Jsem moc ráda, že se mi kapitola konečně podařila dokončit. Vtipné je, že jsem ji vymyslela jako jednu z prvních, ale jakmile byl čas ji napsat, nastal zásek, ale díky věčnému opakování, abych to dopsala ze strany Forďase, je konečně tady a vy si ji konečně můžete přečíst, za což vám děkuji a jako bonus přikládám fotografii Seana v médiích.

Vaše Sorel18

***

Kapitola mapuje díly:

4x18 - Příbuzní I.

4x19 - Příbuzní II.

4x20 - Poslední muž

5x1 - Záchranná operace

Shrnutí kapitoly:

Před Miou stojí těžká rozhodnutí. Zmatená podivným snem o únosu Teyly se vydává společně s ní na planetu, kde se konečně našly stopy po ztraceném Athosianském lidu. Bohužel je to celé past a Mia s Teylou jsou uneseny. Navzájem od sebe odděleny, každá prožívá hrůzy z rukou svého únosce a čekají, jestli je někdo zachrání. Přijde záchrana včas?

***

I když už tu Kate několik dní nebyla, zařídila, abych nikomu nemusela vysvětlovat svůj stav, sama si promluvila se Sam a Jennifer, za kterou jsem měla právě namířeno. Šlo o drobnou dohodu, chtěla jsem, aby to ona věděla, protože už párkrát jsem jí lhala a znovu jsem už nechtěla, nebylo by to fér, když mi tolikrát pomohla.

Lehce jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a moc Jennifer nevyděsila. „Jsi tady," přikývla spokojeně a odvedla mě dozadu.

Posadila jsem se na postel a natáhla ruku, na které byly znát ještě místa po vpiších. Jennifer se na mě podívala starostlivým pohledem.

„Brali mi jen krev, nic jiného," řekla jsem pomalu, ale moc ji to neuklidnilo.

„Mio, nemám ti do čeho mluvit, nikdy jsem to nedělala, ani netuším, kvůli čemu přesně tě drželi na Zemi, ale..." Po tomhle se mi tak stýskalo, po tak přátelském přístupu, lidi z expedice se stali pro mě rodinou, kterou jsem teď neměla, takže mi nezbylo nic jiného, než se natáhnout a pořádně Jennifer obejmout.

To pro co jsem se na Zemi rozhodla, bylo podle mě správné, ale vůbec jsem nepomyslela na tyhle lidi, kteří se stali nedílnou součástí mého života.

Přemáhala jsem slzy tolik až jsem se rozesmála a vzápětí mi začaly téct slzy, rychle jsem si je stírala, ale Jennifer se usmála.

„To jsou hormony," řekla naprosto klidně a pohladila mě po rameni. Přikývla jsem a znovu natáhla ruku k odběru. Panovalo trapné ticho, při kterém mi bylo jasné, že se Jennifer chce zeptat na spoustu věcí.

„Ani nevím, kde mám v testech začít," povzdychla si unaveně a nespouštěla oči z mé ruky, která spíš vypadala jak nedokončené plátno abstraktního umělce, který se vyžíval ve žluté a fialové barvě.

Vzala si injekci a já se při pohledu na ni otřásla. Srdce se mi rozběhlo rychleji a já slyšela vlastní tep. Nepatrně jsem se odtáhla a doufala, že si toho Jennifer nevšimla.

„Víš, co? Prvně uděláme výtěr z úst, krev stačí až za pár dní, ano?" Takže všimla, ale byla jsem za to ráda, přikývla jsem a lehce otevřela ústa. Srdce se mi zklidnilo a když jsem odcházela z ošetřovny, šlo se mi lehčeji.

Na svém oblíbeném místě jsem našla Teylu, jak zírá na moře. Posadila jsem se vedle ní a snažila se ignorovat její velké břicho. Chtěla jsem jí říct o svém snu, ale netušila jsem, jak mám začít, aby to neznělo bláznivě.

„Zdálo se mi o Kananovi." Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla o kom mluví.

„S ním čekáš malého?" Nepatrně přikývla.

„Volal mě ve snu. Chtěl, abych ho hledala." Naskočila mi z toho husí kůže. Měla bych jí snad říct o svém snu?

„On umí to co ty? Myslím to spojení..."

„Ano, to nás hodně spojovalo, nikdo jiný nedokázal pochopit jak se cítím."

„A našla jsi ho?" Co se teď dělo na Atlantidě šlo mimo mě. Snažila jsem se soustředit hlavně na Teylu a sen, který se mi o ní zdával.

„Nenašla jsem ho," zklamaně vzdychla. Takhle smutnou jsem ji neznala, vždy měla v sobě naději, ale bylo mi jasné, že to není jen tím, hledala i své lidi, za které se považovala odpovědná.

Chytila jsem ji za ruku. „Když on se spojil s tebou, pokus se spojit ty s ním. Nefunguje to jen jedním směrem." Zvedla ke mně pohled a přikývla.

„Máš pravdu. Meditace mi neuškodí."

***

Cítila jsem se hrozně, když jsem Teylu navedla, aby se s Kananem pokusila spojit. Několik týdnů se mi zdál o ní sen a místo, abych ji od toho odradila, aby se nestal skutečností, vehnala jsem ji přímo do jámy lvové, takhle se přítelkyně nechovají, jenže na druhou stranu jestli má možnost najít své lidi, bylo by ode mě sobecké, abych ji od toho odrazovala.

Musela jsem se nad tím vším zamyslet. Když jsem tenkrát mluvila s Davosem, naznačil, že i když se pokusíme změnit budoucnost, stane se přesně tak, jak jsme ji viděli, ale tomu jsem prostě nemohla uvěřit, musela jsem doufat, že se dá změnit.

Nemohla jsem v tom Teylu nechat samotnou, slíbila jsem, že jí pomůžu její lidi najít a hlavně, v tom snu jsem sebe neviděla, takže pokud se tam dostanu, mohu to změnit. Na to jsem viděla až moc dílů Doctora, abych tomu nevěřila.

Rozhodnutá a dříve než jsem však stačila vůbec vykročit ze svého pokoje, stála přede dveřmi Teyla s příšerným výrazem.

„Viděla jsem ho znovu. Viděla jsem Kanana." Byla rozrušená a já ji mohla jen chytit za ruku, když už se rozešla chodbou pryč. Vlála jsem za ní a byla odhodlaná do toho jít, i přes veškerá proti.

Než jsem se nadála, stála jsem ve zbrojovně s týmem Evana Lorna, kterého jsem požádala o zbraň, když jsme osaměli.

Čekala jsem, že ji přede mě položí nějakou menší, kterou bych si třeba mohla připnout na kotník nebo schovat do kapsy bundy, kterou jsem si ve skladu uniforem vyměnila za větší, abych zakryla lehce vypouklé břicho, které spíš vypadalo, jako bych se přejedla, ale nehodlala jsem riskovat. Lidé na Atlantidě byli velice všímaví.

Evan však místo toho na úzký pult nachystal vestu a stehenní pouzdro na zbraň. S otázkou v očích jsem se na něj podívala.

„Nejdeš na misi poprvé, Mio. Tohle je běžná výstroj, bez které tě tentokrát nepustím."

„Ale Teyla..." začala jsem zaskočeně.

„Je těhotná, takové velikosti vest tu nemáme, a proto my ostatní je máme a jsme vyzbrojení, abychom ji ochránili, což podle mě chceš udělat i ty, takže si to vezmi, jinak ti zbraň nedám." Postrčil věci ke mně blíž.

„Minule to šlo i bez toho," probodla jsem ho pohledem.

„Tohle je taky jiná situace. Už si to uvědom. Tohle je vojenská expedice, a i když se ti to nelíbí, je to pro tvoji ochranu a pokud chceš mít zbraň, vezmeš si vestu a to pouzdro. Máš povolení nosit zbraň, ale vezmeš si k tomu ten zbytek."

„Vyrostla jsem ve vojenské rodině, Evane, moc dobře znám vojenské postupy, sice jsem o tom mlčela, ale stejně si nemyslím, že by na Atlantidě mělo být zrovna letectvo." Probodl mě pohledem.

„To mi došlo dávno, že nebudeš obyčejný civil, ale s tím, kdo tu je nebo není ty nemůžeš udělat, pokud chceš jít, tohle si vezmeš nebo tu můžeš zůstat, nejsi tu den. Tohle je nebezpečný kout vesmíru a ty bys to měla vědět nejlíp, nezapomněla jsi snad, odkud jsem tě se svým týmem dostal...?" Přeběhl mi mráz po zádech a stáhlo se mi hrdlo. Snažila jsem se to vytěsnit z mysli, ale nešlo to, jen jsem to zahnala do koutu a bála se okamžiků, kde jsem svoji mysl nezaměstnávala.

„Tak dobře," přikývla jsem neochotně a rychle si oblékla vestu. Evan mi ji pomohl zapnout a nasadil mi i stehenní pouzdro. Až potom mi předa pistoli a já ji zkontrolovala.

Zbytek Lornova týmu si mě před zbrojovnou neustále pokradmu prohlížel, jakoby mě pořád viděli zlomenou a zmučenou, ale nemohla jsem se jim divit, já sama se obávala toho, kdy to na mě dolehne stejně jako na Zemi a já se zhroutím. Jenže myšlenky na to, že bych mohla pomoct Teyla a vlastně i sama sobě, mě udržovaly alespoň trochu nad vodou.

„Evane?" Otočil se ke mně a poslal svůj tým napřed. Trochu jsem se na něj zlobila, neochotně jsem však musela přiznat, že měl pravdu, ale i tak bylo těžké ho požádat znovu o laskavost.

„Slibuju, že na vás dvě dám pozor," řekl mi tím svým svůdným způsobem jak to uměl jenom on. Pokaždé přitom naklonil hlavu na bok, díval se na mě zespodu skrze záplavu hustých řas a mně pokaždé sjel pohled spíš k jeho rukám složených na zbrani. Choval se, jakoby se před chvíli ve zbrojnici vůbec nic nestalo.

„O tom nepochybuju, ale musím se ještě někam zastavit, za deset minut budu u brány." Evan nebyl takový, že by se mě přehnaně vyptával tak jako Sheppard, takže jenom přikývnul a vyrazil k bráně a mně se rázem zdálo těch deset minut jako žalostně krátký čas.

Přidala jsem do kroku, abych si pospíšila k ubikacím a zaklepala na dveře pokoje, který sousedil s mým a v duchu se modlila, aby tu byla. Když ani po půl minutě nikdo neotevíral, byla jsem zklamaná a už se chystala pryč, když se dveře přeci jen otevřely.

Rusovlasá Theresa byla velmi rozespalá. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a neposedně se jí kroutily kolem obličeje a v nekončící záplavě ji zakrývaly i holá ramena, protože na sobě měla noční košili s úzkými ramínky. Protírala si oči a zívala.

„Stalo se něco? Před pár hodinami jsem se vrátila z noční směny," vysoukala ze sebe unaveně a konečně si mě prohlédla. Ještě jsem s ní neměla, od svého návratu, možnost mluvit.

„Mio?" Rázem byla probuzená.

„Mohly bychom si promluvit mezi čtyřma očima?" Zaskočeně přikývla a vpustila mě do svého pokoje, který vypadal přesně tak, jak bych u vědkyně čekala, ale neměla jsem čas se příliš rozhlížet.

„Ty někam jdeš?" Zkoumavě si mě prohlédla od hlavy až k patě a v očích se jí podivně zablesklo.

„Ano, proto si musíme promluvit," přešla jsem to rychle, protože mi už moc času nezbývalo a ona za mnou zadumavě zavřela dveře.

***

Běžela jsem do řídící místnosti a snažila se urovnat si myšlenky, nebo spíš vzpomínky na sen, který se mi Teyle zdával, aby se mi vybavilo co nejvíce detailů. Jenže čím usilovněji jsem to chtěla, tím více podrobností se vytrácelo, musela jsem se spolehnout na to málo, co mi v paměti po probuzení uvízlo.

Evan s týmem už stáli u brány, jen Teyla se bavila s Carterou, a kromě Chucka byla řídící místnost nezvykle tichá.

Nikdo pro tuhle chvíli na mě nezíral, jen Chuck mi věnoval úsměv, protože jsem po dlouhé době měla svůj typický drdol, protože copánky nebo rozpuštěné vlasy jsem nedokázala snést, pořád jsem si na novou barvu nezvykla.

Zamířila jsem k Teyle, která mi s každým krokem připadala křehčí než normálně. Téměř na vteřinu mě moje odhodlání málem opustilo.

„Slibte mi, že budete opatrné," požádala nás Carterová jakmile jsem k ním došla.

„Dám na ni pozor," pronesly jsme s Teylou současně.

„O tom nepochybuju. Můžete počkat u brány s týmem majora Lorna, Teylo? Potřebovala bych si s Miou ještě promluvit." Athosianka přikývla a pomalu scházela k bráně, kde se postavila vedle Evana a začala s ním tiše hovořit.

„Není nikdo jiný, s kým bych tě viděla v tuhle chvíli raději a zároveň jsem ti vděčná, že jdeš s Teylou právě ty." Na to nebylo potřeba odpovídat. Přikývla jsem a vydala se projít bránou.

***

Na planetě mi naskočila husí kůže, jak mi bylo okolí povědomé, ale nesměla jsem se tím nechat rozhodit.

„Kam půjdeme nejdřív?" zeptala jsem se opatrně a nepřestávala sledovat okolí.

„Pár minut odsud je vesnice, kde jsem na tržišti koupila Kananovi přívěšek. Athosiané si dávají drobné dárky, kterým vyjadřují svoji úctu k druhému." Co říkala potom, jsem moc neposlouchala, ostražitě jsem kontrolovala okolí, jestli tu není někdo skrytý nebo nás nesleduje.

„Mio?" Otočila jsem se po Lornovi. „Vypadáš, že z toho taky nemáš dobrý pocit." Nepatrně jsem přikývla a zírala přitom na Teylu, jestli nás náhodou neslyší. „Asi bude dobré, když se porozhlédneš kolem. My s Teylou půjdeme k tomu obchodníkovi a ty se dívej, jestli nás někdo nesleduje." Z kapsy vytáhnul vysílačku a naladil mi stejnou frekvenci.

Možná právě tohle byla chvíle, kdybych měla vyrukovat s pravdou ven, ale pořád se mi na tom něco nezdálo.

Osaměla jsem a zírala za skupinkou, která se proplétala mezi různými stánky, které mi připomněly historické strategické hry, které hrával Mark a já je nemohla vystát, vysedával jenom u nich.

Zamžil se mi pohled, když mě ta vzpomínka dostihla nepřipravenou. Hřbetem ruky jsem si otřela těch pár slz a raději zavrtěla hlavou, abych se té vzpomínky zbavila. Měla jsem přeci úkol, na kterém závisel Teylyn život a život jejího nenarozeného syna. Všechna vodítka mě dovedla až sem, nesměla jsem nic přehlédnout.

Začala jsem obcházet trh a i přes stejné oblečení a vybavení, jaké nosily SG týmy, jsem kupodivu mezi lidi zapadla, nikdo si mě příliš neprohlížel.

„Nemáte zájem o posilující lektvar, děvenko? Vypadáte, že ho potřebujete!" volala za mnou jedna žena od stánku. Otočila jsem se k ní a zírala na lahvičku s nevalně vypadající tekutinou.

„Jste laskavá, ale ne," odmítla jsem ji a ona jen pokrčila rameny a začala pokřikovat dál.

Člověk by v takovém prostředí zapomněl na všechno, co se v jeho životě děje. Bylo to oproti Zemi tak jiné, přátelštější, lidé spolu mluvili, zastavovali se a nezírali jen do obrazovek mobilních telefonů.

Jenže jak jsem mohla v takovém prostředí najít něco nebo někoho podezřelého? Všichni mohli něco skrývat, stačil by jediný pohled bokem a jeden by si myslel, že to jsou právě oni, ale téměř každý obchodník, který mluvil se zákazníkem, pokukoval okolo, jakoby hledal dalšího zákazníka.

Začínala mě z toho bolet hlava a žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. Přeběhl mi mráz po zádech a překvapeně jsem s sebou cuknula, když na mě někdo zavolal jménem. Trvalo mi pár vteřin, že je to vysílačka.

„Co se stalo, majore?" zeptala jsem se hned, jak se mi podařilo schovat za jeden stánek.

„Asi jsme někoho našli. Už pro tebe jde Poulson. Dojdi ke kašně."

„Rozumím." Schovala jsem vysílačku a pohledem vyhledala kašnu, která stála uprostřed trhnu a mířil k ní Poulson. Zrychlila jsem krok, aby mě zahlédl. Kývnul směrem k úzké uličce a já k ní zamířila a on mi byl v patách.

Jakmile jsme zmizeli lidem z očí, zpomalila jsem a nechala Poulsona, aby mě došel.

„Tudy," instruoval mě a ukázal na ještě užší uličku, která vedla na konec řady domů. Společně jsme pak vešli do opouštěného domu, kde byl zbytek Lornova týmu a Teyla, která probodávala pohledem muže přivázaného k židli.

Zřejmě tu došlo k nějaké roztržce, protože Teyla měla v očích divoký výraz a tváře zarudlé. Opatrně jsem k ní došla a jemně se jí dotkla. Překvapeně ucukla.

„Neměla by ses rozčilovat," zašeptala jsem jí, ale jen zavrtěla hlavou.

„Tenhle..." zběsile ukázala na muže, „okrádal mrtvé, mé mrtvé lidi!" Stiskla jsem jí konejšivě ruku a odtáhla trochu dál.

„Hlavně klid, zhluboka se nadechni. To bude dobré. Bude potrestán, slibuju," zkusila jsem na ni klidně a ona přikývla.

„Odvedeš nás na to místo," vyhrkla Teyla už o něco klidněji a muž horečně přikývnul a nespouštěl ze mě pohled, jakoby se bál na Teylu pohlédnout.

Srdce se mi z toho roztlouklo. Můj sen získával trhliny, přesto jsem se snažila být klidná, mohla jsem některé části zapomenout, což nebylo nic neobvyklého, ale zůstávala jsem na pozoru.

„Tak jdeme!" zavelel Lorne. Společně jsme vyšli z vesnice a muž šel před námi, aby ukazoval cestu. Teyla se valila za ním a já poslušně klusala v jejím závěsu a vyměňovala jsem si přitom ostražité pohledy s Lornem.

Začínala jsem poznávat okolí. Michael mohl vyskočit z kteréhokoliv křoví nebo zpoza stromu, i když by to k nám měl poměrně daleko, protože jsme šli po rozlehlé louce.

Když už jsem si myslela, že jsem se spletla, přeběhl mi mráz po zádech a já vycítila, že se něco blíží dřív než jsem zaslechla zvuk přilétající šipky.

„Šipka!" vykřikl někdo a já si všimla, jak se spoutaný muž bleskově otočil, aby přiskočil k Teyle, když se k zemi snesl paprsek. Mohla jsem mít vteřinu na rozhodnutí. Prudce jsem vyrazila vpřed, abych Teylu srazila stranou, ale oslnil mě záblesk paprsku, který ke mně musel dorazit mnohem dřív než jsem očekávala.

***

„A co Mia?" zeptala se Carterová. Sheppard sebou při té otázce trhnul. Lorne se zatvářil více než výmluvně.

„Nejsem si jistý, plukovníku. Seběhlo se to tak rychle. Soustředili jsme se především na Teylu. Je možné, že ji paprsek taky sebral, šla hned za Teylou."

„Ale jistý si tím nejste..." Sheppard se z toho pokusil nějak vykličkovat. Příliš se obával pravdy.

„Prohledali jsme okolí, podplukovníku. Nezaměřili jsme ani její podkožní lokátor."

„Můžeme se tedy domnívat, že Michael má obě dvě," konstatovala Carterová temně.

„Michael chtěl Teylu, ale ne Miu, o té si myslel, že je mrtvá, co když ji zabil?" Ronon vyslovil nahlas to, co ostatní jen mysleli. Na chvíli nastalo v zasedací místnosti napjaté ticho.

„Musíme doufat, že jsou obě naživu," pronesla Carterová opatrně a nespouštěla přitom pohled ze Shepparda, který se zvednul ze svého místa jako první a zamířil k ní. Tohle nebude snadný rozhovor, pomyslela si a zbytek propustila a podplukovníka zavedla do své kanceláře.

„Jak jste Collinsovou s nimi mohla pustit?" začal Sheppard jakmile ze za nimi zavřely dveře.

„Johne, mise se nejevila jako nebezpečná a Teyla mě o přítomnost Mii výslovně požádala."

„M... Collinsová nebyla způsobilá opustit Atlantidu a jít na misi. Pořád nebyla v pořádku po návratu ze Země, ať se tam stalo cokoliv." Carterová se zhluboka nadechla. Sheppard jí znovu dával důvod k tomu, aby mu o Mie řekla pravdu, o tom kdo ve skutečnosti je, ale byl to právě on, který to odmítl, když se o to pokusila poprvé.

„Johne, neznám Michaela tak dobře jako vy, ale nemyslím si, že by chtěl Miu zabít. Četla jsem zprávu o misi, kde jste společně s Genii udělali na Michaela past, kde jste ho, mimo jiné, přesvědčili, že je Mia mrtvá. Možná ji bude vyslýchat, jak je to možné a co vás k takovému kroku vedlo a ona mu nedá důvod k tomu, aby ji zabil."

„Tím si nejsem jist," pronesl potichu a posadil se do křesla.

„Nerozumím."

„Donutil jsem Collinsovou, aby mi něco slíbila."

„Pořád nechápu, jaký by v tom měl být problém."

„Ručila mi za Teylu vlastním životem." Teprve teď mu došlo, jak závazný slib po ní chtěl, nehledě na to, že poprvé se málem nechala zabít wraithskou královnou, aby ochránila Teylu a jejího syna.

„Ah," vydechla Carterová a sama se posadila do své židle. „To už by mohl být důvod."

***

Probrala jsem se celá rozlámaná. Rodney by mi určitě nadšeně řekl, čím jsem si prošla, protože já nedokázala pojmenovat, že mě vcucnul paprsek z wraithské šipky. Určitě to muselo být něco na způsob rozložení molekul nebo podobná hloupost.

Trhaně jsem se zvedla ze země a rozhlížela se okolo sebe. Nebylo těžké přijít na to, že jsem na wraithské lodi, už jsem v podobné cele byla.

Teyla!

Byla to tak silná myšlenka, že jsem s sebou polekaně cukla až jsem zasténala bolestí, jak mi zatrnulo ve svalech.

„Celou dobu jsem si říkal, že by Sheppard nebyl schopný zabít někoho ze svých, ale nečekal jsem, že se do mé pasti chytíš i ty." Dech se mi při zvuku toho hlasu zadrhnul v hrdle a já automaticky sáhnula na stehenní pouzdro, kde jsem měla mít zbraň od Lorna.

„Jestli hledáš zbraň, už dávno jsme ti ji odebrali." Donutila jsem se zvednout hlavu a pohlédnout svému vězniteli do tváře, která byla o tolik lidská než tváře jeho bratří, ale natolik odporná, že jsem mu měla obrovskou chuť do ní plivnout.

„Kde je Teyla?" Přistoupila jsem blíž k mříži, která nás dělila a on se usmál.

„O ni se bát nemusíš. Zatím ji potřebuji, takže jí neublížím..." Pátravě si mě prohlédl. „Což o tobě se říct nedá." Konečně jsem si všimla dvou stráží za jeho zády, kteří mu byli hodně podobní, ale měli na sobě oblečení Athosianů. On je nějak změnil. Změnil je na stejné zrůdy jako byl on sám. Proto je nemohla Teyla najít. Tenkrát z jejich planety je unesl on a začala na nich dělat pokusy. Odporné.

Ucouvla jsem, když Michael otevřel vstup mezi námi a vstoupil do mé cely. „Vypadáš jinak," a zíral na moje vlasy. „Málo kdo by dokázal přežít mučení wraitshké královny. Jen... s takovým efektem." Přistoupil ke mně blíž a já ztuhla na místě. Nemělo cenu proti němu bojovat, musela jsem přijít na to, jak odsud Teylu dostat.

Nehnula jsem ani brvou, když mi rozepnul vestu a bundu a stáhnul halenu. Se zaujetím si prohlížel jizvu na hrudní kosti.

„Pamatuju si doby, kdy jsme ve válce takhle mučili veškeré Antiky, které se nám podařilo chytit. Zbělely jim vlasy jako tobě, ale jen málokterému zůstal zdravý rozum. Většina z nich se zbláznila." Ustoupil dál a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„Víš, Mio, celou dobu jsem tě měl za obtížný hmyz..." To říkal ten pravý, když se jeho druh vyvinul z brouka, „co mi stojí v cestě, ale když jsem z tebe ucítil Antika, začal jsem si říkat, že by ses mi mohla hodit. Tvůj druh je daleko odolnější než ta potrava, kterou jste zaplavili tuto galaxii. Nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, koho mi připomínáš..."

„Koho?" vyrazila jsem ze sebe nedočkavě. Pokud byl můj předek Antik, potřebovala jsem znát jeho jméno. Mohlo mi to pomoct k pravdě.

„Na to je ještě čas, Mio. Věř ale, že je to jednoho dne dozvíš a určitě mu nebudeš vděčná, protože tě jenom využil. Snad si nemyslíš, že Antik s wraithským DNA je něco obvyklého. Proto budu pokračovat v jeho..." udělal dramatickou pauzu, aby mi dal prostor k naprosto šíleným myšlenkám, „výzkumu..." zašeptal mi do ucha, „jsi daleko odolnější než si myslíš, takže než abych něco pokazil u Teyly, raději to pokazím u tebe, jako testovací subjekt se mi hodíš, ty i..." přistoupil ke mně ještě blíž a položil mi ruku na břicho, „tvoje dítě."

Zděšeně jsem k němu zvedla pohled. Vysmíval se mi přímo do tváře a já měl chuť mu smáznout ten úsměv z tváře, ale nedostala jsem k tomu příležitost, protože ti dva strážní mě každý chytil z jedné strany a já neměla sílu se jim vykroutit.

„Odveďte ji do laboratoře, začneme s testy."

***

„Viki?" Tupě jsem zírala před sebe a na malou tyčinku v prstech a nemohla z hlavy vydolovat jedinou smysluplnou myšlenku.

„Viki?" Zkusil to ten někdo znovu. Konečně se mi podařilo zaostřit na nepřehlédnutelný nápis, který mi nějak podřád nedával smysl.

Jsem Těhotná.

Těhotná.

TĚHOTNÁ.

Zvedla jsem od těch písmen hlavu a podívala se na muže, který přede mnou poklekal. Poznávala jsem ho. Ten upřímný pohled v šedo-zelených očích a linii jeho rtů a kštici špinavě blond vlasů, které budily dojem, že se s tím chlapeckým rozcuchem nemusí vůbec dělat, ale opak byl pravdou. Strávila jsem hodiny zíráním, když si ten účes dělával.

„Seane?" vydechla jsem nevěřícně a srdce mi v hrudi poskočilo, jakoby konečně začalo tlouct správným rytmem.

Zírala jsem na něho, když mi bral tyčinku s tím podivným slovem z ruky. Připadala jsem si na míle daleko od téhle chvíle, jako bych do ní vůbec nepatřila.

„Pojď si odpočinout," vyzval mě nevinně a nabídl mi ruku, aby mi pomohl ze záchodové mísy, na které jsem seděla. Nepamatovala jsem si, kdo naposledy to řekl takhle upřímně.

„Potřebuju si odpočinout," souhlasila jsem s ním a vyšla z koupelny do ložnice, do jejíchž oken dopadaly poslední sluneční paprsky dne.

Usadil mě na postel a pomohl mi se položit. Starostlivě mě přikryl dekou až ke krku a lehce mě líbnul na čelo.

„Prospi se, ráno zavolám do práce, že nepřijdeš, ano?" Trhaně jsem přikývla a upadla do podivného spánku.

***

Seděli jsme u pozdního oběda, když se Sean vrátil z praxe v nemocnici. Něco mi vykládal, ale já jeho slova neslyšela. Tak nějak jsem se smířila se svým těhotenstvím, i když jsem z něj chtěla být nadšená, nedokázala jsem to, něco mi bránilo a já netušila, co by to mohlo být.

Otočila jsem hlavu ke kalendáři a chvíli nepřítomně zírala na současné datum, protože to býval právě Sean, který posouval každé ráno červený rámeček.

Den po mém únosu.

Ta věta mi nedávala smysl, i když mě napadla v první vteřině.

Jaký únos?

Znovu jsem se podívala na Seana, který nepřestával mluvit a já se musela donutit, abych ho začala poslouchat. Mluvil o nemocnici a o lidech v ní, co dělá a jak ho to baví a jaký názor na to má jeho otec, který mu to dohodil, než ukončí školu a stane se z něj doktor s licencí od lékařské komory.

Jenže mně to nepřišlo důležité, jakoby jeho slova a činy se nemohly vyrovnat tomu, co dělá John pro galaxii.

Kdo je John?

V hlavě se mi to podivně motalo a já cítila obrovskou potřebu křičet a rvát si přitom vlasy, protože nic z toho, co jsem cítila a slyšela se mi nezdálo tak podstatné, abych tomu věnovala pozornost, takže mi to drásalo veškerá nervová zakončení.

Rázem se vše zastavilo a nic se nepohnulo, jakoby někdo stiskl pauzu, ale já se hýbat mohla, rozhlížela se kolem sebe a snažila se přijít na to, co se děje.

„Lidské životy jsou tak fádní." Otočila jsem se po hlase a uviděla Michaela v jeho lidské podobě. Rázem mi všechno zapadlo a já se málem praštila dlaní do čela, jak jsem hloupá.

„Tohle není skutečné," řekla jsem nahlas, spíš pro ujištění než kvůli němu.

„Samozřejmě, že ne. Chci o tobě zjistit víc, kdo jsi, odkud jsi a nemám zrovna náladu na to, abych poslouchal, jak požaduješ, abych propustil Teylu." Zvedla jsem se ze židle a došla k němu.

„Nepostrádá pak takhle virtuální realita smysl, když jsi mi o ní řekl?"

„Ani v nejmenším, Mio. Můžeš být sebesilnější, ale stejně ze tvé mysli dostanu to, co chci vědět." Natáhl ruku a pohladil mě hřbetem po tváři. Zaskočilo mě, jak to bylo reálné, stejně jako horko, které jsem pociťovala. Odporem jsem ucukla, ale vzápětí jsem se překvapeně zalkla, když jeho ruka se bleskově přemístila na můj krk a hrubě ho stiskla.

Navzájem jsme si zírali do očí. Nepovoloval ani nezesiloval stisk, jakoby na něco čekal.

„Chceš mi snad naznačit, že bych tu mohla umřít, jako v reálném životě?" Dostala jsem ze sebe chrčivě. Nepatrně se usmál a zavrtěl hlavou.

„Jediný, kdo tě zabije, budu já," pošeptal mi do ucha a násilím mě zpátky natlačil do židle před mého přítele, který byl světelné roky daleko a ne jen to.

„Chci aby sis něco uvědomila, Mio." Klekl si vedle mě a zíral mi do očí. Chtěla jsem uhnout, ale zachytil mě za bradu, abych to neudělala. Druhou mi zabořil do vlasů a přitáhl si mě blíž.

„Teď budeš žít v tomhle životě, v téhle realitě, která bude k nerozeznání od té skutečné, aby sis uvědomila, o co všechno jsi přišla, co všechno neprožiješ, takže nebudeš mít čas přemýšlet nad ničím jiným."

„Nemůžeš mě ovládat," zasyčela jsem vztekle a konečně se mu vytrhla a vyskočila ze židle, která se překotila, ale než jsem stihla udělat jediný krok, znovu jsem seděla u stolu.

„Ale ty si nemůžeš vybrat, kde budeš. Prostě budeš tam, kde chci, abys byla. Nemůžeš se prostě sebrat a odejít pryč. Budeš hrát podle mých pravidel," šeptal mi škodolibě do ucha, když jsem se nemohla ani hnout. „Budu k tobě upřímný, ať máš nad čím přemýšlet, Mio. Nemám tak dokonalý přístroj, abych ti mohl číst v mysli jako v databázi, ale tahle obyčejná virtuální realita tě donutí, abys musela nad věcmi přemýšlet usilovněji a tím mi veškeré odpovědi dala dobrovolně."

„To se nikdy nestane," sykla jsem.

„Zase se mýlíš. Dáš mi co budu chtít, tady i ve skutečném světě a nebudeš s tím moct nic udělat. Čím víc se budeš bránit, tím snadněji mi to půjde."

***

John vysíleně vpadnul do chodby skrze Rodneyho hologram. Potřeboval se nutně vydýchat, těch několik hodin venku ho hodně vysílilo. Cítil každičký sval na těle, jenže Rodney ho nenechal příliš dlouho odpočívat a hnal ho, aby byl co nejrychleji u stázových komor, aby si tam mohl pár set let zdřímnout, než přijde jeho čas a on se bude moct vrátit do svého času.

„Neřekl jsi mi, co se stalo s Collinsovou," začal opatrně, když Rodney nastavoval potřebné parametry a neuniklo mu, když sebou hologram trhnul.

„Jen mi to řekni, Rodney, nikdo z nich nedopadnul dobře. Všichni umřeli, tak co se stalo jí." Rodney si unaveně povzdychl a smutně se na Johna podíval.

„Kdyby Mia umřela, bylo by to pro ni lepší." Přejel rukou po panelu a otevřel komoru.

„Řekni mi to, prosím." Chtěl ho chytit za paži, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zastavil se kousek od ní.

„Nikdy neměla na Atlantidu přijít, Johne. Ale celé ty roky se snažila, aby nám pomáhala. Pořád ti dokazovala, že jí můžeš věřit." Byla to víc než jasná výčitka, které si byl John vědom. „Neměl bych ti to říkat." Zavrtěl hlavou a ukázal ke komoře.

„Rodney..." žádal ho tiše.

„Dobře. Ten paprsek, který odnesl Teylu, odnesl i ji. Chtěla ji strhnout bokem, ale nestihla to. Michael tak měl Teylu i Miu." Sklopil hlavu, protože se mu zaleskly oči, jakoby snad mohl plakat.

„Co se s ní stalo?"

„Naposledy nám chtěla pomoct," jen velmi ztěžka zvednul hlavu, „Michal ji dokázal ovládat, aniž by ji musel změnit, celé roky jsem si lámal hlavu, jak a když jsem na to přišel, bylo to už hodně pozdě, když už jsem byl skoro na smrtelné posteli. Myslel jsem si, že budeš chtít slyšet i o ní, takže jsem před svou smrtí ještě trochu hologram upravil, aby ti mohl zodpovědět i tyhle otázky."

„Čím ji ovládal?" John se obával odpovědi a nebyl si jist, jak na to zareaguje.

„Já to nevím, Rodney mi tuhle informaci nenahrál do paměti, jen zadal příkaz, abych tě požádal, až se ti podaří zachránit Teylu, abys zachránil i Miu, potřebujete ji."

„Jak ji můžeme potřebovat, když ani pořádně nevíme, odkud je?" zeptal se ostřeji.

„Johne, nezáleží, odkud přišla, dobrovolně to nebylo, ale může vám pomoct, jen jí dejte příležitost, za ty roky na Atlantidě, se hodně přiblížila zjištění, proč je právě v Pegasu a kdybychom to věděli mi, možná by se hodně věcí stalo jinak."

„Jak jedna holka může mít takový význam?" Byl mnohem víc zmatený, než v den, kdy Mia prošla bránou v tom otrhaném triku.

„Jednou Davos řekl, že budoucnost galaxie závisí jen na pár lidech a možná ti to přijde nemožné, ale jedním z nich je i Mia, jsi tím dalším, Johne?" zeptal se ho Rodney s vážnou tváří. „Nikdo z nás neví, jaký mu byl přidělen osud, dokud se to nezačne dít."

John se na Rodneyho hologram naposledy podíval, než usnul a celou tu dobu, ať to bylo jak dlouho chtělo, snil o Teyle a Mie, jak jsou tam někde, v rukou Michaela, jedna odsouzena k smrti a druhá k něčemu horšímu.

Když ho pak Rodney probudil, aby se mohl dostat domů, měl z toho těžkou hlavu, a i když se dostal v pořádku domů, neměl moc času na slavení, musel se hned pokusit zachránit Teylu a jen doufal, že tam kde bude ona, bude i Mia, ale v tomhle byl Rodney trochu skoupý na slovo.

***

Všechno se zdálo tak skutečné. Bylo to přesně takové, jak jsem si to pamatovala, ale zase žádná utopie, prostě reálný svět, po kterém se mi neuvěřitelně stýskalo.

„Nechceš zmrzlinu?" Sean seděl vedle mě na lavičce, která jako jedna z mála byla ve stínu pod obrovským stromem v parku, kam jsem si chodívala hrát už jako malá. Ještě s mámou, když nebyl Mark na světě, pak i s ním.

„Z lidského hlediska, jsi měla krásné dětství, tedy do chvíle, než tvoje matka zemřela." Michael seděl vedle mě a díval se stejným směrem jako já, na Seana, který kupoval u stánku dva zmrzlinové kornouty.

„Citrónová? To jako vážně?" Vytrhl mě ten otrapa ze snění. Z jeho přítomnosti se mi dělalo špatně a nemohl za to jen můj stav. Nenáviděla jsem, že se mi mohl kdykoliv vecpat do hlavy a mluvit mi do všeho, co jsem dělala na co myslela. Nemělo smysl proti němu bojovat, dokud jsem byla uzavřená v jeho světě.

„Jsou to moje představy, tak proč bych si nemohla dát citrónovou zmrzlinu?" odsekla jsem popuzeně a odsedla si na konec lavičky a sledovala Seana jak je na řadě a už platí.

Vypadal jako Sean, choval se jako Sean, ale Sean to nebyl.

Byl jen pouhým výplodem mé mysli, mých vzpomínek, které mi Michael ukradl a díky nim se mnou manipuloval.

„Vy lidé si ale potrpíte na malichernostech. Kdybyste takové věci neřešili, už dávno byste ovládali celou galaxii." Podíval se na mě a já mu chtěla ve vteřině odseknout, že jsme už dávno cestovali za hranice galaxie a dostali se až do Pegasu, že toho máme za sebou mnohem víc, než by si mohl myslet, ale vzápětí mi došlo, že jemu šlo právě o tohle.

„Mléčná dráha musí být daleko přívětivější místo než Pegas, tolik světů, tolik lidí, tolik jiných forem života... tolik pozůstatků po Anticích..." zabroukal jemně, jakoby chtěl, aby jeho slova odnesla letní vítr.

„Wraithi přeci už dávno ví, jak je naše galaxie úrodná, ale tobě nejde o jídlo, ty už se dávno krmit nemůžeš, ani tvoji hybridi," odpověděla jsem mu posměšně, díky čemuž po jeho lidské tváři se prohnal vztek, který však vzápětí vystřídala všudypřítomná samolibost.

„Nevidíš dál než před brány své představivosti, já se nepotřebuju na lidech krmit, ale netvrdím, že mi jsou k většímu užitku než nějaký obtížný hmyz." Jeho lidská tvář mě děsila snad ještě víc než jeho wraithská.

„Vzal jsem ti rovnou dva kopečky, dneska je moc velké horko. Potřebujete se ochladit." Sean mi podal kornout se dvěma velkými kopečky zmrzliny. Sedl si vedle a volnou rukou mi pohladil břicho. Podle velikosti bych to tak typovala na sedmý měsíc, ale nebyla jsem si jistá, nedokázala jsem určit, jak rychle tu čas utíká.

Přitáhla jsem si kornout blíž k obličeji a chtěla si líznout a znovu si připomenout tu lehce nakyslou štiplavou chuť, která se mi vždy tak blaženě rozlila po jazyku, ale než jsem to stačila při zavřených očích udělat, znovu jsem se objevila někde jinde.

Doma. Nebo na místě, které mi připomínalo domov. Leželi jsme v posteli a Sean mluvil k mému břichu slova, jež jsem nemohla slyšet. Bylo mi z toho do pláče.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle všechno je jen faleš, výplod mé mysli, ale bylo to tak reálné, tak... krásné, a tak moc jsem si přála, aby to byla pravda, abych to mohla skutečně prožívat a mít zase normální život, mohla se těšit na normální budoucnost bez vraždících mimozemšťanů.

Obyčejný život.

„Ty jsi neměla mít nikdy normální život, copak ti to ještě nedošlo, Mio?" Michael se posadil na židli kousek od postele a díval se na nás. Bušilo mi z toho srdce a rudly tváře. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem se pohnout, abych na sebe neupozornila Seana.

„Tvůj předek se postaral o to, abys nebyla normální, abys neprožívala obyčejný život. Vážně sis myslela, že by ses někdy mohla vrátit domů, do své doby, a tam žít jako předtím?"

Pálila mě na jazyku ošklivá slova, kterými bych Michaela nejraději počastovala, a mnoho dalších, kterými bych si ulevila, ale až moc dobře jsem si uvědomovala, čím bych upustila páru nejraději.

„Chceš mě snad zabít, Mio?" Ladně se zvednu ze židle a došel až k posteli, posadil se vedle mě a namotal si pramen mých tmavých vlasů na prst, jemně k němu přičichnul. Přitom se na mě tak škodolibě zašklebil, až jsem málem vzteky vykřikla. Nejraději bych vzala nůž a vrazila mu ho ze spodu do hlavy, aby projel měkkými patry a zabořil se hluboko do mozku.

Tiše se zasmál a pustil mě. „Tolik zloby, nedivím se, že se měl před tebou Sheppard na stráži, on to z tebe vycítil už na začátku, tu tvou temnou stránku, kterou se před každým snažíš skrýt už od doby, kdy tvoje matka umřela." Zatnula jsem obě ruce v pěst a tlačila je do madrace, abych od sebe neodstrčila Seana a neskočila po Michaelovi.

„Musím si odskočit," vyhrkla jsem až příliš hrubě, přesto Sean neprotestoval a hned se odtáhnul na svoji půlku postele a já vyskočila a zamířila do koupelny, kde jsem se zamkla.

Křečovitě jsem se chytila umyvadla a zírala na sebe do zrcadla a snažila se najít zase klid, abych nezačala křičet a všechno okolo sebe rozbíjet.

„Nedrž to v sobě." Uslyšela jsem jeho slizký hlas ještě dříve než se jeho odporná tvář objevila v zrcadle.

Bylo to jako instinkt, zvedla jsem pravou rukou a pěst vrazila doprostřed zrcadla, abych se ho zbavila.

***

Netrvalo příliš dlouho než John vysvětlil, kde byl a co se dozvěděl, všem bylo jasné, že musí začít jednat, přesto se objevil někdo, kdo položil otázku, na kterou se John celou dobu obával odpovědět, protože si stále nebyl jist, co má dělat.

„A kde je teda Mia?" Rodney se zeptal ve stejnou chvíli jako Lorne. Rázem všichni v zasedačce zůstali stát, kde byli a nikdo si nedovolil ani dýchat hlasitě.

„Michael je má obě." Doslova cítil, jak atmosféra zhoustla ještě víc. Jemu i ostatním se tak potvrdily nejhorší obavy, které byly podpořené tím, že je možnost, že se jím podaří zachránit pouze jednu z nich, nikdo nemohl vědět, jestli je Michael drží na jednom místě.

„Podplukovníku," Carterová ho zastavila, až zůstali sami dva. „Vím, že to nechcete slyšet, ale bylo by fér, kdybych vám řekla všechno o Mie. Jsem si vědoma, že je přednější Teyla, už kvůli svému dítěti, ale Mia je zase Američanka..."

„Zachráníme je obě dvě, plukovníku. Mia je tam kvůli tomu, že jsem po ní žádal, aby na Teyulu dávala pozor, takže bych nemohl být sám se sebou, kdybych zachránil jenom jednu." Carterová přikývla.

***

Zírala jsem na Seana, který v dětském pokoji skládal dětskou postýlku a brečela jsem u toho jak malá holka, zalykala jsem se a přála si, aby to skutečně slyšel, aby mě mohl utěšit a já se tak mohla zase cítit normální. Jenže už jsem byla v téhle alternativní realitě uzavřená příliš dlouho, abych se smířila s tím, že tohle nikdy nedostanu.

Otřela jsem si slzy a raději si uchovávala vzpomínky na to, jak by to mohlo být, protože jestli se z toho dostanu, zapomenu na veškerá předsevzetí a Michaela zabiju tím nejzvrácenějším způsobem, kterého bych byla schopná.

„Jste tak malicherní," vzdychl vedle mě otráveně Michael a nahlédl do pokoje a znechuceně si prohlížel zdi.

„Pro tebe je to možná malichernost, ale pro nás je to úcta k novému životu a životu obecně, což se teď o mně říct nedá," pronesla jsem k němu ledově a on se ke mně otočil s úšklebkem.

„Nezapomeň, že znám tvoje veškeré myšlenky, takže ti musím říct, že jsem z tebe zklamaný," začal sklesle, „nechtěl jsem z tebe udělat zrůdu toužící po mé smrti," jeho tón se během těch slov změnil na velmi spokojený a já si uvědomila, že jsem mu dala přesně to, co celou dobu ode mě chtěl, ale už mi to bylo jedno.

„Chtěl jsem, aby se z tebe stala zrůda, která zabije každého, kdo se k ní přiblíží!"

Rozkročila jsem se a chtěla na něho zaútočit, ale zem pod mýma nohama se podivně roztřásla a já zavrávorala. Michael ze zděšeně rozhlédl kolem sebe, a pak spočinul pohledem na mě. Znovu se zatvářil tím svým spokojeným pohledem a mrknul.

„Neboj se, tohle spolu dokončíme brzo." Ani se nenamáhal ke mně zvednou ruku a chytit mě hrubě za týl, jak to měl v oblibě a zmizel mi z očí.

Vztekle jsem zakřičela a uhodila pěstí do zdi až mě z toho rozbolela celá ruka.

***

John se otočil ke Kananovi a zamířil na něj zbraní, všiml si, jak Teyla vyděšeně vykulila oči a přitiskla si syna pevněji na prsa.

„Kde je ta druhá, kterou Michael unesl? Moc dobře vím, že je tady, kde je?" zahulákal na něj, ignoroval přitom jak na něj všichni hleděli.

„Mia tu není, Johne," pokusila se ho Teyla uklidnit. „Věděla bych to," chtěla ho přesvědčit.

„Je kousek odsud v laboratoři, ale nemůžeš ji odvézt," pronesl po chvíli Kanan váhavě.

„Proč?" Zdvihnul zbraň výše a mířil mu na hlavu.

„Je napojená na přístroj, který drží její mysl mimo tento svět." John sklopil zbraň.

„S tím si poradím." Otočil se k Rononovi, který vypadal, že se chystá jít s ním. „Odveď je k jumperu, já přijdu s Collinsovou za chvíli. Běž!" přikázal mu, když to vypadalo, že bude Sateďan protestovat. Nechal si v rychlosti vysvětlit cestu k laboratoři a vyrazil.

Cítil každý krok, bolest ho stíhala, ale měl v těle tolik adrenalinu, aby ji dokázal odložit. V duchu se skutečně modlil, aby Mia byla v pořádku a on ji mohl odvézt zpět na Atlantidu. Už mu bylo srdečně jedno, kdo a odkud je, věděl, že konečně dozrál k tomu, aby jí věřil. Nebyla to povinnost z jeho postu, ale uvědomil si, že tím, že se nechala Michaelem chytit kvůli Teyle, aniž by jí to znovu přikázal, mu dokázala, že je pro lidi z Atlantidy ochotná zemřít, ale to nechtěl.

Jenže veškeré tyhle myšlenky z něj odpadly, když vstoupil do laboratoře a uviděl ji. Veškerá tíha svědomí na něj dolehla jako balvan a on se podlomil v kolenou a jen rychlým zachycením se o stěnu, se vyvaroval pádu.

Cítil se, jakoby se na něj znovu zřítila budova, ale přeci jen se donutil dojít k Mie a rychlým pohledem zhodnotit situaci. Vůbec netušil, kde má začít. Do jejího drobného těla vedlo příliš hadiček, nemluvě o přísavkách na čele, které ji musely udržovat mimo realitu, pokusil se je odstranit, ale překvapením ucuknul, když mu zabrněly prsty, jakoby dostal výboj.

***

Obraz se mi zamihotal před očima a nepříjemně se mi zhoupl žaludek, na předloktích jsem ucítila nepříjemné pnutí a okamžik spatřila několik hadiček, které se až nepříjemně podobaly wraithské technologii.

Sheppard.

Nevím proč mě znovu napadlo jeho jméno, proč jsem si na něj vzpomněla, ale okamžitě se mi postavily všechny chloupky na těle, tak jako pokaždé, když se objevil v mé blízkosti. Na Atlantidě jsem to nenáviděla, moje tělo se obracelo proti mně, ale v tomhle pokřiveném světě se mi to líbilo.

Stýskalo se mi po něm, i když jsme proti sobě bojovali a dávali si navzájem najevo, že se nesnášíme, postupem času mi došlo, že jsme překročili tenkou hranici mezi nenávistí a náklonností a celou tu dobu, co jsem tu, jsem doufala, že si pro mě a Teylu přijde, i kdyby na mě křičel, že jsem Teylu neochránila, přesto bych mu padla kolem krku.

„Řekni, že jsi tady, Johne," zašeptala jsem schoulená na Zemi s pohledem upřeným do dětského pokoje, kde už Sean nebyl a veškeré světlo se vytratilo a přes všechno se plazily temné stíny, ze kterých mi naskakovala husí kůže.

„Dostaň mě odsud, prosím."

***

John jí nerozuměl, pohybovala rty a z očních koutků jí vyklouzávaly slzy. Zatnul zuby a znovu se dotkl přísavek na jejím čele, ignoroval přitom nepříjemně mravenčení a snažil se je strhnout, ale nedařilo se a připadalo mu, že ho to vtahuje někam jinam.

Pohled se mu zamihotal a on měl na kratičký dojem, že vidí chodbu v nějakém domě, která nápadně připomínala tu naprosto obyčejnou chodbu ze Země.

Chytil další přísavku druhou rukou a pevněji stiskl zuby, když mravenčení přešlo do rány, kterou utržil při pádu toho baráku, podlamovalo mu to kolena, ale cítil že už je kousek od toho, aby jí to sundal.

Překvapilo ho, když se mu před očima zvou začala mihotat ta chodba a po pár vteřin se ustálila. Zdálo se to tak skutečné, stejně jako postava schoulená vedle otevřených dveří. Jen s velkým donucením se donutil k pohybu, přestože ho každičký krok neuvěřitelně bolel.

„Johne..." Byla to ona, seděla na zemi, s rukama chránící si těhotenské břicho. Plakala. Nikdy ji takhle neviděl.

„Jsem tady. Odvedu tě." Sklonil se k ní a nabídl jí ruku. Zavrtěla hlavou a polkla vzlyk.

„Nikdy mi tě sem Michael nedal, jak ti mám věřit, že jsi to ty? Není to jen další způsob jak ze mě dostat další informace?" zeptala se ostře a on v jejích očích konečně spatřil tu bojovnost, kterou moc dobře znal. Nebylo divu, že mu nevěřila, ta vidina vypadala velmi skutečně, dokonce cítil pod konečky prstů hrubost stěny, o kterou se opíral, aby vůbec zůstal stát na nohou.

„Asi mi budeš muset věřit, Collinsová." Znovu natáhnul ruku. Nedůvěřivě se na ni podívala.

„Musím uznat, že tohle jsi ještě nezkoušel Michaeli," zasyčela a konečně se zvedla, probodávala ho pohledem a couvla do pokoje, který vypadal jako dětský. „Skoro jsem ti to uvěřila, to mihotání, aby to vypadalo, že ten přístroj ztrácí výkon a ten tvůj na vteřinu překvapený pohled, začínáš se v herectví zlepšovat, možná bys dostal Oscara."

„Sakra, Collinsová, na tohle nemáme čas, tuhle loď za chvíli zničíme, nemůžu se tu s tebou vykecávat, to můžeme až později, kdy si popovídáme i o tom, proč jsi na Teylu nedala větší pozor!" zahřměl a pokusil se přes jinou věc, o které byl přesvědčený, že by to mohlo zabrat.

„Teyla..." zašeptala Mia a pohled jí změknul.

„Jo, Teyla a její syn. Musíme je oba odsud dostat, stejně jako tebe!"

„On už se narodil?"

„Jo, pomohl mu na svět Rodney." Znovu k ní natáhl ruku.

„Podplukovníku?" Nepatrně přikývl a konečně stiskl její ruku, kterou k němu neochotně natáhla.

Oba zalapali po dechu a otevřeli oči. Johnovi se podlomila kolena, když pustil přísavky a na chvíli mu nohy vypověděly službu. Zíral na Miu, jak se na něj překvapeně dívá.

„Fakt se mi to nezdá," konstatovala.

„Ne, a bylo mi skutečně fajn, kdybys mi pomohla, abychom odsud mohli vypadnout, než se sem přižene Michael." Přikývla a sundala si zbylé přísavky z čela a vytahala pár jehlí z levé ruky, on vytahal z té pravé.

Chviličku zápasili, než ji dostali z křesla a další, než zklidnila rozklepaná kolena. „Na běh to nevypadá," pronesla pomalu a podívala se na něj, jak se naklání na jednu stranu.

„Snad zvládneme rychlou chůzi i s..." zvedl pohled od jejího břicha ke tváři, která se nepatrně zarděla.

„Já..."

„To teď nebudeme řešit, hlavně jdeme."

Vyšli z laboratoře a John se postavil do čela, zvedl zbraň a zkoumal, jestli za zákrutami zatáček na ně někdo nečíhá, neuvědomil si, že by mohl zkontrolovat i chodbu za nimi, ale měl hlavně na mysli, aby odsud Miu dostal.

Ztuhnul, když uslyšel přidušený výkřik. Bleskově se otočil a mířil na Micheala, který držel Miu pravou rukou pod krkem.

„Možná by mě docela zajímalo, jak jste se dozvěděli o mojí laboratoři na planetě, podplukovníku. Ale to už není podstatné, nenechám vás odvézt toho Teylina bastarda. Dejte mi ho a já ji možná zabiju rychleji." Pevněji se přitiskl Miině tváři, která z nepochopitelného důvodu sebou cukla stranou a z očí jí vytryskly slzy.

„Pusť ji." John odjistil zbraň.

„Podruhé se nenechám nachytat, podplukovníku. Nezabil jste ji prvně, nezabijete ji ani teď."

„Ani nebude muset," procedila Mia skrze zuby a neohrabaně se mu vytrhla. John zamířil, aby Michaela střelil, ale Mia mu stála v trajektorii střelby a jen pomalu se k němu blížila, pořád měla ztuhlé nohy a neměla šanci Michaelovi dostatečně rychle uniknout. Ten k ní přiskočil, popadl ji za rameno a strhnul k sobě.

John si až na poslední chvíli všimnul nože, který měl ten bastard v ruce a během vteřiny ho Mie zabořil z boku do břicha, vykřikl společně s ní.

„A to jsem s tebou měl velké plány!" zakřičel jí do ucha a pořádně nožem zakroutil, to už se John vzpamatoval a vystřelil. Michael vykřiknul a odletěl dozadu.

Mia padla na kolena s bolestivým stenem. John k ní doběhl, aby jí pomohl na nohy, po oblečení se jí rázem rozlívala rudá skvrna, která se rozšiřovala příliš rychle.

„Běž, odveď odsud Teylu," vydechla rychle a otočila se zpátky do chodby, po Michaelovi nebylo ani památky.

„Odvedu vás obě!" Přitiskl Miu k sobě, neměl čas zastavit krvácení, jediná naděje byla, že ji co nejrychleji odvede k ostatním do jumperu.

„Sám nemůžeš chodit!" oponovala mu.

„Pro jednou sklapni a hni sebou, buď sobec a mysli chvíli na sebe, nebo alespoň na to dítě." Bolestně vzlykla a neochotně kladla jednu nohu před druhou. Cítil jak se mu její krev vpíjí do uniformy, což nebylo vůbec dobře a cesta se při jejich rychlosti zdála příšerně dlouhá.

„Musím ti něco říct," zašeptala vysíleně. Šla už hodně pomalu a John cítil, jak pod jeho dotekem ochabuje.

„V jumperu mi to řekneš."

„Musím hned, než..." Poslední slovo polkla.

„Na to ani nemysli, netrpím tě celý ty roky na Atlantidě, abys mi teď umřela v náručí."

„Bylo by to stejně jedno, Johne. Bylo by to tak lepší, jde o to, kdo jsem a odkud jsem přišla." Škobrtla, ale naštěstí ji udržel. Z jejích slov se mu roztlouklo srdce a zvýšil adrenalin. Konečně, přišla mu rychlá myšlenka na mysl, ale okamžitě ji zapudil.

„Tři roky mi tvrdíš, že mi to neřekneš a když tě bodne nějakej mimozemšťan, bys to všechno snažení zahodila? Ty mi to jednou řekneš, dobrovolně, ne kvůli tomu, že si myslíš, že máš smrt na jazyku, Mio." Vzájemně si hleděli do očí, jak v tu noc, kdy se spolu vyspali, kratičký okamžik důvěry, na který oba tak dlouho čekali.

„Tys..." vydechla.

Ano, bylo to poprvé a John nechtěl, aby to bylo naposled, i přes její bolestné sykání, jak ji k sobě tisknul, zrychlil, protože už za rohem viděl Ronona. Celou tu nesourodou skupinku.

„Co-o?" zakoktal Rodney.

„Na to nemáme čas, musíme co nejrychleji pryč!"

„Vezmu ji," nabídl se Ronon a přistoupil k Mie a co nejopatrněji ji zvednul do náruče. John byl za to rád, adrenalin docházel, sotva se držel na nohou.

„A rychle odsud pryč," zavelel.

***

„Okamžitě připravte operační sál a několik jednotek nula negativní a plazmu!" I skrze přivřená víčka mě oslňovalo nepříjemné světlo. Do uší se mi hrnulo až příliš zvuků, ale hlas Jennifer bych poznala kdekoliv.

Hrozně se mi motala hlava, což asi nebylo nic zvláštního, když jsem ztratila tolik krve. Jenže jsem nedokázala určit, kde to jsem, vlastně mi to začínalo být hodně jedno. Malátnost mě objímala a já se jí pomalu začala poddávat.

„Jde do šoku!" Přitáhla jsem levou rukou k břichu a ucítila pod ním jemný pohyb. Moje dítě. Promiň mi to.

***

John ležel vedle Teyly a po probuzení byl chvíli dezorientovaný, než poznal ošetřovnu na Atlantidě. Podíval se na svou sousedku a malým uzlíčkem v náručí.

„Ahoj," řekla mu s úsměvem. Pomalu se posadil. Ignoroval přitom bolest snad všech svalů v těle.

„Jak se vy dva máte?" zeptal se a Teyla se na něj usmála a odpověděla, že dobře. „Jak jsem dlouho spal?"

„Dlouho, Johne, potřeboval sis odpočinout," poučila ho Teyla opatrně.

„Kde je...?"

„Mia je na pooperačním," vstoupila do jejich konverzace Jennifer. Měla tmavé kruhy pod očima a tváře postrádaly barvu. „Přesto to s ní nevypadá moc dobře, upadla do kómatu, podplukovníku. Přišla od ledvinu a kus střev. Dalo nám spoustu práce, než jsme zastavili vnitřní krvácení."

„A dítě?" zeptal se, ale svůj hlas téměř nepoznával. Teď mu zapadlo všechno na svoje místo, to díky dítěti ji dokázal Michael ovládat, aniž by z ní musel udělat hybrida.

Jennifer si povzdechla a unaveně se posadila na židli vedle Johnovi postele, Teyla je přitom bedlivě poslouchala.

„Miminko má malou řeznou ránu na hlavě, která se zahojí, zůstane mu jen nepatrná jizvička, ale..."

„Ale?"

„Nemám nejmenší tušení, co s Miou Michael dělal, urychlil její těhotenství, ale i po narození to má na dítě vliv, roste stejnou rychlostí jako v těhotenství," odmlčela se, když se k nim přidala Carterová.

„Pokračujte, doktorko."

„Provedla jsem už několik testů, ale nedokážu to zastavit, prozatím."

„Je to něco podobného jako u klonu doktora Becketta?" Carterová se opřela o rám postele.

„U doktora Becketta jde o degenerativní stav z nedostatku podpůrných látek, které by ho jako klona udržovaly při životě, u Miina dítěte jde jen o zrychlený růst, který prozatím nedokážu zpomalit na normální rychlost, proto jsem se rozhodla ho umístit do stázové komory, dokud nenajdeme způsob, jak to zpomalit, ale pár dalších testů prokázalo, že ani stázová komora jeho vývoj nezpomalí na takovou rychlost, jakou sledujeme u doktora Becketta."

„Jak tedy rychle roste?" Teyla se smutně podívala na svého syna a Johnovi bylo jasné, že si nedokáže představit, jak by se cítila, kdyby se to dělo jejímu dítěti.

„V komoře se vyvíjí asi třikrát pomaleji než jak by se vyvíjel běžnou rychlostí mimo ni. Sice se to zdá, že je to hodně zpomalené, ale můžeme vědět, jestli se v děloze vyvíjel po celou dobu stejně rychle nebo mu Michael pomáhal po určité době pro rychlejší růstový spur, takže ho budeme muset kontrolovat každý den."

„A Mia?" John stiskl ruku v pěst a čekával na odpověď. Kóma nikdy nebylo dobře, pokud...

„Nejsem si jistá, plukovníku Carterová, mám obavu, že by se nemusela probudit, sice se už jednou z takového stavu dostala, ale nebylo to jejím přičiněním, a její zranění jsou velmi vážná. Bude to znít jako klišé, ale až čas ukáže. Jediná naděje by byla, kdyby o svém synovi věděla a to ji donutilo žít dál."