Díly o politikaření a pletichaření ze strany vládních organizací, které dohlížejí nad programem StarGate jsem nikdy neměla ráda, ale podle mě byly nedílnou součástí děje, protože tak seriál získával na autentičnosti, takže i já vydávám jeden takový díl, kde se bude řešit Miina neobvyklá situace. Nikdo si nedokážeme představit, jak bychom zareagovali my, kdyby se vedle nás objevil někdo z budoucnosti a jak známe IOA, ta z toho chce vždy něco vytěžit, záleží ale na tom, jestli bude Mia spolupracovat.

Kapitola tentokrát nebude jen z pohledu Mii, obdobně jako kapitola 13., ale vystřídá se tu pár lidí, kterých se tahle situace velmi úzce dotýká..., od Atlantidy, přes základnu SGC až k mladšímu já Mii, které pocítí na vlastní kůži, jaké je to být v jednom čase dvakrát a nevědět o tom, ale zároveň je tu jeden nebo dva malé problémy, které celou situaci ještě zkomplikují.

Přesto na konci nastane velké odhalení, které ukáže přímější cestu ke zjištění, co je vlastně Mia zač a proč byla poslána právě na Atlantidu.

Kapitola se odehrává mezi díly:

4x17 - Přestupní stanice a

4x18 - Příbuzní

o dva dny dříve, základna SGC

Dr. Daniel Jackson

Tiše otevřel dveře, Kate seděla na posteli a zírala před sebe. Došel k ní a posadil se vedle na madraci. Naklonila se na stranu, aby ji nemohl obejmout.

„Musí to tak být," promluvil šeptem, ale Kate ho ignorovala. Zlobila se na všechny okolo. Prožila si toho hodně a když našla Miu, konečně cítila, že to všechno má smysl a jediný možný okamžik, kdy jí mohla skutečně pomoct, musela pryč.

„Sam měla zařídit, aby sem nemusela," pronesla klidně, beze známek emocí. Danielův tichý povzdech ale napjal atmosféru. Kdo Kate neznal, nemohl vědět, že je to pouze klid před bouří.

„Bude to jenom rutina, odpoví na pár otázek a půjde zpátky na Atlantidu, nezdrží se tu ani celý den," nebyl si jistý, jestli má cenu mluvit. Když si Kate vzala něco do hlavy, nikdo jí to nevymluvil.

„Fajn," vstala a natáhla si na sebe plášť, na pár dní stejně musela za Svobodnými Jaffy, oddalovala to do doby, než měla přijít Mia na pohovor, na jeho doporučení, samozřejmě.

Daniel měl co dělat, aby ji dostihnul ještě před odchodem bránou. Nechtěl jí říct, že má ze všech těch pohovorů divný pocit, ale většina zaměstnanců na základně se chovala ostražitě pokaždé, když se do jejich věcí začalo motat IOA, jenže tak to na Zemi chodilo, hlavně když se jednalo o tolik peněz, jež se nořily do programu Hvězdné brány.

„Teal'c na ně dohlídne," snažil se ji ještě uklidnit, ale vzdorovitě na něj pohlédla.

„Tyhle organizace jsou horší než Goa'uldé a Oriové dohromady." Zvedla pohled k poručíkovi Harrimanovi, který potvrdil její návratový kód a Kate se bez jediného otočení vydala bránou pryč.

Daniel strčil ruce do kapes a čekal, jestli si to rozmyslí, ale nestalo se tak.

„Nechtěl bych ji někdy naštvat." Daniel se otočil k Mitchellovi, který se předtím schovával v řídící místnosti.

„To ji přejde," namlouval si, ale bylo mu jasné, že pokud to nevyjde, nastane problém, pak by mohlo IOA začít prověřovat i Kate, přestože byla u programu dlouhé roky.

„Snad, tak se připrav, taky půjdeme." Mitchtell ho poplácal po rameni a odešel.

dva dny po pohovorech, planeta Svobodných Jaffů

Kate Sach

„Zdáš se mi nervózní." Zvedla jsem hlavu k mistru Bra'tacovi. Společně jsme byli prostředníky mezi Jaffy a lidmi ze Země, dojednávali smlouvy a dohlíželi na jejich plnění, což někdy nebylo jednoduché.

„Na Zemi budou volby nového prezidenta (Barack Obama, který se stal prezidentem 2008)," pokusila jsem se to nějak smést ze stolu, ale někoho jako on jsem obalamutit nedokázala.

„Znám tě až příliš dlouho, abych věděl, že takové věci z Tau'ri tě moc nezajímají." Musela jsem se k němu otočit čelem a uznat, že tenhle muž vidí velmi hluboko do mého nitra, jenže ani on nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat, dokonce ani Danielovi jsem neříkala všechno.

Uvažovala jsem nad tím, jestli bylo dobře mu říct, že jsem Miin klon, což mohlo dostat do problému nás obě, kdyby se to dozvěděl někdo nepovolaný, natož aby to věděla právě Mia.

„Jde o to, Mistře, že IOA teď na Zemi podrobovala pohovorům mimozemské členy expedice Atlantida." Nechtěla jsem mu lhát, příliš jsem mu dlužila a nedokázala jsem si představit, že bych spolupracovala s někým jiným.

„Teal'c se zmínil, ale nerozumím tomu, proč by to zrovna tobě mělo způsobovat těžké myšlenky, když by ses teď měla starat spíš o to, jak řekneš svým nadřízeným, že si budeš brát Daniela Jacksona." Přiškrceně jsem se zasmála a pohledem sklouzla k levé ruce, na které se lesknul naprosto obyčejný prsten, který mi dal Daniel přede dvěma měsíci, kdy se zdálo, že všechno bude v pořádku, že bychom přeci jen mohli mít společnou budoucnost, ale žila jsem v prostředí brány až příliš dlouho a nenechala se tím ukolébat, což jsem samozřejmě Danielovi netajila.

„Pan Coolidge, ten co vede pohovory, naznal, že by rád mluvil i se mnou." Bra'tac nakrčil obočí.

„Pokud vím, tak jsi člověk a pocházíš z Tau'ri." Pokrčila jsem rameny.

„To možná ano, ale od sedmi let mě držel Ba'al v zajetí a z mého otce udělal hostitele, sice je to už dávno pryč, ale IOA je to trnem v oku pořád." Nazlobeně jsem zatnula ruce v pěst. Bylo mi jedno, co udělají se mnou, klidně bych se nechala zavřít do oblasti 51, ale nepřenesla bych přes srdce, kdyby chtěli nějak osočit mého otce. Ten po extrakci Goa'ulda ze své hlavy, se dobrovolně nechal zavřít do léčebny, aby se s tím dokázal srovnat, ale po naší poslední návštěvě mi došlo, že odtamtud už nikdy neodejde, nedokázal by se vrátit mezi lidi, což mě moc mrzelo, moc jsem chtěla, aby mohl žít jako předtím, ale bez mámy by to možná nebylo ono.

„Hodně často tvým lidem nerozumím," pronesl Mistr Bra'tac posměšně a natáhl si nohy před sebe. Neušlo mi, že v posledních měsících většinou jen posedával. Nahlas si nepostěžoval, ale bylo jasné, že ho po těch sto padesáti letech života už dobíhá stáří, i když se pořád snaží tvářit, že o nic nejde.

Posadila jsem se na kamennou lavičku vedle něj a společně jsme se dívali na vesnici, kde se mezi svobodnými Jaffy začaly objevovat i malé děti. Potřebovali jsme odpočinek po ranním jednání rady Jaffů, které jsme se sice zúčastnili pouze jako pozorovatelé, ale i tak to bylo vysilující.

Nepatrně jsem se otočila ke schodišti a Bra'tac mě následoval. Mířil k nám Rya'c, který se netvářil dvakrát nadšeně. Muselo se něco stát.

„O co jde?" Rya'c pokynul Mistru Bra'tacovi a mně se podíval přímo do očí.

„Daniel poslal zprávu ze Země." Vypadal zmateně. „Nerozumím tomu, ale nezněl moc dobře, prý to pochopíš."

„Mluv," požádala jsem ho trpělivě.

„Pohovor nedopadl dobře." Srdce mi vynechalo úder, když Rya'c sklopil pohled k podlaze. Musela jsem se hned vrátit zpátky, ale mladý Jaffa mě zastavil.

„Nech mě jít," sykla jsem na něho nazlobeně.

„Je mi to líto, Kate, ale musím tě tu zdržet, než Daniel přijde s mým otcem. Nakázal mi to." Chtěla jsem ho odstrčit, ale ruka Mistra Bra'taca, která mi dopadla na rameno, mě zastavila.

„Myslím, Kate, že Daniel Jackson ví, o čem mluví a my dva bychom si o tom měli také promluvit." Sklopila jsem pohled a s tichým povzdechnutím přikývla a zašla s Mistrem do jeho pokojů, kde mi připravil čaj, po kterém jsem se cítila malátně, až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi nalil jeden z uklidňujících čajů, aby mi znemožnil se vrátit na Zem.

Tohle si s ním ještě vyřídím, byla poslední myšlenka, než jsem usnula naprosto bezesným spánkem.

po pohovorech, základna SGC

Mia Collins

Bylo to jako bych se propadla do nekončící propasti. Naprosto jsem ztratila pojem o čase a neodvažovala jsem se promluvit na stráže, které mi nosily jídlo a odnášely ho v netknutém stavu.

Po letech jsem se znovu dostala do pěti fází smutku, jen s tím rozdílem, že jsem neoplakávala mámu, ale svobodu lidí, kteří mě chránili a svoji vlastní.

Nevím, co bylo horší.

První fázi - popírání - nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, protože jsem se nedokázala na nic soustředit. Neustále jsem chodila dokola ve své cele a mluvila sama pro sebe. Hlavou se mi honily příšerné scénáře, co může nastat, ale pořád jsem si připadala jako by se to netýkalo mně. Opakovaně jsem se budila s tím, že jsem ve svém pokoji na Atlantidě a párkrát i ve své posteli v domě otce, z čehož mi bylo ještě hůř a jen mi to připomínalo, že je situace ještě horší.

Druhá fáze - vztek - trvala jeden den. Pouze tři jídla. Tři plně naložené tácy s jídlem, které měly nahradit ty dny, kdy jsem nejedla při první fázi, ale všechny tři skončily na podlaze mimo mříže. Vzteky jsem holýma roztrhala deku na spaní a doslova rozsápala polštář, až mi z toho krvácely všechny prsty, na kterých jsem si bolestivě zatrhala nehty až do masa, což mi museli následně ošetřit a na další den mě raději svázali do svěrací kazajky a píchnuli nějaká sedativa, po kterých jsem si nebyla jistá časem.

Třetí fáze - smlouvání - proběhla celkem klidně, na nikoho jsem ze základny nemluvila. Klečela jsem pouze před postelí a v duchu se modlila k Bohu, aby mi pomohl, udělal nějaký zázrak nebo mi seslal pomoc, přestože jsem v hloubi duše věděla, že takové pomoci se nedočkám a byla jen otázka času, než na mě přijdou. Bojovala jsem se slzami, které se mi neustále draly do očí, ale zařekla jsem se, že oni mě brečet neuvidí, raději ať vidí můj výbuch vzteku než to, jak se sesypu.

Čtvrtou fázi - depresi - jsem strávila zaklíněná u hlavy postele v malém koutku u zdi, kam jsem se bez problémů dostala. Tupě jsem zírala na zástupy lidí, kteří vstupovali do místnosti s mou celou a pořád na mě mluvili, ale já je neslyšela, viděla jsem, že na mě mluví, ale jejich slova ke mně nedolehly. Byla jsem čím dál malátnější a unavenější. Většinu času jsem prospala a všechno jídlo odstrkávala pryč, protože se mi žaludek smrskl natolik, že když přinesli další jídlo, začala jsem zvracet už jen z toho odéru, bylo to ještě těžší, protože jsem neměla co zvracet a bylo mi to potom ještě hůř, takže nebylo s podivem, když jsem se jednou probudila přikurtovaná na ošetřovně a do ruky jsem měla zavedenou hadičku na umělou výživu.

Tehdy nastala pátá fáze - smíření - při které jsem byla připravena podstoupit vše, jenom abych ochránila lidi, kteří by měli kvůli mně problémy, ale nehodlala jsem IOA prozradit o sobě pravdu, ani kdyby mě mučili, na to jsem byla připravená.

Ironií bylo, že to jediné, co mě nutilo to celé přestát, byla myšlenka na Shepparda, na jeho tvář a jeho sarkasmus, tolik jsem si přála ho vidět a říct mu, že se mě konečně zbavil, ale netrvalo by to ani dvě vteřiny a padla bych mu do náruče a rozplakala se. Pořád jsem si přehrávala ten okamžik, kdy jsem poprvé uviděla svoje vlasy a vběhla mu přímo do náruče. Tolik porozumění jsem naposledy cítila v náručí svého otce, když jsme pohřbívali máminu prázdnou rakev a to bylo před sakra dlouhou dobou.

„Á, slečno Collinsová, konečně jste vzhůru." Pan Coolidge přišel k mé posteli, jakoby se nic nedělo a já se mu přitom dívala přímo do očí. „Hned zítra začneme s testy a výslechy." Děsivě se usmál, jakoby se na to těšil a mně došlo, že to nebudou jen tak obyčejné testy, ale nic horšího než wraithské vysávání to být nemohlo.

dva týdny po pohovorech, loď Daedalus, někde v Pegasu

ppl. John Sheppard

John stál na vyhlídkové palubě Daedala. Před pár hodinami ho s ostatními vyzvedli. Dal si dlouhou sprchu a pořádně se protáhl a byl nadšený, že s nimi už nemusí být v tak malém prostoru, ale pořád mu hlavou běželo, jak to asi dopadlo na Zemi při pohovorech. Ronon mu hned řekl, že prošel, ale o Mii se nezmínil.

„Ještě bude trvat deset dní než doletíme na Atlantidu." Ronon se postavil vedle něho s pohledem sklopeným k podlaze.

„Ještě jsem tu neviděl Collinsovou, pořád čekám kdy přijde, aby se mi vysmála." Otočil se ke svému společníkovi, který k němu zvednul pohled. Johna z toho zamrazilo.

„Nechceš mi říct, že se na Zem nedostala..."

„Na Zem jsme se dostali všichni, ale Mia..." John si představoval různé scénáře, ale nedokázal si představit, že by z nich některý byl skutečný.

„Nabídli jí místo a ona přijala?" zeptala se s hraným nadšením, ale přál si, aby to pravda nebyla.

„Shepparde," povzdychl si Ronon. John ho nepoznával, takhle se snad nikdy nechoval. Vždy si od Mii snažil držet odstup, neřešil ji, tak jako on, ale došlo mu, že se něco muselo stát.

„Tak co se stalo?"

„Neprošla pohovorem."

„Proč? Poznali ji snad? Nepoznal bych ji ani já."

„Raději to nech být," protáhnul Sateďan a nechal Johna samotného.

***

Po dalším týdnu proběhl přílet na Atlantidu jaksi v truchlivém duchu. Nikdo nemluvil, tedy až na doktora Leeho a Kavanu, kterým se pořád něco nelíbilo. John je pro jistotu obešel a bez zastavení mířil do kanceláře Carterové, stejně jako Ronon, a plukovník Caldwell.

Po tom, co mluvil John s Rononem, se ho už na nic nevyptával, ani nikoho jiného, zařekl se, že počká dokud nedoletí na Atlantidu, kde se určitě pravdu dozví.

V kanceláři se všichni pozdravili a usadili do křesel. Nikdo jiný u toho přítomen nebyl, i když hodně členů z řídící místnosti se nápadně pohybovali v blízkosti, protože se už několik dní ve městě vědělo, že se vrací pouze Ronon.

„Asi bych měl začít já," narovnal se Caldwell a podíval se přímo na Carterovou. „Z dostupných informací, které mi sdělil generál Landry, že Mia Collinsová, která se vydávala za Atasii Tamorak, byla zatčena, vzata do vazby a následně jí byl udělen status válečného zajatce bez jakýchkoliv práv Země nebo z jakékoliv spřátelené planety v obou galaxiích." John polknul. Rozhlédl se po ostatních, kteří se netvářili nijak nadšeně. Carterová sklopila pohled a Ronon raději uhnul pohledem.

Jako první se vzpamatovala Carterová. Ujala se slova. „Probírala jsem s Miou takovou situaci a jsem si jistá, že se s ní dokáže vypořádat, já se budu muset připravit na možnost, že mě z Atlantidy stáhnout, vy podplukovníku, nejste o pravdě Mii zpraven, takže vám nic nehrozí, nikdo kromě mě, z Atlantidy nic neví, takže expedice ohrožena není."

„Pokud vím, tak jsme vědomě zatajovali její přežití, bez ohledu na to vaši pravdu o tom kdo je, pořád můžeme jít před vojenský soud," nedal se Caldwell a John si uvědomil, že by bylo naprosto jedno, jestli by o Mii znal pravdu nebo ne, pomohl ji zatajovat před velením, takže všichni mají na tom svůj podíl viny.

„Tak to uděláme jednoduše, vezmu veškerou vinu na sebe."

„To asi nebude potřeba, Sam." Do kanceláře vstoupil pobledlý McKay. „Před pár minutami přišla zpráva od plukovníka Mittchela, Mia vzala veškerou vinu na sebe a přiznala se, že nás všechny donutila, abychom o ní mlčeli." V kanceláři nastalo hrobové ticho, které si dovolil porušit John.

„Bez ohledu na to, co se za ty roky na Atlantidě stalo, jí nemůže IOA odebrat ústavní práva, je občankou Spojených států Amerických." Podíval se na Carterovou, která zavrtěla hlavou. Došlo mu to vcelku rychle, Carterová znala skutečnou pravdu o Mie. Kdo jiný by jí mohl pomoct se odsud vrátit domů než nejlepší astrofyzik na Zemi.

„Johne, je mi to líto, ale Miina situace je natolik vážná, že nemůže mít práva. Ona totiž..."

„Nechci to slyšet," přerušil ji bleskově. „Nechci to slyšet od vás, řekne mi to ona, až se vrátí."

„Johne!" volala za ním Carterová, ale on nechtěl poslouchat. Zvednul se a odcházel otevřenými dveřmi, ve kterých stál McKay. „Johne, tohle se jen tak nevyřeší!" vyběhla za ním na chodbu. Nepřehlédla přitom zvědavé členy, kteří ze zastavili a dělali, že neposlouchají.

John se k ní otočil a zdvihnul jejím směrem ukazováček. „Trpěl jsem ji tu tři roky a nenechám IOA, aby ji jen tak někam zavřelo, je mi jedno, odkud přišla, nebo co je zač, ale mám právo do toho mluvit, je moje podřízená, ať si říká kdo chce, co chce, poslední slovo budu mít já." Ukázal na sebe a odstrčil od sebe ruku Carterové, která ho chtěla uchlácholit.

„Johne, tady jde o hodně vážnou věc, kterou řeším už několik let, není to tak snadné a bylo velmi důležité, aby si IOA myslelo, že je po smrti," ztišila hlas a přistoupila k němu blíž, „ale když to nechcete vědět ode mě, neřeknu vám to, ale věřte mi, že nebude snadné ji dostat z jejich spárů." Johna přitom zamrazilo, takhle vážně Carterová mluvila jen zřídka.

„Mám na Zemi pár lidí, kteří na Miu dohlédnou, ale záleží jenom na ní, jak se k tomu postaví," truchlivě si povzdechla, „ale je mi jasné, že pokud budou narážet na její rodinu, nedopadne to pro ni moc dobře." S tím musel souhlasit, a nebylo mu z toho dobře, i když ho Mia někdy hodně štvala, neposlouchala ho, ale nikdy se nestalo, že by nějak zradila Zemi nebo Atlantidu a poslední mise to jenom potvrzovala.

„Musíme jen čekat, Johne, a doufat."

Daniel Jackson

Kate zůstávala v Bra'tacových pokojích a nevycházela ven, ani když přišel Daniel s Teal'cem. Byla v klidu, i když jí řekl, že musí několik dní počkat, než se budou moci vrátit na Zem, ale nedokázala sedět. Chodila po místnosti ve snaze se zklidnit, alespoň sama pro sebe, pro Miu.

„Ještě tomu dej dva dny," žádal ji Daniel, který zůstal ve vstupu do pokoje vytesaného ve skále, kde bylo dnes velké horko.

„Už jsou to víc jak dva týdny, ani ty nevíš, co se tam děje." Nedokázala se na něho otočit, zírala z okna a držela se za paže tak, jakoby jí byla zima. Tolik si přál, aby za ní mohl dojít a obejmout ji, uchlácholit, přesně tak, jak by to správný snoubenec měl udělat.

„Když nechceš myslet na sebe, tak mysli na ni, když tam teď vpadneš, začnou se zajímat i o tebe a Mie nepomůžeš." Prudce se k němu otočila. Z očí jí sršely blesky.

„Tohle není záležitost nikoho ze Země! Je to jen mezi mnou a jí a já neměla dovolit, aby ten pohovor podstoupila. Pokud vím, tak Antikové nedělají pro nic za nic, a pokud mě podle ní naklonovali, měli k tomu důvod, do kterého Taurijci nemají co mluvit!" Daniel o krok ustoupil. „Už mě nebaví, že se do všeho motají a snaží se mít nad tím nadvládu." Sebrala z postele svůj plášť a kódovač, protáhla se kolem Daniela, který za ní marně volal.

Po cestě přibrali i Teal'ca, který nic neříkal a jen se mračil, když Kate zadávala adresu Země.

„Nemůžeš jít proti celé planetě!" Pokusil se ji Daniel ještě zastavit.

„Nejdu proti planetě, ale proti jedinému člověku!" sykla a stačila chvíle, kdy se z brány vyvalil vír, aby naprosto změnila výraz ve tváři ze zlostného na nečitelný, kterého se Daniel obával.

Prošel bránou co nejrychleji dokázal, aby ji mohl zastavit společně s Teal'cem, ale to co ho čekalo na druhé straně ho překvapilo a naprosto přikovalo na místě.

Kate k němu stála čelem s překvapeným výrazem, protože jí jeden z vojáků, kterých byla plná místnost, nasazoval pouta.

„Jsme velmi potěšeni vaší návštěvou, slečno Sachová." Společně s Teal'cem se podívali do řídící místnosti nad nimi, Kate se jen nepatrně natočila, aby se stejně jako oni ujistila, že za neprůstřelným sklem stojí pan Coolidge, jehož spokojený úsměv napovídal, že jen vyčkával, až se vrátí.

„Odveďte ji do cely," přikázal. Daniel se za ní chtěl vydat, ale Teal'c ho nepatrným gestem zastavil.

„A vy doktore Jacksone jste očekáván v zasedačce a svého mimozemského přítele vezměte s sebou."

Kate Sach

Po dlouhé době jsem se nechala překvapit. Očekávala jsem, že jednou někomu budu trnem v oku, ale nic se nedělo tak dlouho, že jsem sklouzla do zdánlivého klidu, což se mi teď nevyplatilo a o to to bylo horší, protože jsem znala všechny ty vojáky, kteří mě odváděli do cely.

„Máš dvě minuty," pošeptal mi jeden z nich, když jsme se zastavili u hlídaných dveří. Tiše mi je otevřeli a strčili dovnitř, kde bylo tak prudké světlo, že jsem na pár vteřin nic neviděla.

To co jsem spatřila pak, mě zasáhlo. Rozběhla jsem se k mřížím a drtila nadávky mezi rty, protože mi nechali spoutané ruce.

Klekla jsem si před mříže a dívala se do apatické tváře Mii, vklíněné mezi mříž a postel. Tak prázdný pohled jsem neviděla ani u vězňů v Ba'alově pevnosti, kde jsem vyrostla, a že to tam nebyl žádný med.

„Mio," zašeptala jsem jejím směrem, bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo vidí, ale tohle nebylo dobře. Lidé ze Země dokázali být velmi krutí..., ke svým vlastním.

Ani se na mě nepodívala, jen se zvedla a došla ke mříži a sklouzla na mou úroveň. Protáhla ruce skrz a slabě mě objala a přitáhla k sobě, i když to moc nešlo, ale stačilo to, abych cítila její prudce bušící srdce a uslyšela tiché vzlykání, když mi zabořila čelo do ramene a rozplakala se.

„Mrzí mě to." Rázem mě opustila veškerá bojovnost a jen si přála, abych ji odsud dostala, protože tohle bylo nelidské, drželi ji tu jako zvířátko a určitě zkoumali jak je možné, že je tu dvakrát, což znamenalo testy a náplasti, které měla v ohbí lokte byl pro mě jako políček. Neměla jsem to dopustit. Neměla tu být.

„Co ti to udělali?" zeptala jsem se opatrně a konečně si pořádně prohlédla její šedivé vlasy, které rámovaly její unavený a uplakaný obličej, rázem zestárla o několik let, jakoby to byl úplně jiný člověk.

Tohle nebyla ta Mia, se kterou jsem se sešla na přestupní stanici. Připadalo mi, že ji znám, stejně jako její mladší verzi, u které jsem našla přívěšek, ale tohle, tohle nebyla ani jedna a já neměla tu sílu, abych se jí zeptala, co se stalo.

„Popři vše, na co se tě zeptají ohledně mě," pošeptala mi do ucha velmi slabě. „Beru to na sebe," dodala o něco věrohodněji a pustila mě. Zvedla jsem k ní pohled a hledala v jejích očích známky odporu, ale nic tam nebylo, jen ta apatie. Dostali ji, zničili. Tak jak to umí jen IOA.

Jen jsem na ni zírala s pusou dokořán, když se vrátila do svého koutku a s rukama na kolenou začala sledovat mříže před sebou. To mě srazilo snad ještě níž, takže jsem ani neprotestovala, když mě vojáci zvedli ze země a vyvedli z cely ven, aby mě šoupli do té vedlejší. Takže mě od Mii dělila pořádně silná betonová zeď.

„Chci mluvit s Coolidgem," vyštěkla jsem nazlobeně na jednoho z vojáků poněkud ostřeji, protože se mi začala pomalu vracet moje bojovnost.

„Za půl hodiny," odpověděl mi jiný a všichni vyklidili místnost a já osaměla.

Daniel Jackson

„Coolidge půjde po nich jako pes," nechal se slyšet Mitchell. Daniel k němu ani nezvednul hlavu. Pořád přemýšlel nad tím, jestli se tomu nedalo nějak předejít.

„Neměl jsem ponětí, že to byla jenom zástěrka, aby Coolidge dostal na jedno místo Kate a slečnu Collinsovou." Generál Landry sdílel stejné obavy.

„Mělo nám to dojít hned, že se IOA nespokojí jen tak s tím, že Mia zemřela. Na to ji příliš doktorka Weirová chránila," pokusil se přemýšlet Daniel nahlas.

„Řekl bych, že spíš IOA má na Atlantidě svého člověka, který jim posílá pravidelné informace." Daniel, Mitchell a generál Landry se společně podívali na Teal'ca. „Pokud vím, tak IOA vždy chtělo mít kontrolu nade všemi částmi programu Hvězdné brány, nemuseli nikoho z vedení informovat, že poslali někoho na Atlantidu, aby sledoval jak to tam chodí." Daniel nejistě polknul. Přestávalo se mu to líbit. Jeho vlastní lidé se nikdy nesrovnali s Katinou situací. Nikdo netušil, že má v sobě víc antického než kdokoliv ze Země a že je klonem Mii, ale teď bude jen stačit pár testů, aby si to uvědomili. Jenže IOA spíš vadilo, jakou moc měla Kate jako diplomat, nesli to špatně, že může hovořit za Zemi, ale tu zachránila tolikrát co SG-1, ale pořád to nebylo dost.

„Nemusí to být přímo jejich člověk, stačí někdo s kým uzavřeli dohodu o informacích, což nám hlásit nemusí," dostal ze sebe generál Landry po chvíli ticha.

„To by bylo ale porušení dohody o sdílení informací." Vystartoval plukovník Mitchell.

„Stejně tak by mohli nařknout oni nás, když jsme jim zatajili, že slečna Collinsová byla celou dobu naživu."

„Podle mě nejde o ni, ale o její rodiče," vsunul do rozhovoru svoji myšlenku Daniel a vysloužil si tím, že ho začali poslouchat. „Miiny rodiče byli oba vojáci. Sloužili u Amerického letectva, přestože nebyli rodilými Američany, což některým patriotům v armádě může trochu vadit, takže hledají všemožný způsob, jak dokázat, že to nebyla náhoda, když se jejich dcera dostala na utajovanou základnu." V místnosti nastalo hrobové ticho. „Nehledě na to, že šlo i o cestu časem," dodal Daniel opatrně a plně si uvědomoval tíhu situace.

„Nebo to je možná tím, že se IOA naštvalo, když jim Woolsy řekl, že umřela, i když neumřela. O tu holku nikdy nešlo, ale jen o způsob, jak se na Atlantidu dostala a proč jí pořád každý pomáhá." Nesl se zasedačkou hlas generála O'Neilla, který stál opřený ve dveřích s rukama založenýma na hrudi.

„Zatahuješ do toho moc osobních věcí, Danieli," pokračoval O'Neill, když pomalu došel ke stolu a usadil se na volnou židli.

„Tak mi řekni, Jacku, proč do toho zatáhli i Kate?"

O'Neill se opřel lokty o desku stolu a propletl prsty na rukou a podíval se dlouze na svého dlouholetého přítele. „Jen využili situace. Tak už to IOA dělá."

„Je super, že jste si to vyříkali, ale Kate jde ke Coolidgovi," podíval se na hodinky, „před pěti minutami."

Společně se přesunuli do záznamové místnosti, kde se nahrával rozhovor mezi Kate a Coolidgem.

„Tohle nedopadne dobře," upozornil plukovník Mitchell a nikdo v místnosti jeho úsudek nezpochybnil.

Kate Sach

Už se mi dlouho nestalo, aby mě po základně vedli v poutech. U spousty lidí to vyvolalo zájem, ale zachovali se profesionálně a pokusili se dělat znovu svoji práci.

Znala jsem ty dva vojáky jménem, jenže když dostali rozkaz, splnili ho, aniž by projevili jakýkoliv soucit, byla to jejich práce.

Zaklepali na dveře a nějaký potěšený hlas je pozval dál. Za stolem na mě čekal Coolidge, za jehož zády byla na stativu umístěná kamera, na které svítilo červené světýlko.

Ten egoista chtěl mít natočenou každou vteřinu mého výslechu, ale já nehodlala přistoupit na tu jeho hru. Stačilo že zničil Miu.

„Posaďte se u nás, slečno," promluvil sladce a ukázal na volnou židli před sebou. Vojáci mi pomohli a ruce mi připoutali k řetězu, který byl ukotvený v betonu pod mýma nohama. Byl však natolik dlouhý, abych si mohla ruce položit na stůl, ale ne dost dlouhý na to, abych ho Coolidgovi omotala kolem krku.

„Děkuji, můžete jít," odmávl vojáky a já stačila postřehnout, jak si oba vyměnili podezřívavé pohledy. Bylo mi stejně jasné jako jim, že to co se tady bude dít, nebude nic pěkného.

Dveře klaply a já s Coolidgem zůstala sama, až na kameru, která běžela.

„Nuže, slečno Sachová, jak jsem řekl v řídící místnosti, jsem velmi potěšen, že jste se k nám přidala." Zatnula jsem ruce v pěst až mi zakřupalo v kloubech. Sto chutí bych mu nejraději smázla ten povýšený pohled z obličeje.

„Stačilo zavolat a já bych možná přišla," odpověděla jsem mu mile a přivřela oči, čekala jsem, jestli se ve mne probudí nějaká antická schopnost, ale to bych dřív zestárla, než bych se něčeho takového dočkala.

Naneštěstí jsem to svoje antické já nenáviděla natolik, že ani ve chvílích blížící se smrti bych ze sebe nic nadpřirozeného nedostala.

„Slečno Sachová, vy děláte, jako bych byl váš nepřítel, ale já si chci s vámi jen v klidu promluvit a než mi naznačíte, že máte pouta, to je pouze pro vaši bezpečnost. Četl jsem o vás dostatek spisů, abych věděl o vaší výbušné povaze a byl bych velmi nerad, kdybyste si ublížila." Byla to jak rána zat'nik'telem [zakňaktelem]. Ten chlap se mi vysmíval do obličeje.

„Víte, začneme opravdu jen velmi opatrně. Odkud pocházíte?" Neušel mi ten jeho vyzývavý pohled.

„To se mi nepodařilo zjistit, jen vím, že mě našel můj otec, když mi bylo pár dní." Nebylo to zase tak dlouho, kdy na to táta vzpomínal, když jsem se ho byla ptát na ten antický přívěšek, který jsem skrývala pod oblečením, ke kterému jsem přidala zásnubní prsten od Daniela.

„Takže jste ze Země?" zeptal se se zájmem.

„Podle krevních testů jsem člověk, zřejmě i ze Země."

„Takže jste mimozemšťan, tak jako Teal'c." Tak moc jsem mu chtěla vrazit pěstí.

„Ne. Teal'c je Jaffa, já jsem člověk, mám hodně podobnou DNA jako vy, jen na pár odchylek..." Musela jsem se rozmyslet přirovnání k Jonasovi Quinnovi, protože Coolidge by byl schopný mě zahrnout další řadou nahlouplých otázek.

„Já zapomněl, že někteří mimozemšťané jsou téměř k nerozeznání od lidí."

„Drtivá většina předků humanoidních obyvatel vesmíru pochází ze Země, když jimi Antikové obydlovali Mléčnou dráhu, nehledě na únosy, které měly na svědomí Goua'uldé v době největšího rozmachu Egypta." Obrnila jsem se před salvou dalších otázek.

„Slyším, že jste docela dobře obeznámena i pozemskými dějinami."

„Zajisté, žila jsem tu se svým otcem do sedmi let a před pár lety jsme se sem vrátili, potom co jsem utekla od lorda Ba'ala, který mě s otcem roky věznil ve své pevnosti na planetě, jejíž adresu naleznete v mých složkách," kývla jsem k jeho rukám, pod kterými byly silné složky. Mohla následovat řada různých otázek, ale já se obávala jediné.

„Váš otec byl hostitelem Goua'ulda," Coolidge zvedl od složky oči a pátral v mém pohledu jakýkoliv vzdor, ale já si zachovala kamenný výraz, od Teal'ca toho dalo naučit hodně, „nemýlím-li se," dodal opatrně a složil si ruce přes hustě popsané papíry, ve kterých byl vepsán celý můj život. Nejdůležitější věci jsem však dokázala utajit.

„To byl, u Tok'rů podstoupil extrakci, kdy ho z něj vyjmuli," potvrdila jsem s hrůzou očekávající otázku.

„Podle záznamů je váš otec uzavřen na psychiatrickém oddělení amerického letectva pro duševní poruchy."

„Odešel tam dobrovolně, chtěl být na Zemi, ale v ústraní. Jako americký občan má na to právo. Podepsal dohodu o mlčenlivosti."

„Nevím, jestli si uvědomujete, slečno Sachová, že duševně nesvéprávní lidé nemohou zodpovídat za své činy, potažmo nemohou podepisovat žádné dohody o mlčenlivosti a vy, jelikož nejste člověk... tedy přímo ze Země, za něj nezodpovídáte a žádné jiné příbuzné nemá, protože jeho žena," sklonil se nad papíry a něco si přečetl, „zemřela na akutní cévní mozkovou příhodu." Pod náporem vzpomínek jsem se otřásla, i když to bylo už spoustu let, bylo to jakoby se to stalo včera. Jeden den tu máma byla a druhý byla pryč. Jen půl roku před tím, než nás unesli.

„Nemyslím si, že předmětem našeho rozhovoru je smrt mé matky." Coolidge si odkašlal.

„Ženy která vás adoptovala a po pár letech vaší výchovy náhle skonala, jen pár měsíců před tím, než jste vy a váš pěstoun byli uneseni. Není to zvláštní?"

„Můj otec," procedila jsem skrze zuby.

„Prosím?"

„Mluvil jste o mém otci jako o pěstounovi, ale on nebyl můj pěstoun, byl to můj otec, legálně mě adoptovali. Otec s matkou, tak se příště vyvarujte takových přeřeků, Coolidgi, prosím," dodala jsem po chvíli ticha chladným hlasem.

„Když mu tak chcete říkat, ale ve světle nedávných událostí tato adopce padá, protože vy zřejmě nejste člověk." Nahnula jsem se blíže k němu.

„Zrušení adopce nemůžete docílit bez toho, aniž byste odhalil program Hvězdné brány, Coolidgi." V očích se mu zalesknul vztek. Tuhle bitvu jsem pro tentokrát vyhrála já.

„Nemyslete si, že se tímhle nechám zastrašit, slečno Sachová, ale raději se budeme věnovat jednomu vašemu setkání, které proběhlo v minulém roce na přestupní stanici. Setkala jste se tam se slečnou Collinsovou, krátce potom, co jste byla několik dní v Arizoně a sledovala její mladší verzi." Stiskla jsem lehce rty a pousmála se. Tahle hra se mi začínala líbit.

„To nepopírám. Byla jsem na obou místech." Evidentně se Coolidge zaskočilo. Několik vteřin mu trvalo než našel pevnou půdu pod nohama.

„Takže přiznáváte, že jste jednala na popud slečny Collinsové?" Nikdy se nic nezdálo lehčí.

„Nevkládejte mi slova do úst, Coolidgi. Já dostala rozkaz od někoho jiného a co tu dotyčnou osobu k tomu donutilo, to nevím." Pokrčila jsem rameny a lehce naklonila hlavu a přimhouřila oči.

Pak se to stalo.

„Vůbec nechápu co všichni na té holce vidíte!" rozkřikl se a praštil dlaněmi o stůl. „Já se tu snažím seriózně vyslýchat a celá základna stojí na straně jakési holky, co nepatří do téhle doby, budete toho všichni litovat. Stráž!" Do místnosti vkráčeli vojáci.

„Odpoutejte ji!" nařídil Coolidge.

Klidně jsem se postavila a promnula bolavá zápěstí. Zástupce IOA na mě navztekaně hleděl.

„Na tohle nemám čas! Vím, že se vy dvě moc dobře znáte, ona byla první za kým jste šla! Ale dostal jsem nařízení, že vás nemůžu držet násilím, máte status diplomata!" Stálo mě hodně námahy, abych se nesmála.

„Chraňtě si Collinsovou všichni jak chcete, ale ona v tomhle čase nemá co dělat a já se postarám o to, aby zmizela!" Hodil po mně moji vlastní osobní složku a vztekle odešel z místnosti. Myslela jsem si, že mám v ruce trumf, ale vypnul kameru, tak mi nezbylo nic jiného než si posbírat vlastní záznamy.

Mia Collins

Neviděla jsem Kate několik dní, vlastně nikoho kromě stráží. Živá duše na mě nepromluvila, skoro to vypadlo, jakoby na mě zapomněli, ale to bylo zbožné přání.

Byla jsem ochotná to vzít všechno na sebe a taky jsem to tak panu Coolidgovi řekla, když mě vzal na první výslech.

„Odebere vám pár vzorků, ze kterých se pokusíme zjistit, jak jste se dostala do naší doby, když nám to nechcete říct sama." Seděla jsem na lůžku na ošetřovně se dvěma vojáky za zády. Jistý plukovník Mitchell stál u vchodu a na všechno dohlížel, nespustil mě z očí.

Podívala jsem se na něj, když mi začali odebírat krev. Nedokázala jsem se na to dívat, už odmalička jsem nesnášela odebírání krve a teď jsem si nemohla dovolit zavřít oči, dala bych tím najevo svou slabost.

„Já si to nepamatuju," opakovala jsem za tu krátkou dobu už poněkolikáté.

„Slečno Collinsová, nejste v postavení, abyste mohla zatajovat tak důležité informace, nezapomeňte, že nemáte žádná práva." Na kratičký okamžik se zatvářil, že má o mě skutečně starost, ale já na něm poznala, že to na mě hraje.

„Nevím, co si od toho slibujete, ale já vám prostě nemám co říct, držíte mě tady několik dní a pořád opakujete ty stejné otázky, jak dlouho vás to bude bavit?" Dovolila jsem si, se podívat na doktorku, když mi zalepila vpich, přidržela místo a já ohnula ruku. Měla celou ampulku mé krve.

„Uvědomte si, že čím dříve se vaše situace vyřeší, tím dříve budeme moci pro vás vymyslet náhradní řešení. Nevím, co jste si myslela, když jste se sem vydala, ale doufám že to nebylo to, že pohovorem projdete s takovými lži, které jste nám řekla. V současné době doletěl Daedalus na Atlantidu, kde je mnoho lidí, kteří budou zatčeni a souzeni za zradu." Prudce jsem s sebou cuknula, čehož se leknula doktorka a nedopatřením upustila nezavřenou ampulku s mou krví, která se rozprskla po podlaze a všem jim postříkala nohy.

Pan Coolidge se začal zlobit a křičet na doktorku, která se mu omlouvala a bleskově zavolala personál ošetřovny, aby to uklidil, jako by se všichni báli, že je moje krev něčím infikovaná.

„Odebral jste mi práva na svobodu, ale právo na vypovídaní snad ještě mám, ne?" Plukovník Mitchell se k nám přiblížil o pár kroků.

„To je samozřejmé," potvrdil pan Coolidge a já nespouštěla pohled z plukovníka.

„Dobře pane, moje výpověď je taková, že přebírám veškerou zodpovědnost za všechny události, které se staly na Atlantidě v době mého pobytu, včetně veškerých úmrtí a ničení majetku letectva. Můžete si přečíst veškerá hlášená, v každém z nich bude o mně zmínka, byť pod jiným jménem a pokud to nebude stačit, vše vám vypovím, ale pouze pod podmínkou, že členy expedice zprostíte veškerých obvinění kvůli mé osobě."

„Vy jste se snad zbláznila!" Zrudnul mu krk a já natáhla druhou ruku, aby mi znovu mohli odebrat krev.

„Nezbláznila, ale pouze beru zodpovědnost na sebe, což udělat můžu a nepochybuju o tom, že vám členové expedice Atlantida potvrdí, že jsem je donutila o mně mlčet." Plukovník Mitchell otevřel pusu a překvapeně se otočil na generála Landryho, který vešel dovnitř, když jsem začala se svým prohlášením. „Nemůžu to vzít zpátky, pane Coolidgi, máte to natočené," kývla jsem na kameru za jeho zády, „a je tu spoustu svědků." V místnosti bychom mohli slyšet spadnout špendlík.

„Tohle nejde," rozčílil se pan Coolidg.

„Jde, dokonce i jako válečný zajatec má určitá práva a jestli se rozhodla to vzít všechno na sebe, nemůžeme jí v tom bránit, protože mluví pravdu, osobně jsem četl veškerá hlášení z Atlantidy a slečna Collinsová je v nich uvedená od svého příchodu, takže je IOA nuceno to akceptovat."

Pan Coolidge se vztekle podíval na generála a chtěl mu něco říct, ale generálům lehký úsměv ho od toho odradil. Vedoucí vyšetřovatel IOA to nakonec vzdal, kývnul na dva své podřízené, jeden se věnoval kameře a druhý zapisoval, sbalili se a z ošetřovny vypadli, jako by jim hořel koudel u zadku.

„My jsme spolu neskončili, slečno Collinsová, donutím Vás říct pravdu!" Ukazoval na mě vztekle prstem a já se na něj vzdorovitě podívala, ale neodvážila jsem se nic říct a jen se dívala jak jeho záda mizí v chodbě.

„Nejsem si jist, jestli to byl dobrá nápad, Mio. IOA to bude brát hodně vážně. Být Vámi, nezahrával bych si s nimi," upozornil mě generál opatrně. Plukovník přišel až k němu a dva vojáci, kteří mě hlídali, se vzdálili, takže jsme zůstali sami, doktorka předala ampulku s krví sestře a chvíli u mě počkala, dokud se mi krev v místě vpichu nesrazí. Nakonec se postavila vedle a dívala se na mě stejně jako generál a já v jejich jistých rysech pozorovala určitou podobu.

Všechny tři jsem přejela pohledem. Byli to vojáci, ale já k nim necítila zášť, vyzařoval z nich strach, porozumění a obavy o mou osobu, což bylo v téhle situaci pěkné, ale nehodilo se to.

„Pane, - zhluboka jsem se nadechla - já nemám co ztratit. Hlavně bych tu neměla vůbec být. Divím se, že to neprasklo už dříve, ale pořád jsem si říkala, že se přeci jen nějak dostanu domů a tohle všechno skončí, upřímně, nemyslela jsem na to, že by kvůli mně mohli mít lidé z Atlantidy nějaké potíže, celou dobu mě ochraňovali a pomáhali, zaslouží si, abych jim to nějak vrátila."

„Mio, neměl bych Vám to říkat, ale tohle neskončí pro vás dobře." Pochopila jsem, co tím generál myslel. Já tady umřu a bude se to dít pořád dokola, protože to co se má stát v roce 2014 už nezměním.

***

Situace nemohla být více bezvýchodnější, jediné co jsem mohla dokázat, bylo, abych dokázala přemluvit Kate, aby to celé zastavila alespoň ona. Nic jiného jsem za celou tu dobu nedokázala vymyslet, nebyla jsem voják, nebyla jsem nic, jen jsem se nenarodila moc dobře, vlastně kdoví, jestli jsem se vůbec měla narodit.

Bylo mi z toho všeho špatně. Nikdo se mnou nemluvil, nic po mně nechtěli a já zůstávala ve své cele sama. Jen já a můj špatný stav. Zvracela jsem, třásla se a nedokázala do sebe nic dostat.

Nakonec mě přeci jen z toho všeho vysvobodila Kate. Přišla za mnou s lehkým úsměvem, sedla si vedle mříží a jen byla se mnou. Cítila jsem, že ji něco trápí, ale to tady asi každého.

„Udělalas, o co jsem tě požádala," zeptala jsem se po dlouhých minutách ticha.

„Nebylo to od tebe fér," vyčetla mi.

„Život není fér a musím už konečně za sebe převzít zodpovědnost, tři roky jsem lhala lidem, kteří mě ochraňovali, zaslouží si to." Prudce ke mně obrátila tvář.

„Víš, že dáváš Coolidgovi přesně to, co po tobě chce?" Nerozuměla jsem. „Srazil tě na kolena."

„To ano, ale ne úplně, měla jsi ho vidět, když jsem to vzala všechno na sebe, zrudnul jako rajče." Nepatrně jsem se zasmála, čehož jsem zalitovala. Žaludek se mi nepříjemně stáhnul, ale odolala jsem nutkání zvracet.

„Neměli by tě tu tak držet, není ti dobře." Její oči vypadaly tak dospěle, viděly už toho tolik.

„To je jen psychika. Nic víc." Zhluboka jsem se nadechla a zvedla oči ke kameře. Naklonila jsem se ke Kate, abych jí mohla další slova pošeptat do ucha.

Byla to jen jednoduchá prosba, abych mohla klidně spát, ujistit se, že se to děje jinak. Napnuly se jí svaly na krku a nepochybovala jsem o tom, že to pro mě udělá.

„Tedy pokud můžeš opustit základnu." Podívala se na mě a přikývla. Ladně se zvedla a došla ke dveřím.

„Požádám doktorku, aby se ti podívala na to břicho. Měla bys jíst, ztrácíš se před očima." Jen jsem jí mávla a došourala se zpátky na lůžko, potřebovala jsem se vyspat.

Kate Sach

V zasedačce na nás čekali oba generálové. Návštěva Arizony nedopadla tak dobře, jak jsem si představovala, i Daniel byl nemluvný, až se mi to přestávalo líbit. Od nástupu do letadla nic neřekl a když jsme se společně posadili, jen zíral skrze sklo na bránu.

Byl tu i Teal'c s Mitchellem, vedle kterých si zabrala místo Carolyn Lamová v bílém doktorském plášti a před sebou měla na stole položené složky, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

Nehledě na to, že si přivedli i Anise, tokerskou vědkyni. Chvíli jsme se na sebe dívaly, než jsem ji začala akceptovat, protože jsem se nedívala na Anise, ale na její hostitelku Freyu.

„U Tok'rů se zase něco děje?" zeptala jsem se poněkud více ostřeji než jsem zamýšlela. Freya se na mě pohoršeně podívala, nakonec sklopila hlavu a když ji zase zvedla, bylo jasné, že je tu s námi přítomná Anise.

„Byla jsem pozvána jako poradce," ozval se zkreslený hlas.

„I my jsme tu trochu prováděli průzkum, zatímco jste byli pryč," ozvala se Carolyn, a podívala se přitom na svého otce, který lehce přikývnul.

„Byli jsme upozorněni plukovníkem Carterovou, že existence dvou stejných lidí v jedné časové linii by mohl být trochu problém a jelikož slečně Collinsové není stále dobře, rozhodli jsme se pro kompletní testy." Otevřela složky a lehce je postrčila ke mně. Před pár lety bych tomu nerozuměla a možná by to bylo lepší, ale pravda byla do očí bijící.

„Nemohli jste se spl..." Chtěl se zeptat Daniel, když se díval na výsledky, ale Carolyn ho přerušila.

„Opakovali jsme to třikrát. Bohužel to tak je." Věnoval mi soustrastný pohled. Jenže já se tak snadno vzdát nemohla, ne potom, co jsem viděla v Arizoně.

„Victorie Collinsová, mladší verze Mii, je na tom hodně podobně, krátce předtím, než jsme odlétali z Arizony, ji odváželi do nemocnice." Pospíšil si s vysvětlením Daniel a já ho probodla nazlobeným pohledem a bleskově zavřela desky.

„Trochu patová situace," procedila jsem skrz zuby a dívala se přitom na Anise, která nehnula ani brvou, žádná náznak lidskosti jsem v těch tokerských očích nezahlédla.

Postupně jsem se podívala na všechny, co seděli u stolu. Měli totožný pohled. Strašně mě to naštvalo.

„To ji jako necháme umřít? Dvakrát?" zeptala jsem se ostře. Většina očí sklopila pohled, pouze Anise se na mě dívala zpříma.

„Má to jednoduché řešení, Kate. Necháme umřít tu, co je zde na základně, stejně tu nemá co dělat. Není ve svém čase a její přítomnost tady narušuje časové kontinuum. Mohlo by to roztrhnout vesmír. Nebude to vražda ani odsouzení k smrti, vrátí místo svému já, které má právo na tento čas." Vařila se ve mne krev, nejen z jejích slov, ale i z tónu, jakým to pronášela, jakoby o nic nešlo, jakoby snad Mia byla naprosto postradatelná.

Musela jsem se hodně ovládat, abych na ni přes stůl neskočila a nesrazila na zem, kde bych z ní vymlátila duši.

Pomalu jsem vstala a přisunula židli ke stolu. Všichni mi rázem věnovali pozornost. Čekali na jeden z mých pověstných výbuchů vzteku, ale takovou radost jsem jim dopřát nechtěla.

„Nu dobrá, pošleme ji tedy zpátky na Altlantidu, je to dostatečně daleko, aby nenarušovala kontinuum. Fungovalo to tak skoro tři roky, proč by to nešlo dál." Čekala jsem, že se mnou bude alespoň pár lidí souhlasit, ale jejich odmítavé pohledy mi potvrdily opak.

Slova se opatrně ujala Carolyn. „Možná to tři roky fungovalo, ale nemůžeme vědět, jestli to tak půjde dál, když se ty dvě k sobě tolik přiblížily. Možná je už pozdě, Kate. Nepůjde to zastavit."

„To nemůžeš vědět," odsekla jsem a vrhla nazlobený pohled na generály Landryho s O'Neillem.

Tuscon, Arizona

generál Jack O'Neill

Jeho kroky se nesly tichou nemocniční chodbou přímo na její konec, kde pod zavřeným oknem seděl muž v obleku s tváří zabořenou do dlaní.

Jack zpomalil a zastavil se jen pár krok od muže, který k němu nepatrně zdvihnul pohled. Jen velmi pomalu si ho prohlížel, než se natáhl pro vycházkovou hůl po své pravici. Zapřel se do ní, aby se mohl postavit.

Teprve teď si Jack všimnul, jak má muž zarudlé oči a černé kruhy pod očima. Pár hodně dlouhých měsíců ho neviděl, a to nebyly jediné známky stárnutí. Přibyly mu vrásky i bílé vlasy, které zářily mezi blonďatými pramínky.

„Ahoj Tome," pozdravil Jack, sundal si brigandýrku (důstojnická čepice se štítkem umístěným na čelní straně) a přistoupil k muži blíž, ten mu podal levou ruku, aby si potřásli.

„Co tě sem přivádí, Jacku?" zeptal se muž a nepatrně potáhl a otočil hlavu k protějšímu sklu, přes které bylo vidět do nemocničního pokoje. Jack se podíval stejným směrem a chvíli mu trvalo, než poznal dívku v posteli.

Victorie Collinsová, prvorozená dcera Thomase a Elizabeth Collinsových, děvče, které viděl jen před pár hodinami v cele na základně, ale mezi nimi byl takový rozdíl, že kdyby nevěděl, že jsou jedna a tatáž osoba, nedal by si je nijak dohromady.

„Jak je na tom?" zeptal se Jack opatrně. Tom si jen povzdechl a kulhavým krokem došel až k oknu. Levou ruku položil na sklo a hlasitě se nadechl.

„Doktoři nemají nejmenší tušení, jak je možné, že jí selhávají orgány. Před hodinou ji napojili na dialýzu, odešli jí ledviny a další orgány budou následovat. Nikdo mi však nedokáže říct, kdy a co to bude." Thomas Collins už dál neudržel slzy. Klouzaly mu po vrásčité tváři a odkapávaly na bílou košili a černou kravatu.

Jack mu položil ruku na rameno. „Můžeme ji převést do vojenské nemocnice, jsou tam vynikající doktoři, určitě na něco přijdou." Thomas zavrtěl hlavou a hřbetem ruky si otřel slzy.

„Už jsem na to taky myslel, ale její stav není vhodný pro převoz, mohlo by ji to zabít." Podíval se na Jacka a stiskl bolestně rty. Plnou vahou se opřel o hůl, aby uvolnil napětí v bolavé noze.

„Nechápu, co se stalo, Jacku, prostě jeden den byla v pohodě a druhý den se zhroutila, jako když luskneš prsty. Nic jí, dohajzlu, nebylo!" zvýšil hlas, přitom zvednul hůl a dvakrát s ní udeřil do podlahy. Zvuk se nesl prázdnou chodbou jako lavina.

Jack ho chytil za rameno a odvedl k sedačce, aby se mohl posadit. Sám si rozepnul modré vojenské sako a usedl vedle něj.

„Nevím, co mám dělat. Nezvládl bych, kdybych o ni přišel, už jsem ztratil Liz. Jak bych to vysvětlil Markovi." Znovu si skryl tvář do dlaní. Jack ho poplácal po rameni. Tolik si přál, aby mu alespoň mohl říct pravdu o tom, proč na tom teď jeho dcera je.

Co si řekli s Landrym na základně v zasedačce potom, co odkráčela rozzlobená Kate a všichni ostatní, bylo velmi tíživé. On ani Landry nechtěli rozhodnout, která z nich má přežít. Nehledě na to, že chtěli přijít na to, proč někdo z budoucnosti poslal Thomasovu dceru do minulosti, ale i bez vědců a doktorů jim oběma bylo jasné, že existence člověka ze dvou časů na jednom místě, není dobré.

„Kde je Mark, Tome?"

„Hlídá ho moje sousedka, když jsem tady. Naštěstí byl u kamaráda, když se Vica zhroutila, ale nemůžu mu moc dlouho lhát." Znovu se podíval k pokoji a polknul. „Když umřela Liz, neměl jsem moc času na truchlení, musela jsem se o ty dva postarat, ale teď..." Nechal konec věty viset ve vzduchu.

„Pokusím se sehnat nějakého doktora, který sem přiletí, aby se na ni podíval." Znovu sevřel Thomasovi rameno.

„To by bylo fajn, alespoň se pak s Vicou budu moct kvůli tomu hádat. Kdybych nebyl její táta, asi by mě nesnášela, ani nevíš, jak byla ráda, když jsem musel odejít z aktivní služby po tom zranění." Shlédl na svoji nohu a promasíroval si koleno. Jack postřehnul nepatrné kovové zaskřípění.

„Víš, že se vojenský poradce bude vždycky hodit," povzbudil ho, ale Thomas zavrtěl hlavou.

„Až se probudí, nechám toho, i za cenu, že bychom se pak museli přestěhovat." To Jacka zaskočilo. Nebylo to zrovna to, co by se mělo dít, ne podle toho, co ví od Mii. Takovým směrem se budoucnost nemá ubírat. Musel to nějak zvrátit.

„Tome, tohle s tvojí prací nemá nic společného, vážně bys je chtěl odsud odvézt?"

„Jacku, nemluvíme o tom, ale tohle místo, nám až příliš připomíná Liz, možná jsme se měli přestěhovat už po její smrti, ale pořád jsem si říkal, že bychom jí nemohli chodit na hrob, ale teď..., bude to tak lepší. Jak Vica, tak Mark potřebují něco jiného, aby na to přestali myslet, hlavně Vica, naprosto pohrdá armádou, přitom to vypadalo, že se vydá v našich stopách, ale ne a Mark... Mark chce nastoupit do služby jakmile mu bude jednadvacet a Vica kvůli tomu vyvádí."

„Pokusím se sehnat toho doktora, Tome." Jack pomalu vstal a zapnul si sako.

„Nechápu to, Jacku, znal jsi Liz déle než já, věděl jsi, proč letí do Washingtonu, ať ten program znamenal cokoli, proč to armádě trvalo tak dlouho, než nám to přišli oznámit?" Také vstal a opřel se o hůl.

„Tome..." Začal oběma rukama mačkat okraje své brigandýrky, musel se donutit, aby k němu zase zvednul pohled.

„Tohle na mě nezkoušej, Jacku, ty vaše výmluvy, že se mnohá těla z letadla nenašla mi přijde jako naprostý blábol."

„Ale tak to je, Tome, jen díky seznamu pasažérů jsme přišli na to, že byla Elizabeth právě v tom letadle."

„Přeci jste jí museli zajišťovat letenky!" uhodil na něj Thomas hruběji, ale raději se stáhnul zpátky, když si uvědomil svoji hrubost.

„To ano, ale zřejmě si zvolila jiný let, letenka byla neomezená. Jenže tohle jsou jen dohady, Tome. Prostě byla ve špatný čas na špatném místě a samotného mě to mrzí, a kdybych nebyl na misi, určitě bych vám to oznámil sám." Mrzelo ho, že musí tolik lhát, ale sám donedávna neměl přístup k Elizabethiným složkám a celou dobu si myslel, že je to tak, jak říkají, jenže pravda byla jiná. Její tělo bylo jediné, které se nenašlo a nikdo nedokázal vysvětlit proč. Armáda na to uvalila embargo a už se k tomu nikdo nevracel. Jenže on toho zažil mimo Zemi příliš mnoho, aby mu to bylo jedno a ze zjevného důvodu nařídil Woolsymu, aby tenkrát ve zprávě o Atlantidě uvedl, že Mia zemřela. Také chtěl zjistit, co se stalo a jak se to stalo, ale zdálo se, že situace nemá řešení. Chybělo mu příliš mnoho informací.

„Odjakživa jsem věřil armádě, Jacku, ale po tomhle jsem začal být na vážkách, Vica to poznala hned a já jí křivdil, ale na to jsem až příliš slabý článek, abych to změnil." Otočil se k pokoji a už nic neřekl, čímž dal najevo, že rozhovor skončil.

Jack si nasadil brigandýrku a vydal se chodbou pryč, ale ani na parkovišti ho neopouštěl pocit viny. Program Hvězdné brány do rodiny Collinsových zasahoval až příliš hluboko a naprosto nepochopitelně.

Otevřel půjčené auto a posadil se na místo řidiče. Okamžitě vytáhnul mobil, aby mohl zavolat na základnu, ale někdo ho vyrušil.

„Jak šlechetné, že jste se na ni přišel podívat, generále. Byl jste se pokochat cizím neštěstím?" ozvalo se ze zadního sedadla. Nahlédl do zpětného zrcátka a všimnul si postavy zahalené do černého oblečení, včetně černých brýlí a šátku přes nos a ústa, ale neušlo mu, že šlo o ženský hlas.

„Ani se nebudu ptát, jak jste se dostala do mého auta," pronesl klidně a nenamáhal se otočit, kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala.

„Už jsem někoho od vás varovala, abyste se od Collinsových drželi dál." Jack překvapením stiskl rty. To byla pro něj novinka.

„Pokud IOA nepropustí Collinsovou, kterou držíte na základně, budu muset rázně zakročit."

„Jste jenom jedna, co zmůžete proti celému letectvu."

„Nemyslete si, generále, že nemám žádné pojistky. Mám dost důkazů, abych mohla prozradit existenci Hvězdné brány." Nepatrně se naklonila blíž. „A vzkažte Coolidgovi, že on ani armáda nemají co do této záležitosti strkat nos." Ozvalo se tiché cvaknutí a Jackovi spadla do klína páska a než ji stačil zvednout, klaply zadní dveře a žena byla pryč.

***

základna SGC

Jack po návratu požádal Carolyn Lamovou, jestli by nemohla vyrazit do Arizony, aby dohlédla na mladší Collinsovou. Bohužel odmítla, stav Mii se hodně zhoršil a stejně jako u Victorie jí selhaly ledviny. Přesto mu slíbila, že pošle někoho stejně kvalifikovaného a zpraveného o této situaci. Přikývnul a vydal se dál.

Zastavil se u jedné z laboratoří, kde za stolem seděl Daniel s Kate a urputně se snažili najít něco v nespočtu knihách.

„Nazdar," pozdravil je oba. Zdvihli k němu oči a přikývli.

„Stalo se něco, Jacku?" Daniel odložil knihu a sundal si brýle, přitom si promnul unavené oči.

„Jen si chci promluvit s Kate, nechal bys nás?" Daniel přikývnul, obešel stůl kolem Kate a ledabyle ji líbnul do vlasů, než odešel, zavřel za sebou, takže Jack s Kate osaměli.

„Půjdu rovnou k věci," posadil se na volnou židli a složil si ruce na stůl. „Kontaktoval tě teď někdo v Arizoně?" Kate zavrtěla hlavou, ale Jack se nevzdával, proto vytáhl z kapsy obyčejný diktafon, přistrčil ho blíže k ní a stisknul play.

Společně si vyslechli rozhovor, který neznámá sama nahrála, a pak mu dala pásek. Věděl, že by to spíš měl pustit někomu jinému, ale jen by to Miu Collinsovou zdiskreditovalo, proto se rozhodl pro Kate, věnovala se jí už před měsíci.

Díval se jí do tváře, ve které se jí i přes námahu střídaly rozzlobené, vědoucné, ale i zklamané výrazy.

„Předpokládám, Kate, že jsi to byla ty, s kým mluvila, ale nedávno to nebylo." Zvedla k němu oči a přikývla. „Podívej se, je mi naprosto jasné, že máš před armádou spoustu svých tajemstvích, nechci je vědět, ale potřebuju, abys mi pomohla s Collinsovou, něco dlužím její matce," nepatrně se pootočil na kameru v rohu nade dveřmi, červené světýlko však nesvítilo.

„Vím, kdo je ta žena," začala a zhluboka se nadechla. Jack přikývnul. Poslouchal jak velmi obezřetně volí slova.

„Děkuju," poplácal ji po ruce a zvednul se ze židle. „Je mi jasné, že tohle se IOA nesmí dozvědět." Zabubnoval prsty o stůl. „Skutečně nevím, co budeme dělat. Sám bych byl rád, kdyby žily obě dvě a tu starší jsme mohli poslat domů, ale prvně musíme chytit tu Collinsovou z jiné reality, aby nám pár věcí vysvětlila." Kate se na něj podívala.

„Musíme prozatím pracovat s tím, co máme a ta třetí Collinsová jen komplikuje situaci, možná by Mia a její mladší já nemělo takové obtíže, ale ve skutečnosti jsou tady tři, takže proto to postupuje tak rychle," pokusila se nějak uspořádat svoje myšlenky.

„Musíme nechat udělat doktorku nějaké testy, takže za ní zajdi a domluv se s ní, pokud dělala předešlé testy, které odhalily, že vy čtyři jste nějak spojené, třeba přijde na to, jak to zastavit. A Kate, pokud budeš mluvit s Miou, nezmiňuj se o té třetí." Souhlasně přikývla.

Jack rychle zamířil do kanceláře Landryho, kterého naštěstí našel za stolem. Usadil se na nabízenou židli a byl neuvěřitelně rád, že už není na druhé straně. Těch pár měsíců mu stačilo, chyběly mu mise, ale už se na něm začalo podepisovat stáří.

„Jak to vypadá v Arizoně, Jacku?" zeptal se ho Landry a přisunul se blíže. Jack mu vše vypověděl, nic netajil, věděl, že si navzájem můžou věřit.

„No, tohle je zcela nad naše chápání. Pokud do toho jsou angažovaní Antikové, musíme to před IOA držet pod pokličkou. Jenže nemůžeme nařídit Coolidgovi, aby nechal Collinsovou být, je to na ní, musí na něj zapůsobit." Pokud byla Mia alespoň trochu po své matce, neměl Jack strach, že by to nedokázala. Takže mu teď zbývalo jediné, aby Coolidge alespoň informoval o stavu Victorie Collinsové, rychleji než to udělá někdo jiný.

Kate Sach

Začínala jsem z toho všeho mít divný pocit. Věřila jsem O'Neillovi, ale musel to říct Landrymu a já teď ještě jeho dceři, začínalo to vědět až moc lidí, přesně takhle se zjistilo, že je Mia stále naživu.

Vyplouvalo tolik nezodpovězených otázek, až mě z toho rozbolela hlava, nedokázala jsem pochopit, jak s tolika otázkami dokázala Mia žít celé ty roky na Atlantidě, jenže mi docházelo, že čím víc se tomu snažíme přijít na kloub, tím víc neznámých na nás vyskočí.

Došla jsem na ošetřovnu. Carolyn zrovna vycházela s deskami v rukách a něco do nich zapisovala. Zprvu si mě prohlédla dosti překvapeně, než se vzpamatovala.

„My dvě si musíme promluvit," oznámila mi možná až příliš ostře.

„To bychom asi měly." Ukázala na dveře do malého kamrlíku, kde měla svoji kancelář s postelí, když měla delší směny.

Usadila jsem se na postel. Carolyn na nic nečekala a podala mi desky, abych si je přečetla.

„Udělala jsem jí testy na všechno možné a tohle z toho vylezlo." Nasála jsem vzduch nosem a stiskla rty. Proč se to všechno musí tak komplikovat.

„Tohle musí vědět, třeba ji to donutí bojovat." Třeba by tak dokázala přesvědčit Cooligde, aby ji poslal zpátky na Atlantidu.

„Jenže pořád nechápu, proč to u nich má tak rychlý spád." Nezbylo mi nic jiného, než jí říct o třetí Collinsové.

„Nu, tím by se to vysvětlovalo. A pokud ta třetí je tady tak dlouho a nemá to na Victorii žádný vliv, musíme Miu odvézt, jinak by to přeci jen mohly odnést všechny tři." Přikývla jsem.

„Zajdu za ní, zkus zajistit, aby nás nikdo nerušil." Ztěžka jsem se zvedla a se složkami zamířila zpátky na ošetřovnu, do její zadní části, kde byla pouze Mia. Od všech ostatních, jen s jedním strážným, kterého odvolala Carolyn.

Přitáhla jsem si židličku k její posteli a bezradně zírala na dialyzační přístroj na druhé straně. Tohle by měla vidět ta třetí, aby zjistila, co způsobila. Jenže najít ji, by bylo hodně složité, možná nemožné, na což jsem byla expert, jen jsem musela nejprve dostat Miu ze Země.

Jemně jsem s ní zatřásla, když tichounce opakovala Teylo. Překvapeně otevřela oči a chvíli jí trvalo, než mě poznala.

„Jak je na tom?" zeptala se okamžitě. Ani se neohlédla, když dialyzační přístroj zapípal konec procedury.

Chytila jsem ji za ruku v níž neměla žádnou jehlu a začala pomalu a srozumitelně mluvit, přestože mi jednotlivá slova nešla přes rty. S každým dalším slovem se Miina tvář kabonila, podobala se mi mnohem více, než jsem si uvědomovala, nebo spíš já se podobala jí.

„Už na začátku jsem říkala, že tady nejde o mě," pronesla ledově a velmi pomalu se posadila. Zírala na druhou ruku, na niž měla napojené hadičky z dialýzy. Stiskla tlačítko na přivolání sestry, ale na mě se ani nepodívala. Carolyn dorazila hned a odpojila ji. Ta na mě mrkla a já zavrtěla hlavou.

„O co ještě jde?" Kývla jsem na Carolyn, aby odešla a já mohla říct tu druhou věc.

„Je mi jasné, že už ses rozhodla, co řekneš Cooligovi, když jde o Victorii, ale měla bys ještě něco vědět, než se tak rozhodneš." Podala jsem jí složky, aby si to přečetla sama, kdybych jí to řekla, nemusela by mi věřit.

Očima brouzdala po papírech, na kterých nebyly jen její výsledky, ale i Victorie. Chvíli mi připadalo, že jim nerozumí, jak nechápavě přejížděla očima po řádcích, ale jakmile je pročítala znovu, vypadala, že tomu nemůže uvěřit.

„To není mo..." vydechla překvapeně, „... jak, to přeci..." Zdvihla oči od složek, údiv z tváře jí vymizel, pohled jí rázem ztvrdnul. Nepoznala jsem, jestli se zlobí, nebo jestli je zklamaná.

„Mohla bys mě nechat o samotě?" Beze slova jsem se zvedla ze židle a jen koutkem oka zahlédla, jak jeden list ze složek vytrhla a začala ho cupovat na kousky, přitom jí sklouzla jediná slza po tváři.

„Tak co?" Carolyn čekala u své kanceláře, ruce složené na hrudníku.

„Můžu jen doufat, že se nezachová tak, jak bych se rozhodla já."

***

Rozběhla jsem se chodbou, abych dostihla Coolidge, který odcházel z ošetřovny, kam ho pozvala před pár hodinami Mia. Trvalo jí celý den, než se pro to rozhodla.

„Ale... slečna Sachová, přejete si něco?" zastavil se a se škodolibým výrazem se na mě usmál. „Snad nechcete i vy vědět, jak to bude se slečnou Collinsovou, nebyla byste první." Mrknul a mně se z toho obrátil žaludek.

„Tak to řekněte," pokusila jsem se o co nejnormálnější tón.

„Jen jsem souhlasil s názorem slečny Collinsové."

„Což je?"

„Že by neměla zabírat místo svému mladšímu já, aby to příliš nenarušilo čas, či nějaké ty věci, co se mi snažili namluvit vaši vědci." Cítila jsem, jak mi vyprchala veškerá krev z obličeje a srdce mi vynechalo úder. Ona se skutečně rozhodla pro smrt.

„Nevypadáte dvakrát dobře, slečno Sachová, měla byste si zajít na ošetřovnu. Já už musím jít." Hrubě jsem ho chytila za paži a přitáhla k sobě. Kupodivu jsme byli stejně vysocí.

„Varuji vás, abyste neudělala něco, čeho byste potom litovala."

„O co vám jde, Coolidgi, řekněte? O co jde IOA? Proč Miu celou dobu sledovala na Atlantidě a nic nepodnikla, víte snad něco, co před námi zatajujete?" Přimhouřil oči a vykroutil se z mého sevření.

„Když dovolíte, vy nejste zrovna osoba, se kterou bych se dělil o důvěrné informace. Dokonce bych neinformoval ani generála Landryho. Ani on nemá takové prověření. To co se bude nadále dít se slečnou Collinsovou je plně v rukou IOA." Obličej mu velmi zbrunátněl.

„Se kterou?" Šlehnul po mně pohledem.

„Pro nás je samozřejmě priorita slečna Collinsová s Tusconu."

„To jsou obě."

„Přestaňte mě laskavě chytat za slovo! Mluvím o mladší Collinsové, o Victorii, která s programem nemá nic společného a tak to i zůstane. Musíme eliminovat hrozbu pro Zemi."

„Což je podle vás Mia Collinsová?"

„Odpověděla jste si sama. Já měl pouze vyhodnotit rizika z její strany. A rizika tu jsou a vážné. Klidně si mě obviňte z vraždy, ale jde pouze o eutanazii člověka, který vlastně bude žít dál."

„Jenže ona už není jedna. Jsou dvě, žijí dva odlišné životy, vy jste kdo, abyste ji odsoudil k smrti?"

„Nejsem kat, jen plním přání. Mohl bych splnit i jiné, kdyby mi řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu. O nic jiného mi nejde."

„Ona to neví," pokusila jsem se o odpor, ale Coolidge mi mávnul rukou před obličejem.

„Nejsem takový necita jak si myslíte, slečno Sachová, dělám jenom svoji práci. Což je odhalovat lháře a slečna Collinsová je lhářka. Moc dobře ví, jak se na Atlantidu dostala a podle mě to ví i další lidé, ale všichni mlčí. Je mi jedno jestli kvůli loajalitě nebo kvůli něčemu jinému, ale mně je naprosto jasné, proč to dělá ona. Dělá to, co by udělal každý koho se kdy dotkla vojenská výchova - snaží se přijít na to proč a chce tomu zabránit. Jenže si neuvědomuje, že na něco takového není dostatečně cvičená, od toho tu jsou jiní lidé. Odsuďte si mě jak chcete, ale prokazuji jí vlastně službu, když to trápení ukončím teď. Ona si to sice už nedozví, ale my od ní máme dostatek vodítek, které můžeme za sedm let využít, abychom zabránili únosu a zároveň tak odhalili, kdo za tím stojí, takže vlastně jí tím i plním přání. Victorie Collinsová se nikdy nedostane na Atlantidu a nikdy si tohle všechno neprožije. Bude si žít svůj obyčejný život." Nenáviděla jsem, když někdo měl pravdu, Coolidge ale mluvil rozumě. Měl to dobře vymyšlené, ale mně připadalo nespravedlivé, aby Miu jen tak odsoudil k smrti jen proto, že si to přeje, byť to bylo ve prospěch jejího mladšího já.

Podle Mii existovaly dvě možnosti řešení. Buď zemře ona a její mladší já má šanci na normální život nebo zemřou obě a všechno pak bude jedno, ale pro mě i pro další existovalo další řešení, dokonce jsem to konzultovala s Atlantidou, i když to byla značně zdlouhavá komunikace.

„Ještě něco, slečno Sachová, pokud mě omluvíte, musím jít podat hlášení," vyrušil mě Coolidge z úvah.

„Vlastně ano." Sáhnula jsem do hluboké kapsy kalhot a vytáhla malou krabičku s videopáskou. Natáhla jsem ji před sebe, aby si ji Coolidge mohl vzít.

„Co je to?" zeptal se naoko znuděně, ale viděla jsem mu v očích zájem.

„Než jste dorazil, byla jsem si s Miou promluvit, abyste ji viděl tak, jaká je ve skutečnosti, když nemluví s vámi. Nechci vás tím přemlouvat, že existuje i třetí možnost, jen chci, abyste se na to podíval." Nedůvěřivě si ode mě pásek převzal a chvíli ho převracel mezi prsty.

„Můj názor nemůžete změnit." Zastrčil pásek do kapsy a beze slova rozloučení se otočil a zamířil pryč.

Ještě dlouho jsem zůstala stát na místě, než jsem se dokázala pohnout a zajít na ošetřovnu. Mia neklidně spala se jménem Teyla na rtech. Vypadala hrozně, mnohem hůř, čas se jí nemilosrdně krátil a nejen jí.

„Zítra večer jí přijedou dát injekci," informovala mě Carolyn bezvýrazně. Zírala na její postel stejně jako já. „Ono je to vlastně jedno. Stačila říct Cooligdovi, že musí přežít Victorie, a pak ztratila vědomí."

Záznam z videopásky

„Dobře, nebudu se tě už pokoušet přemlouvat, je to tvoje rozhodnutí, Mio. Tak se mnou mluv o něčem jiném, o svém životě, jaký tvůj život bude až se uzdravíš."

„Já se ale neuzdravím, uzdraví se ona," pronesla Mia po chvíli zdráhání, kdy zírala na kameru dosti nedůvěřivě. „Proč je tu ta kamera?" Kate se podívala přímo do objektivu.

„Nevím jak bude IOA postupovat dál, tak potřebuju, abys mi řekla všechno o svém posledním dnu na Zemi, než tě unesli, abych měla za těch pár let možnost tomu předejít, uděláš to pro sebe?" Mia těkala očima tam a zpět, jenom aby se nemusela podívat na kameru.

„Nemá to cenu říkat dvakrát, Kate, za chvíli přijde pan Coolidge a řeknu mu to, co si pamatuju."

„Jenže u toho já nebudu a nedostanu se k těm složkám..."

„Nech to prostě být!" rozkřikla se Mia a rozzlobeně se podívala do kamery. „Stejně to bude všechno jinak!" Chtěla se otočit na bok, ale množství hadiček jí v tom zabránilo.

„Jak to myslíš?" Kate k natáhla ruku, ale Mia ji odstrčila. Podívala se na ni, v neostré kvalitě obrazu nebylo poznat, jak přitom zbledla, jen to zvýraznilo její černé kruhy pod očima.

„Mio..."

„Vzpomínám si..."

„Na co?"

„Na teď, jako by se to stalo před chvílí, ale přitom se mi to stalo když mi bylo sedmnáct." Nepatrně zvedla hlavu a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Nerozumím tomu. Na co si pamatuješ?"

„Jak mi začalo být před pár dny špatně, jak se mi točila hlava a žaludek jsem měla jako na vodě, vzpomínám si, že táta pustil Marka ke kamarádovi a my zůstali sami doma. Vidím ho jak si sedá na křeslo v obýváku a jak si sundává protézu a mne si koleno, jak mě prosí, abych mu donesla mastičku, aby si mohl natřít bolavé místo od protézy."

„Je na tom něco špatně?" zeptala se Kate a naklonila se Mie blíž.

„Všechno. Úplně všechno. Vidím datum v kalendáři, prvně jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, protože jsem takhle tátu viděla snad tisíckrát a jen mě mate paměť, protože se to stalo před tak dlouho dobou, ale to datum je špatné, takhle to nemělo být. Ten den jsem měla jsem být u kamarádky, vím, že jsem tam šla, ale přitom jsem zůstala doma, Kate." Mia k ní naklonila tvář.

„Pamatuju si jeden stejný den dvakrát. Vím, že já jsem se šla učit ke kamarádce na test, ale zároveň si pamatuju, že jsem zůstala doma, protože mi nebylo dobře a pomohla jsem tátovi a pak... nic, jako když to někdo utne, zamotala se mi hlava a... nic, jen tma a nevolnost. Nechápu to," rozplakala se. Kate ji pohladila po tváři. Mia si její ruku přitáhla blíž, jakoby se chtěla za ní ztratit.

„Jak si ten den můžu pamatovat dvakrát? Proč si pamatuju to, co se stalo mé mladší verzi, přeci jsem se rozhodla, že raději umřu, aby ona mohla žít, tak co se to děje? Proč se to děje? Změnila jsem svojí přítomností tady snad nějak svoji minulost?"

„A co když to svojí smrtí změníš úplně?" zeptala se jí Kate opatrně. Mia k ní vzhlédla. „Už jsi ji změnila tím, že tu jsi, jaký by pak mělo smysl zemřít?"

„Nevím," odtušila Mia šeptem, že ji nebylo téměř slyšet.

„Co když máš možnost to celé změnit, aniž bys ty musela umřít." Mia prudce zavrtěla hlavou a Kate od sebe odstrčila.

„Tohle všechno se stalo kvůli armádě, tak je teď na ní, aby to napravila, když má možnost, nebo budu třetím členem naší rodiny, kdo kvůli armádě umře. I když chci zjistit, proč se to všechno stalo, nemám nejmenší šanci, abych to nějakým způsobem zvládla a prostě musím uvolnit místo tomu, komu tenhle čas patří. A nehodlám riskovat její život, abych dokázala nějakou bláznivou teorii, že svou přítomností tady měním svoji minulost, na tohle nejsem dost chytrá a čas je dost relativní pojem."

„Mio, je ti jasné, že to co si pamatuješ, je den, kdy Victorie upadla do bezvědomí, když jí začaly selhávat orgány jako tobě?" Podívala se na ni.

„Myslíš, že mi to nedošlo?" odsekla a na chvíli spočinula pohledem na kameře.

„Jenže ty mě něco pořád nechceš říct," postrčila ji Kate.

„Nepamatuju si to!" vykřikla nazlobeně. „Nepamatuju si, že bych se probudila, ale Victorie by se měla probudit, když já umřu." Zhluboka dýchala a nechala viset význam věty ve vzduchu.

„Co když..." Kate mrkla.

„Ne! Prostě jsem se rozhodla a taky to panu Cooligdovi řeknu. Umřu."

o dva týdny později, loď Dadealus, někde v Pegasu

Kate Sach

Strašně moc mě mrzelo, že jsem Mie lhala. Měla právo vědět, že se na Zemi pohybuje i Collinsová z alternativního vesmíru, která ji poslala na Atlantidu. Jenže tak by věci mohly dopadnout úplně jinak.

„Nechtěl s vámi letět i doktor Jackson?"

„Plukovníku Caldwelle," ukázala jsem na židli naproti a on se posadil. „Samozřejmě, ale na Zemi ho potřebují víc. Mě na chvíli oželí."

„Chcete jít IOA z očí." Tiše jsem se zasmála.

„Vám to asi vysvětlovat nemusím, že?" Nepatrně přikývnul. Přestože nebyl vědomým hostitelem a nakonec z něj toho Goa'ulda, pořád ho IOA hlídalo.

„Víte, chápu, proč jste letěla, ale věčně se tomu vyhýbat nemůžete a doktor mi říkal, že už našeho pacienta nemůže dále udržovat v umělém spánku." Povzdychla jsem si.

„Vy víte jak donutit člověka konat, co plukovníku?" kývnul a mně nezbylo nic jiného, než se přeci jen vydat na ošetřovnu. Jen mě mrzelo, že s námi neletí Carolyn, musela jsem do toho zatahovat dalšího doktora.

„Slečno Sachová, plukovník Caldwell říkal, že vás sem pošle. Jsme připraveni ji probudit, musíme..." Nechtěl to říkat nahlas, vlastně jsem ho o to žádala, tohle muselo zůstat tajné, kdyby se to dozvěděl Coolidge, nikdy by nesouhlasil s tím, aby se Mia vrátila na Atlantidu.

Spadl mi kámen ze srdce, když ta nahrávka zabrala, konečně se ten upjatý chlap ukázal jako člověk.

Usadila jsem se vedle postele a kývla na doktora. Čekala jsem dvě situace, tu dobrou a tu špatnou, teď byla jen otázka, která nastane.

Zdálo se mi, že to buzení trvá až moc dlouho, ale doktor mě ujistil, že je to zcela normální. Tak jsem seděla a čekala až Mia otevře oči.

Vypadala daleko lépe než na Zemi, vrátila se jí barva, přestože měla propadlé tváře a vystupovala jí lícní kosti, nemluvě o klíčních kostech, vypadala předtím jako oživlá kostra, ale čím více jsme se vzdalovali od Země, tím se její stav zlepšoval, stejně jako ten Victoriin, která se probudila už týden potom, co jsme odletěli. Daniel mi to popisoval z druhé ruky, protože u toho byl O'Neill. A teď nás čekalo Miino probuzení, kterou bylo lepší nechat v umělém spánku, aby se ve svém stavu nestresovala.

Což se mělo už každou chvíli změnit.

https://youtu.be/Qiu3rvYveSg

Mia Collins

Hlavou mi z nepochopitelného důvodu táhla slova písně Follow Me od britských Muse. Bylo to, jako bych ze své paměti vydolovala dávno zapomenutou vzpomínku.

Nikdy se neměla moc dobrou paměť, ale abych si vybavila slova písně, kterou jsem si přečetla před mnoha lety a jenom jednou, to mohlo znamenat jediné, promítal se mi před očima celý můj život, což nebylo dvakrát dlouhé promítání, ale na druhou stranu, nedivila jsem se, že to byla zrovna píseň.

Hudba byla pro mě všechno a neskutečně mě potěšilo, když mi Sheppard dal to CD od Maroon 5, přestože CD vyšla už z dávno z módy, tedy alespoň pro mě. Přesto mi to hodně pomohlo, alespoň chvíli jsem se cítila zase normálně.

Ale...

Rozhodla jsem se správně... odejít? Nebyla jsem trochu sobec, když jsem dala přednost sobě před svým dítětem? Dělalo to ze mě špatného člověka? Tohle nebyla Sophiina volba. Bylo to jasné hned od začátku. Já do tohohle času nepatřila, ani mé dítě, protože kdybych nechala umřít Vicu, odsoudila bych tím k smrti sebe i své dítě, takhle místo tří lidí zemřeli pouze dva, podle mě to tak bylo správné, i když mi to trhalo srdce. Svou hloupostí jsem musela rozhodnout za někoho, kdo si to nezasloužil.

Potkat tak Shepparda za jiných okolností, všechno by bylo jinak, nelitovala bych toho, dokonce bych se z toho dítěte radovala a možná byla ráda, že je právě jeho, ale takhle...

Všechno mě to přemohlo, všechno to lhaní, to nevědomí, ty další a další otázky až jsem se z toho rozbrečela.

Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tvářích a svoji cestu končí na ušním lalůčku, kde to tak svědilo, což bylo zvláštní, ale trvalo to jenom chvíli, někdo mi je setřel.

„Jsem tady s tebou," zašeptal někdo vedle mě a mně bylo rázem jasné, že asi mrtvá nebudu. Někde se stala chyba, proto jsem si s otevíráním očí dala načas.

Všude bylo světlo a já zírala do nekončící šedé barvy na stropě, kde vedly různé trubky a podobné hlouposti, které jsem v té chvíli nedokázala pojmenovat. Tohle zaručeně nebyl strop na základně.

Na jazyk se mi hrnulo spoustu slov, ale já nevěděla, která vybrat, aby přesně vystihovalo tuhle situaci. Netušila jsem, jestli mám brečet štěstím, radovat se nebo být vzteky bez sebe.

„Asi bychom si měli něco vysvětlit..." otočila jsem hlavu za hlasem a podívala se do ustarané tváře Kate. Tak ráda jsem ji viděla, ale její slova se mi moc nelíbila. Hromadil se ve mne vztek. Tohle zaručeně nebyl posmrtný život.

„Tak začni od toho, kde to jsme a jak to, že s tebou mluvím," vyštěkla jsem na ni rozechvělým hlasem, takže to nebylo ani moc nahlas.

„Pamatuješ si, jak jsem tě natáčela, když jsme spolu naposledy mluvily?" Přikývla jsem. „Lhala jsem ti, předala jsem to Coolidgovi, kterého to přesvědčilo, pro jiný způsob vyřešení tvé situace." Neuhýbala očima, dívala se na mě přímo, tak neochvějně, až mi to začalo být nepříjemné, takže jsem uhnula pohledem sama.

„A jak?"

„Letíme na Atlantidu." Srdce mi poskočilo radostí. Letím domů. A i když jsem se chtěla radovat, padla na mě tíha viny a další zloba na Kate.

„Co Vica?"

„Je v pořádku, probudila se jen týden potom, co jsme odletěli. Pro vaše dobro," chytila mě za ruku a letmo se mi podívala na břicho, „jsme tě nechali v umělém spánku, aby ses zotavovala v klidu." Chvíli mi trvalo, než jsem se donutila k pohledu na břicho. Neviděla jsem na něm žádné změny, pod přikrývkou vypadalo zcela normálně.

„O...ono přežilo?" zeptala jsem se rozechvěle. Kate s úsměvem přikývla. Bojovala jsem s nutkáním si břicho pohladit. Stálo mě to hodně sil.

„Mio, moc mě to mrzí, že jsem tě takhle obešla, ale musela jsem to udělat, nebylo správné, aby ses nechala zabít. Tvoji situaci by to stejně nevyřešilo, a pokud si vzpomínáš, sama sis nepamatovala, že by se tvé mladší já probudilo, i přes tvoje rozhodnutí, z čehož jsme vyvodili názor, že by to tvoje smrt nevyřešila, ještě tu máš hodně práce. Musíš zjistit, proč tě tvoje alter ego z alternativního vesmíru poslalo takhle na zpět v čase." Překvapivě uhnula pohledem, což nedělala moc často. Sice její argumenty byly rozumné, ale já je ještě na Zemi nechtěla vidět, protože jsem byla v šoku z těhotenství, ale zdálo se mi, že je za tím ještě něco.

„Co mi ještě chceš říct?" Zhluboka se nadechla a krátce se mi podívala do očí.

„Něco jsem ti na Zemi neřekla, z prostého důvodu, chtěla bys to řešit, ale nebyla jsi ve stavu, abys mohla pobíhat po Zemi, nehledě na to, že by tě IOA nechtělo ze základny pustit."

„Přestaň to okecávat," napomenula jsem ji o něco silnějším hlasem.

„Myslíme si, tedy pár lidí ze základny včetně doktorky Lamové, že tak prudké zhoršení stavu vás obou nemělo původ v tom, že byste byly dvě v jednom čase, ale spíš v tom, že jste tam byly tři." Obočí mi vyletělo vzhůru.

„Tři?"

„Ty, Victorie a Collinsová z alternativního vesmíru." Srdce mi určitě muselo vynechat úder a vlilo mi to do žil kus života.

„Takže jste měli pod nosem toho, kdo to celé způsobil a nechali jste ho jít! Mohli jste to vyřešit už teď a nemuseli jste čekat až do roku 2014!" Prudce jsem se posadila, přestože mě bolelo celé tělo a chtěla po Kate skočit, ale na první pohled se nezdála, měla v sobě dost síly a zatlačila mě zpátky do postele.

„Mio, počkej, není to tak snadné, jak to vypadá!" obořila se na mě netrpělivě. Pak pár vteřin vypadala, že horečně uvažuje nad tím, co mi může dalšího říct. Evidentně se rozhodla, že už nebude nic zatajovat.

„Mio, prosím, pochop, že sama sestavuju jednotlivé kousky, které mi nedávají smysl a netušila jsem, kam to zařadit, ale to na co jsem přišla, jsem ti chtěla říct, až bych si byla trochu jistá souvislostmi, dalo by se říct, že tvoje přítomnost na Zemi mi pomohla si jich pár dohromady dát." Trochu jsem se uklidnila a nechala ji mluvit dál. Vyprávěla o setkání se třetí Collinsovou už v době, kdy sledovala moje mladší já, od kterého mi donesla ten oválný přívěšek s antickými znaky. Napadla ji a upozornila, aby se od mé rodiny držela dál. Kate od ní získala vzorek krve, ze kterého zjistila, že jsem to vlastně já.

„Setkala se i generálem O'Neillem, když byl navštívit tvého otce, který byl u tvého mladšího já v nemocnici, vyhrožovala, že pokud tě nepropustí, zařídí to sama." Hlava mi to brala hodně pomalu, ale přeci ano.

„Proč mám dojem, že i ta třetí je na Zemi uvězněná tak, jak já mimo svůj čas?" Kate nadšeně usmála.

„To přesně si myslím taky, ale nerozumím její krvi, stejně jako té naší..."

„Teď ti asi nerozumím já." Vypadalo to, že to následující nebude lehké ani pro jednu z nás.

„Víš, Mio, shodou okolností jsem právě díky Collinsové zjistila, po letech přesvědčení, že nejsem Antik, ale ani člověk, jak jsem si myslela, ale jsem tvůj klon." Nechala mi prostor, abych se s tím trochu srovnala, což nebylo právě lehké.

„Nejsme si podobné."

„To je pravda, protože moje DNA byla upravena."

„Jenže jsi i starší než já. Alespoň o několik let." Netrpělivě přikývla.

„To je zjevné, ale na to odpověď neznám, ale veškeré krevní testy to potvrdily, nehledě na to, že v naší krvi se objevuje jistý prvek, který u normálních lidí není, každá máme dva, ale problém je v tom, že každý má opačnou koncentraci než u té druhé."

„Jeden je silnější u tebe a druhý zase u mě?"

„Přesně, ale u třetí Collinsové jsou oba ve stejně koncentraci, což mě vede k domněnce, že já byla naklonovaná proto, aby se u mě tyto dva prvky objevily ve stejné koncentraci, ale něco se pokazilo." Myšlenky se mi rozběhly na plné obrátky a já si začala dávat dohromady jednotlivé útržky rozhovorů, které jsem vedla v Pegasu.

„Můj předek to pokazil," vysoukala jsem ze sebe udiveně. Kate se na mě překvapeně podívala.

„Jak to myslíš?"

„V Pegasu jsem se o sobě dozvídala jen kusé informace, ale až teprve teď mi dávají smysl. Alespoň trochu. Několik wraithských královen, nezávisle na sobě mi řeklo, že mám v sobě kus Antika, ale i Wraitha, a neustále mluvilo o mém předkovi. Kate, to vysvětluje, i proč jsi starší než já, i když jsi můj napůl klon," musela jsem říct napůl, protože ona nevypadala jako já, „nepochybuju o tom, že Antikové měli stroj času a pokud vím, neustále se snažili vyvinout zbraň, kterou by zničily Wraithy a v Pegasu existuje dost lidí, kteří mají v sobě kus Wraitha, takže je dokážou vycítit a i s nimi komunikovat na telepatické úrovni. Takže můj předek musel být z Atlantidy, ale Antikové odešli před desetitisíci lety, takže musel mít stroj času, aby se dostal až do naší doby a pokračoval s pokusy na Zemi, ale asi se někde stala chyba, protože v krvi nemám to, co bych tam měla mít, tak udělal tebe, ale ani to se nepovedlo."

„Ale v jiném vesmíru se to povedlo."

„Přesně, to dokazuje třetí Collinsová, ale nevysvětluje to, proč uvízla na Zemi a proč mě poslala na Atlantidu, jedině že by přišla kvůli tomu, že u nás ten výzkum nevyšel." Byla jsem z toho nadšená, že tomu konečně přicházím na kloub, ale Kate zavrtěla hlavou.

„To si nemyslím, kdyby tu byla kvůli tomu, už dávno by se ozvala. Její chování tomu neodpovídá, ona nemusí tušit, co má v krvi, naše přístroje to neodhalily, až teprve ty, co máme zapůjčené od mimozemských spojenců."

„Fajn," vykřikla jsem nazlobeně, „už jsem si myslela, že jsem přišla na to, proč mě třetí Collinsová poslala na Atlantidu." Kate mě chytila za ruku.

„Už jsme na dobré cestě, Mio, s tvými kousky a mými, jsme daly dohromady velkou část skládanky, co nám odhalila podstatné informace."

„Jenže nechápu ty prvky v naší krvi, to jsme jako zbraně nebo co?" Byla to možná odpověď na všechno nebo naprostá hloupost.

„To netuším, Mio. Ráda bych to věděla taky, ale na tohle potřebuje další odpovědi. S tím co máme, můžeme jen hodně dedukovat."

„Musíš se tedy vrátit na Zem a najít třetí Collinsovou a zeptat se jí na to, protože pochybuju, že najdu toho našeho předka, jestli je to Antik, mohl se povznést nebo prostě umřít, i když měl stroj času."

„Asi máš pravdu, ale spíš bychom měli začít řešit, jak to uděláme s tvým dítětem." Společně jsme se podívali na moje, zatím, normální břicho.

„Trochu to situaci komplikuje, ale budu to muset vyřešit sama, na něco přijdu, ty se musíš soustředit na situaci na Zemi." Kate se na mě podívala trochu víc starostlivě, ale co jsem jí na to mohla říct? S tímhle jsem se musela poprat sama, i když to bylo sebevíc těžké. Společně s ní jsem přišla na kus pravdy o sobě a o ní, takže se cesta k cíli začala už trochu rýsovat a já z ní nehodlala sejít jenom proto, že čekám dítě. Dítě by nemělo být překážkou pro nikoho, tak ani pro mě a v Pegasu bylo pár lidí, kterým jsem věřila.

***

Návrat na Atlantidu byl jako splněný sen a taky jsem to skutečně potřebovala. Bylo mi o mnoho lépe, alespoň po fyzické stránce, ale po té psychické... na jednu stranu jsem chtěla běžet za Rodneym a Sam a říct jim, na co jsme s Kate přišli, ale na druhou jsem se na mnoho lidí nedokázala ani podívat.

Díky Kate jsem na chvíli starosti s těhotenstvím nechala stranou a probírala zjištěné informace z jedné strany na druhou, na týden jsem myslela jen na to jak v tom všem figuruje naše krev a třetí Collinsová, ale jakmile jsme doletěli na Atlantidu, rázem to na mě dolehlo.

Zavřela jsem se v pokoji a dlouhé hodiny se přemlouvala, abych nebrečela, ale bylo to silnější než já.

Stočila jsem se do klubíčka a plakala do polštáře. V hlavě mi vířil nekoneční vír myšlenek na to dítě a těhotenství, které se nechtěly ustálit a dát mi pokoj.

Někoho jsem potřebovala. Kate musela s Daedalem zpátky, aby se pustila do pátrání po třetí Collinsová, jenže já nemohla být sama, jinak bych se z těch myšlenek zbláznila.

Nevím, co bylo horší, zvednout se, přestat brečet, nebo se tvářit, že se nic neděje.

Zastavila jsem se před Sheppardovým pokojem s rukou připravenou k zaklepání, ale netušila jsem, co bych mu měla říct a jestli bych mu měla říct, co vzniklo z té naší jediné společné chvíle, po níž jsem mu řekla, že se nestala. Neuvěřil by mi.

Byla jsem na to sama... možná.

Nakonec jsem se raději vydala do Saminy kanceláře s klidnou tváří a ještě klidněji ji požádala, jestli bych nemohla na Kerasovu planetu.

Za deset minut už jsem téměř ve snách kráčela k vesnici. Šedivé vlasy jsem nechala rozpuštěné a jen si je lehce zastrčila za uši, ale tu nekonečnou záplavu jsem tak zkrotit nedokázala, byly už příliš dlouhé.

Keras snad musel vycítit, že přijdu, protože na mě čekal před svou chýší, a po jeho boku stála Oaris, držela se ho za ruku. Bála jsem se na ni podívat, ale chytila mě za bradu a donutila, abych se jí podívala do očí, ve kterých bylo porozumění. Sevřela mě do náruče, ale já nedokázala ani zvednout ruce, abych jí to oplatila.

Keras nás dva odvedl na místo, kam jeho lidé dříve chodili ukončit svůj život, teď z toho bylo posvátné místo, kde se všichni připomínali a on mě usadil na okraj propasti, kde byl nejkrásnější výhled na západ slunce.

K ničemu mě nenutil, jen mě držel a všechno to rázem ze mě muselo ven. Začala jsem mluvit a byla k nezastavení, od smrti mámy, přes příchod na Atlantidu až po výslechy na Zemi a moje těhotenství, potřebovala jsem to někomu říct, musela jsem to říct jemu, jemu jedinému jsem věřila více než sama sobě.

Nevím jak dlouho jsem plakala, abych to ze sebe dostala, ale muselo to být dlouho, protože jsem se probudila na lůžku v chýši, kde už dohoříval oheň a nikdo kromě mě tam nebyl.

Probudil mě znovu ten ošklivý sen o Teyle, který mě trápil už na Zemi a já se na něj bála myslet, neměla jsem na něj tehdy čas, ale tady, na Kerasově planetě jsem to ze sebe všechno dostala a nastal čas, abych už přestala fňukat a konečně se postavila tomu všemu čelem, byť se to zdálo sebetěžší.

Vydala jsem se za hlasy, které po sobě před chýší křičely. Byl to Keras a Sheppard, který když mě uviděl, tak ustoupil a přestal se hádat.

„V pořádku?" zeptal se Keras a já přikývla. Protáhla jsem se kolem Shepparda, který kupodivu u sebe neměl ani jednu zbraň a vypadalo to, že prošel bránou jakmile vstal.

Doběhnul mě za krátkou chvíli a byl to tentokrát on, kdo se mnou srovnal krok. Nikdo z nás nic neřekl, nešlo to, stačilo by mi pár slov, abych mu všechno o sobě řekla, ale on to nechtěl, ne pod tlakem, jak řekl, když jsem se vrátila a připadalo mi fér, aby se to konečně dozvěděl, nebo spíš mě k tomu nutilo na dálku IOA, jenže on chtěl, abych mu to řekla tehdy, až mu budu plně důvěřovat a budu mu to skutečně chtít říct a ne když mi bude něco hrozit, nebo mi to někdo přikáže, na to jsem prý až moc dlouho bojovala, abych to tak snadno vzdala.

Proto bylo lepší s ním nemluvit a tentokrát to pochopil a mlčel, ale alespoň bych mu ráda řekla o tom snu s Teylou, ale dokázala jsem si představit, jak by se zachoval a já jsem tohle potřebovala zvládnout, protože se to zdálo pekelně důležité.

Rozhovor s Kerasem mi hodně pomohl a já se rozhodla, že nechám Kate, aby pracovala na Zemi a já si chvíli od toho dám oddych a budu se soustředit jenom na Teylu a jejího syna. Nemohla jsem myslet na vlastní budoucnost, na dítě, které jsem nosila pod srdcem, protože bych se z toho musela zbláznit, musela jsem teď myslet jako voják, přesně tak, jak jsem se chovat nechtěla, ale situace si to vyžadovala a já to musela podstoupit.

***

Už bych se raději neměla omlouvat, že to trvalo tak dlouho. Jenže na tuhle kapitolu jsem musela být v neveselé náladě, protože její obsah je velmi vážný, smutný a určitě i místy depresivní. Hodně jsem se obávala až tahle kapitola přijde, už tak byla situace Mii vážná a určitě se ptáte, proč jsem tam ještě přidala těhotenství, jako by to už tak nebylo složitý, ale už samého počátku jsem měla koncept v hlavě a těhotenství tam hrálo poměrně důležitou roli, hlavně v nadcházející kapitole, kde je v seriálu unesena těhotná Teyla, ale víc nemohu říct, abych toho moc neprozradila. Miino těhotenství nemá komplikovat děj, ale o mnoho později ho rozuzlit, což je docela daleko, ale určitě na to přijde čas.

Nu, jelikož kapitola je v mnoha místech velmi složitá, když se sbíhají časové roviny a mluví se o mladší a starší verzi Mii a jejím já z alternativního vesmíru, klidně piště do komentářů dotazy a já se je pokusím zodpovědět, v rámci toho, abych neprozradila příliš z budoucího děje.

Je to neuvěřitelné, ale touhle kapitolou jsem už ve Wordu na A4 překonala 200 stranu, trvalo to déle než první stovka, ale snad jsem vám to vynahradila a v médiích naleznete podobu Miina otce.

Jsem neskutečně ráda, že jste tak trpěliví v čekání na další kapitoly a zachováváte mi tak úžasnou přízeň a čtete mé dlouhé kapitoly a jsem za to opravdu vděčná.

Díky! Vaše Sorel18 <3