Shrnutí kapitoly - Mia bude postavena před nelehkou zkoušku. Dočasně nahradí v Sheppardově týmu Teylu, aby ji podplukovník měl neustále na očích. Mia si však není vědoma celého Sheppardova plánu, a všechno to bere jako trest, který má otestovat, jestli je schopná „tam venku" přežít, díky čemuž jí začnou unikat ostatní události, které jsou možná ještě důležitější než Miina nenávist vůči Sheppardovi.

***

Nemůžu uvěřit, že se mi tuhle kapitolu konečně podařilo dokončit a že to trvalo pěkně dlouho, tak budu ráda, když mi na ni napíšete svůj názor do komentářů.

Připojuju ještě jednu píseň k poslechu, kdyby vás ta v médií omrzela než přelouskáte těch deset tisíc slov. ->

Vaše Sorel18

***

Kapitola mapuje díly:

4x13 – Karanténa

4x14 – Harmony

***

Když jsem to ráno vycházela z pokoje. Cítila jsem se po dlouhých dnech celkem dobře. Už jsem se po události na křižníku dostávala zpět do formy, i když to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale půl míle bez zadýchání jsem zvládla hlavě, po níž jsem si dávala půlhodinový trénink pod dohledem Teyly, která mě teď cvičila pouze slovně.

Ale zas tak báječné to nebylo.

Každičké ráno začínalo menším rituálem před zrcadlem v koupelně. Nezlomné přemlouvání, že to co se stalo na křižníku je už pryč a to co mi přes noc nabízí moje podvědomí, je pouze sen, kdy se moje mysl snaží vyrovnat s vpádem někoho jiného do mé hlavy. Sama sebe ubezpečuji, že už nikdy nikomu nedovolím se dostat do mé hlavy, ani kdyby mi to mělo zachránit život.

„Ty jsi takové ranní ptáče!" Ještě jsem si na to nezvykla. Otočila jsem hlavu směrem k mladé ženě, která před nedávnem začala obývat pokoj vedle mě. Jen ona mě dělila od společné stěny s podplukovníkem.

„Ahoj Thereso," pozdravila jsem slušně svoji sousedku. I když jsem si to jen velmi nerada přiznávala, ten její nekonečný optimismus vždy dokončil ranní rituál přemlouvání, čímž jsem se mohla napůl zapojit do běžného dne na Atlantidě. Počínaje mojí rozcvičkou.

„Už pár dní přemýšlím, že bych šla běhat s tebou, ale nikdy jsem na sporty nebyla. Vždy to byla jen věda a já." Roztáhla rty do širokého úsměvu a naklonila hlavu doprava, přičemž se jí na rameno svezly velké lokny její zrzavé hřívy, kterou nosila vždy rozpuštěnou.

Dobrosrdečně jsem se na Theresu usmála. Už jsem ji konečně dokázala zařadit do škatulky atlantských vědců. Výstřední, ale chytrá, což znamenalo – snaživá, poctivá, zahloubaná ale vždy s dobrou náladou, což jsem jako věčný pesimista nedokázala pochopit.

„Tak váhej ještě chvíli a třeba se k tomu rozhoupeš," kývla jsem jejím směrem a vydala se naprosto opačným. Pochybovala jsem, že vědkyně jako ona, viroložka, se někdy k tomu odhodlá. Pro ni byl běh zkoumání virů a bakterií.

Nasadila jsem si sluchátko do levého ucha, abych byla na příjmu a seběhla schody o dvě patra níž, kde jsem se minula s Teylou.

„Dnes nechoď moc daleko, ať to na trénink stihneš včas!" zavolala na mě s úsměvem. Stihla jsem jí jenom mávnout. Je pravda, že v posledních dnech začínala být lehce dochvilná, což jsem omlouvala tím, že Teyla už není tak pohyblivá jak bývala. Bříško se jí začalo neuvěřitelně zakulacovat, a i když do porodu zbývala ještě dlouhá řádka dní, musela jsem uznat, že jí to neuvěřitelně sluší a já neměla to srdce jí říkat, že by mě už neměla trénovat. Odtušila jsem, že se mi tím snaží vykompenzovat událost na křižníku, ale bylo to moje rozhodnutí a rozhodně jsem to nechtěla vracet.

Míjela jsem spoustu členů expedice, kteří směřovali za pracovním dnem do centrální věže a já jako vždy šla naprosto opačným směrem a svým způsobem se mi to líbilo. Taková menší vzpoura proti podplukovníkovi, který se mi snažil tajně lepit na paty, aby mě hlídal, ještě že ho přestalo bavit se mnou po ránu běhat. Možná nebyl právě dobrý nápad před ním rozebírat tu zbraň.

Skutečně, není nad ranní běh po molu mimozemského města v jiné galaxii, s těžkým srdcem přiznávám, že je to daleko příjemnější, než se potit v dusivém horku Arizonského rána.

Použila jsem pár transportérů, než jsem byla od centrální věže dost daleko a na volném molu, u kterého jsem chtěla jednou vidět nějakou loď. Slunce probleskovalo okny a já se nemohla dočkat, až se nadechnu čerstvého mořského vzduchu. Jednou mi Elizabeth řekla, že už nedokáže usnout bez šumění oceánu a ranní slané vůně a pro mě, kdo vyrostl na poušti, nebylo tak těžké si na to zvyknout.

Otevřela jsem si poslední dveře k prázdnému molu, ale trochu se otřásla, když se mi zježily vlasy na zátylku. Chloupky na ruce se mi bolestivě postavily a já se zalapáním po dechu vypadla ven. Sotva jsem se udržela na nohách, jak se mi zatočila hlava. To nebylo moc dobré. Přitom jsem se už cítila dobře. Už mi na Atlantidě bylo mnohokrát špatně, nebylo to tak hrozné, jako když se kolem města stahovaly velryby, aby varovaly před výronem hmoty ze Slunce, ale příjemné to nebylo.

Zachytila jsem se pravou rukou stěny a druhou přikryla pravé ucho, ve kterém mi začalo zvonit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a získala zpět ztracenou rovnováhu. Stačila jsem zamrkat a zírala, jak se mi dveře zavřely před nosem a po opakovaném přejetí po panelu, se odmítaly otevřít. Bušit na ně nemělo nejmenší smysl, posledního člověka jsem potakala jen čtyři budovy od centrální věže a já byla téměř na druhém konci města.

Neměla jsem nejmenší ponětí, co se stalo, ale nemusela jsem být Einstein, aby mi došlo, že to muselo mít něco společného s tím, že mi vstaly veškeré chlupy na těle.

V klidu jsem došla na okraj mola a podívala se ke slunci, které zakrývaly cárance mraků a po lehkém přimhouření očí jsem si všimla prstenců, které protínaly sluneční paprsky. Otevřela jsem pusu a otočila se k zavřeným dveřím a pohled mi i sklouznul na ruku, kde mi chloupky stále nepříjemně vstávaly nad kůži. O tomhle mi před nedávnem vykládal Radek, hlavně po událostech s velrybami. Bylo narušené magnetické pole planety, díky čemuž vznikla ionosférická bouřka, ale to nevysvětlovalo, proč by se zavřely dveře.

Sebrala jsem a postupně se snažila otevřít jakékoliv dveře, které jsem měla v dohledu, takže mi nezbylo nic jiného, že se vydat do centrální věže pěšky a zjistit, co se děje. Sice tam byl Rodney, Radek a spousta dalších vědců, kterých jsem se nemohla zeptat... Mohla. Stiskla jsem sluchátko a pár minut marně vyvolávala řídící místnost, ale nikdo se neozval, a pokud nefungovala komunikace, nebyla to dobrá zpráva.

Nezbylo mi nic jiného, než vypustit rozcvičku a běžet, co mi bude dech stačit k centrální věži.

***

Teyla zůstala zavřená v laboratoři se Sheppardem. Sedla si k počítači a pokusila se přijít na to, co se stalo. Po městě se údajně šířila nákaza pátého stupně, což uzavřelo veškeré dveře, aby se nemoc nemohla šířit, ale to nedává smysl.

„Rodney možná vyladil senzory po Kirsanské horečce moc citlivě," deklamoval Sheppard a pomocí detektoru známek života prohlížel město a počítal členy expedice, ale pořád mu to nevycházelo.

„Město zasáhla ionosférická bouře," oznámila Teyla. „Na což upravené senzory reagovaly a uzavřely město s tím, že je tu nákaza." Trochu si oddychla. Právě teď nepotřebovala nějakou nemoc, Sheppard už byl tak z té situace vykolejený. Evidentně se necítil svůj v místnosti s těhotnou ženou. Teyla se tomu musela v duchu zasmát. Bylo jedno, odkud muži byli, ale všichni byli stejní a John ještě přišel s tím, že v pozemských filmech ženy v takových situacích začínají rodit.

„Rodney bude v laboratoři s Katie. Mám dojem, že nemá přístup k počítači. To musí šílet," pokusil se odlehčit situaci, ale když mu ani potřetí výpočty členů expedice nevycházely, začal se obávat, že to někoho muselo vyděsit daleko víc... nebo někdo chyběl...

Teyla si všimla jeho ustaraného pohledu. „Mia si šla, jako každé ráno, zaběhat na molo." Všimla si, že Johnovi přeběhla po tváři úleva, kterou se okamžitě snažil zamaskovat.

„Co si ta holka o sobě myslí?" vybuchnul, ale Teyla věděla, že je to jen naoko. „Nemá se pořád divit, že ji neustále někdo hlídá. Člověk se otočí a ona je hned pryč!" zlobil se. Podíval se na odlehlejší část města, kde byla jediná známka života, která se blížila k centrální věži, celkem pomalu, ale cíl byl jasný.

„Má být tady," pokusil se John o poslední záchvěv zloby, ale byl klidnější, když věděl, že tu všichni jsou a živí.

„Určitě tu bude brzy," mrkla na něj Teyla a zády k Johnovi se usmála.

***

Postup k věži byl daleko pomalejší, než jsem si představovala. Město jsem znala jak své boty. Jeho plány jsem si pročítala před spaním a hlavně hledala různé trasy, díky kterým bych se mohla vyhnout podplukovníkovi, především v budovách. Netušila jsem však, že se zaseknu venku, tomu jsem už takovou pozornost nevěnovala a teď jsem stála před nadchodem, který zůstal uzavřený a než abych obíhala dlouho souvislou řadu budov, musela jsem ten kousek přeplavat. Oceán mě k zaplavání lákal celé roky, ale okolo venkovního mola byl celkem silný proud, což ve vnitřních jezírcích, které jsou celé obklopeny kovem, by to platit nemuselo a mně to mohlo zrychlit posun vpřed.

Odložila jsem sluchátko nedaleko zavřeného vchodu do nadchodu a zkontrolovala, jestli nemám ještě nějakou elektroniku, kterou bych svým skokem do slané vody mohla zničit. Prohledala jsem kapsy mikiny i malou kapsu legín a s povzdechem jsem zavzpomínala na svůj starý otlučený mobil, který se nedal srovnávat s chytrými telefony roku 2014, ale mně stačil, koupila jsem si ho z první výplaty, byl alespoň částečně dotykový a spadl tolikrát, že mít ten chytrý, po prvním pádu na zem bych ho musela vyhodit.

Klekla jsem si a natáhla ruku k vodě. Nebyla vyloženě studená, ale ani nijak vhodná k dlouhému koupání. Nesměla jsem se dlouho rozmýšlet a bleskově skočila po hlavě a snažila se nevnímat, jak se mi oblečení nasáklo vodou a nepříjemně mě táhne dolů.

Na druhou stranu to nemohlo být více jak dvě stě metrů, což byla v nadchodu pár vteřinová chůze. Jenže tady dole ve vodě to bylo horší.

Po pár vteřinách urputného plavání jsem si musela přiznat, že jsem se s tím proudem spletla. Táhlo mě to dolů a pryč, takže jsem ve finále uplavala víc jak dvě stě metrů a na druhé straně jsem sotva vylezla. Rozplácla jsem se na teplém kovu a hlasitě oddychovala. Z námahy jsem se celá klepala. Svaly mě nepříjemně bolely a já v duchu prosila, abych už podruhé plavat nemusela.

Odpočívala jsem poměrně dlouho, protože při prvním pokusu vstát jsem uklouzla na vodě, co jsem s sebou přinesla a pleskla jsem sebou zpátky, protože jsem nedokázala udržet rovnováhu. Tak jsem zůstala ležet a zírala, jak slunce postupuje po své dráze, až je úplně nad městem. Poledne.

Zvedla jsem se podruhé a rozvážným krokem jsem mířila dál k centrální věži. Oblečení na mě uschnulo, což by nebyl takový problém, kdybych se koupala v normální vodě. Oceán byl slaný a sůl se mi dostala do oblečení, a jak jsem usychala, začalo to nepříjemně štípat a kousat. Odlepovala jsem látku od kůže, což bylo ještě horší, ale nic jiného mi nezbývalo, nemohla jsem do centrální věže vpadnout nahá.

***

Radek nadšeně vykřikl, když se mu podařilo vypnout autodestrukci a vysílání. Restartoval celý systém a město se začalo znovu otevírat. Spokojeně si oddychl, a když se do rozvodny přihnal Sheppard, uznale ho poplácal po zádech.

„Byl jsi dobrej!" pochválil ho.

Všichni se pak vrátili do centrální věže, aby zajistili všechny členy posádky. Technik Chuck seděl u monitoru známek života a postupně hlásil, že se přihlásili všichni členové a jsou v pořádku, až na McKaye, který se v botanické laboratoři zhroutil a byl za ním vyslán zdravotnický tým.

„Podplukovníku?" Chuck poklepal Johnovi na rameno.

„Ano?"

„Mia Collinsová se jako jediná nehlásí, pane." John se podíval na Teylu a Carterovou, které stály vedle něho.

„Typické," procedil skrze zuby.

„Ale našel jsem osamocenou tečku, která bude za chvíli u paty centrální věže. Může to být ona, ale nemusí." Chuck se na Shepparda ostražitě podíval.

„Tak to půjdeme zjistit." John kývnul na Carterovou a mávnul na Ronona, který právě přicházel od ošetřovny. Společně nastoupili do transportéru. Sjeli do nejnižšího patra a nechali se Chuckem navést ke dveřím, kam osamocená tečka zamířila.

„Ještě deset metrů, podplukovníku." John si všiml, že Ronon sáhnul po zbrani.

„To nebude potřeba." Sám přejel rukou po panelu a dveře se otevřely. Stála za nimi Mia, která chtěla rukou přejet po panelu na druhé straně. John nasadil rozzlobený výraz, ale když si Miu prohlédnul, zloba ho na chvíli opustila. Vypadala vyčerpaně. Oblečení na ní vypadalo, jakoby ho někdo naškrobil, na předloktích si povšimnul zarudlých škrábanců, ze kterých musela téct krev. A její tvář byla rudější než obvykle. Rty měla suché a nateklé. Ztěžka dýchala a zarudlýma očima zírala na oba dva a nebyla schopná slova.

„Pane?" Překvapeně zamrkla, když se vzpamatovala a John si ji chtěl dobírat, ale při celkovém pohledu to už nedokázal. Složil si ruce na hrudi a musel se donutit, aby ji alespoň trochu pokárala.

„Snad pro příště nebudeš chodit tak daleko." Ronon povytáhl obočí. Mia už víc zrudnout nemohla, jen přikývla a raději zabodla pohled do podlahy. Pomalu vykročila v před, ale John ji ještě nechtěl nechat jít, chtěl se jí zeptat, kudy se sem dostala, ale Rononův pohled ho od toho odradil.

„Až se dáš do pořádku, chci od tebe hlášení." Pokusil se o nekompromisní tón. Mia se zastavila a s otevřenými ústy zůstala na Johna zírat. „Zajdi si pak za Lornem, aby ti poradil." Než mohla zaprotestovat, se John a Ronon vydali opačným směrem, zpátky do řídící místnosti a Mia zůstala stát na chodbě.

***

Rozbolavělým krokem jsem pro jistotu šla opačným směrem než podplukovník s Rononem a v duchu se přemlouvala, abych dokázala dojít do svého pokoje, kde bych se mohla rozbrečet v soukromí. Potom, co jsem musela překonat přes půlku města pěšky s přeplaváním dvou jezírek, jsem prostě už neměla sílu s podplukovníkem bojovat a ještě bolestněji jsem si uvědomila, že měl pravdu. Kdybych nechodila tak daleko, nemusela bych se takhle vysílit a nenahrála bych mu tak na smeč.

Hlasitě jsem vzdychla a vysíleně jsem se posadila na jednu z mnoha laviček, které brázdily předlouhé chodby města. Oči mě štípaly kvůli soli a slzám, které se mi draly ze slzných kanálků. Hrudník se mi nadouval v budoucím vzlykání, ale když jsem zaslechla kroky a hlasy, s vypětím všech sil jsem se přemohla, zamrkala a hluboko vydechla, zdvihla bradu. Zkusmo jsem se postavila a vyrazila vstříc příchozím.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jeden ze skupiny byl major Lorne.

„Mio..." vydechl moje jméno a já se pokusila o pokřivený úsměv.

„Majore... ehm... Evane, mohla bych se tě na něco zeptat?" Nevyznělo to tak sebevědomě, ale na moji obranu, jeho pohled, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě, mě znervóznil. Přikývl mi na to a krátkou větou poslal zbytek vojáků napřed. Doposud byli všichni plně vyzbrojení.

„Co se ti stalo?" zeptal se mě hned, jak ostatní odešli z doslechu.

„To je na dlouho," vzdychla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout ztvrdlé tričko. „Potřebovala bych od tebe radu, jak napsat hlášení." Zamračil se a znovu si mě prohlédl.

„Sheppard už s tebou mluvil?" Naprosto instinktivně jsem protočila oči.

„Počkal si na mě u paty centrální věže."

„Kam ses dostala jak?"

„Pěšky -" dřív než stačil něco říct, jsem před ním mávla rukou, „ – to je jedno. Pak ti to povím, ale chtěla bych alespoň menší radu, jak mám začít s tím hlášením." Pomalu přikývnul.

„Představ si, že píšeš esej, jen opusť zbytečné popisy svým pocitů. Jen se permanentně věnuj situaci." Ty dvě věty mi připomněly mámu.

***

„Mami, co je na tvé práci nejnudnější?" Mohlo mi být devět nebo deset. Byla jsem ještě bezstarostné dítě, které zatím zajímá pouze to, jestli má ve škole dobré známky a jestli ho rodiče mají rádi. Táta byl ještě v práci a Mark si hrál na zahradě za domem. Já pomáhala mámě v kuchyni s nádobím. Protože pokaždé, když se vrátila ze základny, stoupla si k nádobí a umývala ho, říkala, že ji to uklidňuje a vrací jí to myšlenky na to, že je žena.

„Hlášení," odpověděla okamžitě. Nechápavě jsem se na ni podívala a uložila utřené příbory do šuplíku.

„Víš, holčičko, armáda není jen o tom plnit rozkazy a střílet na cíle, to by bylo moc jednoduché. Vojáci sice mají vysílačky, přes které je poslouchají nadřízení, ale vojáci pak musí... misi sepsat v jakémsi hlášení, které objasní veškeré dění, které nemohou nadřízení vidět." Odložila jsem utěrku na linku a upřeně se na ni podívala.

„Jako nějaké vyprávění?" Máma se zasmála a vytáhla ruce ze dřezu a otřela si mydlinky do utěrky. Kleknula si přede mě, aby se na mě dívala ze spodu.

„Něco takového, ale složitější. Je to jako esej, jen se tam nezabýváš svými pocity, ale fakty, kterými se co nejlépe snažíš popsat situaci." Držela mě za ruce a dívala se mi do očí, viděla jsem v nich tehdy pouze lásku, ale když jsem si na to teď vzpomněla, připadalo mi, že tam bylo něco víc, hrdost, ale i bolest.

„Tak to zvládnu levou zadní," prohlásila jsem tehdy a máma se tomu zase zasmála. Pohladila mě po tváři a políbila na čelo.

„O tom nepochybuju, holčičko."

***

„Mio?" Zamrkala jsem a zírala na Evana, který si mě měřil starostlivým pohledem.

„Díky, Evane, tak to zvládnu levou zadní."

***

Vypadalo to, že se na Atlantidě vracelo všechno k normálu. Lidé si tu na krizové situace zvykli, takže jim nedělalo problém naskočit do vyjetých kolejí a začít pracovat, jakoby se nic nestalo, ale Johna Shepparda to přesvědčilo, že musí vyřešit situaci s Miou.

Nechal Ronona, aby si zašel do jídelny, protože mu po hodinách na ošetřovně vyhládlo a sám se vydal hledat plukovníka Carterovou.

„Plukovníku!" Zastihl ji na chodbě kousek od řídící místnosti, jak schvaluje Rodneyho návrhy, který se přitom kroutil, jakoby mu Sheppard lil do kalhot šťávu z citrónů.

„Je to skvělé, Rodney, snad se pro příště vyvarujeme podobným neočekávaným zádrhelům." Usmála se na něj, ale na Rodneyho to neudělalo dojem, musel se cítit hloupě, že se zhroutil, i když mu nic nebylo, jen trochu ztratil barvu ve tváři.

„Podplukovníku, našel jste Miu?" Sheppard strčil ruce do kapes a ušklíbnul se.

„Zajisté," přitakal a než stačil Carterové navrhnout, co s Miou, přiřítil se k nim major Lorne. Zíral na Shepparda s přimhouřenýma očima.

„Pane, vy jste přikázal, aby Mia sepsala hlášení o své cestě přes celé město?" Sheppard si v duchu povzdechl. Od té doby, co se vrátili z křižníku, se Lorn stal dalším z těch, co vstoupili do klubu „Bráníme Miu", což ho naštvalo. Už ho nebavilo stát pořád na druhé straně barikády než jeho vlastní podřízení.

„Vážně?" Carterová se podívala se zdvihnutým obočím na Shepparda. Teď nastala ta pravá chvíle na přednesení svého návrhu, který by ho mohl vrátit na správnou stranu barikády, aniž by jeho vlastní přesvědčení utrpělo nějakou větší ránu.

„Pořád mi, plukovníku, tvrdíte, jak bych jí měl dát šanci. Je tu už dva a půl roku a poměrně dlouhou dobu usilovně trénuje a přemýšlel jsem, že teď když je Teyla mimo službu, vzal bych Collinsovou do týmu, samozřejmě jen na rutinní cesty bránou, obchodní schůzky, žádné průzkumné mise."

„Vážně?" zeptala se Carterová s Lornem společně a oba se překvapeně dívali na podplukovníka. Ten jen přikývnul.

„Pokud vím, neustále chodí na Kerasovu planetu se zdravotnickým týmem a vyučuje tam místní děti číst a psát, v čem se to liší od rutinních cest bránou?" Sam za těch několik týdnů Shepparda už trochu znala, a věděla, že za tím bude jeho věčná kontrola nad Miinými kroky, ale na druhou stranu by nezaškodilo, aby se Mia dostala i mimo Atlantida, třeba na některé planetě najde důvod svého příchodu do Pegasu.

„Dobrá..."

„Vážně?" Sheppard s Lornen na Sam zírali stejně překvapeně jako před chvíli na Shepparda.

„Ano, podplukovníku, ale zavážete se mi, že převezmete veškerou zodpovědnost, kdyby se slečně Collinsové něco stalo nebo se ztratila, ale já věřím, že to nedopustíte, protože by vám to vaše svědomí už nikdy neodpustilo." Sheppard překvapeně polknul. Nevycházelo mu to přesně tak, jak předpokládal, ale svým způsobem Carterová souhlasila, avšak s vlastními podmínkami, čemuž se nedivil, byla dobrá vyjednavačka.

„Ano, plukovníku."

„Mám jí to říct já nebo jí svůj návrh přednesete sám?" Sheppard věděl, že kdyby Mie řekla Carterová, řekne si, že ji donutil, ale když by to řekl sám, nevěřila by mu. Rozhodl se však, že to riskne.

„Řeknu jí to sám." Carterová přikývla.

„Nezapomeňte ji pak vzít na bezpečnostní kurz, jak se chovat během mise na cizí planetě, které má na starosti tady major Lorne." Nečekala na Sheppardův souhlas a odešla do transportéru. Lorne se na Shepparda pátravě podíval.

„Snad víte, co děláte, podplukovníku." Sheppard ignoroval jeho varovný pohled a vydal se k ubikacím personálu.

***

Nebylo tak těžké najít její pokoj, přeci jen byli od sebe jen ob jeden pokoj, říkal si Sheppard, když dorazil k jejím dveřím. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že zajistil, aby měla pokoj tak blízko jeho, ale aby to nevypadalo tak nápadně, nechal pokoj mezi nimi volný a ten před pár týdny obsadila nějaká zrzavá vědátorka, která se tak jako většina personálu, dostala do Miina klubu, což nebylo nic neobvyklého, přesto neměl Sheppard z nové nájemnice dobrý pocit.

Zvednul ruku, aby zaklepal, ale kousek od mimozemského kovu se zarazil a zíral na dveře, jakoby to byla tlama šelmy, od které by se měl klidit dál. Nebyl si jist, co ho bude na druhé straně. Nečekal, že mu Mia skočí kolem krku a bude mu děkovat, že ji chce do svého týmu. Na to ji znal až příliš dobře, spíš se obával toho, že ho vyhodí, nezachoval se k ní právě profesionálně, když po celodenním plahočení přes rozpálené město a plaváním ve slané vodě ji slušně řečeno poslal do háje a ještě ji donutil o tom napsat hlášení. Na druhou stranu, kdyby nechodila běhat tak daleko, mohla zůstat v klidu ve městě zamčená v jídelně nebo tělocvičně.

Rázně zaklepal, dvakrát po sobě, a když se nikdo neozval, přejel po panelu otevírání dveří a nahlédnul do jejího strohého pokoje, o kterém by si mohl myslet, že v něm nikdo nebydlí.

„Hned jsem tam!" John s sebou trhnul, když uslyšel Miin hlas z koupelny. Svým způsobem to vyznělo jako pozvání, tak vstoupil dovnitř a nechal dveře, aby se zavřely. Byla pravda, že tu nikdy pořádně nebyl, nebo alespoň v posledních měsících, ale nepřipadalo mu, že by se tu něco změnilo.

Postel byla dokonale ustlaná. Nikde žádný plakát nebo stohy časopisů, tak jako u něj v pokoji. Jen na nočním stolku stál fotorámeček, který byl natočen na opačnou stranu a jemu připadalo už hodně neomalené a dost nebezpečné, kdyby si ho šel prohlédnout. Mia mohla každým okamžikem vylézt z koupelny, ale víc ho zaujal otevřený notebook na stole kousek od balkonu. Židle byla ledabyle odstrčená a po obrazovce se otáčel prostorový text s názvem operačního systému. John se naposledy otočil ke koupelně a jeho zájem skončil u počítače. Usadil se na okraj židle a přejel prstem po touchpadu, obrazovka se probrala k životu a ukázala otevřený textový editor. Pomocí myši se dostal na začátek textu, který byl nadepsán dnešním datem a místem. Nedalo by se říct, že místo Pegas je nějak určující, ale pro potřebu hlášení naprosto vyhovoval.

John se ještě jednou ohlédl ke koupelně, než se dal do čtení a že to bylo zajímavé čtení. Velmi ho zaskočilo, s jakým zanícením Mia zprávu napsala, nemohl by se za ni stydět ani on sám, jakoby už někdy vojenské hlášení psala. Zbytečně informace nerozváděla a psala k věci. Své předpoklady o aktuálním dění vyznačila kurzívou a ohraničila je uvozovka, jako vlastní citaci. Nejvíce ho asi udivilo, jak si dokázala odvodit, že šlo o ionsferickou bouři, která zřejmě narušila městské senzory. V té chvíli si říkal, že ty hodiny, které Mia strávila ve společnosti Rodney a Radka, přeci jen k něčemu byly. Nevěděl, jestli tohle zjištění staví Miu do jiného světla, než v jakém doposud před ním stála. Pravda byla taková, že ji pořád viděl jako tu zuboženou holku, která vypadala z brány a netušila naprosto nic. Byl tak zahleděný do jejího podezřívání, že přehlédl fakt, že za ty roky vyspěla a smířila se s nastalou situací a plně se postavila po bok všech vědců a vojáků z expedice?

„Doufám, že vám to takhle stačí. Přečetla jsem několik hlášení z misí, tak jsem doufám něco okoukala." John s sebou prudce trhnul a otočil se na židli ke koupelně. Srdce mu poskočilo a dech zadrhnul, když spatřil Miu před sebou zabalenou pouze v bílé osušce, která ji zakrývala od krku do půli stehen. Obličej měla stále červený, ale už ne tolik a tmavé vlasy si spletla do ledabylého copu, který měla přehozený přes pravé rameno a dosahoval jí pomalu až k břichu. John si nikdy neuvědomil, jak dlouhé vlasy má. Vždy je měla stažené do přísného uzlu nebo ledabylého drdolu, z něhož se jí uvolnilo pár pramínků, ne že by si ji někdy prohlížel.

Notnou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zamrkal a hlasitě polknul. Mia zdvihla pravé obočí, tak jako pokaždé, když spolu mluvili. John to považoval za akt vzdoru k jeho osobě, až na ty dvě chvíle, kdy ji naprosto nepochopitelně políbil, když se mu mezi řádky svých slov sdělovala, že je pod její úroveň, aby mu o sobě řekla pravdu a zrazovala ho od dalšího pátrání.

Párkrát otevřel naprázdno pusu a hledal nějaká slova, ale nedařilo se. Mia si složila ruce na hrudníku a chvíli ho mlčky pozorovala, než se sama ujala slova.

„Jen se obléknu," a s tím zmizela v koupelně. John si oddychl a rychle vstal ze židle a ignoroval fotorámeček, který ho přímo vybízel k tomu, aby se na něj podíval, ale nemohl. Dnes už provedl hloupostí až dost.

***

Nenechám se jím zaskočit! řekla jsem si hned, jakmile se za mnou zavřely dveře od koupelny. Jednou jsem se dnes už nechala, když na mě čekal u dveří, ale tentokrát ne a ať přijde s čímkoliv, přijmu to, ať to bude cokoliv, bez mrknutí oka.

Cop jsem si obmotala kolem gumičky a stáhla ho do drdolu, který mě lehce tlačil do pravého lalůčku, oblékla na sebe čisté oblečení, které mě drhlo na citlivé kůži stejně jako to ztvrdlé solí. Obličej byl pořád zarudlý od sluníčka, ale už to nebylo tak výrazné a do dvou či tří dní to zmizí.

Spokojená sama se sebou jsem vešla do pokoje a okamžitě zkontrolovala fotku mámy, která stála na stejném místě. Předpokládala jsem, že podplukovníka zaujala moje zpráva natolik, že neměl prozatím čas se po pokoji rozhlížet. Strategicky jsem se postavila před noční stolek, abych měla podplukovníka před sebou, který postával před oknem a zíral na moře.

„Chtěl jste mi něco důležitého, podplukovníku?" zeptala jsem se ho. Musela jsem se v duchu pousmát, když s sebou cuknul. Možná to byla škodolibá radost, ale klidně bych to udělala ještě několikrát, odplata za to, jak se ke mně před pár hodinami choval. I když se snažil tvářit, že ho to nezaskočilo, mě obelhat nedokázal.

„Dokud bude Teyla těhotná a než se rozhodne vrátit se do týmu, nahradíš ji." Kdyby mi vrazil nůž mezi žebra, nepřekvapilo by mě to tak moc, jako tohle. Na kratičký okamžik se mi zatmělo před očima a vybavila si ten moment, kdy jsem poprvé otevřela oči a přede mnou se zjevil Ba'al a začal mi vykládat ty své teorie.

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak vypadala moje tvář. Jakou grimasu vytvořila, ale podle podplukovníkova překvapeného pohledu, to nebylo nic závratného. Toliko ke slibu, že se jím nenechám zaskočit.

„Samozřejmě by se jednalo o rutinní mise, návštěvy našich obchodních spojenců a již prozkoumaných planet," pospíšil si rychle s osvětlením svého návrhu? Nebo to byl spíš rozkaz? Už jsem nedokázala sledovat jeho rozmary.

Rozdělilo nás mlčení. Navzájem jsme si zírali do očí. „Dobře." Uslyšela jsem se říkat, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z vlastního popudu. Podplukovníkovu tvář na okamžik zalilo překvapení. Polknul a podíval se na mě téměř omluvně, než se opět vrátil do svého vojenského módu.

„Skvěle. Zajdi si za majorem Lornem, ten ti vysvětlí základy a až půjdeme, dám ti včas vědět." Nedokázala jsem se hnout. Bezmocně jsem se dívala, jak mě obchází a vychází dveřmi z mého pokoje a zanechává mě zaskočenou na místě, naprosto neschopnou odporu.

Musela jsem tam stát poměrně dlouho, protože otevřenými dveřmi dovnitř nakoukla Theresa. Její bujná zrzavá kštice byla pro mě jak budíček. Polknula jsem a došla k notebooku a rázně ho zaklapla.

„Kde jsi celý den byla, Mio?" zeptala se Theresa a nervózně postávala ve dveřích. Pravdou bylo, že mi jako jediná připadala v tomhle městě normální. Ne příliš poznamenaná děním na Atlantidě. Svým způsobem byla hodně naivní, jakoby si nepřipouštěla, že je na jiné planetě, v jiné galaxii. Za to já tomu zdá se naprosto propadla.

„Jsi v pořádku?" Pomalu vešla do pokoje a prohlížela si jenom mě.

„Jasně." Kdyby tu Theresa nebyla, vzteky bych notebook vyhodila z okna a dívala se, jak se tříští o střechy vedlejších budov.

„Ty jsi byla celou tu dobu venku?" zeptala se zděšeně, když zkoumala můj zarudlý obličej zblízka. Ještě teď jsem cítila, jak mám rty suché. Naštěstí jsem tam nebyla tak dlouho, aby mi i popraskaly.

„Šla jsem tentokrát na hodně vzdálené molo," přiznala jsem jí nakonec.

„Tak kvůli tomu tady byl podplukovník Sheppard?" Asi jsem tu tak dlouho nestála. Jen se mi to dlouho zdálo.

Vždy jsem se v rozhovorech s Theresou snažila vyhýbat tématu podplukovník, ale přeci jen bydlela mezi námi, takže jí některé věci neušly a ne jen jí, ale celé Atlantidě. Všichni si byli vědomi našeho nepřátelství. Dlouhou dobu jsem měla za to, že o tom nikdo neví, než to vypadlo z Rodneyho, že se někteří členové vsázejí, kdy se pohádáme na veřejnosti, nebo něco horšího. Popravdě mě to hodně zaskočilo a zastyděla jsem se. Máma by na mě asi moc pyšná nebyla, ale podplukovník představoval můj živoucí vztek, nehledě na to, že se choval jako hulvát.

„Přišel mi oznámit, že v jeho týmu prozatím nahradím Teylu," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stačila uvědomit, jaké to bude mít následky.

Theresa vykulila oči, a že to v jejím hubeném úzkém obličeji vypadalo dost děsivě. Za těch pár týdnů, co přišla na Atlantidu, nějak pobledla a pod očima se jí udělaly velké černé kruhy. Nevěřila jsem jí, že je to ze šumění oceánu, její rodný Texas se od mé rodné Arizony zas tak nelišil a já si na šumění oceánu zvykla během chviličky, podezřívala jsem ji, že i přes rozhodnutí, že svůj život a práci zasvětí tajnému programu, to byla jen obyčejná holka, které se stýskalo po domově, stejně jako mně, jen s tím rozdílem, že ona se domů mohla vrátit.

„Takhle se tě může zbavit, aniž by za to přijal zodpovědnost!" Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že nesním, ale podle Theresina výrazu to skutečně řekla.

„To je hloupost," lhala jsem sama sobě. Odtáhla jsem židli od stolu, ale nedokázala se na ni posadit. Před kratičkou chvílí tam seděl podplukovník a ve mně se po Theresině prohlášení proti němu zdvihla ještě větší vlna odporu.

Raději jsem se posadila na postel a podívala se na máminu fotku. Theresa udělala to samé. Nevěděla o mně zhola nic, ale některé věci nemusíte říkat nahlas, aby o tom lidé věděli.

„I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout," poučila mě sousedka a posadila se vedle mě.

„To je mi jasné," vzdychla jsem. Theresa mě chtěla chytit za ruku, ale já schovala ruce za sebe, tak se raději stáhla.

„Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."

„Podplukovníkovi musí být jasné, že tenhle jeho krok je naprosto průhledný." Začala jsem se zlobit ještě víc. Vážně si podplukovník myslel, že jsem tak naivní?

„Mio, přes dva roky se snaží monitorovat každý tvůj krok, –" Oba jsme byli svým způsobem průhlední, „– ale ničeho nedosáhl, tak proč nezkusit začít hrát podle vedení a vzít tě ven, kde je téměř nemožné předvídat, co se může stát. Jak jsem ti řekla před chvílí, i ta nejrutinnější mise se může naprosto zvrtnout, a kdo by mu pak dokázal, že se tě nepokusil zachránit?" Bez dechu jsem na Theresu zírala. I když jsem byla vůči podplukovníkovi celé roky zaujatá, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mě pokusil zabít. Jenže to dávalo smysl. Byl přeci jen voják a voják musel umět jednat strategicky a mít vždy v záloze další možnost. Když nevyjde jeden plán, musí se uskutečnit další. Podplukovník mi připravil past a já do ní naprosto bezhlavě vběhla v domnění, že mu ukazuju svůj vzdor.

Předpokládala jsem, že u mě nikdy nenastala doba, kdy bych kvůli nějakému chlapovi ztratila zdravý rozum, dokonce i se Seanem šlo o vztah založený na vzájemné důvěře místo lásky s pomatením smyslů. Ale stačilo, aby přišel jeden Sheppard, dvakrát mě políbil a já ztratila rozum jako nějaká šestnáctiletá puberťačka.

„Nemůžu své rozhodnutí vzít zpět." Měla jsem pevný hlas, přesto mi připadalo, že to zní, jako bych fňukala. Theresa se na mě však podívala s úsměvem.

„Dokaž mu, že ty modřiny a namožené svaly za něco stály." Prkenně vstala a bez ohlédnutí odešla z mého pokoje.

***

O několik dní později dával v tělocvičně Ronon Johnovi pořádně do těla, tak jako vždy, kterému se stále nedařilo Sateďana porazit. Jen tak tak odrážel jeho čím dál víc tvrdší útoky. Nezmohl se ani na odpor.

„Jak to přijala?" zeptal se konečně Ronon, když mu na začátku tréninku John řekl, že na další misi, na kterou půjdou, vezme místo Ronona Miu. Šlo jen o přátelskou obchodní návštěvu, na které Sateďan ani nechtěl být.

„Já..." John se přestal krýt a dostal velkou ránu koncem tyče do ramene, díky níž ustoupil o dva kroky dál. Ronon si jeho zakolísání přebral, že je trénink u konce, vrátil tyč na stojan a sedl si na lavičku, kde začal hltavě pít vodu z lahve. John se k němu přidal a třel si přitom rameno.

„Tak co?" houkl na něj Sateďan znovu.

„Prostě jen souhlasila. Bez obvyklých urážek." Ronon pozvedl obočí a pořádně se usmál.

„Cos čekal?" John zíral před sebe, pokrčení ramen si rozmyslel.

Pravda byla, že od toho dne nedokázal dostat z hlavy Miin výraz. Nedokázal její výraz přečíst, což ho popuzovalo. Zdálo se mu o ní, o jejím výrazu, o jejím zranění, o její smrti. Přesto přemlouval sám sebe, že se rozhodl správně. Chtěl ji dostat z Atlantidy, chtěl jí ukázat i jiné planety, lidi, se kterými obchodují. Chtěl, aby mu začala důvěřovat, protože on se o to skutečně pokoušel. Nechtěl, aby ty roky, co tvrdě trénovala, nechala ležet ladem a taky ji nechtěl nechávat neustále v přítomnosti Rodneyho a Radka. Pomalu se začala chovat jako oni, a ta zpráva o průchodu městem k centrální věži ho o tom utvrdila.

„Jestli si myslíš, že ji dostaneš na svou stranu a ona ti o sobě řekne, pravdu, tak ji asi tak dobře neznáš." Ronon vstal, sebral ručník a odkráčel z tělocvičny. Zanechal Johna ztraceného ve vlastních myšlenkách.

***

Staré antické ruiny byly téměř pohlceny vegetací, přesto mě jejich symboly lákaly k sobě. Opatrně jsem našlapovala mezi kameny, abych se k nim dostala. Cítila jsem, jak mi z přítomné energie naskakuje husí kůže. Kdybych neměla na sobě tričko s dlouhým rukávem, viděla bych, jak mi vstávají chloupky.

Před ovládacím panelem stálo jakési děvče s dlouhými tmavými vlasy. Do obličeje jsem jí neviděla, přesto mi připadala známá. Svírala přívěšek a pravou rukou měla položenou na ovládacím panelu. Nedokázala jsem rozeznat, co říká, její rty se pohybovaly, ale já nic neslyšela a lekla se, když se vedle děvčete objevil Rodney. Něco na ni křičel a já se začala dožadovat vysvětlení, proč je neslyším, ale neslyšela jsem ani vlastní hlas.

Zamrazilo mě z toho. Rozhlédla jsem se po celém place s ruinami. Za jedním velkým kamenem stál podplukovník Sheppard a ukazoval za mě. Otočila jsem se. Zděšením se mi stáhlo hrdlo.

Poznala jsem ty uniformy, dodneška mě občas děsily ve snech, a i když Genijové dlouhou dobu nekontaktovali Atlantidu, měla jsem za to, že to nebylo naposledy, co jsme o nich slyšeli.

A teď tu byli a mířili na nás zbraněmi. Hlavně na to děvče. Začala jsem křičet, aby utekla, ale asi mě neslyšela, tak jsem jí vyběhla vstříc. Rodney byl naštěstí rychlejší a strhnul ji k zemi před kulkou. Na vteřinu jsem si oddychla, než jiná kulka zasáhla mě. Bolestivé štípnutí na levém rameni mě zaskočilo a to stačilo k tomu, abych na okamžik ztratila rovnováhu a přepadla přes jeden kámen do měkkého mechu, doprovázeného mým vlastním křikem, který jsem konečně slyšela.

***

Mia se prudce posadila na posteli. Stále dezorientovaná snem. Doznívající křik přilákal někoho do jejího pokoje.

Postava vstoupila do tmy a znemožnila tak Mie, aby zjistila, o koho jde.

„Musím mluvit se Sheppardem," zašeptala Mia a chytila postavu za široký rukáv, ta ji jen zatlačila zpět do postele a podala kelímek.

„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!" Postava však byla nekompromisní a donutila Miu, aby se z kelímku napila. Natrvalo to ani půl minuty a Mie klesla hlava na polštář.

***

Byla jsem v řídící místnosti dřív než podplukovník a Rodney. Nebylo to však tím, že bych se na misi těšila. Jen jsem chtěla předejít konfliktu kvůli pozdnímu příchodu.

Mise byla skutečně jen obchodní schůzka, takže podplukovník dodržel slovo, ale pořád se mi v hlavě ozýval Theresin hlas: I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout. Nedokázala jsem na to přestat myslet.

„Vážně to je jen obchodní schůzka, nanejvýš za dvě hodiny jsme zpět." Pomalu jsem se otočila k podplukovníkovi, po jehož boku přicházel Rodney. Měla jsem stejné oblečení a výbavu jako oni. Poprosila jsem Evana Lorna, po jeho bezpečnostní instruktáži, která se moc nelišila od té, kterou jsem prodělala, než jsem začala chodit na Kerasovu planetu, jestli by mi v den mise nepomohl s oblečením a vybavením.

Stejně jako podplukovník mě i Lorne uklidňoval, že to nic nebude, nechápala jsem proč, sice jsem v noci špatně spala, ale to nic neznamenalo, dokud jsem se nepodívala do zrcadla. Byla jsem bledá a černé kruhy pod očima bych nezakryla ani tunou líčidel. Snídani jsem do sebe dostala násilí, protože mi to doporučila Teyla, když mě viděla a já v duchu spílala vlastnímu tělu, že mě před tak důležitým dnem zradilo.

Měla jsem chuť podplukovníkovi odseknout, protože se ke mně najednou choval jako k nějakému nemohoucímu, jen proto, že jsem trochu bledší a mám kruhy pod očima. Jindy by mě nechal vykrvácet, jenom aby dokázal, že jsem zrádce. Najednou už mi Theresina slova nepřipadala tak přehnaná.

„Snad to zvládnu," odsekla jsem kousavě jeho směrem a šla si stoupnout před bránu, abych se mohla dívat, jak se proud vyvalí ven. Žaludek se mi přitom nepříjemně zhoupnul, nechápala jsem to. Už dávno jsem si zvykla chodit bránou. Prvních pár průchodů mi působilo nevolnost, ale to pramenilo ze strachu a šoku po prvním průchodu. Jenže teď už jsem bránou prošla tolikrát, že jsem to přestala počítat, takže k tomu nebyl důvod.

Nebo jsem z toho měla prostě jen divný pocit. Moje první skutečná mise, kdy jsem členem týmu. Misi na křižník se nedalo počítat, tam jsem šla jen jako chůva, ale teď šlo skutečně do tuhého. I když jsem prahla po tom, abych se stala plnohodnotným členem expedice, rázem mi to už nepřipadalo tak super. Museli mě přeci zahrnout do hlášení, jenže nebyla jsem pro lidi na Zemi po smrti?

„Jak... jak to bude s hlášením?" zeptala jsem se opatrně, když podplukovník došel ke mně a čekal, až Chuck zadá adresu.

„Od Woolsyho zprávy, že jsi po smrti, máme pro tebe vytvořenou falešnou identitu, kterou používáme ve všech hlášeních, do kterých se dostaneš... Mimozemskou identitu," dodal po chvíli a přitom se na mě podíval. Rychle jsem přikývla a odvrátila od něho hlavu, abych nezkoumala jeho výraz.

„Pocházíš ze stejně vyspělého světa, jako je Země a my tě zachránili z wraitského křižníku," hlásil mi nadšeně Rodney. Spolknula jsem otázku, proč mi o tom neřekli dřív, a snažila se potlačit další přívaly nevolnosti.

Brána se otevřela a my bez dalších řečí vešli a já měla co dělat, abych byla na druhé straně vůbec schopná se dopotácet k nejbližšímu keři, kam jsem vyzvracela celý obsah žaludku. V tu chvíli mi bylo skutečně jedno, co si o mně podplukovník nebo Rodney myslí. Spíš jsem se zabývala myšlenkou, proč právě já a proč právě dnes.

Rozklepaným krokem jsem pomalu došla k nim. Drdol mi držel, udělala jsem ho kvůli takové příležitosti dost pevně a měla takové štěstí, že jsem si žádnou část výstroje a oblečení nepozvracela.

Rodney se šklebil a postavil se o kousek dál a podplukovník si mě prohlédl. Čekala jsem, že řekne něco ve stylu, že je to ženám podobné, že se zmýlil, ale k ničemu takovému se nedostal.

„Teď už to bude lepší. Půjdeme." Nedivila jsem se tomu jenom já, ale i Rodney, který za Sheppardem zíral s pusou dokořán.

Nakonec jsem zůstala před hradem, na čerstvém vzduchu, který mi dělal dobře, ale přesto jsem pořád cítila, že to není úplně ono, přesto jsem to dala na vrub nervozitě, avšak se na sebe zlobila, že jsem se tím nechala před podplukovníkem ovládnout.

Pravda byla, že nebylo potřeba, abych na tu misi vůbec šla, když mě ani nepřizvali dovnitř, ale to se změnilo, když za mnou přišel někdo z hradu, po dost dlouhé chvíli, a odvedl mě za vnější hradby, odkud vedla malá brána, před níž rozmlouvalo pár lidí. Podplukovník, Rodney a dvě ženy, z nich jedna držela ruce na ramenou mladé dívky s černými, lehce vlnitými, vlasy.

„Má paní," uklonil se muž, který mě přivedl a ukázal na mě.

„Floro, tohle je Mia," představil mě jedné z žen Rodney. Pokývala jsem hlavou a trochu se předklonila, protože tahle planeta zažívala středověk a období vlády králů a královen.

„Než se s vaší sestrou vrátíme, zůstane tady," oznámil podplukovník a já se na něj překvapeně podívala. Tak to byl hnusný podraz.

„Měla by jít s vámi, pro Harmony bude lepší, když s vámi půjde i žena," ozvala se ta druhá žena, která stála od mladé Harmony kousek dál. Podplukovník chtěl něco namítnout, ale když se na mě podíval, váhavě přikývnul.

Vůbec jsem netušila, o co jde a jako ve snách kráčela po boku Harmony a opět dělala chůvu. Už jsem se nedokázala ani zlobit, neměla jsem na to sílu, pořád mi nebylo moc dobře. Byla jsem vůbec ráda, když mi Rodney osvětlil, proč se s mladičkou Harmony vydáváme do lesa. Měla se stát královnou a každá královna musela dojít k nějakým ruinám, aby dokázala, že je toho titulu hodna. Osobně se mi na tom něco nelíbilo, Harmony měla cestu vykonat sama, ale jelikož jí bylo teprve třináct, požádaly sestry podplukovníka a Rodneyho, aby jejich malou sestřičku doprovodil, v jejím zájmu, ale já se prostě nedokázala zbavit divného pocitu a z nevolnosti to nebylo. Stále jsem se ohlížela, až to podplukovník nevydržel.

„Co je, Collinsová?" Zněl trochu podrážděně, ale kdo ne.

„Já... jen..." Prudce jsem otočila hlavou k divnému svištivému zvuku, který pročísnul klidný les. Nebyla jsem jediná, všichni se otočili.

„To je Bestie," hlásila Harmony. Přičemž Rodney začal panikařit. „Zničí všechny, co jsou odpůrci koruny." Přestože to všichni měli za pověru, něco mi říkalo, že maličko pravdy na tom skutečně bylo.

„Zůstaňte tady, půjdeme se podívat po okolí." Podplukovník na mě kývnul. Vyrazila jsem za ním a nedovolila si ani pípnout. Připadalo mi, že dýchám příliš nahlas a někdo může slyšet moje myšlenky. Theresin hlas na mě pořád dokola řval tu větu o zvrtnutí mise.

„Už je ti dobře?" Neustále jsem se ostražitě rozhlížela, až jsem narazila do podplukovníka, který se s otázkou zastavil přímo přede mnou.

„Ano, pane, ale neměli bychom..." Chytil mě za předloktí, když jsem ho chtěla předejít. Podívala jsem se prvně na jeho ruku a poté do tváře.

„Chtěl jsem tě nechat na hradě. Mardola mi ale nedala možnost jí to vymluvit." No jistě, úplně jsem viděla, jak vy a Rodney na obě zíráte jako nadržení psi.

„Je mi dobře, musíme teď Harmony dovézt k těm ruinám, aby se tím nějak nepokazily obchodní styky s touhle planetou." Vyznělo to poněkud kousavě, ale líto mi to nebylo.

Podplukovník přikývnul a pomalu jsme se vraceli zpátky k Rodneymu a Harmony.

***

I když jsem svým způsobem vychovala svého bratra a byla zvyklá na výkyvy jeho nálad, které se hodně často měnily, hlavně v době, kdy se dostal do puberty, a že to bylo brzy, řekla jsem si, že si vlastní děti pořídím až později, tak jako měla máma nás, ale mít na starosti Harmony byla doslova pohroma!

Chodila jsem vyučovat děti na Kerasovu planetu, spřátelila jsem se s nimi, zpočátku jsem je uplácela, ale postupem času jsem k nim přilnula, takže nebylo potřeba jim dávat pamlsky, aby byly hodné. U Harmony ztroskotalo naprosto všechno a Rodney z ní doslova šílel a nebyl sám. Mlčela jsem, ale šla mi z té holky hlava kolem, takže jsem se raději uklidila vedle podplukovníka Shepparda a byla raději v jeho přítomnosti než v její. On to nijak nekomentoval a jen přikývnul.

My dva šli mlčky, ale ti dva před námi se dohadovali, takže jsem se raději věnovala okolí, když jsem něco zaslechla a zastavila se na podplukovníkův povel. Zdvihnutá pěst, značící zastavení, pro mě nebyl nijak neznámým vojenským povelem a dokonale jsem mu rozuměla.

Při pokývnutí hlavy jsem vyrazila za podplukovníkem a skryla se do trávy. On mezitím obešel velkým obloukem mýtinu, na níž se neustále dohadoval Rodney s Harmony. Měla jsem chuť je okřiknout, aby ztichli, ale nedovolila jsem si ani hluboký nádech.

Pak jsem je uviděla. Ty uniformy bych poznala kdekoliv. Několik týdnů jsem pobývala v jejich držení.

Zatnula jsem ruce v pěst a přistihla se při myšlence, že bych i přes svoje předsevzetí byla schopná vytáhnout zbraň a začít na Genie střílet.

„Zvládnu je," pošeptal mi Sheppard do ucha. Chvíli jsme si zírali do očí, než jeho pohled sjel k mému boku. V duchu jsem se zajíkla. Nebyla to jen myšlenka. Levou rukou jsem měla pár centimetrů od zbraně, kterou mi dal Evan. Bylo to sice jen wraitské omračovalo, ale pořád to byla zbraň.

Pomalu jsem přikývla a zaměřila svoji pozornost raději na Rodneyho a Harmony, které právě obklíčili genijští vojáci. Moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, ale naštěstí byl vedle mě podplukovník a začas mě zachytil.

„Kdyby se něco zvrtlo, použij to." Pokývnul ke zbrani a já bez zaváhání souhlasila. Naštěstí jsem však nedostala příležitost. Podplukovník je zvládnul a teď musel poslouchat Rodneyho, jak je strachy bez sebe. Ani se mi tam nechtělo chodit, ale přeci jsme vylezla ze svého úkrytu.

„A ty jsi byla jako kde?" vyštěkl Rodney.

„Sledovala jsem, jak dokonale hraješ svoji roli." Neunikl mi podplukovníkův pobavený úšklebek.

„To je fakt super, laskavě mi příště oznamte, až se ztratíte a necháte mě tady s tou holkou!" Raději jsem dělala, že neslyším, když se ty dvě děti začaly zase hádat.

***

Jestli mě tahle mise něčemu naučila? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem obcházela jeskyni, kam se schovala Harmony. No ano, naučila. Nikdy nevěřte zamilovaný puberťačce, hlavně když je objektem jejího zájmu toho koho sami nenávidíte, ale zároveň... Ne, tohle celé je hloupost.

Plazila jsem se potmě po zemi a hledala jsem baterku do vysílačky, kterou mi ta malá mrška vytáhla, když jsem se nedívala, hned potom, když se mě zeptala, jestli s podplukovníkem chodím. Je pravda, že jsem zareagovala naprosto přehnaně a zároveň to perfektně posloužilo jako rozptýlení, které Harmony potřebovala a já byla kupodivu pak jediná, kdo si všimnul, že se z našeho skromného příbytku na noc, vytratila a neměla jsem už vůbec čas, abych zavolala na Rodneyho nebo podplukovníka a divoce se rozběhla za Harmony.

„Je to Bestie, která zničí všechny nepřátele trůnu!" Musela jsem si tu větu v duchu neustále opakovat, protože ta malá následnice trůnu mi ji opakovaně omílala, co jsem se ji snažila dostat zpátky k podplukovníkovi a donutit ji, aby mi vrátila baterku do vysílačky.

„Harmony, já tě naprosto chápu, že je důležité, abys došla k těm ruinám, a já tě tam ráda doprovodím, ale prosím, nejméně posté, prosím, vrať mi tu baterii, abych mohla zavolat podplukovníkovi, ten je na tyhle situace daleko lépe vycvičený." To jak se na mě podívala, mohlo znamenat jediné.

„Ne. Nesnášíš ho. Odradila bys ho a on by mě odvedl hned zpátky a to já nemůžu dopustit. Každá budoucí královna tuhle pouť vykonala a já nebudu výjimkou!"

Říkám ano. Tahle mise mě skutečně něco naučila. Hodně si to s dětmi rozmyslím, tedy pokud budu mít možnost se vůbec někdy vrátit ke svému bývalému životu, ale až potom, až zjistím, proč tu jsem právě já.

Proto jsem za svitu měsíce hledala baterii do vysílačky. Harmony ji odhodila, než vlezla do jeskyně. Bylo mi naprosto jedno, že tu okolo pobíhají Genijové nebo se tu pohybuje Bestie, musela jsem najít tu baterii, předat tu malou uličnici Sheppardovi a poslat ho s další misí do háje. Prý obchodní. Raději bych čelila Wraitům, než mít na krku puberťáka. Zlaté děti z Kerasovy planety.

Plazila jsem se po čtyřech a prohledávala keře, snažila se přitom ignorovat hvízdavý zvuk Bestie, o které Harmony neustále bájila, až jsem se jí přestala bát, a v duchu přemítala, jak jsem se mohla dostat do takové situace.

Prudce jsem se narovnala, když se ozvaly jinačí šustivé zvuky. Vytáhla jsem z kapsy wraitské omračovalo a zamířila do tmy.

„Hej, klídek!" Ve svitu měsíce jsem poznala podplukovníkovu tvář a za ním vyděšeného Rodneyho.

„Kde je Harmony?" kývla jsem směrem k jeskyni.

„Omlouvám se, pane, ale vzala mi baterku z vysílačky," začala jsem se svou promluvou, ale podplukovník mávnul rukou a zamířil k jeskyni.

Zůstala jsem na svém místě a neodvážila se jít k nim. Harmony mu mohla navykládat cokoliv, a já nechtěla být u toho, až se začne zlobit. Sedla jsem si do trávy a zírala na zářivý kotouč, o kterém jsem si až bolestně uvědomovala, že to není náš Měsíc.

„Zůstaneme tu do rána, pak vyrazíme k ruinám. Jen si musíme dát pozor na Genie." Podplukovník se posadil vedle mě. Zvedl hlavu k obloze a zíral na měsíc jako já. Chtěla jsem se mu přiznat, že jsem udělala chybu, ale naštěstí to moje ego nedovolilo.

„Dala jsi na ni pozor," začal sám. Chtěla jsem něco namítnout, ale zavčas jsem to v sobě zadusila. „Když jsme sem šli, s něčím takovým jsem nepočítal." Na to už jsem musela zareagovat.

„Předpokládám, že to nemělo nic společného s tím, že ty sestry jsou tak hezké a vy jste s Rodneym počítali, že přivedou třetí, ještě hezčí, sestru." Vložila jsem do těch slov co nejvíce ironie a vlastní jedovatosti, která mě spalovala zevnitř a naprosto zadusila počáteční potřebu se omluvit. Žádný muž ve mně nedokázal vyvolat tolik protichůdných emocí, tak jako podplukovník Sheppard.

„Collinsová, to je..."

„Ještě mi lžete do očí, Shepparde!" sykla jsem na něj tiše, přesto výhružně. Neohrabaně jsem se zvedla na nohy a chtěla zalézt do jeskyně alespoň za Rodneym. Už mi nepřipadalo tak špatné, když se hádal s Harmony.

Přesto jsem se nedostala příliš daleko. Podplukovník mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. I přes šero jsem mu viděla do očí, kde se mu zračila ublíženost snoubená se vztekem.

„Vědomě bych tě do toho nezatáhl!" řekl stejně výhružně jako já.

„Tím si nejsem tam jistá!" Chtěla jsem mu říct další věci, horší než jaké jsem mu doposud neřekla, ale jeho přítomnost mi rozechvěla kolena. Naše obličeje byly od sebe pouhé dva centimetry, když vezmu v potaz, že byl vyšší než já. Tyčil se nade mnou a já si živě představila, ty dva okamžiky, které z nás udělali jednoho, a já toužila, aby se to stalo potřetí, přestože ve mně kypěl vztek. Vždy jsem si myslela, že okamžik před polibkem, je přesně tak magický a romantický jak popisují v knihách a ve filmech, ale se Sheppardem, se to tak popsat nedalo, bylo to něco úplně jiného, jako by se mi dral křik z hrudi, ze rtů a z hlavy zároveň.

Rty a hruď křičely ano, jak taky by ne, srdce mě pokaždé zklamalo a jediná moje hlava se zachovala klidně a soustředěně a radila mi, křičela na mě, abych se od něj okamžitě odtáhla.

„Nejsem tvůj nepřítel," zašeptal a já se pod těmi slovy rozsypala na milion kousků. Všechny mé tři části rázem utichly. Hlavu jsem měla prázdnou a jen s otevřenými ústy zírala na Shepparda, který se nade mnou skláněl.

„Nechci ti ublížit," zašeptal něžně. To bylo jak rána palicí a můj mozek začal konečně pracovat a vybavit mi, opět, Theresina slova. „Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít."

„Kdyby ano, poslal byste mě rovnou domů a ne se nechal od Mardoly přemluvit."

„Už jsem ti to vysvětloval," vzdychl unaveně.

„Kam se poděl váš neúprosný názor, který vůči mně pěstujete, celé ty roky, co jsem na Atlantidě? Podíváte se na hezkou ženskou a rázem ta tam?" odsekla jsem a konečně se mu vytrhla.

„Tak to není..." Ignorovala jsem tu hranou lítost, kterou do těch slov vložil.

„Ale je, jen si to nechcete přiznat. Co cestovatelka Larin nebo ta ženská z té planety, kde vybuchla ta sopka, z níž čerpali energii do štítu proti Wraitům nebo ta Antička z té zaostalé planety?!" Rodney hodně často mluvil a kdykoliv jeho ego utrpělo díky Sheppardově oblíbenosti u žen, řekl mi to.

„Cože?" Sheppard na mě zíral s pusou dokořán.

„Myslíte si, že mezi vědci se nešíří drby? Pořád to jsou jenom lidi a vy... chlap," poslední slovo jsem ze sebe dostala s odporem a naprosto se probudila z toho oblouznění před polibkem, který už nikdy nesmí přijít!

Otočila jsem se na patě a zamířila do jeskyně. Zamračila jsem se přitom na Harmony a Rodneyho, kteří na mě vyjeveně zírali. Zaslechla jsem jen, jak ta malá potvůrka říká, že spolu asi nemáme žádný bližší vztah.

***

Ráno jsem se probudila ještě nazlobenější než večer. Spala jsem trhaně a neustále se ohlížela po Sheppardovi, který se občas prostřídal s Rodneym, kterým pokaždé brblal a sladká Harmony spala, jako když ji do vody hodí.

Ještě před úplným rozedněním jsem propátrala okolí jeskyně a konečně našla baterii z vysílačky. Pečlivě ji očistila a vrátila zpět na místo, zkontrolovala přitom svoje vybavení a ujistila se, že nic nechybí, včetně nutriční tyčinky, díky které vznikla včera hádka.

Neušlo mi přitom, že mě Sheppard ostražitě sledoval, takže jsem si neodpustila úšklebku, když jsem kolem něho procházela a hodila po něm volnou tyčinku, pošeptala jsem mu i přitom do ucha: „Není to takové zlatíčko," kývla jsem k Harmony a vyšla z jeskyně.

Cesta k ruinám se zdála až podezřele klidná, ale všichni jsme si byli vědomi toho, že na nás může z každého keře vyskočit Genij, nebo nás zahubí Bestie, pro jistotu jsem došla k Sheppardovi a nechala, aby se Harmony s Rodneym vzdálili z doslechu, abych mohla navrhnout alternativu.

„Mohla bych na chvíli Genije odlákat, když jsem byla u Radima, nebyla jsem tam dvakrát v oblibě, takže bych vám mohla získat pár chvil, které potřebujete." Sheppard se na mě podíval téměř zděšeným pohledem. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mu došla nepříjemně kousavá slova.

„Tak na to zapomeň, půjdeš s námi a nebudeš se pokoušet o žádné sólové akce, jsme tým a jako tým to dokážeme společně." I když to řekl rychle, nebyl v tom obvyklý náboj a zloba, jakou jsem od něj čekala, spíš to řekl způsobem přesvědčovacím, což mi zavřelo pusu a jen jsem přikývla.

„Jsou to malé střely, Antikové tu museli asi provádět pokusy a ty střely jdou jen po těch, kdo nemají antický gen!" Rodneyho nadšení mě zaskočilo hned, jak jsme přišli mezi antické ruiny, které se nijak nelišily od jiných, jaké jsem navštívila, při pár příležitostech, jen jsem si spíš připadala jak na okraji kambodžkého buddhistického chrámu Ta Prohm, který byl ponechán v takovém stavu, v jakém ho našli francouzští archeologové v druhé polovině devatenáctého století. Připadalo mi to jistým způsobem povědomé, ale to bylo možná tím, že v Pegasu se Antikové roztahovali na všechny možné planety, takže pozůstatky po nich nebyly nic neobvyklého.

„Co mají antický gen?" zaslechla jsem Shepparda, který se po mně podíval. „Po tobě nešly," konstatoval a já jen pokrčila rameny.

„Carson říkal, že velký počet obyvatelstva na Zemi má antický gen, tak proč ne já? Nebo jsem si ho třeba nechala naočkovat," řekla jsem mu s hraným úsměvem. Chtěla jsem ho provokovat a zároveň ho odlákat od myšlenek na můj příchod na Atlantidu, ale moc času jsem k tomu neměla, protože se Harmony naštvaně rozkřičela, že to nefunguje.

„Rozbil jsi to!" hulákala na Rodneyho jako smyslů zbavená. Docela bych se tím bavila, ale jakmile mi kolem obličeje prolétla kulka a zůstala vězet ve středové konzoli, u které zrovna stál Rodney, mi úsměv na rtech zamrznul.

„Genijové! K zemi!" Sheppard se stihl schovat za kámen, odkud měl docela dobrý výhled. Mával na nás, abychom se schovali taky, ale ta malá potvůrka se pořád hádala s Rodneym, že nemůže odejít.

Ohlédla jsem se do lesa, odkud jsem spatřila jednoho Genije, taky si mě všimnul.

„To je ta děvka od Radima, zabijte i ji!" Zděšeně jsem otočila hlavu k Sheppardovi, který něco křičel, ale nerozuměla jsem mu, protože jsem vyrazila vpřed, abych Rodneyho strhla na bok, před kulkou, která měla být asi pro mě, ale střelec hodně minul.

Rodney poskočil a sám se pak vrhnul k Harmony a zachránil ji před další kulkou a já si na kratičký okamžik oddychla, což se mi nevyplatilo, na dvě vteřiny jsem se přestala soustředit.

Myslela jsem si, že mě něco jen odstrčilo. Škobrtla jsem o kus padlé zdi porostlé mechem a tvrdě dopadla na menší kameny. Událo se to strašně rychle. Nepřipadalo mi to strašné, jen uklouznutí, ale Sheppard zakřičel tak bolestně až mi začalo docházet, že se něco pořádně podělalo.

A v té chvíli to přišlo.

Nesnesitelná bolest v levém rameni, natolik mě to zaskočilo, že jsem nevydala jedinou hlásku a jen zírala nad sebe a na množství světel, které vyletěly k obloze se svištivým zvukem a rozprostřely se jako hvězdy a bleskově vyrazily pryč. Téměř jsem nevnímala ten křik, který se rozléhal se po ruinách, soustředila jsem se jenom na to, abych pravidelně dýchala.

„Collinsová!" Trochu mě to probudilo a jen s velkou námahou jsem zvedla pravou ruku nad hlavu, ale byl to nadlidský úkol. Ulevilo se mi, když mě za ni Sheppard chytil a přitáhl k sobě. Soustředila jsem se na zvuk jeho hlasu a bylo mi naprosto jedno, co říká. Jeho pevný stisk jsem teď potřebovala, ta bolest byla příšerná, jako by mi někdo urval ruku, nevím, jestli to udělal schválně, ale ještě ji zhoršil, když mi na ránu přitiskl ruku. Kousla jsem se do rtu, abych nekřičela, stačilo to kňourání.

„Zvládneš to dojít zpátky?" Starostlivě se na mě podíval a já měla chuť se rozbrečet a dožadovat se jeho objetí, ale to by tu nesměl být Rodney a Harmony.

„Jo," vyrazila jsem ze sebe. Posadili mě na trosky, Sheppard mi vytvořil provizorní závěs na ruku, abych ji nenamáhala a přitom, aby zamezil krvácení.

„Trefili tě těsně vedle vesty," konstatoval, když si střelnou ránu prohlížel. „Kulka zůstala uvnitř." Vzhlédl na mě zespodu a já zalitovala, že to není za jiné příležitostí, ale nechtěla jsem na sobě nic znát.

„To teď fakt nepotřebuju vědět," procedila jsem skrze zuby, když mi pod vestu strčil vatový polštářek z pohotovostní výbavy, přitom mi píchnul něco proti bolesti s tím, že to zabere až za chvíli.

„Pomalu půjdeme," sdělil a pomohl mi vstát.

Pak už jsem měla cestu jako v mlze, protože morfin zabral neobvykle brzy. To že už nejsem na planetě, jsem si uvědomila teprve, když jsem prošla bránou na Atlantidu, kde si mě přebrali dva zdravotníci, které doprovázela Jennifer.

„Jak ti je, Mio?"

„Měla bych navrhnout letectvu, aby k neprůstřelným vestám přidali i rukávy." Slova mi šla přes rty docela dobře, ale zdálo se to nějak potichu.

„Pak jim napíšeme, neboj se. Teď mi řekni, co tě bolí." Otočila jsem hlavu a podívala se k ovládacímu panelu, kde stála Sam.

„Sheppard mi píchnul morfium, takže mě nic nebolí, ale mám dojem, že jsem celkově malátná," sdělila jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma sama sebe, i svého jednání, ale tělo mě nějak neposlouchalo.

„To tak bývá, neboj, dáme tě hned do pořádku."

***

Probudila jsem se za světla. Všude byl klid a dohlížející lékař přerovnával skříňku s léky. Opatrně jsem se posadila. Pytlík u pravé strany byl už vykapaný. Asi jsem dostala transfúzi.

„Zavolejte doktorku Kellerovou," zavolal ten doktor, když si mě všimnul. „Tohle vám vydám, slečno Collinsová. Jak se cítíte?"

„Dobře, díky, jak dlouho jsem byla mimo?"

„Jen jste se prospala přes noc. Doktorka Kellerová vám vytáhla z ramene při lokální anestezii kulku. Naštěstí nepoškodila žádné šlachy ani vazy. Zotavíte se rychle." Ulevilo se mi a nechala jsem si vytáhnout jehlu z ruky.

Jennifer přišla rychle a řekla mi podobné věci jako doktor a ještě mě vyšetřila, ale propustit mě ještě nechtěla, ale slíbila, že když si tři dny poležím, aby se ujistila, že neprasknou stehy, nechá mě být, což jsem jí slíbila.

Měla jsem pár návštěv, včetně Sam, která chtěla vědět veškeré podrobnosti, ale spíš ji zajímalo, jestli podplukovník Sheppard nepochybil, což jsem s menším sebezapřením popřela, protože bylo přeci jen lepší, že jsem šla s nimi. Nedokázala jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby tam Harmony byla s těma dvěma sama.

„Co Harmony, stala se z ní královna?" Sam přikývla.

„Genije najala její sestra Mardola, aby ji zabili, protože jí připadala příliš mladá."

„Mladá ano, ale dostatečně tvrdohlavá, aby to zvládla." Společně jsme se tomu zasmály a já se nasmála ještě víc, když mi po nějaké době vyprávěla Teyla, jak dopadla návštěva po korunovaci, o obrazu, kde je hrdina Rodney a podplukovník se krčí za nimi.

***

Když po třech dnech propustili Miu z ošetřovny, chtěla ji Teyla doprovodit na molo, aby se spolu prošly, ale někdo ji předběhnul.

John čekal za prvním rohem od ošetřovny a Teyla na něj měla výhled ze schodiště o patro výš, kde stála. Chtěla sejít za ním, ale Mia byla rychlejší. Vyšla zpoza rohu s úsměvem a rukou v závěsu. Už se jí vrátila barva do tváře, která jakoby vyprchala hned, jak spatřila Shepparda.

„Pane," vydechla překvapeně a postavila se přitom do pozoru. Teyla cítila její nervozitu.

„Mluvil jsem s plukovníkem Cartrovou, prý jsi neshledala žádné pochybení v mém jednání při té události s Harmony."

„Nejsem pomstychtivý člověk, podplukovníku. Předpokládala jsem, že jsme si to vyříkali na planetě." Vypadalo to, že se chce Mia nepříjemnému rozhovoru vyhnout, ale Sheppard ji nenechal.

„Cartrová mi přenechal veškerou zodpovědnost, kdyby se ti něco stalo, tak..." Ani to nedopověděl, pravou rukou chytil Miu za zátylek a jemně ji přitáhl k sobě. Teyla překvapeně zírala, jak se spolu líbají a nevypadalo to, že by se tomu jeden nebo druhý bránil. Když však Sheppard přestal a lehce se svým čelem opřel o to Miino, byla to právě ona, kdo zopakoval polibek, tentokrát delší a hlubší, až se Teyla přistihla, že se usmívá.

„Sakra..." vyrazila ze sebe Mia, když se musela nadechnout a zírala přitom na Shepparda, který byl stejně zadýchaný jako ona. „Sakra!" vyjekla znovu, ustoupila o dva roky dál. Nic víc však neřekla a raději obešla Shepparda v úctyhodné vzdálenosti, prchala před ním chodbou pryč.

Teyla ztuhla, když se John chtěl rozejít ke schodišti, ale rozmyslel si to a vyrazil stejnou chodbou jako Mia, ale o dost pomaleji, protože vypadal, jakoby byl omámen, čemuž se Teyla nedivila. V duchu si říkala, že ti dva kolem sebe chodí příliš dlouho, ale tohle nic neznamenalo a bylo pouze na nich, jestli si to vyříkají, což nebylo vůbec jisté.

***

Byla jsem na vážkách. Theresa měla svým způsobem pravdu, ve všem, ale na druhou stranu, políbil mě Sheppard jen kvůli výčitkám nebo snad proto, že se dozvěděl, že mám antický gen nebo snad proto, že na mě poznal, že jeho blízkost a intimita těch okamžiků při líbání způsobuje, že moje síla mlčet o svém tajemství přitom ochabuje?

Projednou jsem se rozhodla, že podplukovníka neodsoudím a nechám ho, aby se projevil a ukázal, co má zalubem on.

***

Neví, co dalšího říct, snad jen, díky, že jste se dostali až sem a necháváte mi komentáře a votes, váš zájem mě moc těší a omlouvám se, že díly nepřibývají rychleji. Díky!

Vaše Sorel18