„„Jsi tou nejkrásnější dýní,“ to mi ještě nikdo nikdy neřekl, ano doma řekli že jsem se opravdu povedla a tak, ale nikdy že jsem krásná. Proto jistě pochopíte že mi málem shořel mozek, a to doslova. 

Trochu jsme se poté dali do řeči, ale když mě začalo pálit u srdce měla jsem pocit že jsem se…“ polkla a hluboce se nadechla, „zamilovala. Což by byla naprostá katastrofa, nemohla jsem milovat pomeranč co by tomu řekli mí předci? A tak jsem tomu nevěnovala pozornost.

Nebo alespoň do té doby, do doby která mě usvědčila o pravém opaku. „Nepáchneš trochu?“ zeptal se mě opatrně Krk. 

Nejdříve jsem mu chtěla ukázat že toho bude opravdu litovat, ale když jsem se začala nadechovat abych něco řekla, ucítila jsem to. Zápach který jsem dosavaď úspěšně ignorovala se začal projevovat i fyzicky, mé srdce už nepálilo, ono žhnulo a dokonce se mi ty plameny začaly hrabat na maják.

Naštěstí si toho rychle všimli i ostatní dýně a lidé, což znamenalo že po mém uhašení jsem mohla dále soutěžit, mělo to však dva následky. Zaprvé do mě pak vložili místo čajové vonnou svíčku pro kterou někdo rychle zaběhl domů a zadruhé si nejsem jistá zda jsem kvůli tomu incidentu na nějaké další podrobnosti předním nezapomněla“