Mio, tohle Janus spustil před deseti tisíci lety s určitým předpokladem. To bude muset IOA přijmout." Měla jsem už malou představu, co by to mohlo být, ale byl to pouze odhad.

„Pokud o tom bude rozhodovat Coolidge, nechá se ovlivnit našimi spory." Nevěřila jsem IOA, ale panu Woolsymu ano, přestože dříve k nim patřil, ale změnil se, když začal velet Atlantidě, viděl to díky tomu i z druhé strany.

„Můžeš dát IOA důvod, aby ti důvěřovali," začal Daniel. „Docela kuriózním způsobem se na palubu Daedala vetřela nějaká žena, o které nemůžeme nic zjistit, mohla bys jí promluvit do duše, aby ti řekla, kdo je."

„Chceš, teda chcete mi říct, že někdo letěl na Atlantidu dobrovolně?" Přikývnul.

„Ještě než ses probudila, tě navrhla Teyla, že bys mohla od ní zjistit pravdu," přidal se Rodney.

„To není dobrý nápad. Ani nevím, jestli mám sílu jít hledat do Mléčné dráhy laboratoř, která tam ani nemusí být. Co když tam najdu jen další otázky, pokud ji vůbec najdu? A jsme zas u toho, další otázky. Nemá to cenu." Svěsila jsem hlavu. Bylo to pořád dokola. Celé tři roky, když už jsem se někam dostala, objevily se jen další otazníky a vodítka, konec se pokaždé zase oddálil.

„Nevzdávej to, tohle je ta největší stopa, jakou jsi za celou dobu našla," povzbudil mě Daniel a Rodney přikývnul.

„Já vím! Ale tentokrát se to udělá jak má. Nic se nebude tajit, nechci s IOA znovu bojovat, je to vysilující." Oba souhlasili a společně jsme odešli k Woolsymu, abychom mu o všem řekli a já pak zamířila za neznámou ženou, která byla pod neustálým dozorem. Bylo to jako déjà vu, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Před místností s celou hlídal John. Překvapeně se na mě podíval, když jsem k němu došla.

„Kam jsi mi utekla?"

„Musela jsem být na chvíli sama... s Thomasem." Došlo mu to vzápětí a přikývnul. „Až to dokončím, potřebuju si s tebou promluvit."

„Dobře -" nahlédl k cele, „dej si na ni pozor." Musela jsem se pousmát.

„Jestli jsi na ni použil svůj seznamovací mód, nedivím se, že nic neřekla." Zašklebil se na mě a já se nepatrně usmála.

Vstupovala jsem se zadrženým dechem a vycházela s vyraženým. Vše jsem pověděla Woolsymu. Teď už záleželo jenom na tom, jak to IOA podá a jestli to přijmou. Mě však čekal ještě jeden nepříjemný rozhovor.

***

„Napadlo mě, že tě tu najdu." John stál před místností se stázovými komorami. Mia nechala otevřené dveře. Seděla před chlapcovou komorou s koleny u brady a dívala se na něj.

„Zapomněla jsem ti říct, že budu tady," řekla omluvně.

„To je v pohodě." Posadil se vedle ní.

„Jak jste mu říkali vy?" Ani se na něho nepodívala, měla oči jen pro svého syna. Dala mu krásné jméno, ale podle něho to pro ni bylo tak ještě těžší.

„Woolsy mu říká Malý bojovník." Viděl, jak se pousmála. „Kellerová a Beckett se mu snaží pomoci, aby rostl normální rychlostí."

„Za to jim moc děkuji, ale pochybuji, že přijdou na to, co mu ten hybrid provedl!" sykla tiše, ale tak jedovatě, až ji John nepoznával.

„Ty asi nevíš..."

„Našel jsi mě uvězněnou ve virtuální realitě, kde pro mě čas plynul jinak. Takže nemám nejmenší ponětí, co s námi dělal. Jen mě tam chodil mučit. Provokoval mě a ukazoval, o co jsem přišla, ukazoval mi můj život, kdybych se nedostala sem, Johne. Což by nebylo tak hrozné, kdybych to prožívala bez vědomí toho, že to není skutečné, ale on tam chodil, abych věděla, že to není skutečné." Podívala se na něho bez známek emocí. „Snažila jsem se ho přemluvit, aby Teylu propustil, aby ji nechal i s dítětem odejít."

„Proč?" zeptal se s obavou, co mu odpoví.

„Protože jsem se za ni zaručila vlastním životem, slíbila jsem ti to." Tohle nechtěl slyšet.

„Mio, tohle jsem nechtěl." Udiveně se na něj podívala. „Nechtěl jsem, aby ses za Teylu obětovala, jen abys na ni dala pozor. Nikdy jsem tě takhle nechtěl ohrozit. Byla to jen hloupá zkouška."

„Nech to být. Já svoje sliby plním. A kdybych to dělat nechtěla, tak to nedělám, ale Teyla je moje přítelkyně, obětovala bych za ni i život. Takhle jsi mi to jednou řekl, že pokud chci být členem expedice, musím být schopná se obětovat a ne jen krvácet." Tiše si povzdychl.

„Nebylo to ode mě fér."

„Ale bylo, měl jsi právo to požadovat. Pořád nevíš, kdo jsem, tak něco za něco."

„Nikdy jsem nechtěl, aby ses obětovala, natož abys obětovala svoje dítě." Viditelně ztuhla, otočila se k němu a dívala se na něj velmi pichlavým pohledem.

„Už chápu, o co ti jde, chceš, abych ti řekla, že Thomas je toho hnusnýho hybrida. Ale není! Thomas je můj syn, je člověk a s tím hajzlem nemá nic společného!" křičela na něj, dokonce ji musel chytit, protože zdvihla ruku, aby mu dala facku.

„Tak jsem to nemyslel!" bránil se. „Vím, že s ním nemá nic společného, Beckett to vyvrátil, když zkoumal jeho krev!" Měla zatnutou čelist a dýchala nosem, obočí nazlobeně stažené.

„Takže jste si to museli ověřit?" zeptala se kousavě.

„Takže jsi mu dala jméno Thomas?" Vykroutila se mu a znovu se posadila a zírala na malého.

„Ano. Po dědečkovi. Taky je to bojovník jako on." Tiše si povzdechla, než se na něj znovu podívala. Myslela jsem, že to zvládnu s tebou mluvit, ale nejde to. Zopakovala si několikrát v duchu, ale znělo to pokaždé stejně hloupě.

„Počkáš na mě chvilku venku?"

„Jak dlouho chceš." Zvedl se ze země a odešel na chodbu. Naštěstí tu byl jen kousek jeden z mnoha balkonů, kde se posadil a zíral na západ sluncí. Nevnímal čas, jen zíral na zapadající slunce, a jak jejich paprsky klesají po jednotlivých budovách města.

Mia se k němu připojila, sedla si vedle. „Pořád se s tím nemůžu srovnat. Už jsem Thomase oplakala. Netušila jsem, že se narodil."

„Nevím, jak bych reagoval já. Nikdo ti to nevyčítá."

„Víš, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě... nás zachránil. Bylo mi jasné, že budete hledat hlavně Teylu, ale mohli jste mě tam klidně nechat."

„Své lidi neopouštíme, to přeci víš." Přikývla.

„Proč nechceš, abych ti řekla, kdo jsem?" zeptala se ho opatrně. Zatnul zuby, doufal, že se nezeptá.

„Chci-" vydechl a rychle se k ní obrátil. Strašně moc, dořekl v duchu. „Ale nemyslím si, že mi natolik věříš, abys mi to řekla." Neochotně přikývla.

„Pracuji na tom, abych ti věřila, a proto ti chci něco ukázat." Z kapsy vytáhnula přívěšek. „I když pořád nevím, proč tu jsem, tohle mi otevřelo jistou cestu. Dostala jsem to ještě jako malá holka, od cizího muže, a díky pomoci jsem zjistila, že to byl asi Antik, Johne, s Danielem a Rodneym jsme otevřeli soubor, který v něm byl. Janus začal pracovat na nějakém experimentu ještě v době, kdy byl tady na Atlantidě..." zhluboka se nadechla, „z části díky Elizabeth." Samotnému se zadrhl dech v hrdle. O Elizabeth se nikomu nemluvilo snadno, jemu snad ještě hůř.

„Janus je můj předek a tohle mě vede k názoru, že tu nejsem náhodou." Cítil, jak na něj zírá a čeká, jak se k tomu vyjádří, ale netušil, jak se k tomu postavit. Byly to hodně důležité informace, důležitější snad než její pravá totožnost. V týdnech před únosem chtěl, aby mu důvěřovala, jenže teď najednou nevěděl, jak s její důvěrou naložit. Pomalu mu bylo jasné, že jejich rozhovor nebude pokračovat příjemně.

„Víš, já... chtěla jsem tím říct, že ať najdu cokoliv, potřebovala bych se vrátit do Mléčné dráhy, už jsem o to požádala Woolsyho, myslel si, že když mi řekne o Thomasovi, rozmyslím si to, ale jen mě to utvrdilo v tom, že musím hledat odpověď i tam." Poněkud hruběji ji vzal za zápěstí a přitáhl k sobě.

„Nesmíš se tam vrátit." Všechno se to vrátilo, ta bezmoc, když se dozvěděl, že ji na Zemi odhalili a vězní ji tam. Ta zloba, když ji poprvé uviděl, zuboženou a ten vztek, že tohle jí udělali vlastní lidi, jeho nadřízení. Jen kvůli tomu, že se bála říct o sobě pravdu, ať byla jakákoliv.

Položila mu svoji druhou ruku na tu jeho, kterou jí svíral zápěstí. „Je to i kvůli Thomasovi," přemlouvala ho jemně. „Bojím se, ale pro něho to musím udělat. Nemůže v té komoře zůstat." Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Dostalo ho to víc, než si představoval. Celé ty roky ji viděl, jak pokaždé zdvihla hlavu a šla dál, jen aby mu dokázala, že není ta špatná, že si zaslouží jeho důvěru. Za posledních pár dní si uvědomil, že je to jen obyčejná holka, co se tu objevila nedopatřením.

„Měl bych najít Michaela a donutit ho, aby ho vyléčil." Procedil skrze zuby.

„Vím, že bych taky měla hledat Michaela, ale už jsem tak blízko zjištění a cítím, že mě to pak dovede i k němu. Slib mi, že dohlédneš na Thomase, Teylu a Torena."

„Snažím se ti to vymluvit," pokusil se... marně. Přitáhl si ji do náručí a ona ho lehce líbla na spánek.